Príspevky užívateľa

Ohlédla se přes rameno, když zaslechla v houští za hranicí šramot. Zamžourala do tmy a spatřila bezpochyby vlčí obrys, jak vyděšeně utíká do tmy, daleko od Kulťanského území. Tak se přeci nespletla! Snad to byl jen nějaký čumil, kterého zajímal pohled na lidské město. Ona konec konců kdysi taky byla jedním takovým. Ale zřejmě to nebyl nějaký z Hatiho nových přívrženců, pokud vzal nohy na ramena tak snadno. Takových není žádná škoda. Kult potřebuje jen ty nejsilnější a nejschopnější, pomyslela si a pokračovala na své cestě do centra města.

Erora sebou poplašeně trhla a prudce střelila pohledem ve směru, ze kterého se ozvalo praskání větévky. Byl to ten vlk, kterého tu cítila? Nebo jen noční zvěř vylézající z úkrytu? Chvíli upírala zrak do temnoty noci, kamsi za hranici Kultu a snažila se rozpoznat alespoň obrys nějakého živého tvora. Snad bych měla zmizet a říct o tom někomu zkušenějšímu. Někomu, kdo aspoň pozná, jak starý je ten pach, pomyslela si a obrátila se k odchodu.

Temná vlčice následovala pach cizince a zastavila se až pár vlčích délek od hranice. Tak to přece bude nějaký zbloudilec, pomyslela si. Nezdálo se, že by si jí cizí vlk všiml. Jestli tam tedy vůbec ještě byl. Ona sama ho ani neviděla a rozeznat stáří pachu jí i po letech dělalo problémy. Tyhle zakrnělé schopnosti si s sebou zřejmě ponese celý život. Tichým odkašláním si připravila hlasivky pro případ, že bude muset zavýt smečce o pomoc. Souboje se nebála. Kdyby šlo do tuhého, vždy se mohla teleportovat do bezpečí a tohle území zná dost dobře na to, aby pak dokázala rychle utéct. Ale neměla by pohraniční potyčky řešit sama, od toho tu byli výše postavení vlci.

Erora se plížila nocí po vrakovišti. Tohle místo znala moc dobře. Tady potkala Batdoga, tehdejšího Mesiáše, který ji nakonec přivítal do Kultu. Už to byla taková doba… Tehdy se jí celé území Kultu zdálo tak temné a děsivé. Teď už jí však ani ten pověstný „pach smrti“ nepřišel jako nic zvláštního. Takový je prostě její domov. Trochu děsivý a trochu smrtící.

Najednou ji do čumáku udeřil podivný pach. Bez pochyby vlčí, ale zároveň rozhodně ne Kulťanský. Nastražila uši. Věděla dobře, že s vlky mimo smečku nesmí mluvit. Zároveň se však zdráhala zburcovat ostatní vlky v případě, že to byl jen nějaký zbloudilec. Ten pach mohl konec konců snadno přijít zpoza hranice. Mohl taky být už chvíli starý. Našpicovala uši a udělala pár opatrných kroků, aby se pokusila zahlédnout, jestli tam někdo skutečně je.

Nakoukla za Omarou do úkrytu, kam vlčice na moment zalezla. Měla pocit, že vzdáleně poznávala Nirixův pach, ačkoliv už z místa pomalu vyprchával. Stejně jako Omara nakonec honem pokračovala dál.

Pokývala hlavou. „Jo, to asi dává smysl. Mesiáš si může vybrat rodinu. Možná to tak chtěl dokonce sám Hati,“ vyjádřila myšlenku.

Možná, že Erora Omaře v hloubi duše trochu záviděla. Také by si přála s někým sdílet to sourozenecké pouto. Její vlastní vrh se jí ztrácel v mlhavých vzpomínkách a pravděpodobně se s žádným z těch vlků už nikdy nesetká. Snad by jí Hati také mohl nadělit nějakého jako-sourozence, se kterým by všechny ty ztracené roky dohnala..?

