Príspevky užívateľa

Seděla na střeše jednoho z činžáků. Dělávala to takhle od té chvíle, co zjistila, že se tam dokáže dostat. Cítila se blíž posvátnému měsíci a spolu s ním i samotnému Hatimu. Měla pocit, jako by jí tenhle pobyt blíž k obloze dodával životní sílu.

Zároveň se tím pokoušela nechat svou magii trochu zregenerovat. Musela ji použít, aby se sem dostala, takže pořád byla trošku rozhoupaná, ale napadlo ji, že až zase načerpá trochu sil, mohla by si s tím pro jednou trochu pohrát. Teleportovat se z jednoho činžáku na druhý a prohlédnout si město zase z trochu jiné perspektivy. Ale musela být skutečně opatrná. Nebyla si jistá, zda by ji někdo dokázal zachránit, kdyby se tady nahoře zasekla v tom stavu, kdy je na dvou místech najednou a nikde zároveň. Už po svém boku neměla Jedušku, která by ji z toho magického vězení dokázala vysvobodit.

Erora se přikrčila k podlaze opuštěné nemocnice a zavětřila. Ani po takové době její čich pořád nebyl to, co by asi u divoké vlčice být měl, ale konečně se ho pomalu učila používat.

Nehledala nic velkého. Jen nějakou malou myšku. Věděla, že těch se po území Kultu pohybuje habaděj. A teď jednu takovou skutečně potřebovala.
Seběhlo se to rychle. Ucítila povědomý pach, koutkem oka zahlédla šedý záblesk ve skulině ve zdi, zaslechla tiché písknutí, škubla sebou… a z její tlamy v tu ránu visela drobná myš. Erora se zaradovala, vyběhla z budovy a naklonila se nad rozrostlé houští, pod kterým se schovávala její milovaná zmije Jeduška, nedočkavě očekávající svou večeři.

Pomalu capkala po nábřeží a rozhlížela se po noční obloze. Zastavila se až když zaslechla nějaký hlas. Nerozuměla přesně slovům, ale líbila se jí ta melodie, kterou si zpíval. Zpívání ji bavilo. Bývaly časy, kdy to byl jediný způsob, jak si zlepšit náladu. Pousmála se pro sebe a pokračovala v cestě.

Měla pocit, že se k tajemnému zpěvákovi stále přibližuje. Potichu si spolu s ním broukala tu hezkou melodii. Náhle hlásek utichl a Erora před sebou spatřila pohyb. Než se vůbec rozkoukala a uvědomila si, že sleduje souboj mladého lovce s jeho kořistí, bylo už po všem.

Erora tam několik úderů srdce jen stála a koukala, ale napadlo ji, že by asi měla něco říct. Ne jen koukat ze stínů jako nějaký podivín.
„… Hezky zpíváš,“ pípla nakonec.

Poplašeně zastříhala ušima a popoběhla blíž k vlčeti, které se zhroutilo do hromady listí. Nebyla si úplně jistá, jak se zachovat. Zda mu pomoci vstát, nebo se ho raději nedotýkat. Co když má nějakou nebezpečnou magii? Nebo tu někde poblíž krouží jeho matka? Považují to matky za neslušné, když někdo zvedne jejich dítě z hromady listí?
Aby se mě taky nebálo, pomyslela si. Občas zapomínala, jak její vzezření může působit na ostatní.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho opatrně, snažíc se vypadat co nejméně hrozivě. „Ehm… Potřebuješ pomoc?“

Hlásím se :3

Erora tiše kráčela nocí směrem ke hřbitovu, dokud se ozvalo Mesiášovo vytí. V zubech nesla drobounkou myš. Chtěla ukázat svou úctu pro Kulťanské mrtvé, ačkoliv většinu z nich nikdy nepoznala. Štěstí jí však zrovna dnes nepřálo, a tak nedokázala ulovit nic většího než tuhle drobotinu. Bylo jí z toho popravdě trochu trapně.
Posadila se mezi ostatní a pozorně si vyslechla slova Mesiáše i Ossiana. Pak udělala pár kroků stranou a nenápadně položila myšku na jeden z hrobů. Vlka, který tam byl pohřben, nikdy ani nepoznala, ale přesto v sobě cítila něco, co ji k němu vázalo. Na něj, stejně tak jako dnes na ni, kdysi shlížel Hati. A ona, stejně jako kdysi tenhle vlk, věřila v jeho sílu a moc a byla mu zcela oddaná.
Tiše s úctou sklopila ouška, lehla si, složila si tlapky pod sebe a začala se modlit. V hlavě se jí jevily myšlenky na ty vlky, které v Kultu zemřít viděla, ale pochybovala, že některý z nich si zasloužil být pohřben tady. Snad jen Batdog, jehož pohřbu se účastnila. Ctila však památku i všech těch, jejichž jména nikdy nepoznala.
V hlavě jí podvědomě vyvstávala vzpomínka ještě na jednoho vlka. Vlka, který ke Kultu nikdy nepatřil. Který nežil dost dlouho na to, aby následoval Hatiho volání společně s ní, a přesto by si ho tolik přála mít po svém boku. Přesto ho po svém boku tak trochu měla.

