Príspevky užívateľa

No, řekněme že jsi aktuálně udělal něco, co jsem nečekal. Byl jsi daleko obratnějším vlkem, než já. Ve chvíli, kdy jsem opět zabral, prudce zatočíš a já málem zakopnu o tvůj hřbet. Taktak se mi povede vyskočit a prudce zabrzdit. Co se fyzické zdatnosti, nebyl jsem zrovna nejostřejší tužka v penále. Rozhodně ne oproti tobě. To já byl jen samá noha, samej vocas. "He," bylo jediné, na co jsem se aktuálně zmohl. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal a zjistil, kamže jsi to vlastně zahnul. Vedeš mě do kopečka? Hm...
Na nic jsem nečekal, a odvážně se za tebou rozběhl i do toho kopce. Ano, na svaly to dávalo zabrat. Ale co už. Aspoň máme homemade fitko.

>>> Úpatí

"Má to jiné tvary, širokost a tak to jo," na chviličku jsem zvolnil a zastříhal ušima. Chvíli jsem koukal jen tak před sebe a užíval si vítr v kožichu. Běh jsem měl rád. Mnohem radši než třeba lov, plavání, či boj. Toto bylo skvělý. "Ale i tak pochybuju, že to vytvořil Rintintin," protočil jsem očima. Ano, měl jsem vymyšlenýho svýho vlastního boha. Teprve několik dní, ale moc jsem nevěděl, co to nějaká víra vlastně je. Nebral jsem ji ani zdaleka tak vážně, jako ten Kult. Prostě jsem jen tušil, nebo si spíše umanul že je to nějaký hustý typek, který nám stráží prdel zvrchu.
Na tvou pobídku jsem opět přidal a začal sprintovat, ve snaze tě dohnat. Už se mi to málem povedlo, kdybych předtím nezvolnil. Ono se to moc nezdálo, ale i tady v údolí, kterým se rozléhalo krásné jaro, byla hromada vjemů, které se bily o moji pozornost. Na poznámku o rolích jsem se jen uchechtl. Za běhu, samozřejmě. Nepřestával jsem, tentokrát jsem nepolevoval. Ikdyž... jak by asi vypadal takovej drolf s polevou?

"Už jenom to místo zní docela divnej. Slyšel od někoho jsem, že to udělali nějací dvojnožci," pověděl jsem. Tón hlasu najednou změněnej, mluvil jsem nejistě, lehce zamyšleně. "Prej je to tam něco jako na těch troskách, kde spolu byli my jsme, jen..." zamáchal jsem ocasem. "Z dálky jde vidět mnohonásobně, že to... větší?" větičku jsem zakončil lehce tázavě. Já tam nebyl. Ty ano. "Nebyl no. Si pamatuju že to...náš modrásek tě hnal. Viděl všechno jsem, z keře," zavzpomínal jsem a střihl uchem.
Zatímco jsem zamyšleně žbrblal, už už jsi mi utíkal kamsi do pryč. Vytřeštil jsem oči nad tím, jak rychlej seš. Já měl sice delší nohy, ale ty jsi měl výrazně lehčí kosti. Snažil jsem se zrychlit a pomaličku doháněl onen náskok, který přede mnou máš. "No počkej!" štěknu na tebe za běhu a nepolevuju.

"Počkejpočkej, už vím! To jsou ti co bydlí v tamtěch věžích, že?!" vykřikl jsem svým typicky vysokým hlasem a výrazně u toho gestikuloval ve tváři. Samozřejmě jsem si vzpomněl, jak jsem ti říkal o smečkách okolo. Jenom- prostě jsem o nich nic, než cosi z poslechu, zatím nedozvěděl. "A nevrhli, viješ, židíš... uh-" okamžitě mi došlo, že jsem prohodil počáteční slabiky. Zarazil jsem se, než jsem se poté opravil. "Chci říct... žiješ, vidíš," zahihňal jsem se. "Byli strašně moc takový... taky divný, ale nevím jak to příliš popsat. Říkají to někteří vlci i od nás, já to nikdy nechápal," zavrtěl jsem hlavou, lehce zmateně, ale úsměv z mé tváře nemizel. Měl jsem namysli formální projev. Moc jsem o tom nevěděl. Mno. "Nechtěl by ses třeba proběhnout?" optal jsem se tě a pootočil hlavu na stranu.

