Príspevky užívateľa

<<< Močály

Nadšeně jsem klusal za tebou, až sem k řece. Řeky jsem měl rád. Protékající proud vody, který se tvaroval podle různých kamenů malých i velkých, na mě měla poněkud uklidňující efekt. S úsměvem jsem tě tedy následoval a pak možná dokonce i s nadšením, když mi došlo, kam právě přicházíme. "Já si moc toho nepamatuju. Jen vím, že sourozence dva jsem měl a vím, že nás rodina opustila," řekl jsem jednoduše. Jakoby mě to vůbec nemrzelo. Nechtěl bych ten život zpět. Našel jsem si své místo tady, v Norestu. A hlavně ve smečce. Vzali mě i přesto, že jsem jiný.
Úplně jsem si při vyprávění o lokacích nevybavil, kdože je vlastně ta Mornie. Byl jsem si jist, že jsme se už viděli, ale naposledy asi dost dávno. Možná na té smečkové sešlosti. Tam jsme byli tehdy všichni, ne?
Zpět k aktuálnímu okamžiku. Šlo na mě patřičně vidět, že si přítomnost tekoucí vody užívám. Běžel jsem kousek za tebou, nechával jsem tě ve vedení. Rozhodně jsi to tu znal víc, než já.

Opět jsem chtěl nadšením zašvihat ocasem, ale potom mi došlo, že toto mívá docela fatální následky. Tedy co docela... jednoznačně to mívá fatální následky! V případě, že se nezastavím dřív, než je pozdě a všichni kolem mě neleží poražený na zemi. Opět mi to připomnělo tu myšlenku, že bych si přál mít vlčí tělo. Nejen polovlčí. Tělo plnohodnotného vlka!
"Ale... otázka zní... najdeme Isku?" trochu jsem se zarazil, když jsem pokládal tuto otázku. Nikdy jsem nevěděl, kde na koho můžu narazit. Většinou tady ale nikdo nezůstával dlouho sám. Všude někdo byl. A to bylo naprosto boží!
Lehce jsem zvedl jednu z předních tlap do vzduchu.

Pobíhal jsem tam a zpět, zpět a tam a zmateně koukal po Rufovi i kolem sebe, doufajíc, že někdo přijde. Defakto jsem prováděl něco podobného, jakoby mi... někdo řekl, ať čekám rychleji? Huh, humor se teď úplně nehodí.
Už už jsem chtěl zavýt znovu, když jsem si všiml, že pomoc je na cestě. Respektive už u nás. Celý jsem se chvěl, nevěděl jsem co dělat. S dokořán otevřenýma očima jsem Ikkeho pozoroval. Nevěděl jsem co dělat, co říkat, byl jsem naprosto v šoku. Stav, který jsem za celý svůj život zažíval snad možná poprvé. "Já nevím. Nevím. Ikke, prosím pomoz mu, PROSÍÍÍÍM!" hulákám na přibíhajícího Ikkeho bez ohledu na to, že by tato moje panika mohla třeba významně narušit tvou schopnost poskytnout tu nejlepší pomoc.
Jakmile se Rufus ozve, podívám se na něj, stále docela starostlivě a nervózně. Jelikož jsem tak nějak autík, nedojde mi samozřejmě, co se mi snažíš naznačit. Naopak jsem se obával více. "Co? Co? Co tě bolí? Co je nejhorší? Kdo udělal ti to?"

Došlo mi, že máš vlastně pravdu, s tím vzlétnutím. Vzpomněl jsem si, že umí vzlétnout takřka z místa nahoru, což... snad žádný další pták neumí. Nebo aspoň ne takový, kterého bych znal. "Možná kdyby mi dorostly křídla..." zasnil jsem se trošku při představě sestry i bratra, kterého jsem již xxx týdnů neviděl. Chyběl mi.
"Asi máš pravdu. Nadběhnu," přikývl jsem a na nic nečekajíc, vytvořil oblouk, krytý keři, které jsem zde na břehu řeky viděl. Rozhodl jsem si vyhlídnout dva osamocené kousky. Jeden z nich měl šrám přes křídlo. Toho jsem si všiml až v tu chvíli, co jsem se přiblížil blíže.
Kývnu na tebe z dálky a hlavou myknu k němu. Poté se opatrně připlížím ke kohoutovi zezadu, což ho donutí namířit směrem k tobě.

