Príspevky užívateľa

"Pšššt," uchechtl jsem se na tebe a zavrtím ocasem. Víme, jak to bylo myšleno. Jo, růst se přece dalo i do šířky. Teda co?
"Pravděpodobně... byl ve špatný okamžik na špatným místě," povzdechl jsem si, když jsme se vrátili zpět k tématu tvého bráchy. "Nikdo za to nemůže. Vypadalo to, že se při bouři zaklínil pod stromem a nestihlo se mu dostat pomoci," řekl jsem nešťastně. Ne, nechtěl jsem se o tom bavit. Ne teď. Toto setkání mělo být příjemné. Zatřepal jsem hlavou. Toto byl fakt hodně nešťastný osud. "V pořádku Solíku, emoce musí ven. Nezadržuj je v sobě. Nestyď se za ně. Každý jsme si něco prožili a to je normální," chlácholím tě. Vzpomněl jsem si, jaké to bylo být smečkovým léčitelem s nejvyšším zaměřením na psychologickou podporu vlkům.
"Nejspíše zatím ano, zůstanu tulákem. Ale jak říkám, budu poblíž. Už jsem si vyhlídl menší jeskyňku v Zeleném lese. Potom ti ji ukážu, ať víš, kde mě hledat. I mámě," chtěl jsem tě povzbudit. Zavrtěl jsem ocasem. "Co bys řek na menší společný lov, synu?" navrhl jsem, opět vesele. Spolupráce by mohla utužit náš vztah.

"Ano, veliký. Byl jsi malý, když jsem tě viděl naposled. A to docela o dost," mrkl jsem na něj spiklenecky, jakmile se Sol odtáhl. "Já se chtěl vrátit celou dobu. Chtěl jsem, jen jsem o tom nemluvil. Můj úkol byl najít tvého bratra. A taky jsem našel," nebyla to kdovíjak dobrá zpráva, o tom jsem věděl. "Kaira už není mezi námi, je mi to líto," měl jsem co dělat, abych se nepoddal emocím. Tento okamžik už mě zasáhl jednou, nyní před Solem jsem musel být silný. "Sasha mi říkala, že... no, synku můj drahý, už jsi tady s námi sám," lámal se mi hlas. Obtížná témata jsem obvykle dával hodně těžko. Nedokázal jsem ochránit dva ze tří synů. Jsem špatný otec... Měl jsem chuť se otočit a utéct. Utéct zpět, odkud jsem přišel. Ale ne, na to jsem nebyl dostatečně labilní, byla to jen myšlenka. "Obávám se, že se do Nihilu nebudu schopen vrátit. Ale budu stále na dosah, slibuju," posadil jsem se, zvedl jednu přední tlapku do vzduchu, a zavrtěl ocasem. Snažil jsem se tvářit vesele. Toto shledání mělo být veselé. Tak proč probíráme tak neveselé věci?

Z myšlenek mě vytrhl prazvláštní pach. Věděl jsem, že jej znám, otázka však byla... odkud? Nechtělo se mi nad tím zamýšlet, na druhou stranu to asi bylo lepší, než přemýšlet nad depresivníma věcma, jako jsem měl poslední dny ve zvyku. "Hm?" otočil jsem se za voláním. Zahlédl jsem něco, co jsem nečekal. Ano, bylo jasné, že jej tady potkám, ale netušil jsem, že to bude tak brzo. Rozzářil se mi na tváři úsměv a rozkmital ocas. Byl jsem nadšený, měl jsem radost. Běželo proti mě moje vlastní dítě, se slzami v očích. Vydal jsem se mu naproti, však pomaleji, klidným krokem a přitulil jej k sobě. "Ahojky, Solíku. Ty... jsi už ale velký," zamrkal jsem. Naposledy jsem jej viděl fakt malého. Byl jsem tedy příjemně překvapen. "Rád tě zase vidím. Chyběl jsi mi, víš to?"
Ano, možná jsem vůči němu zněl poněkud infantilně, ale byl to můj syn a naposledy jsem jej viděl jako fakt, fakt malého. Z hlasu mi čišila čirá, čistá radost. Nemohl jsem si nevšimnout jeho očí. Žluté jako já, modré jako Sasha. Stále neměl zornice. Zajímalo mě tedy, zda vidí normálně. Ale k tomu snad později.

