Príspevky užívateľa

Chladné podzimní ráno prosvítily první paprsky slunce, když Evar'la po nocování na území cizí smečky hledal úkryt. A skutečně po nějaké chvíli našel - tam v mlze byla jeskyně. Cítil pach kořisti, cítil vlky - toto muselo být ono. Zatl nervy a vykročil vpřed. Teď musel dávat velký pozor - každý jeden špatný pohyb by mohl znamenat odhalení a možnou zlobu celé smečky. Dnes ještě syn S'Arikův umřít nechtěl. Opatrně nakoukl dovnitř a téměř hned se přikrčil na stranu, protože zaznamenal pohyb a cosi červeného. Nakoukl znovu a spěšně si prohlédl vlky, co vstávali. Jeho pozornost totiž zaujalo něco zcela jiného - obrovské zvíře korunované rudým parožím, co leželo na zemi. Skoro si myslel, že je to součást skály, nebýt zvíře už jistě zbavené nějakého masa. Pro jeho průzkum se rozhodl riskovat a vejít dovnitř, přestože to zprvu neplánoval.
Poočku sledoval vlky, kdyby jim náhodou musel uskočit z cesty, nebo aby rychle zmizel, kdyby pojali podezřejní, jinak se ale dal to prohlížení těla. Zcela jistě to byl jelen - ale vážně, vážně přerostlý. Jeho paroží se podobalo spíše tomu losímu, a Evar'lovi se mysl zastavovala nad tím, proč měl paroží takhle výrazně zbarvené. Nepotlačil nutkání si na zvíře sáhnout, a natáhl svoji neviditelnou tlapku. Tohle musel být... Nimlóg. Takže Azaryn dokázal takového skolit. Běhal mu mráz po zádech už z mrtvoly obávaného predátora, natož představovat si, že ho loví. Jak to udělali? Nebo to snad byl uhynulý jedinec? To už nedokázal říct, zbytky nebyly čerstvé. Všiml si, že velký rohatý vlk vstává a sebejistě opouští noru. To musí být někdo důležitý. Pohledem se rozloučil s bytostí, co probudila jeho nový zájem o Azaryn, i s norou Azarynu a vydal se za rohatým.

A tak dorazil do údolí, jak si přál. Bohužel to vzal velkou oklikou, a když se mu naskytla příležitost vidět krásné údolí a pohled dolů, bohužel už mu výhled clonila večerní mlha. Evar'lovi nebyla zima snad jen díky tomu, že se stále pohyboval, ale samozřejmě už se bál, jak stráví noc. Měl by se obrátit a jít domů? Ne, na to bylo pozdě. Věděl, že se nemusí bát odhalení, pokud si nevybere na nocleh nějaké velmi nápadné místo. A pokud magie nepřestane fungovat. To byla momentálně asi největší starost. Rozhodně by měl co vysvětlovat, kdyby se najednou spawnul uprostřed Azarynského území a nedejbože ho zajali.
Potlačil nutkání pokračovat dál, kam se sbíhaly pachy. Začínaly se vlivem vlhka rozpíjet, ale Evar'la se nebál - pokud je úkryt smečky nebo nějaký tajný kemp tady někde, za světla ho jistě najde. Proteď se vydal hledat úkryt podél kopců. Nenašel nic lepšího než dolík mezi skalami, co zajížděl do země. Vytahal odtamtud listí a lehl si. Když zjistil, že zem chladí, zase si listí přitáhl a i za rizika, že jeho křupání někdo uslyší, se na něj uvelebil. V tuto situaci děkoval, že předmět je pláštěm, protože přestože se neviděl, cítil jeho teplo. Ještě chvíli hlasitě přemýšlel, než únavou usnul.
Nespal zrovna kvalitně. Neustále se mu zdálo, že už je zase vidět, že je někdo jen cíp od toho ho odhalit. Že by měl utéct. Nad ránem už nemohl spát, zároveň se do něj pustila zima. "Dobré ráno, Azaryne," zívl si rozespale, hlas absolutně rozbitý. Rychle se ujistil, že stále není vidět. Nebyl. Zahrabal za sebou svůj nocleh listím, ale nevšiml si, že v něm zůstalo pár šedých chlupů. Jelikož pokoušet se o spánek už nemělo cenu, vydal se směrem, kde si myslel, že se nachází cosi jako další shromaždiště.

