Príspevky užívateľa

Před zimním eventem

Uhnula očima před Silminým pohledem. Sama pořádně nevěděla, jak jí odpovědět. Byli to lidé. Lidé občas dělají věci, které sahají daleko za hranice vlčího rozumu.

„To ti nemůžu s jistotou říct,“ hlesla. „Pravděpodobně za tím byla nějaká podivná zvrácená technika. Dali nás do nějaké obrovské bedny. Z nějakého kovu. Ale jenom jedna z nás odtamtud vylezla.“ To bylo vlastně trochu přehnané zjednodušení situace. Měsíce před tím jim neustále brali krev do podivných skleněných nádob, zkoumali jejich zrak, sluch a všelijaké ostatní věci, podsouvali jim krmení tak odporné, že si Erora nedokázala představit, že by vůbec mohlo existovat něco horšího. A ta chvíle v plechové bedně… ta patřila mezi její nejděsivější vzpomínky. Dodnes se k ní vracela ve snech. Ale Silmě tohle říct nehodlala. Co by si o ní asi tak pomyslela?

Pak už jen přikývla a pohlédla směrem k měsíci. Hati ví, proč. Ví, proč pro Kult zvolil lidské město. Ví, proč vede své vlky tam, kam je vede. Dokonce možná ví, proč se Jedušce muselo stát to, co se stalo.

Eroře začínalo pomalu kručet v břiše, a tak se rozhodla porozhlédnout po něčem k jídlu. Do výrazně živějších lesů za hranicemi samozřejmě jako deviant ještě jít nemohla a popravdě jí to až tak nevadilo. Neuměla se moc dobře orientovat v lesích ani za normálních okolností, natož pak v počasí, jako je tohle. A jen sám Hati ví, jestli by ji pak někdo dokázal najít. Kdepak, raději se porozhlédne po něčem hezky na území Kultu. Konec konců, když tu teď žijí vlci, stejně dobře tady teď mohou žít ostatní zvířata.

Citlivý vlčí čumáček najednou zachytil jakýsi pach, který vycházel z úzké uličky mezi vysokými budovami. Erora se přikrčila k zemi. Ještě kdybych tak dokázala po čichu poznat, co to je. Nicméně vonělo to jedle, takže se vydala blíž. Tiše se plížila ke vchodu do uličky. Zmateně mžourala do tmy, snažila se rozeznat, co že se to vlastně pokouší ulovit.

Zdálo se jí to celkem malé, s dlouhýma ušima… no to by asi mohl být zajíc. Říká se tomu zajíc? Ano, nejspíš ano. Dál tiše našlapovala, ale neuhlídala přebytečnou zadní packu, která najednou zavadila o zatoulaný kámen a nadělala pěkný rámus. Zajíc poskočil, otočil se jejím směrem a proběhl jí mezi packami, než stihla zareagovat. Ztraceně.

Černá vlčice zamrkala do tmy, která tiše dýchala z budovy. Do Erořina kožíšku se zahryzával mráz, a tím, jak málo zim venku na vlastní pěst zažila, ji to bolelo ještě víc. A tak zoufale hledala místo, které by ji před mrazem ukrylo.

Tahle budova se zdála být vcelku použitelná. Jen pár děr ve střeše, nic hrozného. A pokud se jí povede najít nějaké dobré místečko, mohla by se před vším tím sněhem schovat úplně. A tak vstoupila dovnitř.

Fascinovaně zírala na všechny ty police se všemi těmi… ach, jak se to jen jmenovalo. Pamatovala si na ty podivné papírové svazky z lidské laboratoře, ale nemohla jim za nic na světě přijít na jméno. Zajímalo by ji, co je na nich tak zajímavého, že jich lidé na tomhle místě shromáždili tolik. Přiklusala k nejnižší polici a čapla jeden z těch podivných papírových svazků do tlamy a vytáhla ho ven. Rychle ho však zase zahodila. Musel tady být už pěkně dlouho. Chutnal jako hromádka prachu a ke všemu ji z toho studily zuby. Jako všechny lidské výmysly byl i tenhle naprosto zbytečný.

