Príspevky užívateľa

Mít více času na přípravu, možná... Možná by se tady taky neukázal nikdy. Považoval to za prokletou vlastnost a velmi jí nerozuměl. Jakási odmítavost a nalézání vlastní cesty i proti lepšímu úsudku logiky, co jak had v ráji nabádá k ochutnání. Důvod, proč se na prahu své rodné smečky ukázal až tak pozdě, leč už pár měsíců pobýval na území Norestu. Možnosti byly za plotem, a stejně se hnal za jakýmsi nehmatatelným cílem. Nyní se vracel do kolejí - těch které mu byly předurčeny, do kterých se narodil. Těch, ve kterých vyrostl. Jenže co to přinášelo? Na jednu stranu uchopitelné lano vedoucí k jisté budoucnosti, na stranu druhou... Had se z jeho mysli nevytratil. Vyčkával snad?
Časné ráno a už spatřil na obzoru osobu. Zavětřil, ale vítr nepřál. Zde začíná sociální kontakt, všakže? Byl čas, a Evar'la tentokrát hada poslechnout nehodlal. Zamířil přímo za osobou lehkým klusem. Zeptá se aspoň na směr, kdyby to nebyl ten kdo hledá. Blíž se ovšem ukázalo, že má štěstí - byl to člen smečky. Zda Nihilské? Matně si pamatoval pach Ignisu, a tomu se nepodobal. Pravděpodobnost, že šlo o obyvatele města také vyhodnotil za malou. Šedá srst, známé rysy. Růžové oči skenovaly neznámou osobu, která mu připadala tak známá. Příbuzná, napovídalo mu vše, co vnímal. "Zdravím," oslovil vlčici jakmile se dostal blíže. "Hledám člena Nihilské smečky. Na pověření vůdce Přízračných." Vyslovoval jednoduše a suše, na tváři nulový výraz. Jeho uši ovšem zvědavě mířily k šedé a leč se snažil stát uvolněně, nedařilo se mu. Stál ve formálním pozoru, kterému ho nabádaly zvyklosti. Hodlal svůj úkol vyřídit pokud možno rychle, ale zároveň nezanedbat. Bude hovořit?

Evar'la mohl být zdravotně v nepořádku, ale zrovna zrak měl obecně v pořádku, nebo si to aspoň myslel. Nemohl si nevšimnout, že se k nim kdosi tmavý po hrázi přibližuje, a samozřejmě mu myšlenka padla první na otce. Co přijde v příštích momentech? Mladík v sobě ucítil podivné svrbění, které nedokázal dobře identifikovat. Pálící touha mluvit rychleji, polykat hrdost či ignorovat? Zahnal to lehko a zase zaostřil na Ryumee. Nemohl být neslušný, teď šlo totiž o vše - vůdkyně Přízračných mu zadávala zkoušku. Zkoušku, díky které bude mít nad hlavou opět stálou střechu nad hlavou. Vcelku se na to těšil, až si nebude muset trápit hlavu primitivním lovem, jen aby se dožil dalšího dne - tolik času, který by mohl věnovat výzkumu a psaní mu to bralo! A také možná bude o krok blíž k tomu obnovit stálé vztahy s rodinou.
Přerušený kontakt se spojenci? Rimorská práce je i hovořit s druhými, velkým podílem. Jistě. Přemítal, co o vztazích těch dvou smeček vůbec ví. A všechno přemítání bylo složitější, když se skutečně ukázalo, že příchozí je jeho otec. Lex se usadil a pozoroval, a Evar'la po něm hodil chladný pohled, než se jal reagovat vůdkyni. "Ano, rozumím. Provedu." Pokýval hlavou. Musel potlačit nutkání se opět podívat na S'Arika. Už jeho přítomnost ho nutila k jakési ostražitosti - v mysli, převážně. Představovalo to motivaci myslet kritičtěji. "Existuje jakákoli informace, kterou mám Nihilské smečce doručit výměnou?" Když už vážil cestu a Ryumee mu věřila natolik že mu dávala úkol nést informace, věřil, že existovala i naděje, že něco užitečného vzkáže on. Informace za informaci. Jak si ale byli všichni vědomi - dlouho u Přízračných nebyl. Měl o dění ve své domovské smečce jen letmý přehled z konverzace s jejími členy a s Fortis. O Nihilu věděl ještě méně, pouze z vyprávění. Sám nikdy nebyl na jejich území. "Či apel na to, koho mám vyhledat? Jak se chovat?" Chtěl si být svou misí jistý.
Evar'la nyní mluvil snad ještě chladněji, než předtím. Až když se doptal na to co ho napadlo, konečně pevně otočil pohled růžových očí k S'Arikovi. Ten vlk byl... Starší, než si ho pamatoval. V jeho vráskách neviděl však nic, co by napovídalo sympatii. Co by napovídalo, že ho rád vidí. "Otče." Syn uctivě kývl hlavou.

