Príspevky užívateľa

Ticho po bouři. Ačkoli z tohoto místa skutečně šla cítit nějaká ta melancholie, já to kdovíjak nevnímal. Ikdyby - ač se tu dělo co chce, už se to stalo a nedalo se s tím moc dělat.
Jakmile se přede mnou zjevila známá tvář a ozval se veselý hlas, rozzářil jsem se. Konečně byla těžká zimní práce za námi a já poprvé viděl svého nejlepšího kamaráda taky na severní části území. "Vítej u nás, Isko!" štěkl jsem nadšeně, přední část těla štěněcky přišpendlil k zemi, prdelí nahoře mávajíc, div fluffáče před sebou nesmetnu svým bičovitým chvostem. "Věděl, že si tě sem necháme!" zamotal jsem klasicky jazyk tak, jak u mě tu byl kdekdo zvyklý. "Už ti tady práci dali, nebo zatím se couráš a přemýšlíš?" začal jsem tě zasypávat otázkami. "A co ostatní? Jak pohlížejí na tě?" No jednoduše jsem chtěl vědět, jak se začleňuješ a zda jsi tu v pohodě.

Měl jsem to štěstí (jak se říká, víc než rozumu) že moje tělo zvládalo nemoc poměrně dobře. Jo, občas mě obtěžoval ten bordel, co se ze mě sypal pokaždý, co jsem otevřel tlamu, ale co se dalo. "Já... jo. Docela to jdu. Tedy... jde," pokusil jsem se o úšklebek, s tváří stále zkřivenou. Neznělo to tedy příliš přesvědčivě, ale věděl jsem, že může bejt vždycky hůř. Vlastně... kdoví, zda mi někdy bylo opravdu tak špatně, že bych přiznal, že mi špatně je. No pak to srovnávej.
Netroufl jsem si mluvit víc. Mezitím co jindy jsem byl schopnej druhému vykecat díru do hlavy, dneska to prostě tak úplně nešlo. Ikkeho jsem sice kdovíjak dobře poznat nestihl, ale měl jsem ho rád (ostatně jako snad všechny tady) a věřil jsem mu. Nepanikařil, navozoval klidnou atmosféru. Tak nebyl důvod začínat jančit. Ostatně, ikdyby jo, bylo to něco u mě naprosto nezvyklého.

Bylo již několik dní po potyčce mezi tuláky a našimi zde. Já v tuto dobu byl však jinde, takže mi nedocházelo, co se tu tehdy vlastně dělo. Ze sněhu již prakticky nic nezbývalo, na jenom místě jsem sotva spatřil zbytky uschlé krve. Sehnul jsem hlavu a přičichl. Krev patřila někomu od nás. Nepřekvapovalo mě to. Pokud se tu něco dělo, boj mohl být součást toho dění, bitvy k snaze o přežití prostě patřili. Nebral jsem to jako kdovíjakou tragédii. Kdybych jen věděl!
Poodešel jsem kousek dále, pár desítek metrů a krvavé stopy nechal daleko za sebou. Zatřepal hlavou a užíval si tichého údolí. Přicházelo jaro, což mi dodávalo sílu. Sníh mě bavil, ale bylo na čase mu taky zase na čas říct pápá. Protáhl jsem se a zašvihal chvostem. Poté jsem se krátce posadil a začal tupě civět před sebe. To víte, jeden se musí čas od času zamyslet.

Měl jsem oči i uši na šťopkách, čenichem jsem neustále kontroloval charakter pachu, jeho intenzitu. Chtěl jsem mít přehled, jak daleko predátor od nás je, aby nám ideálně nic nehrozilo. Nebál bych se bránit, kdyby k tomu došlo, ale proč se do něčeho zaplétat zbytečně?
"Správně," pousmál jsem se na tebe nervózně, odkašlal si a okamžitě změnil směr naší dlooouhatánské tour de Azaryn. Doufal jsem, že bez jakýchkoli poznámek půjdeš za mnou. Nechtěl bych, abys kvůli mému vedení špatným směrem přišel k úrazu. To bych si u Feiera moc nešplhnul, že. A tak jsme pokračovali zpět do středu území, doufajíc, že přerostlé kotě zůstane tam, kde právě je.