"Ano, opravdu," zasmál jsem se. Toto vlče vypadalo mile. Mile, přátelsky a energicky. "Nevím, kdo ve smečce stále je. Pamatuju si vlčici Brisu, moji družku Sashu a syna... Sola? Tuším, že jsem jeho pach zde zachytil," pověděl jsem vřele, pohupoval přitom klidně ocasem ze strany na stranu. Ano ano, dva vlci se zlatým srdíčkem se potkali. Jedna nedospělá, jeden starouš. "Vydal jsem se hledat svého třetího syna. Zmizel odtud beze stopy. Bál jsem se, že se mu něco stalo," potlačoval jsem tendenci povzdechnout si a nahodit smutnou tvář. A taky stalo...
Rozhodl jsem se, že toto ošklivé téma zase zakecám. Protože nechci před vlčí puberťačkou vytahovat téma smrti. "Panovnici Riveru si pamatuji. A její sestru, Voltaire," totálně jsem si neuvědomil, že jsem je zaměnil. Vždy jsem si tyto dvě pletl.

Tak jsem se od Nihilského území dotoulal až sem. No, nebylo doslovné "až sem", jelikož šlo opravdu o kousek cesty. Já jakožto cestovatel jsem toto mohl živě potvrdit. Zašvihal jsem vesele chvostem a zastavil se na samotném břehu. Peřeje v této řece mě vždy lákaly na svezení. Ano, byl jsem docela dobrodruh, nebál jsem se riskovat, ikdybych si při tom o šutry měl nabít prdel.
Pozoroval jsem vodu, jak utíká. Brzo se její hladina zastaví. Zima už klepe na dveře. pomyslel jsem si. Sem tam jsem švihal chvostem a přemýšlel nad tím, co dál, kam se vydat.

Znovu jsem se k Sashi přitulil. Koneckonců, už to byla nějaká doba, co jsem naposledy cítil teplo jejího kožíšku. A nehorázně mi to chybělo. Ten pocit blízkosti... Zkrátka, vždycky jsem byl dost citově založený.
Byl jsem rád, že Sol v Nihilu je. To Sluníčko mě zkrátka a jednoduše prostě hřálo u srdíčka. Ale nelíbilo se mi, že o nich mluví takto samostatně. Jakmile vyřknula jméno druhého syna, na kterého jsem se ptal, strnul jsem. Zatnul jsem zuby. Ne... to... to nemůže být možné. Dino, zůstaň silný. Ona to potřebuje, buď tu pro ni!!! Nyní jsem byl nejen zlomený, ale spíše zlámaný. Snažil jsem se to nedávat co nejvíc najevo a myšlenky přebýt tím, jak moc jsem tady zase rád s ní. Nic jsem neříkal. Mlčel jsem, stále k ní přitulen. Nevěděl jsem, zda teď bude vhodná doba říct, jak to dopadlo s Kairou. Chtěl jsem na jednu stranu být upřímný, ale... upřímnost počká. Nechceme se tady přece kolektivně sypat, že.

Z myšlenek mě probral živý, hravý tón hlasu, který mě donutil zvednou pohled směrem, odkud hlas šel. Musel jsem se usmát. Ač jsem už nepatřil mezi nejmladší, dokázal jsem celkem přirozeně klamat tělem. Můj ocas se rozkmital. "No nazdááár!" pozdravil jsem vlče... no, spíše odrostlejší vlčí puberťačku a přátelsky na ni zamrkal. "Díky za přivítání, ale nejsem tak úplně poutník. Dalo by se říct, že jsem zdejší," odpověděl jsem a střihl ušima. "V podstatě ano, hledám. Hledám tu kamarády, které jsem tu kdysi denně potkával. Když jsem ještě patřil do Nihilu. Ale nebráním se ani novým přátelstvím," odvětil jsem klidným, vyrovnaným hlasem s úsměvem. "Ty tu budeš hádám nová? Nepamatuji si tě," zkusil jsem zapátrat v paměti... skutečně jsem si vlče tohoto zbarvení a pachu nevybavoval. Posadil jsem se a ocasem zabubnoval do písku.

