Príspevky užívateľa

Jeho dlouhá cesta za poznáním pokračuje. Úplně si vychutnává ten podzimní vánek a nechá ho čechrat jeho krásnou kožušku co tak rád nosí i když by se jí v létě zbavil. No místo trávy se zde objevil písek.... Studený písek co mu klouzal mezi prsty. On to neměl moc rád ale když už se musel někam dostat, holt to přežil.
Cukl uchem a koukl kolem sebe. Ujistil se aby věděl kdy konečně bude pod jeho nohama ta dobrá zelená tráva, no hodně daleko takže si ještě počká ale co to.... Mezi obhlídce narazil na vlka. Na vlka kterého zná! No jasně! Gilgoško tam, brácha jeho svatý! No svatý nebyl ale co už. Možná mu poví co se stalo před tím než se objevil v lese sám.
Vydal se pomalým krokem k černohnědošedému kožichu s lehkým úsměvem aby vypadal že není taková troska než byl před hodně dávnou dobou.
"zdaaar, Gilee... Heh..." usmál se falešně. I když by řekl že ho rád vidí ale vlastně ne.

"no.. bylo. Neměl jsem tam nikoho komu bych mohl věřit. Fajn... Měl jsem tam aspoň bráchu ale i tak to bylo málo pro mě." ani se nezmiňoval radši o matce která pro něho hrála velkou roli. No ale hodil minulost za hlavu.
"díky... Mám moc huňatý kožich takže budu uuuplně v pohodě." pohodil hlavou a usmál se. Samozřejmě tohle mu stačilo. Někam si zaleze do jeskyně a už je v pohodě.
Koukl se ale vedle sebe na město. "ne nebyl jsem tam. Když jsem šel jen kolem, cítil jsme špatnou auru. Radši neriskovat." a za tím si za tu chvíli stál.

Celkem se falešně zasměje jakmile se na něho podívá když má ten pohled. No šlo to podle jeho pachů poznat radši si nic nezačínal a neříkal nic.
"takže jsi ve smečce... Fajn... Budiž." pokrčil rameny. Sám asi by už nechtěl do smečky. Stačila mu ta smečka co vedl jeho otec. Té měl plné zuby už. Štěstí že je pryč od něho.
"jsem z daleka no... Od toho co si naposledy pamatuji tak jo jsem z daleka a jsem rád." musel se i přiznat. Jak jinak.

Lidé nelidé.. to je teď jedno. On měl plno věcí na práci. Hlavně zjistit co se stalo před nedávnou dobou a jít řešit další věci...
Sedl si a ocas obmotal kolem pacek. Přece jen už byla zima a do toho nechtěl stát věčnost. Věděl že se tady zdrží ještě chvíli. No... Uvidí se no.
Zívl a odpověděl na jeho otázku. "něco mi dodá dvoj nebo třínásobnou sílu ve svalech. Když zavyju tak mé tělo se zvětší a můžu roztrhat na kousky. Ale buď v klidu. Rodiče mě učili trhat vše ale nějakou dobou na boji nic nevidím." cukl celou hlavou a koukl nahoru na oblohu.

Cukl uchem jakmile vlk zavrčel. No to ještě bude zajímavé. Asi s Bellanou mají nějaké nevytížené účty ale on to neřešil. Povzdechl si a dál to neřešil. Ještě by dostal přes hubu a to by bylo pak... No věřil své magii ale nechtěl riskovat no.
Ale poslechl si výklad o lidech. Moc ho tohle nezaujalo. Možná je chtěl vidět naživo ale takhle je asi dál úplně nechtěl řešit. To by bylo pak velký špatný.
"já bych se jich nebál. Jsem velký a silný vlk. Své magii věřím natolik abych věděl že přežiju dalších let." usmál se na to a koule na něho věřícím si pohledem.
"nebo možná šance nebude... Hm... To je mi jedno. Stejně všichni chcípneme." pokrčil rameny jako kdyby se ještě před chvílí netvářil jako hrdina všech hrdinů.

Zapřemýšlel trochu víc v paměti. Netrvalo však dlouho a na jméno si vzpomněl. "Bellana." pousmál se nad vzpomínkami v hlavě. "byla vlastně první vlčicí kterou jsem tady asi viděl s tím že mi prý zachránila život." ale víc si nepamatoval. Protože než se stalo to, co ho změnilo, tak mohl zažít plno věcí za co by byl rád že je teď nezná neví nezpomene si.
Ale naklonil hlavu a lehce se přimračil když zmínil plno nových věcí. "ne... Neznám tento pojem "lidi". To je nějaká smečka? No počkat! Ne tak nevím..." povzdechl si a zavrtěl hlavou.