Moc jsem nechápal konverzaci mezi ségrou a Ikkem. Ale jelikož to nebylo mířený na mě, pomyslně jsem nad tím mávl tlapou. Navíc - nyní jsem měl daleko zajímavější podívanou. Užasle jsem vytřeštil oči na Ikkeho svítící kožíšek. "To je hustý! Jak to děláš?" optal jsem se. Samozřejmě mi nedošlo, že on sám to nevidí, takže nejspíše úplně nepochopí, o čem je řeč. Ale možná už mu to někdo řekl. Tedy... určitě už s tím byl obeznámen.
"Jasný šefe!" pověděl jsem hlasitě k dávce bylin. "Ňom ňom kytištýýý!" výskl jsem a okamžitě slupnul, co jsem měl. Bez keců. Jednak to bylo pseudonařízení někoho výše postaveného a jednak... proč ne. Každý jídlo zdarma se počítá, ikdyž je fujkatý, jako třeba toto. Požvýkal jsem trochu, decentně a spolkl. Vůbec by na mě nešlo poznat, že jsem nějak nemocnej. Ale byl jsem.

Zašvihal jsem spokojeně chvostem. Nechtěl jsem, aby se tuta atmoška nějak kazila či houstla. Vlastně... kdyby se to stalo, v tu ránu bych byl zmatenej, protože tyto věci silně nedávám a hlavně nechápu. "S Kultem?" lehce jsem nadzvedl obočí a potlačil smích. Znělo to vskutku vtipně, a byl to paradox ale... vlastně jsem nevěděl, co to je. "Co je to Kult?" název mi nic neříkal. Ano, věděl jsem, že nějací vlci sídlí dole pod námi ve městě. Nebo se o tom alespoň spekulovalo. Že je to pravda jsem netušil a jak si říkají, už vůbec ne. A skutečně, jejich název nezněl jako název smečky. Spíše random shluk nějakých zbloudilých vlčích duší. Kdybych více vnímal emoce, asi bych se trochu zastyděl za to, že mi chybí informace. To je přece u magistra neslýchané! Druhou větu jakobych přeslechl, neboť mě zaujala ta první. Nedočkavě jsem vyčkával tvé odpovědi, s nadšeným výrazem ve tváři. Noco, musel jsem dávat najevo aspoň ty emoce, které jsem znal, když zbytek byl pro mě problém.

A nedám ti pokoj a nedám. Měl jsem co dělat, abych tě pustil ke slovu a nemluvil dále sám. Ale vydržel jsem a to je pokrok! Naopak právě, hltal jsem každé tvé slovíčko a ukládal si ho do své hyperaktivní hlavinky. "Ále, uvažoval jenom, jsem co tady vlastně stalo, moc se nedostalo ke mě toho, byli jsme u Přízračných na hranicích a tak, a bylo to hustý, poslouchat jak diplomicky mluví druzí, jiní," ah ano, opět jsem se do toho trošičku zamotal... nic nového, well. To, že nejseš jediný přírůstek jsem nevěděl, ale kdovíjak mě to nepřekvapilo. Rozhodl jsem se, že zkusím být trochu víc pozornější. Velice rád toho druhého nováčka poznám také.
"A kde všude už jsi byl? Povídej, přeháněj!!" vyzývám tě aktivně a pousměju se. Mám trochu roupy, rád bych se proběhnul. Byla to moje taktika jak zpracovat emoce - ať už ty negativní, tak ty pozitivní. Chtěl bych tě konverzací nějak navést k tomu, aby sis dal procházku... um... ne, proběhku, se mnou.

Ticho po bouři. Ačkoli z tohoto místa skutečně šla cítit nějaká ta melancholie, já to kdovíjak nevnímal. Ikdyby - ač se tu dělo co chce, už se to stalo a nedalo se s tím moc dělat.
Jakmile se přede mnou zjevila známá tvář a ozval se veselý hlas, rozzářil jsem se. Konečně byla těžká zimní práce za námi a já poprvé viděl svého nejlepšího kamaráda taky na severní části území. "Vítej u nás, Isko!" štěkl jsem nadšeně, přední část těla štěněcky přišpendlil k zemi, prdelí nahoře mávajíc, div fluffáče před sebou nesmetnu svým bičovitým chvostem. "Věděl, že si tě sem necháme!" zamotal jsem klasicky jazyk tak, jak u mě tu byl kdekdo zvyklý. "Už ti tady práci dali, nebo zatím se couráš a přemýšlíš?" začal jsem tě zasypávat otázkami. "A co ostatní? Jak pohlížejí na tě?" No jednoduše jsem chtěl vědět, jak se začleňuješ a zda jsi tu v pohodě.

