Príspevky užívateľa

chvíli poslouchal její slova. měl na to svůj názor ale musel se trochu držet. Nechtěl tady někoho pohoršit aby nedostal zase přes papuli. Ale povzdechl si nad tím a zavrtěl hlavou aby aspoň nějakou tu reakci měl.
"já tady budu strašit hodně dlouho... ztratit se? možná tak v pekle... ale tady ne." tiše se zasmál a lehce strčil čumákem do jejího celého ucha. "já si z toho nic nedělám... přece jen jsme za to mohl já a ne ona. Asi se tady naučím být jiným vlkem než jsem byl a možná i ta lekce pomůže." to však neznamenalo že mu na krk hodí všechny budoucí rytíře. O to se nijak neprosil.
Ale posmutnil trochu když se od něho odtáhla. Chtěl víc obejmutí protože jeho srdíčko to také nezvládalo ale repektoval její rozhodnutí a tak držel tlamu.¨
"jsi... strašně hodná Bellanno... lepšího kamaráda jsme si přát nemohl." i když to mohlo vyznět sarkasticky, on to myslel smrtelně vážně. Rozzářený úsměv se na něm držel a ocas kmital za ním jak byl štěstím bez sebe.
"co vůbec teď máš v plánu? že bych ti pomohl a nenudil se tady... Jo jasně vlčata chápu ale mimo ně... chápeš?" nechtěl s nimi být 24/7... to by mu asi hráblo.

Nějakou tu dobu přemýšlel nad tím že se vydá za hranice jeho nové rodiny. Ne že by utekl nebo tak, ale v okolí moc dobrého jídla nebylo. Musel trénovat svou mrštnost a být v Nihilu bylo pro něho něco jako kdyby hlídal neprávem vlčata. I když slíbil Bell že se postará o její děti, našli se zde i jiní jedinci kteří chtěli aby je naučil různé chmaty a já nevím co ještě co předvedl na koberečku před všemi aby mohl zůstat ve smečce.
Bral to jako takový odpočinkový den i když musel říct kam jde. Tlapky ho zanesly zde až ke kotlině kde už ho čekalo stádo jelenů či sem tak se mihl zajíc.
Přemýšlel zda první jít po zajícovi nebo si to tady peohlédnout ale jakmile ucítil nějaký pach vlka, zdálo se mu že tady je někdo známý ale... Nikoho neviděl zatím.
Pomalu se přibližoval k pachu až uviděl bílý kožich který za boha mohl říct že neví kdo to je ale pach mu říká opačnou věc.
Určitě to byl někdo koho potkal ještě před ztrátou paměti ale bál se udělat krok. Co když se s ním porval nebo tak.
No nakonec usoudil že by bylo lepší se jít omluvit nebo při nejlepším zjistit dobré a užitečné informace.
"zdravím cestovateli, či vůbec kdo jsi. Jako tulák nevoníš." zazubil se a pomalu se k němu přibližoval.

trochu víc se mohl červenat nad tím že ho už 3 vlk vidí jako zdatného bojovníka. konečně neslyšel kritiku svého otce v tom co vše dělá špatně. ne! tady se cenilo cokoliv a to hřálo u srdce.
Chvíli však byl zticha aby si ho poslechl. přemýšlel o jeho otázce a váhal nad volbou správných slov. "chm... či já vím. nechci být drzý, ale líbilo se mi tady počas mého léčení. díky Bellanny jsem zjistil plno dobrých věcí a navíc jsem ji slíbil jednu věc. po nocích jsem přemýšlel nad volbou a zjistil jsem že moje zkušenosti se tady budou hodit víc než tam venku." lehce se ušklíbl když se koukl dolů na mladíka.
pak už bylo to jasné. to co si myslel nakonec přišlo na povrch a and tím se lehce zasmál. "když pořád všichni otravují s rytířem, můžu tě naučit bojové techniky. něco co mě učili jen v mé rodné smečce... pokud máš tedy zájem."

to s ní hodně souhlasil, ale přesto moc na osud nevěřil. spíš to viděl jako takové to štěstí v životě. přece jen se narodil aby zase mohl zemřít, nebo aspoň tak to pochopil u svého otce.
Zamyslel se však nad vzpomínkami s pohledem do oblak. "hhm... možná jen to že každé postavení má vlastní úkol a čím jsi výš v hierarchii, tím větší moc máš nad vlky pod sebou. či se pletu?" lehce nadzvedl obočí když se koukl zpět na ni. "budu rád za oživení paměti." i když mu přišlo divné že omnoho mladší vlk mu něco bude vysvětlovat, ale ona byla princezna a učila se to od narození takže by mohla mít lepší obzor.
Chvíli se bál co mu na to řekne, ale naštěstí to bylo takové nevinné, avšak její otázka ho překvapila. "rodina? jo to mám... žije tu bratr který... žije s někým já nevím kým, nezajímám se o tom, v tu dobu jsem měl jiné priority." odfrkl si do strany. i když doufal že jednou zjistí víc o svém bratrovi.
zavrtěl hlavou a jeho zářivý úsměv se vrátil. "to ne! všichni mě vidí jako mocného nebojácného vlka!" i když pravda je jiná.

