Príspevky užívateľa

Netrvalo dlouho, a všiml jsem si, že na horách mám společnost. Vlčice, která už z dálky voněla podobně jako my všichni, ale zároveň ne tak úplně. Nejspíše jsem věděl, o koho vlastně jde. Udělal jsem pár kroků blíže k tobě, abych si tě pořádně prohlédnul. "Ahoj!" štěkl jsem na pozdrav a kdybych se nerozvzpomenul, že se mám krotit, málem zašvihal ocasem tak, že bych je zamotal kolem svých tlap. "Budu hádat, ty budeš... Merlin...Menzes? Jsi podobná Iskovi a vím, že se k nám přidali se dva jak zima byla, a už zůstali!" v očích jsem měl nadšení, a bylo mi naprosto ukradené, že jsem ti právě dvakrát zmrvil jméno. Holt každý, kdo mě znal, to musel dříve nebo později zjistit a zvyknout si na to. Stále jsem byl pár metrů od tebe. Dával jsem si setsakramentskýho bacha na svůj bičovitý chvost. Nechtěl jsem nikomu ublížit.

Snad poprvé po té protivné zimě jsem se zatoulal někam mimo území. Mohl jsem. Nebyli jsme jak ta podivná smečka tam dole z města. Bavilo mě objevovat i jiná místa, než je má domovina. Ikdyž jsem to tam doma znal, stejně se mi vždy povedlo objevit něco nového, nějaké příjemné překvapení.
Čekal jsem proto netrpělivě, až nedočkavě, co potkám tady. Chtěl jsem... chtěl jsem třeba... nový kamarády, nebo tak něco. Kamarádi se vždycky hodí, už jen proto, aby byl s kým trávit čas. Sám se ze svých myšlenek rozzářím a začnu nadšeně poskakovat lesem, mezi stromy. Tlapami dopadajíc na měkkoučký mech.

"Zdravíčko!" volám vesele, běžím k tobě. Už se těším na dnešní trénink běhu. Běhat mě baví neskutečně a mnohem radši běhám s někým. Tak proč to nezkusit se samotným vůdcem naší smečky, který běhá ze všech snad nejlépe? Věděl jsem, že držíš vytrvale, ale nemáš problém ani s rychlostí. Jsem rád, že mám tu čest objevovat vítr v srsti právě s tebou.
Teoretickou mluvu jsem nikdy moc nemusel. Ztrácel jsem se, nedokázal udržel pozornost, ale to co jsi mi ty sdělil, bylo víc než jasné. Nebylo se v čem ztrácet a hlavně to bylo něco, co jsem dávno věděl. Ale to, že jsem to věděl neznamenalo, že jsem schopný to plnit, dodržovat. Občas se totiž zapomenu, to znáte, když má vlk HOSIPa, nic moc s tím neudělá.
Klepal jsem nedočkavě pravou přední tlapou. Chtěl jsem už vyrazit. Hned. Vybít přebytečnou energii, které jsem měl snad možná tolik, že bych moh rozdat celé smečce a sám měl stále dost. Teď už jsem jenom čekal, až nabereš směr.

"Jsem v pohodě. Fakt jsem. Ikke mi pomoh. Od nás ze smečky, nevím zda už jste potkali se vy," podrbal jsem se za uchem. "Dával mi papat nějaký kytičky," zakřením se na tebe a neubránil jsem se zasmání vysokým hlasem, který... na mě byl typický. "Ty jsi nechytl od mě!" došlo mi po chvilce. "Nebo jo a jenom o tom nevím? Ono už i otepluje se, pomůže," věděl jsem, že při zimě jsme všichni na nemoci náchylnější. Můj kožich se moc neobměňoval na zimní období. Zima mi nebyla, ale i tak jsem se nachladil.
"Jo. Z vody bývá led. Pamatuju. Ale na ledě sranda je. Dá se klouzat," poznamenal jsem důležitým tónem hlasu onen poznatek, přičemž jsem si vzpomenul na naši společnou klouzačkou.

Stále jsem se spokojeně usmíval. "Je... to krásný barva, uklidňuje to," rozplýval jsem se nad Ikkeho kožíškem. Ne že bych já někdy potřeboval uklidnit, ale... prostě to na mě působilo tímto směrem.
Neměl jsem důvod Ikkemu odporovat. Věřil jsem, že je odborník ve svém oboru a hlavně výše postavený. Tady byla na místě loajalita. Ano, naše smečka nepatřila mezi ty nejmazlivější zlatíčka, charakterově. Já možná maličko vyčníval, neublížil bych ani mouše. Tedy... jo, jsem nemehlo, ale... upřesněme, neublížil bych jí vědomě. Ale poslouchat se tu muselo a to byla jedna z mála věcí, co jsem bral fakt vážně a co jsem hodlal respektovat.
"Dobře dobře, budu v noře!" štěkl jsem poslušně na Ikkeho a otočil se na Eirlys. "Ségra, pojď taky, nechci sám být tam! By byla nuda..." První větičku jsem řekl velice akčně, ač je zázrak, že mě opět nezklátil záchvat kašle. Druhou spíše tak nějak... kňouravě. Snažil jsem se jí přesvědčit, víšjak.

