Príspevky užívateľa

No to by ho nenapadlo, že ponurý chlápek bude sám alfa Azarynu. Nebo napadlo? Nevyjádřil překvapení, jen uctivě kývl hlavou a dál pozorně poslouchal, co k jeho otázce pan alfa mohl říct. "Říkáte tedy, že sdílíte jen dovednosti, co se v žádné variaci neohroží vaši smečku. Je to ale... Vůbec možné? I dar podaný se šlechetným záměrem může být použit k nekalým úmyslům." Evar'la se nezlekl toho, že se jedná o alfu. Kdyby hnědý chtěl být obávaný, už by byl zvědavý mladík hnán zuby drápy - a to se nestalo, a tak se onen mladík tázal dál, ochoten se starším a jistě moudřejším zabřednout do filosofické debaty, aby se dostal k informacím, co chtěl. Vlastně neměl jednu konkrétní otázku, co kterou by se zeptal, zajímal se tak... Všeobecně. Chyba, říkal si. Ale také věděl, že ho jistě něco napadne, a tak jako tak se prve potřebuje s Feierem naladit na stejnou notu. "Smím vám pomoci?" Vrhl pohledem na žlutá kvítka rostliny, které léčitel sbíral, a pak zpět na něj. Sice nebyl nejobratnějším, ale Feier svou práci i se svým vzrůstem zvládal - proč by nezvládl přispět i on?

Nevěřícně hleděl na Lancelota, nechápajíc jeho posunky. A možná je vlastně někde uvnitř chápal a obdivoval - tento vlk ho chránil, i když věděl, že to ponese následky. "Lancelote, prosím, ustup, akorát to zhoršuješ pro nás oba!" Vyřkl větu, co bolela vyslovit. Skoro jakoby ji neříkal on sám. Musel se ale řídit logikou, ne? Bylo nelogické tu zápasit, nemělo to žádný smysl, a to byla jedna a jediná pravda. Oba si přeci uvědomovali, že vůdce měl pravdu, ne? Syn udělal pár kroků zpět, sledujíc to se zdrženlivým postavením. Nechtěl, aby takto otec s jeho přítelem mluvil, ani náhodou - ale o měl dělat? Chtěl chránit obojí, své přátele i svou rodinu, ale vlastně nepomáhal ani jednomu. Na čí stranu by se postavil, kdyby spolu začali bojovat? Povšiml si meče v otcově postroji. I na něm se mu něco nezdálo. Toto nebyla zbraň Milagy.
Vůdce udělal krok vpřed k Lancelotovi s vyceněnými tesáky, aby ho přinutil couvnout. "Patrně nevíš, o čem mluvíš. Nezasloužíš si být přítelem mého syna, nezasloužíš si být součástí této smečky a už vůbec si nezasloužíš mít rodinu, která tě tak vřele přijala," prskl vůdce, švihl ocasem a otočil se němu zády, nevyjadřujíc tím jedinou známku respektu. "Zklamání! Tak by vám měli říkat, oběma. Životy vašich rodin ztraceny v tragédii, pro sprostou blbost mladých, hloupých vlků. Slepých ke vlastní zodpovědnosti. Patetické!" Zvolal tmavý a přešel ke stolku. Tlapama do něj bouchl, až se několik papírů rozlétlo kolem. Oheň za ním hořel ještě více. A více... Než světlo v očích vlků pohltilo obrysy místnosti.
Zdálo se to být jako dny později... Nebo snad minulost, jiná realita, sen. Stáli na zasněženém útesu v horách, na stezce, kterou poslední dny procházeli, oheň plápolal v provizorním ohništi, a byli tam všichni čtyři - Evar'la, Lancelot, Báthory... A Henrietta, nehybně ležící v klíně svých sourozenců.

