Príspevky užívateľa

Zavrtěl jsem hlavou a pohlédl na tebe. "Dneska větší nemehlo než obvykle jsem," lehce jsem se ušklíbl. "Myslím že v noře něco k snědku bude. Asi najím se tam. Zkusíme to jindy, příště," rozhodl jsem, za nás oba. Když jsi rozhodnutí nechal na mě. "Ne vždy povede se. Příště víme aspoň, jak na to nejít," pousměju se po chvilce. Moje výpadky pozornosti byly docela běžné. Jen... obvykle se nedostavovaly ve zrovna důležitých chvílích, jako byla tahle. Běžně mě neomezovaly. "Jo, moje zbrklost se vymstí občas," snažil jsem se ze své chybky rozpačitě vykecat. Už mě to tolik netížilo, ale stále jsem měl pocit, že se musím obhájit. Pro okolí spíše, než pro sebe. Pokus byl... měl bych se zklidnit a příště lépe přemýšlet, když to mám učit i vlčata...

"Ále nerob," uchechtnu se na Isku a zavrtím... špičkou ocasu. Těkám pohled z jednoho na druhého a nyní si opět uvědomuju, jak moc jsou si zbarvením podobní. Výlet by mohl utužit naše vnitrosmečkové vztahy. "Bude sranda! Pracovat můžeš jindy. Ona ta práce počká a jediný venandi tady taky nejsi," popíchnu Isku, slovně. Chtěl jsem se i přiblížit a dloubnout do něj i čumákem, ale poté jsem se zarazil. UVědomil jsem si, že to nemá rád.
Udělám pár kroků směrem k úpatí hor. "A co ty vůbec zastáváš za funkci?" otočím se na Mensis se zvědavostí v tváři, načež naberu směr. Doufám, že mě budou mí kamarádi následovat.

>>> Vřesoviště

Chvilku mi trvalo, než se mi povedlo dostat se zase do úplné vědomé reality. "J-jo, jenom..." trochu jsem se zasekl a tiše si povzdechl. "Promiň neudržel jsem pozornost," řekl jsem neutrálním tónem hlasu a zabořil pohled do země. "Prostě jsem se zamyslel, nevím, co do mě vjelo," zabrblošil jsem daleko tiššejc, než bylo u mě zvykem. "Nevadí ti to? Že jsem to pokazil? Budeme zkoušet znovu to?" pokládám ti otázky, abych nějak zakecal to, že se mi povedlo něco pokazit. Náš první společný lov byl rozhodně daleko úspěšnější a mnohem lépe sehraný. Mně samotného to mrzelo. Ale tento skill jsem prostě tolik neovládal.

Jakmile mě začneš uklidňovat, pokouším se soustředit na tvá slova. Horlivě pokývu hlavou a vlastně... mi nedojde, že to nemůžeš vidět. Zkusím se zhluboka nadechnout, abych začal povídat, co vlastně kamarádovi ze smečky je. "Je hodně poškrábaný, poškubaný všude možně. A co je trošku horší, má v ránách nějaký bordel. Jakože zašpiněné je má. A krev taky. Hodně krve. A je z toho hodně, hodně unavený a usíná chvilkami," snažil jsem se zdedkukovat stav Rufuse, abys měl co největší přehled. Věděl jsem, že vidíš velký prd, ale taky jsem věděl, že tě tento hendikep úplně neomezuje. Jen ne vždy mě napadne, nemůžu si zvyknout na to, že někdo nevidí.
Když jsem tak koukal na Rufa, došlo mi, že je vlastně velice statečný bojovník. Dokázal se zachránit a dostat se zpět domů. Neumřel, vyhrál. Ikdyž dopadl tak jak dopadl. Najednou jsem zacítil něco, jako hrdost. Musel jsem se na něj zlehka pousmát. "Jsi... jsi dobrý, kámo. Držíš hezky se. Teď vydrž, to zvládnem!" snažil jsem se tě podpořit takto jenom slovně. Ono... slova někdy pomůžou víc, než se může zdát.
"Jo a!" došlo mi ještě, že jsem nevyslovil to nejdůležitější. "Má klacek v hrudi zabodnutý!" poveděl jsem, přišel k Rufovi a očichal jej. Poté jsem jej začal vytahovat. Opatrně, aby tě to bolelo co nejméně. Tentokrát mi nedošlo, že to možná není úplně dobrý nápad...

