Príspevky užívateľa

"Já v smečce sestru mám, heč!" pochlubil jsem se nadšeně a snad poprvé během této konverzace nepodělal větný slovosled. "Eirliys, nevím zda znáš ji. Je úplně jiná zase, než já. Trochu víc dračice," odkázal jsem na svůj ne-čistě-vlčí původ. A bylo mi úplně jedno, zda tě to zajímá, nebo ne. Trochu mě bodlo u srdíčka, když jsem si uvědomil, že bych se sám mnohem radši více podobal vlkům, zatímco ségra se od vlků výrazněji odlišuje. Nechtěl jsem ji v tom nechávat, na druhou stranu... jsem měl jaksi pocit, že moje potřeby jsou poněkud na prvním místě. I tak - šance byla doslova mizivá, že se mi to splní.
Nenáviděl jsem, když bylo při setkání ticho a proto jsem se mu vyhýbal dostatečně dopředu. Vždy jsem radši plácnul nějaký nesmysl, než abych nechal mlčky kolem mě a mého společníka výřit vzduch. Jo, taky jsem nepůsobil zrovna jako ta nejostřejší tužka v penále, ale můj kvocient byl nadprůměrný. Když už jsem získal dovednost či znalost, uměl jsem ji rozvinout. Do té doby jsem čučel jak sůva z nudlí. Mnohem větší problém mi dělalo chápat věci, které neznám.
"Máš tu nějaké oblíbené místo?" napadlo mě plácnout jen tak otázku do toho ticha, které nastávalo. Jak už jsem řekl.

"Neznám, neznám. Ale měl bych. Měl bych znát, vím to," ušklíbnu se lehce rozpačitě, přičemž poslední dvě slovíčka jsem ze sebe tiše sotva vysoukal. Musel jsem vypadat šíleně hloupě. Což... se na magistra kdovíjak nehodí. Bylo to vtipné a zároveň smutné. Přešlápl jsem namístě. "Ale jsem ochoten se to naučit! Povinnen se to naučit!" řekl jsem poté již výrazně sebevědoměji, hlasitěji a svůj projev doplnil o zašvihání ocasem a nastražením uší, abych dal najevo, že to myslím vážně a že jsem připraven poslouchat.
"Jo, jasný. Cítím, vím. Už se mi podle pachu povedlo něco najít. A jednou se povedlo tomu něcu najít mě s Iskou. Oooobrovská kočka. Ale utekli jsme, než pozdě bylo, včas," pravil jsem.
Vydám se těch pár kroků za tebou a celou dobu větřím. Toto je činnost, kterou jsem si oblíbil. Chvíli jsem cítil něco... nepopsatelného? Možná zbytek odcházející zimy, možná rostliny, které se po ní probouzejí k životu a... jo, mám to!
"Opeřenec! Slípka!" vypadlo ze mě okamžitě a udělal ještě pár kroků, než jsem svůj čenich přišpendlil k zemi a k té přičichl znovu. "Fakt že jo!"

"Vážně? Možná myslím to si, protože mi neukázal nikdo, jak dělá se," sypal jsem ze sebe rozpačitě jedno slovíčko za druhým. Byl jsem sice praštěné šídlo, ale v poslední době se mnou opožděná puberta švihala tolik, že mi to hejbalo se sebevědomím. Nikdo mi jej nikdo nesrážel, ale i přesto? Jak? Těžko říct. Před tebou jsem obvykle mluvil již relativně bez chybiček. Zatřepal jsem hlavou s úmyslem se vzpamatovat. Sleduji tě a čekám, až zvolíš směr. Možná jsem tě k tomu vyzval právě proto, abys určil, kde si myslíš, že by se v tuto dobu dalo něco pocuchat.
"Hm. Fajná volba. Až na to, že..." zamyslel jsem se. "Pamatuješ, jak dopadl háj po zimě? Hromada pařezů a místy ani to ne," uchechtl jsem se. "Ale dost možná se bude něco schovávat i tam. Sníh slezl, zvěř bude vylízat a hledat potravu," mrknu na tebe. Rád jsem ti připomněl, že ten les, který jsme znali, již nebyl lesem. Otázka, jak moc si jeho lesovitost pamatuješ.
Ač si směr určil pouze slovně, což jsem ti neměl za zlé, zkonstatoval jsem to docela rozumně. Přikývnu s úsměvem a naberu směrSyslí ne-háj.

