Príspevky užívateľa

<<< Jehličelý les

Jsem ti samozřejmě v patách až po doběhnutí sem, k samotným troskám. "Když jsme tu byli s Iskem, říkali jsme si, jak se to tu muselo vzít," pravil jsem mezi dechem a potřásl hlavou. "Nechápu ten vak. Musí strašně... no, to... zavazet," pověděl jsem, lehce zamyšleným tónem, krapet zasekaně. Zapomínal jsem, že za běhu není úplně dobrý hovořit... však já jsem byl stvoření, co od rána do večera tu tlamu nezavře - a každý to tu u mě věděl. Respektive... každý, kdo už mě potkal.
Nepotřebuju ani zastavovat. Sice to tu mám rád a stále je co prozkoumávat, ale můžu tu koneckonců vyběhnout kdykoli jindy. Příště i s Iskou.
Snažím se ti být stále v patách. Koneckonců jsi pochopitelně krapet napřed. Jednak jsi rychlejší, jednak máš vést, tak tě přitom nechávám.

>>> Nekonečné pláně

Přemýšlel jsem, zda jsem nebyl ještě někde jinde. A možná jo, jen to bylo opačným směrem, a hlavně taky ne kdovíjak daleko. Pokývu hlavou, po tvém vzoru se protáhnu... a jakmile určíš směr, vydám se okamžitě za tebou. Nejprve klusem. Stačilo zatím. Netušil jsem, jaký jsi běžec a tedy ani, zda ti budu stačit. "Jasně! Ani mě nenapadne pustit! Jen... čeho mám držet?" optám se tě mezi nádechy a výdechy, které jsem si pravidelně hlídal. Takové základy, jak vydržet udržet tempo jsem znal. Nedával jsem si běh poprvé. To jsem ale nevěděl, co mě dneska čeká!
Společně s tebou, respektive hned za tebou, se vydávám... takovým řekněme rychlejším poklusem, za hranice našeho domova. Zatím tedy cestou, kterou znám docela dobře. Vzpomněl jsem si okamžitě, jak jsme se tu poznali s mým nejlepším kamarádem, Iskou.

>>> Trosky Othamu

Po tvé otázce se na okamžik zamyslím. POZOR! To je snad poprvé, co první přemýšlím a až pak mluvím! To se u mě jen tak nestává, tomu je třeba věnovat pozornost! "No... byl jsem ve Vřesovišti a tam u té ohromné stavby nad vodou," pokynul jsem tím směrem, kde se tyčily trosky. S trochou štěstí mezerami mezi stromy jsi je mohl zahlédnout. Ale jelikož jsi tady zřejmě déle, než já, nejspíše budeš vědět, co mám namysli.
Horlivě jsem pokýval hlavou. "Běhat nevadí mi. Mám nohy dlouhé a není problém to tedy," pousměju se na tebe a spiklenecky zamrkám. Nebo možná... ne cíleně, občas se tu vznáší pyl nebo podobný bordel, lítá tu kubrza a nejednou mi už něco vlítlo do oka. Neřeším to však. A ani se nepozastavuji nad tím, zda to gesto nějak pochopíš či ne. Jestli to je vůbec gesto. Hm.
Nadšeně si poskočím a čekám, až začneš vést. Až nabereš směr, abych věděl, kam. "Veď pane!" zavelel jsem drze a ušklíbl se.