Věkový rozdíl byl znatelný - zatímco hnědý konal ze zvyku a přirozeně, Ivar konal tak, jak ho vychovali. Klidně, snažil se - veškeré pochyby skrýval za spolehlivou maskou z ledu. Přestože mu tento azarynský jedinec připadal nesympatický, neunahlovat se k uspěchaným soudům a závěrům. Vlastně by tu na sebe mohli čumět jak dlouho by chtěli, být to jen o očním kontaktu.
Byl to léčitel, bylo zřejmé. Nebo bylinkář. Mladý udělal pár kroků vpřed, aby nebyl pod kopcem, než se mu dostalo zvláštního přivítání. Zaujal však vlkovu pozornost dostatečně, aby kvůli němu rozpohyboval své svaly stvořené pro běh,a i to bral jako malé osobní vítězství. Otáčel uši za vlkem, hlavu také, ostražitý ve svém postavení - zvládl ale setrvat na místě. Měl pocit, že v boji by s tímto jedincem beztak neustál ani minutu, a tak spoléhal na své reflexy a připravenost zdrhat. "Jsem Evar'la, z rodu Milaga. Těší mne, pane." Nedostalo se mu vyloženého odmítnutí, a tak pokračoval v tom, s čím sem přišel. Žlutooký si nepotrpěl na formality, vypadalo to, přesto ale Ivar setrval u své zdvořilosti. "Je mi známo, že léčitelé ctí svá tajemství... Ovšem i že se v Norestu konalo setkání, na kterém se sdílely vědomosti z oboru. Pakliže jste léčitel - jak je to se sdílením vědomostí? Je to dáno smečkovou politikou či osobními postoji?" Sám se workshopu neúčastnil, ale jako tehdejší člen Přízračných o něm samozřejmě věděl. Jejich medik tam byl. Samozřejmě mířil k otázce: co jste mi ochotný prozradit vy? Nerad by odcházel z prázdnou, ale neměl problém se smířit i s negativní odpovědí. Sám měl co nabídnout.

Jak Lancelot viděl S'Arika, to bylo zcela na jeho představivosti, vzhledem k tomu, že se nikdy nepotkali. Evar'la však viděl vznešenou osobu, ke které vzhlížel. Měl planoucí modré oči, kterých se bál, a statné mohutné tělo, které obdivoval. Vyšší, než on. Mladší - tak, jak si ho pamatoval z mládí.
Jeho přítel nebyl zastaven varováními, ale vůdce to ignoroval. Oheň plál, osvětloval místnost, a vůdce se zastavil pod honosným mečem známých tvarů, když se Lancelot rozkřičel při obraně Evar'ly. Pomalu otočil hlavu jeho směrem, a pak i celé tělo, v očích zloba. Vůdce nemusel ale ani vyřknout svůj nesouhlas, protože syn se ozval první. "Nemluv takhle s mým otcem!" Evar'la se na Lancelota obořil s defenzivním šokem ve tváři. Bránil však... Otce. Jak něco takového mohl jeho dobrý přítel vyřknout? Byl to jejich vůdce, a pokud tu měl někdo moc jim udělat zle, moc je připravit o to štěstí, pevně věřil, že je to otec. Otec byl správně, vždycky. Měl pravdu, i když ji neměl. Všichni Milagové.
Modrooký poklidně vykročil k Lancelotovi. "Lancelot, ach, jistě. Přinášel problémy ještě dříve, než si je stihl uvědomit. Vlk, který od svých vlastních břemen utekl, a zanechal za sebou jen požár, co pomalu pohltil vše, co miloval. Bloudící, hledající sám sebe. Rozum, to jsi postrádal, když ho bylo třeba nejvíce." Seveřan vycenil zuby. Obcházel okřídleného v kruzích. Bylo vidět, že za opaskem má připevněn meč. Jen jedno mávnutí...
Evar'la stál opodál, zmaten tímto obrazem.

