Príspevky užívateľa

"Sol? Jééé, to je jméno hezký, moc! Zní jako Sůl. Dal ti ho máma, nebo táta?" začal jsem se vyptávat. Musel jsem vypadat docela komicky. Vyšší než průměrný vlk, chováním štěně, přetékající energií. Uchechtl jsem se. "Jo, je to tu moc moc fajn. A mně říkají Cyrano. Jsem z Ignisu!" začal jsem hbitě vrtět chvostem. Bylo jediný štěstí, že jsme nestáli v centru davu, jinak bych je tím tenkým, dlouhým chvostem všechny omylem vylískal. Byl jsem hodně nemotorný a často bohužel neopatrný. "Ty jsi odsud? Jak se žije... tu? Nepotkal nikdy jsem nikoho z jiné smečky!" zasypával jsem zelenkavého dalšími a dalšími všetečnými dotazy, neberouc ohled na to, zda mě zařadí na seznam otravnejch jedinců. A nedal jsem pokoj, nedal. Okamžitě jsem pokračoval. "Tady ten slep bývá často?" slepem jsem samozřejmě myslel ples, jen jsem... si to slovíčko blbě zapamatoval.

"Vypadáš jako pták ještě trošku pořád," pověděl jsem zamyšleně a začal si tě opět prohlížet, chodit kolem tebe a zamyšleně zkoumat každé pírko či chlup. "Umíš se to... změnit úplně na vlka zase jakoby? Nebo to jde jenom tak zčásti jenom?" zeptal jsem se zvědavě. "A tví byli rodiče taky todle...? No, že se přeměňovat na ptáka... uměli?" ano, neskrýval jsem svou upovídanost, avšak ten háček špatného slovosledování tam byl... a čím méně jsem se na to soustředil (a že jsem to aktuálně dost flákal), tím hůř to šlo. Nelámal jsem si však palici z toho, zda mi bude Rufus rozumět, či ne.

Kdybych neočekával všemožné druhy reakcí, byl bych se taky lekl. Ale patřil jsem mezi ty, které spousta věcí dokáže nadchnout, ne však překvapit. "Co to ržedkvičky jsou?" lehce zmateně jsem natočil hlavu na stranu okamžitě poté, co jsem se taktéž posbíral ze země. Lehce jsem svou hlavou cuknul nazpět, jakmile se ozvalo další ÁáÁÁááÁááÁáčkování. Poté jsem se ale zachichotal. "Bébébébébéééébébébébééééé!" odpověděl jsem vesele a začal poskakovat klusavě v malém kolečku, pak jsem tímto způsobem udělal kolečko i kolem tohoto mého pestrobarevného spolupodivína. Když se naše pohledy znovu setkaly a já se jakýmkoli způsobem dostal znova svým xichtem před ten tvůj, zvolal jsem jenom: "Legrační jseš tedy, beru tě!"

Chvíli jsem se jako pako motal v davu těchto vlků všemožných barev, velikostí, tvarů i krojů, než jsem se zase vymotal ven na samotný okraj. Stalo se tomu tak z jediného prostého důvodu - prostě jsem si nemohl vybrat, s kým se budu bavit jako první. Byl jsem tak natěšený z nových známostí, až mi to čechralo kožich.
Začal jsem se opět rozhlížet, hledajíc někoho, kdo by se se mnou byl dost možná ochotný bavit. Protáhl jsem se a zašvihnul ocasem, div jsem s ním někoho omylem nepodkopnul. Sice jo, byl jsem štěně, jak věkem tak povahou, ale byl jsem vyšší než průměrný vlk. A pak jsem si vyhlédl zelenkavého. Přimhouřil jsem oči a chvíli si ho prohlížel z dálky. Poté jsem se ale bez váhání rozběhl přímo k němu. "Ahoj! Nemáš se s kým taky bavit? Protože i já!" štěkl jsem mu na pozdrav vesele. Zastavil jsem se nějaký až metřík od něj a zašilhal na něj. Z legrace.

Po stopách strejdy Feiera, bručouna Stadleyho a dalších od nás, jsem se dostal až sem do lesa. Něco se tu dělo a šlo to slyšet i vidět už z dálky. Takovou krásu na obloze jako byla tato jsem ještě vážně neviděl. Zastavil jsem se na samotném okraji celého dění a užasle pozoroval onu polární záři, o které... jsem ovšem nevěděl, že je to polární záře, či co to vlastně ve skutečnosti je.
Po chvíli ale má pozornost padla na přítomné. Neměl jsem tušáka, co se tu vlastně děje. Je možné, že se o tom ve smečce mluvilo, ale já v tu chvíli prostě jen nedával pozor, jako vždy. Vlci tady byli úžasně nazdobení, tedy aspoň většina. Proč... proč to dělají? A proč já nic nemám, když oni jo? Ono se to tu někde rozdává? Já chci taky nějakou cetku!
Bez váhání jsem se rozběhl do centra davu a začal si vybírat, s kým se dám do řeči jako první. Hezky se tu mísily pachy všeho možnýho a to ve mě vzbuzovalo neskutečné nadšení a dodávalo mi to energii.

