Príspevky užívateľa

Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Nic," pověděl jsem jenom tak, krátce. Netřeba vytvářet dlouhé věty. Obecně platilo, že čím delší věta, tím větší riziko špatného slovosledu, výslovnosti nebo zadrhávání se v řeči. "Mám hlad. Asi půjdu si něco to... ulovit. Půjdeš taky?" jednoduše jsem tě otázkou vyzval hned poté, co jsem nechal větvičku větvičkou a dále se věnoval tobě. "Když ten strom se nechce nechat sníst, budu muset najít něco jinýho," pravil jsem a zahihňal se. Málem jsem začal opět vrtět chvostem, ale tentokrát jsem ho včas zastavil. Nedalo se to. Projevovat takto emoce bylo v mém případě riziko.

Tak a teď jsem byl zmaten tuplem. Ano, možná jsem vypadal jako naprostý hlupák, ale spíše to bylo tím, že jsem jednoduše nechápal sociální vazby a neměl jsem s ničím podobným ani špetku zkušeností. "Ale proč? Proč dělá to se? Vždyť je to matoucí! Uctívat dá se i normálně, bez zdvojování. Slušnost jde vyjádřit i jinak," promlouval jsem nechápavě a nahlas. V hlase mi propukávalo až zoufalství? Či tak nějak jsem to mohl nazvat. Připadal jsem si tak jiný. Poprvé tak jiný, že se mi to až nelíbilo. Děsilo mě to. Byl jsem z toho všeho přehlcený. Nový vlk, cizinec, cizí pach, cizí zvyky. Všechno cizí a já jsem tu byl sám. Sám na téměř neznámém místě, s neznámým vlkem, který měl pro mě neznámé úmysly. Dostávalo mě to do rozpaků. Aneb ano, uměl jsem být slušný, ale to jsem nesměl být zmatený a přehlcený... tak jako jsem byl teď.

<<< Nekonečné pláně

Nepřestávám držet tempo, které jsi nám oběma navedl. Toto jsem ještě zvládal. Respektive... toto levou zadní, kdyby jsi jen o kousíček zvýšil, jistý bych si tím nebyl. "Lesy joo," vydechl jsem mezi pravidelnými nádechy a výdechy. Měl jsem nutkání navrhnout, abychom se tam podívali. Zvědavost mi sršela z oček a nejenom z nich. Cítil jsem, že tu začíná poněkud jiný pach, než ten, na který jsem byl zvyklý. Po chvilce jsem si uvědomil, kde jsem ho už cítil. "Ale vždyť jsme tam už byli!" vykřikl jsem po chvilce uvažování. "Jak tam ta oslava... byla," dodal jsem po chvilce a mírně zpomalil.

>>> Zelený les

Haha, kdybys věděla, na jakým omylu jsi... Ano, byl jsem tady podstatně déle, už tomu táhlo na dva roky, nebo tak něco, už jsem v tom sám byl totálně zamotán.
"Jo, přijde," pokýval jsem na tebe horlivě hlavou. "Nemyslím jenom ten fluff. Oba hlavu a krk bílou... zbytek... tmavou!" pověděl jsem krapet zasekaně. Ikdyž moje komunikační skilly byly teď lepší než v dobách, kdy jsem byl vlčetem, pořád to nebylo ono. A nejspíše už ani nebude. Ale vypadal jsem snad, že mě to trápí? Hah, naopak! Jsem jiný, rozhodně ne nudný!
Střihl jsem uchem (ne jako klasický vlk, moje uši jsou běžně stažené dozadu, jenom trochu změnily směr do strany, čili další atypické gesto pro vlky jako jsi ty). Zvládnout sám? V úkrytu? Jakože bez druhých? Bez ostatních? Připomínalo mi to těch pár měsíců, co jsem žil v podzemí a hledal cestu ven. Ale už jsem si to nedovedl představit. Ikdyž jsem to tehdy zvládal, vlastně jsem vnitřně trpěl. Chyběla mi společnost. "To budeš asi introret!" vyštěkl jsem po chvilce zamyšlení. Tak zaprvé, myslel jsem pochopitelně introverta a zadruhé, měl jsem v těchto pojmech neskutečný bordel a moc jsem o tom nevěděl. Používal jsem to jen proto, že jsem to zaslechl.