Evar'la byl velmi dobrý v předstírání, že vše je v pořádku - žádnou emoci nakonec v jeho tváři poznat nebylo, jako u valné většiny jeho rodu. Znak, co by jeden pokládal charakterističtější než fyzické vlastnosti, nebýt v norestu tolika... Výjimek. O nihilské části rodiny ovšem věděl jen minimum, ačkoli to plánovat dříve či později změnit. Až vyřídí znovushledání s otcem. Odér divizny mladému rozproudil úvahy, s kým se to vlastně setkal. Zkušenost byla cítit z počínání jantarookého vlka, a stejnětak určitá bariéra odpudivosti. Evar'la z něj oči nespustil, ni nepovolil ve svém klidném, sebejistém postoji. V mládí si zvykl na kamenné výrazy rodičů i divoké emoce smečky - výrazy ho nezastrašovaly, dokud neviděl zuby. Ne, že by v nich dokázal příliš dobře číst. "Nemohl jsem si nepovšimnout vašeho pachu. Znám již jednoho azarynského léčitele - jste na pracovní cestě?" Zajímal se, háček tu ovšem byl - mladík úplně nevěděl, jak konverzace začít. Hodlal tedy jít po tom, co uměl nejlépe - sdílení a zjišťování. Měl otázky.

"Zklamal jsi mě, jako nikdy jindy," zavrčel otec znovu, a Evar'la se i nadále krčil před jeho zlostí, nevěda co dělat. Svaly mu chably, neschopny pohybu bez povelu svého vůdce. Nebyl svým pánem a... Stejně neměl pocit, že by to tak bylo špatně. Toto byla jeho vina, a on tomu věřil.
Známý hlas Evar'lovi způsobil náhlé prozření. Ne dostatečné, aby si uvědomil, že je ve snu, ale dostatečné, aby si uvědomil, že na toto není sám. Modrooký seveřan otočil hlavu k příchozímu, zpražil ho ledovým pohledem, varujíc ho, aby se nepřibližoval. Pak se vrátil k synovi, zvedl hlavu a s opovržením se vzdálil, aby se rozešel po místnosti. "Vždy jsi byl poškozený. Vina na smrti tvé matky je stále tvá, a tímhle tempem s sebou do hrobu stáhneš všechny, na kterých ti záleží."
Evar'la opatrně napřímil hlavu, uši stále podřízeně sklopené. Neopovažoval se spustit oči z otce, dokud se díval, ale jakmile mohl, vrhl pohledem po Lancelotovi. Slyšel jsi? Stáhnu tě do hrobu, odejdi, říkal jeho pohled. Na druhou stranu se v něm lesklo cosi, co Evar'la v tomto snu ještě neprolil - slza. S mělkým výdechem, snad aby nikdo neslyšel jeho skrývanou frustraci, zvedl hlavu a podíval se na otce. "Omlouvám se, otče. Je to má vina." Nemohl odporovat, vůdce měl pravdu. Však?

Evar'la běžel po pláni. Byl sotva vzrostlé vlče a byl... Šťastný, odhodlaný uspět. Lovil sysla, zatímco jeho sourozenci seděli opodál a s kamennými tvářemi sledovali jeho počin. Nezajímalo ho, co si myslí - věděl, že mu úspěch přejí, a přestože nevěří v jeho schopnosti, budou ho podporovat v úspěchu aspoň způsoby, které budou skutečně efektivní. Chytil sysla, který naposledy vykřikl, než tělo ochablo. Mladý vlček kráčel ke své rodině, spokojen se svým výkonem. Přestože se žádné dobrá práce, Evar'lo, neozvalo, byl rád, že aspoň nezklamal. Nezklamal. A nezklame.
Roky ubíhaly v Kotlině, která mu byla i nebyla známá. Zde přeci žil celý život, byl to jeho domov, měl tu spojence, přátele. Sestry i bratry, Lancelota, Báthory, Arrakise, Roiha... Jenže vždycky, když se však objevil na scéně otec, celá iluze rodinné pohody potemněla a nabrala vážných tónů. Před sourozenci i před smečkou stál Ivar uvolněný, připravený ochotně konat potřebné, zatímco před otcem stál v pozoru jako voják, bez možnosti se vymanit ze síly disciplíny, ochotný splnit každé slovo svého vůdce. Obdivoval ho, vůdce Milagy - chtěl být jako on, a věděl, že je toho někde uvnitř schopen.
Sen se na chvíli rozpil. Jakoby ho něco táhlo ven, jakoby se něco snažilo zničit iluzi krásného života. Lancelot strčil do těla mladého samce, ale chlapec nehnul ani brvou. Nehnul by ani kdyby s ním třásl. Spal, a spal tvrdě, jako zakletá princezna.
Stál v podzemí. Místnost byla kulatá, ověnčená zbraněmi různých tvarů, a na druhé straně, před stěnou z pohacínajícího ohně, seděla u stolku mohutná silueta S'Arika. Cosi psal. "Otče," oslovil ho Ivar a vykročil. Byl k němu na cestě z průzkumné mise, předat zprávy. Nebo... Byl? "Už ani krok." Otcovo zavrčení se synovi zabodlo snad až do srdce a ihned zastavil, očekávajíc další instrukce. Seveřan pomalu vstal od stolku a odložil své brýle, aby s hlavou vysoko přišel až ke svému synovi. "Kde jsi byl?" Syn nedokázal odpovědět na tu otázku, přestože začínal tušit, na co se ptá. "Ty neschopná břečko problémů, odpověz!"
Evar'la udělal krok zpět a otevřel tlamu, ale z úst se mu neozvala ani hláska. Nechtěl zvednout zrak a spatřit fůru v očích svého vůdce. Bál se jí. Cítil, že oheň v místnosti se rozhořel více.

