Príspevky užívateľa

"V pořádku, v pořádku Popí, nemusíme to dělat!" pověděl jsem a odstoupil dále od vody, aby se ti dva nadále nemuseli bát. Neměl jsem v plánu zhasnout ten jejich oheň. "Neničí teď, ale může. A pokud ne bráchův, tak jiný oheň ano. A je důležité, abyste věděli, jak ho zastavit," snažil jsem se mluvit klidně. Nechtěl jsem, aby se mě drobci báli. Ne každý má tak kladný vztah k vodě, jako třeba já. uvědomil jsem si v tu chvíli, kdy jsem viděl nespokojená vlčata.
"Sluha je někdo, kdo ti slouží. Kdo tě poslouchá a dělá pro tebe to, co ty říkáš, co potřebuješ. Je to někdo, koho dokážeš ovládat, jako ten oheň. Ty musíš být pánem a on tvůj sluha. Nikdy to nesmí být naopak. Potom je to hodně nebezpečné," vysvětlil jsem s upozrněním, připraven na to, to v případě potřeby říct i trochu jinak. Formoval jsem si v hlavě slova, kdyby to bylo třeba.
Sám jsem si doteď většinu nebezpečí neuvědomoval. Takže jsem jim to nemohl mít za zlé.
"Ano. Jsme rodina. Velká vlčí rodina, které se říká smečka. A oheň je náš symbol. To znamená, že ohni je síla, stejně jako v nás," povím hrdým, spokojeným hlasem. Ano, tady si opravdu připadám doma. I přestože jsem byl smečkou adoptován, narozdíl od těchto prcků. "Ano, přesně tak. My jsme páni ohně. Ale máme se od něj ještě co učit, aby se náhodou nestalo, že se stane on náš pán," zdůraznil jsem. "Když oheň zhasneme, ať už jakýmkoli způsobem, vždy je možnost jej zapálit znovu. Tvůj bratr to dokáže, že ano?" pohodil hlavou k stále-hořícímu. "A pokud se nepletu, minimálně jeden z vašich tatínků to dokáže taky. Oheň je kouzelná věc. Ale musíme mu nastavit jasné hranice, aby nás nepřerostl," stále jsem mluvil o tom rčení - dobrý sluha, zlý pán. Defakto jsem jim to okamžitě popsal i trochu jinak okamžitě. Ač to vypadalo, že Plamínek tomu porozuměl dokonale.
Druhého jsem nechtěl stresovat více, než bylo nezbytně nutné, ale to, co jsem jim předvedl, nutné bylo. Bylo to něco, co museli vědět. Kdyby se to dozvěděli někde, kde nebyl čas na vysvětlování a takto by je to zaskočilo, mohlo by je to významně vyřadit z fungování. Důležité je vědět, že zhasnutý oheň je možné znovu zapálit.

Já si byl vědom, že nepreferuješ vlastní rozhodování, a vůbec mi to nevadilo. Rád jsem se chopil iniciativy a vedení. Ale toto nebyl můj obor a hlavně, bylo potřeba dát mu taky příležitost. On tu totiž byl ten nadřazený.
Pokývu hlavou. "Jasně," špitnu nakonec. Toto bylo něco, čeho jsem si taky vědom byl, ale ne vždy jsem byl schopný to udržet v hlavě a plně se na ten fakt soustředit.
Vyhlídl jsem si keř, kterých tady bylo poměrně požehnaně. Sice jsem byl stále dost nápadný, vyčníval jsem, ale stále jsme nebyli kdovíjak blízko. Pohlédnu na tebe. Nejsi úplně vedle, možná... o metr, dva za mnou? Čekám, až přijdeš blíže a následně dáš pokyn k útoku.