Měl jsem to štěstí (jak se říká, víc než rozumu) že moje tělo zvládalo nemoc poměrně dobře. Jo, občas mě obtěžoval ten bordel, co se ze mě sypal pokaždý, co jsem otevřel tlamu, ale co se dalo. "Já... jo. Docela to jdu. Tedy... jde," pokusil jsem se o úšklebek, s tváří stále zkřivenou. Neznělo to tedy příliš přesvědčivě, ale věděl jsem, že může bejt vždycky hůř. Vlastně... kdoví, zda mi někdy bylo opravdu tak špatně, že bych přiznal, že mi špatně je. No pak to srovnávej.
Netroufl jsem si mluvit víc. Mezitím co jindy jsem byl schopnej druhému vykecat díru do hlavy, dneska to prostě tak úplně nešlo. Ikkeho jsem sice kdovíjak dobře poznat nestihl, ale měl jsem ho rád (ostatně jako snad všechny tady) a věřil jsem mu. Nepanikařil, navozoval klidnou atmosféru. Tak nebyl důvod začínat jančit. Ostatně, ikdyby jo, bylo to něco u mě naprosto nezvyklého.

Bylo již několik dní po potyčce mezi tuláky a našimi zde. Já v tuto dobu byl však jinde, takže mi nedocházelo, co se tu tehdy vlastně dělo. Ze sněhu již prakticky nic nezbývalo, na jenom místě jsem sotva spatřil zbytky uschlé krve. Sehnul jsem hlavu a přičichl. Krev patřila někomu od nás. Nepřekvapovalo mě to. Pokud se tu něco dělo, boj mohl být součást toho dění, bitvy k snaze o přežití prostě patřili. Nebral jsem to jako kdovíjakou tragédii. Kdybych jen věděl!
Poodešel jsem kousek dále, pár desítek metrů a krvavé stopy nechal daleko za sebou. Zatřepal hlavou a užíval si tichého údolí. Přicházelo jaro, což mi dodávalo sílu. Sníh mě bavil, ale bylo na čase mu taky zase na čas říct pápá. Protáhl jsem se a zašvihal chvostem. Poté jsem se krátce posadil a začal tupě civět před sebe. To víte, jeden se musí čas od času zamyslet.

Měl jsem oči i uši na šťopkách, čenichem jsem neustále kontroloval charakter pachu, jeho intenzitu. Chtěl jsem mít přehled, jak daleko predátor od nás je, aby nám ideálně nic nehrozilo. Nebál bych se bránit, kdyby k tomu došlo, ale proč se do něčeho zaplétat zbytečně?
"Správně," pousmál jsem se na tebe nervózně, odkašlal si a okamžitě změnil směr naší dlooouhatánské tour de Azaryn. Doufal jsem, že bez jakýchkoli poznámek půjdeš za mnou. Nechtěl bych, abys kvůli mému vedení špatným směrem přišel k úrazu. To bych si u Feiera moc nešplhnul, že. A tak jsme pokračovali zpět do středu území, doufajíc, že přerostlé kotě zůstane tam, kde právě je.

Trénink V.

"Neznám nejmenší tušení," uchechtnu se ti na odpověď a zatřepal hlavou. Moc cizích jsem zatím nepotkal, neměl jsem potřebu chodit kamkoli daleko. A už vůbec ne v toto zimní období. Coural jsem většinou jenom kousek, víšjak. "Jasný! Níže postavení my vlci, já ne, jenom na určitou dobu. Ale od Théty je to na tobě docela aj. Jo a tó... když jde o několikadenní couračky dál někam - je vhodné to oznámit čelu smečky. Jakože Feierovi, nebo Jarumimu. Ten je beta a toho ještě poznáš, asi," povídal jsem důležitě. Připadal jsem si důležitě. Až na to, jak mizerné moje komunikační schopnosti byly. Ale s tím už ses nejspíše seznámil, a zatím to vypadalo, že mi rozumíš. Nepochyboval jsem o tom, že kdyby ne, tak se ozveš a dožaduješ se vysvětlení. Zamávám ocasem a zavětřím. "Hm... cítím něco. Nějakou... kočku," trochu jsem znervózněl. Sám jsem se už setkal s přerostlou kočkovitou šelmou. Jednou jedinkrát, ale na tu zkušenost nezapomenu. Trochu ztuhnu, mé svaly se napnou, mít hustější a delší kožich, pořádně se zježím. Ve skutečnosti cítím šavlozubého irbise (viz encyklopedie > fauna), ale to jsem holt nevěděl, neboť tento tvor nebyl právě tím, se kterým jsem měl svou předchozí zkušenost.

