Príspevky užívateľa

Ivar nasadil svůj klasický Milagovský noface - masku z klidu a ledu. Narovnal se, přinutil se to myšlenky, že je připraven, a slova Finna si poslechl s myslí otevřenou. Netušil teda, jestli jeho poznámka pramenila ze zdejší dobrosrdečnosti nebo z pochybností, ale posadil se, ocas způsobně položený. Říkal si, jestli to byl dobrý nápad, protože na Finna zíral docela z výšky, a opravdu nechtěl, aby to bral jako špatné gesto. Získat stabilitu bylo klíčové, přestože si nemyslel, že je na tom tak zle, aby byl považován za... Nebezpečného sobě či okolí. "Pane, jsem unaven z cesty, ale ujišťuji vás, že schopen služby." Otec by totiž rozhodně nechtěl slyšet, že jeho syn se únavou kymácí, a tak doufal, že to Finn nepoví. "Věřím že má hlava je čistá jak je to možné." Nebyl slaboch! Nebo tak aspon nechtěl vypadat.

Pokusí se. Věděl, že je to možná ztracený případ, ale pokusí se. Byl by rád, kdyby Berryho skutečně našli a mohli přivést domů, ale stále tu byla možnost, že se o něj budou muset utkat s jiným zvířetem. Na boss fight už ale ani jeden z nich neměl síly, obával se. Chvíli sledoval, jak Hari v podobě irbise mizí, a jal se přitom vyčistit svou srst od krve a pachu mrtvoly.
"Roihu," oslovil vlka, se kterým tu zůstal. Jeho nadřízený, a ať instinkt říkal cokoli, jeho naděje na přežití. Roihu vůbec nemohl být marnej, když ho otec stále trpěl i s těmi vtipy, svoji práci jistě znal. A to bylo důležité. "Řešily se v historii Přízračných podobné vraždy? Poslední dobou je takových nehod... Hodně. Je to podezřelé. Co když to zapojuje jiné smečky? Nebo interní problém, jak kdosi říkal." Jeho kolega tu žil dlouho, třeba věděl i něco, co Evar'la ne. Nějaký založený spis, nějaký zdánlivě nevýznamný fun fact. Plottwist, co kdyby Roihu byl celou dobu ten zlosyn, jen čekal na zmizení jejich umbry a teď tu měl Ivara zavraždit? Když ho tohle napadlo, věděl, že už je jeho mysl úplně na sračky. Zavrtěl hlavou a vrátil se do reality. Procházel kolem, větřil, kontroloval okolí. "Máš stopu?" On totiž směrem k severu ne.

Hari byl v Ivarových očích už od mala týpkem, kterého jen tak něco neporazí. Velkej, silnej, vytrvalej, s velmi užitečnou magií - ovšem slyšet ho zvažovat své možnosti poskytovalo reality check. Aspoň z první linie poznával, že neni jen silný, ale i rozumný - znal nebezpečí a bral je do úvahu. A souhlasil s Ivarovým nápadem. A Ivar souhlasil s Roihem - na zemi se jim bude pach následovat mnohem lépe. Lepší možnosti neviděli ani ve tříčleném týmu, který byl dobře kvalifikovaný.
Nad příčinou smrti mohli spekulovat ještě dlouho a on velmi chtěl, ale tolik zdánlivě náhodných vodítek bylo... Matoucí. Hmyz v zimě v horách? "Ani kočkovité šelmy by v tomhle období neplýtvaly energií, padl by hned. Pokud Ghu- on ale umíral déle, hmyz by ve velkém množství teoreticky mohl být příčinou. Pokud by se našel způsob, jakým by se tu takový nesmírně žravý roj něčeho objevil." Že nikoho kdo umřel na rány způsobené hmyzem nikdy neslyšel, ale... Život ho přesvědčoval, že mnoho nereálných věcí bylo vlastně docela možných. Možná tady nemluvili ani o hmyzu, ale o nějakých... Ptácích? Ne, Chyběla jim bohužel značná část těla, aby mohli potvrdit, že tato zranění měl padlý všude... Evar'la bohužel nebyl ani lékařem ani entomologem, leč mu to teď nasadilo brouka do hlavy. Chtě nechtě bude muset stanovení příčiny nechat na jiném. Kousíčky ve sněhu mu nepomohly s určením druhu ani četnosti toho něčeho, co to mohlo být. Pokusil se něco z toho nabrat, aby to eventuelně donesl do tábora, protože zatím předpokládal, že se skutečně vrátí živi, ale neúspěšně.
Bylo tedy rozhodnuto - a dobře, že to rozhodnutí padlo, protože by tady ještě stál a spekuloval. "Ano. Hodně štěstí." Podíval se po umbrovi. Štěstí bylo konstruktem, ve který jeho otec nevěřil, ale přesto ho Evar'la zmínil. Jeho známý to říkal. Poodstoupil od těla, aby si ho Hariuha mohl převzít a skenoval okolí - kdoví, zda nebyla důležitá i lokace. Těšil se, až dostane z nosu ten pach mrtvoly a orgánů, protože měl pocit, že je z něj teď absolutně slepý. "Pokusíme se přivést Ber'nilaye domů."

