Príspevky užívateľa

"Uvidíš," usměju se na tebe a zavrtím ocasem. Málem bych ti opět podkopl nohy. Nebo sobě. Nebo oběma, ale stihnu svůj neohrabaný bičík zastavit včas. Už si na to dávám pozor, snažím se na to myslet. "Obávám se, aby nebylo léto horko stejně šílené, jako zima byla," uchechtl jsem se. Jo - se zimou si ohnivá smečka dokáže poradit. Ale co s horkem? S tím asi moc nenaděláme... leda že by Feier či kdokoli měl za lubem nějaký pořádný plán. "Teď napadá mě, zkoušel někdy ryby lovit jsi?" optám se tě, opět kostrbatě, jako téměř vždy. U vlků nebylo zrovna zvykem, aby lovili ryby, ale mohl by to být zajímavý skill, jakoby třeba na flex nebo tak. Zazubil jsem se a v tu chvíli, jakoby se mi u hlavy rozsvítila taková ta imaginární žárovička. Chtěl jsem to zkusit. Voda odtud nebyla daleko. Vždyť byla defakto pod námi.

"Jo, určitě u nás zažíváš něco, co si doma neznal," poznamenal jsem, nespouštěl přitom pohled z krajiny, která se pod námi rozprostírala. Užíval jsem si to. Poslední dny svítilo slunce jako praštěné, zima mi nechyběla. Mám takový pocit, že jsme si ji užili všichni dostatečně. Možná Iska to vnímal jinak. Po chvíli se na tebe otočím. "Nechybí ti to? Ten sníh a tak, jakože myslím," optám se tě zvědavě, ba možná i trošku lítostně. Tušil jsem, že oproti zimě, budeš dávat podstatně hůř léto. Já zvládám v klidu tak nějak obojí. Nebo aspoň prozatím tomu tak bylo.
"Jo, máš fakt, běh se hodí. Třeba na zdrhání potvorám," uchechtl jsem se a vzpomněl si na tu přerostlou kočku, kterou jsme tehdy... málem, jenom málem potkali.

Poslouchal jsem, jak se strej- uhm, Feier vybavuje s tím černým či tmavošedým. Jeho jazyku jsem absolutně nerozuměl. Utvářel jsem si tedy jakousi představu, že vlci žijící v jiných smečkách mají trošičku jinačí jazyk. Ano, možná jsem některým slovům rozuměl. Tím, že jsem je slyšel, ale význam jsem vesměs nechápal. S lehce pozvednutým obočím jsem očima těkal z vůdce na vůdce.
Poté, co vůdce cizí smečky vznesl návrh, ze kterého jsem pochopil pouze "po zimě", jsem koukl taky na jeho mladšího společníka a taky na Záťu od nás. Uculil jsem se přitom. Jen tak, protože proč ne. Začal jsem klepat levou zadní tlapou. Toto na mě už bylo příliš dlouhé. Netušil jsem, proč si pro toto jednání vybral Feier zrovna mě. Nic mi to neřekne a kdoví, zda mi to něco dá.

"Jojo, na pohled. Je krásná. Dělá obrazce, navršku... eh... na hladině!" vzpomněl jsem si na to konkrétní slovíčko, které označovalo tu nejvíc viditelnou vodu každé vodní plochy. "Led je taky super. Dá se po něm klouzat, bžunda to," zachichotal jsem se, jakmile jsem vyjádřil pro mě typickým výrazným, vysokým hlasem své pocity ze zmrzlé vody. "Ty moc jsi květin neznal předtím, že?" optám se tě. Vzpomenu si na to, jak jsi vyprávěl, že jsi z věčně zazimených končin. Zašvihal jsem chvostem a podupal tlapama na lehce namrzlou zeminu. Sníh tady už byl rozpuštěn.
"Jo, nato, že to k práci nepotřebuju, to bylo dobrý, asi," byl jsem docela skromný. Nevyžadoval jsem toho po svém těle příliš. Věděl jsem totiž, že to nemá smysl a že by to byla zbytečná práce i čas.