Koukám chvíli na tebe, a dávám si dohromady dva plus dva. Samozřejmě mi v první chvíli nedošlo, co tím myslíš a co se po tobě chce. "Jo, počkám," zachraptěl jsem zkráceně a tak tak se držel, abych nevychrchlal zase haldu hlenu. Netušil jsem, co bych měl od léčitele čekat. Za svůj dvouletý život je to poprvé vůbec, kdy něco takového potřebuju. Byl jsem z toho docela nervózní, to byla pravda. Nevěděl jsem, do čeho jdu, co se po mě bude chtít, a tak, ale věřil jsem sestřičce. Bez ohledu na to, že jsme se viděli naposledy ve svých prvních měsících. Kecnul jsem si na zadek smířen s tím, že tu holt budu muset počkat.

Trénink IV.

Sledoval jsem, jak si to tu užíváš a radost v mém srdíčku tím stoupala, a nebylo to něco, co bych neuměl dávat najevo. "Jo," uchechtnul jsem se. Ano, byl fakt, že nás tu byla spousta. Zašvihal jsem chvostem a uculil se, jakobych se snad před chvílí nedusil hlenem v kašli.
Nebyl jsem zrovna nejpozornější, nezmerčil jsem na tobě tedy tu nervozitu při zmínce smečkovýho modráska. Úsměv na tváři mě neopouštěl. Poklusem po území jsem se krásně zahříval a bylo mi fajn. "Možná je tu těch smeček víc aj, ale vím jenom o těchto, moc venku nebyl jsem ještě, nestihl," pohodil jsem hlavou a přešel z klusu do kroku. Ohlédl jsem se na jihozápad. Tam bylo poslední místečko, kam bylo potřeba zaběhnout, aby jsi viděl celou část území, která ti je přístupná. Jestli bych se měl za smečku chlubit vykáceným hájem... no.

<<< Kopečky

Trénink III.

Vyklusával jsem vytrvale, s tebou po boku, po druhém boku vzdalující se říční proud. "Záleží, co přesně vědět chceš," těknu k tobě pohledem. "Teď v zimě nikam do hor nemělo by se moc. A na sever území taky ne. Nebezpečí. Ne že bychom se ho měli bát, ale zase nebuďme tentononc..." na chviličku jsem se zasekl. "No... todle... lehkožábní... lehkovážní," napoduhé jsem se slovíčkem aj dokonce trefil.
"Na severozápadě jsou Zázrační, to je jedna z prý nepřátelských smeček k nám. Proč, ale nevím. Osobně s jedním jejich štěnětem znám se, a byl hodný, hodný moc!" štěknu. Ano, jenže v té době jsem byl taky štěnětem, co jsme se potkali... už byl nejspíše mladým dospělákem, jako téměř i já. Neuvědomoval jsem si, že jsem domotal další název. Hehe, a koho to štve. "Pak jihovýchodně je Nihil, ale ten je daleko a tam vzadu, vidíš ty obrovské tyčící věci?" ohlédnu se a hlavou myknu k panelákům v dáli. Jdou krásně vidět, vrstva sněhu z nich dělá mnohonásobně nápadnější, než po zbytek roku. "Tam prý taky žijí nějaká vlkům stvoření podobný. Nevím. Já se tam nebyl," pověděl jsem tajemným tónem hlasu. "Ale takový ten modrý bručoun Stadley... pokud pamatuješ ho, ten prý byl!"
Pokračuju klusem k lesu, než mineme první stromy. "Tak... toto moje oblíbená část území je," popojdu mezi několika stromy a konečně se zastavím. Přes větve jehličím obsypané přijímám sluneční paprsky, které nehřejou tolik, jak by se zdálo. Vlastně téměř vůbec.