Príspevky užívateľa

Ve jménu možnosti nabít nové poznatky se vydal za bílým cizincem, co páchl po smečce. Přišel s hlavou nahoře, ocas pokojně dole, na tváři neprůstřelný neutrální výraz se špetkou zvědavosti. Zatím mu nedošlo, že vlk, kterého oslovil, nic z toho nemohl vidět - ale ono něco divného, co na něm předtím zaznamenal, začínalo být jasnější. To pozorné otočení jeho směrem, pohled do prázdna... "Je mi ctí, Ikke z Azarynské smečky. Mé jméno je Evar'la." Uvažoval, jestli zmínit svého otce a svou dřívější příslušnost ke smečce, ale rozhodl se pomlčet, kdyby náhodou existoval skandál, o kterém nevěděl. Byl dlouho pryč, a vlastně ani název azarynská smečka slyšel poprvé! Pach mu byl povědomý, ale měl otázky. "Neruším? Povšiml jsem si vašeho ptačího společníka. Chtěl jsem se zeptat, čím to je, že se u vás drží tak blízko. Jste-li ochoten zodpovědět dotazy, ovšem." A chtěl se zeptat i na mnohem více, ale rozhodl se být opatrný. Byl více než schopný ukecanosti, když byl po uši v předmětu zájmu, ale nechtěl být neslušný. Pozoroval zvláštní chování modrého ptáka téměř analyticky. Bílý nepůsobil nepřátelsky, ale už jen kvůli smečce se mladý vlk nutil do obezřetnosti.

Všímal si, že Roihu moc rád vše komentoval. Pomyslně si zaznamenával, o co jevil zájem nejvíce, a jak to poté interpretoval. Podivuhodná podívaná - tohoto jedince by hrozně rád vyslechl o mnoha věcech, protože vypadal, že na všechny bude mít nějaký názor, ale také měl takové tušení, že tak dlouho by sám mluvit a konverzovat nedokázal. Toto byla pro Evar'lu vlastně velmi vysilující konverzace, jak mu pan požár dával tolik podnětů, o kterých přemýšlet.
Dozvěděl se, že i jeho společník tu v zimě uvízl. Asi měl více štěstí, než Evar'la - nebo se mu jednoduše vyplatilo neřešit vše jako asociální sólo misi. S někým, kdo byl nazván čajinou. Asi nebyl na cestě Roiha potěšit, protože slovník, kterým ho zahlcoval, mu byl i nadále velmi cizí. Nebyl si jist, jestli se jedná o citově zabarvenou přezdívku, nějaký druh zvířete či jestli zapomněl nějaké jméno. "Čajinu?" Snažil se chápat, a tak se ptal. Cítil se skoro jakoby mluvil s nějakym turistou v cizí zemi, nebo jakoby on byl ten turista. A to se učil henobštinu, jazyk také totálně cizí! Nebál se vyslovit své dotazy. Ufouni patřili také k těmto neznámým slovům, ale pečlivě si to uložil do slovní zásoby. "S takovými vymyšlenými bytostmi nejsem seznámen." Vtipné, že to říkal on, kdo v útlém mládí trávil čas s imaginárním kamarádem, že? No, ty vzpomínky svému okolí nepřiznával, aby nepůsobil jako iracionální šílenec.
Dostalo se mu informací, které byly velmi cenné. Hned se bude lépe stavit před otce, když trochu věděl, čím si prošli, když měl nějakou informaci odstraňující nejistotu. Bylo toho však více, než čekal. Úmrtí i narození? Záplavy? O kolik toho přišel, jéminkote? "To zní jako mnoho smečku-měnících událostí," konstatoval. Možná to bylo dobře, že tu nebyl, protože si nedovedl představit, že by smečce dokázal příliš pomoct s tolika problémy. "Pověz mi víc. Kdo zemřel? A zbytek přežil ve zdraví? Čí vlčata?" Zajímal se stále s tím ledovým výrazem. Měl takové povědomí, ale chtěl si potvrdit domněnky.

