Príspevky užívateľa

Zamrkala do temnoty staré továrny, která byla ještě temnější než noc venku. Pořád si pamatovala to zimní setkání, které tady Kult měl. Najednou byla velmi ráda, že krutou zimu ve zdraví přežila. Tedy, až na těch pár modřin co si vysloužila při opravě úkrytu.

Vkročila dírou ve zdi dovnitř továrny. Ucítila kolem přední přebytečné tlapky tlak. Jeduška se jí opět ovíjela kolem nadbytečné končetiny. Ze začátku jí přišlo trochu směšné, že jako jméno pro svou ochočenou zmiji zvolila jméno své bývalé partnerky. Ale možná to vlastně vůbec zvláštní nebylo. Nějak si ji připomenout chtěla.

Bála se překročit ten starý most. Dokázala si živě představit, jak se pod jejíma nožkama bortí a ona padá do hlubin pod ním. Oklepala se. No tak to tedy rozhodně nebudu riskovat.

Zvedla hlavu a pečlivě se zahleděla na druhý konec mostu. Přimhouřila oči, vybrala si místo a nespouštěla z něho oči. V mžiku se ozvala její magie a ona stála na druhém konci. Tahle schopnost pro ní někdy vážně byla požehnáním.

Přišla i ta z tlapek Hatiho? Nebo je to zcela mimo jeho kontrolu. Chtěl ji do svých řad protože něco takového dokáže?

Pokračovala ve své noční cestě až k lunaparku. Dodnes nepochopila, k čemu tohle místo sloužilo, když město ještě obývali lidé. Věděl to vůbec Hati sám? Věděl, kdo lidé byli a co tu dělali? Byl to on, kde je nakonec z města vyhnal?

Erora by se ráda jednou dozvěděla odpovědi na tyhle otázky. Kdo vůbec Hati byl, co zamýšlel s opuštěným městem a jakou roli čekal, že budou hrát jeho vlci? Co může Erora udělat, aby byl spokojen?

Temná vlčice se plížila nocí s Hatiho pohledem citelným v zádech. Vysoké budovy se kolem ní tyčily a skrývaly ji před měsíčním svitem, ale Erora přesto věděla, že se na ni ten tajemný vlk z nebes dívá. Tyhle osamělé procházky nocí měla velmi ráda. Cítila se blíž k obloze. Blíž k Hatimu. Jako by vlastně vůbec sama nebyla.

Stále se snažila přijít na to, proč se Hati rozhodl, že ji chce přijmout do svých řad. Muselo to tak být, jinak by ji do Kultu nepřivedl. Co od ní čekal? Co by mu tak mohla nabídnout?

Obrátila zrak k obloze. Musí o mě vědět něco, co já sama ještě nevím.

Pokývala hlavou. Nevěděla, že ta vlčice, podobně vzhledově vyčnívající jako Erora sama, byla léčitelkou. Bylo to ale už dlouho, co se potkal, takže jí to možná uniklo. Rány jí naštěstí po pádu nezůstaly, jen si trochu vyrazila dech, když dopadla. Přesto ale zauvažovala, že se za Silmou vydá, i kdyby jen proto, aby zjistila, jak se jí teď daří.

Následovala Nirixe směrem k botanické a co chvíli se ohlížela přes rameno, zda jim východ slunce už nedýchá na paty. Opravdu se netoužila setkat s jeho polibkem.

Mírně sklopila uši, když se jí zasmál. Pořád jí z té nehodičky bylo trochu trapně. „Zakrývala jsem díru ve střeše dřevěnou deskou a ehm, no… uklouzlo mi to na tom namrzlém skle a spadla jsem dolů do závěje.“

Nevěděla, jak se cítit ohledně hrozby jarních záplav a možnosti, že smečka bude muset zůstat v botanické. Rozhodně jí to tam nevadilo, ale byla pravda, že občas jí chrápání vlků ve vedlejších místnostech ve spánku rušilo. Od dob v laboratoři už si trochu odvykla sdílení úkrytu s ostatními vlky.

I ona po Nirixově vzoru nakonec pohlédla k obloze a následovala ho směrem k botanické zahradě, aby je nezastihly první sluneční paprsky.