I toto krásné ráno jsem se potuloval po území. Mrzelo mě, že není moc co na práci. Žádná vlčata tu nebyla a ani nováčci, kteří by měli zájem nebo by se potřebovali naučit něco, co by se jim hodilo. Tušil jsem však, že tento stav nebude úplně trvalý. Takže jsem veškeré starosti hodil za hlavu. Ne že bych je za hlavou někdy neměl. Byl jsem docela salámista v těchto věcech. Vlastně... téměř ve všem. Trápila mě poslední dny jedna věc. A to ta, že jsem chtěl být jako ostatní. Chtěl jsem být vlkem. Jak jsem tak rostl, dlouhé končetiny a chvost mi spíše zavazely, než by byly k užitku.
Tlapa míjela tlapu, klusem jsem si to mířil do Jehličnatého lesa. Do jednoho z mých oblíbených míst z těch, která jsem již navštívil. "Ahoj, Feiere!" zvolal jsem vesele, jakmile jsem zmerčil, že se blížím k hnědavému vlkovi, který byl našim šéfikem. Protáhl jsem se a včas zastavil svůj vrtící se chvost, abych ti nepodkopl nohy. Na toto už jsem se naučil dávat si pozor. Byl jsem rád, že s ním mám takový vztah jaký mám. Že se mu nemusím klanět nebo tak něco. Stejně moc nepobírám, proč to někteří dělají. "Jo. Uvažoval já, že se proběhnu trochu mimo. A našel něco, kde jsem ještě nebyl!"

"Jo. Prostě v zemi. Já sám nevím. Zatoulal jsem se tam a cestu ven jsem najít nemohl, a na volání nikdo nepomohl," povzdechl jsem si a na maličkatý okamžik se zatvářil lehce nespokojeně. To u mě nebyl úplně běžný výraz. Obecně, rozpoložení tohoto směru bylo mě spíše nezvyklým.
"Víc totiž vlkům podobat se, možná znamená více zapadat. Někdy je problém rozumět. Tomu, co se děje mezi dvěma vlky a tak," koukám ještě chvíli na vodní hladinu, která se hne východním směrem, než se podívám opět na tebe. "Nechci drakem být, když nevím, po kom jím jsem," zatřepal jsem hlavou, načež můj nespokojený výraz nahradilo něco spíše... neutrálního.
Toto bylo dost možná poprvé, co jsem se někomu otevřel. Aneb nikdo není věčně happy, ač se tak mnohdy může zdát.

"Věděl jsem, že Azaryn bude pro něho. Ikdyž je spíše severský a zimní typ," pousměju se a opět lehce zamykám chvostem. V ten moment jsem si Isku živě představím ihned vedle tebe. "Vy vlastně... podobný vzhledy máte. Kdybych nevěděl, že to není, řekl bych, že sourozenci vy dva," nechal jsem se slyšet. Já se svou ségrou jsme tolik podobností neměli. A s bratrem... už jsem si jej úplně nepamatoval, ale nejspíše taky ne.
To, že jsi řekla úplně přesnou a celou pravdu jsem nezpochybňoval. Nebyl k tomu sebemenší důvod, přece. A ikdyby byl, noco... "Jo, dost vlků v zimě uznalo, že sami asi nedokážou to. O to obdiv asi více ty, kteří sami zůstali. Ale být sám nuda je, takže rád jsem za tu smečku kde jsme teď," pravil jsem. Celou dobu jsem hovořil hlasitěji, než bylo obvyklé. Pokaždé, když jsem zapáleně něco s někým řešil, neuměl jsem to pořádně regulovat. Tak... si na to holt musíte zvyknout. Já už jinej nebudu.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že věta byla myšlena opravdu jen na mě. Nikdo další tu s námi nebyl. "Co to je nevykáte?" optám se nechápavě, hlasem malého, zvědavého vlčete. Muselo to působit docela komicky, vzhledem k našim výškovým rozdílům. Věkově jsme na tom byli podobně. Ale mozek mého společníka byl poněkud normálnější, než ten můj. což... bylo smutné a vtipné zároveň. Asi jsem byl něčím, na co není zvyklý. Ano, sice jsem byl vyvedený z míry vlkovo projevem, ale i tak jsem udržoval šťastný výraz ve tváři. Jakoby to u mě někdo znal jinak, že? Byl jsem prostě takový. A měnit jsem to nemínil, bez ohledu na to, na koho narazím. Když jsem se nad tím zamyslel, s něčím podobným jsem se setkal, když jsem byl nemocný, mezi Ikkem a ségrou. Ale ani tehdá jsem to nepochopil a nebyl jsem si jistý, zda to byla ta stejná situace. Společenské situace pro mě byly jedna velká neznámá.