Najednou, jakobych zapomněl na předchozí konverzaci, jsem se... no, dost rychle uklidnil. Barevný mě nyní totiž zakecal něčím jiným, než bylo téma předchozí a to můj labilní mozeček okamžitě vyrovnalo. Možná to taky bylo tím, že to můj společník stihl utnout dříve, než došlo k opravdu hlubokému meltdownu u mě. "A odkud, pokud zeptat můžu se?" ve zvědavém gestu jsem natočil hlavu mírně na stranu. "Tuším že hodně z daleka," vzpomněl jsem si na Iskovo vyprávění z míst věčně zapadaných sněhem a porostlých vrstvami ledu. "Taky ze zimních oblastí, jako Iska?" doplním svůj všetečný dotaz a pohodím hlavou. Nedochází mi, že nevíš, kdo je Iska. A rovněž mi nedochází ani to, že kdybys byl ze severních oblastí, nejspíše bys byl více fluffy.

Vykračoval jsem si, s lehkým výskokem a nadšeným výrazem v tváři hezky po kamenné louce. Po sněhu už nebyly ani památky. Naposledy jsem tady byl právě tehdy, kdy sníh slézal. Louži krve modráska již voda taktéž odplavila. Ne že bych si na ni vzpomenul. Pach krve tu však byl a čím dál jsem šel, tím více sílil. V dáli jsem zahlédl siluetu vlka. Vlka, který patřil k nám, i přestože jsem si byl vědom, že se nacházíme na hranicích. Přimhouřil jsem oči a výraz na mé tváři poněkud... zvážněl?
Když jsem se přibližoval, došlo mi, že vlk leží. Téměř nehnutě. Možná dokonce nehnutě úplně.
Krev smrděla víc a víc. Něco mi říkalo, že musím zjistit, co se tu sakra děje. Jasné bylo, že tento stoprocentně patří k nám. Čím blíž jsem byl, tím více jsem rozeznával charakteristické ne-čistě-vlčí znaky jednoho konkrétního od nás - Rufuse.
"Rufe?" zpomalil jsem a na vteřinu se i zastavil úplně. Natočil jsem zvědavě hlavu na stranu a jakmile jsem viděl, jak na tom kamarád ze smečky je, rozběhl se k němu. "HEJ RUFE!" zahulákám, abych ho probudil. Cítil jsem z něj pach cizí vlčice. Nevěděl jsem, co přesně se stalo. Porval se snad? proudily mi hlavou myšlenky a možné scénáře, co si právě před chvílí mohl tento nebožák zažít.
Podle xichtních drápanců mi došlo, že to asi nebude běžný typ zrakvení se. "Kdo ti to provedl?" čichl jsem k ráně pod tlapou, odkud vyčníval kus klacku. Jako první mě napadlo ho vyrvat ven. Už už jsem se k tomu chtěl odhodlat, když v tu ránu jsem se zastavil. Asi bych první měl zavolat pomoc... Nasadil jsem zoufalý tón na hlase a hlasitě, úzkostně a pronikavě zavyl. Tak, aby bylo jasné, že jakoby SOS.
Byl jsem zbrklý, netušil jsem, zda mě vnímá, zda se vůbec probudil. Netušil jsem, jak v těchto chvílích jednat. Nebyl jsem léčitel. Nevěděl jsem co s tím. Ani jsem sebou nenosil vercajk, který by v tomto případě mohl zachraňovat, nebo aspoň ulevovat. Neodvažoval jsem se ani odhadovat, jak moc velké a nebezpečné krvácení to je.
Jelikož jsem byl o cosi vyšší, než Rufus, napadla mě jedna možná věc. "Dokážeš na záda vylézt mi?" zeptal jsem se. Bylo to zároveň vyzvání. Mohl bych jej zkusit přepravit někam dál. Ah shit, bodliny, nedokážeš... došlo mi po chvilce. Leda že bych jej táhl na svém dlouhém krku. Ale tolik síly v něm nebylo. Postavil jsem se za něj a pokoušel se ho čenichem popostrčit. "Doháje, doháje, doháje!" zaklel jsem a znovu zavolal pomoc. Doufajíc, že přijde brzy.