Evar'la... Zabloudil. Snažil se od své cesty od úpatí a hranic smečky najít cestu do azarynského údolí, ale stalo se to, že mu cestu oddělil pruh špičatých vrchů, a byl nucen pokračovat na opačné straně, po horských cestách. Frustrovaně se dral skrz terén a proklínal se, že se nevrátil dřív, protože mlha padala. Co žilo v horách v noci? Nechtěl poznat, co žilo v norestských horách v noci, protože něco málo slyšel. Toto bylo sice stále území smečky, ale pochyboval, že v noci tady jakákoli smečka příliš hlídá.
Po nějaké době narazil na propadliště, co se zdálo vést zpět do údolí, kam chtěl. Šel dolů zrovna po vcelku řídce obrostlém svahu, nebe už temnělo, když najednou zakopl. "Ouggh," zaúpěl a posbíral se na nohy. Nebylo to nic nového, že byl nešikovný, natož teď, když doslova neviděl vlastní nohy - jenže teď si všiml, že zakopl o cosi rostlinného původu. Malý stromek čouhající ze země se nešťastně zlomil a Evar'la s úžasem sledoval, že v něm cosi světélkuje. "Páni," vydechl, překvapivě emotivně. Objev!! Přiblížil se a opatrně čuchl. Nemohl se zbavit myšlenky, že kdyby ten stromek byl jedovatý a on tu právě teď zemřel, možná by ho nikdy nikdo nenašel. Nikdo by se nedozvěděl, co dělal za objevy, jak velkou věc dělal pro smečku, jakou oběť! Nad tím tak ale přemýšlet nemohl. "Prozkoumám vás jindy." Moudřejší ustoupí - a on se rozhodl prodnes soustředit na misi. Zlomený zakrslý stromek se zářící mízou zůstal ležet na svahu. Evar'la si uložil do paměti, že se na tento výtvor přírody musí zeptat někoho ze smečky. Možná mediků?
Teď ale konečně mířil do údolí. Měl pocit, že je na stopě, protože pachů přibývalo.

Mladý vlk pod rouškou magie se rozhodl, že se po překonání řeky stočí ještě jiným směrem, a to zpět k hranicím. Leč absolutně nebyl zastáncem konfliktů, chtěl se podívat kolem hranic pro případ, že by bylo třeba někdy vniknout na území Azarynu. Dostal se do kopce a skenoval terén. Hlavně štíty skal ho zaujaly, protože vypadaly, že se z nich občas sype kamení. Nejspíše i laviny, domyslel si. To mohlo být nebezpečné. Sám lavinu zažil minulou zimu a nerad by byl v blízkosti další. Takové nebezpečí samozřejmě hrozilo každému, kdo bydlel u hor. "Hm. Jestli tato smečka sídlí v údolí, musí s tímto nebezpečím počítat," přemýšlel nahlas, protože... Začínal být osamělý. Měl mnoho myšlenek a chtěl si o nich popovídat. Což nepůjde, dokud na sobě mám tento plášť. Začínal si říkat, že Přízrační si vybrali pro svůj tábor nejlepší pozici - v hustém hvozdě, pod horami, ale ne v nebezpečném pásmu.
Jakmile zhodnotil terén a prozkoumal pár míst vhodných ke skrývání, rozešel se k hranicím. Chvíli šel kolem nich, zkoumajíc zda neutrální zóna mezi smečkami drží, a pak zamířil zpátky do údolí ohnivé smečky. Je toto nebezpečné? Možná bylo. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a on ještě potřeboval něco stihnout prozkoumat.

Jeho mise za pátráním pokračovala. Dorazil k řece a vydal se až k jejímu prameništi. Dával si pozor na všechno, co se kolem hlo, ale už ne tolik jako na začátku. Zvykal si, že není slyšet, vidět ani cítil, a stále si byl vědom mise, že toho musí náležitě využít. Očima pečlivě sledoval terén - každý záhyb, každou skrýš. Každého ptáka na obloze... Či snad vlka? Měl pocit, že viděl okřídleného vlka, proteď ale kontroloval jen zem. V jedné chvíli došel k místu, které vypadalo jako ideální brod, a tak se po náležitém zkontrolování, že je sám, vydal přes. Voda studila a Evar'la viděl, kde se jeho tlapy noří pod hladinu a čeří vodu. Jeho vliv na okolí tedy vidět byl, stále byl hmotný. Oklepal se jakmile se vynořil, a nevšiml si, že za sebou v bahně zanechal pár stop. Smyjí se, zaniknou s množstvím domácích, nebo si někdo všimne?