Kývla na návrh průzkumu skleníku. Alespoň si udělají lepší přehled a pak už nebudou muset bloudit. Kdo ví? Třeba se sem zatoulalo i něco malého k snědku. Taky se usmála. „To je dobrý nápad!“

Udělala pár krůčků vpřed a dál poslouchala, co jí Omara říká. Všimla si světélkování na jejím ocase a na moment litovala, že ona sama nemůže předvést nic podobného. Musí to být fajn, mít i v Kultu pohlceném nocí nějakou světelnou společnost. Ale přesto by nejspíš svou teleportaci za nic nevyměnila. Kolikrát ta už mi zachránila kožich.

„Taky tě ráda poznávám.“

Překvapeně na ni zamrkala, když zmínila, že její bratr je Nirix. Ale… není to úplně její bratr? „Jenom jako tvůj bratr? Jen ti to řekl, takže to tak teď je? Nevěděla jsem, že to se může…“ Poslední větu zamumlala o něco tišeji. Tohle vědět dřív tak se třeba taky poohlédne po nějakém sourozenci. Své pokrevní si už skoro ani nepamatovala a tak nějak jí to chybělo.

Pousmála se. "Noctra opravdu vymyslela skvělý úkryt pro smečku. Za zimy to tu ale vypadalo trochu jinak. Okolní sníh to místo překvapivě zkresluje. Můj úkryt byl někde tady, odbočovalo se z téhle chodby. Možná se průchod zřítil nebo ho něco zakrylo a proto nejde vidět. Byla to taková maličkatá místnost se záhonkem u každé stěny. Ve střeše měla díru, zakrývala jsem ji tehdy dřevěnou deskou."

Zdálo se, že mnoho Kulťanů sdílí podobný osud ztracené rodiny. Hlavou jí probleskla vzpomínka na bývalého Mesiáše, který měl dokonce stejně jako ona zkušenosti s lidmi.
"Já jsem Erora," představila se. Ale překvapilo ji, že Omara má v Kultu sourozence, i když se tu, zdá se, nenarodila. Trošku jí to záviděla. Ach, jak dlouho už to bude, co ona sama vůbec viděla tváře svých bratrů a sester. "Kdo je tvůj bratr?" zeptala se. Nemyslela si, že ho bude znát, ale stejně to chtěla vědět. V hlavě pátrala po všech Kulťanech, které si vybavovala, zda si nevzpomene na nějakého, který by vypadal jako Omara. Ale v Kultu bylo tolik tmavých vlků, kteří si byli svým způsobem podobní, že si netroufla odhadovat.

Erora poplašeně stříhla ušima a rozhlédla se kolem. Přes rameno viděla siluetu mladé vlčice vykukující z jedné místnosti botanické zahrady.

"Hledám svůj starý úkryt. Zajímá mě, jak zvládá jarní tání," vysvětlila. Přimhouřila do tmy oči a obrátila se čelem k průchodu do místnosti, aby si vlčici pořádně prohlédla. Zdála se jí povědomá, nejspíš ji viděla na některé ze schůzek smečky, možná se minuly při tvorbě úkrytů, ale nedokázala přiřadit tvář ke jménu. To byl ostatně případ s většinou vlků z Kultu. Vážně už by se měla vyhrabat z té své skořápky. Možná právě tohle byla její příležitost.

"Čípak ty jsi? Jak se jmenuješ?" zeptala se.

SELF REPORT OPRAVA

Erora
- účastnila se pohřbu bývalého Mesiáše
- pasivně se účastnila kulťanské rady ve staré továrně
- společně se zbytkem Kultu pomáhala zabydlet botanickou zahradu
- jinak se držela spíše stranou, trochu se zapovídala pouze s Nirixem (stále probíhá)

Erora svižným krokem došla k botanické zahradě a vklouzla dovnitř. Zrakem pátrala po místečku, které si v zimě zabydlela. Zajímalo ji, jak je na tom teď, když sníh roztál. Ne že by se tam nutně chtěla přestěhovat natrvalo, spíš jen chtěla zjistit, jak její práce přežila zimu a zda tam teď při tání nebude příliš zatékat. Botanická zahrada by konec konců mohla být výhodná pro smečku i později. Asi ne v létě, před letním horkem je skleněné stěny a stropy neochrání, ale možná při jarních deštích, nebo příští zimu. Doufala, že by i její práce mohla být nadále užitečná.

Jenže paměť ji trochu zrazovala a Erora nějak nemohla přijít na to, jak se do toho jejího starého kutlochu lezlo. A to jsem tady strávila většinu zimy… povzdechla si nad svou zapomětlivostí.

