Príspevky užívateľa

I přes jedovatost v jeho hlase jsem stále pociťoval radost, že mám tu možnost se konečně blíže seznámit s dalším ze smečky. Defakto jsem tady teď byl v roli nováčka... Stále jsem si nedokázal připustit, že jsem dal přijímací ceremoniál a teďkom je ze mě plnohodnotnej člen! Doufám, že si to pořádně uvědomím dřív, než bude pozdě, a než z toho vyklíčí řádný průser.
Obešel jsem Stada a postavil se k němu zepředu. S rozzářeným úsměvem na tváři, jiskrou v oku. "Jak se máš?" zeptal jsem se klasickým, typicky small talkovým dotazem.

Jakmile jsi ty, ten vlk na protějším břehu promluvil, našpicoval jsem uši. Hlasem jsi nezněl jako vlk... ale ani jako vlčice! Tak to mě už tuplem zmátlo. Ale bral jsem to, jakože jsem se trefil. Tak asi tak budu pokračovat... napadlo mě. A jelikož první interakce s tebou nedopadla z tvé strany odpudivě, nebál jsem se pokračovat."Teď jsem maličko nepochopil to," podrbal jsem se za uchem a opět zvědavě natáhl hlavu směrem k tobě. Zacinkání tvých ozdob rozzáří moje očka. "Ale to asi nevadí možná. Jsem to vážně myslel, i tak," zazubil jsem se. "S tím jsi se narodil, nebo ti to to někdo... magie nakreslila? Ty... značky, ty zlaté," motal se mi jazyk, v hlase jsem měl ale stále to stejné nadšení. Očka jako tenisáky. Zvědavost se mi nedala popřít.

Ještě chvíli jsem pozoroval hladinu, než jsem zvedl hlavu. V ten okamžik jsem spatřil na druhé straně řeky tebe... vlka? Rozhodně jsi byl obyčejným vlkům podobnější, než já. Co mě ale doslova uchvátilo, byl tvůj dlouhatánský. A ty pruhy na zádech? Wow.
"Páni, ty jsi ale krásný!" neudržel jsem se a promluvil na tebe. Proud nebyl až tak silný, abys mě neslyšel, i přestože nás jaksi od sebe dělil. V tom překvapení jsem dokonce i snad poprvé trefil správnej slovosled. V tu chvíli mi ale došlo, že to asi nebylo úplně vhodné. Posadil jsem se, svůj dlouhý ocas obtočil kolem předních tlap a pohled zabodl do nich. "Pardon, to nebylo slušný."

Předchozí konverzace už byla nějakým záhadným způsobem ztracená v trapu. Moje ADHD vedlo nad všechny ostatní faktory. Nebyl jsem schopen udržet pozornost u jedné věci. "Já už viděl! Táta s sebou nosíval! Na zádách!" vykřikl jsem nahlas, vzpomněl jsem si na to. Však... v tu chvíli, co jsem křikl, se zvířátko nejspíše leklo a z tlamy mu vyšel asi dvacet čísel dlouhý, však úzký, plamínek ohně. Já toto taky ovšem nečekal, úlek neminul ani mně. Krom toho, že jsem uskočil kousek vzad, můj hřbet rovněž na maličkatý okamžik zažhnul ve fialové barvě. "Uh," uchechtl jsem se. "Hej, tvůj tatínek je ten modrej podivín co je furt mimo, že? Stanley nebo jak se jmenuje," draka už jsem nechal drakem a tentokrát vyzvídal od tebe.

Jakýmsi záhadným způsobem jsem se zatoulal až sem, k řece vzdálenější od našeho území. Měl jsem však celou dobu za to, že jsem u Igny, která protéká našimi hranicemi. Byl jsem z okolí našeho území poměrně zmatený, snažil jsem se ale orientovat, co to šlo. Hodně z těchto zmatků vyvolávaly ty měsíce, co jsem trčel pod zemí. Začal jsem švihat mohutým ocasem, byl jsem šťastný. Nedělal jsem si žádné starosti z ničeho. Život je na to moc krátký.
V domění, že jsem vlastně na hranicích mé smečky, jsem došel k vodě. Je teplo, co kdybych se zkusil vykoupat? napadlo mě. Pozoroval jsem svůj odraz ve vodě, který čeřil tekoucí proud. Byla to jen myšlenka. Ve skutečnosti jsem na toto neměl odvahu. Ale i myšlenka se počítá. Opatrně jsem se natáhl nad hladinu a aspoň se napil.