Oklepala se a vyrazila hledat nějaké místo, kde by se mohla na chvíli schovat.

Eroru mrazily tlapky, jak se belhala sněhem směrem ke staré továrně. Nezažila zatím mnoho zimních období mimo lidskou laboratoř, a tak její kůže zůstávala vůči mrazu citlivá. Kromě toho se tahle zima zdála být ještě vražednější, než jakákoliv, která zatím Norest zasáhla.

Ale černá vlčice se tím nehodlala nechat zlomit. Z továrny se ozvalo volání a z těch pár rozhovorů se smečkou odhadla, že ten hlas patří Mesiáši. A tak se dál prodírala hlubokým sněhem, který kousal do tlapek, a pokračovala na místo setkání.

Pozorně poslouchala Mesiášova slova. K lovu za hranicemi vlastně neměla moc co říci. Strávila mimo Kult jen krátký čas a moc území se jí prohlédnout nepodařilo. Nehledě na to, že ani nepatřila mezi Věřící. Kdepak, ona bude shánět kořist v ulicích města, kam ji Hati přivedl. Aspoň, že vrakoviště, které zmínila Silmä, si pamatovala docela dobře. Jen si nebyla jistá, jakou bude lovkyní. Starala se sama o sebe relativně krátce a začala se těmto základním vlčím schopnostem učit až v dospělosti, na rozdíl od většiny vlků. Takže v tom pořád tak trochu plavala. Ale byla ochotná udělat, co bude v jejích silách. Hati bude jistě raději, když jeho vlci nebudou hladovět. A Erora ostatně taky.

Společný úkryt pro celou smečku… nebyla si jistá, jak se cítí ohledně toho. Ani si nepamatovala, že by po otevření očí někdy vůbec sdílela pelech se svou vlastní rodinou, natož s celou smečkou. Ale mohla by to být dobrá příležitost seznámit se se zbytkem smečky.

Nenápadně zakoulela očima nad poznámkou ohledně šíření nemocí. Ostatní smečky by se možná mohly trápit takovými obavami, ale Kult měl přeci svého ochránce. Hati by na ně jistě v tak krutém období neseslal žádné takové prokletí. Ne pokud se všichni budou chovat podle pravidel. V nejmenším o tom nepochybovala.

Erora přešlápla z jedné tlapky na druhou. „Vlastně jsem se v té laboratoři narodila. Dlouho jsem nevěděla, že nějakou magii mám a když se poprvé projevila, přesunuli mě na místo, kde nade mnou měli velmi přísný dohled. Navíc jsem dlouho nechtěla odejít, protože jsem tam nechtěla nechávat Jedušku… ehm, tu vlčici, které dřív patřily všechny ty nohy a oči, samotnou. Ona ovládala jiný druh magie, takový, který by jí s útěkem nepomohl. A já jiné vlky přemístit nedokážu. Takže jsem s ní zůstala v laboratoři.

Jenže pak na nás lidé zase začali provádět pokusy a skončilo to tak, že z Jedušky zbylo jen těch pár končetin, očí a uší a její mysl zmizela úplně.“ Eroru zamrazilo, když ta slova vyslovila nahlas. „Takže už jsem neměla důvod zůstávat a mohla se bez pocitu viny pokusit o útěk.“

Na slova o lidech tiše přikývla. Jejich způsoby byly někdy tak kruté…

„Vlastně taky nevím, proč si Kult zvolil staré město,“ řekla popravdě. Ale nezajímalo ji to o nic méně. „Těžko říct, jestli si vůbec někdo z Kulťanů bude tohle rozhodnutí pamatovat. Ale beztak si myslím, že v tom má tlapky Hati.“ Měl konec konců na svědomí většinu dění v Kultu. Dávalo by smysl, kdyby pro smečku zvolil i území.