Evar'la dostal od Fortis Přízračných i svého otce jasný úkol: najít člena Nihilské smečky a zjistit, jak se u nich věci mají. Úkol rimorské povahy, profese, kterou se rozhodl vykonávat. Nebo aspoň té, co se nejblíž blížila jeho touze stát se písařem a střádat vědění. Vykračoval si ze severu už od včerejšího večera. Pokusil se zastavit a odpočinout si v troskách Othamu, ale snad ze stresu nedokázal pořádně ani oka zamhouřit. Myšlenky mu v hlavě tvořily hlasitý, rušitý vír, který mlžil realitu do představ. Skutečně ho otec viděl rád? Bude nadcházející rodová slavnost i pro něj, nebo ho z ní vyloučí? Jak měl správně splnit úkol, co mu byl položen? Jaká měli očekávání? Připomínal si, že jde o prostou konverzaci, to zvládne - či? Chlapec byl v sociálním kontaktu žel obratný asi stejně jako ryba na suchu, a byl si toho vědom.
Cesta mu utekla rychle, jak byl zahloubán do vlastního světa. Když se po nějaké době rytmického klusu probral, slunce už bylo nad obzorem a nacházel se na pláni, ze které už viděl hory ohraničující Nihilskou monarchii. Cíl byl v dosahu.

Čím déle si povídal s Ryumee, tím více měl pocit, že k Přízračným skutečně patřil. Nemohl říct že to bylo jakoby nikdy neodešel, protože na to ho příliš hlodala vina, ale měl pocit, že někdo sdílí jeho názor. Oblíbil si za ty měsíce i Lancelota s Báthory, ne že ne, ale něco v nich bylo stále tak... Nezkrotné a neovladatelné. Tento přístup byl chladný, měl rozum, a to mu bylo známé. Připomínalo mu to, jaký má být, ne jaký ostatní vlivy chtěly, aby byl. Nesmí se nechat.
Přemýšlet, zda Ryumee říct celý příběh toho, kde byl, co zažil a přesvědčovat i o své loajalitě Přízračným, ale vzhledem k tomu, že si o to neřekla a nechala jejich konverzaci, jak se říká, plně pracovní, i on se soustředil na to, co je důležité. Na přijetí. Věděl, že to funguje trochu jako obchod - on něco nabídne, nazpět dostane členství. Čekal, že ho Fortis bude chtít přijmout jako sigmu, přestože byl ve smečce narozen, a byl připraven splnit zkoušku. "O historii smečky, Milagy a o jeho vědění ohledně fungování světa, ano," doplnil trochu z toho, co si pamatoval, že otec uchovával. "Zajisté. Jsem připraven." Připraven nebyl - ani nevěděl, kde dnes stráví noc. Tvářit se ale musel sebevědomě, ne? Tady šlo o jeho budoucnost.

