Príspevky užívateľa

Zavětřil jsem. Něco mi tu nesedělo. Nevěděl jsem, zda na vzduchu, nebo přímo na Dý. Lehce jsem přimhouřil oči, vypadajíc zamyšleně a poté se na tebe podíval. "Cože- vážně?" pohled mi sklouznul k tvému bříšku. Mohlo mi to dojít. Proto mi připadalo, že jsi zmohutněla. A to by.. vysvětlovalo i ten jiný pach. Hormony. Že mě to nenapadlo dřív. Po pár vteřinách se ale můj překvapený výraz proměnil na potěšení. "To je super zpráva!" pověděl jsem. Doufal jsem tiše, že mi je někdy ukážeš.
Na chvilku jsem se zamyslel a střihl uchem. "Nevím, nedokážu si představit existovat bez sluníčka. Musí to být hodně... jiné. Ale chápu, že tobě to tak jiné nepřijde. Už jsem potkal všemožné vlky, všichni byli svým způsobem úžasní, dokonalí a jedineční! "Ne, ty jména mi opravdu nic neříkají," zasmál jsem se. Byly... zvláštní. Nechtěl jsem nad nimi přemýšlet. Nikdy jsem jména nepovažoval za důležité.

Zachechtal jsem se, nedalo mi to. "Ano, ale... spíše zmohutněla. Svaly a tak, víš jak to myslim," dodal jsem ještě se smíchem. Nechtěl jsem narážet na to, že by rostla do šířky. Jen prostě - pro srovnání, jak vypadají vlčí puberťáci... štíhlí, samá noha, úzký profil. A oproti tomu mladý, dospělý vlk s již dokonale vyvinutými smysly i postavou... nom.
Žila v podzemí? To je mi záhada. Jak? lehce jsem pozvedl obočí, nepřestával přitom však máchat chvostem. "Ještě jsem se s tím nesetkal. A to jsem léčitel, prakticky od puberty," poznamenal jsem. Co mě ale zaujalo ještě víc, byla zmínka o rodině. Došlo mi, že pokud jssou tady, mohl bych je znát. "Kdo jsou tví rodiče? Pokud to není tajný. Tuším, pokud si dobře pamatuju, jsme se o tom minule nebavili."

Vlastně mě vůbec nepřekvapovalo, když jsem zjistil, že tady mám společnost. Nihil byl vždycky plný vlků. Plný vřelých, hodných vlků. Spoustu z nich jsem hlavně znal a oni znali bezpečně mě. Věděli, že jsem přicházel v míru. Ne, fakt... nebyl důvod, abych jim tu dělal bordel. Dokonce bych se býval i rád mezi smeččany vrátil. Hrdost mi však nedovolovala vstoupit podruhé do stejné smečky, ze které jsem již odešel.
Vlčice, přibližovala se ke mě, žíhaná hnědobílá. Podle pachu a hlasu bych řekl, že ji i znám. Jedno bylo však jasný - ona mě znala určitě. Chvíli mi trvalo, než jsem v mozkových závitech vypátral, s kýmže mám teď vlastně tu čest. Deet? Deet! Nebyla tmavší? lehce zvědavě jsem natočil hlavu na stranu, střihl uchem a zavrtěl chvostem. "Ahoj! Málem bych tě nepoznal. Vyrostla jsi. A zesvětlala," uchechtl jsem se. "Co se děje? Sluníčko tě vybledlo?" optal jsem se stále s mírným úšklebkem, ale i přesto poměrně citlivě a klidně. Ne nějak rejpavě. S vlkem, který má vadu pigmentu jsem se ještě nesetkal, tak by mě nic takového nenapadlo.

Moje tlapy mě, po výpomoci v Ignisu, tedy pardon, Azarynu, dovedly až sem. Od dne mého ochodu odtamtud uběhlo už několik dnů, pach na mě byl již téměř neznatelný. A tak jsem se vrátil do končin, kde jsem měl kdysi domov a zároveň poblíž mého domova aktuálního. Nelámal jsem si hlavu s tím, že bych zde byl nežádaný nebo mi dokonce hrozilo kousnutí do prdele s vyhazovem. Toto bylo jedno z mála, v čem jsem si fakt hrdě věřil. Na to, aby mě štvali pryč neměli Nihilčani ani náturu, ani důvod. Přecejen, sám jsem toho pro smečku hodně udělal. Chtěl jsem se sem podívat, trochu nenápadně, co vše se zde stihlo změnit. Přecejen, ze slušnosti, jsem se u hranic pozastavil. Nasál jsem pach smečky a poté hrdě vkročil do háje zelenýho - jednoho z lesů, kterými procházely Nihilské hranice.

