Príspevky užívateľa

"Hehe, to není vůbec pravda, hoši. Ještě tu hoří strejda Feier. Náš ctěný Alfa. Ale hoří jinou barvou. Oranžovou," poučil jsem bratry a pousmál jsem se. O magii Adaina jsem neměl ani páru a pokud ano, nevnímal jsem to jako důležitější, tudíž jsem na to nejpravděpodobněji zapomněl. Ale u Feiera jsem si byl skutečně jistý.
O identičnosti jejich kožichu nebyl pochyb. "Ano, všiml jsem si, že jste stejní, Plame, Pope," povím s úsměvem. Ono to bylo reálně úsměvné. "Co když si vás bude někdo plést?" vznesl jsem mezi bratry další zvídavou otázku.
"Jsem rád, že se vám můj plamen líbí. Mně ten váš taky. Je to vskutku magické. Magie občas umí překvapit. Magií je taky spousta jiných druhů."
Opět jsem začal těkat pohledem mezi bratry. zeptal jsem se jich, jen tak ze zvědavosti, co odpoví. "Hej, opatrně s tím ohněm, kluci!" upozorním vás znovu, tentokrát hlasitě. Je docela nezvyklé, že Plamena můj plamen pálí, když jeho bráchův ne. Zřejmě nejsou úplně stejné. Anebo jsou magicky propojení. Skloním se k ozehnutému prckovi. Nevypadalo to, že by můj oheň způsobil nějaké vážnější zranění, minimálně podle pachu ne. Ale příjemný to nebylo. Kdovíjak hrozně to taky nevypadalo. "Já ti říkal, ať si dáš pozor, malý," promluvím starostlivě k popálenýmu neposedovi.
V tu chvíli se mi nad palicí "objevila" taková ta imaginární žárovička. "Víš, čím se dá oheň porazit? Mám totiž nápad! Pokud nevíš, možná bude vědět bráška. A pokud ani ten ne, tak vám to ukážu, předvedu," Schladit popálené místo vodou by mohlo pomoct. Bylo důležité prcky naučit, jak se o sebe postarat, aby se s bebínky nemuseli pokaždé trmácet za jedním z tatínků. Nedaleko od nás byl pramen řeky. Teď bylo třeba fikaně vyřešit něco mírně důležitějšího, ale nemyslete si, že oblíbené bylinky Plamínka jsem nezaslechl. Jen jsem si tuto informaci pečlivě uschoval do své drakovlčí makovičky. V tu chvíli, co jsem dořekl svou poslední větu, moje tlapizny opět zhlasly.

Bylo vtipné, jak moc mám s těmato prcky společného. Pousmál jsem se nad tím, že všichni tři hoříme. "Néé, nejsem. Jsem starší. Ale ne o moc," mrknu na jednoho z malých zvědavců. Tedy... vlastně na oba. "Uhm, aha. Takže tatínek s tatínkem?" pověděl jsem, opravil se. Já osobně, kdybych měl dva tatínky, jednoho z nich bych na sto procent nazval mamínkem! Protože přece všichni kolem měli maminku a tatínka, ale když jsou oba rodiče kluci, tatínek by se měl nazývat mamínkem! Dává to přece daleko větší smysl. "Mamínek se může říkat jednomu z tatínků. Může ale taky nemusí. Chápeš?" trochu rozpačitě jsem se zazubil.
"Co chceš zpátky? Tohle?" zasoustředil jsem se a opět zkusil zapálit své tlapy. Tím, že jsem měl stále poměrně intenzivní emoci - nadšení - nebyl to až takový problém. V opačném případě by se nejspíše nepovedlo. Tak se - ač slabší - plamínky opět zjevily kolem mých tlap. "Opatrně, oheň umí bolet. Nevím, jestli bolí vás, jelikož ho taky umíte, ale některé vlky bolí," zamrkám na vás spiklenecky a uculím se, opět.
"Když já jsem vám řekl své jméno, rád bych věděl, kdo jste vy, jak vám mám říkat. Jak vám říkají tatínci a kamarádi," vyzval jsem je. Samozřejmě jsem jejich jména, aspoň přibližně znal. Chtěl jsem ale vědět, zda se umějí představit. To by měl být pro ně ten nejmenší problém. Vypadali velice bystře a chytře.
Sám jsem nikdy moc nevnímal, co a proč je nějaký osobní prostor. Fyzický kontakt mi byl naopak vždy docela... pro srst? Prostě... no, ne proti srsti, naopak. Chápete.
Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a neskrýval svou radost z přítomnosti dvou brášků, kteří si byli téměř identičtí. Nebo možná úplně? Joo! Nechával jsem své tlapky hořet. Společně jsme tu dělali jedno pořádné fialkové ohniště. Až jsem se z toho spotil. "Mě oheň nebolí, třeba. Je to příjemné," pousmál jsem se na oba dva. "Řekněte mi něco o sobě, vy dva," vyzvu je. Umět se představit je přece základ všeho! Samozřejmě mě to zajímalo, neptal jsem se jen tak. S těmato dvěma bude ještě sranda. Sklonil jsem se k tomu malému, který se mi proplétal kolem tlapek a zkoumal jeho pach.

