Príspevky užívateľa

Ivar byl na rutinní obchůzce území. Kontroloval, že nevznikají možné hrozby v terénu, jak mu předepisovala práce. Přemýšlel u toho nad tím, jak bude rodina a smečka skutečně vypadat po tom, co otec usne naposledy, a v určité rovině za to cítil zodpovědnost. U Přízračných se sice nedělilo velení - díkybohu za to, to bylo to poslední, po čem Ivar toužil - ale určité dědictví stále nesl a nebylo zrovna lehké. Potkal na své cestě svačinu a téměř ušáka chytil, když ho rozrušilo volání ze Starého hvozdu a v okamžiku nepozornosti sklouzl. Vymáchal si tlamu ve sněhu. Krásné. Nesmutnil, leč nadšen z toho nebyl. Na místo svolání ale hnedka pádil - jak z čiré zvědavosti, co se to děje, tak kvůli povinnosti na takové vytí reagovat.
Dorazil, vyslechl si co se dělo a nebyl z toho zrovna nadšený. Postavil se ke své sestře a rozhlédl se po ostatních. Zdaleka neměl o členech takový přehled jako vysoce postavení členi smečky, a tak ani nevěděl, po čem pátrá. Snad se trochu záměrně vyhýbal pohledem bílému umbrovi s otcem, víte, jako ve třídě, když nechcete být vyvoláni. A přesně k tomu bohužel došlo a Ivar málem nadskočil. Ne, že by se do hor bál - kecám, s Roihem se bál snad ještě o něco víc - ale měl silný názor. Sice pohotově přikývl, ale rychle k Hariuhovi přikročil. "Pane, musím vás uvědomit, že profese bojovníka mi není vlastní a existují lepší volby obsazení této mise." Jistě, něco z boje uměl - musel, když byl Milagou - ale od matky v něm byl zakořeněn pacifismus. Znal ale terén a obzvláště v zimě uměl přežít, a to se mohlo hodit. Chtěl třeba zmínit M'Raan, která neměla zdravotní ani skill deficity a přeci znala Nízké hory jako své tlapky, ale už s touto formulací mu přišlo, že to hraničí s odmlouváním, a tak rozhodně vypadat nechtěl. Hodlal jít s Roihem do úkrytu a vybavit se. Něčím.

Jak by někdo ples mohl propásnout, říkal si také, a to znal historii. Byla to skutečně příležitost jak poznat nové vlky a získat konekce, ale Evar'la v tom... Vůbec nebyl dobrý. I proto ho mile těšilo, že vidí známou tvář, u které se téměř nemusí bát, že nějaký náhodný pohyb nebo slovo veme jako urážku nebo náznak, co vůbec nezamýšlel. Lancelot ho ale znal. "Jistě víš, že to není to tom, co bych měl rád," ne byla to jeho dlouze zanedbaná povinnost, vrátit se domů. "Ale... Ano. Jsem spokojen s volbou se vrátit ke smečce. Otec mě přijal zpět," leč ne zrovna mile - to od něj mladý Milagovec také ani nečekal, k takovým očekáváním nebyl vychován. "Smečka téže. Na podzim jsem složil rodovou přísahu a hodlám být užitečný. Pracuji na výzkumu místního nevšedního života a historii." S nevšedním životem Norestu měli konec konců i společný zážitek, na který Ivar vzpomínal... Se smíšenými pocity. Vděčně, že Lancelot stál při něm, ovšem, ale nejistě kvůli postoji k rodině.
Pak ovšem přišla řada na to, aby vyprávěl Lan, a to se Ivarovi líbilo více. Už se uklidili stranou od největšího ruchu. "O čem jsi přemýšlel?" Zeptal se na očividnou otázku. Možná ho napadlo, kam chce patřit? Chtěl se usadit? No, kdyby ano, Ivar by dělal vše, aby tak bylo u nich pod horami. Ač byl zpátky doma rád, postrádal jistotu vrstevníka. "A tvá sestra?" Kde té byl konec?