Azarynské území se zdálo být plné luk a spíše ojedinělých lesů, co si zatím všímal. Snadno si vytvořil teorii, že toto musí být jejich loviště, a zatoužil po tom najít centrum jejich území. Zamířil proto do kopců s nadějí, že tu něco nalezne. Úkryt smečky by měl být skryt, ne? Vhledem k tomu, že během pár hodin příliš nenalezl, vyškrábal se aspoň na jeden z vrchů a zmapoval si terén území. Zdálo se, že je docela v jeho středu - a hle, řeka! A za ním údolí pěkně zaklenuté v horách, bující zelení. Bylo mírně zahalené mlhou, a tak se Evar'la neviděl vše, ale rozhodně měl teď směr, kterým se chtěl vydat. Údolí vypadalo jako pěkné místo, kde by smečka hledala bezpečné útočiště.

Ze svého šmírování konverzací zatím neměl příliš velkou radost, protože nenaplňovala jeho očekávání. Jestli kdysi panovalo veřejné mínění o Ignisu - nyní Azarynu - takové, že jsou to bojovníci, Evar'la měl nyní z těchto dvou absolutně opačný pocit. Nebavili se o výjezdech na Přízračné, nebavili se o dominaci nad světem ani o krveprolití, nýbrž hovořili o... Osobním životě. Strach z doteků? Cukl koutkem na to téma. Samozřejmě, sám neměl rád fyzický kontakt, ale bavit se o tom s někým? Ani nápad. Vysoký milagovec samozřejmě přišel blíž, aby prozkoumal aspoň to jedno, co pokládal u těchto dvou za zajímavé - fialový oheň. Byl nebezpečný? Jeho cílem tu bylo zjistit cokoli užitečného pro smečku, takže si ukládal jména, ale možnosti hrozeb se stejně zdály být důležitější. Hodlal k ohni natáhnout tlapku, ale fialové plamínky vyhasly dřív, než to stihl. Vlky obešel a zaujalo ho jedno - z malého lovce sálal chlad. Magie související s ledem? Shrnul si v hlavě to, co se zatím dozvěděl: Eirlys a tento mrňavý vlk si byli blízcí, oba to byli lovci. Eirlys a ten šedý s fialovým plamenem byli sourozenci. A oba měli...Protichůdné magie, a stále vypadali, že si rozumí, až na jakýsi neviditelný komunikační šum. Evar'la se nedozvěděl to, po čem pátral, a trochu ho alarmovalo jakési zpozornění. Ještě chvíli čekal, zda se prostá konverzace vytasí s něčím zajímavým, a pak se prostě otočil a rozešel se hlouběji na území Azarynu.

Bůh. Konstrukt, který otec odsuzoval, stejně jako tyranii a zbytečný konflikt, a tak tomu by naučen i Evar'la. Vymykal se logice a nefungoval spolehlivě, tedy byl brán jako falešný koncept. "Jak můžete slyšet boha, když neexistuje?" Zamumlal, neuvědomujíc si, že myšlenky tentokrát vyřkl nahlas. Došlo mu to až po chvilce - žádná reakce od kulťanů ho však naštěstí přesvědčila o tom, že magie pláště stále funguje bez porušení. Takže Hati je jen symbol, který využívají jako odůvodnění činů... Ale mesiáš v tom není dobrý? Snažil se situaci analyzovat z různých úhlů, ale kritický vyhrával. Nerozuměl tomu, co si budeme, ale snažil se. Ze zamyšlení ho vytrhl šedý, co svého vůdce oslovil jako Nirixe a odcházel. Vysoký přízračný mu musel obratem uhnout z cesty, jinak by se srazili. Zabušilo mu srdíčko, jak se těsně minuli, a na ten moment zadržel dech.
Chvíli nehybně stál a pronásledoval očima odcházejícího člena Kultu, než mu přesměroval pozornost na mesiáše. Chvíli mlčel, propalujíc ho pohledem. "Takže, jak to funguje? Vy slyšíte slovo boží, slovo Hatiho, a předáváte ho své smečce?" Položil dotaz. Potřeboval své myšlenky vypustit, leč věděl, že vlk ho neuslyší a nebude moct odpovědět. Možná to tak bylo lépe. Co by se stalo, kdyby slyšel? Evar'la si rozhodně víza do města nezařizoval. Byl tu ilegálně a cítil to, a přesto ho nejvíc zajímala jeho mise. "Nač se skrývat v noci a nevycházet z města? Kolik vlků tu žije? Jaký je cíl Kultu?" Začal kroužit okolo mesiáše, jakoby z něho měl cosi vykoukat. Zamyšleně se obrátil, že se rozejde prozkoumat aspoň tuto budovu, ale omylem narazil do jedné z polic, která se zakymácela. Jedna z knih spadla na zem, otevírajíc se na jakémsi staře ilustrovaném pojednání o ptačích orgánech. Evar'lu náraz i zvuk samozřejmě probudil a okamžitě se hodil do pozoru, napjatě sledujíc reakci mesiáše.

