Príspevky užívateľa

Ten Hati... je nějaký nadřízený počítám, tipl jsem si v duchu a střihl uchem. Netušil jsem, co Kultská víra obnáší. Sám jsem byl nakloněn spíše Pohanům, když už mělo jít o víru. Hlavně jsem věřil sám v sebe a v mé přátele. Což mi bohatě stačilo. "Snažím se být tu pro všechny, kteří to potřebují, nebo o to stojí," musel jsem se pousmát. "A to ikdyby byli z Ignisu, nebo klidně od Vás," mrknu na tebe spiklenecky. Abys věděl, že se na mě kdykoli můžeš obrátit pro pomoc, kdyby náhodou ten... Hati nestačil.
Téma město už jsem dále nerozváděl. Tušil jsem, že to nemusí být dobrý nápad skrz soukromí a vyzvídání. Neměl jsem zlé úmysly, ale to nemohl vědět ani sám mesiáš Nirix. Ničí důvěra není neomezená.
"Já se s lidmi tuším setkal. Měl jsem štěstí, byli hodní," pověděl jsem a střihl uchem. "Tvůj bratr? Žije tady taky, nebo je jinde? Třeba ho znám," byl jsem zvědav.

Tentokrát mě moje tlapky zavedly k Hraničnímu lesu. Nebyl daleko od Zeleného lesa, ve kterém jsem měl aktuálně svoje útočiště. Spíše jsem ale tak nějak vandroval všude kolem s nadějí, že potkám někoho dalšího v smečce, koho znám. Zatím jsem zde potkával samé mladé vlky, kteří zde nebyli v době, kdy jsem odešel. Stále poměrně sklíčený, avšak s úsměvem na tváři jsem pomalým krokem míjel stromy jehličnaté, ale i holé - bez listí, avšak s větvemi obsypanými vrstvami sněhu.
Doufal jsem, že brzo budu moct odhodit tuto masku, že čas všechno vyléčí a moje fungování bude zase ve starých kolejích. Chyběla mi Sasha, chyběl mi Sol, chyběla mi Brisa, anebo Bellana. Chyběla mi Mira... její pach jsem tu bohužel však už necítil, což mě znepokojovalo stejně, jako zmizení pachu Amirova. Mezi dvěma pařezy stromů, které nejspíše utrpěly během nějaké z vichřic, jsem se zastavil a civěl do prázdna. Prázdný pohled, hlava plná myšlenek.

Zavrtěl jsem hlavou. "Myslím, že mezi námi hochy teď, je to nejspíše jedno," mrkl jsem na tebe spiklenecky a nadšeně zavrtěl chvostem. Ano, sice jsem byl poměrně starý, ale vevnitř stále štěnětem. Takže jsi jediným potomkem, co mi zbyl... nyní udělám vše proto, abych tě učinil co nejšťastnějším! Slíbil jsem to sice v duchu sám sobě, ale svým způsobem i tobě.
"Vážně? Hmmm... dobrá, nechám si to proletět hlavou," na obličeji se mi rozzářil úsměv. Hřálo mě na srdíčku už jen to, že bys mě rád viděl ve smečce.
"To je dobře, jsem rád že souhlasíš. Sám jsem docela hladový," poznamenal jsem a zavětřil. Do čenichu mě nepříjemně štípal zmrzlý vzduch, který se touto zimou táhnul. No tak to jestli najdeme něco jedlýho, bude to zázrak... to bylo zase rozhodnutí... no, uvidíme.