Tato nabídka zaujala Evar'lu v momentě, kdy se v ní objevilo slovo historie. Sám chtěl být historikem a tak se zcela samostatně, víte, jako dospělý vlk, rozhodl, že se zúčastní. Znělo to jako místo, kde by byl užitečný, ovšem... Mladý Milagovec však ani zdaleka netušil, v čem ono divadelní představení bude spočívat a co se od něj bude žádat. Něco mu bylo řečeno a nepředstavoval si to jako složitý úkol, když scénář je předepsaný, ale jak bude vypadat praxe?
Dostavil se tedy k jezeru, pozdravil a chladným pohledem si změřil společnost. Necítil se nijak špatně za to, že je tu s mladými, ale... Přesto mu jediný pohled na pořadatele této události řekl, že to asi nebude tak, jak si představoval. Everett se ale už dal do vyprávění a vytáhlý Milagovec se posadil, aby pozorně poslouchal. Znal ten příběh nazpaměť a detailně. Musel, pokud chtěl udělat dojem na Va'shti a Lirtheni, až s nimi někdy povede vysněnou intelektuální konverzaci. "Jsem si vcelku jist, že Santino hrál roli i po tom, co se Přízrační pod velením tenebris Artemisii Blue Star - jak se postavení v minulosti jmenovalo. Svou magií totiž zachránil vlčata tulačky a Alo-peho, tehdejšího Coely medica. Ta vlčata byla Ryumee a Valerián Estrela do Norte. I Aaravos, tehdejší Coelo venator, měl potomky. Jedna z dcer pravděpodobně zemřela, druhá - Marielle zběhla k Ignisu a syn, Timothée, je zde dodnes, leč nějakou dobu chyběl." Evar'la to pronesl samozřejmě s naprosto znatelným ahem, actualy, a jistě by si u toho i narovnal brýličky a zdvidl prst, kdyby takovými prostředky disponoval. "Po přestěhování na současné území brzy došlo k objevu Nimlógů, kterí se zdržují v Nízkých horách." Toto mládež musela samozřejmě vědět! Důležité! Jenže všechno bylo důležité. "Spory s Ignisem jsou samozřejmě více hluboké, než Everett zmiňuje a pramení v samotných ideálech, které smečky tehdy měly. Ignis byl pověstný pro zabíjení tuláků, zatímco naše smečka hlásala mír." Bylo to téma na mnoho povídání, ach! "Zajímavé je, že Hak, první vůdce Přízračných disponoval magií, se kterou členy smečky mohl na těle viditelně označit a členi "rodiny" se poznali i v dobách, kdy neměli teritoria. Jako můj otec zavedl se smečkovými přívěšky před tím, než se vzdal svého titulu vůdce." Přívěšky měly samozřejmě mnoho jiných funkcí jako reprezentace, ale nebyl tady přeci proto, aby vysvětloval přítomnost. Citoval, co slyšel - historie byla konec konců jeho koníčkem, jeho vášní. Pak už se konečně odmlčel a pohledem přejel hlavně po Everettovi a Roihovi, zda rozuměli a znají tuto část historie. Nebo - nedejbože! - řekl něco chybně a bude ztrapněn. Kolik informací vlastně pro takovou hru potřebovali?
Asteriho point s vlčicemi ho ani nenapad, ale byl očividný. Teď přijde část praktická, a v té se obával, že plave i on sám. Roihu k tomu přistupoval optimisticky, ale optimismus byl emoce a Ivar ji nesdílel. "Dotaz. Jak hrát takovou roli? A jaké jsou parametry výběru- myslím, dle čeho máme obsazovat?" Protože fyzická a zřejmě ani temperamentní podoba byla s obsazením Roiha jakožto jeho otce vyloučena. Začínal mít pochyby, ale myslí mu ovšem rezonovala zvědavost. Fascinující. Kampak tohle pospěje?