<<< Syslí háj

Usměju se na tebe a lehce zacukám chvostem. Opět mě napadne myšlenka kéž bych měl ocas jako všichni ostatní vlci a nemusel tím tak skrývat nebo omezovat svou radost... zatřepu hlavou. Už jsem potichu, jelikož kořist byla na obzoru. A doslova i téměř na dosah. "Vyhlídnout nejslabš vypadajícího. Často drobnější bývají takoví," pokoušel jsem se šeptat, ale moc mi to nešlo. Taky jsem se docela dost vrtěl, neuměl jsem být moc v klidu. "Nadběhnu, a ty budeš číhat tu? Nebo naopak?" navrhnu tiše a těkám pohledem mezi tebou a bažanty. Nechtěl jsem, aby nás zmerčili. Měli jsme to štěstí, že náš čich byl daleko silnější, lepší a spolehlivější, než ten jejich. A zároveň čím méně sebou hejbou, tím lépe. Zatím...
Rozhodnutí jsem tedy nechával na tobě. Bylo mi to takřka jedno, kdo z nás bude kde. Tento koncept lovu mi připadal asi nejjednodušší. Ono by možná byla někdy i sranda se za kořistí jen tak proběhnout, uštvat ji. Minimálně oproti bažantům musíme mi vlci mít výdrž...

"Jasně!" skočil jsem vesele, na místě, téměř metr do vzduchu a zaradoval se. "Trosky! To je výtvor člověků. Tam vzadu," kývl jsem hlavou na východ. Odtud, hezky z výšky, šly trosky pěkně vidět. Vlastně i zespoda, většinou. Tyčily se k nebi. To ale nezáleží. "Byla jsi tam? Můžu tě vzít tam, udělat výlet si, jestli bys zájem měla!" navrhl jsem. Nadšení z mého hlasu ani tváře nijak nemizelo. Měl jsem co dělat, abych uhlídal svůj hyperaktivní chvost. Už nejednou se mi stalo, že jsem v plné radosti někomu podkopl tlapy, načež hodil hubu na zem. "Je to místo docela nápadné, to pravda je, vlci chodí zkoumat tam občas," povídal jsem. Moc jiných věcí jsem o troskách nevěděl. Ale to, co jsem věděl, jsem měl jakožto magistr povinnost předat dál.

<<< Syslí Háj

Nenapadlo by mě, že je peří huňaté, tak jako kožich některých vlků. Například ten tvůj. Ale když jsem to takto slyšel, měl jsi určitě pravdu. A něčím se pelechy přece stlát musely. Otočil jsem se na tebe a taktéž se ušklíbl. Více jsem to nerozváděl. Kdoví, jak jsem se k těmato tématům dostal já? Pud zachování druhu byl nejspíše naprosto přirozený. Kdoví. "K vodě. Pokud budou hnízdit, bude to nejspíše poblíž vody," upozornil jsem, stále civěl přímo před sebe, v tu chvíli jsem se celý soustředěný na tebe ani neotočil. Lehce jsem cukal ocasem. Nejspíše bych jím švihal ze strany na stranu, ale držel jsem se, abych ti nepodkopl tlapy. Tak jak se mi to onehdá stalo s Feierem.
Po chvilce jsem zpomalil, koukajíc stále před sebe. "Hm. Vidíš?" špitl jsem tiše a kývnul hlavou směrem k tříčlenné skupince ptáků, která se krčila u keře nedaleko břehu. Stále dvacet? Pětadvacet? Metrů od nás.

