Príspevky užívateľa

Se zatajeným dechem se rozhlížela po rozpadlé budově. Místo, které si kdysi stejným pohledem prohlíželi lidé kráčející mezi jeho zdmi... zdmi, do kterých se zakousl čas a přenechal jejich zbytky vlkům. Celé město bylo takové a pořád ji to fascinovalo. Kráčela troskami lidských budov, stejnou cestou, kterou kdysi kráčeli i oni, jenže ona měla v zádech všudypřítomný pohled smečkového ochránce. Svobodná. Tulákům se to možná tak nezdálo, když teď byla vázaná jen na rozpadlé město a ani nesměla vyjít na slunce, ale ona se pod ochranářským dohledem Hatiho nikdy necítila volnější. Poprvé za dlouhou dobu byla spokojená.

Poprvé za dlouhou dobu se v jejích očích zablýskla jiskra skutečné naděje. Přestávala pochybovat o svém osudu. Tohle všechno se mělo stát. Její magie, touha lidí ji zkoumat a zneužít, Jeduščino zmizení, které ji donutilo k útěku... všechno jen, aby ji to dovedlo sem.

"Už se nemůžu dočkat toho osudu, který pro mě má připravený," hlesla tiše, ale radostně.

Snad dokáže do smečky zapadnout. Nikdy v žádné nežila, té šance ji lidé zbavili bolestně brzy. Ale Batdog s nimi žil taky. Dokázal zapadnout. A teď vedl vlky vstříc Hatiho světu k jasnějším zítřkům. Když se to povedlo jemu, jistě to dokáže i Erora.

Usmála se a svižným krokem následovala tmavého vlka do stínů města, vstříc novému životu.

Zastříhala funkčním párem uší. Nečekala, že se kdy setká s někým, komu lidé ublížili podobně, jako jí. Celou dobu jí přišlo, že musí být jediná mezi všemi těmi vlky, kteří už od narození znají vůni divočiny. Ale teď před ní stál někdo s podobnou zkušeností a mluvil o věcech, ze kterých se jí tajil dech.

Nikdy nevěřila v žádné bohy. Nikdy nad takovou možností ani příliš nepřemýšlela. Jediné, co se kdy naučila, byla bezduchá, chladná analýza světa okolo sebe, kterou se naučila od lidí. Kdyby dostala šanci strávit se svou rodinou o něco déle, třeba by to všechno bylo jinak.

A teď, když se jí otevíraly dveře do nového světa, se najednou zdálo, že by se všechno mohlo obrátit. Hřála ji myšlenka, že by na ni mohl celou tu dobu dohlížet někdo vyšší, než je ona sama, někdo, kdo pro ni chtěl to nejlepší a chtěl ji vést správným směrem, i když o něm ona sama nevěděla. Možná že právě díky Hatimu se jí naskytla příležitost utéct z laboratoře. Možná že právě on ji postrčil směrem k Norestu. Protože chtěl, aby se nakonec přidala do jeho řad…

„Myslím, že to není náhoda, že mě tohle město tolik láká už od první chvíle, co jsem ho zahlédla,“ pronesla nakonec. „Asi to není jen o tom, že vlci vládnou jeho troskám. Možná jsem celou dobu někde v nitru přeci jen cítila volání Hatiho, i když jsem to nemohla vědět…“ Uctivě sklonila hlavu směrem k Batdogovi. „Chtěla bych ho následovat.“

Zahleděla se na modrou vlčici s posměšným výrazem ve tváři. Bože, ta je nějaká pomatená. Proč si sakra myslí, že se všechno točí kolem její smečky? Pche! Od té se o vlcích ve městě asi moc nedozvím.