"No, ale oblíbenost mezi vlky je slušná zásluha. Já jsem byl v Nihilu tehdá taky dost oblíbený, ač jsem se o to vůbec nesnažil. Chtěl jsem jen pomáhat druhým. Cizincům, ale hlavně vlků z mé smečky. Z mé rodiny," pravím ti a uchechtnu se u toho a zavrtím ocasem. Mrzelo mě, že když jsme se potkali onehdá, do Nihilu ses přidat nechtěl. Ale nyní sis asi polepšil více. Samozřejmě, to ti přeju. "Jo... o Kultu kolují mezi vlky jakési zvěsti. Znám se s některými, kteří byli tak drzí a šli se k vám do města podívat. Nedivím se jim. Lidské výtvory lákají mnohé, včetně mě. Jen já lpím na slušnosti, takže si vystačím s Troskami Othamu, ruinami a lodním vrakem, který se nachází tam východně u moře. Pokud jej odliv ještě nevzal, což pochybuju," vlastně jsem se ti teďkom přiznal naprosto přímo, že bych do města taky zavítal, kdyby to nebylo něčí území. V tomto byly pravidla a ty jsem hodlal dodržet. "A vůbec, setkal ty ses někdy s lidmi?" vznesl jsem na tebe následně dotaz. Mírné odchýlení od tématu, které se poutalo k tvému soukromí.

Zatřepal jsem hlavou. Mohlo by mi být jasné, že se mě na to bude ptát. Stejně jako hromada dalších vlků. Nevím, kolik se toho od mého odchodu změnilo, a doufal jsem, že zde neubylo moc známých. "Ano, odešel. Po stopách jednoho z mých synů. Našel jsem jej, ale nevím, zda je to dobrá, nebo špatná zpráva," na mé obvykle milé, nadšené a spokojené tváři naskočil poměrně zoufalej výraz. Nic moc víc jsem Feierovi neřekl. Pochyboval jsem, že ho to bude zajímat. Nevěděl jsem, zda o tom chci mluvit. U mě se nestalo přece nic moc zajímavého. Ano, byl jsem mimo Norest dlouho, ale až tolik jsem toho nezažil. Krom... oné jedné ne příliš příjemné události.

Poprosím mazlíčka pro Dina.
Druh: Želva nádherná
Jméno: Turtix

Tak dlouhá chvíle mlčení u mě nebývala úplně zvykem. Většinou, když už jsem mlčel, tak jsem se rozkecal. Ale i k tomu umlčení u mě vážně málokdy došlo. Bylo šílené, jak se mnou tak strašné události spojené s rodinou mávaly.
Když se Sasha odtáhla a utřela si slzičky, na okamžik se naše pohledy střetly. "Tvoje nádherná očka mi chyběla víc, než cokoli jiného," pravil jsem konečně něco, co přetnulo tu hromadu ticha. "Nevím, jak moc si připravena slyšet, jak jsem dopadl při hledání," pronesl jsem po chvilce tiše. Bylo mi až špatně z toho, že jsem byl od svého návratu na Norest jenom posel špatných zpráv. Já vždy byl nadšeně vlk, který šířil pozitivní energii kolem sebe. Jenže v tomto případě to opravdu nešlo. Věděl jsem, že se oba zotavíme. Jen to bude zdlouhavé a bolestivé. Věděl jsem, že to zvládneme. Musíme, musíme to spolu zvládnout!

Jistěže jsem byl hodný a kamarádský. Vlci, kteří nebyli hodní a kamarádští neměli v Nihilu co dělat. Přesto jsem však věřil, že v každém zlém je něco dobrého a naopak. Takže moje předchozí myšlenka nedávala až takový smysl. "Jistěže jsem. Věřím, že ve svém nitru je hodný, laskavý a kamarádský každý. Ti zlí a nepříčetní si zpravidla nesou nějaké své vnitřní zranění, které je ovlivnilo natolik, že ubližování přenáší dál," povzdechl jsem si. Já sám jsem respektoval naprosto všechny a každého bral takového, jaký je. Tedy, dokud to jen aspoň trochu šlo.
"Ano, o pramenech vím. Za mého mládí jsem si tam nejednou spálil tlapy. A víš, co je nejzajímavější? Že jsou horké i během studených zimních dní. Však každou chvilku začne padat sníh. Až ho napadne dostatek, běž se tam podívat. Stojí to za návštěvu," mrknu Deet a zazubím se. "A ano, na plese jsem byl. Dvakrát dokonce," neměl jsem tušáka, že nějaký ples byl teraz nedávno. Ale o těch předchozích jsem pochopitelně věděl.