"Neboj," snažil jsem se uchlácholit toho bojácnějšího. "Uhašený oheň se dá zase zapálit. Jakožto právoplatní členové smečky ohnivé je třeba vědět, jak s ohněm manipulovat. Jak ho zapálit, ale i uhasit. A co nezapálíme my, zapálí tatínek váš. Taky umí s ohněm, víte?" zamrkám na vás. Za mě bylo více než vhodné naučit je, že toto proti ohni funguje. "Nás sice ne, ale přírodu oheň pálí a ničí. Pod chřtánem ohně umí zmizet třeba celičký les. Když zmizí les, zmizí zvěř a když zmizí zvěř, nebudeme my mít co jíst," vysvětlil jsem. "Starší, moudří vlci říkají - oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. To si zapamtujte, bude se vám to hodit!"
To jsem se to trochu rozkecal. Ale snažil jsem se udržovat pozitivní atmosféru. Já, narozdíl od vás už nehořel. Už jsem totiž tolik nesršel přímo nadšením. To ale nezmená, že jsem se tvářil nějak špatně, kdepak! Spíše jsem na to byl... až moc klidný. Snažil jsem se navodit klid i v prccích. "Vážně se není čeho bát," dodal jsem ještě po chvilce s úsměvem. Na druhou stranu jsem rád viděl, jak se k sobě bratři mají. Pevné pouto, ať už rodinné, partnerské, nebo smečkové bylo základem úspěchu, i přestože se na něj nedalo spoléhat. Síla jednotlivce byla taktéž důležitá, a právě proto se hodilo je tohle naučit. "Správně, Plamínku, správně."

Zašvihám ocasem... nebo ... spíše pomalu zamávám, od doby co jsem několikrát vlastním bičem někoho podkopl, nebo málem podkopl, si dávám setsakramentsky bacha. Proč nemůžu být jako normání vlk...
"Abychom nebyli nápadnější, když budeme ve dvou. Napadá tě, jak to uděláme?" špitnu na tebe, střihnu uchem a zavětřím, během klusu směrem k hromádce, stále živé, kořisti. Už jsme se blížili, začal jsem zpomalovat. Stále jsme byli ale dostatečně daleko na to, aby nás pohledem nezmerčili. Chtěl jsem být co nejvíce potichu.
Po chvilce rozhlížení jsem dva z nich spatřil.

Popravdě, teď mě jeden z prcků docela zahnal do kouta. Na některé věci jsem neuměl odpovědět. Nejspíše by na to ale neuměl odpovědět nikdo. Anebo minimálně ooopravdu hodně málokdo. "Až budete velcí. Nic hned nejde hned," odpovím Plamínkovi s úsměvem. "Většina věcí trvá," snažil jsem se vás oba dva uklidnit.
Už už jsme se blížili k vodě, když... malá travnatá ploška fialově chytla. Chvíli trvalo, než jsem si spojil dvě a dvě dohromady. Mohl bych toho využít.
"To nevadí, Sopílku, to se stává... vlastně... děkuji, hodilo se to," povím a nadšeně zavrtím chvostem. Tak tak jsem jej zastavil dříve, než se stihl dostat k pacičkám vlčat přede mnou. Střihl jsem uchem a odvrátil pohled k tekoucí vodě. Chvilku trvalo, než jsem pohledem vyhledal něco, čím by se hodilo... Bingo! Blýsklo se mi v očích, když jsem spatřil lopuchové listy. Menší, ale na toto mohly stačit. "Teď stranou, a sledujte!" vyzval jsem vlčata, natáhl se po lopuchu, tlamou jej uškubl, nabral vodu z potoka a dříve, než se oheň rozšíří (naštěstí jsme nebyli úplně na louce, takže tu nebyl čistě jenom široká travnatá plocha), po plamenu vodu chrstl. Ozvalo se zasyčení a následný - ne úplně velký, oblak kouře. Poté jsem upustil list a ještě na něj dupl, abych zneškodnil zbytky hoření a rozehnal tím kouřový oblak.
Takové malé poučné představení pro vlčata. Skloním se k Popovi a s úsměvem do něj drknu čumákem. "Děkuju za spolupráci," povím, načež obrátím pohled k Plamínkovi. "Víš, co se právě stalo?" abych do této hravé poznávací výuky zapojil oba dva.