Uvědomil si, že se moc ptát na obsah myšlenek dcery svého nevlastního bratra nemusí - přemýšlela totiž velmi hlasitě. Nezvykle i pro něj. Probodl jí pohledem při projevené sebelítosti, a div že si nepovzdechl. "Jsi jediná kdo se tu zdá umět psát a je dostupný," zamručel si kousavě upřímnou odpověď pod vousy. Ovšemže ho strašilo jedno z četných mouder jejich rodiny. Jedno, co přinášelo obavy, ale nutilo k větší snaze, aby na ně svět nezapomenul. Každý jsme nahraditelní. Dokud si nezasloužíme důvěru, pozici a jméno. Bude mít on někdy rodové jméno? Bude Giuseppe nosit rodové jméno?
Zdálo se mu to tak fascinující, pozorovat někoho - natož člena rodiny - v přirozených podmínkách a s přirozenou reakcí. Ovšem byla tu otázka morální, kterou by zdejší jistě položili. Toto byl neschválený experiment, co vyvolá emoce, pokud ho odhalí zde. Právě reakce Giuseppe o šetření místa a uvědomění, že Nihil je spojenec, ho však trochu uklidnilo. Ať už zjistil kolik informací chtěl, a že to bylo jistě užitečné, měl dost. Chtěl vidět své tělo, chtěl spát a chtěl vidět... Lancelota s Báthory. Své přátele. Protože věděl, že jejich klid a srdečné zapojení od otce po návratu jistě nedostane. Dokonči to, zlom kouzlo, promlouval sám k sobě. Nervózně cukl hlavou, když svítící bytost zajiskřila pod tlapkou jeho světlé příbuzné. "Papír je má nejmenší obava." Byla svévolná k tomu pomoct. Žádné podezření, žádné zdržující otázky - jistě to bylo znakem rodiny. Evar'la se nadechl, pokusil se uklidnit své písmo a opět začal psát.
"... Magie. Existuji. Vyřkni, kdo jsem."
Stručné zadání. Znovu nabral barvu a pokračoval.
"Nejmladší žijící syn tvého děda."
Synů S'Arika existovalo více - žijících i nežijících, a tak specifikoval. Udělal krok zpět a s úzkostlivou nadějí hleděl Giuseppe do očí. Toto musíš uhádnout. Cítil uvnitř, že tomu ale musela i plně uvěřit.