Objevování Norestu se ukázalo být lepším zabavením, než kdy očekával. Mohl trávit čas sám se sebou a nerušeně rozvíjet své znalosti - bádat nad přírodními jevy, potvrzovat a vyvracet své teorie drobnými experimenty a mapovat si kraj. Takový potenciál objevování světa bylo! Škoda, že s sebou neměl něco, do čeho by své nové poznatky zapsal, jak dělával doma. Přestože ohledně návratu domů cítil tíživé pocity, které ani pořádně nechápal a nedokázal popsat, vidina možnosti zapsat všechno, co se za ty měsíce naučil a naschromáždil, zněla... Povzbuzujíce.
Vřesoviště bylo vskutku kouzelné místo. Ne, že by ho tak sám Evar'la byl ochotný nazvat, to by bylo přeci označení citově zabarvené, a to u něj nikdy nebyla podporovaná vlastnost... Musel ale přiznat, že taková lokalita byla unikátní. Mohla by být bohatá na druhovou diverzitu. Zrovna zkoumal květenství vřesu, když si nedaleko povšiml vcelku výrazné bílé srsti. Zvedl hlavu. Pokládal si očividnou otázku - interagovat či neinteragovat? Na mysli měl teď výzkum - zrovna před obdivováním vřesu totiž opodál položil barevnou návnadu z výrazných květů, co tak různě posbíral. Cizí přítomnost ho dnes ale lákala. Ne na všechny otázky si mohl odpovědět sám, že? Vlastně na jejich valnou většinu. Rozklusal se tedy za cizím vlkem. Zachytil poblíž něho modrého ptáka. "Zdravím!" Pozdravil ho formálně, hlasem bez známky emocí. Zpomalil a poté přešel do zastavení - respektoval bezpečnou vzdálenost i osobní prostor. Sám si svého velmi cenil. Cizí se mu zdál být podivný, a za to nemohl pach naznačující příslušnost ke smečce.

Létal myšlenkami v oblacích a pohledem po vrcholcích za jezerem, ne ale tím nepřítomným způsobem. Své smysly nechal na pozoru, stále byl v terénu a sám, a zanedloucho díky tomu zaznamenal příchozí vlčici. Do nosu ho udeřil známý pach, který si ihned přiřadil. Štěstí na oběd dnes neměl, ale toto by se jistě jako štěstí dalo považovat také. Postavil se na všechny čtyři a otočil se, aby známou tvář své sestry přivítal. "M'Raan!" Své překvapení sice jeho výraz nepřiznával, ale fakt, že na ni zíral a prohlížel si ji mluvil za své. Vypadala starší, než co ji naposledy viděl - ale to však i on. Dospívali, a obávaná dospělost už nebyla tak daleko. "Nápodobně." Sestra dostala jeho mysl do komplikované situace - toto byla totiž jedna z těch situací, co si sice připustil jako možnou, ale nepravděpodobnou. Představoval si, jak se s M'Raan shledá až doma. Nečekané setkání to bylo bezpochyby pro oba.
No, a teď přicházel jeho klasický problém. Byl zahlcen myšlenkami, chtěl mnoho říct, tolik měl otázek a tolik ho zajímalo, ale nevěděl, čím začít. Pootevřel tlamu, ale zase ji zavřel. Proč cítil tento ošklivý pocit okolo sestry, a co to vůbec bylo? Vina, prázdnota, radost? Mohlo za to dlouhé odloučení? Nadechl se a popošel blíž. "Ztratil jsem se při shánění materiálů k psaní. Zimu jsem strávil ve společnosti tří vlků, později už jen dvou, a to za hranicemi Norestu. Jeden z nich mě teď doprovodil zpět. Jsem na cestě k Přízračným... Oklikou." Nevěděl, proč se v něm najednou tolik slov rozhodlo utéct nahlas. Small talk mu nešel, ačkoli s členem rodiny to nebylo tak zlé. U těch věděl, že s nimi už v základu sdílí určitou podobnost - všichni se řídili logikou, pravidly a ctili moudrost. Nebo aspoň většina rodiny. "Myslel jsem, že se zeptáš," odůvodnil rychle volbu svých slov.