Trénink V.

"Neznám nejmenší tušení," uchechtnu se ti na odpověď a zatřepal hlavou. Moc cizích jsem zatím nepotkal, neměl jsem potřebu chodit kamkoli daleko. A už vůbec ne v toto zimní období. Coural jsem většinou jenom kousek, víšjak. "Jasný! Níže postavení my vlci, já ne, jenom na určitou dobu. Ale od Théty je to na tobě docela aj. Jo a tó... když jde o několikadenní couračky dál někam - je vhodné to oznámit čelu smečky. Jakože Feierovi, nebo Jarumimu. Ten je beta a toho ještě poznáš, asi," povídal jsem důležitě. Připadal jsem si důležitě. Až na to, jak mizerné moje komunikační schopnosti byly. Ale s tím už ses nejspíše seznámil, a zatím to vypadalo, že mi rozumíš. Nepochyboval jsem o tom, že kdyby ne, tak se ozveš a dožaduješ se vysvětlení. Zamávám ocasem a zavětřím. "Hm... cítím něco. Nějakou... kočku," trochu jsem znervózněl. Sám jsem se už setkal s přerostlou kočkovitou šelmou. Jednou jedinkrát, ale na tu zkušenost nezapomenu. Trochu ztuhnu, mé svaly se napnou, mít hustější a delší kožich, pořádně se zježím. Ve skutečnosti cítím šavlozubého irbise (viz encyklopedie > fauna), ale to jsem holt nevěděl, neboť tento tvor nebyl právě tím, se kterým jsem měl svou předchozí zkušenost.

Koukám chvíli na tebe, a dávám si dohromady dva plus dva. Samozřejmě mi v první chvíli nedošlo, co tím myslíš a co se po tobě chce. "Jo, počkám," zachraptěl jsem zkráceně a tak tak se držel, abych nevychrchlal zase haldu hlenu. Netušil jsem, co bych měl od léčitele čekat. Za svůj dvouletý život je to poprvé vůbec, kdy něco takového potřebuju. Byl jsem z toho docela nervózní, to byla pravda. Nevěděl jsem, do čeho jdu, co se po mě bude chtít, a tak, ale věřil jsem sestřičce. Bez ohledu na to, že jsme se viděli naposledy ve svých prvních měsících. Kecnul jsem si na zadek smířen s tím, že tu holt budu muset počkat.

Trénink IV.

Sledoval jsem, jak si to tu užíváš a radost v mém srdíčku tím stoupala, a nebylo to něco, co bych neuměl dávat najevo. "Jo," uchechtnul jsem se. Ano, byl fakt, že nás tu byla spousta. Zašvihal jsem chvostem a uculil se, jakobych se snad před chvílí nedusil hlenem v kašli.
Nebyl jsem zrovna nejpozornější, nezmerčil jsem na tobě tedy tu nervozitu při zmínce smečkovýho modráska. Úsměv na tváři mě neopouštěl. Poklusem po území jsem se krásně zahříval a bylo mi fajn. "Možná je tu těch smeček víc aj, ale vím jenom o těchto, moc venku nebyl jsem ještě, nestihl," pohodil jsem hlavou a přešel z klusu do kroku. Ohlédl jsem se na jihozápad. Tam bylo poslední místečko, kam bylo potřeba zaběhnout, aby jsi viděl celou část území, která ti je přístupná. Jestli bych se měl za smečku chlubit vykáceným hájem... no.

<<< Kopečky

Trénink III.