Ještě chvíli jsem poslouchal. Koutkem očka jsem pokukoval po přítomných. Vidím, že dost místních vlků hladoví po informacích a vědomostech... to je jedině dobře. My starší medici tady nebudeme věčně, koneckonců. pomyslel jsem si, mezitím co jsem pokyvoval hlavou na výklad. I já si z něj něco vzal. Mykl jsem pohledem po Sashence. "Později za tebou přijdu," špitnul jsem směrem k ní a otřel se jí o bok. Poté jsem ještě jednou pohlédl po všech přítomných. Nechtěl jsem rušit ani při svém příchodu, tak ani při odchodu. Vypadalo to, že většina je zabraná do workshopu. Jakmile Feier vyzval k spolupráci dva vlky, jež jsem neznal, nenápadně se vytratil od Trosek pryč. Hodlal jsem se ještě chvilku toulat a poté se vrátit k Zelenému lesu.

Zavrtěl jsem nadšeně ocasem a pousmál se na tebe. Opravdu jsem tě rád viděl. Já si ale vážil každé jediné dušičky, který jsem za svůj život potkal. A ještě jsem nepotkal vlka, kterému by chyběl potenciál, či ve kterém bylo jenom čiré zlo.
"Hati?" lehce jsem natočil hlavu na stranu. S tímto jménem jsem se ještě nesetkal. "Tak toho jsem tu určitě neviděl. Ale o Kultu už jsem nějaké zvěsti slyšel. Neboj, nechám si to pro sebe. Musí být zajímavá zkušenost bydlet na místě, které iks let zpět patřilo lidem," pověděl jsem s úsměvem a znovu zavrtěl chvostem. Slib, že budu mlčet, jsem bral skutečně vážně. Rád bych se tam někdy podíval, ale chápal jsem, že nesmím. Takže jsem si ten fakt, moje přání, nechal pro sebe. Nechtěl jsem být vtěrka. "Gratuluju k tak vysoké pozici. Věděl jsem, že se v životě neztratíš," pokývu na tebe hlavou. Čekal jsem, že se taky budeš ptát. Tak jsem ti dal prostor.

"Pravděpodobně," pousmál jsem se na vlčku a zatřepal hlavou. Stále jsem pohupoval ocasem, naše konverzace byla zajímavá a moje hlava ji hodnotila jako velice kladnou, pozitivní. "Ano ano, je po mě," zasmál jsem se. Byl jsem na Sola velice hrdý. Rodina pro mě vždy znamenala hodně. A on byl poslední, kdo mi z ní zbyl. Spolu se Sashenkou. "Hehe, ano, mladší už nebudu holka. Všichni jednou budete staří, na to nezapomínej," mrkl jsem na Deet a musel se tomu opět zasmát. Však co, smíchu není nikdy dost. "Hm, co bych ti tak mohl ještě povědět? Třeba strom moudrých prapředků býval skutečný, obrovský strom. Než se přihnala obrovská bouře, která jej srazila dolů. Teď je tam... jezírko, nepletu se?" optal jsem se. Nebyl jsem si jist, co všechno se změnilo po dobu, co jsem zde nebyl. Byl jsem zamyšlen. Jo a... Sorén má někde kamennou sochu, ale už si nevzpomínám kde. Byl to dobrý vlk.