Podrbal jsem se za uchem a zatřepal hlavou. Poté jsem na tebe koukl takovým tím... pohledem, jakoby vyzývavým. "Co kdybychom zkusili ulovit pár ryb si? Může to švanda být!" štěknu na tebe a zazubím se. Věděl jsem o vlcích, živících se rybami, co tohle umí. Věděl jsem, že to jde. Já sám jsem rybu nikdy nejedl, takže mě to zajímalo, nevěděl jsem, ani jak chutná. Ano, záměrně jsem to zakecal. Nechtěl jsem teď myslet na léto. Užíval jsem si, že se teploty zvedly nad nulu, to mi stačilo. Až léto bude blíž, budeme to řešit. "Vodu máš rád, nebo ne?" optám se tě a lehce nakloním hlavu na stranu, v tázavém gestu. Maličkato, ale opravdu jen okrajově tím navážu na předchozí konverzaci. Snažil jsem se toho chytit. Aby to nevypadlo, že jsem úplnej ignorant.

Poprvé... poprvé po šíííleně dlouhé době jsem se vydal taky do hor. Co si budem, ten výhled mi opravdu chyběl. Moje dlouhé nohy byly na složitější terény zvyklé a od doby, co jsem začal pravidelně běhávat s Feierem, jsem si vybudoval slušnou fyzičku. Byl jsem na sebe v tomto ohledu neskutečně hrdý. Hodně mě to posunulo dál a v této smečce jsem měl rodinu, domov. Měl jsem tu všechny rád. Včetně Záti, který mi to však neopětoval. Nepovažoval jsem to za důležité. Bylo mi zatím tak nějak jedno, co si o mě kdo myslí. Já je rád měl. Všechny, bez výjímky a bez podmínky.
Vyšplhal jsem na plácek mezi srázy a posadil se. Vydýchával zhluboka. Byl čas na odpočinek. Odpočiněk s nádherrným výhledem, který byl parádní bonus.

"Uvidíš," usměju se na tebe a zavrtím ocasem. Málem bych ti opět podkopl nohy. Nebo sobě. Nebo oběma, ale stihnu svůj neohrabaný bičík zastavit včas. Už si na to dávám pozor, snažím se na to myslet. "Obávám se, aby nebylo léto horko stejně šílené, jako zima byla," uchechtl jsem se. Jo - se zimou si ohnivá smečka dokáže poradit. Ale co s horkem? S tím asi moc nenaděláme... leda že by Feier či kdokoli měl za lubem nějaký pořádný plán. "Teď napadá mě, zkoušel někdy ryby lovit jsi?" optám se tě, opět kostrbatě, jako téměř vždy. U vlků nebylo zrovna zvykem, aby lovili ryby, ale mohl by to být zajímavý skill, jakoby třeba na flex nebo tak. Zazubil jsem se a v tu chvíli, jakoby se mi u hlavy rozsvítila taková ta imaginární žárovička. Chtěl jsem to zkusit. Voda odtud nebyla daleko. Vždyť byla defakto pod námi.

"Jo, určitě u nás zažíváš něco, co si doma neznal," poznamenal jsem, nespouštěl přitom pohled z krajiny, která se pod námi rozprostírala. Užíval jsem si to. Poslední dny svítilo slunce jako praštěné, zima mi nechyběla. Mám takový pocit, že jsme si ji užili všichni dostatečně. Možná Iska to vnímal jinak. Po chvíli se na tebe otočím. "Nechybí ti to? Ten sníh a tak, jakože myslím," optám se tě zvědavě, ba možná i trošku lítostně. Tušil jsem, že oproti zimě, budeš dávat podstatně hůř léto. Já zvládám v klidu tak nějak obojí. Nebo aspoň prozatím tomu tak bylo.
"Jo, máš fakt, běh se hodí. Třeba na zdrhání potvorám," uchechtl jsem se a vzpomněl si na tu přerostlou kočku, kterou jsme tehdy... málem, jenom málem potkali.

Poslouchal jsem, jak se strej- uhm, Feier vybavuje s tím černým či tmavošedým. Jeho jazyku jsem absolutně nerozuměl. Utvářel jsem si tedy jakousi představu, že vlci žijící v jiných smečkách mají trošičku jinačí jazyk. Ano, možná jsem některým slovům rozuměl. Tím, že jsem je slyšel, ale význam jsem vesměs nechápal. S lehce pozvednutým obočím jsem očima těkal z vůdce na vůdce.
Poté, co vůdce cizí smečky vznesl návrh, ze kterého jsem pochopil pouze "po zimě", jsem koukl taky na jeho mladšího společníka a taky na Záťu od nás. Uculil jsem se přitom. Jen tak, protože proč ne. Začal jsem klepat levou zadní tlapou. Toto na mě už bylo příliš dlouhé. Netušil jsem, proč si pro toto jednání vybral Feier zrovna mě. Nic mi to neřekne a kdoví, zda mi to něco dá.