Potlačil touhu udělat krok zpět před cizincem a jen otočil obě uši jeho směrem, kdyby se náhodou rozhodl být nebezpečím. Nespouštěl z něho oči, ale zůstal uvolněn - kolik by beztak měl šancí zvítězit v souboji s někým vybaveným zbraní? Pokud s ní umí, ovšem. No, boj nepřicházel v úvahu. Růžové zraky si bílohnědého měřily, a tvář nenaznačila ani známku emocí. "Skrytá místa zřejmě živočichy přitahují, takže toto setkání nebylo nepravděpodobné," konstatoval, než si uvědomil, že vyřkl dříve, než o tom přemýšlel. Špatně! Nadechl se, aby to napravil. "Je mi ctí, Damiane. Jsem Evar'la, z rodu Milaga," oplatil představení. Netušil, jestli se jménem své rodiny vůbec stále může představovat, když rodinu dlouho neviděl, ale měl slabou naději, že Damian třeba ono jméno pozná a bude vědět něco, co třeba Ivar sám ještě nevěděl. "Zkoumal jsem tuto trubicovitou rostlinu... Či houbu. Víte o ní něco?" Hlavou naznačil ke kmeni stromu, který obepínala láčkovka. Nehodlal si nechat ujít příležitost zjistit cokoli, ačkoli měl tušení, že s tímto jedincem až tolik nepořídí. Mohl se ale mýlit - stihl si ho přecijen prohlédnout, a jeho vybavení říkalo, že možná nebude z barbarské rodiny.

Uplynulo pár dní, co se za pomoci svého přítele vymanil ze spárů magického sna, a už zase kráčel světem. Nedalo se říct, že už by byl zpátky ve formě, protože Evar'la úplně dobrou formu nikdy neměl - jeho tělo bylo vysoké a opředené hustou tmavou srstí, ale nezdravě hubené a tvář věčně zdobila nemocná únava - ale rozhodně se cítil lépe. Po přechodu hřebene klusal směrem na sever, konečně na cestě ke své rodné smečce. Své věci a objevy neměl s sebou, za ty dny a týdny v Norestu si je poschovával po nejrůznějších místech, jelikož poslední nářadí na přenos se mu už rozpadlo. Klusal údolím a obdivoval skály, co se v něm tyčily - obzvláště jedna upoutala jeho pozornost. Táhly se po ní velké šrámy a zaznamenal i plochy, kde se skála ulomila. Byl to přírodní úkaz? Eroze či třeba zásah blesku? Šedý si stoupl na zadní, aby tlapkou dosáhl na šrámy. Dle jejich tvaru předpokládal, že to muselo být něco vcelku tupého, ale velkého. Jak dávno? To už se neodvažovat ani dělat domněnky. Nedávné to jistě nebylo - všechny pachy opadly.
Otočil hlavu, když ho smysly upozornily na cizí přítomnost, která byla narozdíl od poškozených skal velmi čerstvá. Vlastně zmerčil hnědou srst velmi brzo. Nečekal, vydal se vpřed, doufajíc, že třeba získá odpovědi na své otázky. Už zdáli pochopil, že se vysoký štíhlý jedinec zdržuje u jakési žlutokvěté rostliny, a že je pravděpodobně zaneprázdněn. Nesl pach, který už poznal - Azarynská smečka. "Buďte zdráv," pozdravil mladý zdvořile a zastavil se níže v kopci, v bezpečné vzdálenosti.

