Príspevky užívateľa

Potuloval jsem se kolem hranic a přemýšlel nad svým nově zvoleným povoláním. Bude zajímavé učit mladší vlky, a nováčky všemu, co je ve smečce čeká. Sám jsem byl sice skrz ty měsíce pod zemí zprvu docela zaostalý, zato jsem se učil velice rychle. A teď se musím pomalu, postupně naučit učit i druhé. Nehorázně jsem se na toto své povolání těšil, chtěl jsem všechny poznat dokonale a být s každým ve smečce kamarád. Protože kamarádů není nikdy dost.
S širokým úsměvem, od ucha k uchu na tváři, jsem si to štrádoval po hranicích, až jsem došel k řece. Chvilku jsem sledoval proud, než jsem si všiml modráska na druhém břehu. Vyhlídl jsem si místečko, kde balvany proud svíraly a překonal tím řeku. Dopadl jsem tlapami jen několik málo metrů od modrého. "Ahoj, Stade," usmál jsem se na něj přátelsky.

Vnímal jsem jeho slova jen napolovic. Ne že bych to dělal schválně.. ne, já jsem vážně nechtěl. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že si ho nevšímám, ale nedalo se to, nemohl jsem si pomoct. Přimhouřil jsem oči, přičemž jsem se pohledem odevšad možně, vrátil opět na něj. Jediné, co jsem postřehl, byla poslední otázka. "Jo, jasně! Mám sourozence, mám!!" nadšeně jsem zajásal a poskočil si, až mi od tlap vyšvihly malé, fialové plamínky. "Ale...-" trochu jsem se zarazil. "Ale... se zaběhli oni. Caligo i Eisylis... rlis..." zamotal se mi jazyk při pokusu vyslovit jméno sestřičky. Nyní můj výraz už tak rozjařený a nadšený nebyl. A čí ano, po zjištění, že se mu milovaní sourozenci zatoulali kamsi do tramtárie? Jakoby jo, já nemám co mluvit, sám jsem se na dobrejch pár měsíců ztratil... jinak by mě i tento znal.

Poslouchal jsem, co na nás dospěláci připravili. S něčím podobným jsem počítal, ikdyž jsem se za měsíce pod zemí naučil velký houby. I přestože jsem se snažil to všechno dohnat. Strejda Ray přesně neví, koho máme lovit a... pošle nás tam. Ale, je nás dost, vytřeme mu zraky! Vyskočil jsem radostí, moje tlapy dopadly na zem se zvukem tupého úderu. V tu chvíli tráva pode mnou tak trochu zažehla fialovým plamenem, na maličký okamžik.
"Rád spolupracoval bych, tojo," odpověděl jsem Sankarimu a začal těkat pohledem mezi Rufusem a Grace, které jsem bohužel tolik neznal. "Sice to má rohy trži, já jich mám mnohem víc však mám jich!" zavrtěl jsem chvostem - no spíše zašvihal, bo jsem ho měl poněkud větší, než normální vlk. Ve skutečnosti mi to bylo jedno, myslel jsem si, že mám šanci i sám. Ale když to navrhl Sani...

Až teprve teď mi došlo, že si mě asi možná nemá jak pamatovat. Trochu jsem se zarazil, a kdybych neměl uši stažené k hlavě téměř permanentně, tak to udělám zrovna teď. "Jo... promiň... já... jsem to... Cyrano, no... bráška Caliga. Už jsem se našel, protože jsem se ztratil předtím, a... a proto neznáš mě!" snažil jsem se energicky vysvětlit a zastavil se. Vypadalo to, že se mě bojí, nebo... že se prostě distancuje, že mi nedůvěřuje. Na toto chování jsem nebyl zvyklý, nevěděl jsem, jak na něj reagovat. Takže jsem byl prostě svůj. Rozhodl jsem se ale respektovat jeho osobní prostor. Proto jsem couvl ještě o kousek. Možná to bylo ale spíše tím, že jsem si uvědomoval, že je můj ocas lehce nebezpečnej. Poté, co mě na to už několikrát upozorňovali.