„Vlastně ani ne. Sem jsem zamířila, abych zjistila něco víc, než vyrazím… k městu. Ale jak vidno, tady asi moc nepochodím. Ve tvém světě se evidentně všechno točí kolem tebe a tvojí smečky, tak vás při tom nechám, abyste náhodu neimplodovali strachy.“ Slovíčko implodovat znala ještě od lidí. Nebyla si přesně jistá, co to znamená, ale přišlo jí to v této situaci vhodné.

Musela se na chvíli zamyslet, aby si v hlavě udělala pořádek. Hati? Kdo to je? Měla bych ho znát? Je špatně, že ho neznám? Na moment ji napadlo, že se snad ten parohatý vlk, kterého potkala hned na Ohnivé louce, možná Hati jmenovat mohl. Nebyla si jistá, že se jí vůbec představil, takže vyloučené to nebylo. Ale proč by jí říkal, aby sem nechodila, když jí podle tohohle okřídlence měl na území smečky poslat? Byl to všechno jenom test??
Uvědomila si, že dovoluje svým obavám, aby nad ní převzaly kontrolu. To jí teď rozhodně nepomůže.

Zhluboka se nadechla. „Obávám se, že s Hatim jsem dosud nebyla seznámena. Slyšela jsem o vaší smečce od jakéhosi parohatého vlka. Jen pár vět, nic moc zajímavého… Ale že žijete v troskách lidského města, to mi bohatě stačilo k tomu, abych o vás chtěla vědět víc.“

Nehýbala se, když zkoumal její pach, ale držela hlavu vzpřímenou. Chtěla, aby bylo znát, že nezaútočí, ale líbit si nic nenechá.

Záviděla ostatním vlkům schopnost zjišťovat o cizincích, co jsou zač, jen z jejich pachu. Ona sama v tom zatím moc dobrá nebyla. Dětství za zdmi laboratoře ji připravily o možnost tuto cennou dovednost pěstovat.

„Kdysi jsem taky žila v jednom městě. Ale to tam ještě byly ty dvounohé potvory…
Je hezké vidět vlky vládnout ruinám jejich prokletého snažení. To mě sem přilákalo.“

Zarazila se, když zaslechla šramot na jednom z aut a ohlédla se za vlčím hlasem. Tmavého vlka zprvu v nočním šeru vůbec neviděla. A i poté co ho spatřila se jí zdálo na jeho siluetě něco trochu podivného. To jsou... křídla?

Brzy se však vzpamatovala a přestala si vlka prohlížet. Na tom nesejde. Musela mu odpovědět na otázku. Každá vteřina mlčení mu dávala další a další příležitosti jí skočit po krku. Jenže co mu měla říct? "Jakýsi vlk mi povídal, ať jsem nechodím, tak mě tady máte"?

"Hledám smečku z lidského města," pronesla nakonec až překvapivě pevným hlasem a udělala pár kroků blíž. Tušila, že vlk z této smečky taky bude. Konec konců ji označil za narušitele. Konečně měla před sebou někoho, kdo ji snad bude moci seznámit s těmi tajemnými vlky, kteří převzali území po těch šílených bytostech.

Zhluboka se nadechla. Cítila v kožichu měsíční svit a pod tlapkami prach. Přímo před sebou viděla siluety zrezlých vraků. Někdejší přítomnost lidí se jí na každém kroku připomínala. Těmito cestami kdysi kráčeli páni tvorstva. Ti, kteří jí vzali všechny vlky, na kterých jí kdy záleželo. Ti, kteří z ní udělali tu hrůzu, kterou je dnes.

… A teď jsou pryč! Nemohla si pomoci - pocit zadostiučinění ji hřál u srdce. Ať už je z těchhle míst vyhnalo cokoliv, bylo to silnější, než oni sami.

A ona umírala touhou potkat ty bytosti, které převzaly vládu nad troskami lidské existence. Z její paměti už se dočista vytratilo varování parohatého vlka, kterého potkala, když poprvé překročila hranici Norestu. Nechoď tamtím směrem. Ta smečka nemá ráda narušitele. Kdepak. Místo toho se spoléhala, že jí vlastní magie poskytne takovou ochranu, jakou potřebuje, kdyby došlo na nejhorší.

