Príspevky užívateľa

Ležel jsem v jeskyni, kde jsem se poslední týdny, ne-li dokonce měsíce zašíval. Bylo mi smutno. Byl jsem tu sám a neměl jsem ani ždibec energie... ani kousíček nálady vylézt ven a hledat si společnost. Pomalu mi docházela síla. Hladověl jsem, žíznivěl jsem. Chvíli trvalo, než jsem se rozkoukal. V tu chvíli mě přemoh silný záchvat kašle. Na okamžik jsem měl pocit, že už se nenadechnu, ale světe div se, povedlo se mi tento kašel ukočírovat. Sucho v krku. Vodu...
Zavrdychal jsem a zavrtěl se s tím, že se zvednu abych se pro nějakou tu vodu vydal. Ale něco mě zastavilo. Byl tu jeden háček. Nohy neposlouchaly. Nechtěly se nějak více hýbat a v ten okamžik jsem si taky všiml, jak moc jsem vyhublý. Takového jsem se neznal. Byly mi vidět žebra a tlapky byly tenké, jako nikdy dříve. Srst se ze zelenkavé měnila v šedivou. Stejně jako vše, na co jsem se podíval. Odcházel mi i zrak.
Cítil jsem zkrátka, že se mé dny chýlí ke konci...

Chvíli mi to trvalo, ale poněkud jsem zpozorněl. Bylo možné, že bys znala Sashu? Nebo někoho z mého okolí? To těžko... tvůj pach nesvědčil o tom, že by ses zde pohybovala dlouho, nebo... že by ses nějak často socializovala s místními obyvateli. "Proč by neměla být?" odpověděl jsem na otázku otázkou. "Je ve smečce. Nic jí nehrozí a pravidelně se potkáváme," potvrdil jsem, již docela jistým hlasem. "Znáš se se Sashou?" optal jsem se po chvilce mlčení zvědavě. Nedalo mi to.
Zacítil jsem pach vysoké zvěře. Což... mě uvědomilo, že jsem vlastně docela hladový. Věděl jsem samozřejmě, že ač mám na staříka poměrně dobrou kondici, neměl bych sám proti jelenovi šanci. V hlavě se mi rodil nápad, vyzvat svou společnici k asistenci při lovu.

Tak dobře jako právě teď mi nebylo už fakt dlouho. Ač jsem prve fakt netušil, zda bude možnost se sem vrátit, no možná jsem v to ani nedoufal, nyní jsem byl rád, že mě osud dovedl zpět. Ikdyž jsem o většinu vlků zde přišel, Sashenka tu byla stále a zdálo se, že její zájem o mě se zcela nevytratil. Stejně jako můj zájem o ni.
Najednou jsem si připadal, jakoby okolo nás nic jiného neexistovalo. Neměl jsem potřebu cokoli kolem řešit, ne teď... "Neprospal, pomáhal jsem..." na chvilku jsem se zasekl. Nebyl jsem si jist, jak to moje nejdražší vezme a trochu jsem se obával, jak to vezme. "Pomáhal jsem smečce, a naoplátku jsem dostal dočasné zázemí. Dostal jsem taky nabídku zůstat s nimi," pravil jsem klidným, tichým hlasem. "Distancoval jsem se. Nebylo to místo, kam bych chtěl patřit a zůstat tam nebylo mým záměrem," dopověděl jsem nakonec. Bylo dost pravděpodobné, že nebýt Azarynu, nového jara se nedožiju.
O poznámce k mladým jsem se musel zasmát. My dva mezi nejmladší už nepatřili, to byla pravda. "Taky ho to dožene," uchechtl jsem se. "Stáří nikdo neunikne," samozřejmě mě nenapadlo ani pomyslet, že by se náš poslední syn neměl dožít našeho aktuálního věku.
A nakonec jsem zavrtěl hlavou. "Kdepak, vesměs jenom odpočívám. Několika lehce zraněným jsem pomohl, jinak polehávám a sluním se," rozzářil jsem se.
"Každopádně, chybí mi má profese. Chybí mi být oddaný smečce, že jsem několikrát zvažoval návrat do Nihilu. Jen se obávám, zda bych smečce byl ještě k něčemu."