>>> Syslí Háj

<<< Zelený les

Musel na nás být docela vtipný pohled, kdyby tu s námi byl někdo třetí. Já se však vyděsil, zda jsi v pohodě. Přiběhnu k tobě, obíhám tě z jedné, z druhé strany, dokud ležíš, avšak nevím moc co dělat. Neverbálně jsem panikařil, naštěstí ses zvedl téměř okamžitě poté, co jsem přiběhl. "Pardon," zachichotal jsem se vysokým hlasem, který u mě byl typický. Dokud jsem na tobě viděl úsměv, bral jsem to taky s humorem. Asi nebyl důvod v tom případě nějak panikařit. Na dotaz, tedy návrh jsem ti neodpověděl. Zaujalo mě totiž něco jiného. Kouknu stejným směrem, jako ty a mým slechům neunikne žabí kuňkání. "Co to je za zvuk? Voní to... divně," trochu jsem se zašklebil. Tedy nevonělo, spíše pořádně smrdělo. S žábami jsem se ještě nesetkal. Nic takového jsem tedy nikdy necítil, neslyšel, ani neviděl. To ostatně ani teď. Nejspíše byli od nás ještě o kus dál.

"Ajo, máš pravdu! Ty jsi vlastně jedním z lovců teďka! No... já moc lovit neumím. Vlastně... docela zázrak je, že posledně se společně nám to povedlo.. protože já nemehlo," pověděl jsem dlouze, poslední větu doslova vyhrkl ze sebe a lehce poskočil. "Je třeba pro nás a pak i pro smečku do zásob pořídit něco!" zatvářil jsem se neskutečně zodpovědně. Jo, podobné grimasy mi už šly. Některé emoce jsem se pomalu učil. "Fajn! Tak zvol kam pudeme. Tady u stromu toho asi krom ptáků nebude... moc," zamyslel jsem se a kývl na tebe. Seděl jsem, chvostem netrpělivě bubnoval do ušklapané zeminy pod námi, ze které trčely nadzemní části kořenů tohoto ohromného stromu.

Chvilku tě poslouchám a zkouším si to přebrat. Rozhodně mám pocit, že jsi mi to přednesl tentokrát docela srozumitelně. Čehož si samozřejmě cením. Lehce rozpačitě se usměju. "Um," vydám ze sebe poprvé. "Jo. Nějaké pachy jsem cítil, to... určitě, jen komu patřili to nevím nebo tak něco." Přimhouřil jsem oči. "Neznám moc zvířata, sám jsem tuším ještě nikdy nelovil nikdy," přiznal jsem. Vesměs jsme šli po tom, co buď vyčenichal někdo jiný, nebo náhodou já jsem si něco konrkétního spojil.
"A proč ne? Chytat co je před tlapami jednodušší je, větší sranda a je to o reakcích!" pověděl jsem a rozzářil se. A nebylo třeba na to být kdovíjaký znalec. Lov mi moc popravdě nešel. Když vynechám lovení vlastního ocasu, točící se dokolečka. Dobře, možná i ten měl tendenci mi utíkat rychleji, než jsem dokázal já sám. I přes to, jak byl dlouhý.
"Já nevím," pronesl jsem po tvé nabídce. "Vyber ty, co myslíš že si lepší bude."

<<< Klenovské kopce

V závěsu za tebou se valím vstříc Zelenému lesu - tedy dalšímu území, na kterém jsem nikdy nebyl. Jakmile do lesa vběhneme, maličko zpomalím, ten terén je pro mě fakt poněkud složitějším, než jsem tušil, že bude. Ve snaze si pomoct jsem nadzvedl ocas, který doteď švihal lesní floru pod námi. V tu chvíli jsem nad svým ocasem ale poněkud ztratil kontrolu. Tak tak jsem vyskočil, málem jsem o něj zakopl. Kdo ale nejspíše neměl takové štěstí, jsi byl ty. Leda že bys měl fakt skvělou schopnost předvídat spolu s vynikajícími reflexy. Poslední půlmetr mého ocasu se ti nachomýtnul pod tlapy. Stát se to o chlup později, asi by to byl poněkud problém. Blížili jsme se totiž k bažinám. Ty by nás totiž, po tomto šíleně mokrém jaru, doslova pohltili a zapletený ocas pod nohami by byl jen hřebíček do rakve. Já však nevěděl, kam míříme. V případě, že si fakt tu tlamku nabiješ, běžím za tebou. Jinak... to nechávám tak a běžím dále, těsně za tebou.