Spoléhat jenom na znalost osobnosti mu přišlo hrozně divné, jakoby spoléhal na své... Instinkty? A to nebyla pevná fakta, takže mu to nešlo nejlépe. Otec byl striktním vlkem se vcelku jasnými pohnutky, ale metody míval překvapující. Náročné. Kývl na námitku Ancunína, který se zdál souhlasit s jeho analýzou - nemělo cenu se tu zdržovat více. "Také je možné, že je to součástí mise, zjistit celý příběh. Vyslechnout svědky," mlel náhodně a vlastně už jen jako tichý dodatek, jakoby to byla hra, a záhy se za to nenáviděl, když si uvědomil, že otcovu misi možná kazí. Možná to bylo jen tim, že to fakticky mohlo být reálný, a to by se Ivar do boje zrovna šťastně nehrnul. Do boje se nehrnul nikdy.
Rozdělit se znělo nejlíp. "Vydám se vpřed s Roihem a později se případně oddělím, abychom pokryli větší plochu." Oznámil. Očekával, že se k Ancunínovi i k němu někdo přidá do dvojice, když jim bylo nařízeno se nepohybovat v jednom, obzvlášť v horách. Roihu se neměl k tomu jako nejvýše postavený rozdávat nějaké konkrétnější instrukce, a tak se Ivar jaksi chopil toho, čemu byl jeho rod předurčen. Velet. Myslet na všechno. Ach, jak mu byla jen myšlenka sebe sama v této roli nepříjemná. "Dáme si signál - dvakrát přerušené zavytí, kdyby někdo podezřelou osobu nalezl." Vykročil tedy vpřed, sledujíc stopy. "Ravonny," s náhlým uvědoměním se otočil, "můžete letět?" Byla zima a Ivar si uvědomil, že černého vlčka asi ještě letět neviděl. Většinou neměl mnoho důvodů se dívat nahoru. Uvědomění, že mají v týmu vlka s křídly ale mohlo být dozajista hru měnící faktor.

Žlutooký okřídlenec si ho všiml. Shledali se znovu, hurá! Jak kouzelné. Poslouchat Evar'la více emoce, asi také jak vlče kmitá ocasem, ale naštěstí se ovládal. Nemohl dělat své rodině ostudu, ne takhle veřejně - bylo tu příliš mnoho očí. "Já tebe také." Řekl suše, ale myslel to jen a jen dobře. Od srdíčka. Stále mu připadalo, že Lancelot je mu bratrem více, než třeba A'Kaza, ale to nejspíš protože si spolu prošli lecjakým zážitkem a protože těmto pojmům beztak příliš nerozuměl. "Také jsem předpokládal, že si tuto událost nenecháš ujít, pokud jsi stále ještě v Norestu." To ho rovnou přivádělo k otázce - hodlal se už jeho kamarád usadit? Připojí se k nim? Vyslovil to samozřejmě jako prostou úvahu, která zatím nikam nevede. "Jak jsem avizoval o mých záměrech dříve, jsem již členem Přízračných," začal s odpovědí na otázku a tlapkou letmo nadzvedl svůj smečkový přívěšek. "Jsem tam rimorem - zvědem, průzkumníkem. Otec mě pustil k rodové přísaze... Stalo se za tu dobu mnoho a ne vše je vhodné pro hovor na veřejnosti." Vlastně bylo nesmírně těžké takovou dobu shrnout pár slovy. A také bylo složité určit, co je ještě vhodné tulákovi, leč nejspíš na jeho straně, říkat. "Jak se daří tobě?" Vysoký se rozešel pryč, někam mimo davy.

Zlý pocit z místa činu ze sebe sklepal a nahradily ho pochyby. Kritické myšlení na případ bylo potřebné, a tak si své nápady nehodlal nechávat pro sebe. "Ani stopy ale nenaznačují, že by jich tu bylo víc," podotkl na Ravonnyho poznámku. Sám sobě vyloučil i druhou možnost - vlci se tu museli setkat. Proč by se vlčice prala sama se sebou? A jak by o tom věděli, kdyby to za nějakých okolností byla pravda? Nebo to všechno byly iluze? I Roihova poznámka mu mluvila z duše. Předpokládat, že tu někdo umí maskovat pachy každopádně znamenalo, že by ten někdo uměl maskovat i stopy. "Je to čerstvé - to jde vypozorovat jak na pachu a míře vsáknuté krve do sněhu, tak už faktu, že tu stopy jsou. Kdyby to byla delší doba, sníh mohl roztát, naopak připadnout nebo vítr stopy smazat." Ivar nebyl jen nerdem, co sedí doma - on actualy strávil loňskou zimu jako tulák a po boku takových, co přežít až na výjimky dokázali, a tak se mohl pyšnit nějakým know-how. Obzvlášť v zimě. Vlastně ho potěšilo, když se Asteri zeptal, co mu teda nedává smysl. Hodlal si na to odpovědět i kdyby ta otázka nepadla. "Vodítka si protiřečí. Lex tvrdil, že tato vlčice nás může ohrozit, ale na to, že přítomná scéna o tom, že se tu odehrál lítý souboj a dalo by se z toho soudit, že hledaná osoba je nebezpečná, nám dal příliš málo informací, i když je musel mít." Musel mít chytrou poznámku, když se s tím neozval nikdo jiný. "Nedává to smysl, musí v tom být okolnost, kterou nám nesdělil." A možná na to měli přijít? Nebo ne? Pokud by toto byla únikovka, čekal by od otce, že ji neprohlédne hned. Zklamání? Bohužel měl málo informací. "Ani to, že by Hariuha se S'Arikem byli takto poraženi a pachatel odešel nezraněn." Jak říkaly stopy vedoucí k jihu. Mluvili tady o vlcích, co byli válečníky - bojovat uměli. Jeho otec teda už dávno nebyl ve formě, ale pochyboval, že by nenašel nějaký chvat, kterým by zabránil katastrofě. A taky že by vydržel takovou ztrátu krve.
Hledal odpovědi u Roiha, ale ten se nezdál o tom přemýšlet do hloubky jako on. Možná nebylo třeba mluvit, ale konat - Evar'la se ale bál, že tu zapomenou nějaké důležité vodítko, na které se pak otec zeptá a oni nebudou vědět. Bylo pro něj těžké si přiznat, že toto není sólo mise, přinášelo mu to stres. Když dělal věci sám, věděl, že budou udělané pořádně. Teď bude muset spoléhat na ostatní. Zamyšleně čekal na nějaký povel, snažíc se si puzzle dát dohromady.