"Ano, ahoj," zopakoval jsem pozdrav potěšeně a posadil se. Jednu tlapu jsem zvedl do vzduchu a přátelsky se pousmál. "Nikdo nemládneme, Bell. Nemám pravdu? Taky si tě pamatuju naposled jako puberťačku... jo a mám pocit, že jsem tě zahlédl i na léčitelském workshopu, ač jsem se tam jenom mihnul," pověděl jsem poté, co jsem se na okamžik zamyslel. Bellana mi nesmírně připomínala svou matku. Matku, která již dávno nebyla naživu, a ač jsem podrobnosti dodnes neznal, chyběla mi. Mrzelo mě, že jsem ji nestihl poznat blíže. "Konečně tady potkávám někoho, koho ještě znám, všiml jsem si, že má Nihil hodně nových členů," mluvil jsem klidně, poměrně tiše, stále se špetkou nadšením v hlase.
Neuniklo mi, že něco schováváš chvostem. Respekitve, ten pohyb tvého ocasu nebyl úplně běžný. Nezaregistroval jsem však, o co jde. Neměl jsem důvod se po tom pídit ani vyzvídat. Kdybys chtěla, promluvila bys o tom. "Nějaké novinky? Co tví sourozenci, potkáváš se s nimi pořád? V podstatě o nikom z původních členů moc nevím," snažil jsem se navodit nějaké konverzační téma. Tvou nervozitu jsem vycítil, avšak zatím to nebylo něco, co by nutně vyžadovalo nějaký zásah z mé strany. Snažil jsem se tvářit co nejpřirozeněji a uvolněně, doufajíc, že to jaksi převezmeš.

"Copak to překvapení? Vždyť jsem ti říkal, že se budu motat kolem," povím, stále kmitám chvostem ze strany na stranu a ani ten úsměv mi z mé zelenkavé tváře nemizí. "I přestože nyní Nihil oficiálně neobývám, stále jej považuji za svůj domov, nemám nejmenší důvod odcházet nikam dále," rozmluvil jsem se, jak u mě bylo ve zvyku. Každý kdo mě aspoň trochu znal věděl, že jsem málokdy skutečně mlčel.
"Jak to zvládáš? Co nového? Jak je na tom Sol? Povídej, přeháněj! Co nového ve smečce?" zavalil jsem tě svými zvědavými dotazy a natáhl k tobě hlavu, abych se o tebe otřel. Vůbec by mě nenapadlo, že by se ti to třeba mohlo nelíbit, ale počítal jsem snad s každou, byť neverbální odpovědí. Přestože jsme spolu již tolik času netrávili, stále tě z celého svého srdce miluji a udělal bych pro tebe první poslední. Chtěl bych s tebou trávit více času. Chybí mi ty úžasné chvíle, které jsme spolu denně zažívali...
Byl jsem rozzářený jako sluníčko. vyjma šedivých chlupů v kožichu by na mě nebylo vůbec vidno, že už nejsem nejmladší. Stále jsem měl jiskru v očích a nadšení v krvi.

Motal jsem se poblíž Nihilského území. Uvažoval jsem, zda bych opravdu nechtěl přehodnotit to rozhodnutí, vrátit se k té smečce. Věděl jsem, že mě po odchodu nezavrhli. To by se jim fakt nepodobalo. Možná bych byl dokonce vítaný, ale stále ve mě panovaly jakési myšlenky na to, že když jsem jednou opustil, už by bylo drzé se tam vrátit. Aspoň mi to tak připadalo. Možná jsem byl příliš sebekritický? Kdoví.
Elegantně, jako za mlada, jsem se vyhýbal místům, kde by se mi mohly zabořit tlapy. Tato místa jsem znal moc dobře. Bylo by divné, kdyby ne. Vždyť jsem tu žil dlouhé roky. O to méně mě překvapovalo, když jsem zde ucítil typicky heřmánkovou vůni spojenou s pachem vlka. Někdo od Nihilu... docvaklo mi okamžitě. Zpozorněl jsem a vydal se po pachu.
Odpočívající, světlomodrá vlčice s blonďatými kadeřemi a výrazně čnícím rohem na čele. Jak bych na někoho takového mohl zapomenout! Je pravda, že už jsme se neviděli šíleně dlouhou dobu. Přesto jsem nahodil přátelský, potěšený výraz a lehce zamával ocasem. "Bell! Ahoj!" a přiblížil se.

