Príspevky užívateľa

Erora tiše seděla se zavřenýma očima a nechávala měsíční světlo tančit po jejím kožíšku. Vyslyší Hati její modlitby? Urazila snad svého boha žádostí o něco, co byla v jeho očích jistě drobnost? Bylo od ní nesprávné předpokládat co je a co není pro Hatiho důležité?
Náhle se probrala ze svých úvah, těžce polkla a zahleděla se směrem, kterým ji nedávno zavedl Nirix. Do prostoru, kde nedávno složila svůj ceremoniál. Ačkoliv v ní vzpomínky na ten den vyvolávaly smíšené pocity, dostala chuť se tam znovu podívat.
Kladla opatrně tlapku za tlapkou. Přišla i o poslední zdroj světla a ocitla se v té známé černočerné tmě.
Chvíli se nedělo nic neobvyklého. Kráčela temnotou směrem k plácku, kde se uvelebil Nirix, když na ni dohlížel.

Ale najednou Erora pod svou tlapkou ucítila něco měkkého. Pohybovalo se to. Hlasitě vyjekla a vyletěla z podzemí jako by jí za ocasem hořelo. Zastavila se až už ruského kola, aby popadla dech. Opatrně se ohlédla a všimla si, že se k ní trávou něco blíží. Byl to povědomý pohyb beznohého tělíčka…

„Jeduško!“ zvolala nadšeně a popoběhla blíž. Skutečně – její milý had se zatoulal až sem. Když se Erora sklonila, aby se láskyplně dotkla svým čumáčkem Jeduščina, zmije se hbitě obmotala kolem Erořiny přebytečné přední nožky a zachumlala se do její srsti. Najednou bylo zase všechno jak má být.

Eroře bylo do breku. Její pátrání ji zavedlo až na místo v jehož podzemí nedávno absolvovala svůj ceremoniál. Teď však na takové věci neměla ani pomyšlení. Jediné, na čem jí záleželo, byla její zmije, která se teď toulala bůh ví kde.

Bůh ví kde…

Erora zastříhala ušima a obrátila se k měsíci, který ozařoval její tvář stříbrnými paprsky. „Ach, ctěný Hati… nejsem si jistá, zda je tahle situace vhodná pro modlitbu. Jistě máš na práci důležitější věci, než pomáhat některému ze svých věřících najít milovaného mazlíčka. Ale přesto… pokud bys měl chvíli… pokud bys považoval mou situaci za dostatečně závažnou… Doveď mě k ní, prosím. Ach, nebo ji ke mně. Vždyť na tom nezáleží.“

Zatoulala se ve svých snahách najít ztraceného hada až sem. Pomalu se jí jímala beznaděj. Jak si jen mohla myslet že ve tmě věčné Kultovské noci najde černého hada? Vždyť by o ni mohla zakopnout a stejně by si jí nejspíš nevšimla! Ne že by její pátrání bývalo bylo jednodušší za světla. Její oči byly dávno tak zvyklé na tmu, že ve dne by je snad ani nedokázala otevřít.

Dokonce se pokusila použít i svůj čumáček. Větřila a větřila, ale marně. Nebyla si jistá, zda to byly její zakrnělé, nevycvičené smysly, nebo to, že hadi nemají výrazný pach

Erora poplašeně pobíhala po botanické zahradě ve snaze najít zatoulanou zmiji. Opravdu ji nenapadlo, že se s příchodem jara takhle ztratí. Přemýšlela, že na ni i zavolá, ale nebyla si jistá, zda by ji had vůbec slyšel, natož aby poznal, že ta směsice hlásek je jeho jméno.

Měla o svého mazlíčka hrozný strach. Vždyť mohla být kdekoliv. Co když se zatoulala až za hranice Kultu? Tam ji Erora nenajde! Co když bude mít hlad, co když ji někdo zabije? Musela ji najít!

