Príspevky užívateľa

Zastříhala funkčním párem uší a ohlédla se směrem, ze kterého se ozval ten melancholický povzdech. Napůl si myslela, že vyšel z jejího vlastního nitra. Že si snad ten její pocit našel sám cestu ven, aniž by mu to dovolila.

Ale kdepak. Když se velmi, velmi pečlivě zahleděla do tmy, spatřila tam na jedné z těch podivných kovových koster siluetu jakéhosi tvora. Že by to byl vlk? Není to na vlka moc malé? přemýšlela chvíli. Udělala pár kroků blíž, aby to řádně prozkoumala. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že vlčata také existují a v Kultu jich dokonce pár je. Naposledy nějaké vlče viděla, když jím sama ještě byla. Pokračovala tedy ve své cestě k malému vlkovi, aby zjistila, co je zač.

Nevěřila, že při tom, jak se po městě toulá, jsou ještě pořád místa, kde ještě nebyla. A přeci nakonec jedno takové objevila. Bylo podobně mrazivé, jako zbytek Hruffu, ale právě tahle mrazivost jí po tolika měsících začala připadat jako ten pravý domov. Rozhodně to bylo lepší, než ty samé čtyři bílé stěny lidské laboratoře. A zároveň tu byla v bezpečí před tuláky. Tuláky, se kterými se se svými omezenými bojovými schopnostmi prostě nedokázala vypořádat.

Zaslechla někde nalevo od sebe šramocení. Ztuhla a zahleděla se do tmy. Srna. Co tu hledá? No, to je konec konců asi jedno. Erora dlouho neváhala, vrhla se za zvířetem ve snaze ho ulovit. Srna však nebyla hloupá a dala se na útěk. Černá vlčice však byla ještě více ne hloupá. Použila svou magii, tu, která jí v předešlých letech bývala takovým prokletím, a teleportovala se pár vlčích délek před svou kořist. Její útok byl neohrabaný, ale povedlo se jí zasáhnout krk a už ho nepustit. Držela se zuby nehty (ale hlavně těmi zuby) a nakonec stáhla zvíře k zemi. Bylo po všem. Na tomhle si smečka pochutná.

Se zježenou srstí se proplétala mezi vraky. Tohle místo bylo tak zvláštní. Skoro všechna místa na území Kultu byla zvláštní. To ji sem konec konců tak táhlo. Možná to celé od začátku byla touha zpracovat vlastní trauma. Už od první chvíle, kdy vstoupila na území Kultu. Ale ona bude raději věřit, že to bylo Hatiho rozhodnutí.

Pamatovala si, jak ji na tomhle místě Batdog přijal do smečky. Ach, to byla úplně jiná doba. Kult se od té doby zaplnil tolika vlky a ona pořád tak úplně nevěděla, jak se s nimi sblížit. Všechno to bylo tak složité. A zdálo se, že tohle je jedna z věcí, se kterými jí Hati pomoci nemůže. Bude si muset poradit sama…

Už zase se prosmýkla dírou ve zdi do staré rozpadlé továrny. Kolem přední tlapky měla omotanou svou překrásnou černou zmiji. Nebála se jejího jedu. Byla ráda, že má při sobě něco dalšího, co jí v těžkých chvílích připomínalo Jedušku. Hm, to by mohlo být dobré jméno pro mého hada, pomyslela si. Vlčí Jedušku vždycky hadi fascinovali, ačkoliv za svůj život viděla sotva dva – každého v rámci jiného krutého lidského experimentu.

Zajímalo ji, jak se teď daří jejím sourozencům. A matce. Nedokázala si představit, jaký osud tak mohl potkat vlky, kteří neměli magii, co by je dovedla ke snadnému útěku. Anebo měli? Nikdy si nemohla být jistá, zda se u jejích sourozenců také něco neprojevilo. Ničím si nemohla být jistá. Vždyť si je pořádně ani nepamatovala. Byly to jen dva neurčité záblesky v jejích vzpomínkách. A tak to nejspíš už navždy zůstane.

Už zase si našla cestu sem do lunaparku. Připomínal jí, jak málo toho o svých někdejších věznitelích vlastně věděla. K čemu jim mohly ty vysoké stavby a veliká umělá zvířata vůbec být? Jaké experimenty tu asi tak mohli provádět? Nebo tu dělali něco úplně jiného?

Někdy měla pocit, že na vlčici, která od lidí utekla, se na ně pořád přehnaně soustředí. Ale s tím se těžko něco dělalo – tváře svých ošetřovatelů si pamatovala lépe než tvář vlastní matky. I teď žila ve smečce, jejíž území kdysi patřilo lidem. Možná prostě jenom doufala, že jednou rozklíčuje, proč jí takovou dobu věznili. Jestli to všechno vůbec mělo nějaký smysl.

