Príspevky užívateľa

Všechny moje smysly byly tak zaneprázdněné, že jsem si neuvědomoval... neuvědomoval jsem si, že tu nejsem sám. Čenich byl téměř vypnutý pod návalem zraku a hmatu, který byl zaujat objevováním svého okolí. Až když jsem zaslechl onen hlas, migl jsem ušima a otočil se směrem, odkud přicházel. A přicházel přímo z vody. Moje očka se nadšeně rozzářila, plný radosti jsem taky skočil do vody za vlčicí, kterou jsem mimo jiné i trošku ošplích (za což bych se asi omluvil, kdybych si to uvědomil hehe) a zastavil se až u ní. "Mamí!!" zvolal jsem. Ano, byla mi pár dní po nalezení náhradní mámou. "Kde... kde je zbytek? Sanki, sestřičkové a zbylí brášci?" ano, čtete dobře. Stále jsem se vyjadřoval jak malej. Jednak to bylo zapřičiněno vrozenou řečovou disfázií. A jednak jistým zakrněním řeči po dobu, co jsem byl mimo civilizaci.

Z dálky jsem taky pozoroval dění u Nejvyššího stromu, který dominoval na území naší smečky. Nevěděl jsem moc, co se děje, nechápal jsem to a poblíž sebe jsem neměl (zatím) nikoho, kdo by mi to přesněji vysvětlil. Budu se muset dospěláků zeptat později, co se to tu stalo... vypadá to skutečně zábavně! zajásal jsem si v duchu a dále nerušeně poslouchal a pozoroval ten projev. Tolik nových a pro mě neznámých slov tady zaznělo, až mi z toho šla skutečně hlava kolem. Když ale začli vlci výt, bylo mi jasný, co mám dělat. Přidal jsem se k skupinovému vytí. Toto bylo něco, čím bych nemohl z neznalosti urazit.

Tentokrát mě cesta proti proudu řeky dovedla až k samotnému prameni. Tak krásné místo jsem tady ještě neviděl. Docela užasle jsem si prohlížel pramen, fascinovalo mě na něm, jak se zdálo, že zde veškerá voda vlastně skoro vzniká. Nabíjelo mě to nehoráznou energií. Někdy se musím zeptat někoho dospělého, jak toto funguje!
S vodou jsem ještě neměl příliš zkušeností, přesto jsem se k ní přiblížil, absolutně netušíc, zda vlastně umím plavat... ale zatím jsem se nechystal nikam skákat, pud sebezáchovy mi ještě nikdo neukradl.
Byl fakt, že jsem se takto rozplýval nad každou druhou věcí - to znáte, vlčecí nadšení. Ano, byl jsem sice krapet už odrostlejší vlče, ale zároveň jedinec, který strávil většinu svého utlého věku pod zemí. Sám.

Jakmile se pták přede mnou proměnil ve vlka, spadla mi čelist dolu. Koukal jsem na něj užasle a nechápavě zároveň. Nic podobného jsem nikdy předtím nepotkal a tak mi toto doslova vyrazilo dech. "To-to co..." vysoukal jsem ze sebe pouze, nevěřil jsem vlastním očím. "To... jak jsi udělal?" vyhrkl jsem nakonec po chvilce němého zírání. Až jsem pomalu nepostřehl, cože mi můj společník řekl, na co se zeptal. "Je to boží!! Nauč mě to, prosím!!" dožadoval jsem se lekce přeměňování se. Nic jako magie jsem zatím moc nepoznal a pokud ano, rozhodně bych si to s tímto skillem nespojil.

I přestože jsem musel vypadat komicky a mohl jsem tímto postojem ptáčka odehnat, stal se pravý opak - přiletěl ke mě a usadil se mi na hlavě. Donutilo mě to zvednout se, šimral. Jakmile začal létat kolem mě sem a tam, snažil jsem se ho nahánět, švihal jsem ocasem, div jsem ho neshodil na zem. Holt byl asi šikovnější, než by se dalo říct o mně. Hekal jsem u toho, protože pro mě bylo poměrně náročné běhat v menších osmičkách či tam a zpět - byl jsem omnoho větší, než ten ptáček. A o to víc nešikovný. Nakonec jsem se posadil, ocas obtočil kolem sebe a zachichotal se.