Stále jdu, spíše tak nějak poklusávám, neměním tempo. Otočím se na tebe, jakmile se optáš. Bez čekání, okamžitě a horlivě, s rozzářeným výrazem pokývu hlavou. Jakože fakt v pohodě. Nedošlo mi, že jsem právě udělal něco, co tě mohlo rozhodit. Ano, většinou neumím mlčet, ale teď mi docházelo, proč bych měl. A světe div se, vůbec jsem si to nevzal osobně. No, dobře, nediv se, bylo to u mě naprosto normální, ikdyž toto přepnutí chování (nikoli prožívání uvnitř, to bylo stejně praštěné, jako předtím), nebylo úplně tradiční. Ale vlci kolem mě už byli snad i zvyklí, že nejsem úplně standartním společníkem. Po chvilce jsem se zastavil a zavětřil. Poté kouknu na tebe a čekám.. co z tebe vypadne...

Můj xichtík se rozšířil v podivně vypadající vlčí úsměv, jakmile jsem zahlédl, že se dvě chlupaté pometla blíží směrem ke mě. V ten moment, když se přiblížili na několik málo metrů ode mě, jsem se ale zarazil. Vidím snad dvakrát? Cóóó?
Úculek na mém drakovlčím xichtě zůstal. To nic neměnilo na tom, že jsem byl překvapený a možná taky trošku zmatený. Něco mi říkalo, že toto bude fakt hodně sranda. Pokud mi to tedy ti dva rošťáci vysvětlí. To, že dvě ze tří vlčat vypadají naprosto stejně mi prozatím unikalo.
Nešlo přeslechnout, jak jedno vlče pletlo slovíčko za slovíčkem, ale než jsem v hlavě zpracoval, o čem je vlastně řeč, už byli oba dva u mě. Nechtěl jsem rušit jejich povídání, ale jeden z nich to udělal za mě.
Radost těch dvou rozradostňovala mě. Byl jsem stejně rád jako oni, že je vidím. To, že bych měl být nějaká jejich autorita jsem si neuvědomoval, nikdy jsem si nepotrpěl na formality. Co nepotrpěl, já nic takového neznal a zatím jsem znát nepotřeboval, vyrůstal jsem v tom, že je Feier strejdou, ač jsem si jeho nadřazenost naprosto spolehlivě uvědomoval. Zatímco se ke mě řítili tito dva mrňavci, zmerčil jsem v dáli i siluetu tmavočerveného vlka, no... spíše z mého pohledu černého. Ale pach mi jasně prozrazoval, že jde o Adaina a že s nimi šel pouze jako doprovod. Vlk, kterého jsem si oblíbil už v době, kdy jsem byl sám mladým, nedospělým vlkem.
S nadšeným výrazem na tváři a snahou uklidnit můj ocas, který doslova vyzařoval pozitivními emocemi, jsem pohled z vlka v dálce opět zaměřil na jeho potomky. "Ahoj, ahoj klucí!" zvolal jsem natěšně a popohazoval hlavou. Netrpělivě jsem přešlapoval předními tlapami na místě. Tento okamžik mi slibovali již začátkem léta. Věděl jsem, že konečně přijde řada na mě, abych se v smečce činil. Nezávisle na mojí vůli mi začalo od tlap jemně, fialově plápolat.
"Tak co, jaký den měli jste? Povídejte, přehánějte! Jsou na vás tatínek s mamínkem hodní? Naučili vás už něco? Hrají s vámi hry? Nebo vás berou na výpravy?" byl jsem zvědav. Z očí mi zvědavost vyloženě sršila. Nebylo to jen tak. I přesto zážitek, či dobrodružství, které jim dneska zprostředkuju, bude záviset na jejich odpovědích. "My jsme ještě neviděli se, počítám? Já jsem Cyrano. Ale pro vás budu klidně strejda Cyro! Můžeme spolu naučit se spoustu zajímavých věcí, něco zahrát si, jak jen budete chtít!" pronesl jsem energicky, jak to u mě bylo ve zvyku. Sám jsem měl tu příležitost se učit hrou, prakticky dodnes a dlouho, hodně dlouho mi trvalo přijít na to, že to hraní, byla skutečná výuka. Právoplatná výuka všeho, co by mladý, samostatný vlk měl znát a vědět. Nebyl jsem vševědoucí, ač jsem si tak občas připadal. Nad jejich nárazem jsem se jenom pousmál. Zdálo se, že jsou celí, a že toto bylo něco, na co byli oba dva zvyklí. I přesto jsem k nim sklonil hlavu a nenápadně sledoval, zda jsou v pořádku. "No téda, hoříš podobně jako já," v tu chvíli jsem si uvědomil plápolání svých tlap. "A ty umíš hořet taky?" otočím se na druhého, který sem ke mě přiběhl jen o maličkatou chvíli dřív, před svým neohrabaně tvářícím se bráškou. Mezitím mé plameny zhasly. No dobře, spíše plamínky. Oproti těm vlčecím, ty byly, minimálně pro mé oči, v jednu chvíli rozhodně silnějšími.