I po dlouhém pátrání po botanické zahradě však Erora svou zmiji nenašla. Bylo jí jasné, že se bude muset vydat jinam…

Dávno už v noci nebývala zima, ale Eroru stejně pořád mrazilo v kožíšku. Pořád se vracela k té noci, kdy se z ní konečně po takové době stala věřící. Stále to vstřebávala. Nemohla tomu skoro ani uvěřit. Konečně ji Hati přijal mezi své. A přeci se jí to zdálo jako nějaký sen. Dost možná to bylo tím, že polovinu svého ceremoniálu strávila v nespavé mlze. Pořád se vracela k tomu světlu, které k ní promluvilo, které jí dodalo sílu pokračovat vstříc. Vážně v tu chvíli spatřila samotného Hatiho? To byla jistě pošetilá myšlenka. Kdyby se Hati chodil podívat na každého věřícího, který si prošel ceremoniálem, tak by nedělal pomalu nic jiného. Ale přesto se v ní ozýval hlásek – tichý, možná trochu rouhavý hlásek, který byl přesvědčený o Hatiho přítomnosti tu noc.

Posílám znovu ze stabilnějšího hostingu

„Zdravím tě… sestro,“ pokusila se skrýt svou nepozornost napodobením oslovení, kterým ji častovali jiní členové smečky. Nebyla si však úplně jistá, zda má při svém postavení právo někomu takhle říkat, ale zdálo se jí to lepší, než přiznat, že si nepamatuje jméno jiného člena smečky.

„Inu, trochu jsem se ponořila do fantazií o budoucnosti,“ přiznala, snaže se napodobit vznešenou mluvu druhé vlčice. „O době, kdy si vysloužím svůj vlastní plášť a budu moci pomáhat šířit Hatiho víru i za hranicemi Kultu.“

Čas jako by pro Eroru přestal existovat. Svět jako by se s ní točil a zároveň nikdy nebyl více v klidu. Jediné, co i nadále drželo její oči otevřené, byla myšlenka na to světýlko, které se jí zjevilo před pár… minutami? Hodinami? Těžko říct, měla pocit, jako by tu už seděla skoro měsíc.

Pátrala v té tmě pohledem po Nirixovi. Chvílemi zapomínala, že tady s ní vůbec je. Místy měla pocit, že ani ona sama neexistuje. Ale tenhle pocit vždy bleskově zahnala. Byl přeci dost skutečná na to, aby jí Hati poslal světýlko! S někým neskutečným by se jejich úžasný bůh přeci nezaobíral.

Ach, drahý Hati… prosím, řekni, že už jen chvilku.

Do Erořina těla se dal třes. Netušila, jak dlouho už je vzhůru, ale začínala se bát mrkat, aby náhodou nezavřela oči na příliš dlouho a neusnula. Zhluboka dýchala. To byl jediný způsob, jak nemyslet na ten šílený hlad, ale hlavně na tu neskutečnou žízeň. To sucho v krku začínalo být bolestivé.

Ale nehodlala se vzdát. Žádná bolest není dost silná na to, aby ji oddělila od cesty té nejčistší víry v Norestu, ba i na celém světě. Žádná bolest ji neodradí od poznání té nadpřirozené síly, která jim do života vnáší tolik péče, ale také spravedlnosti.

Ach, drahý Hati, dej mi sílu během této náročné zkoušky. Dovol mi ti ukázat, že patřím do tvé smečky!

V uších jí začalo pískat. Před očima jí začalo tančit jakési světlo, které bylo jistě minimálně částečně způsobeno nedostatkem spánku, kterým si Erora právě procházela, ale promlouvalo z něj i něco hlubšího. Černá vlčice cítila, jak se jejím tělem šíří klid, hrdost, síla… jako by jí je posílal sám Hati, aby jí dodal odvahu. Nezklamu tě!