Dnešním dnem jsem se motal po pláni. Nebylo moc co dělat, měl jsem tedy období, kdy jsem se mohl tak nějak flákat. Hlavu jsem si z toho samozřejmě nedělal!
Jaro šlo cítit a vidět všude, kam jsem se podíval a to mě neskutečně nabíjelo novou energií - jakobych jí už tak neměl na rozdávání, že? No dobrá, z toho moknutí, kterému se mé dračí tělo aktuálně vystavovalo, jsem moc energie nečerpal. Jen jsem na to pomyslel, déšť začal sílit a sílit. Nebál jsem se jej, déšť mi nikdy neublížil, tak nebyl důvod.
Udělal jsem pár kroků dopředu a zamžoural do dálky. Vlčice. Droboučká, květy ozdobená, rád bych řekl, že i docela hezká. Bohužel, v aktuální chvíli, když jsem se přiblížil, vypadala spíše jako zmoklá slepice. "Delle!" zvolal jsem. Kdoví ale, zda mě přes šumění deště slyšela. S čvachtáním jsem udělal pár kroků k ní. Já byl oproti ní výrazně robustnější. Přišel jsem k ní zezadu a postavil se tak, abych byl mezi ní a dešťovými kapkami skoseně padajícími na její záď.
Ne cíleně, ale na chvíli jsem jí... nejspíše ulevil? Od perd, které zdánlivě neškodné kapky vody střílely do jejího kožichu. "Měli bychom se jít schovat. Ale kam?" položil jsem do vzduchu otázku. V tu chvíli mi probleskl hlavou ten úkryt, který se během zimy zařizoval u Nejvyššího stromu. "Ah, mám to, pojď za mnou!" zvolal jsem a vydal se na místo, o kterém jsem věděl.

>>> Nejvyšší strom

Svraštil jsem trošinku čelo a podíval se na tebe. "Bažanti u vás byli taky? To kožich jako ty museli mít, ne peří," uchechtl jsem se. Nevěděl jsem, jak moc ptáci snáší zimu, ale je pravda že přes zimní období jsem jich venku moc neviděl... možná dokonce žádného. "Jo, asi jednodušší bylo... ale neboj, zvykneš si. Ani já tady nepatřím, a zvykl," pokusil jsem se tě ujistit. Toto mi nikdy moc nešlo, ale kdovíjak jsem si s tím hlavu nelámal. "Tipl bych, že dva tvé tipy byly správné. Jíst potřebujeme všichni a často, a jelikož je jaro..." na chviličku jsem se odmlčel a podíval se směrem, kudy se nejpravděpodobněji ptáci vybrali. "Víme, co ptactvo robí na jaře, že jo," uchechtl jsem se. Měl jsem namysli námluvy. Takže i to hnízdění bylo pravděpodobné. Střihl jsem uchem. Teď už to nebylo, že bych tě chtěl zkoušet, nebo tak něco. Spíše jsem byl zamyšlený, stejně jako ty.
"Asi to mám," zvolal jsem odhodlaným tónem hlasu a vydal se k řece.

>>> Cayna

Pokývu na tebe s úsměvem hlavou. "Ano. A ne jeden. Víc jich tu bylo a dalo by se říct, že docela asi aj nedávno. Bažanti zdržují na jaře nejčastěji na loukách a planinách. Tento pozemek připomíná louku... s nějakými pozůstatky po stromech jakoby, a krapet jinačím podložím," uchechtnu se. Ten fakt, že se z bývalého lesu stává pustina, nebo spíše vřesoviště, byl opravdu patrný. "Přesto však pochybuju, že našli tady to, co tu hledali," snažil jsem se, jak mě učil Adain, podle směru trávy určit směr, kterým se vydávali. jenže té trávy tu tolik nebylo. Nebo aspoň ne tolik, jako tehdy na louce, kde jsem se toto učil poznávat.
Zatřepal jsem hlavou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mluvím vlastně docela správně. Tedy... minimálně správněji, než je u mě zvykem. A v tuto chvíli jsem si taky uvědomil, že pokud chci něco úspěšně ulovit, měl bych se ztišit. Doteď jsem totiž mluvil nadměrně hlasitě. Na to si ale vlci kolem mě už museli tak nějak zvyknout. Jen mně to došlo až teď, že zrovna v tuto chvíli to není zrovna nejvhodnější.