Odfoukla si z výhledu pramen havraní hřívy a významně se na modrou zamračila. Co má sakra za problém? Ta musela dneska teda pěkně špatně vstávat. Ještě víc se však Erora klonila k myšlence, že vlčice je taková bez ohledu na její spánkový režim. Matně si vybavovala, co jí o smečce jménem Ignis povídal ten paroháč, kterého potkala, když na území dorazila. Žádná sebereflexe, za to chuti mlátit ostatní na rozdávání. Pro jednou byla zase vděčná za svou magii.

„Ach, to se tedy omlouvám, že jsem se opovážila ocitnout v tvé přítomnosti. Zníš jako by ve tvé smečce vlci spontánně vzpláli, jakmile někdo překročí hranici. A to bych rozhodně nechtěla,“ sykla s notnou dávkou sarkasmu v hlase. „Ujišťuji tě, že o pobyt na území Ignisu zájem nemám. Mířím jinam.“

Dál kráčela vřesovištěm, ovšem dal se do ní nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Rozhlédla se do všech stran a po chvíli rozhlížení spatřila mezi křovím modrý kožíšek. Zavětřila. Vlk. Bez pochyby. Ale kdyby se vítr neobrátil jejím směrem, ani by si ho nevšimla.

Naježila se a vydala tiché zavrčení. "Vím, že tam jsi! Ukaž se!" štěkla. Nebála se cizince, ať už to byl kdokoliv. Věděla, že její magie ji ochrání, kdyby došlo na nejhorší. Navíc si teď už byla moc dobře vědoma, že její vzhled vyvolává hrůzu. Nemusela mít strach.

Tmavá vlčice klusala vřesovištěm. Byla ráda, že konečně nevidí žádný sníh. Na sněhu její kožich vyčnívá a se všemi těmi "ozdobami", které má navíc, skutečně přitahuje pozornost.

Věděla, že je pěknou dálku od města, které tolik toužila poznat. Ale pravdou bylo, že ještě neměla odvahu na území tajemných vlků vstoupit. Chtěla nejprve zhodnotit situaci v okolí.

Všude kolem cítila desítky pachů, mnohé z nich vlčí, ale žádný z nich se nezdál být dost čerstvý na to, aby z něj musela mít strach. A i kdyby - důvěřovala své magii. Noci se oteplovaly, takže byla vyspaná a plna energie a navíc svou teleportaci už dlouho nepoužila. Jistě by ji dokázala dopravit do bezpečí.

Tak se nakonec zrzoun přeci jen dozví, komu všechny ty části těla původně patřily, povzdechla si. Vlastně to ještě nikdy nikomu nevyprávěla. Obávala se, že jí do očí vhrknou slzy. To by přeci bylo tak ponižující! Ale než si hrát na tajnůstkáře, to radši celou věc vysvětlí. Kdo ví, třeba to cizince zrovna trochu uklidní.

„Bývaly jsme v té laboratoři dvě. Teda, bylo nás víc, mnohem víc, ale ve výběhu jsme byly jenom dvě. Obě jsme se narodily s magií. Já se umím teleportovat, a ta druhá, Jeduška se jmenovala, byla to moje partnerka, ta byla jedovatá. Teda, jakože, měla jedovaté sliny a krev, ne jako že byla zlá.“ Uvědomila si, že hrozně drmolí, věty se jí motají… byla nervózní. Možná měla raději dělat tajemnou a mlčet. Ale teď když už začala, musela příběh přeci dokončit.
„Chtěli naše schopnosti spojit, aby měli ještě silnějšího vlka, jenže jsme nemohly mít vlčata, samozřejmě, takže nás chtěli spojit do jednoho jedince uměle. Jenže jim to nevyšlo. Mám teď spoustu částí těla navíc, které ani nemůžu ovládat. Z Jedušky kromě nich nezůstalo nic. Prostě zmizela.“ Zhluboka se nadechla. Byla odhodlaná zahnat slzy ještě než se vyderou na povrch.

