Príspevky užívateľa

"Jo. Byla v pryču. Ale my obecně divná rodina jsme," pravil jsem chvilku po úpěnlivým pozorovnání vodních proudů, poté co jsem zvedl hlavu a znova ji otočil na tebe. "Máma s tátou nevíme už kdo je, nebo byl," uchechtl jsem se. "Já žil většinu vlčecích dob pod kamenem, skoro doslova. Vlastně- v jeskyních. Nikdo moc nechápe jak. Ale dalo se to tam. Jen mi chyběli vlci, pověděl jsem. Pro všechny, kterým jsem to přiznal, to bylo něco nepochopitelnýho. Nebylo se čemu divit. Spousta by to nedala. "Když se povedlo mi dostat ven, oba byli fuč. Ségra vrátila se. Určitě brzo poznáš," zamrkám na tebe a střihnu uchem. Můj pohled padl na tu klidnější část hladiny řeky. "Možná bych chtěl vypadat normálně..." povzdechl jsem si.

"Jo. Nezmínil, ještě navrácená nebyla když ty přišel k nám jsi," pověděl jsem, stále si prohlížejíc hladinu řeky. Až po chvilce jsem se natočil hlavou k tobě. "Krátce je tu. Předtím i brácha tu byl. Calico a sestra je Eirys," pověděl jsem s úsměvem. Ten mi ale vmžiku poklesl. "Ale brácha.. odešel, nevím kam," dopověděl jsem už zbytek informace, bez nějakého citového zabarvení, přičemž jsem - klasicky - zmrvil jména druhých. Ale líto mi to bylo. Jen jsem to neuměl dát najevo.
O tom, že se vlci ve smečce točili, jsem sice věděl, ale neuvděomoval jsem si to. Zatřepal jsem hlavou a sklonil ji k hladině opět. Tentokrát ne s cílem napít se, můj záměr byl jinačí. Čenich se sotva dotýkal hladiny a moje oči špiclovaly, zda se proudem nemihne nějaká aspoň sebemenší rybka. Zkoušel jsem tedy tu první taktiku, co mě napadla.

Ano, chápal jsem, že koupat se v zimě není bezpečné. Ale ani tak mě to ne a ne odradit. "Je fakt, že učit krom mě nemá kdo. Přijdu si divně takto sám. Chcu aby někdo přidal se. Možná ségra?" pravil jsem otázku, spíše sám pro sebe, zato nahlas. Mohl bych zkusit Eiri ukecat. "Teď napadá mě. Co se stane, až budou všichni umět a vědět všechno, kdybych to je naučil? Co bude pak?" ano, přemýšlel jsem nad volovinama. Ale moje podivná hlava přemýšlela vždy až moc a na sedmdesát sedm věcí naráz.

Pomalu jsem místy šel, místy poklusával, s Adainem v patách do samotného středu této pastviny. Nechtěl jsem to říkat nikomu nahlas, ale měl jsem ten pocit, že na cizím je tráva zelenější, jak se říká. Nebo to bylo možná to dobrodrůžo, že to tu voní úplně jinak. Kdoví, nechtěl jsem se hrabat v myšlenkách, chtěl jsem si užívat aktuální moment. Jakmile jsem měl pocit, že jsem na správným místě, zastavil jsem se a popošel. Ač jsem věděl, že jsme sem přišli trénovat, posadil jsem se, otočil se k tobě a čekal na instrukce. Posledně jsi mi to udělal zábavnější, než abychom jenom tak běhali. Doufal jsem, že máš v rukávu něco podobného i na dnes. Rozzářeně a nedočkavě jsem tě sledoval.

<<< Úpatí

"Určitě někdo jo. Inumita je různá," uchechl jsem se. V dáli se před námi jevila řeka. Blížila se k nám. Spíše tedy... my k ní. "Já jsem blázen, a jsem hrdý blázen na to," mrknu na tebe a vesele popoběhnu. A stejně to jednou zkusím! Na tajňáka. Rošťácky jsem se ušklíbl. "Hele pokud to bude moc fuj, můžeme se to... no," chvilku jsem uvažovat, jak danou informaci interpretovat. "Na severu máme ledovce, můžeme trávit čas tam, aspoň trochu," navrhl jsem. Já osobně jsem tam... byl jsem tam někdy? Spíše ne. Ale věděl jsem zhruba, kde se nachází. Pousmál jsem se a zastříhal ušima.
Doběhl jsem agilně k břehu. Ikdyž mě stále docela bolely svaly, voda mi vždy docela ulevovala, co se týče pohybového ústrojí. Sklonil jsem se a pořádně se napil. Přitom jsem mykal pohledem, zda nějaký rybky uvidím.