"Jo. Byla v pryču. Ale my obecně divná rodina jsme," pravil jsem chvilku po úpěnlivým pozorovnání vodních proudů, poté co jsem zvedl hlavu a znova ji otočil na tebe. "Máma s tátou nevíme už kdo je, nebo byl," uchechtl jsem se. "Já žil většinu vlčecích dob pod kamenem, skoro doslova. Vlastně- v jeskyních. Nikdo moc nechápe jak. Ale dalo se to tam. Jen mi chyběli vlci, pověděl jsem. Pro všechny, kterým jsem to přiznal, to bylo něco nepochopitelnýho. Nebylo se čemu divit. Spousta by to nedala. "Když se povedlo mi dostat ven, oba byli fuč. Ségra vrátila se. Určitě brzo poznáš," zamrkám na tebe a střihnu uchem. Můj pohled padl na tu klidnější část hladiny řeky. "Možná bych chtěl vypadat normálně..." povzdechl jsem si.

"Jo. Nezmínil, ještě navrácená nebyla když ty přišel k nám jsi," pověděl jsem, stále si prohlížejíc hladinu řeky. Až po chvilce jsem se natočil hlavou k tobě. "Krátce je tu. Předtím i brácha tu byl. Calico a sestra je Eirys," pověděl jsem s úsměvem. Ten mi ale vmžiku poklesl. "Ale brácha.. odešel, nevím kam," dopověděl jsem už zbytek informace, bez nějakého citového zabarvení, přičemž jsem - klasicky - zmrvil jména druhých. Ale líto mi to bylo. Jen jsem to neuměl dát najevo.
O tom, že se vlci ve smečce točili, jsem sice věděl, ale neuvděomoval jsem si to. Zatřepal jsem hlavou a sklonil ji k hladině opět. Tentokrát ne s cílem napít se, můj záměr byl jinačí. Čenich se sotva dotýkal hladiny a moje oči špiclovaly, zda se proudem nemihne nějaká aspoň sebemenší rybka. Zkoušel jsem tedy tu první taktiku, co mě napadla.

Ano, chápal jsem, že koupat se v zimě není bezpečné. Ale ani tak mě to ne a ne odradit. "Je fakt, že učit krom mě nemá kdo. Přijdu si divně takto sám. Chcu aby někdo přidal se. Možná ségra?" pravil jsem otázku, spíše sám pro sebe, zato nahlas. Mohl bych zkusit Eiri ukecat. "Teď napadá mě. Co se stane, až budou všichni umět a vědět všechno, kdybych to je naučil? Co bude pak?" ano, přemýšlel jsem nad volovinama. Ale moje podivná hlava přemýšlela vždy až moc a na sedmdesát sedm věcí naráz.

Pomalu jsem místy šel, místy poklusával, s Adainem v patách do samotného středu této pastviny. Nechtěl jsem to říkat nikomu nahlas, ale měl jsem ten pocit, že na cizím je tráva zelenější, jak se říká. Nebo to bylo možná to dobrodrůžo, že to tu voní úplně jinak. Kdoví, nechtěl jsem se hrabat v myšlenkách, chtěl jsem si užívat aktuální moment. Jakmile jsem měl pocit, že jsem na správným místě, zastavil jsem se a popošel. Ač jsem věděl, že jsme sem přišli trénovat, posadil jsem se, otočil se k tobě a čekal na instrukce. Posledně jsi mi to udělal zábavnější, než abychom jenom tak běhali. Doufal jsem, že máš v rukávu něco podobného i na dnes. Rozzářeně a nedočkavě jsem tě sledoval.