Chvíli jsem tě jenom pozoroval. Úplně mi totiž nedocházelo, jak jsi myslel svůj dotaz. Snažil jsem si to přehrát ve své tak-trochu-jinak smýšlející palici. Přitom jsem na tebe jenom připitoměle civěl. Nejradši bych otevřel tlamku a řekl, že tomu nerozumím. Však tak moc jsem byl zabranej do toho snažit se tomu porozumět, že mě to ani nenapadlo a nevnímal jsem okolní svět - takřka vůbec. Šrotovalo mi to tak, že se mi div na jednom z rohů netočilo takový to imaginární ozubený kolečko. Jakože jsem měl... cítit něco cestou sem? Nebo mám cítit teď? A co to znamená, když něco ucítím nebo neucítím? Mezi čím si mám vybírat?
Po chvíli tupého civění před sebe jsem nakonec tlamku pootevřel - lehce mi spadla brada. "He?" víc jsem ze sebe nevydal. Určitě jsem nějaké pachy cítil. Teď jsem byl totiž lehce přehlcený. A čím jiným, než pachy? Zvuků tu nebylo tolik, nebo jsem je aspoň nevnímal.

"Pajdon, občas je splašený," rozpačitě jsem se uculil a ocas nastavil ke mě, abych ho - lehce výchovně - plácl tlapou, která na to ve vzduchu už vyloženě čekala. Ano, muselo to vypadat komicky, ale... měl jsem prostě svůj svět. Svět, kde všechno mělo duši. A bylo mi jedno, co si o něm myslí ostatní.
To mé jediné trápení které jsem měl už jsi spolehlivě znal. Takže to jsem přeskočil. "Ale jo, dobře! Co ty? Nějaké novinky?" optám se, načěž mě opět vyruší chvění větví tohoto ohromného stromu. Docela foukl vítr, takže se některé odchlíplé pidivětvičky dostávaly až téměř k nám, k zemi. Instinktinvě jsem se zvedl na zadní a lapl po jedné z nich, neúspěšně.

<<< Trosky Othamu

Tlapa míjela tlapu, srovnával jsem s tebou pomalu krok. Bylo mi jasné, že kdybys přidal, asi bych s tím měl docela problém. Ne že by mě to nějak štvalo, toto mi ale vyhovovalo daleko více. Měl jsem z toho víc pocit, že neběžím sám.
"Stejně jako město na opačné straně," zažbrblal jsem na odpověď ohledně toho, kde se tady vzaly trosky, ale spíše tak pro sebe, abych si to ve své rohaté palici nějakým způsobem urovnal. Stále však přitom sleduju tvůj vak a říkám si, že to stejně nechápu, nepobírám. Až jednou budu hlídat vlčata, musím si pořídit něco podobného. Na ně... pomyslel jsem si a sám nad svou myšlenkou se ušklíbl. Představil jsem si pohled na sebe se dvěma vlčaty ve vaku na zádech. Rozhodně jsem se na tuto zkušenost těšil.
Krajina se kolem nás míhá, ani ve snu by mě nenapadlo, že je to naopak. Že to my jsme ti, co se hýbe a krajina stojí na místě. Nekažte mi můj autíkovský pohled!
"Strej, uhm-," zasekl jsem se. Už jsem si pomalu odvykal na to, nazývat tě strejdou. Už jsem nebyl malé vlče. Tak jsem se přistihl a okamžitě se opravil. "Feiere, co je tam za těmi kopci?" optal jsem se zvědavě. Opravdu, neumím zavřít hubu na příliš dlouho. V Nihilu jsem byl všehovšudy jednou, na plese. Ale to jsem se tam dostával jinudy, takže tuto cestu jsem neznal.

>>> Klenovské kopce - OKRAJ

Měl jsem namířeno ze severní části území, již jsem minul pramen naší jediné Azarynské řeky a dobíhal jsem k vůbec nejvyššímu stromu, který jsme tu měli. Bylo docela smutné, že už byl fakt jeden z mála listnatých stromů na území. Syslí háj behem zimy lehl k zemi a jediný les, co nám zůstal byl ten jehličnatý, u hranic. Běžel jsem poklusem a chvilku pozoroval bohaté větve, které se pomalu ale jistě obsypávaly novými jarními listy. Z minulého jara jsem si pamatoval fakt kulový, takže mě to dočista fascinovalo.
Byl jsem tak moc zabrán do sledování každé jednotlivé větvičky, s hlavou vzhůru, že jsem málem narazil do svého kamaráda. Taktak jsem zastavil, když jsem zacítil chlad stoupající z tvého kožichu. V překvapení jsem hbitě ucouvl a v tu chvíli by pohled na nás pro třetí osobu musel být komický, jaký výraz jsem nasadil. "Um, čau!" štěkl jsem po chvilce trapné odmlky a začal švihat chvostem. Tentokrát jsem na to zapomněl, a došlo mi co dělám, až když se špička mého chvostu dotkla jemně tvého ramene. Tentokrát jsem nebičoval. Jediné štěstí pro tebe.