Netrvalo dlouho a zaznamenal jsem, že tady nejsem tak úplně sám. Vůbec mě neurazilo, nepřipadal jsem si špatně či trapně z toho, že mě cizinec viděl dělat blbostičky. Rozzářil jsem se nadšeně, nebyl mi až tak blízko, tak jsem si dovolil i zavrtět chvostem a přišpendlit přední část těla k zemi. "To si piš!" štěkl jsem rozzářeně. Vykání mi nic neříkalo. Spíše mě naopak mátlo, nebyl jsem na to zvyklý, ač už jsem to u druhých možná ... dvakrát? Slyšel. Poprvé jsem to vůbec nezaznamenal. "Počkej... já a... kdo další?" několikrát jsem se otočil kolem své osy, až se mi z toho zatočila hlava. Chtěl jsem zjistit, kdo je ten další. Pochopil jsem to tedy tak, že mluví o více vlcích. Ano, byl jsem trvalý přerostlý vlče, pořádný torpédo.
Po chvilce jsem se zarazil a sledoval tě se stále zmateným výrazem v tváři.

Ač jsem tě úplně nepochopil, skrz emoce, který jsi na tváři měla, rozzářila se mi tvář úsměvem, jakmile jsi mě opravil. "Pardon. Mám dyfázii, moje mluvení divné občas," pověděl jsem lehce rozpačitě. "Jo, to jsem já!" zvolal jsem nadšeně. Nenapadlo mě, že bych tě tím mohl trošičku děsit. Byl jsem prostě takový. "Jooo, přemluvil jsem ho, aby se přidal, a já rád, že si tu hledá další kamarády! Sociace třeba je," uchechtl jsem se. Dost možná ti bez nějakého zvlášť záměru, vykecám díru do hlavy. "Co tebe dovedlo k nám sem? Povídej," vesele jsem tě vyzval k další konverzaci. Rád jsem si povídal a zjišťoval informace od ostatních.

Ikdyž jsme prakticky skoro nic nedělali, jenom odpočívali a podívali si, považoval jsem toto za správně a produktivně trávený čas. Nyní jsem neměl co na práci tak to bylo možná nejlepší, co jsem aktuálně moh tropit. "Je hodně šikovný. A hezky září," poznamenal jsem k informacím o Ikkem vesele a opět lehce zamykal chvostem. Byl jsem už ale zvyklej si dávat pozor. Nechtěl jsem, aby všichni kolem mě padali na zem jak hrušky ze stromu. "Feier byl taky nemocný? To nevím, to mi neřekl," odvětil jsem překvapeně. Doufal jsem, že nebude mít žádné trvalé následky. Tento vlk byl v mém životě hodně důležitý a nejenom proto, že byl náš vůdce. O mě a mé sourozence, ať už vlastní nebo nevlastní, se staral, když modrásek selhal...
"Jo, to musí překvapení být, ale zaplavat si by mohlo bejt fajn, ikdyž zimaaaa!" zadrkotal jsem teatrálně zuby a zasmál se. "V létě budeme žít pod kamenem," povím ti s úšklebkem a jasnou nadsázkou.
Svaly mě stále pobolívaly, ale opatrně jsem začal scházet ze svahu směrem k prameni řeky.

>>> Pramen řeky

Netrvalo dlouho, a všiml jsem si, že na horách mám společnost. Vlčice, která už z dálky voněla podobně jako my všichni, ale zároveň ne tak úplně. Nejspíše jsem věděl, o koho vlastně jde. Udělal jsem pár kroků blíže k tobě, abych si tě pořádně prohlédnul. "Ahoj!" štěkl jsem na pozdrav a kdybych se nerozvzpomenul, že se mám krotit, málem zašvihal ocasem tak, že bych je zamotal kolem svých tlap. "Budu hádat, ty budeš... Merlin...Menzes? Jsi podobná Iskovi a vím, že se k nám přidali se dva jak zima byla, a už zůstali!" v očích jsem měl nadšení, a bylo mi naprosto ukradené, že jsem ti právě dvakrát zmrvil jméno. Holt každý, kdo mě znal, to musel dříve nebo později zjistit a zvyknout si na to. Stále jsem byl pár metrů od tebe. Dával jsem si setsakramentskýho bacha na svůj bičovitý chvost. Nechtěl jsem nikomu ublížit.

Snad poprvé po té protivné zimě jsem se zatoulal někam mimo území. Mohl jsem. Nebyli jsme jak ta podivná smečka tam dole z města. Bavilo mě objevovat i jiná místa, než je má domovina. Ikdyž jsem to tam doma znal, stejně se mi vždy povedlo objevit něco nového, nějaké příjemné překvapení.
Čekal jsem proto netrpělivě, až nedočkavě, co potkám tady. Chtěl jsem... chtěl jsem třeba... nový kamarády, nebo tak něco. Kamarádi se vždycky hodí, už jen proto, aby byl s kým trávit čas. Sám se ze svých myšlenek rozzářím a začnu nadšeně poskakovat lesem, mezi stromy. Tlapami dopadajíc na měkkoučký mech.