Očekával otázky tohoto typu, ale stejně se musel k odpovědi nutit. Věděl, že důvod jeho absence je naprosto logický a ať si kdo chce říká co chce, byl pravdivý, ale pravdou bylo i to, že ho sám viděl jako hloupý. Skill issue. Mohl si za to sám. Nepochyboval sice o tom, že otec bude rád, že je živ, na druhou stranu se bál, co bude to nadšení provázet. Vyhubování? Zákazy? Pravděpodobně. "Ztratil jsem stopu ve sněhové bouři, když jsem sháněl nějaké materiály. Myslím, že shodou okolností to bylo někde zde, v Kotlině," na moment se rozhlédl směrem k horám, které celé údolí obepínaly. Přes spršku je neviděl, a přesto tušil, že ani vizuální kontakt by nepomohl. Svět vypadal v různých ročních obdobích tak rozdílně a on měl často sklony se nedívat pod nohy, když měl zrovna na práci nějaké hluboké uvažování. "Zimu jsem strávil mimo Norest ve společnosti tří- dvou tuláků." Zážitků měl za zimu víc jak dost, ale nehrnul se do podrobného sdílení. Roiha možná znal od pohledu ze smečky, dokonce si vzpomněl, že to byl rimor, ale to neznamenalo mu automaticky říci všechno, dokud nebyl tázán a nebylo to relevantní téma. "Co znamená "ufouni"?" Zvědavý on skutečně byl, a nepatrně naklonil hlavu nad neznámým slovem.
"Potkali jsme se, ale těší mě," pokýval hlavou. Řečené informace potvrzovaly hned pár věcí. Smečka stále existovala, otec byl stále Ordem a někdo si ho ještě pamatoval. Skoro začínal věřit, že návrat domů bude vlastně naprosto v klidu, Roihu zněl upřímně a nějakým záhadným způsobem i povzbudivě. Svět se točí? Už se téměř také ptal, než se rozvzpomenul, jaký význam to slovní spojení má. "Jak se smečce daří? Byla tu zima taktéž intenzivní?" Jal se vyzvídat. Měl pocit, že když tyto otázky položí členu smečky, nebude je muset pokládat otci. Cizí pohled mohl být také velmi zajímavý.

Nikdo nevypadal ve formě zmoklé slepice zrovna nejlépe, Evar'la si odpustil očumování svého nového společníka. Nepotřeboval se srovnávat s ostatními, i když to by jistě nebyl důvod, proč na hnědavého koukat, spíše... Nechtěl čumět, dokud za tím neměl jasný důvod a myšlenku. Ostatní si jednoduché zkoumání pohledem často vykládali zle. Myslil si, že sledovat ostatní je mnohem lepší ve chvíli, kdy o něm neví, protože pak se nemusel zabývat celou tou sociální stránkou poznání.
No, času na to si rozmyslet postup nedostal dostatek, ale to by ho asi musel žádat nekonečné množství. Vlastně cítil vděk, že ticho provázené bubnováním deště vlk přerušil. Potvrdily se mu teorie. Otočil k němu pohled, trochu se narovnal a poslouchal. "To je správná domněnka. Jsem Evar'la, mladší syn S'Arika. Vracím se k Přízračným." Ještě tam nebyl, takže nemohl říct vrátil jsem se, že. Vlastně se tam vracel oklikou, a teď se zachvěl, že setkání se členem smečky by mohlo znamenat okamžité povolání domů. Poznámka o výrazech byla namístě. Ta ho shodou okolností v kombinaci s pohledem na velmi expresivní tvář soudruha přivedla k uvědomění. "Vy- Ty jsi Roihu." Konstatoval opatrně. Jména byla těžká na pamatování, ale tvář si pamatoval dobře. Něco ve smyslu toto je u tebe nežádoucí chování a takto ukazovat okolí nestálé emoční pochody je zhoubné mu totiž bezpochyby bylo vysvětlováno s příkladem právě tady Roiha, a to už kdysi dávno. Skoro se z toho cítil staře. Možná to byl sklon k puberťácké rebelii nebo skutečně touha po pochopení, že mu teď Roihovo chování a právě expresivita připadala tak fascinující. "Očekává smečka můj návrat?" Dotazů měl spoustu, ale doufal, že některé odpovědi mu budou odhaleny samy.