Zdálo se to nebýt ojedinělou vlastností, že rodoví vůdci měli problém s předáváním odpovědnosti a jisté formy kontroly nad svými svěřenci. Evar'la si ještě nestihl o Estrelách zjistit tolik, aby tyto sousedské rody dokázal srovnávat, ale už výraz na tváři Ryumee a volba smečky jejich předků říkala své. Doufal, že bude mít více příležitostí se o tom pobavit... Někdy příště. "Jistě existují způsoby, jak vůdce prokáže své kvality. Od schopností rozumně reagovat na situace, po... Přihlížení na možnosti a kvality všech členů." Pokusil se Ryumee dodat nějakou tu jistotu. On nemohl říct, že je dobrou vůdkyní, když jí neviděl vést, ale byla dobrým medicem, a to už si zasloužilo jeho respekt. Nezaznamenal v jejím hlase smutek nad tou ne zrovna ideální realitou ohledně důvěry smečky, ale v jistém směru rozuměl, když někdo nebyl respektován, protože mu nebyla dána šance, a jaká křivda to byla. Každý si přál být respektován a doceňován, to mu docela docházelo.
Neodpustil si zvýšenou pozornost, když Ryumee zmínila, že S'Arik je lexem a jaké mají plány. Otec se tedy svého vlivu nevzdal. A Ryumee v tom nebyla zcela sama. Písmo bylo něco, co bylo Evar'lovi velmi blízké - jak se těšil, až bude moci zase sednout a začít psát! Škoda, že zatím nedokázal určit, kdy to bude. "To jest věc se kterou bych byl schopen pomoci," vyřkl sebevědomě. Jedna věc, ve které si věřil, bylo psaní. Ovšem učení druhých? Tím si tak jist nebyl, asi jako Ryumee vedením. Musel však vyjádřit svůj zájem, ne? "Pakliže mne přijmete zpět do smečky, ovšem. Nejsem přílišnou fyzickou pomocí, ale za dobu venku jsem si uvědomil, že informace můžou být ve větším měřítku nejcennější komoditou. Umím tyto informace zaznamenávat. Rád bych byl rimorem a písařem." Očekával, že se Fortis bude tázat na jeho zájem, a tak mluvil.

"Přirozeně," odvětil, aby dal vědět, že si toho je vědom. Možná ale přeci jen uvnitř čekal, že otec bude stále Ordem, protože na tu konfrontaci byl připraven. Ale teď? Ani nevěděl, co otec zastával nyní. I záměr být více s rodinou, jak Ryumee S'Arika citovala, se Evar'lovi nezdál být dostatečně jasný, aby z toho odvodil následky na otcovo chování. Bude milosrdnejší ke svým nejbližším? Nebo naopak tvrdší? Nemusel s ním být často, aby pochopil, že vývin mladé krve milagovské v Norestu se starému vlkovi příliš nelíbil. O to víc musel on, zástupce oné mladé generace, dokázat, že dostojí starším hodnotám. Musí. Očekává se to po něm, a on byl tu, aby onomu očekávání dostál, konec konců. Konec... Čemukoli, co doteď dělal.
Nevěděl, co dál k tomu říct, a tak byl rád, že Fortis pokračovala. "Můj otec byl ve své roli dlouho. Možná si potřebují... Zvyknout?" Mladý neměl ponětí, jak nějaké sociální zvykání vůbec funguje, ale byla to věc a už to někdy slyšel. Proces přijetí a začlenění, či něco takového. "Máte s dalšími členy vedení nějaké plány pro Přízračné?" Nadhodil dotaz. Chtěl se tázat na své znovupřijetí, ale ještě mu nepřišla vhodná chvíle, když očividně měli o čem se bavit. Také však začínal mít podezření, že s Ryumee by se mohl bavit dlouhé hodiny, mít tak dobré téma k hovoru - neježe sdílela chlad, co byl Evar'lovi tak osobitý, ale i vědu v oboru.