"Zdravíčko!" volám vesele, běžím k tobě. Už se těším na dnešní trénink běhu. Běhat mě baví neskutečně a mnohem radši běhám s někým. Tak proč to nezkusit se samotným vůdcem naší smečky, který běhá ze všech snad nejlépe? Věděl jsem, že držíš vytrvale, ale nemáš problém ani s rychlostí. Jsem rád, že mám tu čest objevovat vítr v srsti právě s tebou.
Teoretickou mluvu jsem nikdy moc nemusel. Ztrácel jsem se, nedokázal udržel pozornost, ale to co jsi mi ty sdělil, bylo víc než jasné. Nebylo se v čem ztrácet a hlavně to bylo něco, co jsem dávno věděl. Ale to, že jsem to věděl neznamenalo, že jsem schopný to plnit, dodržovat. Občas se totiž zapomenu, to znáte, když má vlk HOSIPa, nic moc s tím neudělá.
Klepal jsem nedočkavě pravou přední tlapou. Chtěl jsem už vyrazit. Hned. Vybít přebytečnou energii, které jsem měl snad možná tolik, že bych moh rozdat celé smečce a sám měl stále dost. Teď už jsem jenom čekal, až nabereš směr.

"Jsem v pohodě. Fakt jsem. Ikke mi pomoh. Od nás ze smečky, nevím zda už jste potkali se vy," podrbal jsem se za uchem. "Dával mi papat nějaký kytičky," zakřením se na tebe a neubránil jsem se zasmání vysokým hlasem, který... na mě byl typický. "Ty jsi nechytl od mě!" došlo mi po chvilce. "Nebo jo a jenom o tom nevím? Ono už i otepluje se, pomůže," věděl jsem, že při zimě jsme všichni na nemoci náchylnější. Můj kožich se moc neobměňoval na zimní období. Zima mi nebyla, ale i tak jsem se nachladil.
"Jo. Z vody bývá led. Pamatuju. Ale na ledě sranda je. Dá se klouzat," poznamenal jsem důležitým tónem hlasu onen poznatek, přičemž jsem si vzpomenul na naši společnou klouzačkou.

Stále jsem se spokojeně usmíval. "Je... to krásný barva, uklidňuje to," rozplýval jsem se nad Ikkeho kožíškem. Ne že bych já někdy potřeboval uklidnit, ale... prostě to na mě působilo tímto směrem.
Neměl jsem důvod Ikkemu odporovat. Věřil jsem, že je odborník ve svém oboru a hlavně výše postavený. Tady byla na místě loajalita. Ano, naše smečka nepatřila mezi ty nejmazlivější zlatíčka, charakterově. Já možná maličko vyčníval, neublížil bych ani mouše. Tedy... jo, jsem nemehlo, ale... upřesněme, neublížil bych jí vědomě. Ale poslouchat se tu muselo a to byla jedna z mála věcí, co jsem bral fakt vážně a co jsem hodlal respektovat.
"Dobře dobře, budu v noře!" štěkl jsem poslušně na Ikkeho a otočil se na Eirlys. "Ségra, pojď taky, nechci sám být tam! By byla nuda..." První větičku jsem řekl velice akčně, ač je zázrak, že mě opět nezklátil záchvat kašle. Druhou spíše tak nějak... kňouravě. Snažil jsem se jí přesvědčit, víšjak.

Podrbal jsem se za uchem a zatřepal hlavou. Poté jsem na tebe koukl takovým tím... pohledem, jakoby vyzývavým. "Co kdybychom zkusili ulovit pár ryb si? Může to švanda být!" štěknu na tebe a zazubím se. Věděl jsem o vlcích, živících se rybami, co tohle umí. Věděl jsem, že to jde. Já sám jsem rybu nikdy nejedl, takže mě to zajímalo, nevěděl jsem, ani jak chutná. Ano, záměrně jsem to zakecal. Nechtěl jsem teď myslet na léto. Užíval jsem si, že se teploty zvedly nad nulu, to mi stačilo. Až léto bude blíž, budeme to řešit. "Vodu máš rád, nebo ne?" optám se tě a lehce nakloním hlavu na stranu, v tázavém gestu. Maličkato, ale opravdu jen okrajově tím navážu na předchozí konverzaci. Snažil jsem se toho chytit. Aby to nevypadlo, že jsem úplnej ignorant.

Poprvé... poprvé po šíííleně dlouhé době jsem se vydal taky do hor. Co si budem, ten výhled mi opravdu chyběl. Moje dlouhé nohy byly na složitější terény zvyklé a od doby, co jsem začal pravidelně běhávat s Feierem, jsem si vybudoval slušnou fyzičku. Byl jsem na sebe v tomto ohledu neskutečně hrdý. Hodně mě to posunulo dál a v této smečce jsem měl rodinu, domov. Měl jsem tu všechny rád. Včetně Záti, který mi to však neopětoval. Nepovažoval jsem to za důležité. Bylo mi zatím tak nějak jedno, co si o mě kdo myslí. Já je rád měl. Všechny, bez výjímky a bez podmínky.
Vyšplhal jsem na plácek mezi srázy a posadil se. Vydýchával zhluboka. Byl čas na odpočinek. Odpočiněk s nádherrným výhledem, který byl parádní bonus.