Přišel jsem k němu ještě blíž, zvědavě k němu natáhl krk a pootočil hlavou. Poté jsem se podíval na své přední tlapy a švihnul mrštným ocasem. Modrý mohl být rád, že jsem k němu stál čelem, jinak by schytal pecku, samozřejmě... ne cíleně. Ne, nic jsem nepotřeboval. "Já? Ne," hlesl jsem tiše a opět se podíval na něj. Líbily se mi jeho barvičky, byl zvláštní a zvláštní vlky jsem měl rád. Já s bráškou a sestřičkou jsme taky zvláštní. A zvláštní by měli držet pospolu.
Nějak jsem z něj cítil, že je v mé přítomnosti trochu nesvůj. Věděl jsem, že tento strýček na tom není zdravotně nejlépe, ale nikdy mi neřekli proč. Neřekli, proč bych se s ním neměl stýkat. "A ty?" zeptal jsem se jej po chvilce přemýšlení nad tím, jak tuto konverzaci dále rozvíjet.

"Já vlastně sám vlastně nevím sám. Chtěl jsem se do jeskyně podívat se a ttak," zabrumlal jsem lehce nesrozumitelně. "A prostě už jsem nemohl ven, ikdyž jsem volal o pomoc a byla jsem tam moc dloouho," natáhl jsem poslední slovíčko. Byl jsem sice o chlup starší, ale znatelně více zaostalejší, než ty, můj skorobráška.
Podrbal jsem se za uchem. A v hovoru dále nepokračoval, neboť mou pozornost vyrušilo stvoření, které se objevilo za tebou. "Hele, copak to je?" rozběhl jsem se k jedné z mála divokých jabloní, které tu rostly. Na nejnižší větvi seděl tvor, kterého jsem ještě neviděl. Byl to maličkatej dráček ve stejných barvách, jako zelenkavá, od pohledu ne úplně zralá jablka. Jen byl třikrát tak velký, jako plody. Rozběhl jsem se k němu a opřel tlapky o kmen stromu, ve snaze dostat se co nejblíž a očichat si to. Ať to bylo cokoli.

Potuloval jsem se kolem hranic a přemýšlel nad svým nově zvoleným povoláním. Bude zajímavé učit mladší vlky, a nováčky všemu, co je ve smečce čeká. Sám jsem byl sice skrz ty měsíce pod zemí zprvu docela zaostalý, zato jsem se učil velice rychle. A teď se musím pomalu, postupně naučit učit i druhé. Nehorázně jsem se na toto své povolání těšil, chtěl jsem všechny poznat dokonale a být s každým ve smečce kamarád. Protože kamarádů není nikdy dost.
S širokým úsměvem, od ucha k uchu na tváři, jsem si to štrádoval po hranicích, až jsem došel k řece. Chvilku jsem sledoval proud, než jsem si všiml modráska na druhém břehu. Vyhlídl jsem si místečko, kde balvany proud svíraly a překonal tím řeku. Dopadl jsem tlapami jen několik málo metrů od modrého. "Ahoj, Stade," usmál jsem se na něj přátelsky.

Vnímal jsem jeho slova jen napolovic. Ne že bych to dělal schválně.. ne, já jsem vážně nechtěl. Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že si ho nevšímám, ale nedalo se to, nemohl jsem si pomoct. Přimhouřil jsem oči, přičemž jsem se pohledem odevšad možně, vrátil opět na něj. Jediné, co jsem postřehl, byla poslední otázka. "Jo, jasně! Mám sourozence, mám!!" nadšeně jsem zajásal a poskočil si, až mi od tlap vyšvihly malé, fialové plamínky. "Ale...-" trochu jsem se zarazil. "Ale... se zaběhli oni. Caligo i Eisylis... rlis..." zamotal se mi jazyk při pokusu vyslovit jméno sestřičky. Nyní můj výraz už tak rozjařený a nadšený nebyl. A čí ano, po zjištění, že se mu milovaní sourozenci zatoulali kamsi do tramtárie? Jakoby jo, já nemám co mluvit, sám jsem se na dobrejch pár měsíců ztratil... jinak by mě i tento znal.

Poslouchal jsem, co na nás dospěláci připravili. S něčím podobným jsem počítal, ikdyž jsem se za měsíce pod zemí naučil velký houby. I přestože jsem se snažil to všechno dohnat. Strejda Ray přesně neví, koho máme lovit a... pošle nás tam. Ale, je nás dost, vytřeme mu zraky! Vyskočil jsem radostí, moje tlapy dopadly na zem se zvukem tupého úderu. V tu chvíli tráva pode mnou tak trochu zažehla fialovým plamenem, na maličký okamžik.
"Rád spolupracoval bych, tojo," odpověděl jsem Sankarimu a začal těkat pohledem mezi Rufusem a Grace, které jsem bohužel tolik neznal. "Sice to má rohy trži, já jich mám mnohem víc však mám jich!" zavrtěl jsem chvostem - no spíše zašvihal, bo jsem ho měl poněkud větší, než normální vlk. Ve skutečnosti mi to bylo jedno, myslel jsem si, že mám šanci i sám. Ale když to navrhl Sani...