Podrbal jsem se za uchem, a čekal. Co nevidět jsem se ale dočkal, doběhnul ke mě a neušel mi jeho... úsměv? Nevím, tento výraz mi k němu jaksi neseděl, kdoví, zda měl význam úsměvu. Neubránil jsem se zamávání chvostu a sám jsem se lehce usmál, než hnědavý přiběhl. "Neminuly mě změny, které ve vaší smečce proběhly. Rozhodl jsem se vám pomoci, léčitel se vám bude určitě hodit," mrknu na Feiera a opět lehce zamávám chvostem. Takový ten typický, dobrosrdečný, vlčí důchodce, ehehe. Až by mé čisté dušičce nikdo neřekl, že to dělám taky pro teplo, které Azarynská smečka nabízí. "Bylo mi nabídnuto vrátit se k Nihilům. Ale jednou jsem je opustil, bylo by blbé se tam vracet. Ač by bylo šíleně fajn někam zase patřit," povím, tentokrát jaksi neturálím tónem. "Nikdy jsem vůči Ignisu nic pořádně neměl, neznal jsem tam osobně téměř nikoho a hlavně mi nikdo od vás nikdy neublížil, nekoukám na předsudky," vždycky jsem se snažil být nestranný a dělat si názory na druhé na základě vlastní zkušenosti.

Přitoulal jsem se proti proudu řeky až sem. Proč? Jednoduché! Neboť se mi přece doslechlo, že bývalá Ignisská, nyní Azarynská smečka poskytuje azyl tuláckým vlkům plný tepla, výměnou za nějakou tu prácičku. Mně tato neobvykle krutá zima nehorázně omezovala. Nejenom má magie závisela na růstu rostlin a flory, celého mě oslabovala. Možná to bylo také tím, že už nejsem nejmladší, čehož jsem si byl plně vědom. Stále jsem se ale snažil užívat si života naplno i přestože mi přibývaly křížky. A k tomu jsem potřeboval zahřát. A kdo jiný má v tuto krušnou dobu nejvíce tepla? Samozřejmě že kdysi obávaná ohnivá smečka. Znal jsem z aktuální smečky možná dva, tři vlky? Ale věřil jsem, že se změnili. A ikdyby ne, v každém zlu je aspoň ten kapánek dobra. Byl jsem si vědom toho, co tu právě dělám, když jsem došel až k samotným hranicím. Pokorně jsem se posadil a vytím zavolal.

Putoval jsem zase kousíček západněji, než jsem měl zvykem. Přituhovalo a sněhu bylo víc a víc, ač jsem chvilkami uvažoval, zda to byl vůbec dobrý nápad. Byl jsem nejistý, zda se budu schopen dostat zpět. Jelikož jsem byl ale poměrně optimista, snažil jsem se držet myšlenek, že to vždycky nějak půjde. Co bylo ale jasné? Nebude to lehké. Než jsem se dostal přes Nekonečné pláně chvilku trvalo, ale jakmile jsem se dostal do lesa, jehož stromy pohlcovaly vítr, bylo mi hned příjemněji.
S úsměvem jsem si to vykračoval sněhovou závějí, která tady díkyvlku nebyla až tak ohromná. Bylo zde cítit plno vlčích stop, některé byly dokonce vidět. Vypadalo to, že se zde vlci pohybují poměrně často. Nadechl jsem se lesního vzdoušku a ač mě trošku mráz zaštípal v čenichu, užíval jsem si to. Užíval jsem si to, švihal ocasem ze strany na stranu.
Kde se vzal, tu se vzal, nedaleko mně se zjevil světlý vlček (nebo já jemu? Pf, kdoví). Sleduji jej, dost možná by se ve sněhu dokázal maskovat, tak jako já v křoví přes zbytek roku, kdyby na zádech neměl plášť. Někoho mi silně připomínal. Ne on konkréně, spíše bych řekl, že měl výrazné rysy, které jsem zde viděl už u několika vlčích stvoření. Stále byl několik desítek metrů ode mě, nehodlal jsem na něj volat jak na lesy... Třeba si mě všimne první, než přijdu blíž! pomyslel jsem si. Netušil jsem, zda touží po společnosti tak, jako já. Já jí nikdy nepohrdnu. Ale byl jsem tolerantní k těm, kteří to měli jinak.