Pokusu o meditaci nebylo souzeno dlouhé trvání. Myslil si, že kapky deště a všobecně zvuky přírody budou nerušivým elementem, který snadno nechá rozplynout v šum, ale nedokázal se soustředit dostatečně. A pak přišly zvuky, co do pozadí zkrátky nezapadaly a přibližovaly se. Otevřel oči, hledíc do deště, co kraj opředl mlžným oparem. Blížil se vlk, menší, trikolórně vzorovaný. Ivar na něj zíral, ještě zpola opřený o strom. Kdo to byl? Ach, jistě - nějaký ubožák, co poeticky sdílel stejný osud překvapený počasím... Jenže to je jednoduchá odpověď, a po té Evar'la netoužil. Kdo to byl, to byla otázka jeho zájmu. Odkud? Co uměl? Co si zažil? Čí byl. A ještě důležitěji - znali se?
Dříve než si stačil stanovit přístup, kterým chce s příchozím hovořit, jeho suché útočiště už bylo narušeno a dokonce se mu dostalo i pozdravu. Na sekundu zůstal šokován jeho formou. Znamenal tento emocionální tón něco? Nějaký jasný vzkaz, jak měl reagovat? No, bohužel tento slovník neznal. "Zdravím." Opětoval formálněji, ale bez známky emoce. Zběžně si jedince prohlédl a pak odklonil pohled zpět do kraje pod nebeskou konvicí. Znal ho! Rozhodně. A odkud? Na to byla poměrně snadná odpověď, když jediné místo, kde kdy aktivně interagoval s vlky, byl domov. Přízrační. To ještě více komplikovalo situaci! Teď ještě více nevěděl, co říct, a zůstal se i přes risk trapného ticha opírat o strom a předstírat neexistenci.

Pokračovat směrem k rodné smečce se lehko řeklo, hůř dělalo, když se během jarní přeháňky úspěšně ztratil jak v terénu, tak v následování svých cílů. Pobíhal mezi svahy, schválně oddělen od vlků, se kterými strávil posledních pár měsíců, a hledal přístřešek. Snaha osamostatnět svou schopnost přežití se mu zatím příliš nedařila. Po krátké chvíli, kdy mu kožich promokl až na kůži se hubený dlouhán uchýlil pod košaté koruny stromů uprostřed Kotliny. Nebylo to sice stoprocentní sucho, ale lepší, než nic. Oklepal se, popotáhl a zahleděl se do koruny, co mu tak laskavě poskytla nouzový přístřešek. Dovolil svému tělu na chvíli vypnout, opřít se o kmen a poslouchat kapky deště narážet do země i listů stromů.
"Jak je asi starý?" Zamumlal, vnímajíc brázditou borku, které se zády dotýkal. Napadalo ho mnoho otázek, ale rozhodl se je zahnat. Posledních pár dní a týdnů si pokládal otázky mnohem důležitějšího rázu - jak bude vypadat návrat domů? Měl se jen dostavit, oznámit svůj příchod a začít žít tak jako předtím? Ano. Plán to byl jasný, přímočarý, tak jak se od něj čekalo. Uvědomoval si, že je to jeho povinnost, a i přesto ho vidina návratu domů nenaplňoval štěstím. Co když se mnoho změnilo?