Co se týkalo barviček ohně, nebyl jsem si jist. Věděl jsem, že to může být přírodními vlivy ovlivněno, ale málokterá magie funguje na přírodních vlivech, co se prvků týče. Rozhodl jsem se tuto informaci shrnout.
"To je magie. Magie někdy vysvětlení nemá. Nemá odpověď. Prostě to tak je. Vychází z našeho nitra a je jedinečná. To znamená, že nikdo nemá úplně, ale úplně stejnou magii, jako jiný vlk," pousměju se na vás. Náraz prcka do mojí tlapy mě donutil se zasmát. "Správně!" vykřiknu nadšeně. "Ano, i to je jedna z možností, zalehnout ho," souhlasně, s pobaveným výrazem pokývu hlavou. "Nebojte, jednou se o té svojí dozvíte tolik, že budete dokonale znát ji! Víc než ostatní kolem vás," opět potlačím tendence zavrtět chvostem. Dával jsem si na to pozor, ač to bylo vtipné, uvědomoval jsem si, že umí být docela nebezpečný.
Dokud jsem držel tu myšlenku, poukázal jsem směrem, kde pramenila řeka. "Pojďte za mnou, kluci. Něco vám ukážu!" štěkl jsem vyzývavě a lehce přikrčil, v hravém gestu, hrudník k zemi. Zatímco prdel zůstávala viset ve vzduchu. Protáhl jsem se a vydal se směrem k vodě.
Byl jsem na sebe docela hrdej. Během komunikace s vlčaty jsem dělal v řeči naprosté minimum chyb a tím, že byli kluci malí, neměli to moc jak postřehnout. A pokud ano, stejně to neřešili.

(//Dejme tomu, že jsou stále na úpatí, ale mají na dohled a dosah řeku. Vidím, že minimálně Plamen tam hraje, tak to nechejme prosím tady, ať v tom nemáte bordel.)

Vůbec mě nenapadlo, že bych tím v tobě mohl způsobit nějaké pochybnosti. Vlastně jsem si ani neuvědomoval, že jsem právě udělal něco, na co není nikdo, kdo mě trochu zná, zvyklý. "Moc toho neuvidíme, ale stejně máme lepší čich. Minimálně lepší, než mají oni," zašeptám tiše a mrknu na tebe spiklenecky. Cítil jsem nejspíše to samé, co ty, jen jsem si nebyl jist směrem. Zavětřil jsem nejprve ve vzduchu, zvedl hlavu. Poté jsem ji sklonil k zemi a pokusil se lépe určit směr, kudy kořist šla. Abychom ji mohli snáze vystopovat. Samozřejmě jsem předem počítal s možným neúspěchem. Ale trénink je základ.

"Hehe, to není vůbec pravda, hoši. Ještě tu hoří strejda Feier. Náš ctěný Alfa. Ale hoří jinou barvou. Oranžovou," poučil jsem bratry a pousmál jsem se. O magii Adaina jsem neměl ani páru a pokud ano, nevnímal jsem to jako důležitější, tudíž jsem na to nejpravděpodobněji zapomněl. Ale u Feiera jsem si byl skutečně jistý.
O identičnosti jejich kožichu nebyl pochyb. "Ano, všiml jsem si, že jste stejní, Plame, Pope," povím s úsměvem. Ono to bylo reálně úsměvné. "Co když si vás bude někdo plést?" vznesl jsem mezi bratry další zvídavou otázku.
"Jsem rád, že se vám můj plamen líbí. Mně ten váš taky. Je to vskutku magické. Magie občas umí překvapit. Magií je taky spousta jiných druhů."
Opět jsem začal těkat pohledem mezi bratry. zeptal jsem se jich, jen tak ze zvědavosti, co odpoví. "Hej, opatrně s tím ohněm, kluci!" upozorním vás znovu, tentokrát hlasitě. Je docela nezvyklé, že Plamena můj plamen pálí, když jeho bráchův ne. Zřejmě nejsou úplně stejné. Anebo jsou magicky propojení. Skloním se k ozehnutému prckovi. Nevypadalo to, že by můj oheň způsobil nějaké vážnější zranění, minimálně podle pachu ne. Ale příjemný to nebylo. Kdovíjak hrozně to taky nevypadalo. "Já ti říkal, ať si dáš pozor, malý," promluvím starostlivě k popálenýmu neposedovi.
V tu chvíli se mi nad palicí "objevila" taková ta imaginární žárovička. "Víš, čím se dá oheň porazit? Mám totiž nápad! Pokud nevíš, možná bude vědět bráška. A pokud ani ten ne, tak vám to ukážu, předvedu," Schladit popálené místo vodou by mohlo pomoct. Bylo důležité prcky naučit, jak se o sebe postarat, aby se s bebínky nemuseli pokaždé trmácet za jedním z tatínků. Nedaleko od nás byl pramen řeky. Teď bylo třeba fikaně vyřešit něco mírně důležitějšího, ale nemyslete si, že oblíbené bylinky Plamínka jsem nezaslechl. Jen jsem si tuto informaci pečlivě uschoval do své drakovlčí makovičky. V tu chvíli, co jsem dořekl svou poslední větu, moje tlapizny opět zhlasly.