Shodli se na tom, že zachránit živé bylo důležité - taky ale chtěli dostat Guláše zpět a podat hlášení. Když budou mít tělo, budou ho moci ohledat poté ještě v klidu a bezpečí tábora. A nabídnout rodině aspoň důkaz, že je jejich příbuzný mrtev. Vypadal takhle Aikan? Nepoznal ho dobře, ale nebyla to hezká představa. Otázka na to, zda by to zvládli, byla na místě. Evar'la si... Nebyl jistý. Nedovedl si představit, že po boku Roiha s takovou bytostí bojuje a nehodlal tu dnes umřít. Trochu se odmlčel. "Druhá možnost je, že se proměníš na něco letícího a velkého a i s tělem poletíš zpět ty," pohlédl na paroháče, "za hranice smečky by predátoři jít neměli a můžeš si zavolat pomoc. My s Roihem bychom pokračovali s hledáním." Návrh. Moc mu nefandil, rád by domů, ale radši by po horách nepochodoval s mrtvolou - terčem - na zádech. Asi nikdo z nich. Jediný problém tohohle byl, že i třeba irbis mohl létat a kdoví, zda by tělo bylo unesitelné. A na jak daleko. Museli uvážit své síly důkladně, mohlo je to stát mnoho.
Ani jeden z vlků nevypadal, že mu příliš věří, ale neřekli ne. "Hmyz umírá nejpozději na podzim a v horách se vyskytuje jen výjimečně. Není to přirozené, pokládám to za možný důležitý aspekt případu... Nebo důkaz o neprobádaném druhu. Nepravděpodobná korelace. Všimněte si těch ran - je jich mnoho, tekla z nich krev... Musel být naživu nebo velmi čerstvě zabitý. Nedává to smysl!" Nebo toto byla příležitost k výzkumu? Ivar vypadal, že je do toho zapálen, ale bez podpory pro to nenalézal logického vysvětlení. Rozhrabal sníh, aby se dostal až k trávě a zjistil, jestli tvorové nepřišli z ní pro blízký snacc, ale dřív než to udělal, všiml si v čerstvém sněhu krev a kousky... Čehosi. "Ale zároveň stihli umřít a napadnout na ně sníh. Hle." Dřevo to nebylo. Ivar skoro strčil čumák do sněhu, aby se pokusil zachytit aspoň nějaký pach - neúspěšně. Neukazoval to, ale byl zoufalý - potřeboval zjistit, co se stalo! Být uloven irbisem a pak ještě podlehnout hmyzu? A ten irbis nevypadal, že by měl stejný problém. Musí složit časovou osu!