Běžel jsem směrem zpět k hranicím. Tam, kde jsem to znal po té chvilce, co jsem se zatoulal. Zase. Měl bych si na to dávat více pozor, je to děs... snad na to nikdo nepřijde. Nebo neměl bych se rovnou prásknout? Třeba by mě pak někdo naučil lépe poznávat, kde jsou hranice. pomyslel jsem si a přemýšlel bych nad tím dál, kdybych se přes tebe málem nepřerazil. Respektive přes tvůj čumák u země. "Šmankote," okopnul jsem přes kámen, před který jsem stoupnul v myšlence se ti na poslední chvíli vyhnout. No... a letěl rovnou přes tebe. To byla šlupka. Dávej více pozor pod nohy, pako... zanadával jsem sám sobě a přiblble se ušklíbnul, než jsem se začal hrabat znovu na nohy.

Při tvém zacinkání střihnu ušima... což se moc často nestává, většinou je mám stažený dozadu a nejsou součást mých projevených emocí. "Rád poznávám tě, Riku!" zajásal jsem, až mi z obou dírek čenichu vyprskl malý, přesto zřetelný fialový plamínek, který následovala troška kouře. Sám jsem se divil, cože se to stalo, ale tento vjem mi v hlavince nezůstal. Stejně jako všechno ostatní, zvlášť když jsem zrovna byl zaujat něčím důležitějším, něčím zajímavějším. "No... máma byla drak, říkala. Ale nepamatuju jméno... si už."
Na okamžik jsem se zamyslel, ale pak i to pustil z hlavy. Nebavilo mě mluvit o sobě, když jsem stál před tebou, vlkem mnohem hezčí, než jsem já. Chtěl jsem vypadat, jako ty. "Taky nejsi obvyklý... že?"

Úžas ze mě neopadal a neopadal. A ty jsi se mnou byl možná až překvapivě trpělivý. Bylo úplně jedno, že jsi cizinec. Měl jsem pocit, že jsem si z tebe právě udělal kamaráda. "Neumím... to jinak.. geny prý, vlci říkali," tentokrát jsem se více soustředil na to, aby má věta nebyla tolik kostrbatá. Poskočil jsem a zašvihal nemotorným chvostem. "Jsem Cyrano a jsem z Ignisu. Jak tobě ří...kají?" položil jsem ti zvídavou vlčecí otázku. Dost možná utečeš pryč, až zjistíš, že jsem vlastně takové doživotní přerostlé vlkodráče. Ale to však neznamená, že tě utéct nechám.

I přes jedovatost v jeho hlase jsem stále pociťoval radost, že mám tu možnost se konečně blíže seznámit s dalším ze smečky. Defakto jsem tady teď byl v roli nováčka... Stále jsem si nedokázal připustit, že jsem dal přijímací ceremoniál a teďkom je ze mě plnohodnotnej člen! Doufám, že si to pořádně uvědomím dřív, než bude pozdě, a než z toho vyklíčí řádný průser.
Obešel jsem Stada a postavil se k němu zepředu. S rozzářeným úsměvem na tváři, jiskrou v oku. "Jak se máš?" zeptal jsem se klasickým, typicky small talkovým dotazem.

Jakmile jsi ty, ten vlk na protějším břehu promluvil, našpicoval jsem uši. Hlasem jsi nezněl jako vlk... ale ani jako vlčice! Tak to mě už tuplem zmátlo. Ale bral jsem to, jakože jsem se trefil. Tak asi tak budu pokračovat... napadlo mě. A jelikož první interakce s tebou nedopadla z tvé strany odpudivě, nebál jsem se pokračovat."Teď jsem maličko nepochopil to," podrbal jsem se za uchem a opět zvědavě natáhl hlavu směrem k tobě. Zacinkání tvých ozdob rozzáří moje očka. "Ale to asi nevadí možná. Jsem to vážně myslel, i tak," zazubil jsem se. "S tím jsi se narodil, nebo ti to to někdo... magie nakreslila? Ty... značky, ty zlaté," motal se mi jazyk, v hlase jsem měl ale stále to stejné nadšení. Očka jako tenisáky. Zvědavost se mi nedala popřít.