Bylo to milé setkání. Obával jsem se, že mě již zpět nepřijme, že po návratu (který byl plánovaný, avšak trošičku jinak) budu cizinec. Neměl jsem... neměl jsem co víc říct. Byl jsem jí vděčný, upřímně mi to chybělo. Nedovedl jsem si představit tu skutečnost, že bych se vrátil a ona tu už nebyla. Nechce se mi ani myslet na to, co by se dělo, kdybych ji našel... kdybych ji našel ve stejným stavu jako Kaie... Ne... nemysli na to. Ne, ne... měl jsem co dělat, abych zadržel slzy, které se mi draly do očí. Nechtěl jsem vypadat zoufale. Ale nebylo vhodné ani chodit okolo horké kaše příliš dlouho. Nebylo, má-li mezi námi být stále nějaká důvěra. "Jak... jak jsou na tom synové? Teo a Sol? Jsou stále součástí smečky?" zeptal jsem se první, doufajíc, že uslyším samé dobré zprávy, než se s drahouškem podělím o svou špatnou.

Projednou jsem se taky zatoulal sem. Ne, opravdu jsem neměl v plánu se do Nihilu natvrdo vracet, jenom jsem procházel na cestě zpět z mojí poslední návštěvy Sashenky. Jak to mezi námi dále bude bylo ve hvězdách. Miluju ji, strašně moc ji miluju. Ale... zpět se vrátit nedokážu. Nebo aspoň ne prozatím.
Hledal jsem svoje tehdejší útočiště, tedy starou loď. Ocenil bych potkat někoho, koho jsem tu znal již dříve a bylo mi jedno, o koho přesně mělo jít. S mírně melancholickým výrazem v tváři jsem pokládal tlapu za tlapou pískem, který již dávno nebyl sluníčkem vyhřátý, jak jsem tady byl zvyklý. Kdyby mě odtud chtěl někdo mermomocí vyprat, asi bych se nechal, ale doufal jsem, že Nihilští takoví stále nejsou. Že se toho moc nezměnilo, a že si mě budou pamatovat. Nejsem tu se špatnými úmysly.

Sashenka mě zmerčila, ještě aby ne! I já její pach zacítil, vzápětí se však objevila - v celé své kráse, ona hnědavá vlčice. Obdařila mě úsměvem. Bylo to to nejhezčí, co jsem za poslední měsíce stačil vidět. Úsměv jsem jí okamžitě oplatil. "Sashi, Sashenko," hlesl jsem tiše a udělal bližší krok k ní, otřel se jí o plec a doufal, že našim rozloučením jsem jí onehdá nedal najevo, že je mezi námi konec. Tak jsem to totiž nechtěl. Můj úsměv povadl, když jsem si vybavil opět Kairovo mrtvé tělo. Něměl jsem pro vlčici moc dobrých zpráv. To jsem ale nevěděl, že jsme aktuálně ze smrti zlomení oba. "Moc... moc jsi mi chyběla... rád vidím, že jsi v pořádku," pověděl jsem polohlasně, skoro až šeptavě a odtáhl se, abych jí mohl pohlédnout do jejích nádherných očiček.

"Achich... nechce se mi lézt na území Nihilu, ale musím najít Sashu... její pach tu je, určitě tu před chvílí byla," mluvil jsem sám pro sebe, přemýšlel nahlas. U mě nic neobvyklého a kdo mě znal, ten to věděl. Podrbal jsem se za uchem a užíval si podzimní barvy tohoto lesa. Zelený a Dormanský les jsem měl vždycky moc rád a netajil jsem se tím.
Jemně jsem prošlapával mech, ale nenechával jsem na něm za sebou jedinou svou stopu - díky mé magii a mému doteku se dokázal regenerovat. No dobrá, můj pach jen stěží pokryl. Já tady byl však s naprosto čistými úmysly, jako vždy. Navíc jsem hranice ještě nepřekročil. Zauvažoval jsem, že bych ji mohl přivábit vytím. Zatím jsem tento plán však odložil.

Jakmile rohatý černomodrý započal svůj výklad, bedlivě jsem nastražil uši. I přestože prozatím jsem věděl téměř vše, co se tu probíralo, tušil jsem, že se zde taky můžu ještě něco přiučit. Hodlal jsem se vrátit k léčitelskému řemeslu, o tom žádná. Kor po tom, co jsem viděl tam v tom lese. Před očima se mi znova přehrál obraz mrtvého, zelenorezavého vlčete, ač šlo už o odrostlejšího vlka. Mým vlčetem bude napořád. nenápadně jsem zvedl hlavu k oblakům a potlačil onu slzičku, která se mi drala do očí. Jo, zmeškal jsem tím kus výkladu... respektive nezmeškal, spíše nevnímal. Z myšlení mě vytrhl poté hlas bílého, se zářícíma červenýma očima. Pupečník?? ušklíbl jsem se, málem vybuchl smíchy. Horší název jsem snad neslyšel. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, kterou bylinku tím myslí. Pomáhaly mi jednotlivé ukázky bylin. Aha, Centella... pokýval jsem sám pro sebe znalecky.