Přikývl. Popíralo by to zákony přežití, a co víc, popíralo by to logiku. "I rodina, členi tlupy či smečky a spojenci," dodal. Evar'la si dokázal odpustit sentiment, co jeho kolegu zdálo se poháněl. Přátele díky svému zimnímu výletu měl, a ani netušil jak - a to ho na tom možná děsilo. Nerozuměl na sociálních interakcích snad ani polovině, a takové poznání vás snadno znepokojí. "Co myslíš, že je nejdůležitější na přátelství?" Neodpustil si otázku, když už k tomu hlava zabloudila. Lancelot měl rozhodně mnohem více emoční inteligence, než o jaké se Evar'lovi vůbec zdálo.
I on měl pochybnosti o lidech, ale stejně silná byla poetická symbolika tohoto dilema. "Skutečně inteligentní jedinec, nezáležeje na jeho druhu, by rozpoznal, že schopnost tolerovat jejich rozdíly a spolupracovat může vést k benefitům pro obě strany." Zvláštní, měl pocit, že to navazovalo na úvahu o přátelství. "Ale myslel jsem pozorování z dálky. Bytost bez ponětí o cizí přítomnosti se chová přirozeně, a to je to co by mě zajímalo." Dovysvětlil. Varianta studia, při kterém vůbec nemusel se subjektem interagovat, dokud nebude mít dostatek znalostí na to předvídat jeho další kroky, se mu jevila sympatičtěji.
Že by kolo mohlo být strážným místem, to neznělo vůbec zle. Vysoké místo a poloha u řeky by dávala smysl. Proč ale takový tvar?" Jemu dávalo smysl vcelku i ono vizuální vytyčení teritoria.
"Kořist," prohlásil náhle. Čichové buňky totiž zaznamenaly příslib oběda. Vpřed, nedaleko od řeky. Ještě někdo měl na maso chuť, dravý pták na obloze - tam se ale Ivar nedíval.

Po znovunavrácení stability už si dával větší pozor, aby si pod nohy koukal. Znamenalo to méně obdivovat svět kolem sebe, ale stále o něm mohl přemýšlet, takže vše při dobrém. Aspoňže úsměv na Lancelotově tváři manévr přinesl, ačkoli podtext nebyl zrovna veselý. Jako obvykle chvíli mlčel, snažíc se vymyslet, co bylo vhodné odpovědět. "To od nich nebylo rozumné." Tím bohužel přiznával, že ani on sám nebyl dokonalý, ale i to si už dávno uvědomil. "Myslím, že všichni občas potřebujeme někoho, o koho se opřít. Obrazně řečeno." Lekce, kterou se i přes svou frustraci ze závislosti učil už od mládí. Spolupráce se vyplácela, smečky měly smysl. Obdaroval Lancelota pohledem. O koho jsi ochotný se opřít ty? Brzy své oči zase přesměroval na cestu.
Zpět k tématu. Lidé, bytosti opředené fantastickými dohady. Nikdy žádného neviděl, a ač něco mál slyšel a město samo bylo jistě zdrojem mnohých odpovědí, měl takový pocit, že je to jedna z disciplín, na které nikdy nenalezne pravdivé a přesvědčivé odpovědi. "Bylo by zajímavé někdy nějakého pozorovat. Třeba by jejich fyziologie a chování leccos vysvětlovalo." Souhlasil. "Máš vlastní teorie?" Zeptal se. Sice je nemohl potvrdit ani vyvrátit kvůli nedostatku dat, ale slyšet jiné pohledy bylo vždy poučující.