Mladý vysoký vlk byl právě na své cestě nejsvatější: za objevy. Když zjistil, že rostlinná skladba Norestu je propletená druhy, co jinde neviděl, musel v tomto průzkumu pokračovat. Vcelku očekával, že se setká i se zvláštními druhy fauny, co třeba k oněm rostlinám přilnuly - ale nečekal, že pozná ještě zvláštnější vlky. Evar'la nevyžadoval cizí přítomnost pro vlastní žití, nepotřeboval schválení cizích a nehleděl na jejich emoce jako na kloudné vodítko k odpovědím na vědecké otázky, však i přesto musíme zmínit, že když po náročném výstupu dorazil k horskému plesu a usadil se na jeho kraji, aby sledoval tvory v čisté vodě, zaujala ho letící silueta. Jen pozorně nahl ucho, když vlčice letěla střemhlav dolů, jinak ale nepohl ani brvou. Nebylo přeci důvodu si myslet, že by sentimentálními výkřiky obav situaci zachránil. Byl si jist, že by na místo, kde by ve vodě přistála, stejně nedoplaval, a tedy by jeho snaha padla vniveč. Nechal proto zatím vlčici vlčicí, předpokládajíc, že si hledí svého, když letěla přes vodní plochu, a znovu upřel zrak do vody.

Evar'la byl začátkem léta už odhodlán vydat se k Přízračným. Už o jeho živosti díky rimorům jistě věděli, takže se nemusel strachovat, že otec dostane infarkt z překvapení, stále se ale obávat jeho reakce. Takový strach je vysoce irracionální. Musím jít, je to má povinnost, připomínal si. Udělal pokroky od svého neplánovaného odchodu z rodné smečky, třeba za poslední týdny si ozkoušel, že za příznivějších klimatických podmínek dokáže přežít i sám. Lancelota s jeho sestrou samozřejmě stále vídal a chtěl vídat, ale už ho nesvírala vlna nejistoty, když je pár dní či i týden neviděl. Norest byl pln zajímavých míst, tvorů i rostlin, a jeho náramně zajímal, ale byl čas... Byl čas se vrátit domů.
Mladý milagovec se rozhodl pro poslední noc v Kotlině, ve které se vcelku rád zdržoval. Skály poskytovaly dobré závětří, hory skvělý výhled, řeky a jezera stabilní zdroj vody a pláně s lesy vcelku snadný a stálý přísun kořisti. Stoupal vzhůru při západu slunce. Jeden by řekl: Ach, jak poetické! Ale Ivara estetická barva oblohy skutečně nezajímala. Zajímalo ho to, že si potřebuje najít úkryt, než začne pršet, a že už pomalu krápat začínalo. Jeho růžové oči však upoutalo něco jiného - slabě zářící objekt, co se skrýval mezi kmeny obyčejných jehličnanů. Opatrně přišel blíž, aby odhalil nohu obrovské houby. Stačilo zvednout zrak a spatřil i mohutný klobouk, který dával okolí zlatavý nádech. Přiblížil se ještě více a zvláštní úkaz obešel, zjišťujíc, že příjemně chladí. Nocoviště? Napadlo ho, že by pod kloboukem mohl přespat. Bylo tu sucho, konec konců. Toto ale jistě není přírodní, musí se jednat o další výplod norestské magie. Ať už ho touha po objevech lákala a pud sebezáchovy odrazoval jakkoli... Zvědavost nakonec zvítězila. Zůstal pod kloboukem sedět a sledovat ho, snažíc se zmerčit jakékoli další nevšednosti. Houba ale stále jen... Nudně stála. Evar'lovi se začaly zavírat oči, až nakonec upadl do spánku. Netušil, že tento spánek bude jiný.
Spal den. Dva, tři, možná více. Zeleň kolem bujela a provlékala se jeho srstí, ptáci přilétali a bez rezistence hostitele si ukradli pár chomáčů vlčí srsti pro svá hnízda. Evar'la však... Zdánlivě poklidně podřimoval, nevyrušen dějstvím kolem.