Potvrdilo se, že skutečně měla informace. Skvělé - byl to náznak, že informace se ve smečce šířily. Možná příslib, že i zkušenosti a znalosti, co přinesl, by mohly být dobře přijaty? Zatím ovšem nemohl spěchat na požadavky a přísliby. Důvěra musí být zasloužená.
Zpráva o otci pro něj byla ovšem více šokující. Skoro začínal věřit, že otec ho skutečně rád uvidí doma, po všech těch měsících. Po vzkazech, co poslal. Skoro, protože si byl vědom i toho, že vůdce Milagy byl striktní vlk. "Změny tedy nezastavily," poznamenal zaujatě. Přemýšlel, jak s Ryumee mluvit. Nikdy se necítil jako děcko podobné svým vrstevníkům, aspoň co se týče smýšlení. Toužil po tom být si s dospělými roven, toužil po tom být respektován stejným způsobem, jako on respektoval je. Jak nejlépe toho docílit než napodobit otce, který se svým bratrem a jeho matkou ještě před rokem tvořili nejstarší vrstvu. Byl zvyklejší spíš na to, že u Přízračných se věci... Neměnily. Občas někdo umřel, to jistě, ale tak drastická změna? Skutečně otec chtěl trávit více času s rodinou? "Pak tedy gratuluji k nové pozici, Fortis. Je to velká změna?" Tázal jak její osobní ideály, tak prostou otázku řízení smečky. V jakém postavení teď vlastně byla jeho rodina?

Zástupce postavení, které hledal, byl blíže, než si myslel. Poslušně seděl a čekal, myšlenky mu ale ubíhaly k jiným věcem. Blížící se vlčice si všiml až v momentě, když přicházela k němu. Postavil se a kývl. Měl naplánované, co řekne, a přesto se mu nechtělo do slov. No, možná bylo dobře, že viděl první jiného člena smečky, než otce. Ryumee si pamatoval - jako malý a ne zrovna zdravotně zdařený potomek konec konců tehdy trávil mnoho času v léčitelské noře. "Ryumee Estrela do Norte," oslovil ji celým jménem a uctivě sklonil hlavu až ke kolenům, než se zase narovnal. "Ano. Pěkný den i vám. Jsem si jist že o mých záměrech už jste s mým otcem slyšela od členů smečky," začal, držíc si pevný a bezemoční tón i výraz. Jeho chtíč se přidat byl čistý fakt, a nesměl nad tím projevit emoci. Ryumee mu vždy přišla bližší tomuto konceptu než jiní členi Přízračných, a svým způsobem pro něj díky tomu bylo jednodušší naladit se na správnou notu. "Hledám vůdce Přízračných. Rád bych se znovu oficiálně připojil ke smečce." Nemohl si nevšimnout, že myšlenky mu zabloudily k Lancelotovi a Báthory, kteří s ním přišli... A zůstali tuláky. Už při jejich posledním setkání jim říkal, že konečně míří domů, a přesto věděl, že potkat ho jako člen smečky bude jiné než ho potkat jako tulák. Budeš se také vyhýbat tomu setkání? Hlavou mu proběhla káravá myšlenka, co zněla až příliš jako hlas otce.
Evar'la vydechl. Byl připraven odpovídat na otázky i splnit, co po něm budou chtít. Ryumee byla lexem - věděl, že i ona má právo přijmout, a doufal, že to bude bez problému. Že ho nechají.