I Erora nakonec k bazénům dorazila. Nechtěla si nechat ujít takový ceremoniál. Měla pocit, jako by jim v takové dny byl Hati blíž než kdy jindy. Určitě se sám díval, jak si jeho vlci povedou. Možná jim dokonce pomáhal? Vybíral si, koho nechá žít a koho ne? Když se nad tím Erora zamyslela, motala se jí z takových otázek hlava. Jak velkou moc má Hati nad tím, kdo v ceremoniálu uspěje?

Z bazénu stoupal pach krve, který se Eroře i po takové době pořád zdál tuze nepřirozený. Z barvy vody v bazénu se jí dělalo mdlo, ale přesto neodvrátila zrak. Nikdy neodvrátila zrak, když se podobné věci v Kultu konaly. Vlk, který se nedokáže dívat na krev, nikdy nemůže ani snít o tom, že by se jednou podíval Hatimu do očí.

A tak dál stála a sledovala, jak vlčata mizí pod hladinu a se zatajeným dechem čekala, kolik z nich se nakonec vynoří.

Dávalo smysl, že Nirix býval Věštcem. Než se stal Mesiášem, musel být Hatimu velmi blízký. Snad bude jednou také moci něčeho takového dosáhnout. Zamyslela se nad tím, co Nirix řekl. Byla bych prvním Apoštolem… Z té představy se jí příjemně ježila srst.

„Ano, svůj úkryt už mám,“ přikývla. „Ale při jeho přípravě jsem si pořádně natloukla,“ oklepala se. „Bude tam smečka ještě zůstávat? Zdá se, že sněhy tají, venku se otepluje.“

Taková změna jí rozhodně byla příjemná. Kožíšek si pořád potřeboval zvykat, i když už byla na svobodě relativně dlouho. Jaro jí ale snad vždy bude bližší než zima. Zima kouše do tlapek, přináší nemoci a málo kořisti. Jarní vzduch tak nádherně voní a večery jsou tak příjemně tiché… a přeci ne tak docela.

Ráda slyšela, že Nirix si myslí, že Hati v ní skutečně něco viděl. Když to říká sám Mesiáš, nějaká pravda v tom být musí. Jak ostatní Kulťané reagují a budou reagovat na její vzhled, to jí stále trochu starosti dělalo. Všechny její přebytečné části sloužily jako věčná připomínka temnějších časů, obzvláště když musela jejich původ vysvětlovat většině vlků, které potkala. Ale byla pravda, že v Kultu nebyla jediná taková. Tahle smečka jí připadala jako magnet na vlky s temnou minulostí. Možná právě proto jim chtěl Hati vstoupit do osudu..?

Zamyslela se nad jeho otázkou. Občas nad tímhle přemýšlela, ale zdálo se jí to být ještě příliš daleko na to, aby udělala definitivní rozhodnutí. „Myslím, že nebudu Popravčí,“ začala. „Nemám dostatek zkušeností s lovem ani s dalšími fyzickými pracemi. Tam, odkud pocházím, na to nebylo moc místa.“ Doslova. „A rozhodnout se mezi Věštcem a Apoštolem… ach, když to je složité. Jsou si podobní, ale přeci ne stejní. Nevím, jestli bych dokázala šířit víru v Hatiho mezi vlky mimo smečku, zatím pořád trochu zakopávám o vlastní slova,“ přiznala neochotně, „ale je to hezká představa. Nicméně zůstat Hatimu na blízku přímo na území smečky, to taky nezní špatně.“ Povzdechla si. Bude si to muset ještě pořádně promyslet, než se rozhodne.

„Čím jsi byl ty, než ses stal Mesiášem?“ zeptala se. Vzdáleně si pamatovala, že Nirixe párkrát viděla na sešlostech smečky, ale tehdy z toho ještě nebyla moudrá a tím pádem si toho moc nezapamatovala.

Podivila se tomu, že ani sám Mesiáš své vlky příliš nezná. Možná to v tom případě znamená, že na tom ona sama není zas tak špatně. Vlci v Kultu jsou tedy pořádně tajemní…

Zmínka vlčat upoutala její pozornost. Našpicovala uši a švihla ocáskem. „Nemyslím si, že jsem vůbec viděla vlče od té doby, co jsem jím sama byla. Nevím, jestli bych je spíš nevyděsila…“ Představila si vlčata, která sotva spatřila svět, jak valí oči na její oči, uši, nohy a vůbec všechno. Zaujalo by je to? Nebo by se spíš přebytečných částí těla lekla?