Teď už mi neuniklo, že tu tedy nejsem sám. Přesvědčil mě o tom hlas mladého vlka, podobného věku jako jsem byl já. Natáhl jsem hlavu za tím hlasem a zvědavě ve vzduchu začenichal. "Huh?" Jakoby se mi v ten moment v hlavě přehrál ten moment, kdy jsme s tetičkou Artemis leželi v doupěti. Pamatoval jsem si. "Sani!" štěkl jsem po něm a rozběhl se nadšeně k němu. Nedělal jsem si hlavu teď s tím, zda on si mě pamatuje. Byl přecejen o kus mladší, než já, mohl mít své nejzazší dětství v mlze. Já si ostatně taky nepamatoval pořádně své rodiče. Ani bych mu to nemohl mít za zlé. Švihal jsem nemotorně ocasem, že bych s ním mohl jako kočka shazovat věci z povrchu.

Všiml jsem si ptáčka, který ke mě přiletěl. I přestože jsem si užíval všeho kolem sebe a zaujalo mě defakto všechno, na co mi přistanul pohled, moji pozornost rozhodně okamžitě vyrušil. "Jéé!" rozjařil jsem se a rozběhl se klusem k němu. Nemotorně jsem skládal tlapu za tlapou, zabrzdil těsně před ním a udělal kotoul opačným směrem, než se nacházel. Taktak jsem to stočil, abych mu nic neproved. Byl jsem poměrně nešikovný, ale mrštnost mi nechyběla. Otočil jsem se k němu, ležíc v trávě a pleskl předníma tlapkama před sebe. Uši přitisknuté k hlavě, bláznivě vyplazený jazyk a švihání ocasem.

Nějakým záhadným způsobem jsem se dostal na úpatí hor. Nevěděl jsem, kam jdu. Najednou svět kolem mě nebyl tak velký, jako dříve a to bylo něco, co ve mě vzbuzovalo stále vlčecí zvědavost, ikdyž bych se dávno vlčetem vzhledem k odrostlosti nedal nazývat. Jo, velký kus jsem byl zastrčený kdesi po jeskyních, živený malými hlodavci a brouky, a díky jeskynním vodám hydratován, a tak to dopadlo. Jak v Jiříkově vidění, zvědavý, obyčejný svět mi připadal skutečně zajímavý. Byl to... druhý den? Možná.
Zastavil jsem se na úpatí a zvedl hlavu. Pozoroval jsem ty obrovské hory, které se nade mnou tyčily. S úžasem takovým, že jsem si ani nevšiml, že tu dost možná nejsem tak úplně sám...

Nějakým záhadným způsobem jsem se po dlouhých týdnech vymotal z jeskyně, kde jsem se z nějakého důvodu na čas zahrabal... živořil na jeskynní vodě a broucích, drobných hlodavcích a všem, co se zrovna našlo... Ignisským pachem jsem byl nasáklý dostatečně, takže že by mě označili za cizince, bych se nemusel bát. Avšak... zřejmě si mě moc přítomných pamatovat nebude.
Nicméně, moje oči si tak přivykly na tmu, že denní světlo teď docela bolelo a teplo slunce bylo.. zvláštní - něco, co jsem doposud neznal. Cítil jsem se fakt divně. A široko daleko kolem mě nikdo. Tedy... aspoň jsem nikoho moc neviděl. Jak jinak to poznat, jsem netušil.

Po nějaké době jsem se probral k životu. Je dost možné, že mě ta zima nějakým způsobem vypnula. Jakmile jsem rozlepil oči, zachvěl jsem se. Stále mi bylo chladno a dost možná jsem byl i podchlazený. Neuvědomoval jsem si to, nevěděl jsem totiž, co to je. V jednom jsem ale měl jasno. Nebylo to vůbec dobře. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ležíc na prašné zemi. Ležel jsem tu sám. Předními tlapami ven z nory. Nechali mě tady? Nebo to byl všecko jen sen... uvědomoval jsem si konečně zase sám sebe.