<<< Jehličelý les

Jsem ti samozřejmě v patách až po doběhnutí sem, k samotným troskám. "Když jsme tu byli s Iskem, říkali jsme si, jak se to tu muselo vzít," pravil jsem mezi dechem a potřásl hlavou. "Nechápu ten vak. Musí strašně... no, to... zavazet," pověděl jsem, lehce zamyšleným tónem, krapet zasekaně. Zapomínal jsem, že za běhu není úplně dobrý hovořit... však já jsem byl stvoření, co od rána do večera tu tlamu nezavře - a každý to tu u mě věděl. Respektive... každý, kdo už mě potkal.
Nepotřebuju ani zastavovat. Sice to tu mám rád a stále je co prozkoumávat, ale můžu tu koneckonců vyběhnout kdykoli jindy. Příště i s Iskou.
Snažím se ti být stále v patách. Koneckonců jsi pochopitelně krapet napřed. Jednak jsi rychlejší, jednak máš vést, tak tě přitom nechávám.

>>> Nekonečné pláně

Přemýšlel jsem, zda jsem nebyl ještě někde jinde. A možná jo, jen to bylo opačným směrem, a hlavně taky ne kdovíjak daleko. Pokývu hlavou, po tvém vzoru se protáhnu... a jakmile určíš směr, vydám se okamžitě za tebou. Nejprve klusem. Stačilo zatím. Netušil jsem, jaký jsi běžec a tedy ani, zda ti budu stačit. "Jasně! Ani mě nenapadne pustit! Jen... čeho mám držet?" optám se tě mezi nádechy a výdechy, které jsem si pravidelně hlídal. Takové základy, jak vydržet udržet tempo jsem znal. Nedával jsem si běh poprvé. To jsem ale nevěděl, co mě dneska čeká!
Společně s tebou, respektive hned za tebou, se vydávám... takovým řekněme rychlejším poklusem, za hranice našeho domova. Zatím tedy cestou, kterou znám docela dobře. Vzpomněl jsem si okamžitě, jak jsme se tu poznali s mým nejlepším kamarádem, Iskou.

>>> Trosky Othamu

Po tvé otázce se na okamžik zamyslím. POZOR! To je snad poprvé, co první přemýšlím a až pak mluvím! To se u mě jen tak nestává, tomu je třeba věnovat pozornost! "No... byl jsem ve Vřesovišti a tam u té ohromné stavby nad vodou," pokynul jsem tím směrem, kde se tyčily trosky. S trochou štěstí mezerami mezi stromy jsi je mohl zahlédnout. Ale jelikož jsi tady zřejmě déle, než já, nejspíše budeš vědět, co mám namysli.
Horlivě jsem pokýval hlavou. "Běhat nevadí mi. Mám nohy dlouhé a není problém to tedy," pousměju se na tebe a spiklenecky zamrkám. Nebo možná... ne cíleně, občas se tu vznáší pyl nebo podobný bordel, lítá tu kubrza a nejednou mi už něco vlítlo do oka. Neřeším to však. A ani se nepozastavuji nad tím, zda to gesto nějak pochopíš či ne. Jestli to je vůbec gesto. Hm.
Nadšeně si poskočím a čekám, až začneš vést. Až nabereš směr, abych věděl, kam. "Veď pane!" zavelel jsem drze a ušklíbl se.

