Príspevky užívateľa

„To jsem já, Erora!“ hlesla vlčice do tmy. Ráda svou známou znovu viděla – už to bylo dávno, co se naposledy potkaly. Byla hrozně zvědavá, jak se Omara má. Slyšela o ní od jejich posledního setkání spoustu věcí. Mnohé z nich nebyly zrovna hvězdné, ale Eroru zajímalo primárně, jestli je to pravda, že nejnovější kulťanská vlčata jsou skutečně její.

Bála se však ptát, vždyť to muselo být citlivé téma a když se takovou dobu neviděly, nezdálo se jí to úplně hodné. Raději tedy zvolila klasiku – „…Jak se máš?“

Erora zůstávala v dost možná blahé nevědomosti až do chvíle, kdy ji vlčice oslovila. Vážně by měla zapracovat na zbystření smyslů. Prudce sebou trhla a ohlédla se po hlase. Rychle zamrkala, aby se vzpamatovala a potom pohotově odpověděla na pozdrav.

Poznávala vlčici z četných smečkových setkání. Zafixovala si ji, protože byla jedna z mála kulťanů se světlejším kožíškem. Přesto však evidentně neměla problém skrýt se ve tmě. Na jméno jí ale přijít nedokázala, i když ona evidentně odněkud znala to její

Jako každý měsíc, i tentokrát se Erora vydala na kontrolu Jedušky. Už se pomalu oteplovalo, takže zmije se měla každou chvíli naplno probudit. Erora se na to už těšila, její šupinatá společnice jí přes zimu scházela.

Když však Erora došla do svého starého úkrytu, čekal ji šok. Hromádka listí, ve které Jeduška zimovala, byla rozházená do všech stran a po hadovi ani vidu, ani slechu. Vlčice prohledala každý kout ve svém úkrytu a poté i v celé botanické zahradě. Ale po Jedušce jako by se slehla zem. „To snad ne,“ zašeptala smutně Erora. Nedokázala si představit, že by měla přijít i o tuhle Jedušku…

Erora seděla s ocáskem obmotaným kolem předních tlapek a nic neříkala. Neměla na srdci nic, co už nebylo řečeno. Trest, který Ciela stihl, byl zasloužený. Zhynout pod Omařinými tesáky a propadnout věčnému zatracení – to je jediný správný konec pro únosce a hříšníka. Dokázala si představit, jaké zadostiučinění asi Omara musela cítit a doufala, že Hati bude v jejím případě a v případě jejích vlčat chápající. Věřila, že Cielova krev smyje jejich hříchy.

Jen si dělala starosti o Sapphire. Nikdy jí neviděla, do dneška vlastně ani neznala její jméno. Ale přesto cítila bolestivý smutek pro to kulťanské vlče, které nikdy nepozná plnou krásu Hatiho světla, pro kterou bylo zrozeno.

I Erora si našla cestu na ceremoniál vlčat, ačkoliv ani jedno z nich v podstatě neznala. O situaci se zlodějem vlčat slyšela jen okrajově, ale velmi ji to naštvalo. Jedno z vlčat právem bezpochyby náležících Kultu nebude mít příležitost začít život ve víře, jak se patří. Byla ale ráda, že pobral jen jedno z nich.

Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlčata jsou Omary. Nějak jí to do té chvíle nesecvaklo. Najednou byla na výsledek ceremoniálu výrazně více zvědavá. Věřila, že Hati je přijme, i když nemají plně kulťanskou krev. Spousta členů smečky se do ní konec konců vůbec nenarodila. Není to o krvi. Je to o víře.

Klusala mělkým sněhem směrem k botanické zahradě se dvěma mrtvými myšmi mezi zuby. Proklouzla vstupem a během několika minut našla svůj bývalý zimní úkryt. Vážně k tomuhle místu cítila silnou vazbu, i když už to byl bezmála rok, co se tu s Kultem skrývali.

Hromádka listí tady pořád byla. Erora do ní zabořila čumáček, aby se ujistila, že spící zmije tam pořád je a pak položila svůj úlovek hned vedle pro případ, že by se Jeduška vzbudila a měla hlad. Už se těšila, až sníh zase roztaje a ona si bude moct svého hada brát ven jako dřív. Chyběla jí společnost němého kamaráda.

Všimla si toho smutku v Abiho očích, ale vůbec nevěděla, zda by to měla zmínit. Než se stihla rozmyslet, vlk se k ní přitulil a ona měla v mysli úplně jiné věci. Nebyla příliš zvyklá na fyzický kontakt. Poslední vlk, který se k ní kdy přitulil, byla Jeduška – několik let zpátky. A před ní to byla jen její matka a sourozenci. Od té doby se snad žádného dalšího vlka ani nedotkla a had se sotva dal počítat jako nějaký mazlivý společník. Malinko sebou proto cukla, ale neuhnula.