"Voda," odpověděl jsem jedním slovem a opět pohlédl tam dolů, snažíc se vyhledat zrakem aspoň nějakou tu řeku, o které jsem věděl, že tu je. A taky se povedlo. Ale byla... odtud z výšky fakt maličkatá. "Toho voda, který je tam dole, jenom větší," kývl jsem pohledem odtebe k té řece. Ne že bych byl kdovíjaký milovník vody, plavec či lovec ryb, spíše mě fascinovalo, jak voda čeřila hladinu, při západech odrážela barevný sluneční svit anebo... když byla dostatečně čistá, taky mě samotnýho. Takové to přírodní zrcadlo, chápeš.
"To... zní docela fajn. Ale... strej- uhm..." zasekl jsem se. Stále mi nedocházelo, že už nejsem štěně a Feier není žádný pravý strejda na to, abych jej tak nazýval před členy smečky. "Chci říct... no, Feier by nepochválil nás za to," ušklíbl jsem se. "Odpočinek jako lepší varianta zní."
Vždyť to bylo jedno. Kamarádství je o tom, trávit čas spolu a rozumět si. Bylo jedno, co podnikáme. Mohli bychom si jenom povídat.

Párkrát jsem ještě prošlápl předníma tlapama, jako spokojené kotě na mámině břiše, dožadující se mateřského mléka. U mě to mělo však krapet jinačí účel - pokoušel jsem se protáhnout svaly, abych zjistil, zda mi během toho náročného běhu všechny neodumřely.
Uchechtnu se poté a otočím se na tebe. Sice jsem poměrně zadýchaný, ale nedá mi to neodpovědět ti. "Jo. Ale málem by vyhrál jsi ty. No mám dost," vydechl jsem a zamáchal ocasem. "Docela jo. Ale trosky lepší," pověděl jsem. Radši jsem měl výhled na vodu, než na pláně a lesy. Ale i toto stálo za to. "Hm," podíval jsem se na chvíli tam dolu, no a pak zase zpět na tebe. "Co teď?"

Každý skok jsem cítil, jak bolestivě svaly zabraly. Nebylo to tak lehké, jak jsem si myslel. Nehodlal jsem toho však nechat, dokud tě nedoženu. Chvíli to vypadalo, že ta šance skutečně nenastane, přestože jsem měl výrazně delší nohy než ty, což mi umožňovalo v běhu delší skoky.
Nakonec jsem přecejen jedním skokem srovnal krok s tebou, načež jsem zůstal již stát na místě. Moje výzva byla naplněna, netřeba se nadále přetěžovat. Běh nebyl ani zdaleka tak dlouhý, jako se zdál. Byl čas na odpočinek. Protáhl jsem si všechny čtyři a posadil se. Nacházeli jsme se na mýtině spodní části hor. Čili šlo o poměrně bezpečný místo k odpočinku.

<<< Smaragdový údolí

Vyšší lokace na horách byly stále pokryty sněhem, ač to nevypadalo z dálky, že by jej bylo moc. Napadlo mě, že možná proto jsi zamířil tamtím směrem. Běh do kopce dával mým dlouhatánským nohám poměrně těžce zabrat. Začínal jsem cítit svaly i na těch místech, kde jsem nevěděl, že je mám. Zatím jsem se nad tím ale kdovíjak nepozastavoval. Nebylo to třeba. A ani vhodná chvíle právě teď nenastávala. První musím chytit Isku, musím ho dohnat!!! pomyslel jsem si.
Zhluboka jsem se nadechl a opět vydech. V tu chvíli jsem opět přešel ve sprint. Tentokrát jsem do toho dal fakt všechno. A takyže se zdálo, že se to vyplácí. Pomalu ale jistě jsem tě opět doháněl. Tak jsme společně stoupali vstříc horám.