I toto krásné ráno jsem se potuloval po území. Mrzelo mě, že není moc co na práci. Žádná vlčata tu nebyla a ani nováčci, kteří by měli zájem nebo by se potřebovali naučit něco, co by se jim hodilo. Tušil jsem však, že tento stav nebude úplně trvalý. Takže jsem veškeré starosti hodil za hlavu. Ne že bych je za hlavou někdy neměl. Byl jsem docela salámista v těchto věcech. Vlastně... téměř ve všem. Trápila mě poslední dny jedna věc. A to ta, že jsem chtěl být jako ostatní. Chtěl jsem být vlkem. Jak jsem tak rostl, dlouhé končetiny a chvost mi spíše zavazely, než by byly k užitku.
Tlapa míjela tlapu, klusem jsem si to mířil do Jehličnatého lesa. Do jednoho z mých oblíbených míst z těch, která jsem již navštívil. "Ahoj, Feiere!" zvolal jsem vesele, jakmile jsem zmerčil, že se blížím k hnědavému vlkovi, který byl našim šéfikem. Protáhl jsem se a včas zastavil svůj vrtící se chvost, abych ti nepodkopl nohy. Na toto už jsem se naučil dávat si pozor. Byl jsem rád, že s ním mám takový vztah jaký mám. Že se mu nemusím klanět nebo tak něco. Stejně moc nepobírám, proč to někteří dělají. "Jo. Uvažoval já, že se proběhnu trochu mimo. A našel něco, kde jsem ještě nebyl!"

"Jo. Prostě v zemi. Já sám nevím. Zatoulal jsem se tam a cestu ven jsem najít nemohl, a na volání nikdo nepomohl," povzdechl jsem si a na maličkatý okamžik se zatvářil lehce nespokojeně. To u mě nebyl úplně běžný výraz. Obecně, rozpoložení tohoto směru bylo mě spíše nezvyklým.
"Víc totiž vlkům podobat se, možná znamená více zapadat. Někdy je problém rozumět. Tomu, co se děje mezi dvěma vlky a tak," koukám ještě chvíli na vodní hladinu, která se hne východním směrem, než se podívám opět na tebe. "Nechci drakem být, když nevím, po kom jím jsem," zatřepal jsem hlavou, načež můj nespokojený výraz nahradilo něco spíše... neutrálního.
Toto bylo dost možná poprvé, co jsem se někomu otevřel. Aneb nikdo není věčně happy, ač se tak mnohdy může zdát.

"Věděl jsem, že Azaryn bude pro něho. Ikdyž je spíše severský a zimní typ," pousměju se a opět lehce zamykám chvostem. V ten moment jsem si Isku živě představím ihned vedle tebe. "Vy vlastně... podobný vzhledy máte. Kdybych nevěděl, že to není, řekl bych, že sourozenci vy dva," nechal jsem se slyšet. Já se svou ségrou jsme tolik podobností neměli. A s bratrem... už jsem si jej úplně nepamatoval, ale nejspíše taky ne.
To, že jsi řekla úplně přesnou a celou pravdu jsem nezpochybňoval. Nebyl k tomu sebemenší důvod, přece. A ikdyby byl, noco... "Jo, dost vlků v zimě uznalo, že sami asi nedokážou to. O to obdiv asi více ty, kteří sami zůstali. Ale být sám nuda je, takže rád jsem za tu smečku kde jsme teď," pravil jsem. Celou dobu jsem hovořil hlasitěji, než bylo obvyklé. Pokaždé, když jsem zapáleně něco s někým řešil, neuměl jsem to pořádně regulovat. Tak... si na to holt musíte zvyknout. Já už jinej nebudu.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že věta byla myšlena opravdu jen na mě. Nikdo další tu s námi nebyl. "Co to je nevykáte?" optám se nechápavě, hlasem malého, zvědavého vlčete. Muselo to působit docela komicky, vzhledem k našim výškovým rozdílům. Věkově jsme na tom byli podobně. Ale mozek mého společníka byl poněkud normálnější, než ten můj. což... bylo smutné a vtipné zároveň. Asi jsem byl něčím, na co není zvyklý. Ano, sice jsem byl vyvedený z míry vlkovo projevem, ale i tak jsem udržoval šťastný výraz ve tváři. Jakoby to u mě někdo znal jinak, že? Byl jsem prostě takový. A měnit jsem to nemínil, bez ohledu na to, na koho narazím. Když jsem se nad tím zamyslel, s něčím podobným jsem se setkal, když jsem byl nemocný, mezi Ikkem a ségrou. Ale ani tehdá jsem to nepochopil a nebyl jsem si jistý, zda to byla ta stejná situace. Společenské situace pro mě byly jedna velká neznámá.