Věděl, že podzemí trosek je spletité, ale měl pocit, že se sestrou čekali věčnost, než zbytek dorazil. Škoda, že byl oslavencem, protože do debat by se rozhodně rád zapojil. Sledoval pochodně vsazené do držáků na zdi - jak dlouho vydrží? Pod každou ležela jedna náhradní, ale neočekával, že to vydrží více jak... Hodinu, nebo jak vlastně měřili čas? Ještěže tu byl aspoň krb, který vypadal stabilně a ještě zajišťoval odvětrávání. Pokývl sestře na její odpověď, ale jinak vypadal zasněně. Byl nepochybně napjatý a opakoval si svá slova neustále v hlavě. Poplést takhle důležitý proslov by nepochybně bylo absolutně pohoršující, a on si nemohl dovolit dát otci jakýkoli nejmenší důvod k pochybám. Nebyl nejvzornějším synem, a vlastně se divil, že i po všech jeho cestách ho pustili k přísaze.
A tak všichni dorazili a on se nadechl a vydechl. Otec si vzal úvodní slovo. Hovořil o významu oslavy, o historii, o tom, co dělá Milagovce Milagovcem - vlastně mu dal mnoho vodítek, kterých by se mohl chytit, kdyby byl v koncích. Ivar poočku sledoval svou rozsáhlou rodinu. Věděl, že někde tam v dáli je Společenství, kde je členů rodiny nejspíš mnohem více, ale toto pro něj bylo také mnoho. A cítil se... Klidněji? Všichni mluvili stejnou řečí - nebo aspoň skoro všichni. Vyhnul se pohledem Ghaa'yel, radši pozoroval otce. A když přišel jejich čas, předstoupil.
Jeho sestra mluvila první - tak otec vybral. Byla z nich vzornější, zasloužila si toto privilegium. On byl zprvu rád, když o tomhle slyšel, ale teď to viděl jinak - tak kdy už bude mluvit on a bude to mít za sebou?? Když sestra domluvila, dal si pozor, aby jí hned nevrazil do řeči. Pohlédl otci do očí. "Já, Evar'la, přísahám tomuto rodu svou věrnost. Přísahám, že se vždy budu snažit mu sloužit tak, abych ctil odkaz našich předků, budu následovat morální zásady a zákony, které vyplývají z rozumu. Má mysl zůstane soustředěná - emoce neovládají mé chování a nediktují mou osobnost. Přísahám, že vždy budu snažit hledat více vědomostí a budu je sdílet, aby náš rod i společnost směřovala k pokroku." Dořekl. Měl pocit, že zapomněl zmínit tak polovinu, co měl na srdci, ale teď už mluvit nemohl - však by to vypadalo, že zapomněl! Navíc, už tak musel maskovat své zadýchání. "Ať jsou tedy všichni přítomní svědky mých slov." Řekl to! A vlastně ani ne tak špatně. Otázka ale byla, zda to bude přijato.

Jeho chyba to tak trochu byla - to on si běžel hledat materiály pro psaní, když to nebylo to nejnutnější co dělat, a jeho skill issue, že se ztratil. A na takový skill issue se v jejich rodině nenahlíželo jako na drobnost, a on pro to měl pochopení. Usilovali přeci o dokonalost, a k tomu patřilo být připraven, být vzdělán a hlavně umět přemýšlet. O tom už debatu jistě vedli, proč se má vrátit. "Otec už smečku nevede. Předal vládu mladší generaci," zmínil vlastně mimochodem. Třeba se mu tato informace bude zamlouvat, ale víc prozatím neřekl, kdyby to náhodou nebylo téma, co Lancelota zajímá. Ivar ho považoval za spolehlivý zdroj a věřil mu, ale nemusel vykládat informace, pokud nebyly žádány. "Oh. Támhle je." Pokývl hlavou. Jeho starý otec stál dál od mýtiny po boku s A'Kazou. Mluvili s... Byla to Norek? Ooops. Tam možná měl být.
"Norestská fauna i flóra je neskutečně zajímavá a naprosto neprobádaná. Věřím, že pokud se jí budeme věnovat, získáme poznatky, co přispějí pokroku. S Přízračnými u hor máme mnohdy možnost spatřit unikátní horské predátory, loni ale smečka prý lovila i obrovské prase, co je také typické pro Norest. Máme z něj v úkrytu kožešinu." Vyprávění o poznatcích! Jeho oblíbená aktivita. Nevěděl zdaleka vše, ale už by z toho složil přednášku. "Příklad různorodosti je i snovec královský, který jsme spolu navštívili." Jistě si pamatoval. Takhle ho pojmenovali - zdálo se to intuitivní. I Ghaa'yel už o něm říkal, ona mu naoplátku řekla o vydrách, které ještě neměl šanci vidět.
A přišla část rozhovoru, co byla trošku těžší na pojmutí. Ivar nebyl ani zdaleka psychologem, ale uměl poslouchat - a s Lancelotem toho měli konec konců mnoho společného. "Rozumím. Máš teď náhlou svobodu a nevíš, kam se vydat. Minulost jsi musel nechat za sebou... S neuspokojivým koncem. Jako nedopsanou kapitolu," nedopsané kapitoly byly ty nejhorší. Proč by autor nechával si čtenáře domýšlet? Co to je za zločin!! "Život nás nechává tápat příliš často - obzvláště ve velkých věcech." Mohli by nad tím filosofovat, teď chtěl ale Ivar jen vyjádřit svému příteli podporu. Po chvilce dodal: "Pokud bys hledal místo, kam patřit... Má smečka by uvítala takové jako jsi ty. A jistě byla schopná poskytnout nové cíle, nový smysl." Notak, pojď! Určitě chceš!
Zmínil sestru. To bylo nemilé, že nedorazila. Měl ji rád - byla chytrá. "Měla přijít? Už jsi ji v Norestu potkal?" Mohla se snad... Co když se něco stalo?