Po setkání s Nirixem a tím druhým, šedým kulťanem, doufal, že už na žádného nenarazí. Tma ale padla a věděl, že pokud skutečně žijí v noci, jak mu pozorování zatím ukazovalo, bude teď zase doba, kdy si může získat nejvíc pozornosti. Došel do části města, co ani zdaleka nepřipomínala honosné centrum a bylo znát, že budovy se rozpadají. Zíral do prázdných oken a prohlížel komíny a přírodu bující všude, kam se dostala. Kořeny stromů narušovaly i betonové desky, svou vytrvalostí vyhrávaly souboj s lidskými pozůstatky. Příroda měla na své straně čas.
A bylo to tohle místo, kde smrad podobný tomu, co cítil u toho boxu poblíž bazénů. Rez, rozpadající se materiály, hniloba a tlející maso, a jistě ještě mnohem víc, co si ani nedokázal představit. V jedné z uliček narazil na prádelní šňůru a chvíli na ni hleděl. K čemu bylo toto? Vkradl se do jednoho obydlí, zřejmě bytového domu, aby měl srovnání s knihovnou a obchody v centru. Toto vypadalo... Mnohem prostější. Prošel pokoje, vyskočil na manželskou postel a odmítl nutkání v ní usnout, pak ještě našel jakousi truhlici a nějaké věci. Do své brašny si sbalil provaz, ten vypadal funkčně a užitečně. Když zase vyšel ven, po několika blocích našel i vchod do zahrady a protáhl se kvůli průzkumu pod prkny, co zřejmě spadly z vyšších pater rozestavěného baráku. Našel zarostlý přístřešek, co připomínal ty pěknější samostatné domy, co viděl na kraji města, ale byl mrňavý. Akorát na velikost vlka. Evar'la tam strčil hlavu, aby ji zase se zděšením vyndal. Kostra. Byla tam kostra, co se podobala vlčí. Chvíli rozdýchával, než se donutil to udělat znovu. Okolo popadaných krčních obratlů porostlých zelení se obtáčel kovový obojek a na něm řetěz připlý k sponě v boudě. Zemřel tento jedinec tím způsobem, že byl připoután, aniž by si mohl jít cokoli ulovit?
Pak zaslechl lomoz. Rychle popadl jeden obratel, aby třeba později prozkoumal jeho stáří, a strčil ho do své tašky. Vyšel zpět na ulici. Už si myslel, že město je natolik plné úkrytů, že přeci nemůže na nikoho narazit, ale někoho stejně uviděl. Cosi vlčí velikost se mihlo na kraji malého náměstí, než to roztáhlo křídla a zase zmizelo. V měsíčním svitu zaznamenal bledý odlesk a... Roh na hlavě? Tento neznámý plášť neměl. Evar'la se schoval do stínů a hodnou chvíli čekal. Možná by to měl vzít jinudy.
Únava mu lomcovala s tělem, ale strach ho udržoval v bdělosti. Zastavil se, aby se rozmyslel, kudy dál. Neměl pocit, že je nalezen, ale přibližně tušil směr, kterým musí jít, aby se dostal k řece. Tak šel úzkou uličkou mezi domy, dokud si nevšiml dalších smrdutých boxů, u kterých se cosi hýbalo. Zastavil a pozoroval, než zapištění prozradilo... Krysu. Ale ne ledajakou krysu! Byla obrovská, obrovská jak zajíc, její zuby se leskly a cosi po ní rostlo. Přízračný udělal krok zpátky, když si všiml, že ve stínech všude okolo jich bylo víc. Štěbetali, ale když se pohl, přestali. Panika. Co když slyšeli? Co když viděli? On sám sebe neviděl a pořádně necítil, a toto vylo nadmíru děsivé. Opatrně se vydal k jakési díře ve zdi, doufajíc, že tam se bude moci skrýt, ale jakmile našlápl na tenčí povrch, země pod nohama se náhle sesypala a on padal.
Musel se slušně omlátit, ani netušil, jakým směrem vlastně padal. Když otevřel oči, neviděl zprvu nic. Podzemí smrdělo zatuchlinou ještě víc, vzduch tu byl těžký. Byl v tunelu, nejspíše v kanalizaci. Zvedl se, ale okamžitě toho litoval a zakňučel, což se v dlouhé chodbě ozvalo několikrát nazpět. Propána. Ani logika jeho rodu taková místa neznala. Ne, moment, ano, znali - podzemí domova, ne? Když si trochu přivykl na šero, uviděl dvě cesty. Musel se rozhodnout rychle, protože za sebou slyšel ty ohavné tvory, co nahoře. Byli i tady, v podzemí? I přes bolest neznámého původu se zvedl na nohy, pokusil se zorientovat a vykročil směrem, kterým si myslel, že je jih. Cítil tam vláhu - muselo to někam vést. Šel, než se rozběhl. Pryč, pryč, prosím pryč. Cítil své srdce v hrdle, tlapky brněly, ale nutil je běžet. Ti tvorové byli za ním, věděl to. Nesmí zastavit.
Narazil na nějaká rozcestí, vždy volil cestu, kde byl nejvíc cítit svěží vzduch. A pak... Světlo na konci tunelu! Měl pocit, že tu strávil aspoň tři dny. Na konci tunelu ale byla mříž. S děsem se ohlédl zpět do tunelu, hluboce se nadechl a rozběhl se proti mříži. Zprvu nepovolila, ale na druhé go se povedlo! Byl volný! Dopadl do písku. Bylo to nábřeží. Kanalizace tu kdysi musela ústít do řeky, ale když se na ni díval z tohoto úhlu, toto už se dlouho nepoužívalo a hladina řeky byla níže. I díky tomu za pár desítek minut našel schody na vcelku pěkné nábřeží a když svítalo, konečně si všiml Mostu. Konečně zmizí. Město bylo skutečně zajímavé, odnášel si odtud nejvíce poznatků, ale pro psychiku... No, bude potřebovat mnoho přemýšlení a přesvědčení, zkrátka dobrý důvod, aby se rozhodl, že takové podzemí města si dá znovu. A sám? Ne. Ty krysovité bytosti už nikdy potkat nechtěl.
Tráva pod tlapkami byla po odchodu z města hrozně příjemná. Všechny ty zážitky na něj pomalu doléhaly, a přestože byl Milagovcem, každý moment, co zíral skrz své neviditelné tělo, byl utrpení. Jakoby vůbec neexistoval. Jakoby to, co zažil, bylo absolutně zbytečné. Toto musí skončit - a měl teorii, že ví jak. Slunce vycházelo nad horizontem a ukázalo mu cestu k nejbližšímu místu, co vypadalo bezpečně. Nihil. Najde tam své příbuzné nebo aspoň dobrou, chytrou duši - ti už nějak pomůžou.