"Raymond! Tak nám se tehdy v jeskyni horské i on představil sám," uvědomil jsem si, když jsem zapátral ve vzpomínkách. Tehdy bych do něj absolutně neřek, že je to vlk, který vede smečku.. jakoukoli. "Hezký..jmé..no? Alfa... znamená, že je vedoucí jakoby jakože, že?" chtěl jsem se poté ujistit. Byl jsem rád, že mě nejspíše nevyhodí. A ikdyby chtěl, byl jsem ochotný mu ukázat, že jsem k něčemu. A ještě si to užiju!
Artemisin boop mi vykouzlil ještě jasnější úsměv na tváři. "Ano, dospělácké věci dělat rád moc budu!" zajásal jsem znova. "Co je to povolání? A jak... dozvím které by bylo dobré Cyrovi?" zažbrblal jsem dotaz a opět zvedl hlavu k Artemis.

"Aha, takže jsi z části vlk a taky pták zpolovic!" byl jsem sice trdlo docela, ale toto mi zapadalo do sebe jako puzzle. Na chviličku jsem se zatvářil zamyšleně, než tuto novou informaci můj dráčecí mozek zpracoval. Poté jsem se ale opět rozjařil. "Myslíš, že nějakou magii... mám... taky i já?" optal jsem se jej po chvilce trapného mlčení. Bylo by strašně boží, kdyby ano!! A pokud na ni přijdu, budu ji trénovat, aby byla dokonalá a postupem času nejdokonalejší v Ignisu!! napadlo mě okamžitě. Začal jsem vrtět... uhm, tedy švihat svým obrovským chvostem, dával jsem si samozřejmě pozor, aby nesahal až k mému společníkovi. Nechtěl jsem ho zranit. "Mimochodem, říkej mi Cyro," uchechtl jsem se a nasadil přátelský výraz.

"Tak jo, mami, tak jo!" zajásal jsem nadšeně s tou myšlenkou, že se ty moje dvě spoludráčata vrátí zpět k nám. Byl jsem totiž naivní hyperaktivní a optimistické vlče. "Tak to já v žádném případě odejít nechci! Ten hodný pan vedoucí vlk, který nás našel, si myslíš že mě bude stále brát tó... jako člena.. velké naší rodiny? Ikdyž jsem takovou dlouhou dobu se ztrácel?" zvedl jsem pohled k Artemis, na chvíli mi můj úsměv povadl. Trošku jsem se bál. Bál jsem se, že jsem nebyl dostatečně užitečný tím, jak jsem byl dlouho pryč. Už jsem měl trochu potuchy, co znamená život ve smečce, stačilo mi občas pozorovat dospěláky.

Chvíli poté, než Artemis domluvila, jsem mlčel a přemýšlel, jak najít ta správná slova. Bylo to pro mě enromně obtížné, ale v té euforii jsem se nějakým skládáním smysluplné věty fakt nezalamoval. "Najít? Jak najít? Vydáme se taky hledat... je všecky? Třeba se... najdeme zase dohromady všichni!" vypískl jsem nadšeně a začal na mělčině skákat kolem dokola okolo Artemis. Nevnímal jsem to jako smutnou zprávu, spíše jako výzvu k dobrodružství. Byl jsem stále rozpustilý, tak jako malérozjivené vlče, bez ohledu na to, že Artemis za chvíli přerostu. A hádejte co... nestyděl jsem se za to!

Všechny moje smysly byly tak zaneprázdněné, že jsem si neuvědomoval... neuvědomoval jsem si, že tu nejsem sám. Čenich byl téměř vypnutý pod návalem zraku a hmatu, který byl zaujat objevováním svého okolí. Až když jsem zaslechl onen hlas, migl jsem ušima a otočil se směrem, odkud přicházel. A přicházel přímo z vody. Moje očka se nadšeně rozzářila, plný radosti jsem taky skočil do vody za vlčicí, kterou jsem mimo jiné i trošku ošplích (za což bych se asi omluvil, kdybych si to uvědomil hehe) a zastavil se až u ní. "Mamí!!" zvolal jsem. Ano, byla mi pár dní po nalezení náhradní mámou. "Kde... kde je zbytek? Sanki, sestřičkové a zbylí brášci?" ano, čtete dobře. Stále jsem se vyjadřoval jak malej. Jednak to bylo zapřičiněno vrozenou řečovou disfázií. A jednak jistým zakrněním řeči po dobu, co jsem byl mimo civilizaci.

Z dálky jsem taky pozoroval dění u Nejvyššího stromu, který dominoval na území naší smečky. Nevěděl jsem moc, co se děje, nechápal jsem to a poblíž sebe jsem neměl (zatím) nikoho, kdo by mi to přesněji vysvětlil. Budu se muset dospěláků zeptat později, co se to tu stalo... vypadá to skutečně zábavně! zajásal jsem si v duchu a dále nerušeně poslouchal a pozoroval ten projev. Tolik nových a pro mě neznámých slov tady zaznělo, až mi z toho šla skutečně hlava kolem. Když ale začli vlci výt, bylo mi jasný, co mám dělat. Přidal jsem se k skupinovému vytí. Toto bylo něco, čím bych nemohl z neznalosti urazit.

