Príspevky užívateľa

"Jasně!" skočil jsem vesele, na místě, téměř metr do vzduchu a zaradoval se. "Trosky! To je výtvor člověků. Tam vzadu," kývl jsem hlavou na východ. Odtud, hezky z výšky, šly trosky pěkně vidět. Vlastně i zespoda, většinou. Tyčily se k nebi. To ale nezáleží. "Byla jsi tam? Můžu tě vzít tam, udělat výlet si, jestli bys zájem měla!" navrhl jsem. Nadšení z mého hlasu ani tváře nijak nemizelo. Měl jsem co dělat, abych uhlídal svůj hyperaktivní chvost. Už nejednou se mi stalo, že jsem v plné radosti někomu podkopl tlapy, načež hodil hubu na zem. "Je to místo docela nápadné, to pravda je, vlci chodí zkoumat tam občas," povídal jsem. Moc jiných věcí jsem o troskách nevěděl. Ale to, co jsem věděl, jsem měl jakožto magistr povinnost předat dál.

<<< Syslí Háj

Nenapadlo by mě, že je peří huňaté, tak jako kožich některých vlků. Například ten tvůj. Ale když jsem to takto slyšel, měl jsi určitě pravdu. A něčím se pelechy přece stlát musely. Otočil jsem se na tebe a taktéž se ušklíbl. Více jsem to nerozváděl. Kdoví, jak jsem se k těmato tématům dostal já? Pud zachování druhu byl nejspíše naprosto přirozený. Kdoví. "K vodě. Pokud budou hnízdit, bude to nejspíše poblíž vody," upozornil jsem, stále civěl přímo před sebe, v tu chvíli jsem se celý soustředěný na tebe ani neotočil. Lehce jsem cukal ocasem. Nejspíše bych jím švihal ze strany na stranu, ale držel jsem se, abych ti nepodkopl tlapy. Tak jak se mi to onehdá stalo s Feierem.
Po chvilce jsem zpomalil, koukajíc stále před sebe. "Hm. Vidíš?" špitl jsem tiše a kývnul hlavou směrem k tříčlenné skupince ptáků, která se krčila u keře nedaleko břehu. Stále dvacet? Pětadvacet? Metrů od nás.

Dnešním dnem jsem se motal po pláni. Nebylo moc co dělat, měl jsem tedy období, kdy jsem se mohl tak nějak flákat. Hlavu jsem si z toho samozřejmě nedělal!
Jaro šlo cítit a vidět všude, kam jsem se podíval a to mě neskutečně nabíjelo novou energií - jakobych jí už tak neměl na rozdávání, že? No dobrá, z toho moknutí, kterému se mé dračí tělo aktuálně vystavovalo, jsem moc energie nečerpal. Jen jsem na to pomyslel, déšť začal sílit a sílit. Nebál jsem se jej, déšť mi nikdy neublížil, tak nebyl důvod.
Udělal jsem pár kroků dopředu a zamžoural do dálky. Vlčice. Droboučká, květy ozdobená, rád bych řekl, že i docela hezká. Bohužel, v aktuální chvíli, když jsem se přiblížil, vypadala spíše jako zmoklá slepice. "Delle!" zvolal jsem. Kdoví ale, zda mě přes šumění deště slyšela. S čvachtáním jsem udělal pár kroků k ní. Já byl oproti ní výrazně robustnější. Přišel jsem k ní zezadu a postavil se tak, abych byl mezi ní a dešťovými kapkami skoseně padajícími na její záď.
Ne cíleně, ale na chvíli jsem jí... nejspíše ulevil? Od perd, které zdánlivě neškodné kapky vody střílely do jejího kožichu. "Měli bychom se jít schovat. Ale kam?" položil jsem do vzduchu otázku. V tu chvíli mi probleskl hlavou ten úkryt, který se během zimy zařizoval u Nejvyššího stromu. "Ah, mám to, pojď za mnou!" zvolal jsem a vydal se na místo, o kterém jsem věděl.

>>> Nejvyšší strom

Svraštil jsem trošinku čelo a podíval se na tebe. "Bažanti u vás byli taky? To kožich jako ty museli mít, ne peří," uchechtl jsem se. Nevěděl jsem, jak moc ptáci snáší zimu, ale je pravda že přes zimní období jsem jich venku moc neviděl... možná dokonce žádného. "Jo, asi jednodušší bylo... ale neboj, zvykneš si. Ani já tady nepatřím, a zvykl," pokusil jsem se tě ujistit. Toto mi nikdy moc nešlo, ale kdovíjak jsem si s tím hlavu nelámal. "Tipl bych, že dva tvé tipy byly správné. Jíst potřebujeme všichni a často, a jelikož je jaro..." na chviličku jsem se odmlčel a podíval se směrem, kudy se nejpravděpodobněji ptáci vybrali. "Víme, co ptactvo robí na jaře, že jo," uchechtl jsem se. Měl jsem namysli námluvy. Takže i to hnízdění bylo pravděpodobné. Střihl jsem uchem. Teď už to nebylo, že bych tě chtěl zkoušet, nebo tak něco. Spíše jsem byl zamyšlený, stejně jako ty.
"Asi to mám," zvolal jsem odhodlaným tónem hlasu a vydal se k řece.