Stále zahalen pláštěm pokračoval z centra na jih. Netušil, kam ho ulice vedou, ale věděl, že by buď měl rychle a nenápadně najít potravu, aniž by tím uškodil obyvatelům - což se zdálo být nemožné, na příliš kořisti nenarazil, a považoval za sprosté tady lovit - nebo musí z města zmizet. Po jižní straně města přecházeli přeci s Lancelotem a viděli mosty... Nějaká cesta tam bude.
Ulice se zmenšovaly, až se oklikou dostal na jakési otevřené místo. Prolezl mezi kovovým plotem, nezašpiněn rzí snad jen díky plášti, a stanul na placu, kde se nacházely velké výhlubně do země. Voněla tu... Krev? Evar'la udělal pár kroků k ohraji bazénu a pohlédl dolů. Na dně tohoto rostly rostliny živené dešťovou vodou. Přešel dále, aby postupně prohlédl i ostatní bazény, než se dostal k tomu, u kterého se sbíhalo nejvíce pachů. Fascinující. Bylo to jejich místo schůzí? Proč tady? Hodovali v bazénu na ulovené kořisti? Rozhlédl se po budovách kolem. Padala noc a on stále neměl dobré tušení, kde je. Možná kdyby... Ulice měly stejně jako knihy jakési písmo, které ještě nerozluštil. Vrátil se tam, ale cestou přes bránu shodil jakýsi smrdutý box a málem mu vylétlo srdce z těla, jak se ozvěna nesla dál. To nic. V klidu půjde dál.
Netušil, že tím probudil tvory, co tyto boxy měli rádi, a ještě víc netušil, že míří do jejich teritoria.