Pozorně sledoval kam míří, a chtěl souhlasně přikyvovat. Byl z určité roviny rád, že to slyší i z cizích úst, že Norest je zvrácený emocemi. Měla dobrý přehled o potřebách, zdálo se - uměla je pojmenovat. "Neumíme kalkulovat," opravil s poker face její tvrzení. I ona byla součástí rodiny, leč jako ostatní barbaři neměla zájem se zapojovat. " Emoce musí jít stranou při činění důležitých rozhodnutí, to jistě víš," poukazoval na její kousavou gestikulaci, leč musel uznat, že má pádné argumenty. "A ví to i vůdci, když jsou vystaveni rozhodování v kritických situacích. Norest nikdy nezažil válku, co je mi známo, neznají diskomfort a nutnost konat logicky. Láska je prchavá, nestálá iluze emocemi tvořená, řekl by můj otec. Ovšem právě ti, co mají pro smluvené sňatky pochopení, mají základní předpoklad na to být ideálními partnery, či aspoň šířit ideologii, aby došlo k jisté... Nápravě zdejších poměrů. Pokud tu není přirozeně dostatek partnerů, může být možností takové vychovat." Většina situací měla řešení, a vlastně to celé byl příklad, který se mohli pokusit vyřešit. Nebylo to na něm, leč se bál, že nakonec bude, jestli nevlastní bratr neunese roli následovníka. Dostane ji? Narážel svými slovy samozřejmě na historii, o které předpokládal, že je s ní sestřenice obeznámena - v Henobu tato předčasná výchova nebyla zanedbávána. V Henobu byl systém smluvených partnerství zajetý a jejich rodina měla kontrolu nad celým civilizovaným krajem. Jak toho ale docílit zde? Měl pocit, že to neví ani otec, když to doteď neudělal. Věděli to oba. Nebo neviděl důvod.
"To je jistě hodné vyzkoušení," přitakal. Třeba by zvládla najít léky i na ty trvalejší věci. Nebo by se o to mohli pokusit spolu.
Zpráva o rodovém setkání se nezdála ji šokovat. Příslib sdílení mu samozřejmě stačil - nebo spíše musel. Byla to její povinnost jako člena rodiny, odmítnutí úlohy se trestalo. "Třetí informace, o poznatcích," své slovo hodlal dodržet, leč nebyl spokojen s množstvím informací, co dostal o Nihilu, "na konci Kotliny v lese na úpatí, kde se spojuje severní a východní val, jsem nalezl houbu stromového vzrůstu. Sálá teplo, za tmy svítí. Ale nejzajímavěji - zdála se být aktivátorem výrazných snů, pakliže pod ním vlk složí hlavu. Sny se zdá se můžou propojit i s dalším vlkem, co pod houbou usne. Dala by se nazvat... Snovec - a jak byste možná v monarchii řekli - královský." Byl to zážitek, co ochutnal poněkud intenzivně na vlastní kůži, teď o něm ale hovořil s vědeckou odtažitostí.

Evar'la tiše pozoroval. Přišlo mu to skoro neslušné, narušovat tuto zřejmě soukromou chvilku dvou vlků, co se po setmění skrývali v knihovně. Musí pro to mít důvod. Rozhodl se přijít ještě blíž. Hlídal, zda stále nevrhá stín, když prošel přímo pod měsíčním světlem, ale naštěstí ne. Plášť seděl a magie fungovala.
Pochopil, že řeší prohřešky mladých členů smečky, co zůstali bez rodičů, ale povídali přitom o jakémsi ochránci. Hati. Měl pocit, že to jméno už kdesi slyšel. Ty jsi mesiáš, vůdce Kultu, pomyslel si Evar'la o černobílém svůj závěr a prohlížel si jeho expresi, ale tento s tebou nesouhlasí. Jeho vymlouvavost mu přišla... Úsměvná. Kdo byl Hati, že na něho sváděl své činy? Musí to být entita velké moci. Avšak jednotná, ne jako víra Přízračných v signály hvězd. Sledával to ale vskutku zajímavým - co když byly tyto smečky podobnější, než si připouštěly? Pamatoval ale slova otce, co o Kultu vyslovil: Jeho obyvatelé jsou zaslepeni falešnou myšlenkou vyšší síly. Rozum je tím posledním, co poslouchají. Znal svou rodinu, věřit v nadpřirozeno měli ve slovníku zakázaných aktivit. Vše mělo systém a vše mělo smysl. Hati musí být výplodem magie, která kulťany zmanipulovala, pokračoval v přemýšlení. To dávalo mnohem větší smysl, než uvěřit, že to bylo náhodou.
Napínal uši, aby slyšel víc, zatímco se posadil. Trochu se vyděsil, když pod ním trochu zaskřípala podlaha. Nebylo to ale nic, co by se ve městě nedělo permanentně, takové náhodné zvuky. Celé tohle místo se konec konců rozpadalo, o tom už se Přízračný přesvědčil u železniční stanice.

