Príspevky užívateľa

Vrtěl jsem chvostem a užasle sledoval dění okolo. Moc moudrý jsem z toho nebyl, vesměs jsem nechápal, co se tady přesně odehrává a proč, nicméně... nic to neměnilo na tom, že se mi to moc líbilo! Párkrát jsem štěněcky ňafnul, zajásal. Několikrát jsem se otočil kolem dokola. Muselo to vypadat dost vtipně, páč kdybych chtěl, zvládnu se kousnout do půlky ocasu, jak byl dlouhý. Pak jsem si lehl a odvrátil pohled. Jakoby mi naprosto přeplo. Moji pozornost však uchvátilo zase něco jinýho. Konkrétně Solovy oči. "Hej, víš, že každou oko jinačí máš? Já chci taky, jak to jsi udělal?" vyptával jsem se zvědavě. "To je taky součást magie?" dodal jsem ještě jednu otázku, kdyby jich náhodou bylo málo. Přitom jsem si vzpomněl na Rikua, který rozzářil oné bílé znaky (v té době jsem nevěděl, že jde o kostru) na svém tmavozlatém těle.

"Máš parádní magii! Proč... by nebezpečná být měla? Je to... jenom vzhled. Proč by měl být vzhled nebezpečný? A soudit špatně po vzhledu se nemá!" pravím něco, co zase učili mě. Nebezpečí jsem vnímal jako něco špatného, čili odsouzení. Každý z nás má jiné naučené vzorce chování, a to je dobře.Jen... občas není na škodu je mezi sebou sdílet. "Nebo umíš i něco víc?" byl jsem nadále zvědavý. Zvědavý, hladový po zkušenostech, vědomostech a tvých schopnostech. "Na útok jsi ode mě daleko docela. A nemyslím, že útočil bys na mě, když jsem nic ti neudělal," hlesl jsem naprosto prostým tónem hlasu a zvedl hlavu výše.

"Ale z nějakého důvodu nemůžu k němu blíž, nebo jsem aspoň nemoh, jak zjistit jsem neměl to," pověděl jsem naprosto pravdivě. "Nedělám nic s cílem ubližovat někomu z těch, co kolem sebe mám," podrbal jsem se za uchem a zašvihal párkrát rozpačitě ocasem. "Asi jdu to... hrát si s housenkami a tak, ty neurazím, protože nerozumí mně!" protože brouky jsem si zalíbil. Byli zajímaví, tak jako já. Našel jsem tímto způsobem alternativu, jak se zabavit i mimo kontakt s vlky kolem mě. "Tak brzo ahoj, Sani!" spokojeně jsem na tebe štěkl a rozběhl se skotačivě jižně, k louce.

"Co může být... nepeče-, uh, nebezpečné?" nechápal jsem, o čem mluvíš. Ale slovosled jsem po tobě plusminus zopakovat dokázal. Snaha tam je, a neříkej, že ne! Nebýt tak zbrklý, tak už dávno možná umím mluvit, jako každý normální vlk. Anebo skrz křížení druhu nějaká genetická chyba? To už se nedozvím.
Už jsem nadále nic neříkal. Dával jsem ti prostor na odpověď. Poté jsem se ale zarazil. Sledoval jsem bedlivě, jak se tvůj kožich mění. Na něco, co jsem ještě nikdy neviděl (myšleno kostra). "Tak... jo, myslel si jsem, že tvé vzorování hezké je, ale toto je ještě hustější!" užasl jsem. Zřejmě jsem nevyplnil tvá očekávání, ale... jelikož jsem si nespojil ony žebra a zbytek kostí s ničím negativním, co jsem zažil, opravdu mě to nezděsilo. Naopak, vyvolávalo to v mé rozbité hlavičce spoustu otázek, které jsem měl chuť na tebe ihned vychrlit. Koneckonců, ikdybych se byť jen trošičku vyděsil, stále bych byl v bezpečí, dělil nás proud řeky. "Jak jsi to udělal? Prozraď mi, prosím!" zažadonil jsem, spadla mi brada, úžasem jsem nechal tlamku otevřenou.