Že čajina neboli holka znamená pro Roiha někoho blízkého, to už začínalo dávat smysl. Zapátral v paměti, jestli si na Roihovu holku vzpomene, a skutečně mu vyvstalo pár vzpomínek společnosti velké vlčice se zrzavými zády. Anjel, měl ten pocit. Jeho rodná smečka byla propojenější než se mohlo na první pohled zdát, a něco Evar'lovi říkalo, že jestli se mezi ně bude chtít znovu přidat a žít podle nějakých standartů, bude si o každém z nich muset něco zjistit. Roihu představoval dobrý start, byl totiž krásně sdílný. "Sblížil vás takový zážitek?" Položil otázku ohledně uvěznění v horách. Skoro by řekl traumatický zážitek, ale narozdíl od žíhaného neměl potřebu používat tak květnatý jazyk. Neptal se na jejich cestu zpátky, protože oba žili, očividně, a také nechtěl více poukazovat na to, že jemu se cesta zpátky zrovna nepovedla.
Starý být mohl, skoro dospělosti dosáhl, ale ne, že by ho takové příběhy nezajímaly. Co skrývaly za tajemství? Bylo na nich aspoň trochu pravdy? Snad kvůli oné poznámce o věku už se na to více neptal, aby se náhodou neřeklo, že je dětinský. Nehnul ani koutkem, a poslouchal, co zapálený rimor vyklopí dál.
Obavy se mu naplnily, když byla odhalena identita ztraceného života. "Strýc." Jeho výraz se nezměnil, ale jistě uvnitř přemýšlel nad tím, jak se to mohlo stát, že zrovna Aikan, proslavený válečník, mohl padnout tlapou divoké zvěře. Divná ketka? Chtěl vědět víc! Z úcty k padlému však i teď polkl otázky na jeho osobu. "Epidemie, tedy? Možná má absence ušetřila medikovi práci." On chytil každou chřipku, každý bacil, a teď mohl být vlastně rád, že šli někam, kde se svými tuláckými společníky soupeřil maximálně s menší rýmičkou. Měl i otec tuto nemoc? Zřejmě žil, takže na odpovědi nešešlo. Jistě se to dozví. "Je vidět, že ti na tvých vlčatech velmi záleží, Roihu," konstatoval. Kéžby mohl říkat, že o něm taky takto otec mluví - ale byl si více než jistý, že to by se nestalo ani kdyby spořádali všechny omamné látky světa. A vlastně... By to dost možná bylo z pohledu vlčete potupné, trpět pohledem na tolik lásky, tolik emocí. "Čtyři nová vlčata. Je už rozhodnuto, čím smečce budou prospěšní?" Roihu byl rodič, jistě zodpovědný rodič. Mladý milagovec chtěl vědět, jak přemýšlí nad výchovou.

