Príspevky užívateľa

Krčila se na okraji davu vlků, který se shromáždil u smutné události. Dnes to snad nebude tak krvavé, jako na posledním setkání Kultu, ale beztak to nebylo nic příjemného. Erora neměla moc co říci. Batdoga potkala jedinkrát – v den, kdy jí nabídl místo v Kultu. Bylo to bez pochyby důležité setkání a Erora doufala, že ho někdy pozná lépe. Sdíleli nepříjemné zkušenosti s lidmi. Snad se mohli na bázi těchto zkušeností stát i přáteli. Ale teď už bylo pozdě. A Erora mohla jen s úctou sklonit hlavu a nést to jediné setkání v paměti.

Novým Mesiášem se stal Nirix. Co to pro Kult znamenalo, to Erora taktéž nedokázala ze své pozice devianta posoudit. Ale bylo to Hatiho přání. Jaké další přesvědčování by asi tak mohli potřebovat? Hati to tak chce. Kulťané mu musí důvěřovat.

Trochu ji zamrazilo v kožíšku. Že by měla podědit plášť po zemřelém vlkovi? Ta myšlenka se jí tedy nelíbila. Ale asi by záleželo, jak by takový vlk zemřel. Rozhodně by nechtěla plášť zbrocený krví, zvlášť ne pokud by měl přijít od vlka, který zemřel tak, jako nedávno jistý kněz. Ale možná, že plášť nějakého obětavého hrdiny by si vzala.

Otázkou bylo, zda by jí vůbec takový plášť někdo svěřil. Snad by opravdu bylo lepší, kdyby si zařídila svůj vlastní, nový. Nějaký podle jejích představ, přímo pro ni, nezasažený minulostí toho, kdo ho nosil před ní. Stačilo, že polovinu těla měla vlastně z druhé ruky.

„Páni! Už se těším, až si budu shánět svůj vlastní plášť,“ řekla. „Třeba se mi pod ním povede schovat ty přebytečné nohy.“

Erora se vrátila myšlenkami zpět k tomu dni, kdy si vybojovala svou svobodu. Jak zdlouhavě pátrala po malé skulince v pečlivě opečovávaných zdech a oknech, jen malinké skulince, skrze kterou by se mohla pomocí své magie dostat ven. A nakonec uspěla.

„Umím se teleportovat,“ odpověděla. „Je to můj dar. Moje magie.“ To kvůli ní skončila na speciálním oddělení spolu s Jeduškou. Střídavě považovala svou magii za prokletí a za dar z nebes. Kvůli ní se stala středem zájmu lidí, kteří jí podrobovali četnějším experimentům. Ale kdyby ji neměla, nikdy by se nesetkala s Jeduškou. Nikdy by Jedušku neztratila. Nikdy by se nedostala z laboratoře ven. Ale teď už se neštěstí nebála. Už ji neměl kdo zkoumat, neměla před kým utíkat.

„Ano, jen díky víře máme život. Proto je jistě v duši. Vlčí tělo je pomíjivé, unavuje se, opotřebovává se a hyne. Ale pravá víra zůstává pořád stejně silná. Kdo má skutečnou, nefalšovanou víru, ten nikdy skutečně nezemře.“

Její zrak sklouzl na přebývající přední nožku. Byla vždy tak na očích, když na tohle téma došlo. Tak výrazná a přece tak zbytečná. Ani hýbat s ní nemohla. „Ano, to je jejich práce. Proto jsem se ostatně vydala na útěk. Ono, totiž…“ Zhluboka se nadechla. „Ty nohy, oči, uši a všechno… To dříve bývala celá jedna další vlčice. Ale teď už není. Kvůli nim.“

Nejistě přešlápla na místě. Nebyla si jistá, zda se o svou historii chce dělit hned z kraje s cizím vlkem. Ale je pravdou, že Batdogovi o ní pověděla. A asi se o ní stejně dříve nebo později dozví celá smečka.