Udivovalo mě, že mě v ničem nebrzdil. Měl jsem takový pocit, že jsem si právě našel nového kamaráda. A to přímo v Nihilu! "Slunce líp zní, než sůl. Nevím přesně, co to slovo znamená, ale že existuje vím. A sluníčko všichni známe přece!" odpověděl jsem mu rozjařeně (jako to sluníčko, kdyby nebyla tma haha). "Tak to máme v Ignisu taky aj docela! Sice ne tolik kytičky a sluníčka, ale taky fajn vlky my máme!" zasmál jsem se. Byla to pravda, nebo jen můj zkreslenej, příliš optimistickej, až naivní pohled na svět kolem mě? Kdoví. Udivovalo mě, kolik ví Sol o historii své smečky, kterou ještě nezažil. Já třeba nevěděl, co bylo v Ignisu předtím, než jsem do něj přišel. Holt místní, zdálo se, měli jinou výchovu než ti u nás.
Náš poklidný rozhovor vyrušilo sesterské duo, nejspíše vedoucí tuto smečku. Moc jsem nechápal, která bije. Zaujatě jsem si je prohlížel, jakobych snad na okamžik zapomněl, že jsem se před chvikou bavil se Solem. Poté jsem k němu těkl pohled. "Hej, pst, to je vaše šéfová? Teda... ta... Alfa?" špitnul jsem, abych co nejméně rušil. V tu chvíli jsem si uvědomil, jakmile vyrážela mým směrem, že zřejmě trochu zavazím. Radši jsem uhnul na stranu, tedy blíže k Solovi. Pozoroval jsem. "O co se to snaží?" zeptal jsem se opět šeptem, i přestože by to už možná nebylo třeba. Byla dál a mezi vlky byl šum. Ale... co kdyby náhodou...

"Myslím že tady ne, nežijí," zavrtěl jsem hlavou. "Neviděl jsem žádnýho tu a vlci co znám se to," odmlčel jsem se, viditelně jsem v hlavě pátral po správných slovech. "No, jednoduše nemyslím si, že tu místní vlci potkali moc draků, žádného nejspíš možná," zašvihal jsem ocasem a mile se na tebe usmál. "Vím jen že brácha a ségra, kteří se oba ztratili, jsou jako já a pak ještě jeden vlk z naší smečky vypadá, že rysy má drakům podobné... jako my," pravil jsem po zamyšlení ještě dodatečně. Předtím... mě ani nenapadlo přemýšlet nad tím, jak se stalo, že nejsem ani úplný vlk, ani úplný drak, ale něco mezi. Vlastně... jsem pořádně nevěděl, jak takový "čistý" drak vypadá.
"Vlastně... já nevím. Něco je jinak, a to je na tom hezké," odpověděl jsem. Kdybych byl člověkem, tak přesně v tomto okamžiku pokrčím rameny. Svým způsobem se mi jedinci, kteří hodně vybočovali z norem, líbili. Měl jsem pocit, že s nimi mám hodně společného, cítil jsem k nim špatně popsatelné sympatie.

"Nečerti se, zůstane ti to," vyplázl jsem na tebe drze jazyk a začal tě obíhat kolem do kola, div jsem kolem tebe nevytvořil vírový poryv vzduchu. "Já se s ním neviděl zatím, jsem o něm slyšel jenom... zatím," pověděl jsem se, zastavil se takřka téměř na místě a začal si pucovat jednu ze svých předních tlap. Asi už to zabalím a půjdu blbnout jinam. Tento je na mě moc morous, ikdyž to má bejt bráška. napadlo mě a zamrskal jsem ocasem. Výjimečně jsem si dal pozor, abych nemrskl tebe. Obvykle to mám na salámu a spíše nemehloucně lískám všecky okolo, než mě na to stihne někdo upozornit. Nevěděl jsem, co víc bych ti měl říct.