Často přemýšlela nad tím, jestli by se její milovaná Jeduška přidala ke Kultu také, kdyby se jim povedlo utéct spolu. Věřila tomu. Věřila, že Jeduška by bývala byla Hatimu i smečce velmi oddaná. Že by jejich společná budoucnost tady byla tak zářivá, jako měsíc za úplňku. Ale bohužel se to nikdy nemělo stát.
Asi bude muset Erora sama věřit v Hatiho dvakrát tolik. I za Jedušku.

Erora unaveně stoupala po schodech jednoho z činžáků a co chvíli využila své schopnosti teleportace k tomu, aby si ušetřila při výstupu námahu. Dostala nápad, jenže zub času, který se podepsal na schodišti, jí to výrazně komplikoval. Spoléhala, že pokud se jí pod tlapkami nějaký schod zbortí a ona spadne, tak se jí povede pomocí magie včas zase dostat do bezpečí.

Konečně se dostala do nejvyššího patra. Příhodnou dírou ve stropě se naposledy teleportovala a v tu ránu už stála na střeše. Nad hlavou měla oblohu plnou hvězd, pod sebou celé území Kultu. Na chvíli se posadila a zavřela oči. Bylo jí krásně.

Krčila se mezi vraky. Pár kroků před sebou viděla parohaté zvíře, ale byla si celkem jistá, že srnec to není. Možná daněk? Nevyznala se v tom. Nikdo ji rozdíl mezi těmihle tvory nikdy nenaučil. Lidé k tomu zajisté neviděli důvod, matku sotva poznala a Jeduška je nejspíš sama nedokázala od sebe rozeznat. Ale bylo v podstatě jedno, co to zvíře je. Důležité bylo, že z něj bude večeře pro smečku.

Nebo by tedy alespoň byla. Jenže Erora zavadila zadní přebytečnou nožkou o zatoulaný kamínek a než se z té chyby stačila vzpamatovat, kořist jí pláchla za hranici. Tak zase nic.

Jak se blížil zimní chlad, Eroře se čím dál hůř hledala teplá a temná místečka na spaní. Stará továrna byla jedním z mála míst na území Kultu, kde se dal najít nějaký ten suchý kout. Alespoň, že se dny krátily. Mohla po venku pobíhat déle, aniž by se musela bát, že ji zastihnou první paprsky úsvitu. Mělo to i své výhody. Erora si stále pamatovala časy, kdy se o místečko na spaní nemusela vůbec strachovat, ale ani trochu jí nechyběly. Pamatovala si také minulou zimu – obzvláště krutou a mrazivou, když se skrývali v botanické zahradě. Doufala, že letos bude mít smečka o něco více klidu a že neztratí další členy v důsledku nějaké nemoci, jako posledně.

S povzdechem přikývla. „Jsem ráda, že mě Hati dovedl až sem. Jen by mě zajímalo, kolik z těch věcí, co se staly, bylo pod jeho kontrolou. Kolik z toho, co se mi stalo, vlastně plánoval on.“ Mohl jen za to, že našla cestu do Kultu, nebo měl na svědomí i to, jak se jí podařilo utéct? Nechtělo se jí věřit, že by jeho moc zasahovala ještě dál do její minulosti, že by snad zařídil to, co jí udělali lidé. Tak to určitě nebylo. Ale fascinovaly ji ty myšlenky nad tím, jak daleko Hatiho moc sahá.

Erora se prudce otočila, když spatřila povědomý roh botanické zahrady. Tak tady byl její zimní úkryt! „No vida, podívej se na to,“ řekla tiše a zalezla dovnitř. Deska, kterou umístila přes díru ve střeše, tam pořád byla. Zamrazilo ji v kožíšku ze vzpomínky na to, jak odtamtud potom spadla. „Tak jsme to přeci našly.“

Zastříhala funkčním párem uší a ohlédla se směrem, ze kterého se ozval ten melancholický povzdech. Napůl si myslela, že vyšel z jejího vlastního nitra. Že si snad ten její pocit našel sám cestu ven, aniž by mu to dovolila.