Vyklusával jsem vytrvale, s tebou po boku, po druhém boku vzdalující se říční proud. "Záleží, co přesně vědět chceš," těknu k tobě pohledem. "Teď v zimě nikam do hor nemělo by se moc. A na sever území taky ne. Nebezpečí. Ne že bychom se ho měli bát, ale zase nebuďme tentononc..." na chviličku jsem se zasekl. "No... todle... lehkožábní... lehkovážní," napoduhé jsem se slovíčkem aj dokonce trefil.
"Na severozápadě jsou Zázrační, to je jedna z prý nepřátelských smeček k nám. Proč, ale nevím. Osobně s jedním jejich štěnětem znám se, a byl hodný, hodný moc!" štěknu. Ano, jenže v té době jsem byl taky štěnětem, co jsme se potkali... už byl nejspíše mladým dospělákem, jako téměř i já. Neuvědomoval jsem si, že jsem domotal další název. Hehe, a koho to štve. "Pak jihovýchodně je Nihil, ale ten je daleko a tam vzadu, vidíš ty obrovské tyčící věci?" ohlédnu se a hlavou myknu k panelákům v dáli. Jdou krásně vidět, vrstva sněhu z nich dělá mnohonásobně nápadnější, než po zbytek roku. "Tam prý taky žijí nějaká vlkům stvoření podobný. Nevím. Já se tam nebyl," pověděl jsem tajemným tónem hlasu. "Ale takový ten modrý bručoun Stadley... pokud pamatuješ ho, ten prý byl!"
Pokračuju klusem k lesu, než mineme první stromy. "Tak... toto moje oblíbená část území je," popojdu mezi několika stromy a konečně se zastavím. Přes větve jehličím obsypané přijímám sluneční paprsky, které nehřejou tolik, jak by se zdálo. Vlastně téměř vůbec.

Trénink II.

Zdálo se, že po tomto jsi přestal řešit můj zdravotní stav a byl jsem za to rád. Nejradši bych to ale zakecal pro jistotu ještě víc. Jenže... čím. Komunikace mi dělala větší a větší problém v závislosti na tom, jak moc jsem se během ní snažil.
Překlusal jsem kopečky a zamířil jižně. "To je fajn, že líbí se ti," uculím se na tebe a zamávám lehce ocasem. Stále jsme napravo měli řeknu, která byla mým navigačním bodem. Obrátil jsem k ní pohled. "Mimochodem, tato řeka, Igna jmenuje se, teče až mimo území kolem těch pozůstatků té staré budovy, kde byli my dva jsme," prozradím ti s mrknutím side info a pokračuju dále. Mírně se od břehu vzdálím, směrem jihovýchodně. "Nyní čeká nás les, který hraničním taky je."

>>> Jehličnatý les

"Fakt nevím, fakt," povím nakonec bezradně. Poslední týdny byl ve smečce zmatek nad zmatek a pokud nešlo něco podle plánu, byl to pro mou hlavu problém. Jenže kdoví, zda tady vůbec nějaký plán byl, že. Stál jsem tam, prakticky bez hnutí, pohled jsem zabořil do sněhové závěje pod našimi tlapami. Nic moc jsem si nedělal z tvého přísného tónu, spíše než ona problematika hledání léčitele na můj aktuální zdravotní stav, mi v hlavě šrotovala ta nepřehlednost. Věděl jsem, že tyto záležitosti se po zimě uklidní. Doufal jsem v to. Na maličký okamžik těknu pohledem na tebe, nevěděl jsem, co v tomto okamžiku mám dělat, říkat...

Vysokým hlasem, hlasitě jsem se zachichotal. "Já? Bojovník? To sotva." Jo, tímto jsi mě opravdu rozesmála. "Su Venandi. Což... je vlastně lovec jakoby. Tedy... ne jakoby, je to lovec, fakt. Lovím jídlo smečce," přiznám stále s pobaveným úšklebkem a pohodím hlavou. Mé nemotorné neohrabané tělo by při boji více zavazelo, i přestože být velký by mělo v těchto okamžicích pořádnou výhodu.
V tu chvíli, co jsi začala povídat, mi zrovna ulítla pozornost k prvním sněhovým vločkám, které se začly snášet z oblohy. Až se k mým téměř vždy složeným uším dostalo omluvy a já nevěděl za co, překvapeně jsem se na tebe podíval. Z očí ti šly slzy. A já v tu chvíli nevěděl, jak se zachovat. Nechápavě jsem na tebe zamrkal. Emoce byly něco, co mi bylo takřka cizí. Až na radost, tu jsem ale vyzařoval přirozeně, aniž bych nad tím kdovíjak přemýšlel.
Chvíli jsem uvažoval, jak na toto zareagovat. Přiblížil jsem se pomalu hlavou k tobě. "Huh, co se děje?" optal jsem se poté. Byl jsem zvědav, nevěděl jsem, jak jinak z této situace vybruslit. Můžu za to snad já?