"Jojo, na pohled. Je krásná. Dělá obrazce, navršku... eh... na hladině!" vzpomněl jsem si na to konkrétní slovíčko, které označovalo tu nejvíc viditelnou vodu každé vodní plochy. "Led je taky super. Dá se po něm klouzat, bžunda to," zachichotal jsem se, jakmile jsem vyjádřil pro mě typickým výrazným, vysokým hlasem své pocity ze zmrzlé vody. "Ty moc jsi květin neznal předtím, že?" optám se tě. Vzpomenu si na to, jak jsi vyprávěl, že jsi z věčně zazimených končin. Zašvihal jsem chvostem a podupal tlapama na lehce namrzlou zeminu. Sníh tady už byl rozpuštěn.
"Jo, nato, že to k práci nepotřebuju, to bylo dobrý, asi," byl jsem docela skromný. Nevyžadoval jsem toho po svém těle příliš. Věděl jsem totiž, že to nemá smysl a že by to byla zbytečná práce i čas.

"Voda," odpověděl jsem jedním slovem a opět pohlédl tam dolů, snažíc se vyhledat zrakem aspoň nějakou tu řeku, o které jsem věděl, že tu je. A taky se povedlo. Ale byla... odtud z výšky fakt maličkatá. "Toho voda, který je tam dole, jenom větší," kývl jsem pohledem odtebe k té řece. Ne že bych byl kdovíjaký milovník vody, plavec či lovec ryb, spíše mě fascinovalo, jak voda čeřila hladinu, při západech odrážela barevný sluneční svit anebo... když byla dostatečně čistá, taky mě samotnýho. Takové to přírodní zrcadlo, chápeš.
"To... zní docela fajn. Ale... strej- uhm..." zasekl jsem se. Stále mi nedocházelo, že už nejsem štěně a Feier není žádný pravý strejda na to, abych jej tak nazýval před členy smečky. "Chci říct... no, Feier by nepochválil nás za to," ušklíbl jsem se. "Odpočinek jako lepší varianta zní."
Vždyť to bylo jedno. Kamarádství je o tom, trávit čas spolu a rozumět si. Bylo jedno, co podnikáme. Mohli bychom si jenom povídat.

Párkrát jsem ještě prošlápl předníma tlapama, jako spokojené kotě na mámině břiše, dožadující se mateřského mléka. U mě to mělo však krapet jinačí účel - pokoušel jsem se protáhnout svaly, abych zjistil, zda mi během toho náročného běhu všechny neodumřely.
Uchechtnu se poté a otočím se na tebe. Sice jsem poměrně zadýchaný, ale nedá mi to neodpovědět ti. "Jo. Ale málem by vyhrál jsi ty. No mám dost," vydechl jsem a zamáchal ocasem. "Docela jo. Ale trosky lepší," pověděl jsem. Radši jsem měl výhled na vodu, než na pláně a lesy. Ale i toto stálo za to. "Hm," podíval jsem se na chvíli tam dolu, no a pak zase zpět na tebe. "Co teď?"

Každý skok jsem cítil, jak bolestivě svaly zabraly. Nebylo to tak lehké, jak jsem si myslel. Nehodlal jsem toho však nechat, dokud tě nedoženu. Chvíli to vypadalo, že ta šance skutečně nenastane, přestože jsem měl výrazně delší nohy než ty, což mi umožňovalo v běhu delší skoky.
Nakonec jsem přecejen jedním skokem srovnal krok s tebou, načež jsem zůstal již stát na místě. Moje výzva byla naplněna, netřeba se nadále přetěžovat. Běh nebyl ani zdaleka tak dlouhý, jako se zdál. Byl čas na odpočinek. Protáhl jsem si všechny čtyři a posadil se. Nacházeli jsme se na mýtině spodní části hor. Čili šlo o poměrně bezpečný místo k odpočinku.

<<< Smaragdový údolí

Vyšší lokace na horách byly stále pokryty sněhem, ač to nevypadalo z dálky, že by jej bylo moc. Napadlo mě, že možná proto jsi zamířil tamtím směrem. Běh do kopce dával mým dlouhatánským nohám poměrně těžce zabrat. Začínal jsem cítit svaly i na těch místech, kde jsem nevěděl, že je mám. Zatím jsem se nad tím ale kdovíjak nepozastavoval. Nebylo to třeba. A ani vhodná chvíle právě teď nenastávala. První musím chytit Isku, musím ho dohnat!!! pomyslel jsem si.
Zhluboka jsem se nadechl a opět vydech. V tu chvíli jsem opět přešel ve sprint. Tentokrát jsem do toho dal fakt všechno. A takyže se zdálo, že se to vyplácí. Pomalu ale jistě jsem tě opět doháněl. Tak jsme společně stoupali vstříc horám.