>>> Cayna

Pokývu na tebe s úsměvem hlavou. "Ano. A ne jeden. Víc jich tu bylo a dalo by se říct, že docela asi aj nedávno. Bažanti zdržují na jaře nejčastěji na loukách a planinách. Tento pozemek připomíná louku... s nějakými pozůstatky po stromech jakoby, a krapet jinačím podložím," uchechtnu se. Ten fakt, že se z bývalého lesu stává pustina, nebo spíše vřesoviště, byl opravdu patrný. "Přesto však pochybuju, že našli tady to, co tu hledali," snažil jsem se, jak mě učil Adain, podle směru trávy určit směr, kterým se vydávali. jenže té trávy tu tolik nebylo. Nebo aspoň ne tolik, jako tehdy na louce, kde jsem se toto učil poznávat.
Zatřepal jsem hlavou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mluvím vlastně docela správně. Tedy... minimálně správněji, než je u mě zvykem. A v tuto chvíli jsem si taky uvědomil, že pokud chci něco úspěšně ulovit, měl bych se ztišit. Doteď jsem totiž mluvil nadměrně hlasitě. Na to si ale vlci kolem mě už museli tak nějak zvyknout. Jen mně to došlo až teď, že zrovna v tuto chvíli to není zrovna nejvhodnější.

"Už nevím, kde," zavrtěl jsem zamyšleně hlavou. V té době jsem se teprve učil území a současně jsem ho objevoval po boku s Iskem. Vlastně jsem ani netušil, zda to bylo na našem území, nebo mimo něj. Ale bylo to dávno. Od té doby jsem necítil už ani ten pach, který jsem si s ní spojoval. Což... bylo nejspíše jedině dobře.
Už jsem se ale nezamýšlel nad minulostí a pokoušel se soustředit na přítomnost. Moje myšlenky však odbíhaly stále kamsi. Vyvíjel jsem na to tudíž fakt úpěnlivou snahu.
"Jo, máš pravdu. Logické to je," pokývu hlavou souhlasně. Nemusel jsem si to zkoušet, abych pochopil, jak toto funguje. Věděl jsem to. Pohlédl jsem směrem, kudy byla tráva sešlápnutá a pomalu se jím vydal. Našlapoval jsem opatrně, kdyby se tu náhodou ještě objevili, ať jsem co nejtišší a nevyplaším je. Koneckonců, čím méně kořist budu honit, tím dříve budu mít plný žaludek.

Popravdě jsem docela dost pochyboval o tom, že jsou žáby jedlé. Když tak odporně smrděly, nedovedl jsem si představit, o co odporněji chutnají! Až se mi z toho pomalu ježily chlupy a mít kůži místo šupin, zřejmě by už nebyla tak úplně dračí, ale husí. Něco nezřetelného jsem zabrblal a řečí těla dal jasně najevo, že se k těm tvorům přibližovat nechci. Aby ses jakože nemusel bát, nebo tak něco. Ne protože bych nechtěl zapadnou, spíše jednoduše kvůli žábám. Připadaly mi vskutku nechutné.
Horlivě jsem pokýval hlavou. "Jooo, na serev! Na serevu bývá zima, je tomu tak?" optal jsem se. Sám jsem na severních částech Norestu snad nikdy nebyl, nevěděl jsem, jak to tam vypadá. Ale zimu jsem si spojoval se svým nejlepším kamarádem. Ostatně, i ty ho znáš.
Udělám pár hopsavých kroků, než dopadnu vedle tebe, bok k boku. Poté zvednu jednu z předních tlap do vzduchu, čile připraven na další kroky.

"Nezapomeň, že jsem jako štěně žil pod kamenem a pak už moc času nebylo," uchechtl jsem se, když jsem narážel na to vyprávění tobě, kdy jsem trávil podstatnou část svého dospívání v jeskyních pod naší norou... než jsem našel cestu ven. Znělo by to neuvěřitelně. Dost možná mi to ani ty tak úplně nevěříš. Ale já to zažil, takže to vím moc dobře. Zní to podivně, ale i podivnosti se občas dějí. "TO byl ten trénink," pousměju se na tebe a zavrtím chvostem. Jsem spokojený, jsem rád, že tu jsem teď s tebou a můžu trénovat znovu. "Tak. Jdeme."
Trvalo pár minut, než jsme dorazili na místo, kde dříve stál les. Vzpomněl jsem si na to, co mě tehdá na lovu mimo smečku učil Adain. Už jsem spolehlivě poznal nízkou zvěř, drůbež. Zbytek bych si nebyl úplně jist, ale ... třeba bych se trefil. Zastavil jsem se, jakmile jsem minul pár pahýlů a zavětřil. Ano, bažanti. Byli tady, před docela nedávnou dobou. Možná jsme je minuli o pár minut. Zastavím se a ohlédnu se na tebe. "Cítíš to? Poznáš, co to je?" optám se tě, jako bych tě chtěl z pachů vyzkoušet. Jo, v tomto se mi machrovalo. V něčem, co jsem poznal naprosto bezpečně a přesně.

