Príspevky užívateľa

"Joo, nepochybuju," usměju se na tebe. Už nejsem tak rozchechtaný jak předtím, spíše jen lehce pobavený. Úsměvná to situace, tak ještě aby ne. Sleduju, jak si vytahuješ ten slušivý bordýlek ze srsti a nedokážu potlačit úšklebek.
"Strej-uhm, Feier je neobyčejně bystrý. V svém oboru co jsem viděl, tak asi nejlepší," zamrkám na tebe. "Jo, většina asi spí. Ale my dva nejsme většina," zachichotal jsem se tiše. "Poslední dobu více vyhovuje mi být vzhůru v noci. Tělo žádá si," povím popravdě. Ale nijak mi tato skutečnost neubližuje ani neomezuje. Můžu držet noční hlídku nad spícími vlčaty, abych to zužitkoval. Když už se nedávno narodili. Věděl jsem ale, že více času s nimi budu trávit v budoucnu, až trochu povyrostou. Zatím je nemám moc co učit.
"A teda? Můžu se přidat? Vím, že poslední lov nevyvedl nám moc se, chce to opravit," zvolal jsem nadšeně nahlas a zašvihal ocasem, až jsem tě málem podkopl.

"Já jo," povím klidným hlasem, jakobych ještě před chvilkou nebyl vyděsěný skoro až k smrti. Ne, to přeháním. Ale lekl jsem se, to jo. "Zato ty vypadáš," uchechtnu se pobaveně, když pozoruju větvičky zdobící tvůj hustý zimní kožich. Vydám se k tobě blíže s úmyslem ti některé povytahovat ven, ale pak se zarazím. Dojde mi totiž, že ti doteky nejsou úplně příjemný. Vzpomenu si, což je pokrok! Jinak mívám tedy pořádnýho HOSIPa.
"Co že ses rozhodl česat keře v noci prostředku?" optal jsem se. "Ono asi líp ti je v noci existovat v těch horkech, že?" dneska jsem byl poněkud bystřejší, než u mě bejvávalo zvykem. Já narozdíl od tebe byl docela uvolněný. Jakoby se před chvikou vůbec, ale vůbec nic nestalo.

Nevnímal jsem, že jsem kořistí, až na vteřinu před útokem. "Uuuh... ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!" zlekl jsem se, pochopitelně. Byl jsem tak trochu pako a každý, kdo mě zná, tak to ví. Sice jsi byl na mých zádech, ale já byl větší a i silnější. Vyběhl jsem tedy panicky z keře, zastavil se několik metrů od něj a vyděšeně oddychoval. Až po několika vteřinách mi došlo, že po mě právě skočil můj kámoš. Až tak soustředěný jsem byl. Z leknutí mě probralo uvědomění, že cítím tvůj pach. Ten, který jsem dokázal docela bezpečně identifikovat. Zatřepal jsem hlavou a začal se smát. "Tak toto nečekal jsem, kámo," musel jsem se uchechtnout nad představou, jak jsem mohl vypadat před chvílí v tom úleku.

Poslední dobou jsem na sobě cítil, že se mi lépe spí přes den a přes noc mi vyhovuje být aktivní. Bylo to divné zjištění, neboť jsem věděl, že tma je v noci z nějakého důvodu. Neprocházel jsem se však po pláních, abych rozjímal a filozofoval nad tím, proč a nač se střídá den a noc. Cítil jsem tady pach svého kamaráda. Počítal jsem s tím, že většina smečky má teď hlubokou půlnoc, ale já prostě spát nemohl. Nešlo to, ale jakobych já si z těchto věcí někdy dělal hlavu, že? Možná by stálo zato se s někým poradit, zdali to někdo z jeho známých nemá třeba stejně.
Zahlédl jsem cosi pod keřem a proplížil se pod něj. Vypadalo to na ještěrku. Nevědomky jsem šustil větvemi, totálně myšlenkami na ještěrce. Snažil jsem se ji najít, najednou byla pryč.
Byl docela vtipný, jak jsem byl v keři nasáčkovaný, jelikož ze mě nešlo vidět vůbec, ale vůbec nic. A to jsem ještě netušil, že budu každou chvíli dost možná uloven!