Možná nebyl dobrý nápad se vzdalovat od vlků, se kterými strávil posledních pár měsíců. Ne ne, nebyl to dobrý nápad. Evar'la ale věděl, že musí - domů se přeci nebude vracet někomu za ocasem, což stejně považovat za neuctivé a nereprezentativní, bude se totiž vracet pěkně s hrdostí a kamennou tváří, aby dokázal ustát ten tichý souboj s otcovou pasivní agresí, která v jeho představách byla každý den jen horší a horší. Neměl ale na výběr, ne? Rodina mu byla přední, říkal to a hodlal si za tím stát. Rodina ho udělala tím, kým byl. Tak proč cítil ten nechutný stres? Proč cítil?
Že nebyl dobrý nápad ani směřovat do hor se mu potvrdilo ve chvíli, kdy se nad vrcholky začala stahovat mračna. Zatím nepršelo, ale tušil, že by mohlo začít brzy. A on potřeboval nutně ukojit základní potřebu, hlad. Následoval zaječí pach už hodnou hodinu, ale skrz horské cestičky a polámané porosty to nebyla jednoduchá cesta. Kořist byla konečně na dosah, akorát na otevřenějším břehu nějakého jezera. Zatnul všechny svaly aby se připravil na sprint a pak se skutečně rozběhl. Chvíli si myslel, že už ušáka má, ale opak byl pravdou. Utekl! A celkem s přehledem. Hubený dlouhán se svalil na zadek, aby se vydýchal. Neúspěch. Dobré, nevadí. Otočil hlavu k jezeru - aspoň pěkná scenérie tu byla. Co žilo v těhle typech horských biotopů?

Přikyvoval na Lancelotova slova. Dávaly smysl, nahoře by se k potravě dostali ptáci. A Slunce? On sám by opravdu tak dlouho na slunci nevydržel! Ta umělá věc musela být vyrobena z něčeho, co přežije intenzivní horko, chlad i silný vítr a srážky. "Pokud lidé ten přístroj nepoužívali jako past při lovu ptáků," napadlo ho. Vylézt nahoru, mávnout kopím... Pasti byly dobrá věc - fungovaly, když čistá fyzička selhala. Vylézt nahoru? No, tak to si neuměl představit. Svým tlapám mohl těžko věřit v chůzi a běhu, natož ve šplhu. Jeho společník měl pravdu - ke skladování potravy by kolo bylo skutečně neefektivní.
Trochu vyveden z míry zamrkal, když ho před zásahem země zachránila cizí tlapa. Zvedl zrak, zatěkal jím ze strany na stranu a zase se zvedl, jakoby se nic nestalo. "Ano." Pojďme ignorovat mou neohrabanost. Kéžby se mohl prohlásit tak hbitým, zručným a houževnatým jako jeho přátelé! "Říkal jsi...?" Naklonil hlavu na stranu, obávajíc se, že narušil Lancelotův proud myšlenek, stejně jako narušil svůj.

Kdyby Ivar věděl, s jakou obavou nad prostým získáváním informací jeho kamarád přemýšlí, jistě by se mu to snažil osvětlit. Jenže nevěděl, a zůstaly mu jen domněnky a představy, jak s otcem a Lancelotem budou někdy sedět u ohně a vést rozhovory o zajímavých tématech. Táboráky... Ani netušil, že si k nim vyvine dobrý vztah. Dříve ho oheň děsil, představoval zdroj nejistoty a otázek, dnes věděl, že přináší teplo nutné k přežití a trochu barvy do ponurých tváří. I do té otcovy, určitě. Srdce se mu z něho chvělo mrazící trémou, ale i hrdostí na svou rodinu.
Natočil ucho k vyřčenému zamyšlení. Pozoroval, jak se kolo a budovy kolem lesknou - byly snad z kovu? "Na to bych i já rád znal odpověď," pokýval zamyšleně hlavou. "Vím, že lidé... Prý se pohybují po dvou, aniž by užívali hrudní končetiny. Možná tím? Ta kruhovitá struktura by mohla být nějakým skladištěm jídla, aby se predátoři nedostali k tomu nahoru... Nebo signálním prostředkem, vizuálně značící začátek území... Jestli je kovová, tak by také mohla sloužit k zachycení blesků a,-" přestal mluvit. Měl příliš mnoho teorií a docházelo mu, že by je neměl vyslovovat, pokud si to více nepromyslí. Hrozně chtěl jít blíže, zjistit více! Ale věděl, že to nejspíš není bezpečné. Růžové zraky zůstaly na strukturách dlouho. Déle, než by měly - mladý chlapec se totiž ani nedíval pod nohy. Zakopl.

