Príspevky užívateľa

Usmívala se. Líbila se jí myšlenka Hatiho, jak se snáší k zemi a přichází Kultu na pomoc. Jak se pomalu objasňují všechna ta tajemství ukrytá ve tmě, jako špičky budov při svitu měsíce. Zajímalo by mě, jak Hati vypadá, pomyslela si. Je jeho kožich bílý, jako měsíční svit? Nebo černý, jako tma, ve které žijí jeho vlci?.. Dozvíme se to někdy?

„Zůstávám většinou spíš sama,“ přiznala. „Velkou část svého života jsem prožila bez smečky, vlastně skoro bez vlků a pořád mi dělá problém přijít na kloub tomu, jak ostatní vůbec fungují.“

Pousmála se. Dostat se blíž k Hatimu byla lákavá myšlenka a doufala, že k tomu už brzy dostane příležitost. Cítila jeho pohled v zádech už teď pokaždé, když se jejího kožíšku dotkl měsíční svit, ale věděla, že ochranářský dohled není všechno, co jí ten tajemný bůh může nabídnout. Pokud se mu jen dokáže dostatečně zavděčit, třeba se konečně dozví, co dalšího skrývá.

„To je skvělé, že to takhle zvládáš,“ řekla, když jí pověděl o stavu smečky. „Hati zvolil dobrého Mesiáše. A jsem si jistá, že na nás dohlédne, ať už se stane cokoliv. Nenechá nás v nesnázích. Ještě toho o něm sice mnoho nevím, ale důvěřuji mu.“

Pozorně poslouchala Mesiášova slova a přikyvovala. Ráda slyšela, že byl s její výpravou spokojen, ačkoliv žádného vetřelce nevyhnala. „Město by jistě mohlo být atraktivní pro tuláky, kteří hledají úkryt,“ zamumlala, "ale pokud je zima zasáhla stejnou silou, tak máš pravdu, že pravěpodobně nebudou mít dost sil, aby se dostali za hranice," odhadovala. Věděla, že ona sama by se sem pravděpodobně stejně vydala, pokud by ještě byla tulákem, už jen kvůli tomu, jak moc jí tohle místo připomínalo minulý život, kdy si nemusela se zimními mrazy dělat starosti. Občas si pořád na ty časy vzpomněla, ale věděla, že se jí po nich rozhodně nemusí stýskat. Možná se občas klepe zimou, ale konečně je volná.

„Vše je při starém Me- Nirixi. Zima pořád stejně zebe... ale aspoň v té tmě začínám lépe vidět. No a eh… jak to vypadá s tebou? Vést smečku v takovou náročnou dobu musí těžké.“

Koutkem oka zabloudila k obloze.

Tiše našlapovala tmou. Už zase se vracela na to tajemné místo, které kdysi snad mívalo pro bývalé obyvatele nějaký význam, ale teď na něm byli nejlákavější to, že mělo zdi relativně v celku. Vlezla dovnitř jednou z mála děr a začala si z těla oklepávat sníh. Její tlapky si pomalu začínaly zvykat na její nový život, ale pořád to nebylo ono. Aspoň že své přebytečné nožky nemusela courat po zemi.

Pach starých knih si našel cestu do jejího čumáčku. Ticho noci proříznul zvuk jejího kýchnutí, chvíli se odrážel od zdí v mrazivé ozvěně a pak zase umlknul. Zpozorněla, zda nepřilákala zvenku nějakou hladovou zvěř, nebo zda na sebe neseslala zlost staré rozpadlé budovy.

Prudce se ohlédla po hlase a s úlevou si uvědomila, že za ní stojí známá tvář. Začínám v té tmě vidět vážně dobře. Překvapilo ji, že si pamatuje její jméno. Naposledy spolu sami mluvili ještě když nebyl Mesiášem.

Uctivě sklopila hlavu. „Přišla jsem zkontrolovat hranici. Zdálo se mi, že v posledních dnech byla smečka velice zaneprázdněná, což mohlo nechat naše hranice citlivé. Ale není tady ani noha, Mesiáši.“ Vlastně si nebyla jistá, co by dělala, kdyby na někoho skutečně narazila. Nesmí ještě mluvit s vlky z venku. Asi by si musela zavýt o asistenci někoho výše postaveného. Najednou byla opravdu ráda, že se tu Nirix objevil.

Koutkem oka mrkla nahoru na oblohu. Vichr odvál většinu mraků, což dalo měsíci všechen prostor na světě, aby rozzářil noční oblohu. Eroru v srsti zahřálo vědomí, že Hati na ni stále dohlíží.

Mrazivý sníh ji kousal do pacek a vítr jí vál černou čupřinu do tváře. Erora jen tiše doufala, že tahle šílená zima už brzy skončí.