Poslední dny letních měsíců - vedra byla vytrvalejší, deště intenzivnější a světlo se začínalo zkracovat. Každý přemýšlející tvor věděl, co to znamená. Svět měl ještě čas, než přijde ten pravý podzim a ta pravá zima, ale toto předčasí bylo... Vhodné k dokončování rozjednaného. Pro běžného vlka ještě nebylo pozdě si hledat útočiště nebo změnit plány. Pro Evar'lu? Jeho příchod už byl dávno za datem splatnosti, a nerad si přiznával, že většinově za to mohl on sám.
Přízrační byli jeho domov, jeho alma matter. Narodil se tu, a rozeznával louky a tvary hor daleko za hrází. Hráz. Právě k té se dnešního večera Evar'la dostavil, respektive někam před ni, ke kameni se symbolem značícím hranici. Všiml si, že hráz už nevypadá tak jak dříve. Byla přestavena, a zcela jistě tlapkou vlčí. Mladý vychrtlý Milagovec krátce zavyl, aby oznámil svůj příchod. Nechtěl rušit, ale čekat do noci tu také nechtěl. Cítil, jak ho tíží svědomí. Jaký bude návrat domů? A bude domov vůbec ještě někdy jako domov? Strávil přes půl roku jako tulák, a přestože se nedá říct, že byl tam venku na vlastní pěst, zvykl si... Na velkou volnost. Co řekne otec, až ho uvidí? Přijde právě ten, nebo se první ukáží níže postavení členové? Podle své sestry a Roiha, kteří jistě o jeho živosti smečce vzkázali, a které oba potkal někdy... Na jaře a v létě, byl S'Arik stále vůdcem. Byl i teď?
Sedl si do trávy a trpělivě čekal.

Rodina byla tak jediná, od koho ten zájem očekával, ačkoli si nikdy nebyl jist, jestli to dělají z reálného zájmu nebo slušnosti a povinnosti. Bylo těžké odhadnout jejich záměry, když se všichni - včetně něho - tvářili stejně. Pokoj mu přinášelo leda uvědomění, že stejnětak všichni přemýšlí stejně, pomocí logiky. Když bylo zrovna vůbec potřebné vědět postoj toho druhého, mohl se obrátit na tu. Přešel to tedy s mlčením.
M'Raan mu mluvila z duše. Nejtěžší bylo, že měla pravdu. Otec musel mít strach. "Nevrátím se, dokud nebudu mít více informací. O ty bude otec stát," vyřkl. Neprojevilo se to v jeho hlase, ale zacukal uchem, když to říkal. "Přízrační mě nepotřebují a pokud otci řekneš, že se vrátím, už nebude mít důvod ke strachu." Jen těžko tohle bylo o strachu, uvědomoval si. Lži. Přešlápl. "Jak se měla smečka a rodina?" Změnil téma. Ani nevěděl, že už má další příbuzné.

Nepatrně cukl uchem, když se ptala. "Ovšem," potvrdil domněnku. Uvnitř si moc nemyslel, že by někdo měl příliš velký zájem o poznatky, které nasbíral. Budou se dívat jen na mé zmizení, ne na to dobré, co přináším. Tím nejlepším byl samozřejmě on sám, protože mohl smečce pomoct. Aspoň nějak. Čím víc nad tím přemýšlel, tím méně si myslel, že bude vítán. "Důvodem jsou další znalosti," pověděl jednoduše, jakoby to bylo jasné od začátku. "Cestování není zlé, jak jsem se poučil. Svět je plný jevů, kterým nerozumíme, a mě... Láká jejich vysvětlení." Nevěděl přesně, jakým termínem popsat svůj zájem, a tak se uchýlil k expresivnějšímu slovu, co se naučil od Lancelota a jeho sourozenců. Cítil z toho podivné, nepopsatelné svrbění, teď, když čelil sestře - co když byl ovlivněn více, než by rodina chtěla? "Norest je plný záhad, a málo z nich se ve skutečnosti skrývá ve smečkách."