Souhlasil s tím, že z věděckého hlediska byla škoda, že Norest neměl svou manufakturu na zpracování kovů. Byla škoda, že tu nebyli znalí vlci, kteří by to považovali za vášeň a byli ochotní učit ostatní. Minimálně žádné neznal, jeho společník byl v tomto ohledu prostě obdivuhodný unikát. A co, že na tom měla vinu i vrozená magie, však ty vědomosti byly skutečné, věčné a vždy byly a budou hodnotné. Ivar chtěl tuto myšlenku vyslovit, ale usoudil, že na to nebyl tázán.
"Hm," hlesl, snažíc se zvrátit zklamání, "můj otec, strýc i teta by ti jistě dokázali aspoň vyprávět o způsobech, co se používali na severu, když o to požádáš. Nebyli tam sice tvůrci-kováři, spíše válečníky, kvůli krušné historii, ale znalostí mají dost." Ani on pořádně netušil, jak přesně to v Henobu s kovem dělali, a rozhodně by se rád přidal k takovému výkladu. Teď bylo otázkou, jestli příbuzní budou dostatečně sdílní.
Slunce stálo vysoko na nebi a město se přiblížilo. Po odmlce věnované jen skenování blízkých struktur, přesněji lunaparku skrytém v porostu, se napřímil. "Fascinující výtvor," konstatoval. Toto bylo mnohem víc, než o čem sníval. Lidé, jaká to záhada! Jak oni vytvářeli takové věci?

Byla to pravda pravdoucí. Nepochopení nebylo vůbec tak zlé jako zneužití informace nebo zbraně pro špatnou věc, ale ve světě komunikace nebylo zrovna vítaným hostem. Evar'la si říkal, že jeho problémy a starosti se těm někoho, kdo zažil vyvraždění rodiny nevyrovná, ale pamatoval si i příběh, ve kterém mu otec říkal, že každá větší rodina má nepřátele. Mocné, lstivé nepřátele, kteří neslyší na dobré slovo.
Otázka ohledně zbraní ho nepřekvapila, ačkoli očekával spíše otázky na onen nerost. Musel sekundu zůstat zticha, v myšlenkách. Co vůbec mohl prozradit? Řeč o možných kudlách v zádech se ho dotkly víc, než si uvědomoval. Lancelotovi věřil naprosto, svěřil by mu vlastní život... Ale jak velkou váhu měla tato formule, když vlk občas byl prostě nucen vložit svůj život do cizích tlap, aby přežil? Ne, Evar'la by Lancelotovi svěřil své knihy. Poznatky, vědění, možná i úsměv, kdyby to uměl a viděl v něm smysl. "Je mi známo, že zbraně do Norestu přinesla právě moje rodina, minimálně mezi Přízračné. Ano, mnozí z nich umí používat zbraně, ale máme je jen pro výcvik, lov a obranu." Tímhle odpovídal na otázku podrobně, ale neprozrazoval příliš. Nevěděl, jak to bylo teď, ale vůbec by mu nevadilo, kdyby zbraně nechali spláchnout do moře a zreznout na jeho dně. Ne, že by to nebylo zajímavé umění, jen... I Evar'la se o čepel wary jednou řízl, a neměl zájem se toho dožít znovu, natož v boji. "Ovšem výroba zbraní... V domovině Milagy měli své způsoby i bez magií, ale Norest v tomto není rozvinutý. Pokud tu uvidíš zbraně nepocházející z cizích krajů, jsou to buď nalezené původně lidské výtvory, magicky upravené materiály nebo primitivní vyrobené nástroje." Kovář určitě bude chtít vědět, jestli má konkurenci, a tak mu dopřál, co věděl a do čeho přicházel.