Dostalo se mu odpovědi poměrně rychle a bez rozmyslu, a přesto uceleně. Znělo to rozumně. "Souhlasím," vyřkl po krátké odmlce na téma přátelství. Upřímnost a důvěra. Potvrzovalo se mu, že starší vlk, kterého by skoro rád nazýval svým bratrem, měl nějakou moudrost. "Přemýšlel jsem - když už se naše cesty v Norestu dost možná rozdělí... Jak se dá přátelství zachovat?" Nemohl si pomoct a přemýšlet o tom trochu jako o produktu, který zestárne a přestane fungovat, ačkoli doufal, že tady tomu tak nebude. Děsilo ho rovněž to, že si bude muset dělat nové přátele, protože přátelé byli rozhodně užiteční.
Výzkum lidí by jistě měl co nabídnout, ale Lancelotovy námitky byly samozřejmě validní. "Hm. Jak zabránit takovému zhoubnému myšlení, které vede ke konfliktu?" Vyslovil otázku, ačkoli nad tím spíš sám začal přemýšlet a nečekal odpověď, pokud na to tedy jeho společník neměl jasný názor, který by rád sdílel. Přál si vymýtit agresivní chování, přál si najít způsob, kterým tyto primitivní instinkty v myslích vlků vypnout. Možná naše rodinná magie by mohla být klíčem? S pověstným Merger animo ještě neuměl, ale věřil, že i to bude jednou téma k hovoru.
Jejich kořist byl zajíc, co se nejspíš zatoulal dále od lesa. Evar'la by ho tu nečekal, a ani nebyl nadšen - zajíci byli totiž rychlí a obratní, a to znamenalo běh. "Plán?" Očekával, že už nějaký mají.

Usmál by se, mít to v povaze - ale Evar'la sotva měnil tón hlasu, natož výraz na tváři. Svět byl složen z faktů, které objevoval, a muset kvůli nim zpracovávat neovladatené matoucí emoce neměl zapotřebí. Nemohl zabránit tomu, že nějaké cítil, to byla pravda - ale dosáhl aspoň toho úspěchu, že se nijak výrazně nepojily na jeho gestikulaci. Vlk byl ochoten sdílet, a tak mladý stejně ochotně naslouchal. Je jeho očima? Už si to spojoval - Ikkeho oči nevypadaly zdravě. "Takže jde o případ vtištění v učenlivém období, pozoruhodné." Řekl si to spíše pro sebe, ale stále nahlas. Rád si vše nechával pro sebe, ale přišel žádat odpovědi na otázky, tak proč neříct nahlas, co si z nich bere, když už mu byly ochotně darovány. I on byl konec konců ochoten se podělit o své znalosti, i když tušil, že starší jedinec jich bude mít více. Obzvlášť léčitel! Léčitelům vděčil za svůj život. "Jakým způsobem se vám povedlo ji vycvičit? Dokáže plnit příkazy, či pomáhá pouze příležitostně, když z toho má rovněž užitek?" Skoro přemýšlel, že by si také opatřil zvířátko, kdyby to znamenalo mít věrného pomocníka. Pomocníka, co nemluví a nemusí na něj plýtvat cennou sociální energii. "Modrá," zopakoval domnělé jméno modré sojky, sledujíc její chování.

Mladý Milagovec se sice zatím ještě nevrátil domů k Přízračným, jak zamýšlel, ale to neznamenalo, že by byl bez zaměstnání. Chodil po kraji, zkoumal zajímavé věci, a zjišťoval, že ten svět je vlastně hrozně zajímavý, když ho nepokrývá metr sněhu a nelítají rýmičky. Ne, že ho s jeho pochroumaným zdravím netrápily nějaké dráždivé vůně jara a zeleně, ale to byla oběť, kterou musel přinést. Dnes šel podél říčky, než se zastavil u stromu, který nesl něco, co ještě v životě neviděl. Kmen staršího dubu byl ověnčen zvláštní houbou, jak Evar'la vyhodnotil láčkovku severní. Seděl pár metrů od stromu a sledoval, jaký efekt má ona rostlina na své okolí. Houba lákala hmyz, který přilétal a lezl dovnitř - jak zvláštní! Plánoval se podívat blíž, možná i zkusit vylézt výš, protože láčkovky rostly výše na kmeni, ale to uslyšel vzdálené kroky.
Přesměroval zrak tím směrem a brzy si všiml cizího kožichu v hnědobílých barvách. Samec, nejspíš v podobném věku, vzrostlý, ale stále menší jak vyzáblina Ivar. Růžové oči cizince provázely, než se rozhodl přestat zamyšleně čumět a promluvit. "Zdravím." Uši namířil za příchozím, ale zůstal sedět naproti dubu s jeho objevem. Hleděl i mluvil bez náznaku emoce.