Trochu ho zabolelo u srdce vědět pravdu. To kdyby věděl že nebyl na seznamu, končil by a šel by rovnou pod kytičky, ale naštěstí se ještě držel aby zoufale nevykřikl do dálky. ano... až tak mu ženy mohly ublížit.
"chápu... chápu... a proto jsem tady ne? Abych se ti o ně postaral když už jsem se do smečky chtěl ucházet. Budu oddaný všem jo? slibuji ti to." Nechtěl zase riskovat že dostane přes čenich od panovnice... plus teď mu to i dávalo větší smysl se do Nihilu přidat no ne? ulala jak on měl najednou motivace.
Najednou se cítil nepohodlně když viděl její slzu, hned se k ní chtěl natáhnout ale najednou ztuhl jak kámen když cítil její hlavu v jeho krku. Tohle nezvládne... on tady omdlí.... Pod kožichem se začervenal jak rajče a jen tak tak se držel na nohách.
Pak pomaličku oči putovaly dolů k ní. přemýšlel co na to říct ale radši držel pysky a radši ji objal tlapkou aby se trochu uklidnila. aby věděla že je tady jako nějaký terapeutický plyšák na zlepšení nálady. a boxovací pytel v jednom.
"slibuji..." řekl tichým tónem hlasu a lehce se usmál.

Bál se co pro něj mladej princ připravoval. Cokoliv co se mohlo naskytnout by splnil, kdyby se jednalo o něco důležitého aby mu to ve smečce zachránilo kejhák. Ale navenek měl pořád ten samý výraz.
Skoro jako by se druhej červenal nad těmito slova. už to slyší od druhého vlka, opravdu byl tak dobrej jak mu říkali? To nevěděl, páč se sám neuměl hodnotit, ale pokud to říkal princ a jeho sestra, tak něco pravdy na tom muselo být.
Mlčky si ho vyslechl, lehce sem tam zamával ocasem, ale pak zavrtěl hlavou a povzdechl si.
"abych pravdy řekl, když jsem se dozvěděl že mám bojovat s někým ze smečky, radost jsem z toho neměl, ale v mé staré smečce byl boj 24/7. Můj otec mě nutil trénovat abych byl na dobré pozici ale jakmile se něco stalo v soukromí, na boj jsem nehleděl jako dříve. Kdo ví jak na tom jsem teď kdyby se o to divadlo nejednalo a šlo to až do života. Co tím však chcete říct?" pomalu začal kroužit kolem něho a prohlížel si ho.
"Pokud mi chcete říct že mám jít na rytíře tak se toho nebojte... myslím že vaše sestra už mluvila dost o tom, abych se nad tím zamyslel až až."

přikývl na její slova s úsměvěm. Když se jednalo o vlčice, on sám věděl že každé toto jméno je originální, ušlechtilé a krásné. To byla jediná věc co mu při ztráty paměti zůstala. A že se tohle jméno k ní hodilo ani nemluvě.
Zamyšleně se však zastavil nad těmito slovy. On a rytíř? No přemýšlel o tom ale boj nebyl nic moc pro něho. "no přemýšlel jsem o tom a abych pravdu řekl tak to nechám na osudu. Od Bellanny jsem zjistil že je tady plno dalších postavení tak uvidím co mě za tu dobu bude brát nejvíce." zazubil se. On sám měl ještě velkou cestu před sebou nebo ne?
To co řekla potom ho zarazilo. Princezna a být rytířem? Tohle mu nevycházelo... "Je to váš život nebo ne? má královská rodina jiné zásady?" naklonil hlavu lehce nabok ale pak zavrtěl hlavou a usmál se. "ať se děje cokoliv, vy můžete být rytířem a pokud já budu před vámi, slibuji že vás a další vlky ochráním. Se mnou se nemusíte bát!" Teď se sice cítil mocně ale jakmile přijde na boj, tak to je hned jiné myšlení.
Cukl uchem a přemýšlel nad tím vším. "pravda... všichni jedinci jsou jinačí.. každý může reagovat jinak. Ale věděl že každý mi svým způsobem byl smutný.