Motal jsem se někde poblíž ostatních. Ze nebezpečnosti toho nigóla jsem si nic moc nedělal, ba naopak jsem to bral na docela lehkou váhu. Nemůže to přece být tak strašný. Kdyby jo, nepouštíme se do toho vůbec. držel jsem si své myšlenky, zatím v hlavě. Což se moc často nedělo. Obvykle jsem své myšlenky pomalu dříve vyslovil, než si je pomyslel, hehe.
Nemohl jsem si nevšimnout květinami zdobené vlčice, která u nás ve smečce byla relativně krátce. Anebo jsem ji prostě jen příliš neznal. Ale jméno jsem zapomenout přeci nemoh.

"Čau Delle," ušklíbnu se a dohopsám s rozzářeným výrazem až k tobě. "Těšíš se tolik co já taky?" výsknu hlasitě, jak je to u mě zvykem. "Vyprášíme kožich jemu."

<<< Věžovky

Kdybych si uvědomoval, že jsem vlastně výše postavený, než Iska, možná bych mu to vydal i jako rozkaz. I odpočívat a poznávat okolí, trénovat výdrž při procházkách, a poznávat nové stezky a místa je důležité. Na druhou stranu jsem asi ani rozkazovat nechtěl. Jen jsem si chtěl s vrstevníky užít trochu zábavy. Občas jsem taky bral povinnosti na lehkou váhu, ačkoli jsem se z toho vždy prozatím uměl vykecat. Což samo o sobě bylo... pro mě kus tréninku. Už jsem se v komunikaci mnohonásobně zlepšil. Ale nebylo to jen o tom.
Vedl jsem za sebou Mensis i Isku, vykračoval jsem si hrdým krokem, vysoko zvedal tlapky a už od prvního pohledu jsem sršel energií a pozitivní jiskrou nejen v oku. Po chvilce se na vás otočím, ač nezastavuju, stále pokračuju. "Všichni by měli všechno dělat, aspoň občas. Není to, že ty jsi to a tak budeš dělat, co máš. Ano, sice to máš pod tlapami přednostně ty před náma zbytkem. A znamená to, že na nás třeba dohlížíš, vedeš celý společný lov, nebo tak něco. Není to o tom sólovat," mrknu na tebe spiklenecky a energicky si trochu poskočím.
Snažil jsem se hovořit moudře. Když jsem neuměl krotit svůj uzlíček pozitivních emocí, tak aspoň ten proslov ať za něco stojí. Co bylo nejdůležitější? Byl jsem tu dost dlouho na to, abych věděl, v čem toto spočívá.
Celou dobu koukám spíše po Iskovi, nyní pohledem zavadím i k Menzes. "Stejně jako ty bys mezi námi třemi vedla bojovou sebeobranu. Rozdání úkolů a takové ty věci, to by se-" no, větu už jsem nedořek, jelikož jsem naboural do stromu. No, nečumim pod nohy a... Byla to docela šlupka. Naštěstí ne do hlavy.

Rufus má možná docela štěstí, že Ikke začal magiovat dříve, než jsem začal tahat klacek z vlčí hrudi. Ikdyž jenom o maličkatou chviličku. Zabral jsem, no a klacek byl venku. Moc jsem se s tím nepáral, vůbec mi nedošlo, že bych to třeba moh zkusit pomaleji, nebo aspoň citlivěji. Měl jsem vsugerováno, že čím dřív, tím líp. Jakmile se mi povedlo onen tentononc vyrvat, odhodil jsem ho, přičemž dřevěná munice těsně minula Ikkeho hlavu. Jak jsem byl pako, občas nemyslící dopředu, nedošlo mi, že kolem mě vlastně taky někdo je a že ten někdo by asi nerad přišel k úrazu. Úrazů tu totiž bylo až nad hlavu, Rufus jich měl téměř doslova na rozdávání. Popravdě, začínalo mi ho být trochu líto. Když jsem tak na něj koukal, vyvolávalo to ve mě směsku emocí. Ale takovou, kterou jsem ještě ani náhodou neznal.

Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na tebe. "Dneska větší nemehlo než obvykle jsem," lehce jsem se ušklíbl. "Myslím že v noře něco k snědku bude. Asi najím se tam. Zkusíme to jindy, příště," rozhodl jsem, za nás oba. Když jsi rozhodnutí nechal na mě. "Ne vždy povede se. Příště víme aspoň, jak na to nejít," pousměju se po chvilce. Moje výpadky pozornosti byly docela běžné. Jen... obvykle se nedostavovaly ve zrovna důležitých chvílích, jako byla tahle. Běžně mě neomezovaly. "Jo, moje zbrklost se vymstí občas," snažil jsem se ze své chybky rozpačitě vykecat. Už mě to tolik netížilo, ale stále jsem měl pocit, že se musím obhájit. Pro okolí spíše, než pro sebe. Pokus byl... měl bych se zklidnit a příště lépe přemýšlet, když to mám učit i vlčata...

"Ále nerob," uchechtnu se na Isku a zavrtím... špičkou ocasu. Těkám pohled z jednoho na druhého a nyní si opět uvědomuju, jak moc jsou si zbarvením podobní. Výlet by mohl utužit naše vnitrosmečkové vztahy. "Bude sranda! Pracovat můžeš jindy. Ona ta práce počká a jediný venandi tady taky nejsi," popíchnu Isku, slovně. Chtěl jsem se i přiblížit a dloubnout do něj i čumákem, ale poté jsem se zarazil. UVědomil jsem si, že to nemá rád.
Udělám pár kroků směrem k úpatí hor. "A co ty vůbec zastáváš za funkci?" otočím se na Mensis se zvědavostí v tváři, načež naberu směr. Doufám, že mě budou mí kamarádi následovat.

>>> Vřesoviště

Chvilku mi trvalo, než se mi povedlo dostat se zase do úplné vědomé reality. "J-jo, jenom..." trochu jsem se zasekl a tiše si povzdechl. "Promiň neudržel jsem pozornost," řekl jsem neutrálním tónem hlasu a zabořil pohled do země. "Prostě jsem se zamyslel, nevím, co do mě vjelo," zabrblošil jsem daleko tiššejc, než bylo u mě zvykem. "Nevadí ti to? Že jsem to pokazil? Budeme zkoušet znovu to?" pokládám ti otázky, abych nějak zakecal to, že se mi povedlo něco pokazit. Náš první společný lov byl rozhodně daleko úspěšnější a mnohem lépe sehraný. Mně samotného to mrzelo. Ale tento skill jsem prostě tolik neovládal.

Jakmile mě začneš uklidňovat, pokouším se soustředit na tvá slova. Horlivě pokývu hlavou a vlastně... mi nedojde, že to nemůžeš vidět. Zkusím se zhluboka nadechnout, abych začal povídat, co vlastně kamarádovi ze smečky je. "Je hodně poškrábaný, poškubaný všude možně. A co je trošku horší, má v ránách nějaký bordel. Jakože zašpiněné je má. A krev taky. Hodně krve. A je z toho hodně, hodně unavený a usíná chvilkami," snažil jsem se zdedkukovat stav Rufuse, abys měl co největší přehled. Věděl jsem, že vidíš velký prd, ale taky jsem věděl, že tě tento hendikep úplně neomezuje. Jen ne vždy mě napadne, nemůžu si zvyknout na to, že někdo nevidí.
Když jsem tak koukal na Rufa, došlo mi, že je vlastně velice statečný bojovník. Dokázal se zachránit a dostat se zpět domů. Neumřel, vyhrál. Ikdyž dopadl tak jak dopadl. Najednou jsem zacítil něco, jako hrdost. Musel jsem se na něj zlehka pousmát. "Jsi... jsi dobrý, kámo. Držíš hezky se. Teď vydrž, to zvládnem!" snažil jsem se tě podpořit takto jenom slovně. Ono... slova někdy pomůžou víc, než se může zdát.
"Jo a!" došlo mi ještě, že jsem nevyslovil to nejdůležitější. "Má klacek v hrudi zabodnutý!" poveděl jsem, přišel k Rufovi a očichal jej. Poté jsem jej začal vytahovat. Opatrně, aby tě to bolelo co nejméně. Tentokrát mi nedošlo, že to možná není úplně dobrý nápad...

