Príspevky užívateľa

Pomalu přikývla. "Zajímavé..." zamumlala. I kdyby to byla pravda a městská smečka své území už našla opuštěné, pořád přežívali na půdě, která dřív patřila lidem. A to ji fascinovalo.

Usoudila ovšem, že vlk jí už víc povědět nemůže. Místo toho se rozhodla přejít k jinému tématu.
"No a co ty? Ty k nějaké smečce patříš?" Netušila, jestli to není hloupá otázka. Možná, že vlci obyčejně smečky netvoří a ta banda ve městě byla jen výjimka? Erora nebyla příliš dobře obeznámena s životy vlků v divočině. Celý svůj pobyt mimo vědeckou laboratoř strávila osamotě a netušila, jestli to ostatní vlci dělají jinak. Ale když už tenhle nadnesl jednu smečku, rozhodla se toho chytit. Je načase se zase něčemu přiučit.

Zastříhala funkčním párem uší, když si s vlkem stanuli tváří v tvář. Změřila si ho pohledem. Nezdál se jí nijak zvlášť neobyčejný nebo nebezpečný. Takové vlky vídala v laboratoři v jednom kuse, minimálně než od nich byla oddělena. Jediné, z čeho se jí ježily chlupy na hřbetě, byl ten modrý obojek, který obepínal cizincův krk.
Ona sama měla podobný. A znamenalo to jen jedno - tenhle vlk už se také setkal s lidmi. Možná jim utekl, stejně, jako ona. Ale možná jsou pořád někde poblíž.

Napřímila se a přimhouřila oči proti větru. "Nevím, kam jinam jít," odpověděla nakonec. "Nejsem zdejší, neznám dobrá místa, kde tu přečkat nepřízeň počasí," dodala ještě s očima upřenýma na vlkův obojek.

Vlčice zrychlila do klusu ve snaze se trochu zahřát. V čumáku ji šimrala spousta nových pachů. Všelijaká zvěř, kterou pořádně ani neznala, přicházející zima... a něco povědomě vlčího. Za život Erora mnoho vlčích pachů necítila. Její čichová paleta obecně nebyla příliš rozmanitá. Ale co jiného by to tak mohlo být.

Rozhlédla se kolem sebe. Oči jí z mrazu a větru slzily, ale spodní pár přesto dokázal v nekončící zeleni zaostřit jakousi šmouhu, podezřele ve tvaru vlka. Má pach jako vlk, vypadá jako vlk... no to by bylo, aby tohle vlk nebyl!

Udělala několik kroků vpřed a všimla si, že vlkovatě tvarovaná a vlkovatý pach mající šmouha, která dost možná byla vlkem, taktéž míří jejím směrem.

Do černého kožichu se zahryzla zima a nechtěla se pustit. Erora rozhodně nečekala, že mimo lidská území bude taková zima. A rozlehlá plocha nekončících luk, po kterých svištěl vítr jako o závod, tomu rozhodně nepomáhala.

Vlčice se přesto oklepala a šla dál. Chtěla potkat nějakého dalšího vlka, zjistit víc o tomhle novém území, na kterém se ocitla. Nejistě se ohlédla přes rameno směrem k městu, které se tyčilo v dálce. To bylo jediné znamení, že tady kdy byli lidé. A teď už věděla, že ani tam nejsou.

Přesto v sobě nakonec nenašla odvahu se tam hned vydat a zjistit, co že ty holé dvounožce vlastně vyhnalo. Rozhodla se, že se zkusí spíš nejdřív poptat místních vlků. To přeci nemůže být tak těžké, ne?

Sakra, zaklela Erora v duchu. Doufala, že z vlka vytáhne trochu více informací o té tajemné smečce, ale zdálo se, že měla smolíka. Tak to přeci jen nakonec zůstane na ní… Možná nebylo moudré uvažovat o takovém výletu, zvlášť když celá tahle konverzace začala tím, že ji před nimi varoval, ale stejně se neubránila touze zjistit, co jsou vlastně zač.

„Nevíš, jak dlouho tam už sídlí?“ zkusila to nakonec ještě. „Jak získali moc nad lidským městem?“ Chtěla znít nonšalantně, jako by jí odpovědi její otázky vlastně ani nezajímaly, ale příliš se jí to nedařilo.

Vlčice se napřímila nad zmínkou opuštěného města a Erorě to v hlavě začalo šrotovat. Že by lidé odněkud jen tak odešli? Co mohlo ty tvrdohlavce vyhnat? Že by utekli před tou smečkou..? Paradoxně v ní vlkovo varování vzbudilo touhu se k zakázanému území vydat. Zajímalo ji, jestli to skutečně byli oni, kdo vyhnal lidi z města. A i kdyby ne – musela to být vskutku zvláštní sebranka, když si přivlastnili celé město a tuláci o nich takhle mluvili.