Jeho klid byl odebrán. Bohužel. Slyšel totiž kroky nějakého vlčka takže to se musel ohlédnout. ještě aby dostal sekec mazec za to že si tady dovoluje odpočívat. Bůh ví zda to je nějaké posvátné místo kde nějaká ta pravidla se tady vztahují. Což on nevěděl a upřímně mu to bylo v tuto chvílí jedno.
Avšak pach mu řekl o koho jde, takže to se hned zvedl. Nechtěl riskovat že udělá něco špatně. "um.. zdravím?" Nechápal proč tady stojí před ním. Něco chtěl.. to poznal už od prvního pohledu v jeho očích.
"můžu s něčím pomoct?" zvědavě se na něho díval ale i sem tam se mihl nechápavý pohled. Tohle se mu nelíbilo... Myslel na to nejhorší. věděl že malý vlk byl na jeho boji jako divák a že to byl syn královny... takže mu řekne svůj názor? vyhodí ho za to co tam předvedl? ne ne ne... nemysli na to Enkidu...

Díky slovům, co mu řekla, se zastavil. Jako kdyby mu přestalo bušit srdce. On? Zrovna on měl pomoct? Tak asi věděl proč zrovna on, ale byl to dobrý nápad? sama s ním měla problémy a teď tohle? No měl guláš v hlavě když přemýšlel nad tím co říct. Jedna jeho strana protestovala ale druhá chtěla pomoct.
"hey hey hey.... To myslíš vážně jo? Teda ne že bych nebyl schopný ale... koukej na mě! Myslíš že jsem dobrý na tohle? máš tady plno dalších schopných jedinců." Ještě před chvíli ho chtěla zabít a teď tohle? no.. musel se sakramensky zamyslet nad tím.
"no ne že by mi to vadilo ale... Klidně ti pomůžu. Navíc vidím že kvůli zraněním si potřebuješ odpočinout takže... co mi jiného zbývá? Nic hádám... A myslím že mi na nich bude záležet jako kdyby byli vlastní." lehce se usmál a švihl ocasem.
Dokázal si přiznat že to byl blb ale tohle byla vážná věc! věc kterou rád udělá! Bylo sice n tom něco divného ale neřešil to nějak moc. Aspoň ne teď.

Věřil že mladý jedinec má nějaké eso v rukávu a tak ho nepodceňoval i když ho držel u země. Jeho výška mu dávala plus a to vxužil i v dalším kroku kdy Enkida kopl. Enkidu dvakrát zakňučel protože nečekal že se s ním i ožene packou takže už jen cítil jak malá kapka krve stéká po jeho tváři.
Uskočil dozadu a sehl se k zemi lehce. "dobře dobře... Přiznávám že jsi dobrý, ale zranění si nechej pro jiného!" lehce zavrčel a ohlédl se na Voltaire.
Jak dlouho tohle ještě musel dělat? Měl to ukončit? "chci povolení abych použil svou magii pokud se máme dobrat konce!" narovnal se a s prosebným pohledem se na ní díval.

Ani nevíte jak byl rád že má vše za sebou. Celé tělo ho bolelo (a to ještě není starý). No hrozné to bylo. Myslel si že když půjde do smečky, bude to něco jednoduchého. Jako jo... To co předtím zažil s otcem bylo hrozné a tady to bylo mírnější ale i tak! No chcíplí to vlk on byl.
Sluníčko na něho svítilo až moc takže se rozhodl dnešek trávit pod stromy. Jelikož jeho srst byla huňatá, nic jiného se nedalo dělat. K vodě nechtěl... Nevěděl sám proč.
Takže si lehl někde tady u stromu ve stínu a koukl se na ptáčky kteří si to zpívali na větvi.
Co se dá dělat, dnešek si chtěl udělat jako takový fajn den kdy nic nebude muset robit, to však nečekal kdo přijde.