Copak se asi mladé dámě hodilo hlavou, že doteď zanechávala papír čistý? Neměla s ním jasný záměr? Evar'la... Chápal. Těžko se hledala správná slova, když si sotva dokázal představit obstání v diskuzi se staršími a zkušenějšími. Zajímalo ho vše kolem, a přesto komunikaci shledával... Děsivě nevyzpytatelnou. Psaní, to bylo něco jiného. Jeden si mohl rozmyslet, co napíše, aniž by druhého vystavoval nezdvořilému tichu. Vždy bylo snazší napsat něco sám pro sebe, než pro všechny. Všechno, co bylo zaznamenáno, je ale svým způsobem pro všechny.
Téměř zadržoval dech, když sledoval její reakci. Tvářila se, jakoby tam jeho kostrbatě napsané písmo bylo celou dobu. "Mluvíš k papíru?" Nemělo cenu své myšlenky nechávat hnít v hlavě, když je mohl říct nahlas, když je nikdo neslyšel. Byla to snad poslední věc, co ho přesvědčovala, že skutečně žije, že ještě skutečně existuje. Kdyby přestal vnímat své senzory, kdyby přestal slyšet, nebo nedejbože vidět! Ani nad tím nepřemýšlet, to bylo totiž citlivé téma. I nad rýmou mu občas stačilo přemýšlet, aby ji dostal. Jeho příbuzná hovořila o údivu a Evar'la stál za ní a snažil se nepřekážet bludičkám, které ho v jednu chvíli málem popálily, a tak musel urychleně uhnout. "To píšu já, já, Giuseppe, potřebuju,-" zastavil a nadechl se. Nesmí propadat panice, musí zachovat klid. Byl Milagovec, a ať mu toto očarování šlo na hlavu jakkoli, nebude klesat na úroveň svých nepodařených příbuzných. Je Giuseppe nepodařená? Uměla psát, něco na ní bylo... Nebo to byl jen výsledek úsilí rodiny? Měla světlou srst a její samomluvu nešlo ignorovat. Evar'lo, úkol!! Byl tak blízko k cíli, mohl na něj sáhnout- mohl dokončit poslání. Věděl i jak. Vydechl a zase přistoupil blíže.
Znovu si nabral barvu, napsal za jméno na papíře čárku a pokračoval:
"Potřebuji tvou pomoc."
Písmo dostalo lepší podobu, ale šlo šejdrem, jak to nepsal ze správné pozice. Jedna z magických žárovek ho pálila do boku, ale proteď byl ochoten to přetrpět. Už cokoli.

Evar'la měl na sobě magický plášť už několikátý den. Snažil se, aby tento čas dobře využil a aby skutečně zjistil vše, co mohl, ale návštěva města... Ho ponechala v rozpacích, a to si myslel, že se proti nim obrnil. Sváděl to na vliv toho očarování, že se cítil značně nesvůj. Už několikátý den neviděl vlastní tělo, ba ani svůj odraz, plášť na kůži začínal svědit a navíc cítil všechnu tu špínu a povrchová poškození, které utrpěl, leč je bez zraku nemohl lokalizovat. Soustředění. Soustředění... Tělo toužilo po spánku a sotva klopýtal o vlastní tlapy, ale nemohl teď přestat. Nesměl, a vlastně ani nechtěl. Cítil se jako student po šestém kafi za jediné dopoledne - roztekl by se, kdyby se zastavil a snad si dovolil odpočívat. Musel toto dokončit. Zjistil, co mohl, a teď musel najít způsob, jak někomu prokázat svou identitu a zbavit se toho prašivého pláště.
Nihil byl ke Kultu nejblíž a Evar'la věděl, že tam má příbuzné. Slyšel o nich od otce. Vnímal své okolí sotva napůl, ale když vstoupil do jejich nory, kam se scházely všechny stopy, věděl, že je to jeho šance. Zbystřil a nechal oči přivyknout většímu přítmí. Viděl... Světlušky? Ne. Malá postava si jednu z nich tiskla k hrudi, zatímco se zdála přemítat nad papíry. "Píšeš?" Špitl chraptivým hlasem, i když věděl, že ho neuslyší. Byl neviditelný a zvuk jeho hlasu ani činů nikdy nedoléhal k cizím uším. Byl ale hmotný? "Umíš číst a psát?" Prosím. Musela! Evar'la přicupital blíže, vyhnul se zvláštní jiskřící bludičce a postavil se za vlčici. Jeden z potomků A'Kazy je světlý, připomněl si. Ona byla mladá. Mohla to být..?
Evar'la by se býval první přesvědčil, že se mu netřesou tlapky, než začal psát, ale když na ně ani neviděl, k čemu by to dělal? Drze nabral barvu a přiblížil se ze strany k papíru. Co nejopatrněji psal:
"Giuseppe."
Jeho písmo zdaleko nebylo krásně čitelné ani správně vycentrované, ale byl rád, že vůbec něco zvládl napsat. Zprvu plánoval papír poznamenat slovy jako jsi sama? nebo zdravím, ale to první si mohl sám dobře ověřit a to druhé... Bylo příliš prosté, aby s tím plýtval místo na papíře a barvu, když měl mluvit s příbuznou.