Měl jsem tendence se uchechtnout. Ale i ty jsem potlačil. Chtěl jsem zachovat vážný, až ledově klidný výraz se špetkou zájmu. Ambiciózní dáma. Ale já se nevzdám. Ostatně, kdybys chtěla, už bys dávno odešla pryč. napadlo mě. Ale měla jsi pravdu. Nemohl jsem po tobě nic chtít, byla jsi svobodná vlčice bez příslušnosti k smečce, natož abych byl tvůj nějaký nadřízený. Byla jsi dospělá a svéprávná, nic mě neopravňovalo k tomu se pokoušet řídit tvůj život, nebo ti dávat nevyžádané rady.
Na signál, že rozumím, jsem jenom pokýval hlavou a švihl ocasem. Divil jsem se, když jsi o mě projevila zájem. Snažil jsem se v řeči tvého těla vypozorovat nějaký znak přetvářky. "Ač jsme se snažili s partnerkou oba, dospělosti se nedožili," poznamenal jsem trpce, ale nějakému kdovíjakému projevu lítosti jsem zabránil, aby vyšel ven. Vlastně... jsem se to pokoušel zpracovat a mluvit o tom bylo taky klíčem. "Mno jo, čeká nás to každého," pověděl jsem tiše a povzdechl si.

Ve snaze najít zde nějaký bylinky, který na jihu najdu jen stěží, jsem se zatoulal krapet severněji. Severněji, než u mě bývávalo vždy zvykem. Byl jsem však aktuálně toulavý vlk bez vazby ke kterékoliv smečce, takže jsem se mohl pohybovat po neutrálním území jak se mi jen zlíbilo. Krutá zima skončila již dávno a jaro bylo v plném proudu. Společně s tím jsem cítil, jak magie, jejíž mana mi protékala žilami, řádně sílí.
Můj pohled padl na kopretiny. Připomínaly mi Nihilské heřmánky. Popravdě? Patřit k Nihilským mi šíleně chybělo. Ikdyž volnost a svoboda bylo něco nenahraditelného. Najednou... najednou jakobych ze těch kopretin ten Nihil i zacítil... a pach sílí a sílí. S čenichem přišpendleným k zemi jdu od kytky ke kytce a ke každé přivoním. Jaro...
Při čenichání jsem chytil stopu. Stopa vedla do vyšší trávy, prozatím jsem se zdržoval na tom zvěří udusaném kusu louky. Nebyla to zvěř, ale ani tráva. Dokonce i pach zimního vzduchu jsem nezacítil dlouhé týdny. Tuto vůni jsem cítil po šíleně dlouhé době, ale měl jsem ji spojenou s příjemným. Zvednu hlavu a překvapeně pozvednu obočí. Krčím se těsně pod tou nejnádhernější vlčicí v celém Norestu. Před miloučkou, fluffatou Sashou. Už jsem pochopil, proč cítím to co cítím. Vypadalo to, že jsem si jí všiml dřív, než ona mě. "Ahojky!" štěkl jsem nadšeně a rozkmital svůj ocas. Jako malé, rozzářené vlče.