„A ty ses s nimi už někdy setkal?“ zeptala se s jiskrou v očích. Třeba z něho vymaní ještě nějaké použitelné informace. A když ne, může se vždy vydat na průzkum sama. Tedy, ne že by snad věřila, že v případě konfliktu by se zkušeným, v divočině narozeným vlkům dokázala ubránit, nebo jim útok rozmluvit. Ale vždy mohla spoléhat na svou teleportační magii, která už jí nejednou zachránila krk. Bez ní by se teď konec konců ani nebavila s tímhle vlkem.

Když se vlk přiblížil na vzdálenost několika vlčích délek, konečně se dala do pohybu i ona. Udělala krok vpřed a vyslechla si cizincova slova. „Nazdar,“ nasadila svůj pečlivě vypilovaný sebevědomý hlas. „Zdejší vážně nejsem. Vlastně jsem právě dorazila. Pocházím z…“ Zamyslela se, zda a popřípadě jak by měla větu dokončit, tak, aby to vlk pochopil. Znal vůbec lidi? Nikde v okolí je necítila, ale mohli se přeci jen někde zašívat.

„… Vem to čert,“ dokončila nakonec. Neměla chuť vsouvat svůj životní příběh nějakému neznámému vlkovi.
Znovu si cizince prohlédla, a nakonec mu oplatila otázku. „A ty?“

Zastříhala funkčním párem uší, když několik délek od sebe zahlédla vlka. Tedy, lépe řečeno, v první chvíli byla přesvědčená, že narazila na zbloudilého, podivně zbarveného jelena, nebo nějakého podobného tvora. To ty parohy… Ovšem když všechna očka úspěšně zaostřila, došla k závěru, že se skutečně dívá na vlka, který kráčel jejím směrem.

Měla by se vydat za ním? Bylo by to zvláštní? Bylo by to nebezpečné? Měla by vycenit tesáky, aby mu ukázala, že se ho nebojí?

Zahlcená všemi těmi otázkami nakonec zůstala jen stát s neurčitým výrazem ve tváři a čekala, co udělá cizinec.

Vítr si pohrával s Erořinou ofinou. Vlčice cítila chlad přicházející zimy a hluboce se nadechla, aby ho nahnala do svých plic. Takhle voní svoboda.

Takovou dobu se toulala od lesa k louce a zase zpátky k lesu a zoufale se snažila najít místo, kde nenarazí na lidi. Měla těch holých dvounožců za celý život víc než dost. A čím dál od nich byla, tím menší byla pravděpodobnost, že ji najdou ti její.

A teď, po dlouhém cestování, ve vzduchu konečně nenašla zápach jejich strojů a neslyšela žádné zvuky, které by prozradily přítomnost těch šílených tvorů. Po dlouhé době si troufla doufat, že konečně našla to místo, které hledala.

Jméno: Erora The Way of Darkness
Přezdívky: Era, Rora, #16
Pohlaví: samice
Věk: mladý dospělý (3)
Matka: #3
Otec: #7
Sourozenci: #15, #17
Charakteristika:
Tato vlčice je vskutku zvláštní případ. Na první pohled se zdá být plná sebevědomí a kousavých poznámek. Vyhlíží, že si nedělá starosti s ničím, co si o ní ostatní myslí a důvěřuje jen vlastním schopnostem a instinktům, ale pod touhle tlustou skořápkou se skrývá křehké a citlivé stvoření.

Někde hluboko v duši si pořád nese pocit viny kvůli tomu, co se stalo s její partnerkou. Díky tomu se také příliš nevrhá do blízkých přátelství či jiných intenzivních vztahů. Občas má navíc problém s chápáním některých společenských norem, protože byla oddělena od matky, než jí stihla tyto znalosti předat. Potřebuje čas.

Život v divočině mezi svými je pro ni obecně pořád tak trochu novinka. Kromě socializace bojuje například ještě s lovem, ale přežívá. Její největší překážkou v této oblasti je hlavně nízké sebevědomí a tendence se při prvním selhání přestat snažit.

Plnou důvěru v sebe sama měla naposledy ještě před experimentem, který se tak výrazně podepsal na jejím vzhledu i povaze. Dnes o své kompetenci musí jedním dechem přesvědčovat ostatní vlky i sebe. V prvním případě bývá kolikrát i úspěšná, ale její mysl uvěří jen málokdy.
Ačkoliv to nikdy dobrovolně nedává najevo, touží se svému okolí zavděčit. Jakoukoliv kritiku, od té nejlépe míněné rady až po nejbolestivější urážku, si bere k srdci a okamžitě zaujímá silně defenzivní postoj. Naproti tomu uznání ostatních vlků je pro ni hnací silou a je ochotná zajít daleko, aby ho získala, ačkoliv to navenek jen zřídkakdy dává najevo.