Museli stále konat rychle, pokud chtěli mít šanci k nalezení druhého ztracence. I nejistá naděje nálezu živého pohřešovaného byla momentálně logičtější volbou než se starat o odnesení Ghu'lasse. Toho, co z něj zbylo. Stále mohli totiž život zachránit! Doufal, že si toho byli hoši vědomí, protože Ivar měl jakýsi knedlík v krku a nedokázal říct více než poměrně tlumené: "Hariuho, můžeš se ještě přeměnit? Můžeme se rozdělit. Důležitější je ale zachránit živé, dle mého názoru." Mohlo to být riskantní, ale... Co měli dělat? On s Roihem by mohli zamířit zpět k hranicím i s tělem a umbra pokračovat v hledání - nebo naopak. Jedním uchem poslouchal, ale nejspíš byl tak trochu uvězněn ve svém paláci mysli. Zíral na tělo.
A pak se s ním bez jakéhokoli optání dovolil manipulovat. Skrčil se k němu, celé ho obešel a pak se ho bez zacházení v rukavičkách jal překulit na stranu, co ležela na sněhu. Byl zmrzlý, ale ne tolik, aby nebyl poživatelný pro kočku, takže to nebyla taková hrůza. Zvíře, co zemře ve stresu totiž nezažívalo posmrtné ztuhnutí. Tlapkou spěšně oprášil sníh a sledoval rány, co se rozhodně nepodobaly ranám od drápů. Co to mohlo být? Kdyby šlo o nějakou kyselinu, budou rány působit spáleně, ale toto byly rány... "Existují v Norestu druhy hmyzu, co přežijí aktivní v zimě?" Položil zdánlivě nesouvisející otázku a narovnal se. Tohle vůbec nedávalo smysl. Ivar začal tlapkami prohrabávat okolní sníh.

Toto nebyla situace, na kterou by je mohla připravit učebnice nebo vyprávění. Bylo to nechutné, sledovat kočku, co se právě nasytila na těle vlka, kterého jistě vídali na denní bázi. Jak se olizovala! Jakmile zmizela, Ivarovi odhodlání z tváře opadlo. Pokusil se ho nahradit běžnou bezemoční grimasou, ale zkrátka to nešlo. Nebyl klidný - nervózně chvilku sledoval místo, kam kočka zmizela, a Hariho nahlas vyslovená myšlenka ho neuklidňovala. Musel se přinutit k pohybu blíže k mrtvole. Je to důkaz. Předmět. Musí být ohledán. Bylo jednodušší nad tělem myslet takhle, i když pravdu zapřít nemohli.
Snad zatajil dech, když viděl, co z vlčího těla zbylo. Byl to Ghu'lass, soudě dle velikosti, srsti a... No, toho, co zbylo. Díval se na něj dlouho, zamračen a zdánlivě nepřítomen. Jen pootočil ucho k nešťastném umbrovi. Věděl, že jeho role v této skupině byla být ten racionální. Ale mohl v tuhle chvíli někdo být? "Mohl utéct pryč, skrýt se nebo padnout poblíž. Pokud pracujeme se scénářem, že byli napadeni irbisem, což je... Nejpravděpodobnější." Odpověděl na otázku chladným hlasem, aniž by odtrhl pohled z ostatků. Rozdělovat se teď by nebylo chytré - irbis mohl být v okolí a sejmout je jednoho po druhém. Možná by se měli snažit zachránit, co ještě šlo a vydat se za možným přeživším? Bernielay mohl být poblíž, třeba skrytý. "Pokud je naživu, měli bychom ho najít." Ivar nicméně nevypadal, že se hne. To tělo bylo ohavné, ale... Něco na tom bylo divně, a toho si stihl všímat i při mluvení. Možná přesedlá na vegetariánství.