Motám se po úpatí hor. Těch jediných, které na našem území jsou. Byl jsem zde domluvený na převzetí Adainových vlčat, k jejich první výuce z mé strany. Užasle jsem pozoroval hory odtud, zespoda. Byl jsem sám stále takové... věčné vlče. Bylo mi fajn, měl jsem z dnešního dne radost. Konečně bylo trochu lepší počasí, slunko neslunilo jak blbé, jak tomu bylo v předchozích několika dnech. S úsměvem na tváři jsem očekával dva prcky. Už jsem je viděl, ač z dálky. Podrbal jsem se za uchem a zastříhal oběma ušima. Lehce, stále jsem je měl stažené k hlavě. Mávl jsem svým bičovitým chvostem, posadil se a obtočil jej kolem předních tlap. Neuvěřitelné, dokázal jsem celé dvě otočky, dokonce. Vyhlížel jsem prcky.

Jelikož mi Delle neodpovídala a já neuměl stát ani chviličku na jednom místě, pokývu na ni hlavou a pomalým krokem se vydám dále. Nevěřil jsem, že bych se svýma hyperaktivníma myšlenkama byl co k čemu v přípravě pastí. Nedovedl jsem si představit, jak tak velké, obávané zvíře může spadnout do malých vlčích pastí. Já nimlóga nikdy neviděl a znal jsem jej pouze z vyprávění. Ale představivost jsem měl řádnou.
Mé kroky směřovali k Adainovi, tmavorudému vlkovi s křídly a vtipnými štětičkami na uších. Všímal jsem si, jak tvrdě dře. Doslova jak kůň. Pohledem jsem zhodnotil bariéru z klád a uznaně pokýval hlavou. Já tu byl ten nemakačenko, nedivil bych se, kdyby mi něco řekl. Ale já byl rychlejší. Nabídl jsem svou tlapu k dílu. "Mám s něčím pomoct, Adaine?" optám se a podrbu se za uchem, načež zlehka pohupuju ocasem ze strany na stranu.

Nedocházelo mi, že jsem moc hlučný, ani že mácham ocasem jako obrovským bičem tolik, až to může škodit našemu plánu cokoli ulovit. Byl jsem prostě neustále rozpustilé vlče, neuvědomující si možný výskyt jakýchkoli problémů, jako většinou.
Na lov já nebyl kdovíjak dobrý, ani na stopování, toto byla tvoje práce, ne má. Ale to nic neměnilo na tom, že bych se rád taky najedl a i lov bylo třeba trénovat. Když jsi tedy navrhl, že se posuneme vedle, nabral jsem směr a už, věřte tomu nebo ne, držel tlamu! Suverénně jsem kráčel plání. Kolem keřů, vysoké trávy, a snažil se zachytit něčí stopu.