Bylo vtipné, jak moc mám s těmato prcky společného. Pousmál jsem se nad tím, že všichni tři hoříme. "Néé, nejsem. Jsem starší. Ale ne o moc," mrknu na jednoho z malých zvědavců. Tedy... vlastně na oba. "Uhm, aha. Takže tatínek s tatínkem?" pověděl jsem, opravil se. Já osobně, kdybych měl dva tatínky, jednoho z nich bych na sto procent nazval mamínkem! Protože přece všichni kolem měli maminku a tatínka, ale když jsou oba rodiče kluci, tatínek by se měl nazývat mamínkem! Dává to přece daleko větší smysl. "Mamínek se může říkat jednomu z tatínků. Může ale taky nemusí. Chápeš?" trochu rozpačitě jsem se zazubil.
"Co chceš zpátky? Tohle?" zasoustředil jsem se a opět zkusil zapálit své tlapy. Tím, že jsem měl stále poměrně intenzivní emoci - nadšení - nebyl to až takový problém. V opačném případě by se nejspíše nepovedlo. Tak se - ač slabší - plamínky opět zjevily kolem mých tlap. "Opatrně, oheň umí bolet. Nevím, jestli bolí vás, jelikož ho taky umíte, ale některé vlky bolí," zamrkám na vás spiklenecky a uculím se, opět.
"Když já jsem vám řekl své jméno, rád bych věděl, kdo jste vy, jak vám mám říkat. Jak vám říkají tatínci a kamarádi," vyzval jsem je. Samozřejmě jsem jejich jména, aspoň přibližně znal. Chtěl jsem ale vědět, zda se umějí představit. To by měl být pro ně ten nejmenší problém. Vypadali velice bystře a chytře.
Sám jsem nikdy moc nevnímal, co a proč je nějaký osobní prostor. Fyzický kontakt mi byl naopak vždy docela... pro srst? Prostě... no, ne proti srsti, naopak. Chápete.
Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a neskrýval svou radost z přítomnosti dvou brášků, kteří si byli téměř identičtí. Nebo možná úplně? Joo! Nechával jsem své tlapky hořet. Společně jsme tu dělali jedno pořádné fialkové ohniště. Až jsem se z toho spotil. "Mě oheň nebolí, třeba. Je to příjemné," pousmál jsem se na oba dva. "Řekněte mi něco o sobě, vy dva," vyzvu je. Umět se představit je přece základ všeho! Samozřejmě mě to zajímalo, neptal jsem se jen tak. S těmato dvěma bude ještě sranda. Sklonil jsem se k tomu malému, který se mi proplétal kolem tlapek a zkoumal jeho pach.

Stále jdu, spíše tak nějak poklusávám, neměním tempo. Otočím se na tebe, jakmile se optáš. Bez čekání, okamžitě a horlivě, s rozzářeným výrazem pokývu hlavou. Jakože fakt v pohodě. Nedošlo mi, že jsem právě udělal něco, co tě mohlo rozhodit. Ano, většinou neumím mlčet, ale teď mi docházelo, proč bych měl. A světe div se, vůbec jsem si to nevzal osobně. No, dobře, nediv se, bylo to u mě naprosto normální, ikdyž toto přepnutí chování (nikoli prožívání uvnitř, to bylo stejně praštěné, jako předtím), nebylo úplně tradiční. Ale vlci kolem mě už byli snad i zvyklí, že nejsem úplně standartním společníkem. Po chvilce jsem se zastavil a zavětřil. Poté kouknu na tebe a čekám.. co z tebe vypadne...