„Narodila jsem se u lidí,“ začala. „Vyrůstala jsem v laboratoři, všelijak mě zkoumali, dělali různé pokusy na mě i mých sourozencích. A když zjistili, že se umím teleportovat, šoupli mě do odděleného výběhu spolu s…“ Zarazila se. Na tuhle část příběhu teď vzpomínat nechtěla. Bohatě stačilo, že jí její třetí přední noha pokaždé připomínala, co se stalo.

„No, prostě se šťourali v mojí magii. Hodně mi ublížili. A tak jsem nakonec utekla. Dlouho jsem bloudila po světě, než jsem došla do Norestu… A teď jsem tady.“

Den přišel ten den. Tedy spíše noc. Noc, kdy Erora poprvé dostane možnost spatřit skutečného ducha Kultu. Stála a bedlivě poslouchala výměnu mezi Dogem a Tiamem. Věděla, že jako deviant ještě nemůže pomoci, ale to nevadilo. Nebyla si jistá, zda by vůbec byla schopna takhle brzy po svém příchodu zasáhnout. Možná by to pro ni bylo snazší, protože kněze vůbec neznala. Ale neměla možnost spatřit ani jeho zločiny. Nepochybovala však o tom, že Hati pro to všechno má své důvody. Každý má možnost přijmout nebo odmítnout spásu. To je každého věc. Ale zradit boha, který milosrdně nabídl útočiště, to je trestuhodný čin.

Dívala se, jak výše postavení vlci cupovali kněze, až skoro nešlo poznat, že kdysi býval vlkem. Nebyl to příjemný pohled. Ale Erora nemohla odtrhnout oči. Chtěla si tu scénu zapamatovat.

Pozorně poslouchala slova druhé vlčice. Tak příroda. I ta dokáže evidentně být krutá ke svým výtvorům. Těžko říct, jak by se asi Erora cítila, kdyby se takhle už narodila. Rozhodně by jí každý pohled na přebytečné končetiny nepřipomínal ztracenou Jedušku. Ale v takovém světě by to také nejspíš znamenalo, že Jeduška nikdy neexistovala. Nespojila se s Erorou do jediného těla. Prostě by tam nikdy nebyla. Možná, že to by bylo smutnější.

„Tehdy jsem na takový život byla zvyklá,“ řekla, když se řeč stočila k bílým místnostem jejího dětství. „A nebyla jsem na to sama. Teda, až na těch posledních pár dní… týdnů? Pak jsem zmizela. Kdybych nezmizela, tak by mi vážně ruplo.“ Byla pravda, že ve srovnání se světlem zářivek byla tma Hatiho noci vítanou změnou.

„Myslím, že máš pravdu. Víra je konec konců v duši, ne v krvi.“

Spokojeně přikývla. Byla si jistá, že tohle byl skutečně její osud a Hati si přál ji mít mezi svými. A těšilo ji, že se seznámila zase s dalším vlkem z jeho řad. Dala si záležet, aby si vryla jeho jméno do paměti. Nirix.

„Říkal jsi, že tu nejsi zas tak dlouho – znamená to, že jsi taky přišel z venku? Odkud jsi?“ Doteď žasla nad tím, že samotný Mesiáš sdílel podobný osud jako ona sama, a tak ji zajímalo, jaké příběhy asi mohou vyprávět ostatní Kulťané.

Přikývla. O pravidle věděla a vlastně jí nijak zvlášť nevadilo. Moc života si na sluníčku neužila a čím víc se mu po svém útěku vystavovala, tím víc zjišťovala, že je vlastně docela otravné. Věčně svítí do očí, jeho paprsky v srsti se také brzy omrzely a začalo jí být docela horko. Jen kdyby viděla o něco lépe ve tmě. Ale to se jistě časem naučí. Čeká jí celý život v temné noci – času bude mít dost.