Ještě chvíli jsem pozoroval hladinu, než jsem zvedl hlavu. V ten okamžik jsem spatřil na druhé straně řeky tebe... vlka? Rozhodně jsi byl obyčejným vlkům podobnější, než já. Co mě ale doslova uchvátilo, byl tvůj dlouhatánský. A ty pruhy na zádech? Wow.
"Páni, ty jsi ale krásný!" neudržel jsem se a promluvil na tebe. Proud nebyl až tak silný, abys mě neslyšel, i přestože nás jaksi od sebe dělil. V tom překvapení jsem dokonce i snad poprvé trefil správnej slovosled. V tu chvíli mi ale došlo, že to asi nebylo úplně vhodné. Posadil jsem se, svůj dlouhý ocas obtočil kolem předních tlap a pohled zabodl do nich. "Pardon, to nebylo slušný."

Předchozí konverzace už byla nějakým záhadným způsobem ztracená v trapu. Moje ADHD vedlo nad všechny ostatní faktory. Nebyl jsem schopen udržet pozornost u jedné věci. "Já už viděl! Táta s sebou nosíval! Na zádách!" vykřikl jsem nahlas, vzpomněl jsem si na to. Však... v tu chvíli, co jsem křikl, se zvířátko nejspíše leklo a z tlamy mu vyšel asi dvacet čísel dlouhý, však úzký, plamínek ohně. Já toto taky ovšem nečekal, úlek neminul ani mně. Krom toho, že jsem uskočil kousek vzad, můj hřbet rovněž na maličkatý okamžik zažhnul ve fialové barvě. "Uh," uchechtl jsem se. "Hej, tvůj tatínek je ten modrej podivín co je furt mimo, že? Stanley nebo jak se jmenuje," draka už jsem nechal drakem a tentokrát vyzvídal od tebe.

Jakýmsi záhadným způsobem jsem se zatoulal až sem, k řece vzdálenější od našeho území. Měl jsem však celou dobu za to, že jsem u Igny, která protéká našimi hranicemi. Byl jsem z okolí našeho území poměrně zmatený, snažil jsem se ale orientovat, co to šlo. Hodně z těchto zmatků vyvolávaly ty měsíce, co jsem trčel pod zemí. Začal jsem švihat mohutým ocasem, byl jsem šťastný. Nedělal jsem si žádné starosti z ničeho. Život je na to moc krátký.
V domění, že jsem vlastně na hranicích mé smečky, jsem došel k vodě. Je teplo, co kdybych se zkusil vykoupat? napadlo mě. Pozoroval jsem svůj odraz ve vodě, který čeřil tekoucí proud. Byla to jen myšlenka. Ve skutečnosti jsem na toto neměl odvahu. Ale i myšlenka se počítá. Opatrně jsem se natáhl nad hladinu a aspoň se napil.

Přišel jsem k němu ještě blíž, zvědavě k němu natáhl krk a pootočil hlavou. Poté jsem se podíval na své přední tlapy a švihnul mrštným ocasem. Modrý mohl být rád, že jsem k němu stál čelem, jinak by schytal pecku, samozřejmě... ne cíleně. Ne, nic jsem nepotřeboval. "Já? Ne," hlesl jsem tiše a opět se podíval na něj. Líbily se mi jeho barvičky, byl zvláštní a zvláštní vlky jsem měl rád. Já s bráškou a sestřičkou jsme taky zvláštní. A zvláštní by měli držet pospolu.
Nějak jsem z něj cítil, že je v mé přítomnosti trochu nesvůj. Věděl jsem, že tento strýček na tom není zdravotně nejlépe, ale nikdy mi neřekli proč. Neřekli, proč bych se s ním neměl stýkat. "A ty?" zeptal jsem se jej po chvilce přemýšlení nad tím, jak tuto konverzaci dále rozvíjet.

"Já vlastně sám vlastně nevím sám. Chtěl jsem se do jeskyně podívat se a ttak," zabrumlal jsem lehce nesrozumitelně. "A prostě už jsem nemohl ven, ikdyž jsem volal o pomoc a byla jsem tam moc dloouho," natáhl jsem poslední slovíčko. Byl jsem sice o chlup starší, ale znatelně více zaostalejší, než ty, můj skorobráška.
Podrbal jsem se za uchem. A v hovoru dále nepokračoval, neboť mou pozornost vyrušilo stvoření, které se objevilo za tebou. "Hele, copak to je?" rozběhl jsem se k jedné z mála divokých jabloní, které tu rostly. Na nejnižší větvi seděl tvor, kterého jsem ještě neviděl. Byl to maličkatej dráček ve stejných barvách, jako zelenkavá, od pohledu ne úplně zralá jablka. Jen byl třikrát tak velký, jako plody. Rozběhl jsem se k němu a opřel tlapky o kmen stromu, ve snaze dostat se co nejblíž a očichat si to. Ať to bylo cokoli.