„Někdy ti tu svoji zmiji představím,“ pověděla mu. „Teď zimuje schovaná v botanické zahradě. Ale můžeme se na ni jít podívat, jestli chceš.“

Erora si velice vážila pochvaly svého zpěvu, ačkoliv si nebyla tak docela jistá, zda jejich hlasy spolu zněly vůbec poslouchatelně. Možná má akorát hudební hluch. Nebo ho má Sabi. Kdo ví…

Po svém pádu se pomalu posbírala ze země a vyslechla si Sabiny další plány pro jejich nově vzniklou hudební dvojičku. Abraxase dokonce už znala, ačkoliv ne dostatečně na to, aby dokázala určit, jestli bude z jejich muzikálních aktivit stejně nadšen jako Sabi. „Vždycky z toho můžeme udělat trio,“ podotkla. „Nejlepší věci konec konců přicházejí ve třech! Třeba uh… lístky na trojlístku! Nebo… um… členové naší kapely..?“

Kráčela pomalu nákupním centrem. Už tu kdysi byla, snad jen pár týdnů po tom, co se přidala ke Kultu. Vzdáleně tušila, k čemu tohle místo smečce slouží – už se sama těšila, až si tady jednou taky najde svůj plášť. Byla si ale zároveň dost dobře vědoma, že látky, ze kterých pláště věřících jsou, mají na svědomí lidé. Nebyla si jistá, jak se ohledně toho vlastně cítí.

Jak tamtudy kráčela, ponořená v myšlenkách, ani si nevšimla druhé vlčice, která si sem zřejmě přišla přímo pro ni. S rozeznáváním pachů konec konců nikdy příliš dobrá nebyla.

Černá vlčice stála na střeše jednoho z vysokých domů a shlížela dolů na město pod sebou. Tentokrát byla vážně makačka se sem dostat. A navíc si nebyla tak docela jistá, že tady dlouho vydrží, vítr byl silný. Ale chtěla se zase jednou podívat trošku blíž Hatimu, ačkoliv schovával svůj měsíc za mračny, ze kterých potom na území Kultu padal sníh.

Zhluboka se nadechla a pokusila se překonat chlad ještě chvíli. Brzy se však do jejích končetin (včetně těch nefunkčních) dal třes a ona své snahy vzdala. Vydala se na opatrnou cestu zase zpátky na zem.

Erora opět klusala mezi stěnami botanické zahrady a pátrala po svém starém zimním úkrytu. Smečka už se sice v téhle budově příliš nezdržovala, ale ona sem stále ráda zavítala. V zimě to byla dobrá schovávačka pro Jedušku. Tedy, pro Jedušku II. Hadí Jedušku. Hadušku.

Černá vlčice zahnula do místnosti, kde hledala skrýš během minulé zimy a zabořila čumáček do hromady listí, kterou tam nanosila. Skrývala se pod ní totiž její hadí společnice, která v tomhle chladném počasí spala. Erora se ale vždy ráda ujistila, že je její mazlíček v bezpečí na svém místě, a že ji nikdo nevyrušil.
Na tuhle Jedušku už si rozhodně dá pozor.

Prudce sebou trhla, když zaslechla cizí hlas. V kožíšku ji zamrazilo snad ještě víc, než když stála venku na větru a sněhu. Přimhouřila oči a začala pátrat ve tmě po tom vlkovi, který právě dorazil do staré továrny. Podle pachu odhadovala, že cizinec to nebude. Začínala už pomalu důvěřovat svým smyslům, ale ani po letech to pro ni nebylo snadné.

Zahlédla ve vší té tmě záblesk modři a jal se jí pocit, že před ní stojí známá tvář. „…Omaro?“ hlesla.

Erora vesele klusala za mladší vlčicí a snažila se doplňovat její zpěv svými lehce falešnými tóny. Líbilo se jí, jak rychle Sabi tu svou písničku vymýšlí. Jí samotné se hodně špatně přicházelo na rýmy, spíš jen opakovala to, co zpívala Sabi.
Nové přezdívce se nebránila. Konec konců ani to původní jméno nevymyslela ona sama. A navíc se teď ta jejich písnička krásně rýmovala.