Chvíli se zamyslela nad tím, jak Omaře na všechny její otázky odpovědět. Jak ten dlouhý příběh shrnout. „Lidé jsou… hm… jsou… Ti lidé, které jsem znala, byli velmi… zvědaví. Toužili vědět spoustu věcí. Zkoumali, jak chodím, jak jím, jak lovím v tom malém vězení, kde mě od malička drželi a kam mi každých pár dní hodili kulhajícího zajíce. Čas od času namíchali nějakou speciální vodičku, kterou mě nutili pít, nakapali mi ji do kožíšku, nebo mi ji vpíchli ostrým tenkým žihadlem pod kůži. Myslím, že je nejvíc zajímala moje magie. Proto mě vzali od matky, jakmile se projevila. Vždycky jsem předpokládala, že moje sourozence zkoumali podobně, jako mě. Možná doufali, že i oni budou mít magické schopnosti. Nebo jejich vlčata. Nebo vlčata jejich vlčat.“

Odmlčela se, když přišel čas mluvit o Jedušce. Nechtěla vzpomínky na ni do smrti tajit, ale vždy se jí tahle část příběhu neskutečně špatně otevírala. „Jeduška… tu potkal podobný osud, jako mě. Oddělili ji od matky a sourozenců, jakmile poprvé použila svůj jed. Drželi nás ve stejném výběhu a zkoumali nás obě najednou. Myslím, že kdybych neměla ji, asi bych tam zešílela. Byla jediným zábleskem světla v té černočerné tmě, kterou mi do duše vnášel pobyt v té laboratoři.
Myslím, že lidé chtěli další kouzelné vlky. Jenže jsme s Jeduškou pochopitelně nemohly mít vlčata. Zas tak magické jsme nebyly. Takže to lidé zkusili… po svém. Místo, aby se snažili o nějakého našeho potomka, raději se pokusili spojit rovnou nás dvě. Narvali nás do takové… krabice. V plánu bylo, že ven vyjde vlk s magií teleportace i s jedem v každé žláze v těle. Jak plánovali, že to dopadne s naší myslí, vědomím… a možná i duší, to si nejsem jistá. Ale důležité je, že jsem z té krabice vylezla sama. Žádné nové magické schopnosti mi nepřibyly. Měla jsem jen o pár končetin a smyslových orgánů navíc. A Jeduška se navždy ztratila…“

Došla až k bazénům. Už párkrát tady byla, jednou při popravě a pak při ceremoniálu pro vlčata. Věděla, jak jsou bazény pro Kult důležité. Doufala, že se jí snad trochu uleví, když půjde sem. Snad sem Hati dohlédne o něco lépe, když se tu koná tolik důležitých kulťanských událostí.

Sedla si na okraj jednoho z bazénů a zahleděla se k obloze. V srsti ucítila závan větru a všimla si, že pohyb mraků na obloze zrychluje. Vzápětí byl mračný závoj měsíce a na Erořinu tvář opět dopadl jemný měsíční svit. Ulevilo se jí. Jen stále nechápala, proč se Hati skrýval a zda to vůbec dělal schválně. Bude si muset zase někdy promluvit s Nirixem.

Propletla se ulicí mezi činžáky, stále neprovázená ničím než tmou a Hatiho mlčením. Povzdechla si. Ztrápeně zalezla do jedné z budov, hned u vchodu se schoulila do klubíčka a rozhodla se, že zkusí ten nepříjemný pocit zaspat.

Jenže se jí to moc nedařilo. Odvykla si už spaní v noci. Byla pro ni na usnutí příliš velká tma, příliš chladno, málo slunce… a navíc se nemohla zbavit myšlenky, že se před ní Hati skrývá. Samozřejmě nemohla být jediná, kdo Hatiho v tu chvíli neviděl. Pro celý Kult musel být pod mrakem. Zlobí se snad na ně na všechny? To by bylo zlé. To by bylo ještě horší, než kdyby mu něco provedla jen sama Erora. Ale o tom, by přeci věděl někdo z věštců nebo Mesiáš. Věřila tomu.

Kráčela přes vrzající most a hleděla k obloze. Měsíc se před ní skrýval za tlustou vrstvou mraků tak, že na její tvář nedopadalo skoro žádné jeho světlo. Zachvěla se. V takových chvílích se nikdy necítila dobře. Z Hatiho nepřítomnosti se jí ježila srst. Bála se, že snad něco provedla, a proto se před ní jejich bůh skrývá, ačkoliv si nevybavovala, že by provedla něco proti jeho řádu. Snažila se pečlivě dodržovat pravidla smečky, aby Hati věděl, jak je mu oddaná. Tak se před ní možná neskrýval schválně. Možná se mu jen ty neodbytné mraky připletly do cesty...

Přikrčila se a sedla si na kapotu auta. „Dcera bývalého mesiáše… Takže Batdoga?“ Na toho si Erora vzpomínala, i když jen vzdáleně. Byl to konec konců on, kdo ji přijal do smečky. Ale měla pocit, že poté spolu už skoro nemluvili. Byla to škoda. Zdálo se jí, že měli podobné zkušenosti s lidmi. Trochu mu záviděla, že on z toho vytěžil aspoň ta křídla.