Tentokrát mě cesta proti proudu řeky dovedla až k samotnému prameni. Tak krásné místo jsem tady ještě neviděl. Docela užasle jsem si prohlížel pramen, fascinovalo mě na něm, jak se zdálo, že zde veškerá voda vlastně skoro vzniká. Nabíjelo mě to nehoráznou energií. Někdy se musím zeptat někoho dospělého, jak toto funguje!
S vodou jsem ještě neměl příliš zkušeností, přesto jsem se k ní přiblížil, absolutně netušíc, zda vlastně umím plavat... ale zatím jsem se nechystal nikam skákat, pud sebezáchovy mi ještě nikdo neukradl.
Byl fakt, že jsem se takto rozplýval nad každou druhou věcí - to znáte, vlčecí nadšení. Ano, byl jsem sice krapet už odrostlejší vlče, ale zároveň jedinec, který strávil většinu svého utlého věku pod zemí. Sám.

Jakmile se pták přede mnou proměnil ve vlka, spadla mi čelist dolu. Koukal jsem na něj užasle a nechápavě zároveň. Nic podobného jsem nikdy předtím nepotkal a tak mi toto doslova vyrazilo dech. "To-to co..." vysoukal jsem ze sebe pouze, nevěřil jsem vlastním očím. "To... jak jsi udělal?" vyhrkl jsem nakonec po chvilce němého zírání. Až jsem pomalu nepostřehl, cože mi můj společník řekl, na co se zeptal. "Je to boží!! Nauč mě to, prosím!!" dožadoval jsem se lekce přeměňování se. Nic jako magie jsem zatím moc nepoznal a pokud ano, rozhodně bych si to s tímto skillem nespojil.

I přestože jsem musel vypadat komicky a mohl jsem tímto postojem ptáčka odehnat, stal se pravý opak - přiletěl ke mě a usadil se mi na hlavě. Donutilo mě to zvednout se, šimral. Jakmile začal létat kolem mě sem a tam, snažil jsem se ho nahánět, švihal jsem ocasem, div jsem ho neshodil na zem. Holt byl asi šikovnější, než by se dalo říct o mně. Hekal jsem u toho, protože pro mě bylo poměrně náročné běhat v menších osmičkách či tam a zpět - byl jsem omnoho větší, než ten ptáček. A o to víc nešikovný. Nakonec jsem se posadil, ocas obtočil kolem sebe a zachichotal se.

Teď už mi neuniklo, že tu tedy nejsem sám. Přesvědčil mě o tom hlas mladého vlka, podobného věku jako jsem byl já. Natáhl jsem hlavu za tím hlasem a zvědavě ve vzduchu začenichal. "Huh?" Jakoby se mi v ten moment v hlavě přehrál ten moment, kdy jsme s tetičkou Artemis leželi v doupěti. Pamatoval jsem si. "Sani!" štěkl jsem po něm a rozběhl se nadšeně k němu. Nedělal jsem si hlavu teď s tím, zda on si mě pamatuje. Byl přecejen o kus mladší, než já, mohl mít své nejzazší dětství v mlze. Já si ostatně taky nepamatoval pořádně své rodiče. Ani bych mu to nemohl mít za zlé. Švihal jsem nemotorně ocasem, že bych s ním mohl jako kočka shazovat věci z povrchu.

Všiml jsem si ptáčka, který ke mě přiletěl. I přestože jsem si užíval všeho kolem sebe a zaujalo mě defakto všechno, na co mi přistanul pohled, moji pozornost rozhodně okamžitě vyrušil. "Jéé!" rozjařil jsem se a rozběhl se klusem k němu. Nemotorně jsem skládal tlapu za tlapou, zabrzdil těsně před ním a udělal kotoul opačným směrem, než se nacházel. Taktak jsem to stočil, abych mu nic neproved. Byl jsem poměrně nešikovný, ale mrštnost mi nechyběla. Otočil jsem se k němu, ležíc v trávě a pleskl předníma tlapkama před sebe. Uši přitisknuté k hlavě, bláznivě vyplazený jazyk a švihání ocasem.