Šedý v rychlosti vysvětlil důvod svého zmizení. Takto shrnutý mu přišel jako ještě závažnější, než když bral v úvahu všechny okolnosti, a doufal, že bude mít čas sestře o nich povyprávět více. Zastyděl se i za to, že to vyřkl tak rychle, ale teorie se mu potvrdily, protože otázka by stejně dříve nebo později přišla. "Také jsem potěšen, že vypadáš v pořádku." Jestli byla v pořádku, to trvdit nemohl, že. Rychlý sken, co provedl svýma růžovýma očima ale naznačoval, že fyzicky vyrostla do síly. A psychicky? Na takové nesmysly s přeci v jejich rodině nebral ohled. "Ne," odvětil klidně. "Ne tak docela. Poznal jsem mnohé, ale znalosti nepřináším na papíře, ale ve své hlavě." Tak třeba více o kamenech, ze kterých se dělaly zbraně, věděl. A rozhodně i o geografii, když cestoval. Už se těšil, až bude mít k dispozici něco jiného než dočasné zápisy do kůry.
Její otázka ho... Zasáhla. Věděl, že přijde, ale na sekundu se zdráhal odpovědět. "Jsem na cestě domů, ale dnes se ještě nevrátím." Oh, jak moc nechtěl vysvětlovat pravý důvod tohoto přání.

Dějství se stáčelo mnohými směry, a ať už syn svého otce i přes všechny řeči o zklamání měl rád jakkoli, něco mu na něm... Nehrálo. Znovu upřel zrak na jeho meč, a udělal krok ke zdi, jakoby se snažil proplížit ven. To už však nestihl, jelikož stáli jinde.
Ostrý chladný vítr se mu zarýval do kůže a i přes třas pohlédl na svého přítele, který se zdál být zmatený. Nezazlíval mu to - právě mu zemřela sestra. Ani Evar'la nevěděl, co dělat, a to měl obvykle aspoň nějakou odpověď či teorii na všechno. Odpověď na tuto otázku byla ale jasná a nezvratná. Smrt. Vzal větev, aby ji přihodil do ohně, a nenechal ho zkomírat jako jejich morálku právě teď. Přijít o zdroj tepla, to bylo poslední, co teď potřebovali. Nestál svým přátelům po boku, neměl přeci fyzický kontakt ozvlášť v oblibě - přesto si ale všímal Lancelotova prazvláštního manévru, přesto zaznamenal mumlající hlas ve větru. Kéžby dokázal nebesům poručit, ať se klidní, kéžby dokázal nechat zhrzelé duše spát, kéžby mohl pomoct mrtvým z hrobu vstát! Ale ne, stál tu, sám měl pocit, že mu tělo vypoví, a jeho přítel se trápil. Nerozuměl slovům ve větru zcela, ale dostatečně na to, aby si z kontextu vyvodil, co se dělo.
"Lancelote," oslovil okřídleného a přistoupil k němu, snažíc se vší silou ignorovat vítr a bodavý sníh. Nebylo to lehké - měl pocit, že odletí. Dostal se však dostatečně blízko, aby se mohli v klidu slyšet, a dokonce svou tlapu položil na Lanovo rameno, snažíc se tím upoutat jeho pozornost. Byl zrovnatak zhrzen ze ztráty života své kamarádky, ale jak ho učili... Nesměl se zastavovat. Musí být Lancelotův voice of reason, když ne fyzická podpora. "Vím, že se cítíš zle, ale její život už nic nevrátí. Nebyla to tvá vina. Nemůžeš ochránit všechny." Netušil, jestli to nedělá horší - Evar'la do setkání s těmito vlky tušil o interakcích s vlky mimo rodinu jen velmi málo. Neměl žádné školení v uklidňování sebe, natož v uklidňování druhých. "Musíme... Jít dál. Všichni. Potřebujeme tě." Vrhl pohledem po Báthory, a v růžových očích se tentokrát zračila skutečná emoce - náznak starosti a mokré zmrzlé tváře, po kterých se před chvílí kutálely slzy.