Sleduju tě, vyhýbám se však přímému očnímu kontaktu, abych tě ještě více neznervóznil. Tvá slova poslouchám bedlivě a snažím se všímat si jakéhokoli náznaku opravdu rizikového chování. Ikdybych se měl s tebou poprat, nehodlám se vzdát jen tak lehce. Jsem vlk se zkušenostma a schopnostma, získanýma léty praxe a roky tréninku. "To vskutku, nejsi," pokynu ti hlavou na odpověď, stále si držím svůj klid. "To nikdo neříká," pronesu jen tak mimochodem jako doplněk. "Nebojím se tě, klid," ucouvl jsem ještě o další metr vzad. Nebál jsem se, mluvil jsem pravdu. Ale to neznamenalo, že nejsem obezřetný. "Nebezpečí se stavím čelem, neutíkám před ním. Proto," odpověděl jsem, tentokrát ne už úplně klidným hlasem, jako spíše pevným. Krátce, bez nějakých dalších okecávaček. Věděl jsem, že o ně nestojíš. Vím, že bych se vlčici ubránil. Vážně jsem si nemyslel, že by neutrální pozemky Norestu vykazovali tolik nebezpečí. Na to jsem se tu toulal až moc dlouho.

"Nemám vlčata," odpovím ti jednoduše a pousměju se. Zato ty bys mohla být moje vnuka. Kdybych nechtěl šetřit tvé zřejmě přehlcené smysly, poukázal bych na věk, který mezi námi je. Z tvého mluveného projevu i řeči těla jsem usoudil, že bych měl své věty krátit, nebo mlčet úplně. Druhá varianta u mě nepřipadala v úvahu. Stále jsi měla možnost odejít, kdybys svůj postoj ke mě myslela vážně.
Zůstával jsem klidný, ale všímal jsem si každého, byť nepatrného gesta z tvé strany. Obezřetnost byla namístě, proto jsem tě ani v duchu za ni nekáral. Nikdo nevíme, co se tomu druhému honí zrovna v hlavě. Ač by se někdy hodilo tento skill mít, neznal jsem nikoho, kdo by jím disponoval.
"Na každém záleží," střihnu uchem a konečně se posadím. Zvednu jednu z předních tlap do vzduchu. "I na tom, koho střetnu v trávě," pověděl jsem. Každý máme svůj příběh. A každé chování má svůj důvod. A toto mi nikdo neodpáře.

Toto chování bylo něco, na co jsem byl zvyklý, nepřekvapovalo mě to. Jakožto léčitel jsem se setkal s ohromnou spoustou nedůvěřivých vlků. Cítil jsem z tvého chování, že jsem asi neudělal správný krok. Moc jsem si z tvého útočného tónu a cenění zubů nebral k srdci. Nebál jsem se, ale měl jsem se na pozoru. Lehce jsem zpevnil svaly v končetinách, a byl jsem připraven na jakýkoli útok. Uměl jsem se bránit. Ale nevěřil jsem, že by to zrovna dneska bylo potřeba. Byl jsem až příliš starý na to, abych měl takovou tu dětskou naivitu. Už jsem se netvářil jako rozpustilé, věčné vlče. Bral jsem toto setkání vážně, ale stále zůstával klidný.
Ucouvl jsem o metr dozadu, abych ti dal více prostoru. Nechtěl jsem na tebe tlačit. Nebylo vždy pravidlem že vlk, který štěká, nekouše. "V klidu, prosimtě, nemusíš se rozčilovat," pravím k tobě vlídně, stále klidným hlasem. "Starám se, protože za svůj ne až tak krátký život jsem poznal spoustu vlků. I takových, kteří se na mě tvářili podobně, jako ty. A nikdy... nikdy v nich nebyla ani špetka zla. Za toxickým, útočným a zlým chováním se vždy něco skrývá," pověděl jsem, stále jsem si držel svůj klidný tón. Chtěl jsem, abys věděla, že se tě nebojím. Co se týče gest řeči těla, dával jsem si větší pozor, abych tě nějak více neznervóznil. Něco mi říkalo, že kdybys tu se mnou být nechtěla, už dávno odejdeš. Nikdo ti v tom přeci nebránil. "To je snad možná jediné, co mě právě teď trápí, a proto si toho taky hledím," zašvihal jsem chvostem. Jinými slovy - aktuálně je mým trápením tvé trápení.