Kdyby tušil, že ho už někdo vzorně u jeskyně čeká, nedovolil by si podlehnout svůdné vidině ležení na zemi, stanul by zpříma - jenže to se nestalo. Zaslechl hlas a trhl sebou. Ach ne! Jak jen to musel vypadat. Failovat v dělání prvního dojmu mu očividně šlo, ale opravdu nechtěl, aby to byla věc, co si o něm vlci zapamatují. Rychle se postavil na nohy. "Pane, ano, pane," prohlásil rozhodně a pak nechtěně přivřel oči, protože rychlým vstáváním se mu zatočila hlava a tělo vysílalo nespokojenou odezvu. Další špatný nápad. Toto musel být jistě vlk, který ho má provádět rituálem. "Evar'la. Ale to už víte. Vy jste můj průvodce rituálem, Finne?" Měl štěstí, že paměť mu sloužila celkem dobře i v kritických situacích. Občas. Někdy. Možná. Nebo taky ne - protože čím déle na vlka s křídly a nepoměrně dlouhými vlasy hleděl, tím více si uvědomoval, že v dětství jistě trávili nějaký společní čas. Měl k jeho otci blízko.

Hovoříc o počasí, nevypadalo, že bude lépe. Od severovýchodu se hnala tmavší mračna a ponuré atmosféře to nepřidávalo. "Nemyslím si, že jim bylo povoleno jít tak daleko." Kdo při smyslech by to povolil, ale co hůř, kdo by to vykonal? Mladí byli nezkušení a bláhoví, to potvrzovala každá okolnost tohoto případu. Jaký to výlet si to hoši udělali? Nejspíš zcela zbytečný výlet do chřtánu smrti. Do hrobu. A k nevýhře jich a celé smečky zcela zbytečně.
Pach nebyl zrovna fresh, i Ivar si všimnul. A nekomentoval to snad jen ze strachu, že to zlomí morálku kolegů. Nebo z vlastního stupňujícího se napětí? Každý si jistě přál vrátit se z mise s dobrými zprávami, ale jak mu mnohokrát říkal otec, ne vždy to tak dopadá. To je život. Samozřejmě ale přidal a sledoval, jak se stupňuje čerstvost pachu. Krev byla prolita, to bylo jasné. Životy byly ztraceny, a oni ani nevěděli čí. Dorazili, syn lexe v závěsu za Harim musel uhnout do leva a postavit se po jeho boku, aby to zřel. Byl tu ten pověstný tvor, majestátní irbis šavlozubý, tyčící se nad čímsi co dle jejich informací bylo vlčím tělem, které se mu očividně stalo dnešní výživou. Pach smrti štípal do nosu ještě hůř než zima. Toto zvíře, vrah a příživník, který by Evar'lu za normálních okolností nutil ke zvědavosti, v něm dnes ale vyvolal... Co vlastně? Nevolnost? Jistě se bál, ale cítil i pálící zármutek a hořkost. Mladý život, takto zmařen. Zvedl ocas - u něho absolutně nevídaná věc - a hrdelně zavrčel. Nebyl možná znalý boje, ale byl vysoký jak hora a mohl se nebezpečně aspoň tvářit. Kšá, kšá! Bylo jasné, že svého člena už nezachrání, ale... Snad mohli zachránit, co z něj bylo.
Kočička zasyčela nazpět.