Večer postupoval, a ne všechno šlo podle plánu. Chtěl si tu získat kontakty, ale ze všech těch vlků mu šla hlava kolem. Bez výrazu sledoval, jak tančí, jak oheň praská, jak všichni hovoří, smějí se a bůhví co ještě - ve výsledku se v tom ukázněném chaosu nedokázal soustředit jen a pouze na jediný hlas. Vše splývalo do šumu, jako kapky splývaly do deště, jako neustálý lomoz myšlenek, co mu zabraňoval normálně a efektivně komunikovat.
Posadil se někam bokem - jak se od něho asi čekalo. Zády se opíral o strom a zoufale se snažil oddělit pouze jednu konverzaci někoho v blízkosti od těch v pozadí. Bylo to jako číst někomu mysl, ale... Tady na něj mohl někdo koukat. Třeba rodina. Co by si pomysleli, kdyby ho neviděli komunikovat? Zvedl se, aby se vydal davem, a aspoň předstíral že komunikuje, když si všiml známého kožichu. Vida, že by někdo, s kým opravdu chce mluvit? Přidal do kroku. "Lancelote?" Oslovil vlka, když zezadu přicházel. Prosím, ať je to on. Bál se momentu, co se dotyčný otočí a odhalí cizí tvář.

Evar'la za sebou měl v posledních dnech mnoho. Rozhoupal se k tomu vrátit do rodné smečky, potkal Ryumee a otce, splnil svůj úkol, v rámci kterého trajdal až skoro k Nihilu a musel interagovat se svou otravnou příbuznou, pak se vrátil, aby to vše řekl fortis, a pak... Plánoval odpočívat, ale jako na zavolanou se ukázal otec a po chvíli si ho vzal stranou, aby nastala dlouhá a úmorná debata o tom, jak nezodpovědně se zachoval, jak mohl už dávno být prohlášen vyhnancem a jaké má vlastně štěstí, že ho je Ryumee ochotna přijmout zpět. Že to nebylo tak vážné, říkáte? Možná v očích smrtelníků. Zvyklosti Milagovců i z malého pochybení ale dělaly slona na střeše. Během tohoto rozhovoru naštěstí dostal i cenné informace o tom, co promeškal. Nezanevřeli na něj tak docela - když mu říkali toto, museli věřit.
Možná přecijen na chvíli zaspal, než ho poslali k Hvězdné jeskyni, aby dokončil svou zkoušku. Byla to povinnost, a on nehodlal zklamat znovu. Musel nutit každý sval v těle, aby ho popohnal k tomu vystoupit do údolí, ale nakonec se tam doškrabal. Netušil, kdo ho bude hlídat, nepřikládal tomu velkou důležitost, ale svým způsobem se těšil, že součástí návštěvy Hvězdné jeskyně je spánek. I to, že se na chvíli před jeskyní rozplácl, o jeho únavě konec konců leccos vypovídalo.