"Bílý šedý a maličkato černý. Ale má hoooodně fluffatý kožíšek!" zvýšil jsem intenzitu hlasu s tím nadšením, jak jsem o kamarádovi povídal. "Úplně jiný, než ty máš. Líbí se mi, jak je tu každý úplně jiný," měl jsem rád pestrost, barvičky, a tak. Ladilo to k mé neustále rozjařené povaze.
"Van-drak?" lehce jsem natočil hlavu. "Já jsem taky drak! Ale van nejsem, to už ne," zachechtal jsem se. Může ti z naší konverzace dojít, že jsem prostě jiný. Jinak smýšlím, jinak rozumím věcem. "Musí být super se jen tak potulovat. Ale já jsem za svou úlohu ve smečce moc rád. Pracuji s vlčaty a nováčky. Je to sranda!"

"Ano. Jak tu Iska nový byl. Tuším že první naše prohlídka území, kdy prováděl ho jsem, to bylo," jak je u mě zvykem, opět se mi trošku pomotaly slova v mé přerostlé rozbité kebulce. Ale nějak jsem se nad tím nepozastavoval. Navíc jste na to byli zvyklí. Já to lépe neuměl. Někdy se dařilo, jindy ne. "Jasně, vědět dám určitě. Ale myslím, že byla zablouděná jenom. Normálně se objevujou jinde, ne?" optám se tě tiše těsně poté, co jsi mi připomněl, že mám být zticha.
Nyní už k bažantovi. Pokývu nadšeně hlavou, když se ozve onen ptačí zvuk. Na chvilku jsem pohledem zamrzl do té vyšší trávy. Poté se na tebe se zmateným pohledem ohlédnu. Co teď?

Tak toto byla opravdu krásná náhoda. My o Iskovi a Iska se zjevil právě před námi. Neklidně jsem se zavrtěl a běžel ho přivítat. "Zrovna jsme mluvili o tobě! Jdeme na výlet, pojď s námi!" byl to spíše tak nějak pokyn, než dotaz. Byl jsem ale tak nadšený, že jsem nějak nemyslel na to, zda vůbec chceš, či máš čas. Mohl jsi být třeba na cestě lovit, nebo tak něco. Co bylo vtipné, Iska měl v tuto chvíli povinnost uposlechnout. Byl jsem mu nadřazený, ale nejspíše si to ani jeden z nás neuvědomoval. Neměl to být rozkaz.
Ohlédnu se na Mensis a ušklíbnu se. "Takhle se to dělá. Příště ho prostě zavoláme a on přijde. A třeba to budou umět i zbytek smečky!" zachechtal jsem se nadšeně. "Chceme na trosky jít. Už je doba dlouhá, kdy byl jsem tam naposledy a Mensis tam nebyla vůbec prý, říkala," na okamžik jsem se zamyslel. "Nevolej ale hromy. Není to moc hezký dostat pecku od blesku," dodal jsem krapet vážněji. Nějaký věci, co se "jen tak říkaly" mi moc smysl nedávaly, většinou jsem tyto věci bral vážně a doslova.
Neklidně jsem se celou dobu vrtěl. Byl jsem nadšený, že zase budu moct někomu průvodcovat.

Vůbec mě netrápilo, že jsem některým věcem nerozuměl. Vědom jsem si toho už tedy byl, ale ne vždy jsem na to myslel. Často jsem zareagoval dosti zbrkle, aniž bych se zeptal a nechal si to blíž a přesněji vysvětlit.
Snažil jsem se zahnat veškerý myšlenky a soustředit se na přítomný okamžik. Ale jaksi se to nepovedlo. Jak jsem se tak rozběhl, najednou jsem se zastavil a zakoukal se prázdným pohledem do prostoru. Jakobych zapomněl na to, že se tu právě teď snažíme lovit. No a jelikož je ne každý den posvícení, v tomto případě doslova, nejspíše jsem ti zkazil tvůj pokus o vykonání smečkové práce. Nějaké dva kousky jsem směrem k tobě nahnal, zbytek se buď rozprchl do stran, nebo vyletěl ven. Už už to vypadalo, že vyletí oni dva zvolení kohouti, kteří byli hnaný. Záleží však na tvých reakcích.
Po chvilce jsem zatřepal hlavou a uvědomil si přítomný okamžik. "Eh," vydal jsem ze sebe pouze. Došlo mi, že jsem něco pokazil. A to dost.