Hodila hlavou, aby vyhnala neposednou hřívu ze tváře a podívala se směrem ke starým kolejím. Vzdáleně poznávala další výsledek lidské práce. Pamatovala si, že na svém útěku podél podobného mechanismu běžela a pěkně jí to rozcuchalo srst, když kolem ní prosvištěla jakási podivná obluda... nebo jenom další z lidských strojů? Doufala, že nic takového tady tedy neběhá. Nestála o další podobné překvapení.

Do Erořiných zad se opřel silný vítr a ona se silně otřásla. To bylo vážně nepříjemné. Nerada už zase vyhovovala tomu jejímu ufňukanému tělu, které se pořád dožadovalo teplého úkrytu. Už nežije s lidmi, aby trávila všechen svůj čas ve vyhřátých budovách. Hati ji dovedl sem a ona se tomu musí přizpůsobit.

I přes všechny tyhle vnitřní promluvy se však nakonec Erora uchýlila do úkrytu v rozpadlé budově. Jen se na chvíli schová před větrem.

Oklepala si vločky z kožíšku a rozhlédla se kolem. Matně si vzpomínala, že už tu kdysi byla a uvažovala, co tu lidé kdysi dělali. A došla k tomu, že to tajemství se pravděpodobně skrývá v těch podivných svazcích, kterých tu byly plné police a se kterými ona sama nevěděla co si počít.

Vzhlédla dírou ve střeše k noční obloze. Nebe bylo vlivem mračen zatažené a nebyla vidět jediná hvězda. Ale Erora se přesto nechala unášet myšlenkami na to, že odtamtud na ně shlíží Hati. A snad jí odpustí to, že nedokáže unést chlad kruté zimy, i když Hati jistě ví, proč ji seslal. Třeba si chce vyzkoušet skutečnou sílu té smečky nad kterou bdí. Jestli tohle byl ten případ, tak si Erora byla jistá, že ho nechce zklamat. Vdechla mrazivý zimní vzduch, vylezla z budovy a vydala se znovu na cestu k botanické zahradě.

Erora se probojovala hlubokými závějemi sněhu směrem k prapodivné vysoké konstrukci v srdci lunaparku. Proč? To sama asi nebyla schopná říci. Částečně v tom určitě hrálo roli otužování. Brzké roky svého života strávila s lidmi… a ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznala, přes všechny ty hrůzy, které si s nimi prožila, rozhodně ji udržovali v příjemném teple. Jenže to také znamenalo, že si její srst nezvykla na náročná zimní období a mráz ji tak kousal silněji, než většinu ostatních vlků.

Ale bylo v tom i něco jiného. Lunapark byl v lidském městě prapodivným místem, na které ji to často lákalo. K čemu sloužilo nákupní centrum nebo nemocnice, to jí bylo vcelku jasné. Dokonce i staré továrně nebo knihovně by dokázala připsat určitý význam, když zapojila fantazii. Ale co se dělo tady? Bývalo tohle místo dalších krutých experimentů či všelijaké jiné bolesti? Hledali tu lidé poznání? Léčitele?.. Zábavu?

Vyšplhala se do nejnižší kabinky ruského kola a usadila se na lavičce. I sem si sníh našel cestu, ale kousal ji do tlapek méně než jinde. A tak se Erora dlouze rozhlédla kolem a několikrát se hluboce nadechla, aby se psychicky připravila na cestu zpátky do botanické zahrady ke smečce do tepla svého pelechu.

Vyhrabala svoji hlavu ze sněhové závěje, oklepala si vločky z kožichu a zahleděla se na pelíšek, který si vybrala. Nechtělo se jí chodit chodbami botanické zahrady celou cestu zpět a tak začala pátrat po nějaké skulině, kterou by se dovnitř mohla teleportovat.

Ale díra ve střeše byla jediná taková a tu dřevěná deska dokonale zakryla. Erora měla chuť sama sebe proklít za to, jak dobrou práci odvedla. Povzdechla si, otřásla se zimou a vydala se na cestu botanickou zahradou zpět ke svému, teď už parádně spravenému, kutlochu.

Erora se rozhlížela kolem. Tohle zvláštní místo, stejně, jako většina území Kultu, v ní probouzelo zvláštní vzpomínky na minulost. Už se však pomalu učila s nimi pracovat. Rozhlížela se po botanické zahradě a hledala nějaké volné místečko, kam by se mohla skrýt.

Noctra měla pravdu. Mezi skleněnými stěnami bylo překvapivé teplo. Chvíli jen mlčenlivě sledovala, kam se uchýlí ostatní, aby si podle toho sama mohla vybrat. Přišlo jí to tak vhodné, vzhledem k tomu, že byla stále deviantem.