No, řekněme že jsi aktuálně udělal něco, co jsem nečekal. Byl jsi daleko obratnějším vlkem, než já. Ve chvíli, kdy jsem opět zabral, prudce zatočíš a já málem zakopnu o tvůj hřbet. Taktak se mi povede vyskočit a prudce zabrzdit. Co se fyzické zdatnosti, nebyl jsem zrovna nejostřejší tužka v penále. Rozhodně ne oproti tobě. To já byl jen samá noha, samej vocas. "He," bylo jediné, na co jsem se aktuálně zmohl. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal a zjistil, kamže jsi to vlastně zahnul. Vedeš mě do kopečka? Hm...
Na nic jsem nečekal, a odvážně se za tebou rozběhl i do toho kopce. Ano, na svaly to dávalo zabrat. Ale co už. Aspoň máme homemade fitko.

>>> Úpatí

"Má to jiné tvary, širokost a tak to jo," na chviličku jsem zvolnil a zastříhal ušima. Chvíli jsem koukal jen tak před sebe a užíval si vítr v kožichu. Běh jsem měl rád. Mnohem radši než třeba lov, plavání, či boj. Toto bylo skvělý. "Ale i tak pochybuju, že to vytvořil Rintintin," protočil jsem očima. Ano, měl jsem vymyšlenýho svýho vlastního boha. Teprve několik dní, ale moc jsem nevěděl, co to nějaká víra vlastně je. Nebral jsem ji ani zdaleka tak vážně, jako ten Kult. Prostě jsem jen tušil, nebo si spíše umanul že je to nějaký hustý typek, který nám stráží prdel zvrchu.
Na tvou pobídku jsem opět přidal a začal sprintovat, ve snaze tě dohnat. Už se mi to málem povedlo, kdybych předtím nezvolnil. Ono se to moc nezdálo, ale i tady v údolí, kterým se rozléhalo krásné jaro, byla hromada vjemů, které se bily o moji pozornost. Na poznámku o rolích jsem se jen uchechtl. Za běhu, samozřejmě. Nepřestával jsem, tentokrát jsem nepolevoval. Ikdyž... jak by asi vypadal takovej drolf s polevou?

"Už jenom to místo zní docela divnej. Slyšel od někoho jsem, že to udělali nějací dvojnožci," pověděl jsem. Tón hlasu najednou změněnej, mluvil jsem nejistě, lehce zamyšleně. "Prej je to tam něco jako na těch troskách, kde spolu byli my jsme, jen..." zamáchal jsem ocasem. "Z dálky jde vidět mnohonásobně, že to... větší?" větičku jsem zakončil lehce tázavě. Já tam nebyl. Ty ano. "Nebyl no. Si pamatuju že to...náš modrásek tě hnal. Viděl všechno jsem, z keře," zavzpomínal jsem a střihl uchem.
Zatímco jsem zamyšleně žbrblal, už už jsi mi utíkal kamsi do pryč. Vytřeštil jsem oči nad tím, jak rychlej seš. Já měl sice delší nohy, ale ty jsi měl výrazně lehčí kosti. Snažil jsem se zrychlit a pomaličku doháněl onen náskok, který přede mnou máš. "No počkej!" štěknu na tebe za běhu a nepolevuju.

"Počkejpočkej, už vím! To jsou ti co bydlí v tamtěch věžích, že?!" vykřikl jsem svým typicky vysokým hlasem a výrazně u toho gestikuloval ve tváři. Samozřejmě jsem si vzpomněl, jak jsem ti říkal o smečkách okolo. Jenom- prostě jsem o nich nic, než cosi z poslechu, zatím nedozvěděl. "A nevrhli, viješ, židíš... uh-" okamžitě mi došlo, že jsem prohodil počáteční slabiky. Zarazil jsem se, než jsem se poté opravil. "Chci říct... žiješ, vidíš," zahihňal jsem se. "Byli strašně moc takový... taky divný, ale nevím jak to příliš popsat. Říkají to někteří vlci i od nás, já to nikdy nechápal," zavrtěl jsem hlavou, lehce zmateně, ale úsměv z mé tváře nemizel. Měl jsem namysli formální projev. Moc jsem o tom nevěděl. Mno. "Nechtěl by ses třeba proběhnout?" optal jsem se tě a pootočil hlavu na stranu.