Zamrkala do temnoty staré továrny, která byla ještě temnější než noc venku. Pořád si pamatovala to zimní setkání, které tady Kult měl. Najednou byla velmi ráda, že krutou zimu ve zdraví přežila. Tedy, až na těch pár modřin co si vysloužila při opravě úkrytu.

Vkročila dírou ve zdi dovnitř továrny. Ucítila kolem přední přebytečné tlapky tlak. Jeduška se jí opět ovíjela kolem nadbytečné končetiny. Ze začátku jí přišlo trochu směšné, že jako jméno pro svou ochočenou zmiji zvolila jméno své bývalé partnerky. Ale možná to vlastně vůbec zvláštní nebylo. Nějak si ji připomenout chtěla.

Bála se překročit ten starý most. Dokázala si živě představit, jak se pod jejíma nožkama bortí a ona padá do hlubin pod ním. Oklepala se. No tak to tedy rozhodně nebudu riskovat.

Zvedla hlavu a pečlivě se zahleděla na druhý konec mostu. Přimhouřila oči, vybrala si místo a nespouštěla z něho oči. V mžiku se ozvala její magie a ona stála na druhém konci. Tahle schopnost pro ní někdy vážně byla požehnáním.

Přišla i ta z tlapek Hatiho? Nebo je to zcela mimo jeho kontrolu. Chtěl ji do svých řad protože něco takového dokáže?

Pokračovala ve své noční cestě až k lunaparku. Dodnes nepochopila, k čemu tohle místo sloužilo, když město ještě obývali lidé. Věděl to vůbec Hati sám? Věděl, kdo lidé byli a co tu dělali? Byl to on, kde je nakonec z města vyhnal?

Erora by se ráda jednou dozvěděla odpovědi na tyhle otázky. Kdo vůbec Hati byl, co zamýšlel s opuštěným městem a jakou roli čekal, že budou hrát jeho vlci? Co může Erora udělat, aby byl spokojen?

Temná vlčice se plížila nocí s Hatiho pohledem citelným v zádech. Vysoké budovy se kolem ní tyčily a skrývaly ji před měsíčním svitem, ale Erora přesto věděla, že se na ni ten tajemný vlk z nebes dívá. Tyhle osamělé procházky nocí měla velmi ráda. Cítila se blíž k obloze. Blíž k Hatimu. Jako by vlastně vůbec sama nebyla.

Stále se snažila přijít na to, proč se Hati rozhodl, že ji chce přijmout do svých řad. Muselo to tak být, jinak by ji do Kultu nepřivedl. Co od ní čekal? Co by mu tak mohla nabídnout?

Obrátila zrak k obloze. Musí o mě vědět něco, co já sama ještě nevím.

Pokývala hlavou. Nevěděla, že ta vlčice, podobně vzhledově vyčnívající jako Erora sama, byla léčitelkou. Bylo to ale už dlouho, co se potkal, takže jí to možná uniklo. Rány jí naštěstí po pádu nezůstaly, jen si trochu vyrazila dech, když dopadla. Přesto ale zauvažovala, že se za Silmou vydá, i kdyby jen proto, aby zjistila, jak se jí teď daří.

Následovala Nirixe směrem k botanické a co chvíli se ohlížela přes rameno, zda jim východ slunce už nedýchá na paty. Opravdu se netoužila setkat s jeho polibkem.

Mírně sklopila uši, když se jí zasmál. Pořád jí z té nehodičky bylo trochu trapně. „Zakrývala jsem díru ve střeše dřevěnou deskou a ehm, no… uklouzlo mi to na tom namrzlém skle a spadla jsem dolů do závěje.“

Nevěděla, jak se cítit ohledně hrozby jarních záplav a možnosti, že smečka bude muset zůstat v botanické. Rozhodně jí to tam nevadilo, ale byla pravda, že občas jí chrápání vlků ve vedlejších místnostech ve spánku rušilo. Od dob v laboratoři už si trochu odvykla sdílení úkrytu s ostatními vlky.