Minulost:
Svůj život započala pod světly zářivek chladné, odporně bílé vědecké laboratoře, tehdy známá jen jako #16. Neměla mnoho příležitostí si vyvinout vztah s matkou a sourozenci, protože od nich byla oddělena, jakmile dokázala přijímat pevnou potravu. Od té doby byla předmětem mnoha vědeckých experimentů, primárně s cílem zjistit vliv několika uměle vytvořených chemických látek na vlčí tělo.

Když se u ní ovšem objevila schopnost teleportace, všechno se změnilo. Byla přesunuta do specializovaného křídla laboratoře, aby mohla její magie být hlouběji prozkoumána. Nikdy se neprokázalo, jestli byla výsledkem experimentů, nebo ji měla už od narození. Ovšem Erora nebyla jediné vlče s nadpřirozenými schopnostmi, na kterou se vědci zaměřili. Ve specializovaném oddělení sdílela kotec i výběh s jedovatě zelenou vlčicí #19, jejíž krev dokázala zabít kohokoliv, kdo ji pozřel a jejíž sliny dokázaly zabít kohokoliv, komu se dostaly do oběhu. Byly zhruba stejného věku, obě odtržené od všeho, co znaly, kvůli svým neobvyklým schopnostem, a tak brzy našly společnou řeč. Zelená začala své nové spolubydlící říkat Erora, kvůli „erorům“, které se občas odehrály, když se vlčice teleportovala a od kterých jí vždy zelená musela odpomoci. Erora naproti tomu své nové kamarádce dala přezdívku Jeduška, také inspirovanou jejími schopnostmi.

S věkem jejich přátelství vzkvétalo, i přes všechny bolesti a nemoci, které musely kvůli nekončícím pokusům a zkoumání přetrpět a po několika letech se nakonec staly partnerkami. Zaměstnanci vědecké laboratoře v jejich vztahu viděli především příležitost. Chtěli využít magických vlčic a získat vlka, který bude disponovat jak jedem ve slinách a krvi, tak teleportací. Jelikož však museli pracovat se dvěma samicemi, bylo nemožné, aby měly štěňata, a tak se vědci obrátili ke zvrácenější variantě.

Po dlouhém promýšlení a testování se rozhodli provést fúzi a obě vlčice tak spojit do jednoho jedince, který bude silnější než kdy dřív. Jejich plán se ovšem nevyvedl úplně podle představ. Vzniklá bytost si ponechala Erořinu magii i vědomí… ale po Jedušce zůstalo jen několik částí těla, nad kterými nová Erora z většiny neměla kontrolu. A vědomí její milované bylo navždy ztracené.

Od té chvíle už v laboratoři vlčici nic nedrželo, a tak brzy našla místo, ze které ho se mohla teleportovat za její hranice. S sebou si vzala jen obojek, který dostala od vědců, když objevili její magii a ona se pro ně tak stala důležitá. Ponechala si jméno Erora a přidala k němu přízvisko The Way of Darkness, což bylo dříve sarkastické jméno experimentu, který vedl k Jeduščině zániku.

Magie
Teleportace
Magie Eroře umožňuje okamžité přemístění z místa na místo. Není limitovaná tolik vzdáleností, jako spíš vlastní energií. Čím dál se přemisťuje, tím víc vyčerpávající to pro ni bude. Musí navíc přímo vidět na místo, kam se teleportuje. Přemístění nebude fungovat, pokud jí výhled něco zakrývá, i když je ta věc průhledná. (Nemůže se tedy například teleportovat ani skrze vodu, sklo nebo třeba neviditelného vlka.)
Pokud se navíc pokusí magii použít, když je vyčerpaná, může se stát, že se zasekne a bude se donekonečna rapidní rychlostí teleportovat mezi místem, kde původně stála a místem, kam se chtěla přemístit. Jediný způsob, jak se z této situace může dostat, je s pomocí jiného vlka, který ji musí vystrčit z místa, odkud se chtěla přemístit.

Zajímavosti
- Ze všech částí těla, které má navíc, může plně kontrolovat jen oči. Zbytek je prakticky jenom „na ozdobu“.
- Pokud nějaký vlk pozře její krev, může mu to způsobit dočasné žaludeční problémy. Je to jediný aspekt Jeduščiny magie, který se po fúzi přenesl na Eroru.
- Ráda zůstává vzhůru dlouho do noci, miluje hvězdy i všechny tvory, kteří vylézají po setmění.
- Mimo-herní zajímavost: Její jméno bylo lehce inspirováno hlavní postavou nechvalně proslulé Harry Potter fanfikce s názvem My Immortal.

Obrázek


Další postava - Mornie