"Joo super!!!" zvolal jsem nadšeně a několikrát si radostně poskočil. Vzpomněl jsem si totiž, jak se posledně pomoci Iska zdráhal, když jsme mu chtěli po procházce s Menzes pomoci. Byl jsem rád, že se svým dobrým kamarádem můžu trávit čas nějak užitečně. Procházky a objevné výpravy byly fajn, ale občas bylo třeba taky udělat něco dobrého pro smečku.
Lehce jsem se uculil a zkusil zavětřit. "Cítíš něco?" optám se tě. Nějakou směsku slabších pachů vnímám, ale nedokážu to blíže identifikovat. Dost možná to bude něco, co jsem ještě neměl tu příležitost lovit, ale možná jde taky o zašlé pachy nějaké zvěře.

"Joo, nepochybuju," usměju se na tebe. Už nejsem tak rozchechtaný jak předtím, spíše jen lehce pobavený. Úsměvná to situace, tak ještě aby ne. Sleduju, jak si vytahuješ ten slušivý bordýlek ze srsti a nedokážu potlačit úšklebek.
"Strej-uhm, Feier je neobyčejně bystrý. V svém oboru co jsem viděl, tak asi nejlepší," zamrkám na tebe. "Jo, většina asi spí. Ale my dva nejsme většina," zachichotal jsem se tiše. "Poslední dobu více vyhovuje mi být vzhůru v noci. Tělo žádá si," povím popravdě. Ale nijak mi tato skutečnost neubližuje ani neomezuje. Můžu držet noční hlídku nad spícími vlčaty, abych to zužitkoval. Když už se nedávno narodili. Věděl jsem ale, že více času s nimi budu trávit v budoucnu, až trochu povyrostou. Zatím je nemám moc co učit.
"A teda? Můžu se přidat? Vím, že poslední lov nevyvedl nám moc se, chce to opravit," zvolal jsem nadšeně nahlas a zašvihal ocasem, až jsem tě málem podkopl.

"Já jo," povím klidným hlasem, jakobych ještě před chvilkou nebyl vyděsěný skoro až k smrti. Ne, to přeháním. Ale lekl jsem se, to jo. "Zato ty vypadáš," uchechtnu se pobaveně, když pozoruju větvičky zdobící tvůj hustý zimní kožich. Vydám se k tobě blíže s úmyslem ti některé povytahovat ven, ale pak se zarazím. Dojde mi totiž, že ti doteky nejsou úplně příjemný. Vzpomenu si, což je pokrok! Jinak mívám tedy pořádnýho HOSIPa.
"Co že ses rozhodl česat keře v noci prostředku?" optal jsem se. "Ono asi líp ti je v noci existovat v těch horkech, že?" dneska jsem byl poněkud bystřejší, než u mě bejvávalo zvykem. Já narozdíl od tebe byl docela uvolněný. Jakoby se před chvikou vůbec, ale vůbec nic nestalo.

Nevnímal jsem, že jsem kořistí, až na vteřinu před útokem. "Uuuh... ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!" zlekl jsem se, pochopitelně. Byl jsem tak trochu pako a každý, kdo mě zná, tak to ví. Sice jsi byl na mých zádech, ale já byl větší a i silnější. Vyběhl jsem tedy panicky z keře, zastavil se několik metrů od něj a vyděšeně oddychoval. Až po několika vteřinách mi došlo, že po mě právě skočil můj kámoš. Až tak soustředěný jsem byl. Z leknutí mě probralo uvědomění, že cítím tvůj pach. Ten, který jsem dokázal docela bezpečně identifikovat. Zatřepal jsem hlavou a začal se smát. "Tak toto nečekal jsem, kámo," musel jsem se uchechtnout nad představou, jak jsem mohl vypadat před chvílí v tom úleku.

Poslední dobou jsem na sobě cítil, že se mi lépe spí přes den a přes noc mi vyhovuje být aktivní. Bylo to divné zjištění, neboť jsem věděl, že tma je v noci z nějakého důvodu. Neprocházel jsem se však po pláních, abych rozjímal a filozofoval nad tím, proč a nač se střídá den a noc. Cítil jsem tady pach svého kamaráda. Počítal jsem s tím, že většina smečky má teď hlubokou půlnoc, ale já prostě spát nemohl. Nešlo to, ale jakobych já si z těchto věcí někdy dělal hlavu, že? Možná by stálo zato se s někým poradit, zdali to někdo z jeho známých nemá třeba stejně.
Zahlédl jsem cosi pod keřem a proplížil se pod něj. Vypadalo to na ještěrku. Nevědomky jsem šustil větvemi, totálně myšlenkami na ještěrce. Snažil jsem se ji najít, najednou byla pryč.
Byl docela vtipný, jak jsem byl v keři nasáčkovaný, jelikož ze mě nešlo vidět vůbec, ale vůbec nic. A to jsem ještě netušil, že budu každou chvíli dost možná uloven!