No moc tady ještě se nepohyboval takže nevěděl kdo co tady je. Něco málo viděl na jeho souboji ale to bylo tak vše. moc se nevyptával, ale pamatoval si že mu něco Bell říkala.
"ach krásné to jméno co královna vybrala." tak musel udělat lichotku aby měl plus. Avšak měl chuť říct i něco jiného ale to radši vynechal.
Pak tady byla ta jiná princezna a nad tím těžce až zasekaně přikývl. "jooo tahleee... už vím vím. Zapomněl jsem." zazubil se nervózně. "ale určitě už si to budu pamatovat! Moje paměť je sice jak po nějakém boji ale tak co už." a to doslovně po boji byl, ale vypadalo to že by měl mezi myšlenkami bordel. to už by bylo lepší přirovnání.
Musel se však zastavit nad tím co řekla dál. jo tady musel vymyslet nějakou dobrou výmluvu aby mu zase někdo neukousl pozadí za to co řekl. "ne.. žádná magie. Jde o to že pokud máte nějaké blbé vzpomínky tak přemýšlení nad tím je horší než cokoliv jiného. dejte mi prostor pro příklad..." zamyslel se když jeho oči tikaly prostorem. po vymyšlení příladu se ji koukl do očí.
"chcete zapomenout na smrt vaší matky ale když si na to vzpomenete, začnou vám padat slzy." nic lepšího nevymyslel a to byla jedna věc která se mu stala ale jeho slzy už nepadaly... jen ho bolelo srdce nad touhle myšlenkou.

sliby možná byly chyby. mohl slibovat do haleluja ale stejně by se tím nic nezměnil, nebo ano? kdo ví. Musel se doonce nervozně kouknout do strany aby se zamyslel nad jejími slovy. Měla pravdu, ale vážně měl na to aby to tak rychle pochopil?
Povzdechl si nad tím a cukl uchem. "pokusím se... udělám cokoliv aby jsi na mě nebyla naštvaná. přece jen ti to dlužím za to vše, nebo ne?" otočil hlavu zpět a lehce se usmál.
bylo ale hezké že mu věřila. to se mu konečně i ulevilo a jeho srdíčko začalo produkovat větší teplo. hodně ho to zahřálo u srdce ne že ne. a to mu i vzalo slova takže se jen nad tím culil a nic neříkal.
Pak se ohlédl na její tlapu a to mu zase nahnalo do očí obavy když viděl ten obvaz. skoro zapomněl přemýšlet nad tím aby mohl pochopit co tím myslela.
"nechci se tě nějak dotknout ale... proč ten obvaz? to je nějaká ozdoba nebo bolístka?" koukl se jí do očí. tohle musel vědět i kdyby nechtěla.
Zamyslel se nad její otázkou a švihl ocasem. "ach vlčata..." povzdechl si a zazubil se. "jsou to miláčci. nedá se na ně zlobit. skoro jsem se cítil v kůži jejich otce. Bylo mi s nimi fajn ale pokud si nepřeješ abych se s nimi vídal, tak budu co nejdál od nich. slibuji."

Byl rád že ho hned nevyhodila. Někteří vlci by se do něho hned pustili nebo vyhodili z tohodle místa kdyby věděli co se ukrývá za pravdou. Matce se podobala to ano, ale měla trochu jiné chování. Rád by poznal i otce aby zjistil co je za tajemstvím.
Usmál se víc a jeho srdíčko bušilo nepravidelně když mu řekla názor ohledně jeho jména. Konečně někdo uznal něco co se mu líbilo a zahrálo u srdíčka.
"skloňování všem dělal u mého jména problém. Když už mě někdo zná dýl, už ví jak se to dělá. Ale odpusť mi mou nezdvořilost, jak se jmenuje princezna která obývá tohle území?" už nechtěl riskovat to co udělal před Volt... Tady už byl opatrný protože i slova Bell ho trochu změnila když se nad tím zamyslel.
Pak ho ale překvapilo že se o něho starala. "ach rány... Jasně... Málem bych zapomněl že něco na těle mám." zazubil se a tiše se zasmál. "vše se hojí dobře. Rány na duši však zůstávají."

Úspěch se vkradl do jeho srdce. Nebo snad neúspěch? Kdo ví co tím královna myslela když ho přijala mezi sebe. Už ale nebyl sám. Měl... Měl rodinu. Ne možná tu prokrvení, bratr se mu toulal s nějakou ženskou, ale i tak byl rád za to co měl. S Bell si to však musel dořešit a to bylo těžké. Měl hrát na city? Měl se snažit? Bylo těžké na ní něco zkoušet ale už jen pomyšlení na její vzhled byl zahalen myšlenkami. Myšlenkami jak by vypadal život s ní.
Myšlenky však přestaly když uviděl v dáli zlatou srst. Vůně dala najevo to dítě... To dítě královny bylo. Cukl uchem a chvíli přemýšlel co udělat. Och jak on miloval ženy ale musel se trochu držet stranou... Mladý to vlk a princezna dohromady...
Došel však blíž. "není nad to jít na procházku v tak krásný den, co vše výsosti?" usmál se a zamával ocasem.