Sklopil jsem pohled. Nedělalo mi to omnoho větší radost, jak tobě. Měl jsem stále pocit, že nebýt mého loudání se, mohlo toto dopadnout úplně jinak. Mohl bych syna najít dřív a... prostě jsem cítil vinu. Vinu za to, co se stalo. I za to, co se stalo Teovi. Kdybych tady zůstal, mohl bych jej ochránit... ne, já zmizel a přišel o oba... přimhouřil jsem oči a stiskl zuby, zadržujíc nějaké významnější emoce. Je fakt, že kdyby probíhalo všechno růžově, bylo by to taky podezřelé. "Teď... teď ten úsměv nedokážu, omlouvám se ti, zlatíčko," odpovím ti taktéž šeptem. Zatřepal jsem hlavou. "To ano... našel jsem jej... zaklíněného pod kmenem, bez... bez známek života," vzdychl jsem tiše. To, že podle krkolomné pozice těla měl nejspíše zpřelámané kosti pod váhou spadeného stromu, jsem radši nezmiňoval.

Úsměv mě neopouštěl až do té doby, než jsem prozradil, co cítíš. Mírně zmateně jsem nadzvedl obočí. "Potkany?" zopakuju po tobě po chvilce a ušklíbl se. "Myslíš, že potkani budou dobrý jídlo?" optám se tě a zakřením se. Sám jsem potkany tuším nikdy neměl, a nedovedl jsem si to představit. Znal jsem je jako dosti špinavá zvířata z okolí lidských obydlí, přenášející nemoci. Ostatně, až nějakého najdeme, jde to jednoduše ověřit. Udělám pár kroků k tobě, a zároveň tím směrem, kam ukazuješ. Pokývu hlavou. "Veď mě synu, můj čich už není co býval," zachechtal jsem se, a zaposlouchal se do šumění řeky, proudu, který se skrýval pod ne až tak silným nánosem ledu.

Zavrtěl jsem hlavou a sklopil pohled. "Svobodný ano, naživu už... naživu už ne," lámal se mi hlas. Nechtěl jsem.. nechtěl jsem se v tom zase topit. Nechtěl jsem se ponořit do sebelítosti a nekončícího truchlení. "A jak jsem se dozvěděl, ze tří synů už je s námi jenom jeden, Sol," dodal jsem poté, už o něco jistěji. Samozřejmě, že i zemřelého Tea mi bylo líto, ale u toho jsem nebyl, tudíž se mě to nedotýkalo tak pálčivě. "Ono ti to nejspíše stejně nic moc neřekne. Pochybuju, že bys znal Nihilčany, když jsi z Ignisu. Leda tak Sashenku bys mohl znát," dodal jsem po chvilce zamyšleně a pokýval hlavou.

Tak jako ty, jsem tentokrát hlavou pokýval já. Povzdechl jsem si, a pohled sklopil do země. "Našel, ale příliš pozdě," pověděl jsem tiše, snažíc se co nejvíc o to, aby nebyly znát emoce. Nechtěl jsem se v tom topit, byl jsem rád, že to zatím docela zpracovávám. I přesto, že jsem se tyto myšlenky snažil zahánět, v hlavě se mi vytvářel onen obraz, zhmotněná vzpomínka, jak v kruté bouři pod spadlým kmenem stromu vidím rozdrcené Kairovo tělíčko. Zatřepal jsem hlavou, nechtěl jsem na to myslet. Vydám se tedy za tebou.
"Teď v zimě se bude mizerně lovit asi tak nějak všude," pověděl jsem ve snaze odvrátit téma. Sám jsem zimu neměl kdovíjak v lásce, o to víc jsem se ale těšil na jaro. "Máš to tu procestováno?" optám se zvědavě tentokrát já a pousměju se. Nakračuju opatrně, ohlížím se chvilkami kolem sebe, no prostě jsem dával pozor na cestu a na vše, co by se kolem mě jenom chtělo zkusit šustnout.