>>> Močály

Uchechtl jsem se a zavrtěl hlavou. "Nic," pověděl jsem jenom tak, krátce. Netřeba vytvářet dlouhé věty. Obecně platilo, že čím delší věta, tím větší riziko špatného slovosledu, výslovnosti nebo zadrhávání se v řeči. "Mám hlad. Asi půjdu si něco to... ulovit. Půjdeš taky?" jednoduše jsem tě otázkou vyzval hned poté, co jsem nechal větvičku větvičkou a dále se věnoval tobě. "Když ten strom se nechce nechat sníst, budu muset najít něco jinýho," pravil jsem a zahihňal se. Málem jsem začal opět vrtět chvostem, ale tentokrát jsem ho včas zastavil. Nedalo se to. Projevovat takto emoce bylo v mém případě riziko.

Tak a teď jsem byl zmaten tuplem. Ano, možná jsem vypadal jako naprostý hlupák, ale spíše to bylo tím, že jsem jednoduše nechápal sociální vazby a neměl jsem s ničím podobným ani špetku zkušeností. "Ale proč? Proč dělá to se? Vždyť je to matoucí! Uctívat dá se i normálně, bez zdvojování. Slušnost jde vyjádřit i jinak," promlouval jsem nechápavě a nahlas. V hlase mi propukávalo až zoufalství? Či tak nějak jsem to mohl nazvat. Připadal jsem si tak jiný. Poprvé tak jiný, že se mi to až nelíbilo. Děsilo mě to. Byl jsem z toho všeho přehlcený. Nový vlk, cizinec, cizí pach, cizí zvyky. Všechno cizí a já jsem tu byl sám. Sám na téměř neznámém místě, s neznámým vlkem, který měl pro mě neznámé úmysly. Dostávalo mě to do rozpaků. Aneb ano, uměl jsem být slušný, ale to jsem nesměl být zmatený a přehlcený... tak jako jsem byl teď.

<<< Nekonečné pláně

Nepřestávám držet tempo, které jsi nám oběma navedl. Toto jsem ještě zvládal. Respektive... toto levou zadní, kdyby jsi jen o kousíček zvýšil, jistý bych si tím nebyl. "Lesy joo," vydechl jsem mezi pravidelnými nádechy a výdechy. Měl jsem nutkání navrhnout, abychom se tam podívali. Zvědavost mi sršela z oček a nejenom z nich. Cítil jsem, že tu začíná poněkud jiný pach, než ten, na který jsem byl zvyklý. Po chvilce jsem si uvědomil, kde jsem ho už cítil. "Ale vždyť jsme tam už byli!" vykřikl jsem po chvilce uvažování. "Jak tam ta oslava... byla," dodal jsem po chvilce a mírně zpomalil.

>>> Zelený les

Haha, kdybys věděla, na jakým omylu jsi... Ano, byl jsem tady podstatně déle, už tomu táhlo na dva roky, nebo tak něco, už jsem v tom sám byl totálně zamotán.
"Jo, přijde," pokýval jsem na tebe horlivě hlavou. "Nemyslím jenom ten fluff. Oba hlavu a krk bílou... zbytek... tmavou!" pověděl jsem krapet zasekaně. Ikdyž moje komunikační skilly byly teď lepší než v dobách, kdy jsem byl vlčetem, pořád to nebylo ono. A nejspíše už ani nebude. Ale vypadal jsem snad, že mě to trápí? Hah, naopak! Jsem jiný, rozhodně ne nudný!
Střihl jsem uchem (ne jako klasický vlk, moje uši jsou běžně stažené dozadu, jenom trochu změnily směr do strany, čili další atypické gesto pro vlky jako jsi ty). Zvládnout sám? V úkrytu? Jakože bez druhých? Bez ostatních? Připomínalo mi to těch pár měsíců, co jsem žil v podzemí a hledal cestu ven. Ale už jsem si to nedovedl představit. Ikdyž jsem to tehdy zvládal, vlastně jsem vnitřně trpěl. Chyběla mi společnost. "To budeš asi introret!" vyštěkl jsem po chvilce zamyšlení. Tak zaprvé, myslel jsem pochopitelně introverta a zadruhé, měl jsem v těchto pojmech neskutečný bordel a moc jsem o tom nevěděl. Používal jsem to jen proto, že jsem to zaslechl.