Nakonec si našla malinkou místnůstku, do které se mohla pohodlně schoulit. Pravda, že tam trochu sněžilo a foukalo dírou ve stropě, ale to se jí nezdálo jako nenapravitelná vada. S novou chutí do práce se vydala ven hledat něco, čím by se dala díra zadělat nebo zakrýt.

Nechala si hlavou projít všechno od náhodné hromádky kamení až po bahno, které našla zmrzlé pod závějí sněhu, ale nakonec její pozornost upoutala velká dřevěná deska ležící opřená o jednu ze skleněných stěn. V duchu zadoufala, že ji nikdo nebude postrádat a čapla ji mezi zuby. Teď už zbývalo jen dostat se na střechu. A s její magií to rozhodně nebude veliký problém.

Vrátila se zpátky do své zvolené místnosti a přimhouřila oči, jak se soustředila na prostor nad dírou ve střeše. Než se nadála, její magie ji přenesla z pevné země v botanické zahradě na skleněnou střechu. Ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad – sklo bylo od mrazu zkřehlé a Eroru zachvátily obavy, že pokud se pohne, střecha ještě víc popraská. Přesto hrdinně vytrvala a položila dřevěnou desku přes díru. Tahle oprava rozhodně nevydrží věčně, ale nějaké to nepříznivé počasí by snad ustát mohla. V nejhorším se sem Erora vrátí znovu.

Hrdě hleděla na svou práci, než jí jedna z tlapek sklouzla z pevného povrchu střechy a vlčice se po náhlé ztrátě rovnováhy zřítila dolů čumákem napřed do sněhové závěje.

Před zimním eventem

Uhnula očima před Silminým pohledem. Sama pořádně nevěděla, jak jí odpovědět. Byli to lidé. Lidé občas dělají věci, které sahají daleko za hranice vlčího rozumu.

„To ti nemůžu s jistotou říct,“ hlesla. „Pravděpodobně za tím byla nějaká podivná zvrácená technika. Dali nás do nějaké obrovské bedny. Z nějakého kovu. Ale jenom jedna z nás odtamtud vylezla.“ To bylo vlastně trochu přehnané zjednodušení situace. Měsíce před tím jim neustále brali krev do podivných skleněných nádob, zkoumali jejich zrak, sluch a všelijaké ostatní věci, podsouvali jim krmení tak odporné, že si Erora nedokázala představit, že by vůbec mohlo existovat něco horšího. A ta chvíle v plechové bedně… ta patřila mezi její nejděsivější vzpomínky. Dodnes se k ní vracela ve snech. Ale Silmě tohle říct nehodlala. Co by si o ní asi tak pomyslela?

Pak už jen přikývla a pohlédla směrem k měsíci. Hati ví, proč. Ví, proč pro Kult zvolil lidské město. Ví, proč vede své vlky tam, kam je vede. Dokonce možná ví, proč se Jedušce muselo stát to, co se stalo.

Eroře začínalo pomalu kručet v břiše, a tak se rozhodla porozhlédnout po něčem k jídlu. Do výrazně živějších lesů za hranicemi samozřejmě jako deviant ještě jít nemohla a popravdě jí to až tak nevadilo. Neuměla se moc dobře orientovat v lesích ani za normálních okolností, natož pak v počasí, jako je tohle. A jen sám Hati ví, jestli by ji pak někdo dokázal najít. Kdepak, raději se porozhlédne po něčem hezky na území Kultu. Konec konců, když tu teď žijí vlci, stejně dobře tady teď mohou žít ostatní zvířata.

Citlivý vlčí čumáček najednou zachytil jakýsi pach, který vycházel z úzké uličky mezi vysokými budovami. Erora se přikrčila k zemi. Ještě kdybych tak dokázala po čichu poznat, co to je. Nicméně vonělo to jedle, takže se vydala blíž. Tiše se plížila ke vchodu do uličky. Zmateně mžourala do tmy, snažila se rozeznat, co že se to vlastně pokouší ulovit.

Zdálo se jí to celkem malé, s dlouhýma ušima… no to by asi mohl být zajíc. Říká se tomu zajíc? Ano, nejspíš ano. Dál tiše našlapovala, ale neuhlídala přebytečnou zadní packu, která najednou zavadila o zatoulaný kámen a nadělala pěkný rámus. Zajíc poskočil, otočil se jejím směrem a proběhl jí mezi packami, než stihla zareagovat. Ztraceně.

Černá vlčice zamrkala do tmy, která tiše dýchala z budovy. Do Erořina kožíšku se zahryzával mráz, a tím, jak málo zim venku na vlastní pěst zažila, ji to bolelo ještě víc. A tak zoufale hledala místo, které by ji před mrazem ukrylo.