"Už nevím, kde," zavrtěl jsem zamyšleně hlavou. V té době jsem se teprve učil území a současně jsem ho objevoval po boku s Iskem. Vlastně jsem ani netušil, zda to bylo na našem území, nebo mimo něj. Ale bylo to dávno. Od té doby jsem necítil už ani ten pach, který jsem si s ní spojoval. Což... bylo nejspíše jedině dobře.
Už jsem se ale nezamýšlel nad minulostí a pokoušel se soustředit na přítomnost. Moje myšlenky však odbíhaly stále kamsi. Vyvíjel jsem na to tudíž fakt úpěnlivou snahu.
"Jo, máš pravdu. Logické to je," pokývu hlavou souhlasně. Nemusel jsem si to zkoušet, abych pochopil, jak toto funguje. Věděl jsem to. Pohlédl jsem směrem, kudy byla tráva sešlápnutá a pomalu se jím vydal. Našlapoval jsem opatrně, kdyby se tu náhodou ještě objevili, ať jsem co nejtišší a nevyplaším je. Koneckonců, čím méně kořist budu honit, tím dříve budu mít plný žaludek.

Popravdě jsem docela dost pochyboval o tom, že jsou žáby jedlé. Když tak odporně smrděly, nedovedl jsem si představit, o co odporněji chutnají! Až se mi z toho pomalu ježily chlupy a mít kůži místo šupin, zřejmě by už nebyla tak úplně dračí, ale husí. Něco nezřetelného jsem zabrblal a řečí těla dal jasně najevo, že se k těm tvorům přibližovat nechci. Aby ses jakože nemusel bát, nebo tak něco. Ne protože bych nechtěl zapadnou, spíše jednoduše kvůli žábám. Připadaly mi vskutku nechutné.
Horlivě jsem pokýval hlavou. "Jooo, na serev! Na serevu bývá zima, je tomu tak?" optal jsem se. Sám jsem na severních částech Norestu snad nikdy nebyl, nevěděl jsem, jak to tam vypadá. Ale zimu jsem si spojoval se svým nejlepším kamarádem. Ostatně, i ty ho znáš.
Udělám pár hopsavých kroků, než dopadnu vedle tebe, bok k boku. Poté zvednu jednu z předních tlap do vzduchu, čile připraven na další kroky.

"Nezapomeň, že jsem jako štěně žil pod kamenem a pak už moc času nebylo," uchechtl jsem se, když jsem narážel na to vyprávění tobě, kdy jsem trávil podstatnou část svého dospívání v jeskyních pod naší norou... než jsem našel cestu ven. Znělo by to neuvěřitelně. Dost možná mi to ani ty tak úplně nevěříš. Ale já to zažil, takže to vím moc dobře. Zní to podivně, ale i podivnosti se občas dějí. "TO byl ten trénink," pousměju se na tebe a zavrtím chvostem. Jsem spokojený, jsem rád, že tu jsem teď s tebou a můžu trénovat znovu. "Tak. Jdeme."
Trvalo pár minut, než jsme dorazili na místo, kde dříve stál les. Vzpomněl jsem si na to, co mě tehdá na lovu mimo smečku učil Adain. Už jsem spolehlivě poznal nízkou zvěř, drůbež. Zbytek bych si nebyl úplně jist, ale ... třeba bych se trefil. Zastavil jsem se, jakmile jsem minul pár pahýlů a zavětřil. Ano, bažanti. Byli tady, před docela nedávnou dobou. Možná jsme je minuli o pár minut. Zastavím se a ohlédnu se na tebe. "Cítíš to? Poznáš, co to je?" optám se tě, jako bych tě chtěl z pachů vyzkoušet. Jo, v tomto se mi machrovalo. V něčem, co jsem poznal naprosto bezpečně a přesně.