„Na mě je smečka velká víc než dost. Naposledy jsem žila s více než jedním vlkem když jsem ještě pila matčino mléko. A tehdy mě o takovém životě ve smečce nestihla naučit v podstatě nic. Je to pro mě všechno nové. Ačkoliv – v Kultu jsem už tak rok. Ale zvyk je řeka, která se z břehů moc často nevylévá.“

Erora se po vyřčení té otázky odmlčela. Nevěděla, kde by s takovým vyprávěním vůbec měla začít, když si ten začátek v podstatě ani nepamatuje.

"Mám... dva sourozence? Ne, ne, tři. Anebo jsem to třetí vlče byla já?... Dva sourozence mám. Myslím. Neznala jsem je dlouho, jenom dokud jsme všichni potřebovali krmit od matky. Nevyrůstala jsem totiž, no, jako většina vlků. Potkala jsem lidi z blízkosti, z jaké se to nepoštěstí jen tak někomu. Ale neměla jsem z toho tehdy rozum. Chvíli jsem si naivně myslela, že to oni budou moje nová rodina po tom, co mě vzali matce. Ale místo toho mě zavřeli mezi čtyři stěny do výběhu, ze kterého byl vidět jen kousek oblohy. Svojí rodinu jsem od té chvíle už nikdy nepotkala. Vlastně ani nevím, kde moji sourozenci jsou, jestli vůbec jsou. Matka pravděpodobně měla další vrh, se kterým si lidé mohli hrát.

Ale je pravda, že jsem nebyla tak docela sama." Něžně se s těmi slovy otřela čumáčkem o svou přebytečnou třetí tlapku. "Jeduška byla moje světlo v temnotách noci. Dala mi naději, dala mi lásku, vlastně mi dala i jméno. Jenže tohle-" ukázala na zelenou tlapku vyrůstající z její hrudi, "je všechno, co mi po ní zůstalo."
Na chvíli jen tiše zírala do země.
"Aspoň mě to motivovalo od lidí konečně utéct."

Pokračovala dál podél hranice. Chtěla se ujistit, že ten podivný vlk-nevlk se nepotuluje tentokrát po jiné části území. Nepředpokládala ale, že tu někoho najde. Ani posledně konec konců v podstatě nikoho nenašla. Jen slyšela praskání větviček. Přesto si však odkašlala, aby měla hlasivky dostatečně připravené, kdyby náhodou přeci jen musela volat o pomoc zkušenějšího vlka.

Skočila přímo doprostřed kolejí a procházela se dál. Přemýšlela nad tím, jaké to asi muselo být člověkem a chodit takhle po kolejích, když tu ještě žili. Anebo po nich vůbec nechodili. Nemohla tušit, na co tohle místo lidem bylo, stejně jako většina míst v Kultu. I přesto, že s nimi prožila obrovskou část života, pro ni stále zůstávali záhadou.

Tak tu zase stála. Na hranici území. Už to byl jeden dlouhý měsíc, co se tady možná setkala, ale možná také nesetkala s vlkem z venku. S nikým takovým už dlouho nemluvila. Na takové věci neměla ještě pravomoci. Ty si bude muset od Hatiho ještě vysloužit.

Přesto ji však zajímalo, jestli se tu ten neznámý vlk neobjevil znovu. Nikdy konec konců nezjistila, jak to s ním tehdy bylo.

Neslyšela však vůbec nic, a ještě méně cítila. Rozhodně tu nebyla ani stopa po tom výrazném vlčím pachu, který na tomhle místě zaznamenala posledně.

Zastříhala ušima. „To jsem,“ odpověděla. „Asi si mě nepamatuješ… Nějakou dobu už ve smečce jsem, ale pořád mi dělá problém mluvit s ostatními vlky. Nikdy předtím jsem v takové velké skupině nežila. Neměla jsem smečku.“ Dál si pohledem prohlížela vlčici. Její srst se ztrácela ve tmě, stejně, jako většina kulťanských a podle jejího pachu si Erora troufala předpokládat, že i neznámá je členkou smečky. Konec konců věděla, že smečka vůbec existuje a pochybovala, že nějaký cizinec by se dostal až do středu města, aniž by ho někdo zastavil.

„Jmenuju se Erora.“

Potichu kráčela městem a rozhlížela se kolem. Vysoké domy, které ji obklopovaly ze všech stran, v ní budily respekt. Přála si, aby i vlci byli jednoho dne schopni budovat takové obrovské stavby na Hatiho území. Třeba by mu pak byli blíž. Někde ve výškách, na dosah měsíce... k tomu by se snad dala využít i jedna ze stávajících budov, ale při jejich chátrajícím stavu v sobě nenacházela odvahu po nich lézt. Třeba jednou.

Pohledem tančila mezi vraky a nacházela si cestu dál. Koutkem oka však náhle spatřila cosi, co jí připomínalo zvířecí siluetu. Normálně by se nad ničím takovým ani nepozastavila. Město bylo konec konců domovem několika zatoulaných stád, co jiného by taky Kulťané jinak jedli? Nicméně tohle stvoření se skrývalo v jednom z vraků zahalených tmou. Otočila se tedy a vyskočila na kapotu auta. Chvíli jen mžourala do tmy, než spatřila na sedadle obrys vlka.