Otočil jsem se na Caliga. "Vylakašali se na nás," povzdechl jsem si a protočil očima. Dyť... to bylo přeci patrné! Jak by o tom mohl jen kdokoli pochybovat... každý malý vlk by to snad poznal, nebo se pletu?
"Tady Rrrraymont," dal jsem si tentokrát záležet na mém slabém eRku. "...nám neublíží, sklidni bvácha," uchechtl jsem se na něj. Jeho přehananá starost o nás všechny nebylo něco, co bych s ním sdílel. Kdepak, já býval většinou docela bezstarostný a žilo se mi tak líp. "Stejně neodejde, jen protože to chceš, a vlčat se nebude bát, takžže," pověděl jsem realisticky a opět kecnul na zadek. Ocas jsem stočil kolem předních tlap a zabubnoval s ním o prašnatý povrch, až se kus prachu zvedl. "Že?" otočil jsem se na velkého a uculil se na něj.

Bráchu jsem už moc neslyšel. Tedy... ne že bych neslyšel, spíše jsem neposlouchal. Pozornost mi šla úplně luftem, prostě jsem byl typicky neposlušné vlče. Nebo... dráče? Něco mezi. Doslova. Ikdybych jej ale slyšel, stejně bych se ohradil, že pohybem se jeden zahřeje. Ležením moc ne.
Jen co jsem vykoukl ven, zarazil mě čísi stín. Sluníčko, které se sotva dralo zpoza mraků ven nešlo vidět. Vzhlédl jsem zespoda nahoru, k tomu velkému, respekt vzbuzujícímu vlkovi. "Doblý den, já jsem Syláno," pověděl jsem po chvilce zaraženého ticha při výrazu, ze kterého by jeden opravdu nevěděl, co vyčíst... a začal vrtět nadšeně ocasem. Vypadalo to, že se o nás někdo zajímá. Neuvědomoval jsem si, že by mohlo nastat nějaké nebezpečí, nebo tak něco.

Trochu podrážděně jsem se zakřenil, jak jsem dostal bráchovým ocasem po tlamičce. Chtěl jsem něco poznamenat, když v tu chvíli se k mým dozadu staženým oušků dostal opět bratrův hlas. "Počkať? Na co čekat...chceš ty?" lehce zmateně jsem natočil hlavu do strany, jako zvídavé štěně, které poprvé v životě vidí pískající ptáče. Nechápal jsem, co má bráška za lubem. "Nebudeme čekať! Nechali nás naschválně tady, hrajou na schovku s námi teď!" nevím, proč mě napadlo zrovna toto. Ale většinou když někdo najednou zmizel, měl jsem tendence ho hledat. Prostě to tak ve mě bylo zafixované!
Zatřepal jsem hlavou a lehce se zamračil. Vydal jsem se za dírou, která vede z jeskyně ven. Nevydržel jsem stát a čumět do blba.

Chvilku jsem na sestřičku jen civěl, no poté do ni začal ďobat tlapou. "Ne, ně, ně! Segla stávat!" trval jsem si tvrdohlavě a paličatě na svým. Nechtěl jsem být ani radiátor, ani polštář a už vůbec ne jediný, kdo je vzhůru a schopen konat! Jakoby neexistuje, pf. Ale věděl jsem, že bráškovy skilly též nejsou úplně k zahození, takže jsem byl v pohodě. Nijak jsem se nad tím nepozastavoval, to nic ale neměnilo na tom, že jsem chtěl ségru vzhůru.
"Musíme schopit se, nebo zima bude nám a to neceme," zamračil jsem se a paličatě zadupal do šutru pode mnou. Stál jsem si za svým absolutně. "Musíme najít mamiku a tátu, se zvedej, Eilis!" houkl jsem směrem na ségru a nemotorně se vyhrabal na nohy, udělal jsem pár kroků k ostrému srázu. Vypadalo to hodně nebezpečně.

Prosim čtvrté vlče do vrhu pro Cyrana, až bude dospělej owo