"Bílý šedý a maličkato černý. Ale má hoooodně fluffatý kožíšek!" zvýšil jsem intenzitu hlasu s tím nadšením, jak jsem o kamarádovi povídal. "Úplně jiný, než ty máš. Líbí se mi, jak je tu každý úplně jiný," měl jsem rád pestrost, barvičky, a tak. Ladilo to k mé neustále rozjařené povaze.
"Van-drak?" lehce jsem natočil hlavu. "Já jsem taky drak! Ale van nejsem, to už ne," zachechtal jsem se. Může ti z naší konverzace dojít, že jsem prostě jiný. Jinak smýšlím, jinak rozumím věcem. "Musí být super se jen tak potulovat. Ale já jsem za svou úlohu ve smečce moc rád. Pracuji s vlčaty a nováčky. Je to sranda!"

"Ano. Jak tu Iska nový byl. Tuším že první naše prohlídka území, kdy prováděl ho jsem, to bylo," jak je u mě zvykem, opět se mi trošku pomotaly slova v mé přerostlé rozbité kebulce. Ale nějak jsem se nad tím nepozastavoval. Navíc jste na to byli zvyklí. Já to lépe neuměl. Někdy se dařilo, jindy ne. "Jasně, vědět dám určitě. Ale myslím, že byla zablouděná jenom. Normálně se objevujou jinde, ne?" optám se tě tiše těsně poté, co jsi mi připomněl, že mám být zticha.
Nyní už k bažantovi. Pokývu nadšeně hlavou, když se ozve onen ptačí zvuk. Na chvilku jsem pohledem zamrzl do té vyšší trávy. Poté se na tebe se zmateným pohledem ohlédnu. Co teď?

Tak toto byla opravdu krásná náhoda. My o Iskovi a Iska se zjevil právě před námi. Neklidně jsem se zavrtěl a běžel ho přivítat. "Zrovna jsme mluvili o tobě! Jdeme na výlet, pojď s námi!" byl to spíše tak nějak pokyn, než dotaz. Byl jsem ale tak nadšený, že jsem nějak nemyslel na to, zda vůbec chceš, či máš čas. Mohl jsi být třeba na cestě lovit, nebo tak něco. Co bylo vtipné, Iska měl v tuto chvíli povinnost uposlechnout. Byl jsem mu nadřazený, ale nejspíše si to ani jeden z nás neuvědomoval. Neměl to být rozkaz.
Ohlédnu se na Mensis a ušklíbnu se. "Takhle se to dělá. Příště ho prostě zavoláme a on přijde. A třeba to budou umět i zbytek smečky!" zachechtal jsem se nadšeně. "Chceme na trosky jít. Už je doba dlouhá, kdy byl jsem tam naposledy a Mensis tam nebyla vůbec prý, říkala," na okamžik jsem se zamyslel. "Nevolej ale hromy. Není to moc hezký dostat pecku od blesku," dodal jsem krapet vážněji. Nějaký věci, co se "jen tak říkaly" mi moc smysl nedávaly, většinou jsem tyto věci bral vážně a doslova.
Neklidně jsem se celou dobu vrtěl. Byl jsem nadšený, že zase budu moct někomu průvodcovat.

Vůbec mě netrápilo, že jsem některým věcem nerozuměl. Vědom jsem si toho už tedy byl, ale ne vždy jsem na to myslel. Často jsem zareagoval dosti zbrkle, aniž bych se zeptal a nechal si to blíž a přesněji vysvětlit.
Snažil jsem se zahnat veškerý myšlenky a soustředit se na přítomný okamžik. Ale jaksi se to nepovedlo. Jak jsem se tak rozběhl, najednou jsem se zastavil a zakoukal se prázdným pohledem do prostoru. Jakobych zapomněl na to, že se tu právě teď snažíme lovit. No a jelikož je ne každý den posvícení, v tomto případě doslova, nejspíše jsem ti zkazil tvůj pokus o vykonání smečkové práce. Nějaké dva kousky jsem směrem k tobě nahnal, zbytek se buď rozprchl do stran, nebo vyletěl ven. Už už to vypadalo, že vyletí oni dva zvolení kohouti, kteří byli hnaný. Záleží však na tvých reakcích.
Po chvilce jsem zatřepal hlavou a uvědomil si přítomný okamžik. "Eh," vydal jsem ze sebe pouze. Došlo mi, že jsem něco pokazil. A to dost.