"Já v smečce sestru mám, heč!" pochlubil jsem se nadšeně a snad poprvé během této konverzace nepodělal větný slovosled. "Eirliys, nevím zda znáš ji. Je úplně jiná zase, než já. Trochu víc dračice," odkázal jsem na svůj ne-čistě-vlčí původ. A bylo mi úplně jedno, zda tě to zajímá, nebo ne. Trochu mě bodlo u srdíčka, když jsem si uvědomil, že bych se sám mnohem radši více podobal vlkům, zatímco ségra se od vlků výrazněji odlišuje. Nechtěl jsem ji v tom nechávat, na druhou stranu... jsem měl jaksi pocit, že moje potřeby jsou poněkud na prvním místě. I tak - šance byla doslova mizivá, že se mi to splní.
Nenáviděl jsem, když bylo při setkání ticho a proto jsem se mu vyhýbal dostatečně dopředu. Vždy jsem radši plácnul nějaký nesmysl, než abych nechal mlčky kolem mě a mého společníka výřit vzduch. Jo, taky jsem nepůsobil zrovna jako ta nejostřejší tužka v penále, ale můj kvocient byl nadprůměrný. Když už jsem získal dovednost či znalost, uměl jsem ji rozvinout. Do té doby jsem čučel jak sůva z nudlí. Mnohem větší problém mi dělalo chápat věci, které neznám.
"Máš tu nějaké oblíbené místo?" napadlo mě plácnout jen tak otázku do toho ticha, které nastávalo. Jak už jsem řekl.

"Neznám, neznám. Ale měl bych. Měl bych znát, vím to," ušklíbnu se lehce rozpačitě, přičemž poslední dvě slovíčka jsem ze sebe tiše sotva vysoukal. Musel jsem vypadat šíleně hloupě. Což... se na magistra kdovíjak nehodí. Bylo to vtipné a zároveň smutné. Přešlápl jsem namístě. "Ale jsem ochoten se to naučit! Povinnen se to naučit!" řekl jsem poté již výrazně sebevědoměji, hlasitěji a svůj projev doplnil o zašvihání ocasem a nastražením uší, abych dal najevo, že to myslím vážně a že jsem připraven poslouchat.
"Jo, jasný. Cítím, vím. Už se mi podle pachu povedlo něco najít. A jednou se povedlo tomu něcu najít mě s Iskou. Oooobrovská kočka. Ale utekli jsme, než pozdě bylo, včas," pravil jsem.
Vydám se těch pár kroků za tebou a celou dobu větřím. Toto je činnost, kterou jsem si oblíbil. Chvíli jsem cítil něco... nepopsatelného? Možná zbytek odcházející zimy, možná rostliny, které se po ní probouzejí k životu a... jo, mám to!
"Opeřenec! Slípka!" vypadlo ze mě okamžitě a udělal ještě pár kroků, než jsem svůj čenich přišpendlil k zemi a k té přičichl znovu. "Fakt že jo!"

"Vážně? Možná myslím to si, protože mi neukázal nikdo, jak dělá se," sypal jsem ze sebe rozpačitě jedno slovíčko za druhým. Byl jsem sice praštěné šídlo, ale v poslední době se mnou opožděná puberta švihala tolik, že mi to hejbalo se sebevědomím. Nikdo mi jej nikdo nesrážel, ale i přesto? Jak? Těžko říct. Před tebou jsem obvykle mluvil již relativně bez chybiček. Zatřepal jsem hlavou s úmyslem se vzpamatovat. Sleduji tě a čekám, až zvolíš směr. Možná jsem tě k tomu vyzval právě proto, abys určil, kde si myslíš, že by se v tuto dobu dalo něco pocuchat.
"Hm. Fajná volba. Až na to, že..." zamyslel jsem se. "Pamatuješ, jak dopadl háj po zimě? Hromada pařezů a místy ani to ne," uchechtl jsem se. "Ale dost možná se bude něco schovávat i tam. Sníh slezl, zvěř bude vylízat a hledat potravu," mrknu na tebe. Rád jsem ti připomněl, že ten les, který jsme znali, již nebyl lesem. Otázka, jak moc si jeho lesovitost pamatuješ.
Ač si směr určil pouze slovně, což jsem ti neměl za zlé, zkonstatoval jsem to docela rozumně. Přikývnu s úsměvem a naberu směrSyslí ne-háj.