Dobře, můj úsměv poklesl a nadšení povadlo ve chvíli, kdy jsi mi odsekla. "Nemusíš zdravit, pokud ti to není pohodlný, nevyžaduju to," uchechtnu se trošku, ale stále zůstávám uvolněný. Nikdy nebyla moje parketa útočit, nebo tak něco. Zašvihal jsem chvostem a pousmál se. "Nic konkrétního. Přál bych si mír na celé zemi, přál bych si vrátit život mým dvěma synům a ještě pár dalších nelehko vrátitelných věcí, ale s tím ty mi nejspíše nepomůžeš. Máš taky nějaká přání?" snažím se tě rozkecat. Ano, věděl jsem, na co míříš svým dotazem. Ač jsem mohl při své odpovědi vypadat hloupě, nebylo tomu tak. Jenom...
"Něco tě trápí, je tomu tak?" pootočil jsem hlavu lehce na stranu ve zvědavém gestu, stále koukajíc směrem k tobě. Cítil jsem z tebe negativní emoce. Vědět však, z čeho pramení, by bylo moc overpower. To nic nemění na tom, že bych to vědět chtěl.

Vyzvedávám si pro Cyrana a Dina odznáček, díky.

Ušklíbnu se na tebe a šibalsky po tobě loupnu jasně žlutýma očkama. "A kdopak je otcem? Povídej, přeháněj! Třeba ho budu znát," naléhám na tebe, vrtíc chvostem, se zvědavostí a nadšením malého vlčete. Ikdyž se vlastně my dva příliš neznáme, připomínáš mi náturou některé z mých dětí. Z těch, o které jsem nešťastně přišel. Já býval podobný.
Co se týkalo Norestského, či... defakto zemského podsvětí obecně, byla to pro mě jedna velká neznámá. O kdečem jsem kdeco věděl, byl jsem zvyklý druhým radit, mnohdy byly mé rady až nevyžádané. Ale co, chtěl jsem jenom pomáhat! Ovšem v tomto jsi nejspíše věděla víc, než jsem kdy já mohl zjistit ze zbylých sfér.
"Ano, potkali jsme se, dokonce několikrát!" štěkl jsem nadšeně. Ze svého jediného přeživšího syna jsem měl skutečně radost. Byl spolu se Sashenkou to jediné, co mi z rodiny zbylo. O to radši jsem je měl. Jak to ale bylo mezi mnou a Sashi? Jsme stále partneři? Nu, to si ji budu muset zase někdy odchytit a zjistit to.

Onen cizí pach, který cítíš, patří mně. Mechově zelenému vlkovi pokročilého věku, který se jen tak, stejně jako obvykle, toulá po celém území Norestu. Byl jsem si jist, že území bývalých Nomádů v Kotlině nikomu aktuálně nepatří, takže jsem nebyl v politickém ohrožení. Koneckonců si jsem jist, že kdyby nějaký konflikt měl nastat, či kdyby se k němu schylovalo, nejspíše byl to zvládl diplomaticky ukecat.
Už nějakou dobu cítím i já tvůj pach a sleduju, zda se nevynoříš z trávy někde okolo mě. Mám se na pozoru, už dávno vím, že ne každý má čistou dušičku, jako vlci Nihilu, ale nevěřím ani na čisté zlo.
A náhle tě spatřím. Vlčice ryšavohnědá, s velice zajímavými znaky v kožichu... tvé vzeření mě skutečně zaujme. Pousměji se, vesele mávám chvostem. Viděl jsem, že jsi napjatá... pro mě jakožto dlouholetého léčitele nebylo nic těžkého něco takového na vlku poznat. Důvod jsem neznal a nehodlal jsem se po něm (zatím) pídit. Chtěl jsem ukázat, že přicházím v míru. "Zdravíčko!"