I ona po Nirixově vzoru nakonec pohlédla k obloze a následovala ho směrem k botanické zahradě, aby je nezastihly první sluneční paprsky.

Kývla na návrh průzkumu skleníku. Alespoň si udělají lepší přehled a pak už nebudou muset bloudit. Kdo ví? Třeba se sem zatoulalo i něco malého k snědku. Taky se usmála. „To je dobrý nápad!“

Udělala pár krůčků vpřed a dál poslouchala, co jí Omara říká. Všimla si světélkování na jejím ocase a na moment litovala, že ona sama nemůže předvést nic podobného. Musí to být fajn, mít i v Kultu pohlceném nocí nějakou světelnou společnost. Ale přesto by nejspíš svou teleportaci za nic nevyměnila. Kolikrát ta už mi zachránila kožich.

„Taky tě ráda poznávám.“

Překvapeně na ni zamrkala, když zmínila, že její bratr je Nirix. Ale… není to úplně její bratr? „Jenom jako tvůj bratr? Jen ti to řekl, takže to tak teď je? Nevěděla jsem, že to se může…“ Poslední větu zamumlala o něco tišeji. Tohle vědět dřív tak se třeba taky poohlédne po nějakém sourozenci. Své pokrevní si už skoro ani nepamatovala a tak nějak jí to chybělo.

Pousmála se. "Noctra opravdu vymyslela skvělý úkryt pro smečku. Za zimy to tu ale vypadalo trochu jinak. Okolní sníh to místo překvapivě zkresluje. Můj úkryt byl někde tady, odbočovalo se z téhle chodby. Možná se průchod zřítil nebo ho něco zakrylo a proto nejde vidět. Byla to taková maličkatá místnost se záhonkem u každé stěny. Ve střeše měla díru, zakrývala jsem ji tehdy dřevěnou deskou."

Zdálo se, že mnoho Kulťanů sdílí podobný osud ztracené rodiny. Hlavou jí probleskla vzpomínka na bývalého Mesiáše, který měl dokonce stejně jako ona zkušenosti s lidmi.
"Já jsem Erora," představila se. Ale překvapilo ji, že Omara má v Kultu sourozence, i když se tu, zdá se, nenarodila. Trošku jí to záviděla. Ach, jak dlouho už to bude, co ona sama vůbec viděla tváře svých bratrů a sester. "Kdo je tvůj bratr?" zeptala se. Nemyslela si, že ho bude znát, ale stejně to chtěla vědět. V hlavě pátrala po všech Kulťanech, které si vybavovala, zda si nevzpomene na nějakého, který by vypadal jako Omara. Ale v Kultu bylo tolik tmavých vlků, kteří si byli svým způsobem podobní, že si netroufla odhadovat.

Erora poplašeně stříhla ušima a rozhlédla se kolem. Přes rameno viděla siluetu mladé vlčice vykukující z jedné místnosti botanické zahrady.

"Hledám svůj starý úkryt. Zajímá mě, jak zvládá jarní tání," vysvětlila. Přimhouřila do tmy oči a obrátila se čelem k průchodu do místnosti, aby si vlčici pořádně prohlédla. Zdála se jí povědomá, nejspíš ji viděla na některé ze schůzek smečky, možná se minuly při tvorbě úkrytů, ale nedokázala přiřadit tvář ke jménu. To byl ostatně případ s většinou vlků z Kultu. Vážně už by se měla vyhrabat z té své skořápky. Možná právě tohle byla její příležitost.

"Čípak ty jsi? Jak se jmenuješ?" zeptala se.

SELF REPORT OPRAVA

Erora
- účastnila se pohřbu bývalého Mesiáše
- pasivně se účastnila kulťanské rady ve staré továrně
- společně se zbytkem Kultu pomáhala zabydlet botanickou zahradu
- jinak se držela spíše stranou, trochu se zapovídala pouze s Nirixem (stále probíhá)