Když skončil s výkladem, vlastně byl docela udýchaný. Mozek se soustředil na to, aby zase nabyl kyslík, aniž by u toho vypadal před fortis jako nemohoucí štěně, které tohle znervóznilo - tak to totiž vůbec nebylo! On přesně věděl jak tento úkol splnit a nedělalo mu to problém. Musel jít příkladem, musel být vzorným Milagovcem - jak si otec přál. Ah. S otcem se brzy uvidí, a nejspíše přijde vyjasnění jeho dlouhé absence. Myšlenky mu zabloudily k tomuhle a Fortis mezitím začala znovu mluvit. Uznala jeho misi za splněnou, na což vděčně kývl. Netřeba slov, věřil. Ještě hodnou chvíli stál na mýtině a poslouchal les, než se zhora ozvalo další zakrákání. Nactorogh tam seděl, sledoval, a zřejmě už byl netrpělivý.
Odpočinek. Jistě se bude hodit, pokud si vůbec dokáže odpočinout, než ho vyhledá otec. Nohy ho bolely a na výšlap ani trip ve Hvězdné jeskyni se ani zdaleka netěšil.

Před chvílí stál u Půlnoční studánky a teď už kráčel s poměrně velkou skupinou vlků, co se připojili k jejich zadání. Byl tady, protože byl rimorem, a protože věděl, že pro něj účast není ani v nejmenším dobrovolná. Nemohl se zbavit pocitu, že celá situace postrádá hlavu a patu. Vždyť jim ani nebylo sděleno, co se stalo! Jestli byla šedomodrá vlčice vážně nebezpečná, že stálo za ní jít bůhvíkam a to ihned, proč by jim nedali více informací? Celou cestu vypadal vcelku zamyšlen. Pamatoval misi: Najít vetřelce a přivést ho před spravedlnost. Netušil, jak bude vypadat to přivést před spravedlnost a rozhodně se neviděl jako bojovník tohoto úderu. Mohl tu být nejvyšší, ale tím fyzická stránka asi končila. Měl ale znalosti a měl smysl pro poslání. Nehodlal otce zklamat. Znovu. "Detektiv?" Zareagoval na Roihovo prohlášení, které ho vlastně probudilo z myšlenek.
I on zřel místo činu a zastavil. Začít přicházet na odpověď otázce co se tu stalo nebyl jeho první instinkt. Tím se stal... Mírně zaskočený pohled na místy rudě zbarvený sníh. Eww. Ne, tohle nebyl jeho šálek čaje. Popátral pohledem po okolí, než se hnul, jakmile okolo začal kráčet Ancunín, probudil se ke slovům.
"Když tu budeme všichni neřízeně chodit, je možné, že si rozmažeme stopy," konstatoval chladně, aby ostatním připomenul, že je to vážná věc. Něco ale Ancunín nalezl - stopy k jihu. "Vypadá to na souboj." Pronesl teorii a pohlédl hlavně na Roiha. On byl tady údajným mistrem rimorem. Nebo jediným, kterého Evar'la znal nějak lépe. Milaga sklonil hlavu, aby nasál pachy. Nebyly přes krev moc zřetelné, ale přecijen si pak všiml stop, co vedly jinam, než na jih, a tam chytil známé vibes. "Můj otec tu byl. A ještě někdo ze smečky. Hariuha?" Třetí pach byl cizí, jak bylo zmíněno. "To nedává smysl." Zvedl hlavu zamyšleně. Nemohl se přenést přes to přesvědčení, že tohle nesedí. Otec nevypadal nějak zraněně. Mohla to být magie? Byl zmaten.