„Takže plášť? To zní zajímavě.“ Přemýšlela, jak asi bude vypadat její plášť, až si jednou nějaký bude shánět. Přišlo jí to docela zábavné – žije v lidském městě a bude nosit i jejich oblečení. Tohle určitě ti blázni v laboratoři nečekali! „Chodí všichni plášť shánět sem? Nebo jsou i jiná místa?“

Zmateně mrkala do tmy, když vlk na chvíli zmizel. Její smysly si budou rozhodně ještě muset zvyknout na nový život v Kultu. V mžiku se zas vlk ze tmy zase vynořil a Erora si dala záležet, aby si zapamatovala jeho jméno. Chris… Byla ráda, že vlci v divočině mají pořádná jména. Pletlo se to mnohem méně než v laboratoři, kde měli všichni jen číslo. I ve vlastním vrhu občas zapomínala, jestli je ona sama číslo 16 nebo jestli to byl její bratr a ona je patnáctka.

„Cos dělal tam nahoře s těmi hadry?“ vyzvídala. Věděla, že lidé bez těch cárů látky nedali ani ránu, ale vlky hřála huňatá srst, nemuseli svou kůži zarývat ničím dalším. Je to snad nějaký kulťanský zvyk? Nebo je Chris jenom trochu zimomřivý? Nebo nešlo o oblečení a dělal něco úplně jiného?

Nepřekvapilo ji, že pohled neznámé setrval na jejích přebytečných částech. Evidentně to pro obě byla nová záležitost, setkat se s někým takhle… prokletým? Či se v tom nakonec skrývalo i malé požehnání?

„Vyrůstala jsem s lidmi,“ nadechla se. „Ublížili mi… to kvůli nim vypadám tak, jak vypadám. Vždy jsem si myslela, že jsou to nepřemožitelní tvorové, kteří dostanou, co chtějí, ať už se jim jakkoliv kdokoliv vzepře. Ale když jsem viděla tohle město, uvědomila jsem si, že to není pravda. Hati dokázal přemoci vlivy někdejšího lidského snažení a předat jejich město do tlap vlkům.“ To byla tedy alespoň její interpretace. Batdog konec konců říkal, že Hati tohle území pro smečku vybral. „Vím, že chtěl, abych sem přišla.“

Na co mohl lunapark lidem sloužit, to bylo i pro Eroru záhadou. Jaké využití mohli lidé mít pro zrezivělé vysoké stavby beze stěn a plechové napodobeniny zvířat? „To nevím,“ povzdychla si poraženě. Štvalo ji, že nemůže Silmě na otázku odpovědět. „Tam, kde drželi mě, to vypadalo jinak. Všude jen bílé stěny a světlé podlahy a hrozný zápach. Nic, jako je tohle místo, jsem v životě neviděla. Možná, že to, co se dělo tady, bylo ještě horší než to, co jsem poznala já…“ Její fantazie se na chvíli rozjela na plné obrátky, ale Erora si nechtěla tohle místo ošklivit. Teď už tu lidé nejsou. Lunapark patří Kultu. Ať už se tu dělo cokoliv, je to dávno pryč.

„Odkud jsi do Kultu přišla ty?.. Nebo ses tu narodila?“ Ach, mohla by se vůbec v očích Hatiho srovnávat s někým, kdo pod jeho dohledem žil celý život?

Chtěla Silmě položit tolik dalších otázek. Hlavně chtěla zjistit, jak Silmä přišla ke všem těm křídlům a očím. Jsou jejich příběhy podobné? Nebo je to jen náhoda? Ale položit takovou otázku by znamenalo, že i ona sama se bude muset rozpovídat. Věděla, že na to dříve nebo později stejně dojde, ale pořád si nebyla jistá, zda je připravená ten příběh takhle otevřeně vyprávět. A tak si tyhle otázky raději nechala pro sebe.