Můj xichtík se rozšířil v podivně vypadající vlčí úsměv, jakmile jsem zahlédl, že se dvě chlupaté pometla blíží směrem ke mě. V ten moment, když se přiblížili na několik málo metrů ode mě, jsem se ale zarazil. Vidím snad dvakrát? Cóóó?
Úculek na mém drakovlčím xichtě zůstal. To nic neměnilo na tom, že jsem byl překvapený a možná taky trošku zmatený. Něco mi říkalo, že toto bude fakt hodně sranda. Pokud mi to tedy ti dva rošťáci vysvětlí. To, že dvě ze tří vlčat vypadají naprosto stejně mi prozatím unikalo.
Nešlo přeslechnout, jak jedno vlče pletlo slovíčko za slovíčkem, ale než jsem v hlavě zpracoval, o čem je vlastně řeč, už byli oba dva u mě. Nechtěl jsem rušit jejich povídání, ale jeden z nich to udělal za mě.
Radost těch dvou rozradostňovala mě. Byl jsem stejně rád jako oni, že je vidím. To, že bych měl být nějaká jejich autorita jsem si neuvědomoval, nikdy jsem si nepotrpěl na formality. Co nepotrpěl, já nic takového neznal a zatím jsem znát nepotřeboval, vyrůstal jsem v tom, že je Feier strejdou, ač jsem si jeho nadřazenost naprosto spolehlivě uvědomoval. Zatímco se ke mě řítili tito dva mrňavci, zmerčil jsem v dáli i siluetu tmavočerveného vlka, no... spíše z mého pohledu černého. Ale pach mi jasně prozrazoval, že jde o Adaina a že s nimi šel pouze jako doprovod. Vlk, kterého jsem si oblíbil už v době, kdy jsem byl sám mladým, nedospělým vlkem.
S nadšeným výrazem na tváři a snahou uklidnit můj ocas, který doslova vyzařoval pozitivními emocemi, jsem pohled z vlka v dálce opět zaměřil na jeho potomky. "Ahoj, ahoj klucí!" zvolal jsem natěšně a popohazoval hlavou. Netrpělivě jsem přešlapoval předními tlapami na místě. Tento okamžik mi slibovali již začátkem léta. Věděl jsem, že konečně přijde řada na mě, abych se v smečce činil. Nezávisle na mojí vůli mi začalo od tlap jemně, fialově plápolat.
"Tak co, jaký den měli jste? Povídejte, přehánějte! Jsou na vás tatínek s mamínkem hodní? Naučili vás už něco? Hrají s vámi hry? Nebo vás berou na výpravy?" byl jsem zvědav. Z očí mi zvědavost vyloženě sršila. Nebylo to jen tak. I přesto zážitek, či dobrodružství, které jim dneska zprostředkuju, bude záviset na jejich odpovědích. "My jsme ještě neviděli se, počítám? Já jsem Cyrano. Ale pro vás budu klidně strejda Cyro! Můžeme spolu naučit se spoustu zajímavých věcí, něco zahrát si, jak jen budete chtít!" pronesl jsem energicky, jak to u mě bylo ve zvyku. Sám jsem měl tu příležitost se učit hrou, prakticky dodnes a dlouho, hodně dlouho mi trvalo přijít na to, že to hraní, byla skutečná výuka. Právoplatná výuka všeho, co by mladý, samostatný vlk měl znát a vědět. Nebyl jsem vševědoucí, ač jsem si tak občas připadal. Nad jejich nárazem jsem se jenom pousmál. Zdálo se, že jsou celí, a že toto bylo něco, na co byli oba dva zvyklí. I přesto jsem k nim sklonil hlavu a nenápadně sledoval, zda jsou v pořádku. "No téda, hoříš podobně jako já," v tu chvíli jsem si uvědomil plápolání svých tlap. "A ty umíš hořet taky?" otočím se na druhého, který sem ke mě přiběhl jen o maličkatou chvíli dřív, před svým neohrabaně tvářícím se bráškou. Mezitím mé plameny zhasly. No dobře, spíše plamínky. Oproti těm vlčecím, ty byly, minimálně pro mé oči, v jednu chvíli rozhodně silnějšími.