Přestala se třást. Její žaludek skučel o něco tišeji, polykání bolelo výrazně méně. Jistě už jsem blízko…

Mornie x Harihua


Pstruh x Trinity


Ryumee x Roihu


Mornie x Roihu


Mornie x Am’yaash


Bellanna x Harihua


Giuseppe x Daněk


Zathrian x Asphodelle


Aiduin x Sabrina


Erora x Ciannait


Ber’nielay x Světluška


Bellanna x Lesley


Mornie x Iska


Arrakis x Darina

Těžce polkla a posadila se na zem kousek od Nirixe. Zakousla se tesáky do jazyka, aby sama sobě zabránila v jakékoliv touze promluvit. Většinou se za příliš upovídanou nepovažovala, ale když je něco takového zakázané, najednou přichází tendence to porušit. Co když se něco stane? Co když se budu potřebovat na něco zeptat? Co když z toho hladu a žízně dočista zapomenu, že nesmím mluvit? Co když z toho nekonečného ticha zapomenu, že nesmím jíst a pít? Co když usnu? Nechtěla Hatiho zklamat. Byla mu zavázaná do konce života i po něm. Chtěla mu dokázat svou věrnost, ale tolik se bála, že selže.

Pohlédla na Nirixe. On na mě dohlédne, uklidňovala se. Od toho tu je. Dá na mě pozor. Vděčně se usmála jeho směrem a soustředěně zavřela oči. Nesmím si dělat starosti a přemýšlet jen nad tím, co by se mohlo pokazit. Kvůli tomu tady dnes nejsem. Musím Hatimu dokázat, že si zasloužím místo ve smečce.

Zasloužím si ho přeci! Tolik věcí se v mém životě stalo jen abych mohla dojít sem a být v Kultu pod Hatiho dohledem a sloužit mu… věřit v něj. Vydržet tyhle dva dny přece nemůže být tak těžké…

Mráz tančil v Erořině kožíšku. Ne že by jí ve skutečnosti byla zima. To si s ní jen hrála nervozita. Nemohla uvěřit, že dnes, po takové době ji konečně Hati snad plně přijme mezi svoje. Už byla ve smečce opravdu dlouho, na Devianta rozhodně. Možná Hati vycítil její strach. Viděl, že ještě není připravena plně patřit do vlčí smečky, po tolika letech v izolaci. Až dodnes.

Pohlédla na Nirixe, těžce polkla a pak přikývla. „Jsem připravená.“ Koutkem oka zabloudila k hvězdné obloze. Cítila v zádech přísný, nadpřirozený pohled.

„To jsem já, Erora!“ hlesla vlčice do tmy. Ráda svou známou znovu viděla – už to bylo dávno, co se naposledy potkaly. Byla hrozně zvědavá, jak se Omara má. Slyšela o ní od jejich posledního setkání spoustu věcí. Mnohé z nich nebyly zrovna hvězdné, ale Eroru zajímalo primárně, jestli je to pravda, že nejnovější kulťanská vlčata jsou skutečně její.

Bála se však ptát, vždyť to muselo být citlivé téma a když se takovou dobu neviděly, nezdálo se jí to úplně hodné. Raději tedy zvolila klasiku – „…Jak se máš?“

Erora zůstávala v dost možná blahé nevědomosti až do chvíle, kdy ji vlčice oslovila. Vážně by měla zapracovat na zbystření smyslů. Prudce sebou trhla a ohlédla se po hlase. Rychle zamrkala, aby se vzpamatovala a potom pohotově odpověděla na pozdrav.

Poznávala vlčici z četných smečkových setkání. Zafixovala si ji, protože byla jedna z mála kulťanů se světlejším kožíškem. Přesto však evidentně neměla problém skrýt se ve tmě. Na jméno jí ale přijít nedokázala, i když ona evidentně odněkud znala to její

Jako každý měsíc, i tentokrát se Erora vydala na kontrolu Jedušky. Už se pomalu oteplovalo, takže zmije se měla každou chvíli naplno probudit. Erora se na to už těšila, její šupinatá společnice jí přes zimu scházela.

Když však Erora došla do svého starého úkrytu, čekal ji šok. Hromádka listí, ve které Jeduška zimovala, byla rozházená do všech stran a po hadovi ani vidu, ani slechu. Vlčice prohledala každý kout ve svém úkrytu a poté i v celé botanické zahradě. Ale po Jedušce jako by se slehla zem. „To snad ne,“ zašeptala smutně Erora. Nedokázala si představit, že by měla přijít i o tuhle Jedušku…