Nad zmínkou rodiny si Erora vybavila ty střípky vzpomínek, které měla na tu vlastní. Říkala si, jak by teď asi vypadal její život, kdyby s nimi mohla zůstat. Ale rychle tyhle myšlenky zase setřásla. Ne. Je přesně tam, kde být má. „Já rodiče mám. Dokonce i sourozence. Ale vůbec nevím, kde je jim konec. Oddělili nás od sebe hodně brzy, v podstatě jakmile jsem je přestala potřebovat k přežití.“

Spokojeně zašvihala ocasem. Ráda dostala možnost dozvědět se něco i o dalších seskupeních, která obývala toto území. A ulevilo se jí, že skutečně nestřelila vedle a vlčích smeček tu bylo přeci jen víc. Žádná z nich ji nezaujala stejným způsobem, jako ta ve městě, přesto však tyto informace uvítala. Věděla jistě, že Ignisu se raději bude vyhýbat. Alespoň prozatím. Nahlas by to nepřiznala, ale sama bojových schopností moc nepobrala, při setkání s touhle smečkou by musela spoléhat jen na svou magii. A ani ta by jí nemusela nutně zachránit. Nebesa vědí, jaké schopnosti mají vlci v těchhle krajích. Pokud se magií narodila ona, zajisté mohli i jiní. S Přízračnými nebo Nihilem by asi bojové schopnosti tolik nepotřebovala a možná by jí pobyt s nimi byl k dobru, než se o sebe dokáže sama lépe postarat... ale nehodlala žebrat u žádných cizinců. Však si nějak poradí. A navíc - v nitru ji to prostě pořád táhlo k městu.

„Teda, máš fakt přehled,“ hlesla. „A vypadá to, že je to tady vážně plné života.“ No zkrátka nefalšovaná divočina. „No a co tě k těm Přízračným vlastně tak táhne?“

Poprosila bych mazlíčka, zmiji (ideálně černou) pro Eroru :3

V nitru ji začala hryzat nejistota. Sakra, to jsem vážně takové strašidlo? Na jednu stranu byla ráda, že ve vlcích okolo sebe budí trochu toho respektu. Bude potřebovat pomoc svého vzhledu, když příliš bojových schopností (zatím) nepobrala. Ale vypadá to, že to způsobí nejeden problém, když se bude snažit navázat nějaké mírumilovné kontakty.

„Nenech se tím rozházet,“ pokusila se vlka trochu uklidnit. „Většina z těch končetin stejně nefunguje. Vůbec si jich nevšímej.“ Možná cizince trochu uklidnila. Možná ještě přilila olej do ohně. Tím, že v dětství navázala méně společenských kontaktů, než měla tlapek, nedokázala poznat, jak ostatní budou na jaká slova reagovat.

„Vypadá to, že ty jsi vyvázl o dost lépe. Nebo..?“

Upřela pohled na vlkovu tvář. Překvapila ho, bylo to znát. Pohlédla na svou zelenou přední nožku. To bývala moje partnerka... chtělo se jí říct. Vždyť to byla pravda. Ale kdyby to udělala, jistě by vlkovu zděšení nijak nepomohla. Nechtěla ho vyplašit. Potřebovala se dozvědět víc o novém území.

"To mi udělali lidé," řekla nakonec. Pohled obou párů zelených oček padl na modrý obojek kolem vlkova krku. Chyběly mu výstražné ostny a zářivá modř se její černi také příliš nepodobala, ale i přesto byl v něčem podobný tomu jejímu. Dokonce i číslo vyčnívající zpod vlkovy srsti jí bylo nápadně povědomé. "Taky ses s nimi setkal, že?"