<<< Močály

Nadšeně jsem klusal za tebou, až sem k řece. Řeky jsem měl rád. Protékající proud vody, který se tvaroval podle různých kamenů malých i velkých, na mě měla poněkud uklidňující efekt. S úsměvem jsem tě tedy následoval a pak možná dokonce i s nadšením, když mi došlo, kam právě přicházíme. "Já si moc toho nepamatuju. Jen vím, že sourozence dva jsem měl a vím, že nás rodina opustila," řekl jsem jednoduše. Jakoby mě to vůbec nemrzelo. Nechtěl bych ten život zpět. Našel jsem si své místo tady, v Norestu. A hlavně ve smečce. Vzali mě i přesto, že jsem jiný.
Úplně jsem si při vyprávění o lokacích nevybavil, kdože je vlastně ta Mornie. Byl jsem si jist, že jsme se už viděli, ale naposledy asi dost dávno. Možná na té smečkové sešlosti. Tam jsme byli tehdy všichni, ne?
Zpět k aktuálnímu okamžiku. Šlo na mě patřičně vidět, že si přítomnost tekoucí vody užívám. Běžel jsem kousek za tebou, nechával jsem tě ve vedení. Rozhodně jsi to tu znal víc, než já.

Opět jsem chtěl nadšením zašvihat ocasem, ale potom mi došlo, že toto mívá docela fatální následky. Tedy co docela... jednoznačně to mívá fatální následky! V případě, že se nezastavím dřív, než je pozdě a všichni kolem mě neleží poražený na zemi. Opět mi to připomnělo tu myšlenku, že bych si přál mít vlčí tělo. Nejen polovlčí. Tělo plnohodnotného vlka!
"Ale... otázka zní... najdeme Isku?" trochu jsem se zarazil, když jsem pokládal tuto otázku. Nikdy jsem nevěděl, kde na koho můžu narazit. Většinou tady ale nikdo nezůstával dlouho sám. Všude někdo byl. A to bylo naprosto boží!
Lehce jsem zvedl jednu z předních tlap do vzduchu.

Pobíhal jsem tam a zpět, zpět a tam a zmateně koukal po Rufovi i kolem sebe, doufajíc, že někdo přijde. Defakto jsem prováděl něco podobného, jakoby mi... někdo řekl, ať čekám rychleji? Huh, humor se teď úplně nehodí.
Už už jsem chtěl zavýt znovu, když jsem si všiml, že pomoc je na cestě. Respektive už u nás. Celý jsem se chvěl, nevěděl jsem co dělat. S dokořán otevřenýma očima jsem Ikkeho pozoroval. Nevěděl jsem co dělat, co říkat, byl jsem naprosto v šoku. Stav, který jsem za celý svůj život zažíval snad možná poprvé. "Já nevím. Nevím. Ikke, prosím pomoz mu, PROSÍÍÍÍM!" hulákám na přibíhajícího Ikkeho bez ohledu na to, že by tato moje panika mohla třeba významně narušit tvou schopnost poskytnout tu nejlepší pomoc.
Jakmile se Rufus ozve, podívám se na něj, stále docela starostlivě a nervózně. Jelikož jsem tak nějak autík, nedojde mi samozřejmě, co se mi snažíš naznačit. Naopak jsem se obával více. "Co? Co? Co tě bolí? Co je nejhorší? Kdo udělal ti to?"

Došlo mi, že máš vlastně pravdu, s tím vzlétnutím. Vzpomněl jsem si, že umí vzlétnout takřka z místa nahoru, což... snad žádný další pták neumí. Nebo aspoň ne takový, kterého bych znal. "Možná kdyby mi dorostly křídla..." zasnil jsem se trošku při představě sestry i bratra, kterého jsem již xxx týdnů neviděl. Chyběl mi.
"Asi máš pravdu. Nadběhnu," přikývl jsem a na nic nečekajíc, vytvořil oblouk, krytý keři, které jsem zde na břehu řeky viděl. Rozhodl jsem si vyhlídnout dva osamocené kousky. Jeden z nich měl šrám přes křídlo. Toho jsem si všiml až v tu chvíli, co jsem se přiblížil blíže.
Kývnu na tebe z dálky a hlavou myknu k němu. Poté se opatrně připlížím ke kohoutovi zezadu, což ho donutí namířit směrem k tobě.

Najednou, jakobych zapomněl na předchozí konverzaci, jsem se... no, dost rychle uklidnil. Barevný mě nyní totiž zakecal něčím jiným, než bylo téma předchozí a to můj labilní mozeček okamžitě vyrovnalo. Možná to taky bylo tím, že to můj společník stihl utnout dříve, než došlo k opravdu hlubokému meltdownu u mě. "A odkud, pokud zeptat můžu se?" ve zvědavém gestu jsem natočil hlavu mírně na stranu. "Tuším že hodně z daleka," vzpomněl jsem si na Iskovo vyprávění z míst věčně zapadaných sněhem a porostlých vrstvami ledu. "Taky ze zimních oblastí, jako Iska?" doplním svůj všetečný dotaz a pohodím hlavou. Nedochází mi, že nevíš, kdo je Iska. A rovněž mi nedochází ani to, že kdybys byl ze severních oblastí, nejspíše bys byl více fluffy.