Motám se po úpatí hor. Těch jediných, které na našem území jsou. Byl jsem zde domluvený na převzetí Adainových vlčat, k jejich první výuce z mé strany. Užasle jsem pozoroval hory odtud, zespoda. Byl jsem sám stále takové... věčné vlče. Bylo mi fajn, měl jsem z dnešního dne radost. Konečně bylo trochu lepší počasí, slunko neslunilo jak blbé, jak tomu bylo v předchozích několika dnech. S úsměvem na tváři jsem očekával dva prcky. Už jsem je viděl, ač z dálky. Podrbal jsem se za uchem a zastříhal oběma ušima. Lehce, stále jsem je měl stažené k hlavě. Mávl jsem svým bičovitým chvostem, posadil se a obtočil jej kolem předních tlap. Neuvěřitelné, dokázal jsem celé dvě otočky, dokonce. Vyhlížel jsem prcky.

Jelikož mi Delle neodpovídala a já neuměl stát ani chviličku na jednom místě, pokývu na ni hlavou a pomalým krokem se vydám dále. Nevěřil jsem, že bych se svýma hyperaktivníma myšlenkama byl co k čemu v přípravě pastí. Nedovedl jsem si představit, jak tak velké, obávané zvíře může spadnout do malých vlčích pastí. Já nimlóga nikdy neviděl a znal jsem jej pouze z vyprávění. Ale představivost jsem měl řádnou.
Mé kroky směřovali k Adainovi, tmavorudému vlkovi s křídly a vtipnými štětičkami na uších. Všímal jsem si, jak tvrdě dře. Doslova jak kůň. Pohledem jsem zhodnotil bariéru z klád a uznaně pokýval hlavou. Já tu byl ten nemakačenko, nedivil bych se, kdyby mi něco řekl. Ale já byl rychlejší. Nabídl jsem svou tlapu k dílu. "Mám s něčím pomoct, Adaine?" optám se a podrbu se za uchem, načež zlehka pohupuju ocasem ze strany na stranu.

Nedocházelo mi, že jsem moc hlučný, ani že mácham ocasem jako obrovským bičem tolik, až to může škodit našemu plánu cokoli ulovit. Byl jsem prostě neustále rozpustilé vlče, neuvědomující si možný výskyt jakýchkoli problémů, jako většinou.
Na lov já nebyl kdovíjak dobrý, ani na stopování, toto byla tvoje práce, ne má. Ale to nic neměnilo na tom, že bych se rád taky najedl a i lov bylo třeba trénovat. Když jsi tedy navrhl, že se posuneme vedle, nabral jsem směr a už, věřte tomu nebo ne, držel tlamu! Suverénně jsem kráčel plání. Kolem keřů, vysoké trávy, a snažil se zachytit něčí stopu.

"Joo super!!!" zvolal jsem nadšeně a několikrát si radostně poskočil. Vzpomněl jsem si totiž, jak se posledně pomoci Iska zdráhal, když jsme mu chtěli po procházce s Menzes pomoci. Byl jsem rád, že se svým dobrým kamarádem můžu trávit čas nějak užitečně. Procházky a objevné výpravy byly fajn, ale občas bylo třeba taky udělat něco dobrého pro smečku.
Lehce jsem se uculil a zkusil zavětřit. "Cítíš něco?" optám se tě. Nějakou směsku slabších pachů vnímám, ale nedokážu to blíže identifikovat. Dost možná to bude něco, co jsem ještě neměl tu příležitost lovit, ale možná jde taky o zašlé pachy nějaké zvěře.