Až teprve teď mi došlo, že si mě asi možná nemá jak pamatovat. Trochu jsem se zarazil, a kdybych neměl uši stažené k hlavě téměř permanentně, tak to udělám zrovna teď. "Jo... promiň... já... jsem to... Cyrano, no... bráška Caliga. Už jsem se našel, protože jsem se ztratil předtím, a... a proto neznáš mě!" snažil jsem se energicky vysvětlit a zastavil se. Vypadalo to, že se mě bojí, nebo... že se prostě distancuje, že mi nedůvěřuje. Na toto chování jsem nebyl zvyklý, nevěděl jsem, jak na něj reagovat. Takže jsem byl prostě svůj. Rozhodl jsem se ale respektovat jeho osobní prostor. Proto jsem couvl ještě o kousek. Možná to bylo ale spíše tím, že jsem si uvědomoval, že je můj ocas lehce nebezpečnej. Poté, co mě na to už několikrát upozorňovali.

"Raymond! Tak nám se tehdy v jeskyni horské i on představil sám," uvědomil jsem si, když jsem zapátral ve vzpomínkách. Tehdy bych do něj absolutně neřek, že je to vlk, který vede smečku.. jakoukoli. "Hezký..jmé..no? Alfa... znamená, že je vedoucí jakoby jakože, že?" chtěl jsem se poté ujistit. Byl jsem rád, že mě nejspíše nevyhodí. A ikdyby chtěl, byl jsem ochotný mu ukázat, že jsem k něčemu. A ještě si to užiju!
Artemisin boop mi vykouzlil ještě jasnější úsměv na tváři. "Ano, dospělácké věci dělat rád moc budu!" zajásal jsem znova. "Co je to povolání? A jak... dozvím které by bylo dobré Cyrovi?" zažbrblal jsem dotaz a opět zvedl hlavu k Artemis.

"Aha, takže jsi z části vlk a taky pták zpolovic!" byl jsem sice trdlo docela, ale toto mi zapadalo do sebe jako puzzle. Na chviličku jsem se zatvářil zamyšleně, než tuto novou informaci můj dráčecí mozek zpracoval. Poté jsem se ale opět rozjařil. "Myslíš, že nějakou magii... mám... taky i já?" optal jsem se jej po chvilce trapného mlčení. Bylo by strašně boží, kdyby ano!! A pokud na ni přijdu, budu ji trénovat, aby byla dokonalá a postupem času nejdokonalejší v Ignisu!! napadlo mě okamžitě. Začal jsem vrtět... uhm, tedy švihat svým obrovským chvostem, dával jsem si samozřejmě pozor, aby nesahal až k mému společníkovi. Nechtěl jsem ho zranit. "Mimochodem, říkej mi Cyro," uchechtl jsem se a nasadil přátelský výraz.

"Tak jo, mami, tak jo!" zajásal jsem nadšeně s tou myšlenkou, že se ty moje dvě spoludráčata vrátí zpět k nám. Byl jsem totiž naivní hyperaktivní a optimistické vlče. "Tak to já v žádném případě odejít nechci! Ten hodný pan vedoucí vlk, který nás našel, si myslíš že mě bude stále brát tó... jako člena.. velké naší rodiny? Ikdyž jsem takovou dlouhou dobu se ztrácel?" zvedl jsem pohled k Artemis, na chvíli mi můj úsměv povadl. Trošku jsem se bál. Bál jsem se, že jsem nebyl dostatečně užitečný tím, jak jsem byl dlouho pryč. Už jsem měl trochu potuchy, co znamená život ve smečce, stačilo mi občas pozorovat dospěláky.

Chvíli poté, než Artemis domluvila, jsem mlčel a přemýšlel, jak najít ta správná slova. Bylo to pro mě enromně obtížné, ale v té euforii jsem se nějakým skládáním smysluplné věty fakt nezalamoval. "Najít? Jak najít? Vydáme se taky hledat... je všecky? Třeba se... najdeme zase dohromady všichni!" vypískl jsem nadšeně a začal na mělčině skákat kolem dokola okolo Artemis. Nevnímal jsem to jako smutnou zprávu, spíše jako výzvu k dobrodružství. Byl jsem stále rozpustilý, tak jako malérozjivené vlče, bez ohledu na to, že Artemis za chvíli přerostu. A hádejte co... nestyděl jsem se za to!