>>> Osamělé stromy

"Mhm, dobře, děkuji ti mockrát," usměju se na tebe. "Ale myslím, že to nebude úplně třeba. Vypadá to, že tato zima bude poměrně krutá... nechť na vás... dává Hati pozor. Budu muset pokračovat ve své pouti a poshánět mé další přátele a známé, než začne mrznout více," poznamenal jsem. Mezi věřící jsem opravdu nepatřil. Ale tak, jako mě Hati nepřesvědčil o své existenci, tak mě nepřesvědčil ani o tom, že neexistuje. Víru Nirixe jsem respektoval. Vždy jsem se snažil respektovat všechni, kdo si respekt zasloužil. "Měj se hezky, a... no, pozdravuj Hatiho," pousmál jsem se a spiklenecky na tebe mrkl. Poté jsem se několika skoky odebral pryč.

Lehce jsem se poklonil. Taková pokora se mi líbila. Nikdy jsem si vššak nepotrpěl na formality. Ocaď pocaď, jak se říká. "Přišli jsme s partnerkou o syna. Chtěl... jsem ho najít. Najít a pokudmožno přivést zpět. Nevím zda se zatoulal, nebo... byl odejit. Každopádně pátrání dopadlo hůř, než jsem doufal, že dopadne," nechtěl jsem to více rozvádět, ale pokud by jsi se zeptal, nejspíše bych to vysvětlil. I přestože toto pro mě bylo stále poměrně bolavé téma, věděl jsem... věděl jsem, že mluvit o něm mi trochu pomůže jej zpracovat.
Podrbal jsem se za uchem. "Jo Azarynem... se přejmenovali? To jsou mi novinky..." uchechtl jsem se. Jo, pár vlků odtud jsem znal. Ale kdoví, zda tam ještě jsou. Třeba to časem taky zjistím.
"Jasný, proč ne!!" štěkl jsem nadšeně, jako zrovna pochválené vlče a zavrtěl chvostem. Prohlídky území jsem měl rád. "Urči směr. Kotlinu zrovna kdovíjak neznám."

Nepřestával jsem se usmívat. Každý, kdo mě aspoň trochu znal věděl, že se celý život na všechny po většinu času culím jak měsíček na hnoji. Byl to charakteristický znak, který ke mě prostě patřil. Jeden ze znaků poznávacích, ač byl fakt, že s mou barvou kožichu asi nebyl úplně potřebný. Ale to je fuk.
"Říkají mi Dino. Dino de Mal... a jsem z-," na maličký okamžik jsem se zasekl. Už jsem nebyl nejmladší a mozkové závity si u mě dávali občas zaslouženou dovolenou... "Tedy chci říct... byl jsem z Nihilu," mrsknu ocasem a rozpačitě se uculím. "Nějakou dobu jsem byl mimo Norest, nevím co vše se stihlo změnit. Mají naše smečky stále spojenectví?" lehce zvědavě jsem natočil hlavu na stranu. Z druhé strany jsem se toho moc nedozvěděl. Zatím jsem se potkal jen se štěňaty, které si tady nepamatuju a rodinou.. a s tou pochopitelně řešíme naprosto důležitější věci, než je chod smečky.
Toto vypadalo jako další takové naprosto obyčejné setkání a seznámení dvou totálně random vlků. No uvidíme, nechme to plynout, třeba se z toho vyvine něco zapeklitějšího. Ne že by mi to vadilo, byl jsem otevřený takřka čemukoli.

Byl jsem na obhlídce území Norestu. Vzpomínal jsem na ta místa, kde jsem dříve chodíval. Zatím jsem byl stále tulákem, ač jsem poslední dny častěji a častěji uvažoval nad návratem do Nihilu. Sol se Sashou mi nasadili brouka do hlavy a byl fakt, že mi atmosféra té smečky vyhovovala. A chyběla. Lámal jsem si tím hlavu do té doby, než jsem si všiml tmavé vlčice se světlými znaky, zdálo se, že je pokryta vrstvou sněhu... na krku, zádech i ocase. Zpozorněl jsem, zastavil se a natočil ucho jejím směrem. Nebyla až tak daleko, jak by se na první dobrou mohlo zdát. Když jsem přišel blíž, identifkoval jsem, že to není vlčice, ale vlk. Hlavně pachem, po pravdě.
Na tváři se mi rozzářil úsměv. Rád jsem poznával nové tváře, a u tohoto jsem si byl jist, že ho neznám. "Ahoj!" zvolal jsem radostně a zavrtěl chvostem a natáhl krk blíže k vlku. Zavětřil jsem. "Ty jsi z Přízračných, nepletu se?" optal jsem se zvědavě s úsměvem.