Motal jsem se někde poblíž ostatních. Ze nebezpečnosti toho nigóla jsem si nic moc nedělal, ba naopak jsem to bral na docela lehkou váhu. Nemůže to přece být tak strašný. Kdyby jo, nepouštíme se do toho vůbec. držel jsem si své myšlenky, zatím v hlavě. Což se moc často nedělo. Obvykle jsem své myšlenky pomalu dříve vyslovil, než si je pomyslel, hehe.
Nemohl jsem si nevšimnout květinami zdobené vlčice, která u nás ve smečce byla relativně krátce. Anebo jsem ji prostě jen příliš neznal. Ale jméno jsem zapomenout přeci nemoh.

"Čau Delle," ušklíbnu se a dohopsám s rozzářeným výrazem až k tobě. "Těšíš se tolik co já taky?" výsknu hlasitě, jak je to u mě zvykem. "Vyprášíme kožich jemu."

<<< Věžovky

Kdybych si uvědomoval, že jsem vlastně výše postavený, než Iska, možná bych mu to vydal i jako rozkaz. I odpočívat a poznávat okolí, trénovat výdrž při procházkách, a poznávat nové stezky a místa je důležité. Na druhou stranu jsem asi ani rozkazovat nechtěl. Jen jsem si chtěl s vrstevníky užít trochu zábavy. Občas jsem taky bral povinnosti na lehkou váhu, ačkoli jsem se z toho vždy prozatím uměl vykecat. Což samo o sobě bylo... pro mě kus tréninku. Už jsem se v komunikaci mnohonásobně zlepšil. Ale nebylo to jen o tom.
Vedl jsem za sebou Mensis i Isku, vykračoval jsem si hrdým krokem, vysoko zvedal tlapky a už od prvního pohledu jsem sršel energií a pozitivní jiskrou nejen v oku. Po chvilce se na vás otočím, ač nezastavuju, stále pokračuju. "Všichni by měli všechno dělat, aspoň občas. Není to, že ty jsi to a tak budeš dělat, co máš. Ano, sice to máš pod tlapami přednostně ty před náma zbytkem. A znamená to, že na nás třeba dohlížíš, vedeš celý společný lov, nebo tak něco. Není to o tom sólovat," mrknu na tebe spiklenecky a energicky si trochu poskočím.
Snažil jsem se hovořit moudře. Když jsem neuměl krotit svůj uzlíček pozitivních emocí, tak aspoň ten proslov ať za něco stojí. Co bylo nejdůležitější? Byl jsem tu dost dlouho na to, abych věděl, v čem toto spočívá.
Celou dobu koukám spíše po Iskovi, nyní pohledem zavadím i k Menzes. "Stejně jako ty bys mezi námi třemi vedla bojovou sebeobranu. Rozdání úkolů a takové ty věci, to by se-" no, větu už jsem nedořek, jelikož jsem naboural do stromu. No, nečumim pod nohy a... Byla to docela šlupka. Naštěstí ne do hlavy.

Rufus má možná docela štěstí, že Ikke začal magiovat dříve, než jsem začal tahat klacek z vlčí hrudi. Ikdyž jenom o maličkatou chviličku. Zabral jsem, no a klacek byl venku. Moc jsem se s tím nepáral, vůbec mi nedošlo, že bych to třeba moh zkusit pomaleji, nebo aspoň citlivěji. Měl jsem vsugerováno, že čím dřív, tím líp. Jakmile se mi povedlo onen tentononc vyrvat, odhodil jsem ho, přičemž dřevěná munice těsně minula Ikkeho hlavu. Jak jsem byl pako, občas nemyslící dopředu, nedošlo mi, že kolem mě vlastně taky někdo je a že ten někdo by asi nerad přišel k úrazu. Úrazů tu totiž bylo až nad hlavu, Rufus jich měl téměř doslova na rozdávání. Popravdě, začínalo mi ho být trochu líto. Když jsem tak na něj koukal, vyvolávalo to ve mě směsku emocí. Ale takovou, kterou jsem ještě ani náhodou neznal.