Když se cizinec zaměřil na jeho rohy, zkusil se na ně podívat a pak zpět na něho. Na jeho otázku se zasmál celkem až možná falešně a zapřemýšlel nad tím. "no... Rodiče je měli tak jsem je podědil." pokrčil rameny. Jinak nevěděl jak je mohl dostat. To by bylo až na detektivku bez odpovědi.
Na další věc zavrtěl ohlávku a poskočil dozadu o krok. "promiň... Jen jsme trochu přemýšlel." zazubil se a přišel k němu blíž.
"ale když já mám rohy.. ty zas máš zajímavou srst. Myslím že jsem nikdy neviděl tak pestrou barvu... Jo možná u té vlčice v lese ale ty jsi podobný. Líbí se mi to celkem." usmál se a zavrtěl ocasem.

no byla to velká cesta. asi si potřeboval vyčistit mozek od toho všeho co se ještě před nedávnem stalo. musel trochu popřemýšlet nad tím, jak zpět vrátit paměť a zjistit co se stalo před tím, než se mu na hlavě vytvořila jizva.
skoro si nevšiml ani vlka který seděl hned vedle něho a že ho přehlédl fakt hodně když je takovej svítivě modrej.
až ho přešel v tedy si to uvědomil a ohlédl se na vlka. chvíli přemýšlel zda ho někdy viděl ale ne... cukl ušima a přemýšlel zda má vůbec cenu s ním mluvit. tak tam stál jak tvrdé Y a čuměl dál na vlka.

"čtyři smečky jo..." kouk se do země a zapřemýšlel nad tím, asi to bude ještě větší zábava kdyby měl o ně teď zájem.. to si vlastně už znepřátelil Ignis a Přízračné takže... dobré vědět co teď bude až to bude.¨
jaro? řekl bych. nevím.. teď se mi to úplně nevybaví. a jinak jo... Gilgáš je v pohodě i když se někdy spolu rveme." odpověděl popravdě a koukl zpátky na ní. poněkud ano. Gilgamesh byl s ním v pohodě i když se někdy spolu bili o blbosti. to jediné jim šlo.
až mu z toho přešla chuť. otráveně se na to podíval a s nechutí to nakonec snědl. no nic extra to nebylo ale nechal to fungovat tak aby ho hlava už nebolela. no uvidíme zda to pomůže.
usmál se na ní když slyšel její jméno. "krásné jméno..." ocas se mu i dokonce pohybuje pomalu do stran

lehce si položil hlavu na ní a objal jednou tlapkou. úplně teď nic nechtěl říkat protože by to možná i zhoršil. tak prozatím zavřel svou klapačku a držel jí dál.
když už se zdálo být to v pořádku, tlapku sundal hlavu dal nahoru. "už mám jít nebo mě nepustíš? necháš si mě tady?" jemně se zazubí do jednoho koutku a koukne na ní.
jakože ne že by si stěžoval, ale vážně by radši tady neotravoval. už tak na ní viděl že není v pohodě a on nebude v pohodě taky takže ještě lepší.

Docela ho zarazilo když si do něho zabořila hlavu. Vlastně toto mu nikdo ještě neudělal tak se cítil zvláštně. Už chtěl i packu zvednout a odtáhnout ji od sebe protože moc kontaktu fyzického... Ale ne. Neudělal to, místo toho ji jakoby objal packou a hlavu jemně položil na ni. "neboj se... Jsem teď tady.." zatím živý a zdravý. To nikdo však nevěděl jaký bude po tom až se rozejdou do svých stran.
Nechal ji ať se klidně vypláče do jeho kožichu. Nechal ji tak. I když v nitru se cítil až moc trapně a na to kdyby ho někdo viděl tady a teď (zrovna s tím s kým se porval) tak by byl solidně v pr. ... Však víme.