Krčila se na okraji davu vlků, který se shromáždil u smutné události. Dnes to snad nebude tak krvavé, jako na posledním setkání Kultu, ale beztak to nebylo nic příjemného. Erora neměla moc co říci. Batdoga potkala jedinkrát – v den, kdy jí nabídl místo v Kultu. Bylo to bez pochyby důležité setkání a Erora doufala, že ho někdy pozná lépe. Sdíleli nepříjemné zkušenosti s lidmi. Snad se mohli na bázi těchto zkušeností stát i přáteli. Ale teď už bylo pozdě. A Erora mohla jen s úctou sklonit hlavu a nést to jediné setkání v paměti.

Novým Mesiášem se stal Nirix. Co to pro Kult znamenalo, to Erora taktéž nedokázala ze své pozice devianta posoudit. Ale bylo to Hatiho přání. Jaké další přesvědčování by asi tak mohli potřebovat? Hati to tak chce. Kulťané mu musí důvěřovat.

Trochu ji zamrazilo v kožíšku. Že by měla podědit plášť po zemřelém vlkovi? Ta myšlenka se jí tedy nelíbila. Ale asi by záleželo, jak by takový vlk zemřel. Rozhodně by nechtěla plášť zbrocený krví, zvlášť ne pokud by měl přijít od vlka, který zemřel tak, jako nedávno jistý kněz. Ale možná, že plášť nějakého obětavého hrdiny by si vzala.

Otázkou bylo, zda by jí vůbec takový plášť někdo svěřil. Snad by opravdu bylo lepší, kdyby si zařídila svůj vlastní, nový. Nějaký podle jejích představ, přímo pro ni, nezasažený minulostí toho, kdo ho nosil před ní. Stačilo, že polovinu těla měla vlastně z druhé ruky.

„Páni! Už se těším, až si budu shánět svůj vlastní plášť,“ řekla. „Třeba se mi pod ním povede schovat ty přebytečné nohy.“

Erora se vrátila myšlenkami zpět k tomu dni, kdy si vybojovala svou svobodu. Jak zdlouhavě pátrala po malé skulince v pečlivě opečovávaných zdech a oknech, jen malinké skulince, skrze kterou by se mohla pomocí své magie dostat ven. A nakonec uspěla.

„Umím se teleportovat,“ odpověděla. „Je to můj dar. Moje magie.“ To kvůli ní skončila na speciálním oddělení spolu s Jeduškou. Střídavě považovala svou magii za prokletí a za dar z nebes. Kvůli ní se stala středem zájmu lidí, kteří jí podrobovali četnějším experimentům. Ale kdyby ji neměla, nikdy by se nesetkala s Jeduškou. Nikdy by Jedušku neztratila. Nikdy by se nedostala z laboratoře ven. Ale teď už se neštěstí nebála. Už ji neměl kdo zkoumat, neměla před kým utíkat.

„Ano, jen díky víře máme život. Proto je jistě v duši. Vlčí tělo je pomíjivé, unavuje se, opotřebovává se a hyne. Ale pravá víra zůstává pořád stejně silná. Kdo má skutečnou, nefalšovanou víru, ten nikdy skutečně nezemře.“

Její zrak sklouzl na přebývající přední nožku. Byla vždy tak na očích, když na tohle téma došlo. Tak výrazná a přece tak zbytečná. Ani hýbat s ní nemohla. „Ano, to je jejich práce. Proto jsem se ostatně vydala na útěk. Ono, totiž…“ Zhluboka se nadechla. „Ty nohy, oči, uši a všechno… To dříve bývala celá jedna další vlčice. Ale teď už není. Kvůli nim.“

Nejistě přešlápla na místě. Nebyla si jistá, zda se o svou historii chce dělit hned z kraje s cizím vlkem. Ale je pravdou, že Batdogovi o ní pověděla. A asi se o ní stejně dříve nebo později dozví celá smečka.