Museli už hledat nějakou tu hodinku, protože se nezdálo, že něco- ale omyl! Něco našli. I Roihu to potvrdil, takže si to jen nevysnil, protože mu byla zima a byl zralý na to to pomalu vzdát a doufat, že jejich letec měl více štěstí ze vzduchu. "Pravděpodobně," odvětil na rétorickou otázku. Znamenalo to, že mají stopu, teď ji jen neztratit. Rozhlédl se po okolí - ano, museli tu být, museli jít přes kopce až... "Tam." Pěkný lesík jehličnanů. Nebylo by to vhodné místo pro sběr? Už vypadal, že se tím směrem snad rozběhne, protože se s jeho domněnkou shodoval i směr pachů, když se zčista jasna znovu připojil Hariuha. "Ano. Nejspíše ještě nejsme v blízkosti, ale máme stopu. Tím směrem." Pokývl k destinaci, kterou pokládal za možný cíl. Bylo jich tu bezpochyby víc - kdoví, co se skrývalo za příští skálou, za příští zatáčkou? Tak přecijen měli větší štěstí než umbra. Ten vypadal vyčerpaně, ale nemohli stavi, když byli tak blízko k možnému zabránění tragédii! Nebo aspoň získání důkazů. "Pojďme." Počkal, zda se Hari nezařadí do čela - ranger Joe totiž strategicky nejezdí první - ale i kdyby ne, nasadil tempíčko.

Umbra neměl jasnou odpověď na jeho otázku. No nevadí - třeba někdy sám dostane příležitost se vmísit mezi tyto tvory, jako měl příležitost se na podzim vmísit mezi smečky. Věděl mnoho a chtěl vědět víc, ale některé informace nebyly tak důležité jako jiné, i když přispívaly k porozumění subjektu. Prozatím bylo důleżité asi toto: všechno v horách je nebezpečné, mějte se na pozoru.
A že je Hari opustil vlastně na té iluzi bezpečí značně ubralo. Nevěděli jak daleko je, ani zda něco náhodou neobjevil - museli se spoléhat na sebe. Dva aspoň vidí více než jeden, byl rád za společnost. Pokračovali jedním z údolí směrem na východ a Evar'la skenoval okolí po známkách přítomnosti... Čehokoli, v tuto chvíli. Některé z kopců vypadaly, že jsou docela lavinovým nebezpečím. Na jednom dokonce uviděl stádo muflonů, co se choulilo k sobě. Po nějaké době si všiml závěje, co vypadala jako nedávno zasněžená stezka. Vrhl se z kopce, aby to prozkoumal. "Někdo od nás tu byl." Pach tu byl. Slabý - nebo možná měl už zmrzlý nos - ale byl.

Snad měli pravdu a bude jim osud v pátrání přát, pokud tedy něco takového existovalo. Chtělo to dobré počasí, a to obzvláště v horách nebylo nikdy zaručeno. Evar'la byl ochoten nasadit tempíčko - skutečně byl pro tuto misi ochotný udělat vše, byla to jejich práce, jejich povinnost. Byl ochoten udělat vše, dokud přežije. Zda-li to ale přežijí i ti, po kterých pátrají? Vidina těl bez života se jistě nelíbila ani jednomu členu této úderné jednotky.
Přikývl na poznámku o vranách. Chytré - přimělo ho to podívat se k obloze. Často na náhodných místech potkával otcova vcelku chytrého krkavce, který se obzvlášť poslední dobou zdržoval okolo smečky. Kvůli jídlu, bylo by logickou úvahou. Místo něj ale nyní zmerčil cizího zeleného opeřence. "I čerstvé stopy značky masožravců." Dodal. Stejně jak oni byli predátoři obvykle vybaveni skvělým čichem - narozdíl od nich ale nejspíš znali své teritorium velmi dobře a hlídali si ho. V zimě byl každý neustále v honu za potravou, co by pro ně byli dva mladí vlci? Dobrý čich takových irbisů mu byl ale vyvrácen a Evar'la velmi zaujatě poslouchal. Cenné to informace! Mohl si zase něco zapsat o zdejších tvorech, až se vrátí. "Jsou skutečně všechny exempláře irbisů šavlozubých šavlozubé?" Hari se toho zdál vědět mnoho, tak se zeptat musel. Mohl to být ale třeba pohlavně dimorfní znak, a to by jim třeba pomohlo v případě, kdyby na nějakého narazili. Velké zuby mohly znamenat rychlou smrt.
A pak se umbra změnil. Evar'la překvapení nevyjádřil, ale docvaklo mu vše. Pokývl, podíval se po Roihovi a rozhodně vyrazil předepsaným směrem. V noře nasál pachy hledaných osob, a průběžně po nich větřil. Neměl se moc ke konverzaci.