Bylo už to podle něho před nějakou dobou ale ve skutečnosti to bylo určitě hodně dávno jak s bráškou odešli. Ani vlastně teď nevěděl kde je. Že by se porval s ním? Jako jo na to oba byli experti, ale až takhle že dopadl? No to zrovna nevěděl navíc krev v jeho tlamě nechutnala jako ta Gilgamešova. No ale na detektiva si zahrajeme příště. Teď přemýšlel o odpovědi nad touto otázkou. "no hodně daleko asi určitě jsme od mé bývalé smečky. Nepamatuji cestu ani jak dlouho jsme šli když jsem se náhle objevit tady. Jinak ne... Teď jsem Tulák" vypadalo to tak protože před cestou do neznáma řekl že už se k otcově smečce nevrátí. Což se mu zatím dařilo.
"uf... Už jsem se lekl" hah ještě to tak. No když se mu zrak zlepšil tak bylo vidět že vlčice nemá žádné šrámy tak to dokazovalo to že ona nebude útočník.
"no já na boje sice jsem dobrý, ale teď jak nad tím uvažuji tak nemám žádnou chuť k boji ani do další doby. Nač se bít když to jde vyřešit i slovně." úplně opačná slova Enkida které by jeho dřívější já nikdy neřeklo. Což bylo zajímavé, ale co se dá dělat.
Pak se ale kouknul na bylinky které mu přehodila a to už moc chutně nevypadalo. "musím?" on nevěděl na co to je. Co když ho chce otrávit?! Baba jaga tohle! Čarodějnice!
"jsem Enkidu... A ty?" pousmál se na ní.

Pořád ležel na zemi. Nikam nevstával. Ani když mu packu přiložila na tělo. Vlastně ani neměl důvod spěchat. Na nic si totiž nevzpomněl. Ani co dělal před chvílí. Nic.
Vlastně oba měli stejné otázky ale žádná odpověď nemohla zde být protože z jeho strany to bylo o něco komprimované. "eh.... Jak bych to měl říct..."
Pokusil se kouknout kolem sebe a zapřemýšlel vás to b,lo k ničemu. Packou si projel čumák a koukll zpět na vlčici. "nevím úplně ani jak jsem se zde dostal. Naposledy si pamatuji jak jsem s bratrem opouštěl naší rodinu." no to bylo tak naposledy na co si vzpomněl jinak má úplně mrtví v mysli.
"extrémně mě bolí kebule. I krk. V držce mám pach krve... To jsem se porval s někým? Sand ne s tebou! Ne že bych něco měl proti tobě ale heh... Samice já nebiju." to byla tak jediná věc která se mu zachovala z minula jinak jako kdyby byl úplně nový. Znovuzrození toto

On ji však na očích viděl že chce aby byl jiný. Ona to mohla vidět jinak ale jakmile on si něco usmyslí, tak takové to bude. Pomalým krokem šel dál. Když slyšel její hlas, ani se zatím neotáčel. Avšak po druhé už se zastavil. Když nebude veselá.... To znamená... Ne! Neotáčel se.
Její hlas se ale změnil když zakřičela potřetí a to už se mu nelíbilo. Otocil se konečně s úplně jiným pohledem. Pohledem jako kdyby i on byl smutný. Což on byl ale nedával to tak najevo. "zbabělec? Možná můžu být..." sám by tahle slova neřekl ale stalo se.
Nakonec přišel zpět k ní a podíval se jí do očí. "pláč ti nesluší. Radši se usmívej." pousmál se, jako kdyby už to nebyl on.
"nechci tě vidět tak smutnou. Nechci odcházet pokud budeš nešťastná. Ale pokud je něco špatně je třeba to hned napravit. Pokud to tak vnímáš." on sám to tak nevnímal ale co už se dalo dělat.

Uběhlo pár minut. Tělo se nehlo ani o milimetr z místa. Černota pohltila jeho zrak a on tak nemohl vidět nic. Skoro jakoby duše opustila tělo když ani mluvit nemohl nebo přehrávat si v hlavě něco potřebného. Nic.
Avšak jeho oči se pomalu otevřely když z nitra všeho ucítil divný pach. Možná se zdálo že se už neprobudí ale právě tato věc ho po nějaké minutce probrala. Nehýbal se a jen se pokoušel zaostřit. Cítil se jako kdyby se znovuzrodil. "aaah... Co se..." zkusil z nitra vydat kousek svého hlasu avšak nešlo to.
Podíval se do strany očkem a uviděl fialovou šmouhu. Myslel si že je v jiným světě ale to bohužel ne.
Pohnul hlavou do strany aby už necítil ten pach co ho probral. Cítil hodně velkou bolest v hlavě. Takovou že si myslel že mu snad hlava praskne.
Mohl vnímat zvuky ale nemohl jim nijak rozumět. Pískání v uších nepřestalo i tak a on s tím nemohl nic dělat.
Po nějaké chvíli se pokusil převalit na břicho a kouknul kolem sebe. Zrak byl o něco lepší ale ještě ne úplný. "co se stalo?" zeptal se fialové pohybující šmouhy která mu už připomínala vlka.