„Narodila jsem se u lidí,“ začala. „Vyrůstala jsem v laboratoři, všelijak mě zkoumali, dělali různé pokusy na mě i mých sourozencích. A když zjistili, že se umím teleportovat, šoupli mě do odděleného výběhu spolu s…“ Zarazila se. Na tuhle část příběhu teď vzpomínat nechtěla. Bohatě stačilo, že jí její třetí přední noha pokaždé připomínala, co se stalo.

„No, prostě se šťourali v mojí magii. Hodně mi ublížili. A tak jsem nakonec utekla. Dlouho jsem bloudila po světě, než jsem došla do Norestu… A teď jsem tady.“

Den přišel ten den. Tedy spíše noc. Noc, kdy Erora poprvé dostane možnost spatřit skutečného ducha Kultu. Stála a bedlivě poslouchala výměnu mezi Dogem a Tiamem. Věděla, že jako deviant ještě nemůže pomoci, ale to nevadilo. Nebyla si jistá, zda by vůbec byla schopna takhle brzy po svém příchodu zasáhnout. Možná by to pro ni bylo snazší, protože kněze vůbec neznala. Ale neměla možnost spatřit ani jeho zločiny. Nepochybovala však o tom, že Hati pro to všechno má své důvody. Každý má možnost přijmout nebo odmítnout spásu. To je každého věc. Ale zradit boha, který milosrdně nabídl útočiště, to je trestuhodný čin.

Dívala se, jak výše postavení vlci cupovali kněze, až skoro nešlo poznat, že kdysi býval vlkem. Nebyl to příjemný pohled. Ale Erora nemohla odtrhnout oči. Chtěla si tu scénu zapamatovat.

Pozorně poslouchala slova druhé vlčice. Tak příroda. I ta dokáže evidentně být krutá ke svým výtvorům. Těžko říct, jak by se asi Erora cítila, kdyby se takhle už narodila. Rozhodně by jí každý pohled na přebytečné končetiny nepřipomínal ztracenou Jedušku. Ale v takovém světě by to také nejspíš znamenalo, že Jeduška nikdy neexistovala. Nespojila se s Erorou do jediného těla. Prostě by tam nikdy nebyla. Možná, že to by bylo smutnější.

„Tehdy jsem na takový život byla zvyklá,“ řekla, když se řeč stočila k bílým místnostem jejího dětství. „A nebyla jsem na to sama. Teda, až na těch posledních pár dní… týdnů? Pak jsem zmizela. Kdybych nezmizela, tak by mi vážně ruplo.“ Byla pravda, že ve srovnání se světlem zářivek byla tma Hatiho noci vítanou změnou.

„Myslím, že máš pravdu. Víra je konec konců v duši, ne v krvi.“

Spokojeně přikývla. Byla si jistá, že tohle byl skutečně její osud a Hati si přál ji mít mezi svými. A těšilo ji, že se seznámila zase s dalším vlkem z jeho řad. Dala si záležet, aby si vryla jeho jméno do paměti. Nirix.

„Říkal jsi, že tu nejsi zas tak dlouho – znamená to, že jsi taky přišel z venku? Odkud jsi?“ Doteď žasla nad tím, že samotný Mesiáš sdílel podobný osud jako ona sama, a tak ji zajímalo, jaké příběhy asi mohou vyprávět ostatní Kulťané.

Přikývla. O pravidle věděla a vlastně jí nijak zvlášť nevadilo. Moc života si na sluníčku neužila a čím víc se mu po svém útěku vystavovala, tím víc zjišťovala, že je vlastně docela otravné. Věčně svítí do očí, jeho paprsky v srsti se také brzy omrzely a začalo jí být docela horko. Jen kdyby viděla o něco lépe ve tmě. Ale to se jistě časem naučí. Čeká jí celý život v temné noci – času bude mít dost.