Ale kdepak. Když se velmi, velmi pečlivě zahleděla do tmy, spatřila tam na jedné z těch podivných kovových koster siluetu jakéhosi tvora. Že by to byl vlk? Není to na vlka moc malé? přemýšlela chvíli. Udělala pár kroků blíž, aby to řádně prozkoumala. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlčata také existují a v Kultu jich dokonce pár je. Naposledy nějaké vlče viděla, když jím sama ještě byla. Pokračovala tedy ve své cestě k malému vlkovi, aby zjistila, co je zač.

Nevěřila, že při tom, jak se po městě toulá, jsou ještě pořád místa, kde ještě nebyla. A přeci nakonec jedno takové objevila. Bylo podobně mrazivé, jako zbytek Hruffu, ale právě tahle mrazivost jí po tolika měsících začala připadat jako ten pravý domov. Rozhodně to bylo lepší, než ty samé čtyři bílé stěny lidské laboratoře. A zároveň tu byla v bezpečí před tuláky. Tuláky, se kterými se se svými omezenými bojovými schopnostmi prostě nedokázala vypořádat.

Zaslechla někde nalevo od sebe šramocení. Ztuhla a zahleděla se do tmy. Srna. Co tu hledá? No, to je konec konců asi jedno. Erora dlouho neváhala, vrhla se za zvířetem ve snaze ho ulovit. Srna však nebyla hloupá a dala se na útěk. Černá vlčice však byla ještě více ne hloupá. Použila svou magii, tu, která jí v předešlých letech bývala takovým prokletím, a teleportovala se pár vlčích délek před svou kořist. Její útok byl neohrabaný, ale povedlo se jí zasáhnout krk a už ho nepustit. Držela se zuby nehty (ale hlavně těmi zuby) a nakonec stáhla zvíře k zemi. Bylo po všem. Na tomhle si smečka pochutná.

Se zježenou srstí se proplétala mezi vraky. Tohle místo bylo tak zvláštní. Skoro všechna místa na území Kultu byla zvláštní. To ji sem konec konců tak táhlo. Možná to celé od začátku byla touha zpracovat vlastní trauma. Už od první chvíle, kdy vstoupila na území Kultu. Ale ona bude raději věřit, že to bylo Hatiho rozhodnutí.

Pamatovala si, jak ji na tomhle místě Batdog přijal do smečky. Ach, to byla úplně jiná doba. Kult se od té doby zaplnil tolika vlky a ona pořád tak úplně nevěděla, jak se s nimi sblížit. Všechno to bylo tak složité. A zdálo se, že tohle je jedna z věcí, se kterými jí Hati pomoci nemůže. Bude si muset poradit sama…

Už zase se prosmýkla dírou ve zdi do staré rozpadlé továrny. Kolem přední tlapky měla omotanou svou překrásnou černou zmiji. Nebála se jejího jedu. Byla ráda, že má při sobě něco dalšího, co jí v těžkých chvílích připomínalo Jedušku. Hm, to by mohlo být dobré jméno pro mého hada, pomyslela si. Vlčí Jedušku vždycky hadi fascinovali, ačkoliv za svůj život viděla sotva dva – každého v rámci jiného krutého lidského experimentu.

Zajímalo ji, jak se teď daří jejím sourozencům. A matce. Nedokázala si představit, jaký osud tak mohl potkat vlky, kteří neměli magii, co by je dovedla ke snadnému útěku. Anebo měli? Nikdy si nemohla být jistá, zda se u jejích sourozenců také něco neprojevilo. Ničím si nemohla být jistá. Vždyť si je pořádně ani nepamatovala. Byly to jen dva neurčité záblesky v jejích vzpomínkách. A tak to nejspíš už navždy zůstane.

Už zase si našla cestu sem do lunaparku. Připomínal jí, jak málo toho o svých někdejších věznitelích vlastně věděla. K čemu jim mohly ty vysoké stavby a veliká umělá zvířata vůbec být? Jaké experimenty tu asi tak mohli provádět? Nebo tu dělali něco úplně jiného?

Někdy měla pocit, že na vlčici, která od lidí utekla, se na ně pořád přehnaně soustředí. Ale s tím se těžko něco dělalo – tváře svých ošetřovatelů si pamatovala lépe než tvář vlastní matky. I teď žila ve smečce, jejíž území kdysi patřilo lidem. Možná prostě jenom doufala, že jednou rozklíčuje, proč jí takovou dobu věznili. Jestli to všechno vůbec mělo nějaký smysl.