Vykračoval jsem si, s lehkým výskokem a nadšeným výrazem v tváři hezky po kamenné louce. Po sněhu už nebyly ani památky. Naposledy jsem tady byl právě tehdy, kdy sníh slézal. Louži krve modráska již voda taktéž odplavila. Ne že bych si na ni vzpomenul. Pach krve tu však byl a čím dál jsem šel, tím více sílil. V dáli jsem zahlédl siluetu vlka. Vlka, který patřil k nám, i přestože jsem si byl vědom, že se nacházíme na hranicích. Přimhouřil jsem oči a výraz na mé tváři poněkud... zvážněl?
Když jsem se přibližoval, došlo mi, že vlk leží. Téměř nehnutě. Možná dokonce nehnutě úplně.
Krev smrděla víc a víc. Něco mi říkalo, že musím zjistit, co se tu sakra děje. Jasné bylo, že tento stoprocentně patří k nám. Čím blíž jsem byl, tím více jsem rozeznával charakteristické ne-čistě-vlčí znaky jednoho konkrétního od nás - Rufuse.
"Rufe?" zpomalil jsem a na vteřinu se i zastavil úplně. Natočil jsem zvědavě hlavu na stranu a jakmile jsem viděl, jak na tom kamarád ze smečky je, rozběhl se k němu. "HEJ RUFE!" zahulákám, abych ho probudil. Cítil jsem z něj pach cizí vlčice. Nevěděl jsem, co přesně se stalo. Porval se snad? proudily mi hlavou myšlenky a možné scénáře, co si právě před chvílí mohl tento nebožák zažít.
Podle xichtních drápanců mi došlo, že to asi nebude běžný typ zrakvení se. "Kdo ti to provedl?" čichl jsem k ráně pod tlapou, odkud vyčníval kus klacku. Jako první mě napadlo ho vyrvat ven. Už už jsem se k tomu chtěl odhodlat, když v tu ránu jsem se zastavil. Asi bych první měl zavolat pomoc... Nasadil jsem zoufalý tón na hlase a hlasitě, úzkostně a pronikavě zavyl. Tak, aby bylo jasné, že jakoby SOS.
Byl jsem zbrklý, netušil jsem, zda mě vnímá, zda se vůbec probudil. Netušil jsem, jak v těchto chvílích jednat. Nebyl jsem léčitel. Nevěděl jsem co s tím. Ani jsem sebou nenosil vercajk, který by v tomto případě mohl zachraňovat, nebo aspoň ulevovat. Neodvažoval jsem se ani odhadovat, jak moc velké a nebezpečné krvácení to je.
Jelikož jsem byl o cosi vyšší, než Rufus, napadla mě jedna možná věc. "Dokážeš na záda vylézt mi?" zeptal jsem se. Bylo to zároveň vyzvání. Mohl bych jej zkusit přepravit někam dál. Ah shit, bodliny, nedokážeš... došlo mi po chvilce. Leda že bych jej táhl na svém dlouhém krku. Ale tolik síly v něm nebylo. Postavil jsem se za něj a pokoušel se ho čenichem popostrčit. "Doháje, doháje, doháje!" zaklel jsem a znovu zavolal pomoc. Doufajíc, že přijde brzy.

<<< Syslí háj

Usměju se na tebe a lehce zacukám chvostem. Opět mě napadne myšlenka kéž bych měl ocas jako všichni ostatní vlci a nemusel tím tak skrývat nebo omezovat svou radost... zatřepu hlavou. Už jsem potichu, jelikož kořist byla na obzoru. A doslova i téměř na dosah. "Vyhlídnout nejslabš vypadajícího. Často drobnější bývají takoví," pokoušel jsem se šeptat, ale moc mi to nešlo. Taky jsem se docela dost vrtěl, neuměl jsem být moc v klidu. "Nadběhnu, a ty budeš číhat tu? Nebo naopak?" navrhnu tiše a těkám pohledem mezi tebou a bažanty. Nechtěl jsem, aby nás zmerčili. Měli jsme to štěstí, že náš čich byl daleko silnější, lepší a spolehlivější, než ten jejich. A zároveň čím méně sebou hejbou, tím lépe. Zatím...
Rozhodnutí jsem tedy nechával na tobě. Bylo mi to takřka jedno, kdo z nás bude kde. Tento koncept lovu mi připadal asi nejjednodušší. Ono by možná byla někdy i sranda se za kořistí jen tak proběhnout, uštvat ji. Minimálně oproti bažantům musíme mi vlci mít výdrž...