Chvíli jsem tě jenom pozoroval. Úplně mi totiž nedocházelo, jak jsi myslel svůj dotaz. Snažil jsem si to přehrát ve své tak-trochu-jinak smýšlející palici. Přitom jsem na tebe jenom připitoměle civěl. Nejradši bych otevřel tlamku a řekl, že tomu nerozumím. Však tak moc jsem byl zabranej do toho snažit se tomu porozumět, že mě to ani nenapadlo a nevnímal jsem okolní svět - takřka vůbec. Šrotovalo mi to tak, že se mi div na jednom z rohů netočilo takový to imaginární ozubený kolečko. Jakože jsem měl... cítit něco cestou sem? Nebo mám cítit teď? A co to znamená, když něco ucítím nebo neucítím? Mezi čím si mám vybírat?
Po chvíli tupého civění před sebe jsem nakonec tlamku pootevřel - lehce mi spadla brada. "He?" víc jsem ze sebe nevydal. Určitě jsem nějaké pachy cítil. Teď jsem byl totiž lehce přehlcený. A čím jiným, než pachy? Zvuků tu nebylo tolik, nebo jsem je aspoň nevnímal.

"Pajdon, občas je splašený," rozpačitě jsem se uculil a ocas nastavil ke mě, abych ho - lehce výchovně - plácl tlapou, která na to ve vzduchu už vyloženě čekala. Ano, muselo to vypadat komicky, ale... měl jsem prostě svůj svět. Svět, kde všechno mělo duši. A bylo mi jedno, co si o něm myslí ostatní.
To mé jediné trápení které jsem měl už jsi spolehlivě znal. Takže to jsem přeskočil. "Ale jo, dobře! Co ty? Nějaké novinky?" optám se, načěž mě opět vyruší chvění větví tohoto ohromného stromu. Docela foukl vítr, takže se některé odchlíplé pidivětvičky dostávaly až téměř k nám, k zemi. Instinktinvě jsem se zvedl na zadní a lapl po jedné z nich, neúspěšně.

<<< Trosky Othamu

Tlapa míjela tlapu, srovnával jsem s tebou pomalu krok. Bylo mi jasné, že kdybys přidal, asi bych s tím měl docela problém. Ne že by mě to nějak štvalo, toto mi ale vyhovovalo daleko více. Měl jsem z toho víc pocit, že neběžím sám.
"Stejně jako město na opačné straně," zažbrblal jsem na odpověď ohledně toho, kde se tady vzaly trosky, ale spíše tak pro sebe, abych si to ve své rohaté palici nějakým způsobem urovnal. Stále však přitom sleduju tvůj vak a říkám si, že to stejně nechápu, nepobírám. Až jednou budu hlídat vlčata, musím si pořídit něco podobného. Na ně... pomyslel jsem si a sám nad svou myšlenkou se ušklíbl. Představil jsem si pohled na sebe se dvěma vlčaty ve vaku na zádech. Rozhodně jsem se na tuto zkušenost těšil.
Krajina se kolem nás míhá, ani ve snu by mě nenapadlo, že je to naopak. Že to my jsme ti, co se hýbe a krajina stojí na místě. Nekažte mi můj autíkovský pohled!
"Strej, uhm-," zasekl jsem se. Už jsem si pomalu odvykal na to, nazývat tě strejdou. Už jsem nebyl malé vlče. Tak jsem se přistihl a okamžitě se opravil. "Feiere, co je tam za těmi kopci?" optal jsem se zvědavě. Opravdu, neumím zavřít hubu na příliš dlouho. V Nihilu jsem byl všehovšudy jednou, na plese. Ale to jsem se tam dostával jinudy, takže tuto cestu jsem neznal.

>>> Klenovské kopce - OKRAJ

Měl jsem namířeno ze severní části území, již jsem minul pramen naší jediné Azarynské řeky a dobíhal jsem k vůbec nejvyššímu stromu, který jsme tu měli. Bylo docela smutné, že už byl fakt jeden z mála listnatých stromů na území. Syslí háj behem zimy lehl k zemi a jediný les, co nám zůstal byl ten jehličnatý, u hranic. Běžel jsem poklusem a chvilku pozoroval bohaté větve, které se pomalu ale jistě obsypávaly novými jarními listy. Z minulého jara jsem si pamatoval fakt kulový, takže mě to dočista fascinovalo.
Byl jsem tak moc zabrán do sledování každé jednotlivé větvičky, s hlavou vzhůru, že jsem málem narazil do svého kamaráda. Taktak jsem zastavil, když jsem zacítil chlad stoupající z tvého kožichu. V překvapení jsem hbitě ucouvl a v tu chvíli by pohled na nás pro třetí osobu musel být komický, jaký výraz jsem nasadil. "Um, čau!" štěkl jsem po chvilce trapné odmlky a začal švihat chvostem. Tentokrát jsem na to zapomněl, a došlo mi co dělám, až když se špička mého chvostu dotkla jemně tvého ramene. Tentokrát jsem nebičoval. Jediné štěstí pro tebe.