To jsem se tak jednoho krásného podzimního dne vydal až sem k ruinám. I tady už jsem nejspíš byl, přesně jsem si nepamatoval, kde všude jsem byl a kde ještě ne. Snažil jsem se nemyslet na to, co se stalo před mým návratem sem. Bylo načase pokračovat v životě zde. Ano, nepatřil jsem mezi nejmladší. Ale necítil jsem se ani stár. Mrzelo mě, že už mám tu nejpodstatnější část svého života za sebou. Ani na to jsem nechtěl myslet. Doufal jsem zkrátka, že se zase uvidím se Solem a Teem, mými syny. O tom, že Sashenka je celá a v pořádku jsem byl přesvědčen, potkal jsem ji na tom léčitelském shromáždění. Udělalo mi to radost.
Udělal jsem ještě pár kroků směrem ke zdi té úchvatné budovy. Lidi jsou šikovní. My vlci jen ztěží dokážeme něco takového vytvořit. pomyslel jsem si a prohlížel si tu nejvyšší věž.

Zvědavě jsem poslouchal dotazy zdepřítomných vlků. Bylo to tu hodně pestré, nebyl bych to však já, kdybych tady chyběl taky! Měl jsem zrovna to štěstíčko, že jsem se vrátil do téhle sešlosti. Pak se budu muset Feiera zeptat na pár otázek. Ale až to skončí. Teď nechám prostor na dotazy ostatních. pomyslel jsem si a lehce pohupoval ocasem. Pousmál jsem se na Sarianne, poté jsem se zařadil bokem k Sashence. Stále jsem ji měl rád, i přestože jsem byl dlouhé měsíce mimo Norest. O návratu k Nihilčanům jsem zatím opravdu neuvažoval. Bylo by to proti mým zásadám, však záleželo na okolnostech, v tomto případě by byly zásady druhořadé.
Řeč byla nyní o samotných bylinkách na běžné zdravotní neduhy, šlo o úplný základ. Čili něco, co jsem sám dobře znal. Zůstával jsem však v tichosti, od vedení této sešlosti tu zjevně byli jiní. Těkl jsem očima po černém vlku, pro mě pravděpodobně neznámého. Předávkovat se bylinkama? S nikým takovým jsem se ještě nesetkal... ale třeba u malého Amira by mě to nepřekvapovalo. Bohužel. Kde tomu je konec? Je tu stále? Snad neum-, ne, ne ne... zakázal jsem si na to myslet. Jedno mrtvé zelenkavé vlče stačilo.

Koukal jsem po všech těch bylinkách, které tady byly rozloženy. Většinu z toho jsem skutečně znal. Chvíli jsem po rostlinách jen těkal pohledem a pro sebe v myšlenkách si je pojmenovával. Už nějakou dobu jsem toto mé hlavní řemeslo neoprášil a věru, na některé věci jsem si nevzpomněl na první dobrou. Místy jsem poslouchal onoho hlavního řečníka - Ikkeho. Prohlížel jsem si jej. Vypadá zkušeně... zřejmě má i více znalostí, než já. Nevadilo mi to. Ne každý byl na stejné úrovni a hlavně, já byl ochoten se nadále vzdělávat. To byl asi i ten důvod, proč jsem sem dneska přišel.
Nedalo mi to a plný zvědavosti jsem se po chvilce rozhlédl po zdejších přítomných. Bylo nás tu reálně celkem dost. Těšilo mě, kolik z Norestských vlků se zajímalo o byliny. A, Kiler, tu znám! A Feier! Naše pohledy se setkaly v jeden konkrétní moment. Pousmál jsem se a mlčky na něj pokývl. Nyní nebyl prostor na větší konverzace. Tedy... prostor by byl, ale bylo by to krajně neslušné.
Koho jsem ale spatřil po chvíli.. no, řekněme, že se mi očka rozzářily, a můj ocas začal švihat radostí. Stále jsem byl tiše, zezadu jsem se proplížil za vlky až k Sashe a jemně do ní dloubnul čumákem. Řečí těla jsem jí dával najevo, že ji rád vidím. Mám ji hodně co povídat. Ale to se jí líbit nebude.