Trochu se jí naježila srst, když si uvědomila, že není sama. Z tohohle místa jí běhal mráz po zádech už ze základu. Zamrkala do tmy na cizinku. Chvíli se jí zdálo, že si její oči ještě tak úplně nezvykly na tmu, ve které teď žije. Ale ne. Všechny obrysy kolem ní byly ostré a rozeznatelné. Byla to pravda. Skutečně měla dva páry křídel. A… možná dokonce více očí?

Zvědavost ji přemohla. Jak se jí to stalo? Má podobnou zkušenost, jako Erora? Nebo se takhle už narodila? Musela zjistit víc.

Vydala se k cizince. „Zdravím,“ pozdravila a zastříhala ušima. „Já jsem Erora. Jsem v Kultu nová.“ Usmála se, ale nebyla si jistá, zda je to ve tmě na její tmavé srsti vidět.

Našpicovala funkční pár uší, když zaslechla kroky jiného vlka. Otočila se jejich směrem a když na ni vlk promluvil, uctivě přikývla. Poznal toho na ní hodně, hádala, že to bude velmi zkušený Kulťan. „Zdravím. Ano, jsem nová. Teprve nedávno jsem pochopila, že Hati si mě přeje mít mezi svými vlky. Věřím, že pro mě má připravené velké věci.“ A už se nemohla dočkat, co to bude. Snad před sebou skutečně má něco, co jí vynahradí poslední tři roky jejího života.

„Jmenuji se Erora,“ dodala ještě rychle.

Zastříhala ušima a otočila se směrem, odkud zaslechla neznámý hlas. Všimla si modrého vlka s jakýmsi cárem oblečení ve tváři. Zdálo se jí to poněkud zábavné, ale nechtěla si smíchem pošlapat šance na dobrý začátek.

„Jsem Erora,“ oznámila pevným hlasem, ačkoliv uvnitř se zdaleka necítila tak, jak zněla. „Nedávno jsem spatřila Hatiho světlo a rozhodla se přijmout místo ve smečce. Patřím k vám.“ Pevně doufala, že sama právě omylem nenarazila na vetřelce, se kterým by vlastně vůbec neměla mluvit. Pořád neměla ten kultovský pach tak úplně naučený, nedokázala podle něj dost dobře poznat, s kým má tu čest. Ale tulák by zajisté nebyl tak ochranářský vůči území, které zcela očividně patří někomu jinému.

Stěny podivné budovy jí mrazivě připomněly minulost. Stěny kdysi evidentně velice sterilního prostředí jako by se na ní dívaly zpět stejně tajemně, jako se ona koukala na ně. Stála tady snad kdysi také laboratoř, kde se zkoumala mladá vlčata, která nikdy neměla dostat šanci spatřit světlo (a tmu) skutečného světa?

Jak tak kráčela dlouhou tichou chodbou, nezdálo se jí to moc pravděpodobné. Místnosti, do kterých letmo nahlédla, se zdály být dělané spíš pro lidi, než pro vlky. Ale nezdálo se jí, že by lidé snad podrobili svým šíleným experimentům vlastní druh. Tohle místo muselo mít jiný účel. Snad to bylo něco méně odpudivého, než to, co si zažila v dětství.

Ve stínech noci bylo těžké rozeznat, co to před ní stojí za stavby. Byly tak… zvláštní. Tolik různých tvarů na žádné budově ani jiném zařízení nikdy neviděla. Pravda, z lidských měst poznala jen o něco málo víc, než tu laboratoř, ve které vyrůstala. Stejně se jí však tohle místo zdálo tolik zvláštní. Nedokázala si představit, k čemu by ho lidé mohli používat. Většina podivných staveb neměla zdi, nedalo se v nich bezpečně schovat. Některé z nich měly desítky různých barev, které se ve svitu měsíce špatně rozeznávaly, a tvary zvířat, či lidských věciček, které je Erora viděla používat, ale neznala jejich jména.

Tiše našlapovala, jak si to místo prohlížela a snažila se mu přijít na kloub.