„Takže plášť? To zní zajímavě.“ Přemýšlela, jak asi bude vypadat její plášť, až si jednou nějaký bude shánět. Přišlo jí to docela zábavné – žije v lidském městě a bude nosit i jejich oblečení. Tohle určitě ti blázni v laboratoři nečekali! „Chodí všichni plášť shánět sem? Nebo jsou i jiná místa?“

Zmateně mrkala do tmy, když vlk na chvíli zmizel. Její smysly si budou rozhodně ještě muset zvyknout na nový život v Kultu. V mžiku se zas vlk ze tmy zase vynořil a Erora si dala záležet, aby si zapamatovala jeho jméno. Chris… Byla ráda, že vlci v divočině mají pořádná jména. Pletlo se to mnohem méně než v laboratoři, kde měli všichni jen číslo. I ve vlastním vrhu občas zapomínala, jestli je ona sama číslo 16 nebo jestli to byl její bratr a ona je patnáctka.

„Cos dělal tam nahoře s těmi hadry?“ vyzvídala. Věděla, že lidé bez těch cárů látky nedali ani ránu, ale vlky hřála huňatá srst, nemuseli svou kůži zarývat ničím dalším. Je to snad nějaký kulťanský zvyk? Nebo je Chris jenom trochu zimomřivý? Nebo nešlo o oblečení a dělal něco úplně jiného?

Nepřekvapilo ji, že pohled neznámé setrval na jejích přebytečných částech. Evidentně to pro obě byla nová záležitost, setkat se s někým takhle… prokletým? Či se v tom nakonec skrývalo i malé požehnání?

„Vyrůstala jsem s lidmi,“ nadechla se. „Ublížili mi… to kvůli nim vypadám tak, jak vypadám. Vždy jsem si myslela, že jsou to nepřemožitelní tvorové, kteří dostanou, co chtějí, ať už se jim jakkoliv kdokoliv vzepře. Ale když jsem viděla tohle město, uvědomila jsem si, že to není pravda. Hati dokázal přemoci vlivy někdejšího lidského snažení a předat jejich město do tlap vlkům.“ To byla tedy alespoň její interpretace. Batdog konec konců říkal, že Hati tohle území pro smečku vybral. „Vím, že chtěl, abych sem přišla.“

Na co mohl lunapark lidem sloužit, to bylo i pro Eroru záhadou. Jaké využití mohli lidé mít pro zrezivělé vysoké stavby beze stěn a plechové napodobeniny zvířat? „To nevím,“ povzdychla si poraženě. Štvalo ji, že nemůže Silmě na otázku odpovědět. „Tam, kde drželi mě, to vypadalo jinak. Všude jen bílé stěny a světlé podlahy a hrozný zápach. Nic, jako je tohle místo, jsem v životě neviděla. Možná, že to, co se dělo tady, bylo ještě horší než to, co jsem poznala já…“ Její fantazie se na chvíli rozjela na plné obrátky, ale Erora si nechtěla tohle místo ošklivit. Teď už tu lidé nejsou. Lunapark patří Kultu. Ať už se tu dělo cokoliv, je to dávno pryč.

„Odkud jsi do Kultu přišla ty?.. Nebo ses tu narodila?“ Ach, mohla by se vůbec v očích Hatiho srovnávat s někým, kdo pod jeho dohledem žil celý život?

Chtěla Silmě položit tolik dalších otázek. Hlavně chtěla zjistit, jak Silmä přišla ke všem těm křídlům a očím. Jsou jejich příběhy podobné? Nebo je to jen náhoda? Ale položit takovou otázku by znamenalo, že i ona sama se bude muset rozpovídat. Věděla, že na to dříve nebo později stejně dojde, ale pořád si nebyla jistá, zda je připravená ten příběh takhle otevřeně vyprávět. A tak si tyhle otázky raději nechala pro sebe.