"Sol? Jééé, to je jméno hezký, moc! Zní jako Sůl. Dal ti ho máma, nebo táta?" začal jsem se vyptávat. Musel jsem vypadat docela komicky. Vyšší než průměrný vlk, chováním štěně, přetékající energií. Uchechtl jsem se. "Jo, je to tu moc moc fajn. A mně říkají Cyrano. Jsem z Ignisu!" začal jsem hbitě vrtět chvostem. Bylo jediný štěstí, že jsme nestáli v centru davu, jinak bych je tím tenkým, dlouhým chvostem všechny omylem vylískal. Byl jsem hodně nemotorný a často bohužel neopatrný. "Ty jsi odsud? Jak se žije... tu? Nepotkal nikdy jsem nikoho z jiné smečky!" zasypával jsem zelenkavého dalšími a dalšími všetečnými dotazy, neberouc ohled na to, zda mě zařadí na seznam otravnejch jedinců. A nedal jsem pokoj, nedal. Okamžitě jsem pokračoval. "Tady ten slep bývá často?" slepem jsem samozřejmě myslel ples, jen jsem... si to slovíčko blbě zapamatoval.

"Vypadáš jako pták ještě trošku pořád," pověděl jsem zamyšleně a začal si tě opět prohlížet, chodit kolem tebe a zamyšleně zkoumat každé pírko či chlup. "Umíš se to... změnit úplně na vlka zase jakoby? Nebo to jde jenom tak zčásti jenom?" zeptal jsem se zvědavě. "A tví byli rodiče taky todle...? No, že se přeměňovat na ptáka... uměli?" ano, neskrýval jsem svou upovídanost, avšak ten háček špatného slovosledování tam byl... a čím méně jsem se na to soustředil (a že jsem to aktuálně dost flákal), tím hůř to šlo. Nelámal jsem si však palici z toho, zda mi bude Rufus rozumět, či ne.

Kdybych neočekával všemožné druhy reakcí, byl bych se taky lekl. Ale patřil jsem mezi ty, které spousta věcí dokáže nadchnout, ne však překvapit. "Co to ržedkvičky jsou?" lehce zmateně jsem natočil hlavu na stranu okamžitě poté, co jsem se taktéž posbíral ze země. Lehce jsem svou hlavou cuknul nazpět, jakmile se ozvalo další ÁáÁÁááÁááÁáčkování. Poté jsem se ale zachichotal. "Bébébébébéééébébébébééééé!" odpověděl jsem vesele a začal poskakovat klusavě v malém kolečku, pak jsem tímto způsobem udělal kolečko i kolem tohoto mého pestrobarevného spolupodivína. Když se naše pohledy znovu setkaly a já se jakýmkoli způsobem dostal znova svým xichtem před ten tvůj, zvolal jsem jenom: "Legrační jseš tedy, beru tě!"

Chvíli jsem se jako pako motal v davu těchto vlků všemožných barev, velikostí, tvarů i krojů, než jsem se zase vymotal ven na samotný okraj. Stalo se tomu tak z jediného prostého důvodu - prostě jsem si nemohl vybrat, s kým se budu bavit jako první. Byl jsem tak natěšený z nových známostí, až mi to čechralo kožich.
Začal jsem se opět rozhlížet, hledajíc někoho, kdo by se se mnou byl dost možná ochotný bavit. Protáhl jsem se a zašvihnul ocasem, div jsem s ním někoho omylem nepodkopnul. Sice jo, byl jsem štěně, jak věkem tak povahou, ale byl jsem vyšší než průměrný vlk. A pak jsem si vyhlédl zelenkavého. Přimhouřil jsem oči a chvíli si ho prohlížel z dálky. Poté jsem se ale bez váhání rozběhl přímo k němu. "Ahoj! Nemáš se s kým taky bavit? Protože i já!" štěkl jsem mu na pozdrav vesele. Zastavil jsem se nějaký až metřík od něj a zašilhal na něj. Z legrace.