<< Starý hvozd

Následoval Hariuhu a držel si bezpečný odstup od Roiha, který si vzal asi tu nejnebezpečnější věc na zacházení, co mohl. Syn S'Arikův si do tváře nelhal, vážně si nemyslel, že s tím jeho nadřízený rimor neumí, ale vymlouvat mu nadšení nehodlal. Jen doufal, že domnělé nadšení nezaslepí zdravý úsudek a postřeh, který mohli v horách potřebovat.
Sníh. Špatné znamení - hledání bude složitější. Aspoň vítr ale zatím přál. Přidal do kroku a skenoval okolí. Neznal cestičky ve zdejších horách ani zdaleka tak dobře jako ty v Kotlině, a tak mu chvíli šrotovala v hlavě pomyslná mapa okolí. Kam tak mladí mohli mířit? Proč ze všech míst hory? Kývl na slova umbry. Souhlasil s nerozdělováním "Pokud brzy nebudeme moct spoléhat na stopy, obzvláště v horách funguje sledování nedávných sesunů sněhu a deformovaného porostu." Netušil, jestli to pomůže zrovna Harimu z výšky a byl si docela jistý, že zkušený rimor o takových trivialitách bude vědět, ale... Chtěl přispět. No, a ať už byl jakkoli fascinován zvláštním zvířecím obyvatelstvem Norestu, zrovna irbise šavlozubého skutečně potkat nechtěl. Ani pozorovat z dálky, protože už jen pohled na jejich kožich, co měli v úkrytu, mu evokoval domnění, že takové pozorování by bylo jen iluzí - ve skutečnosti by měl v tu chvíli to zvíře v zádech. Tak zemřel strýc, ne? Doufejme, že to zase nekoluje v jejich rodině. Vlastně... Proč se na ty kočky nezeptat někoho, kdo se s nimi potkal tváří v tvář, než se letec vznese? A počkat, jak? "Je známo jejich teritorium? A jiné užitečné specifikace?" Musel si na té misi najít taky něco lákavého! Pátral u toho po stopách.

Toto určitě byla velká zodpovědnost a na tu se Ivar prozatím necítil. Ale jak se cítil se ho nikdo neptal, jak mu potvrdil i otcův ostrý pohled, který zaznamenal, když vznesl námitku. Musel si za tím ale stát - říkal fakta! Byl si vědom i toho, že Hariuha je jediný vycvičený použitelný umbra této smečky, ale stále měl na paměti hned několik vlků, co by bylo lepší pro misi, kde jeden možná bude potřebovat svaly a vytrvalost. Ghu'lasse neznal více než od vidění a koncept sebeukončení mu byl španělskou vesnicí, takže řeči, co prolétly kolem, tak docela nepochopil. "Rozkaz," odvětil tedy věrně, snad i s nějakým odhodláním, a vklouzl do úkrytu hned za Roihem. Musel by si asi vzít dávku tropanových alkaloidů, aby byl ze svého přidělení aspoň trochu excitovaný, ale dnes ne.
Zavadil pohledem o otcovu waru, ale z logických důvodu nesáhl po té. Byla těžká, a on při cestování spoléhal na rychlost a obratnost - akorát by ho zpomalovala. Vzal si otcův nedávno nalezený nůž, o kterém skoro věřil, že by s ním bojovat dokázal. Možná by přitom ani omylem neukončil sebe místo svého nepřítele. Proti komu - nebo čemu - vůbec stojíme? Tolik otazníků! Připnul si pouzdro k noze, na moment skočil k pelechům, kde nejspíš spávaly hledané osoby, aby nasál jejich pach, a vyběhl za Hariuhou. "Máme nějaký plán?" Coelo umbra vypadal jako někdo, kdo ho má.

>> Nízké hory