>>> Syslí Háj

<<< Zelený les

Musel na nás být docela vtipný pohled, kdyby tu s námi byl někdo třetí. Já se však vyděsil, zda jsi v pohodě. Přiběhnu k tobě, obíhám tě z jedné, z druhé strany, dokud ležíš, avšak nevím moc co dělat. Neverbálně jsem panikařil, naštěstí ses zvedl téměř okamžitě poté, co jsem přiběhl. "Pardon," zachichotal jsem se vysokým hlasem, který u mě byl typický. Dokud jsem na tobě viděl úsměv, bral jsem to taky s humorem. Asi nebyl důvod v tom případě nějak panikařit. Na dotaz, tedy návrh jsem ti neodpověděl. Zaujalo mě totiž něco jiného. Kouknu stejným směrem, jako ty a mým slechům neunikne žabí kuňkání. "Co to je za zvuk? Voní to... divně," trochu jsem se zašklebil. Tedy nevonělo, spíše pořádně smrdělo. S žábami jsem se ještě nesetkal. Nic takového jsem tedy nikdy necítil, neslyšel, ani neviděl. To ostatně ani teď. Nejspíše byli od nás ještě o kus dál.

"Ajo, máš pravdu! Ty jsi vlastně jedním z lovců teďka! No... já moc lovit neumím. Vlastně... docela zázrak je, že posledně se společně nám to povedlo.. protože já nemehlo," pověděl jsem dlouze, poslední větu doslova vyhrkl ze sebe a lehce poskočil. "Je třeba pro nás a pak i pro smečku do zásob pořídit něco!" zatvářil jsem se neskutečně zodpovědně. Jo, podobné grimasy mi už šly. Některé emoce jsem se pomalu učil. "Fajn! Tak zvol kam pudeme. Tady u stromu toho asi krom ptáků nebude... moc," zamyslel jsem se a kývl na tebe. Seděl jsem, chvostem netrpělivě bubnoval do ušklapané zeminy pod námi, ze které trčely nadzemní části kořenů tohoto ohromného stromu.

Chvilku tě poslouchám a zkouším si to přebrat. Rozhodně mám pocit, že jsi mi to přednesl tentokrát docela srozumitelně. Čehož si samozřejmě cením. Lehce rozpačitě se usměju. "Um," vydám ze sebe poprvé. "Jo. Nějaké pachy jsem cítil, to... určitě, jen komu patřili to nevím nebo tak něco." Přimhouřil jsem oči. "Neznám moc zvířata, sám jsem tuším ještě nikdy nelovil nikdy," přiznal jsem. Vesměs jsme šli po tom, co buď vyčenichal někdo jiný, nebo náhodou já jsem si něco konrkétního spojil.
"A proč ne? Chytat co je před tlapami jednodušší je, větší sranda a je to o reakcích!" pověděl jsem a rozzářil se. A nebylo třeba na to být kdovíjaký znalec. Lov mi moc popravdě nešel. Když vynechám lovení vlastního ocasu, točící se dokolečka. Dobře, možná i ten měl tendenci mi utíkat rychleji, než jsem dokázal já sám. I přes to, jak byl dlouhý.
"Já nevím," pronesl jsem po tvé nabídce. "Vyber ty, co myslíš že si lepší bude."

<<< Klenovské kopce

V závěsu za tebou se valím vstříc Zelenému lesu - tedy dalšímu území, na kterém jsem nikdy nebyl. Jakmile do lesa vběhneme, maličko zpomalím, ten terén je pro mě fakt poněkud složitějším, než jsem tušil, že bude. Ve snaze si pomoct jsem nadzvedl ocas, který doteď švihal lesní floru pod námi. V tu chvíli jsem nad svým ocasem ale poněkud ztratil kontrolu. Tak tak jsem vyskočil, málem jsem o něj zakopl. Kdo ale nejspíše neměl takové štěstí, jsi byl ty. Leda že bys měl fakt skvělou schopnost předvídat spolu s vynikajícími reflexy. Poslední půlmetr mého ocasu se ti nachomýtnul pod tlapy. Stát se to o chlup později, asi by to byl poněkud problém. Blížili jsme se totiž k bažinám. Ty by nás totiž, po tomto šíleně mokrém jaru, doslova pohltili a zapletený ocas pod nohami by byl jen hřebíček do rakve. Já však nevěděl, kam míříme. V případě, že si fakt tu tlamku nabiješ, běžím za tebou. Jinak... to nechávám tak a běžím dále, těsně za tebou.

>>> Močály