Trénink I.
<<< Pramen řeky

Povídám ti dál nějaké zajímavosti o tomto místě, než jsem uslyšel své jméno. Zastavil jsem se a (NA TO POZOR, TO SE ČASTO NESTÁVÁ!) poslechl celou tvou větu bez toho, aby mi z toho myšlenky utekly někam do tramtárie. Pohlédl jsem dokonce přímo na tebe, jen ne do očí - oční kontakt byla další z věcí, co mi dělaly problém. Chvíli jsem na tebe koukal. "Dobře. Dobře, slíbím," pokývu hlavou a uculím se. Doufal jsem, že už na mě nic takového nepřijde. Uvědomoval jsem si, že kdybys byl mým nadřízeným, což nejsi a ještě dobrou dobu nebudeš, poslechnout bych tě musel. Ale tady nešlo o loajalitu a poslušnost. Měl jsi o mě starost a já tyto věci bohužel příliš nechápal. "Nějaké dotázky? Kdyby jo, tak ozvi," prohodím a pokračuju v chůzi po proudu řeky, obcházím přitom první z kopečků. Vypadá to, že mi můj dýchací aparát dá teď na chviličku pokoj.

<<< Pramen řeky

"Jooo, zvládnu to. Musím, moje povinnost je," otočím se na tebe a pokračuju v chůzi kolem řeky. Byl jsem si opravdu jistý, ač mě to stále docela znervózňovalo. Pohodil jsem hlavou, abych ty myšlenky zahnal a pousmál jsem se. "Léčitele máme, ale práci mají oba myslím hodně," tušil jsem, že teď v zimě budou Feier s Ikkem zaneprázdnění až až. Víš vůbec to, že je Feier krom šéfika taky léčitel? Asi ne, co? Každopádně, ten má teď práce a práce... Byl jsem paličatej. Hodně, hodně paličatej. Navíc jsem se bál, že pak budu muset někde ležet. Ležet, válet se, flákat se mi opravdu nikdy moc nešlo.
"Toto... kopečky. Vypadá to jako hory, ale jenže je to miniaturní," koukl jsem na jeden z kopečků, s vrchem o něco málo nižší, než mi dosahoval ten nejvyšší hrot na hlavě.

Chvíli jsem na tebe koukal mrkajíc, než jsem se vzpamatoval. "Jsem v pohodě ségra, neboj!" zazubím se na tebe a na okamžik se zamyslím. Jakoby se před chviličkou právě nic nestalo. "No... nevím kde najdeš. Moc neposlouchal jsem, když říkali," zatřepal jsem hlavou. Opět na mě šlo jakési chraptění, dřáždil mě ten bordel v krku aj čenichu. To bylo vlastně snad moje první setkání s nemocí, ať už šlo o jakoukoli formu něčeho takového. "Možná ten obrovskej strom?" pootočil jsem hlavu na stranu. Už zas mě napínalo. Ohno.

Přimhouřil jsem oči a snažil se soustředit na rovnou chůzi směrem od tebe. Byl jsem z toho na nervy, nevěděl jsem, co se děje. A to bylo co říct, protože jsem byl nejistý, nebo dokonce nervózní hodně výjímečně. Téměř vůbec lépe řečeno. "To půjde, vydržím to!" štěknul jsem na tebe. I tak jsem se hodlal držet dál, ať ten humus ode mě nechytíš. Bral jsem svou práci magistra šíleně zodpovědně. Byl jsem tu jediný! Ale byl jsem odhodlaný. A to bylo přeci to nejdůležitější!
"Následuj!" zavelel jsem a vydal se po proudu řeky (po břehu samozřejmě, aby nedošlo k omylu) hezky jakoby zpět, s tím, že nebudeme uhýbat směrem k tomu obřímu stromu.

>>> Kopečky