Tahle budova se zdála být vcelku použitelná. Jen pár děr ve střeše, nic hrozného. A pokud se jí povede najít nějaké dobré místečko, mohla by se před vším tím sněhem schovat úplně. A tak vstoupila dovnitř.

Fascinovaně zírala na všechny ty police se všemi těmi… ach, jak se to jen jmenovalo. Pamatovala si na ty podivné papírové svazky z lidské laboratoře, ale nemohla jim za nic na světě přijít na jméno. Zajímalo by ji, co je na nich tak zajímavého, že jich lidé na tomhle místě shromáždili tolik. Přiklusala k nejnižší polici a čapla jeden z těch podivných papírových svazků do tlamy a vytáhla ho ven. Rychle ho však zase zahodila. Musel tady být už pěkně dlouho. Chutnal jako hromádka prachu a ke všemu ji z toho studily zuby. Jako všechny lidské výmysly byl i tenhle naprosto zbytečný.

Oklepala se a vyrazila hledat nějaké místo, kde by se mohla na chvíli schovat.

Eroru mrazily tlapky, jak se belhala sněhem směrem ke staré továrně. Nezažila zatím mnoho zimních období mimo lidskou laboratoř, a tak její kůže zůstávala vůči mrazu citlivá. Kromě toho se tahle zima zdála být ještě vražednější, než jakákoliv, která zatím Norest zasáhla.

Ale černá vlčice se tím nehodlala nechat zlomit. Z továrny se ozvalo volání a z těch pár rozhovorů se smečkou odhadla, že ten hlas patří Mesiáši. A tak se dál prodírala hlubokým sněhem, který kousal do tlapek, a pokračovala na místo setkání.

Pozorně poslouchala Mesiášova slova. K lovu za hranicemi vlastně neměla moc co říci. Strávila mimo Kult jen krátký čas a moc území se jí prohlédnout nepodařilo. Nehledě na to, že ani nepatřila mezi Věřící. Kdepak, ona bude shánět kořist v ulicích města, kam ji Hati přivedl. Aspoň, že vrakoviště, které zmínila Silmä, si pamatovala docela dobře. Jen si nebyla jistá, jakou bude lovkyní. Starala se sama o sebe relativně krátce a začala se těmto základním vlčím schopnostem učit až v dospělosti, na rozdíl od většiny vlků. Takže v tom pořád tak trochu plavala. Ale byla ochotná udělat, co bude v jejích silách. Hati bude jistě raději, když jeho vlci nebudou hladovět. A Erora ostatně taky.

Společný úkryt pro celou smečku… nebyla si jistá, jak se cítí ohledně toho. Ani si nepamatovala, že by po otevření očí někdy vůbec sdílela pelech se svou vlastní rodinou, natož s celou smečkou. Ale mohla by to být dobrá příležitost seznámit se se zbytkem smečky.

Nenápadně zakoulela očima nad poznámkou ohledně šíření nemocí. Ostatní smečky by se možná mohly trápit takovými obavami, ale Kult měl přeci svého ochránce. Hati by na ně jistě v tak krutém období neseslal žádné takové prokletí. Ne pokud se všichni budou chovat podle pravidel. V nejmenším o tom nepochybovala.

Erora přešlápla z jedné tlapky na druhou. „Vlastně jsem se v té laboratoři narodila. Dlouho jsem nevěděla, že nějakou magii mám a když se poprvé projevila, přesunuli mě na místo, kde nade mnou měli velmi přísný dohled. Navíc jsem dlouho nechtěla odejít, protože jsem tam nechtěla nechávat Jedušku… ehm, tu vlčici, které dřív patřily všechny ty nohy a oči, samotnou. Ona ovládala jiný druh magie, takový, který by jí s útěkem nepomohl. A já jiné vlky přemístit nedokážu. Takže jsem s ní zůstala v laboratoři.

Jenže pak na nás lidé zase začali provádět pokusy a skončilo to tak, že z Jedušky zbylo jen těch pár končetin, očí a uší a její mysl zmizela úplně.“ Eroru zamrazilo, když ta slova vyslovila nahlas. „Takže už jsem neměla důvod zůstávat a mohla se bez pocitu viny pokusit o útěk.“

Na slova o lidech tiše přikývla. Jejich způsoby byly někdy tak kruté…

„Vlastně taky nevím, proč si Kult zvolil staré město,“ řekla popravdě. Ale nezajímalo ji to o nic méně. „Těžko říct, jestli si vůbec někdo z Kulťanů bude tohle rozhodnutí pamatovat. Ale beztak si myslím, že v tom má tlapky Hati.“ Měl konec konců na svědomí většinu dění v Kultu. Dávalo by smysl, kdyby pro smečku zvolil i území.