Chválila mu jméno, to se v jejich rodině zrovna nenosilo. Znamenalo to něco? "Těší mne, Peggy. Takže tulačka?" Vyřkl automaticky. To byla asi nejlepší možnost, to nemohl nic zkazit. Teda, jakoby mohl. Mohl zkazit třeba své i její sebevědomí a stát se předmětem drbů, a to by byl taky nerad. Tolik bylo ve hře! A dělalo ho to ještě nervóznějším, leč se to snažil nevyjadřovat. Možná ho trochu propálilo, když na chvilku zabloudil pohledem k ohništi, které měli brzo zapálit. Ne, nehledal záchranu. Kdyby přecijen někoho z rodiny v davu našel, možná i zaujal jejich pozornost, mohl se spolehnout na jednu věc - nepomůžou.
Bylo to ryzí štěstí, že svou poznámkou o vzhledu narazil na něco, co šlo považovat za téma k hovoru. Nadechl se a vydechl, aby se konečně hodil do zenu, jak se mu nedařilo, a to aniž by u toho spustil zrak z nebohé Peggy. "Majdalenka, říkáte. Byla by jste ochotná mi o ní říci více?" Šikovná slečna bylo totiž... Označení, pod kterým si nedokázal moc představit. Pochopil ale, že je to obchodnice, a to mu blýsklo v očích, protože by to mohlo být pro Přízračné relevantní. Kdo byla tato Majdalenka? A byla Peggy její bussiness manager nebo jen veselý zákazník? "Co vše umí vytvořit a co požaduje naoplátku?" Ach ano, musel konat rimorskou práci. To se neslo v rodině, že radši pracoval, než budoval nějaké vztahy. Byl to zlozvyk.
Všiml si, že stále mluví divně, a leč nedokázal rozluštit důvod, pomalu nabýval podezření, že u ní vážně není něco dobře. Už otevíral tlamu, aby to bez zábran komentoval, když to zabila (nebo zachránila) otázkou na jeho přívěšek. "Em... Děkuji? Je to jednotný šperk vlastní všem členům Přízračných." Tím rozhodně nechtěl říct jsi blbá, že mi chválíš něco co mají všichni, ale chtěl ji seznámit s příběhem těchto přívěšků, který očividně neznala. Ale- kde to byl! Ano, přívěšky. "Jsou vytvořeny z některých materiálů, které se nachází na území naší smečky." Stejně jako její přívěšky, i ten jeho měl lore. Docela děkoval, že takové otec vymyslel - měl se teď totiž čeho chytnout při řeči s touhle prapodivnou vlčicí, jejíž záměry ještě nerozluštil.

Fortis se brzy ukázala - vlastně hodně brzy. Evar'la málem nadskočil, když se jak ze vzduchu zhmotnila ze směru, kterým se před chvílí koukal. Nebo jen usilovně přemýšlel? Udržel si na tváři všechnu vážnost a nadechl se, aby uchopil slova. Teď musel jen předat zprávu, normální rimorská práce. Dozvěděl se na své cestě mnoho, teď byl nejtěžší úkol vyfiltrovat to důležité. Neměl problém říct ale i více. "Na nekonečných pláních jsem se setkal se členkou Nihilské monarchie. Jednalo se o Ghaa'yel, mou sestřenici, jejich léčitelku a vědkyni. Vlastní magii, která jí umožňuje vidět zdravotní stav vlků." Užitečná věc, kterou by jako spojenci mohli využít, proto ji zmínil. "Vzkázal jsem po ní váš i otcův vzkaz a vyměnili jsme si informace. Potvrdila, že i její panovnice by se s vámi ráda sešla. Nihil se dle slov Ghaa'yel zotavuje po atentátu a s ostatními smečkami nekomunikuje. Opustil je Khalan, její bratr." To bylo z oficiální korespondence asi všechno. Trochu strohé, ale bylo to jaksi vše, co dostal. "Můj kontakt nebyl ohledně dění ve své smečce zrovna výřečný. Odhalil ale ještě informaci o tom, že u řeky Cony byly v noci zpozorovány tmavé světélkující vydry. Jsou agresivní a nebezpečné." Ještěže se s žádnou cestou domů vážně nesetkal, protože by asi nedošel. Byla to celkem štreka a cítil únavu.

Ivar hlavní část své zkoušky splnil - teď zbývalo se vydat zpět, najít ve Hvozdě Ryumee a vše jí říct. Přemýšlel o setkání s Ghaa'yel a o tom, jak o ní řekne otci. Byla to konec konců členka rodiny, a o těch měl mít přehled. Problém byl, že Ivar si nebyl jist, nakolik bude chtít otec chtít slyšet takové zprávy - nebyly konec konců moc uspokojivé. Je pro něj uspokojivý aspoň můj návrat ke smečce? Zavrtěl hlavou. Samozřejmě že musel být. Původní napětí ze zkoušení z něj opadlo a s každou hodinou měl horší a horší pocit, že to celé odkládal naprosto zbytečně. Vracel se přeci domů.
Když vkročil na území, pocítil dávku nostalgie. Tady vyrostl, tady žil a nyní zase bude žít. Přál si, aby o tom mohl brzy říct Lancelotovi a Báthory. Přání ale musela jít stranou, teď se soustředil na misi. Přelezl nově postavenou hráz a dostavil se do lesa, jak bylo řečeno. Nešel přímo k táboru, zůstal stát na nějaké mýtince, kde se na chvíli usadil. Zaslechl zakrákání a když vzhlédl, všiml si krkavce svého otce. Sledoval. "Fortis?" Evar'la se ozval do okolí, než zase ztichl. Jistě o něm už věděli.