Po stopách strejdy Feiera, bručouna Stadleyho a dalších od nás, jsem se dostal až sem do lesa. Něco se tu dělo a šlo to slyšet i vidět už z dálky. Takovou krásu na obloze jako byla tato jsem ještě vážně neviděl. Zastavil jsem se na samotném okraji celého dění a užasle pozoroval onu polární záři, o které... jsem ovšem nevěděl, že je to polární záře, či co to vlastně ve skutečnosti je.
Po chvíli ale má pozornost padla na přítomné. Neměl jsem tušáka, co se tu vlastně děje. Je možné, že se o tom ve smečce mluvilo, ale já v tu chvíli prostě jen nedával pozor, jako vždy. Vlci tady byli úžasně nazdobení, tedy aspoň většina. Proč... proč to dělají? A proč já nic nemám, když oni jo? Ono se to tu někde rozdává? Já chci taky nějakou cetku!
Bez váhání jsem se rozběhl do centra davu a začal si vybírat, s kým se dám do řeči jako první. Hezky se tu mísily pachy všeho možnýho a to ve mě vzbuzovalo neskutečné nadšení a dodávalo mi to energii.

Běžel jsem směrem zpět k hranicím. Tam, kde jsem to znal po té chvilce, co jsem se zatoulal. Zase. Měl bych si na to dávat více pozor, je to děs... snad na to nikdo nepřijde. Nebo neměl bych se rovnou prásknout? Třeba by mě pak někdo naučil lépe poznávat, kde jsou hranice. pomyslel jsem si a přemýšlel bych nad tím dál, kdybych se přes tebe málem nepřerazil. Respektive přes tvůj čumák u země. "Šmankote," okopnul jsem přes kámen, před který jsem stoupnul v myšlence se ti na poslední chvíli vyhnout. No... a letěl rovnou přes tebe. To byla šlupka. Dávej více pozor pod nohy, pako... zanadával jsem sám sobě a přiblble se ušklíbnul, než jsem se začal hrabat znovu na nohy.

Při tvém zacinkání střihnu ušima... což se moc často nestává, většinou je mám stažený dozadu a nejsou součást mých projevených emocí. "Rád poznávám tě, Riku!" zajásal jsem, až mi z obou dírek čenichu vyprskl malý, přesto zřetelný fialový plamínek, který následovala troška kouře. Sám jsem se divil, cože se to stalo, ale tento vjem mi v hlavince nezůstal. Stejně jako všechno ostatní, zvlášť když jsem zrovna byl zaujat něčím důležitějším, něčím zajímavějším. "No... máma byla drak, říkala. Ale nepamatuju jméno... si už."
Na okamžik jsem se zamyslel, ale pak i to pustil z hlavy. Nebavilo mě mluvit o sobě, když jsem stál před tebou, vlkem mnohem hezčí, než jsem já. Chtěl jsem vypadat, jako ty. "Taky nejsi obvyklý... že?"

Úžas ze mě neopadal a neopadal. A ty jsi se mnou byl možná až překvapivě trpělivý. Bylo úplně jedno, že jsi cizinec. Měl jsem pocit, že jsem si z tebe právě udělal kamaráda. "Neumím... to jinak.. geny prý, vlci říkali," tentokrát jsem se více soustředil na to, aby má věta nebyla tolik kostrbatá. Poskočil jsem a zašvihal nemotorným chvostem. "Jsem Cyrano a jsem z Ignisu. Jak tobě ří...kají?" položil jsem ti zvídavou vlčecí otázku. Dost možná utečeš pryč, až zjistíš, že jsem vlastně takové doživotní přerostlé vlkodráče. Ale to však neznamená, že tě utéct nechám.