<<< Úpatí

"Určitě někdo jo. Inumita je různá," uchechl jsem se. V dáli se před námi jevila řeka. Blížila se k nám. Spíše tedy... my k ní. "Já jsem blázen, a jsem hrdý blázen na to," mrknu na tebe a vesele popoběhnu. A stejně to jednou zkusím! Na tajňáka. Rošťácky jsem se ušklíbl. "Hele pokud to bude moc fuj, můžeme se to... no," chvilku jsem uvažovat, jak danou informaci interpretovat. "Na severu máme ledovce, můžeme trávit čas tam, aspoň trochu," navrhl jsem. Já osobně jsem tam... byl jsem tam někdy? Spíše ne. Ale věděl jsem zhruba, kde se nachází. Pousmál jsem se a zastříhal ušima.
Doběhl jsem agilně k břehu. Ikdyž mě stále docela bolely svaly, voda mi vždy docela ulevovala, co se týče pohybového ústrojí. Sklonil jsem se a pořádně se napil. Přitom jsem mykal pohledem, zda nějaký rybky uvidím.

Netrvalo dlouho a zaznamenal jsem, že tady nejsem tak úplně sám. Vůbec mě neurazilo, nepřipadal jsem si špatně či trapně z toho, že mě cizinec viděl dělat blbostičky. Rozzářil jsem se nadšeně, nebyl mi až tak blízko, tak jsem si dovolil i zavrtět chvostem a přišpendlit přední část těla k zemi. "To si piš!" štěkl jsem rozzářeně. Vykání mi nic neříkalo. Spíše mě naopak mátlo, nebyl jsem na to zvyklý, ač už jsem to u druhých možná ... dvakrát? Slyšel. Poprvé jsem to vůbec nezaznamenal. "Počkej... já a... kdo další?" několikrát jsem se otočil kolem své osy, až se mi z toho zatočila hlava. Chtěl jsem zjistit, kdo je ten další. Pochopil jsem to tedy tak, že mluví o více vlcích. Ano, byl jsem trvalý přerostlý vlče, pořádný torpédo.
Po chvilce jsem se zarazil a sledoval tě se stále zmateným výrazem v tváři.

Ač jsem tě úplně nepochopil, skrz emoce, který jsi na tváři měla, rozzářila se mi tvář úsměvem, jakmile jsi mě opravil. "Pardon. Mám dyfázii, moje mluvení divné občas," pověděl jsem lehce rozpačitě. "Jo, to jsem já!" zvolal jsem nadšeně. Nenapadlo mě, že bych tě tím mohl trošičku děsit. Byl jsem prostě takový. "Jooo, přemluvil jsem ho, aby se přidal, a já rád, že si tu hledá další kamarády! Sociace třeba je," uchechtl jsem se. Dost možná ti bez nějakého zvlášť záměru, vykecám díru do hlavy. "Co tebe dovedlo k nám sem? Povídej," vesele jsem tě vyzval k další konverzaci. Rád jsem si povídal a zjišťoval informace od ostatních.

Ikdyž jsme prakticky skoro nic nedělali, jenom odpočívali a podívali si, považoval jsem toto za správně a produktivně trávený čas. Nyní jsem neměl co na práci tak to bylo možná nejlepší, co jsem aktuálně moh tropit. "Je hodně šikovný. A hezky září," poznamenal jsem k informacím o Ikkem vesele a opět lehce zamykal chvostem. Byl jsem už ale zvyklej si dávat pozor. Nechtěl jsem, aby všichni kolem mě padali na zem jak hrušky ze stromu. "Feier byl taky nemocný? To nevím, to mi neřekl," odvětil jsem překvapeně. Doufal jsem, že nebude mít žádné trvalé následky. Tento vlk byl v mém životě hodně důležitý a nejenom proto, že byl náš vůdce. O mě a mé sourozence, ať už vlastní nebo nevlastní, se staral, když modrásek selhal...
"Jo, to musí překvapení být, ale zaplavat si by mohlo bejt fajn, ikdyž zimaaaa!" zadrkotal jsem teatrálně zuby a zasmál se. "V létě budeme žít pod kamenem," povím ti s úšklebkem a jasnou nadsázkou.
Svaly mě stále pobolívaly, ale opatrně jsem začal scházet ze svahu směrem k prameni řeky.

>>> Pramen řeky