Jeho příchod ani slova nevyvolala reakci. "Ehem?" Ozval se znovu, ale beze změny. Postavil se vedle ní a podíval se do vody. Jak zvláštní, vidět v odrazu ji, ale sám sebe ne. Tyto čáry byly skutečně efektivní. Jak dlouho asi vydrží? Už věděl, že plášť nesundá, a když s ním ani nemohl mluvit s vlky... Musí zjistit, jak funguje. "Jak se,-" pokusil se znovu přiblížit k mladé dámě a třeba jí dýchnout na čumák, ale ona se začala otřepávat od vody. Překvapeně udělal pár kroků dozadu a přivřel oči. Neslyší mě a nevidí mě. Ovládl své pohyby, aby sledoval, zda na jeho neviditelném těle bude voda vidět. Co se vsáklo do jeho srsti vidět nebylo, zbytek zkapával dolů. Toho ale bylo velmi málo. "Pozoruhodné." Může mě cítit? Když si byl jistý, že už se neoklepe - nebo si to aspoň myslel - přistoupil blíže a natáhl tlapku, kterou se dotkl jejího ocasu. Sám nenáviděl dotyky a při této končetině... Vypočítával, že bude mít nejmenší pravděpodobnost přijít k úrazu, kdyby to fungovalo a ona se třeba ohnala.

Jestli tu minulou zimu řádila jakási nemoc, byl rád, že tu nebyl. Možná by ho to zabilo. Jak se stalo, že ho nezabilo zimní vandrování, na to nebyla odpověď, která by zahrnovala všechny proměnné. Štěstí. Nebo osud, jak říkali. On pořádně nevěřil ani na jedno, a přesto přežil.
Řeč se ale dostala k sňatkům, co pro jejich rodinu byly charakteristické. "Chceš se snad místo kalkulované volby zdravého a silného partnera poddat něčemu tak irracionálnímu jako je láska nebo chtíč?" Oplatil jí otázku otázkou. Jemu nepřipadala naivní představa, že dostane smluveného partnera, ale fakt, že by otec chtěl, ať vůbec má potomky. Byl rozbitý, ne? Ghaa'yel také, takže jim dvěma mohl být dopřán bezdětný život na konci evoluční linie. Evar'la to shledával skoro... Uklidňujícím. Kolik nás je takových? Sotva znal všechny členy své rodiny osobně. Jeho nevlastní bratr byl ale v pořádku. Co jeho vlčata?
Měl to specifikovat. Jak, aby neříkal, že skoro věří, že by jejich rodina byla schopná pro pokrok zabíjet? Nemusel věřit, hleděl teď náznakům přímo do očí. "Myslím tím, že pomohla bys-li rodu více prosperovat, třeba mýtit u jejích členů nechtěné znaky, problém nedostatku subjektů se ti vyřeší sám. A s konkrétními pokusy... Spolupráce a využití kontaktů je nejlepší začátek." Bussines 101. Jestli byli historicky Milágové k něčemu dobří, bylo to udržování smečky a získávání spojenců. Těch, co byli ochotni jednat a viděli cestu k pokroku, i když mohla být nesnadná. Ti, co nesouhlasili, vyhnali do bezpečné vzdálenosti od svých hranic a od civilizace, takzvaně do krajů kde slunce nesvítí, nebo to aspoň slyšel. Hodlá si ale Ghaa'yel nechat pomoct?
Informace, co potřeboval pro splnění své zkoušky z ní sápal asi jako z prašivé deky. Neproduktivní. A to si říkala vědec? Khalan, další jejich příbuzný. Ostuda, že opustil smečku v problémech. Škublo mu nad tím v uchu, než ho šedá nutila rovnou mluvit. "Hrozby vždy existují, obzvláště po událostech jako jste zažili. Tvá neupřímnost mluví za vše," poukázal na to, že od začátku jejich setkání absolutně změnila tvář. Pozoroval to jako jestřáb. Tolik se v ní dalo vyčíst! Kéž by to uměl. Nehodlal ji ale nechat se k tomu vyjádřit - dopřeje jí tedy informaci, se kterou sem přišel. Musel. "Otec pořádá Kosuth'laes. V poledne dne po příštím úplňku se všichni členi rodu sejdou na troskách Othamu. Účast je povinná a máte přijít včas." Citoval, co říkal S'Arik.