Moc jsem nechápal konverzaci mezi ségrou a Ikkem. Ale jelikož to nebylo mířený na mě, pomyslně jsem nad tím mávl tlapou. Navíc - nyní jsem měl daleko zajímavější podívanou. Užasle jsem vytřeštil oči na Ikkeho svítící kožíšek. "To je hustý! Jak to děláš?" optal jsem se. Samozřejmě mi nedošlo, že on sám to nevidí, takže nejspíše úplně nepochopí, o čem je řeč. Ale možná už mu to někdo řekl. Tedy... určitě už s tím byl obeznámen.
"Jasný šefe!" pověděl jsem hlasitě k dávce bylin. "Ňom ňom kytištýýý!" výskl jsem a okamžitě slupnul, co jsem měl. Bez keců. Jednak to bylo pseudonařízení někoho výše postaveného a jednak... proč ne. Každý jídlo zdarma se počítá, ikdyž je fujkatý, jako třeba toto. Požvýkal jsem trochu, decentně a spolkl. Vůbec by na mě nešlo poznat, že jsem nějak nemocnej. Ale byl jsem.

Zašvihal jsem spokojeně chvostem. Nechtěl jsem, aby se tuta atmoška nějak kazila či houstla. Vlastně... kdyby se to stalo, v tu ránu bych byl zmatenej, protože tyto věci silně nedávám a hlavně nechápu. "S Kultem?" lehce jsem nadzvedl obočí a potlačil smích. Znělo to vskutku vtipně, a byl to paradox ale... vlastně jsem nevěděl, co to je. "Co je to Kult?" název mi nic neříkal. Ano, věděl jsem, že nějací vlci sídlí dole pod námi ve městě. Nebo se o tom alespoň spekulovalo. Že je to pravda jsem netušil a jak si říkají, už vůbec ne. A skutečně, jejich název nezněl jako název smečky. Spíše random shluk nějakých zbloudilých vlčích duší. Kdybych více vnímal emoce, asi bych se trochu zastyděl za to, že mi chybí informace. To je přece u magistra neslýchané! Druhou větu jakobych přeslechl, neboť mě zaujala ta první. Nedočkavě jsem vyčkával tvé odpovědi, s nadšeným výrazem ve tváři. Noco, musel jsem dávat najevo aspoň ty emoce, které jsem znal, když zbytek byl pro mě problém.

A nedám ti pokoj a nedám. Měl jsem co dělat, abych tě pustil ke slovu a nemluvil dále sám. Ale vydržel jsem a to je pokrok! Naopak právě, hltal jsem každé tvé slovíčko a ukládal si ho do své hyperaktivní hlavinky. "Ále, uvažoval jenom, jsem co tady vlastně stalo, moc se nedostalo ke mě toho, byli jsme u Přízračných na hranicích a tak, a bylo to hustý, poslouchat jak diplomicky mluví druzí, jiní," ah ano, opět jsem se do toho trošičku zamotal... nic nového, well. To, že nejseš jediný přírůstek jsem nevěděl, ale kdovíjak mě to nepřekvapilo. Rozhodl jsem se, že zkusím být trochu víc pozornější. Velice rád toho druhého nováčka poznám také.
"A kde všude už jsi byl? Povídej, přeháněj!!" vyzývám tě aktivně a pousměju se. Mám trochu roupy, rád bych se proběhnul. Byla to moje taktika jak zpracovat emoce - ať už ty negativní, tak ty pozitivní. Chtěl bych tě konverzací nějak navést k tomu, aby sis dal procházku... um... ne, proběhku, se mnou.