Otočil jsem se za hlasem, jenž mě oslovil jménem. Nečekal jsem, že zrovna teď, kdy louku začínal za tmy pokrývat lesklý sněhový poprašek. Ledva jsem na to pomyslel, chumelení započalo. "Ahoj... hm?" chvíli mi trvalo, než jsem si vybavil tvé jméno. "Nirix! Potkali jsme se, když jsi byl na Norestu nový a já v Nihilu," vzpomněl jsem si na ten moment, kdy jsem ti pomohl, poradil. Už jsem si však nepamatoval s čím přesně. Zmohutněl jsi a trochu se povytáhl. Přecejen, tehdá jsi byl puberťákem. Že mi až trochu dělalo problém tě poznat. "Viděli jsme se jen jednou, docela jsem pochyboval, že jsi tady zůstal. Trošku mě to popravdě mrzelo. Byl jsi vlkem s velkým potenciálem. Jak se ti daří?"

Moje toulky po území mě dovedly až sem. Ano, bylo to poměrně daleko od místa, kde jsem se hodlal nějak dlouhodobě zdržovat. Vždycky mě lákalo to město, které začínalo za touto loukou. Ono horské kolo nešlo přehlédnout ani z dálky. Dával jsem si bacha, kam šlapu, ikdyž samotné hranice města byly několik stovek metrů ode mě. Byl jsem... vlastně na druhém konci louky. Pozoroval jsem tu smutnou schnoucí trávu, která každým dnem očekávala sněhovou pokrývku. Zima byla cítit ve vzduchu, docela mě tento fakt znepokojoval. Tuláci přes zimu docela trpěli. Já však věděl, že ač to bude těžké, to vydržím. Případně si najdu mezi tuláky někoho, kdo to všechno přečká se mnou.

A jak jsem se tak kochal věžmi, hlavně tou nejvyšší, do čenichu mě udeřil známý pach. Nedivil jsem se, že tady potkám někoho, koho znám. Nebyl jsem pryč koneckonců tak dlouhou dobu na to, aby se zdejší osazenstvo stihlo celé obměnit. Pach sílil a sílil. Měl jsem pocit, že jeho majitel se blíží. A nebyl jsem zase tak daleko od pravdy. Po chvíli jsem se začal rozhlížet kolem sebe. Na společnost, ať už jakoukoli, jsem se docela těšil. Vždy jsem byl spíše společenský tvor, nežli samotář.
Na obzoru se mi objevil hnědavý vlk, na vysokých tlapách, štíhlý. Jasně, že jsem jej poznal. "Ále, zdravíčko," na tváři se mi rozzářil úsměv. "Jasný. Něco nového od té doby, co jsem se zdekoval?" optal jsem se tentokrát já. Jo, možná Feierovi uniklo, že jsem před časem odešel a proč, ale kdyby měl zájem, vše mu ochotně povyprávím. Ikdyž je to pro mě docela bolestivé téma. Stává se.

"Ano, Sol je můj... teď už jediný, syn," tiše jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou. Nehodlal jsem vlčku zatěžovat zbytečnostmi, ikdyž bylo víc než jasné, že tuší, co se stalo, když je tedy místní. Na odpověď jsem jí beze slov jenom zavrtěl hlavou. Nechtěl jsem se o tomto bavit. Jednak jsem nechtěl vytahovat téma "smrt" před Nihilským vlčetem. Ne, to teď opravdu nebylo namístě.
"Jé, jsem to ale popleta, no jasně. Vždycky jsem si ty dvě pletl, možná to bude tím, že jsou sestry. Pamatuji si na ně jako na vlčata, jejich otec se jmenoval Machiavelli a dlouhá léta monarchii vedl," zavzpomínal jsem nahlas. Nejenom pro Deet, ale i sám pro sebe. "Říkají mi Dino. Dino de Mal," pousmál jsem se na vlčici. Začal jsem obdivovat její rohy. Byl fakt, že tady na Norestu existovalo mnoho variací různých vlkům netypických doplňků a to jak přirozených, tak i umělých. Byla to podobná abnormalita, jako můj zelený kožich. Já však respektoval všechny a všechno, odevšad. Nebyl důvod soudit druhé podle vzhledu. V pozitivním ani negativním slova smyslu.