Zrovna ve vodě spatřil pohyb čehosi flekatého, pokojně plavajícího pod hladinou, když se stín přehnal přes vodu a částečky štěrku kolem rozvířily po okolí. Vyskočil na nohy a upřel zrak na čtyřkřídlou mladou slečnu. Jeho zvědavost byla rychle zažehnuta. "Zdravím," pozdravil vlčici nazpět, poměrně... Nudněji. Neměl nutkání dělat dramatické příchody. Ani neměl jak - byl vcelku spokojený, že se sem vyškrábal. Nebylo vlastnictví křídel trochu... Cheatování? Musel chvíli přemýšlet, jak reagovat na její enthusiasmus, a tak pár sekund mlčel, růžové oči těkající po jejím těle. "Evar'la. Je mi ctí." Narozdíl od ní mluvil bez úsměvu a vlastně bez jakékoli emoce na tváři. To bylo přeci zbytečné vyjadřování. "Pozoruhodné, vaše křídla. Smím-li se ptát... Jak fungují?" Nenapadlo ho, že by to mohlo být nevhodné. Mezi tímto a ptaním se, proč se tak mladá vlčice zdržuje tak daleko od smeček si však vybral toto.

Z prvotní reakce hnědého pochopil nejspíš tak to, že... Jeho dotaz nebyl pochopen. Zvláštní - měl pocit, že se vyjadřoval jasně. "Ovšem, neřekl jsem, že ne. Život je jedno velké učení," jeden velký tutoriál, jak by řekl jeden jeho flekatý známý z Přízračných. Přemýšlel, jak se přeladit právě do jeho mluvy - ta se totiž tomuto jedinci zdála být bližší, když ve své verbální i neverbální řeči i nadále působil odpudivě. Dělá to schválně, či je to obraný mechanismus? Filosofická debata tedy nejspíš nebude. Škoda - měl víru, že takhle starý pán, natož alfa, měl co nabídout. Možná byla pravda, že Azaryn měl novou politiku, ale vzpomínal si, v čem vyrůstal ohledně Ignisu. Nebezpečí. Ostražitost nutná. Rád by se bavil o azarynských vztazích se smečkami, ale hádal, že to bylo velmi předčasné.
Zůstal mlčet, chápajíc pohnutky, ale nechápajíc jejich provedení. Ptal se špatně? On sám neměl nekalé úmysly, samozřejmě, a Feier ho možná trochu zklamal tím, že si vůbec pomyslel, že někdo inteligentní by na takovou věc vůbec přivedl konverzaci. Evar'la se za inteligentního považoval. Ne emočně inteligentního, ale dostatečně chytrého, aby v boji... Vůbec nemusel spoléhat na své vlastní svaly, protože boj vůbec neměl nastat. Barbarské metody neprovozoval - a za ty považovat jak dominantně zvednutý ocas, tak vyceněné tesáky nebo nic neříkající smích. Nebylo třeba emocí pro komunikaci, přeci. Nehnul ani brvou na vyceněné zuby ani zamračenou tvář.
Střihl uchem. Nešlo to upřímnou řečí, nu dobrá, přejde ještě na upřímnější. Neměl co skrývat, konec konců. Kromě toho, že už měl namířeno domů... Až příliš dlouho, a že by asi potřeboval lepší stravování. "Jsem vědec. Badatel, možno tvrdit. Zajímám se o svět, experimentuji a píšu si o něm poznatky, abych je jednou sdílel a šířil mezi další, nevzdělané. Stejně jako vy jste na workshopu sdílel své poznatky o léčitelství." Šířit poznatky o léčitelství bylo výhodné pro všechny, když zrovna nemluvili o těch, kteří toho dokázali využít. Evar'la věřil, že je také na cestě na tom dělat dobrou věc, ale... Potřeboval ty poznatky. Dělal, co v Norestu ještě žádný. "Hledám jedince, kteří jsou ochotni sdílet svou moudrost všeho druhu. Alfy, omegy, léčitele i bojovníky... Nezáležeje. Proto se ptám - smím pomoci?" Něco za něco - on žádal pomoc, žádal vyprávění, žádal dobrou konverzaci. Nazpět... Byl ochoten pomoci jak mechanicky, tak svými vědomostmi či názory.