Hopkala za Sabi po nábřeží dál. Bylo jí trochu líto, že nemá kontrolu nad svými přebytečnými nožkami. S těmi by se dala vymyslet velká spousta dalších tanečních kroků! Na chvíli zpomalila a nechala Sabi odhopkat o kousek dál, protože ji napadlo, že by s nimi možná přeci jen něco dokázala vymyslet. Ale když se o to pokusila, akorát se jí povedlo klopýtnout o přední nožku a skončila čumákem na zemi. Brrr!

Zavrtěla hlavou. Inu, co by asi tak měla stíhat? Nějaký přínos své smečce by si přála konečně stihnout. Zatím spíše jen pozorovala, co se děje kolem ní a snažila se v tom všem nějak zorientovat.
S úlevou sledovala, jak z mladého vlka opadají chmury a rozhodla se pokusit zodpovědět alespoň nějaké jeho otázky.

„Ano, jsem si dost jistá, že ty budovy postavili lidé. Kdyby něco takového dokázali vlci, tak si je postaví každá smečka. Ale proč nebo kam odešli, to já nevím. Nemyslím si, že to tady v Kultu vůbec někdo ví, můžeme se akorát hádat. Já si myslím, že je odsud vyhnal Hati,“ prohlásila. „Všiml si, jaké to je fajnové místo, a tak seslal na lidi nějaké prokletí, aby udělal místo pro nás.“ Ta představa se jí rozhodně líbila – jak vystrašení lidé utíkají z města, které sami postavili, protože se objevilo něco mocnějšího, než jsou oni sami. A to samé něco si sem nakonec přivedlo i ji.

Všimla si, že vlkovu pozornost upoutala zelená tlapka vyrůstající z její hrudi. I když to bylo smutné, jeho poznámka jí přišla zábavná. „Kdyby si se mnou dokázala alespoň nějak povídat, tak bys asi měl pravdu. Ale bohužel po ní zůstaly jen ty končetiny. Na téhle občas nosím svého hada,“ uchechtla se. Když pak Abraxas položil svou poslední otázku, na chvíli se odmlčela. Nebyla si tak docela jistá, jak mu odpovědět. Těžko se jí v hlavě hledaly vzpomínky na ten den. Měla tehdy pocit, jako by její tělo rozežrali červi, jak to tak běžně dělávají s mršinami. Jako by z ní zbyly jen kosti, které někdo pohřbil hluboko do země a postupem času se od sebe vzdálily a promíchaly se s cizími a pak se červi vrátili a zase ji poskládali, ale už nikdy neměla být stejná. Ale o tom rozhodně nebude mlaďochovi vyprávět.

Smutně se na něho usmála. „Byl to takový ten druh bolesti, který zapomeneš hned, jak to máš za sebou.“

Trochu ji polekalo, jaké nedorozumění její slova nakonec vyvolala. Co ji to jen napadlo, tvrdit, že hodným vlkům Hati nadělí další končetinu? Neuvědomila si, jak to bude vypadat. Takové rouhání nechala proklouznout!

„Ach! Ne, ne, já jen žertovala! Tyhle končetiny, to není Hatiho práce. Já- já toho pro Kult ještě moc udělat nestihla! Měla jsem je už když jsem sem přišla. Právě kvůli… lidem.“

Překvapilo ji, že mladý vlk nevěděl, co jsou to lidé. Měla za to, že i vlčatům je dopřán luxus vědění, kdo má na svědomí všechny ty stavby na území Kultu. Najednou se musela zamyslet, jak mu ty zvláštní tvory vůbec popsat.

„Lidé, to jsou… Taková zvláštní stvoření. Jsou dočista holí a chodí po dvou nohách! A místo předních tlapek mají takové podivné, ale velmi obratné pařáty. Jsou tuze chytří, někdy až moc. A zvědaví! Spoustu toho umí. A bydlí v obrovských budovách, jako jsou ty na území Kultu. V jedné takové jsem se narodila i já. A lidé, kteří tam žili, mě velmi pečlivě zkoumali, zkoušeli, co umím a co všechno vydržím. A, no… skončilo to tak, že mě spojili s jiným vlkem, po kterém mi zůstaly tyhle nohy a uši a… vůbec.“

Celou část s Jeduškou se Erora rozhodla vynechat. Bylo to pro ni stále velmi bolestivé téma. Bohatě jí stačila zmínka o tom, že její nohy, uši a oči kdysi patřily někomu jinému.

Doufala, že mladému vlkovi omylem nevyzradila nějaké velké tajemství. Ona věděla od začátku, že město je dílem lidí a nikdy ji nenapadlo, že by to snad mohlo být tajemství. Ale nevzpomínala si, že by ji kdy nějaký vlk zastavil, když o nich začala mluvit. Tak snad byl tenhle jen ještě příliš mladý na to, aby mu někdo o lidech pověděl?