Príspevky užívateľa

Vždycky si říkal, že mít nějakou takovou užitečnou magii by se mu líbilo. Mohl by skutečně pomáhat vlkům kolem sebe, byl by chtěný... Na druhou stranu, když nad tím přemýšlel více a z různých úhlů, ztratil zájem. Musela to být velká zodpovědnost a tlak, být vnímán jinak kvůli své magii. Sám o té své věděl jen díky otci, co nahlédl do jeho mysli - nikdy ji však nepoužil, ze strachu, že by to dělal špatně. Slov, že Merger animo musí ke správnému pochopení být naučeno pod dohledem mistra, si vážil. Doteď ale přežil bez magie, a skoro ocenil, kdyby všichni byli stejní - žádné magie, žádné speciální schopnosti, jen zasloužené naučené talenty a vědomosti.
Ke smečce se tedy přidat chtěl. Tmavý na něj poočku mlčenlivě hleděl, když se snažil nalézt vhodné přirovnání. Trefné, musel přiznat. "Vskutku bolestivá to myšlenka," souhlasil. Kdyby viděl někoho trhat jeho výtvory, které myly nadmíru křehké... Ani si nedokázal představit, jak by reagoval. Dar je darem a neměl by být zpochybňován. "I dobré úmysly můžou pochopeny zle a vést ke zkáze." Takový svět byl. Vlci nemluvili jasně a narovinu, měli jiné záměry. Byl rád, že s Lancelotem si v tomto rozumí - bohužel věděl, že po zemi kráčeli i tací, co měli úmysly jiné, neshodující se s jejich představami.
Přikývl. Vlastně teď byl vhodný čas mu povědět o troše geografie, co by ho mohla zajímat kvůli oboru, ne? "Hory od nás na sever," kývl hlavou k štítům hor v dáli za lesem, "obepínají údolí zvané Kotlina. Odtud je dokonce vidět nejvyšší vrchol. Jsou to holé skalnaté vrchy, většinou. Zalesněnější pohoří se nachází zhruba uprostřed Norestu, Nízké hory. Můj otec tam často hledal nerost zvaný Skuthra, co užíval na ostření zbraní." Myslel si, že když tam byl nalezitelný nějaký kámen, určitě se tam najde i něco zajímavějšího. Třeba právě to, co poptával jeho společník.

Nejistota ve věci cesty okolo města převažovala, a tou se Evar'la nerad nechával ovládat. Zvědavost a touha objevovat mohla sice přinést ovoce možným výzkumům, ale přísloví risk je zisk opravdu nepodporoval, protože onen risk mohl přinést i problémy v budoucnu. "Ani já," souhlasil. On a bojovat! Uvažoval, že teritoria by ve světě vůbec nebyla potřebná, kdyby se vlci řídili podle jistého řádu. Jenže tak to v těchto divokých končinách nefungovalo, a příběh sourozenců, se kterými sem přicestoval, toho byl důkazem.
I to ho mimo vidiny města z podivných materiálů přivedlo k dotazu na kovářské řemeslo - bezpečí. Zbraně se mohly snadno stát předmětem destrukce. "Vím, že ty si to velmi dobře uvědomuješ, ale... Přesto bych ti rád připomenul, abys tu byl opatrný s tím, komu se rozhodneš svou vášní přilepšit. Ne každý vlk má správné úmysly a znám jen hrstku těch, co zbraně skutečně umí používat. A i informace se dají využít pro špatnou věc." Říkal to z obavy, nechtěl dělat chytrého. Tedy - chtěl, ale ne protože by se tím cítil mít navrch nebo přímo zpochybňoval úsudky druhých. Teď ne. Co když se někomu o kovářství zmíní a ten někdo ho bude chtít zotročit k výrobě zbraní? Zahnal tu myšlenku ošitím. "Nicméně doufám, že materiál se někdy vydáme hledat spolu," vrhl po kováři očko. "Slíbil jsi mi v této tématice přednes, až bude dobrá chvíle a počasí." Nové vědění - po tom Evar'la přímo prahl, byl víc než ochotný poslouchat i pomáhat. Pohoří Norestu budou jistě mít co nabídnout.

Ačkoli vnímal jistou trapnost situace a ticha, tím nepříjemným faktorem mu nebylo ono ticho, ale fakt, že neví, co říct. Hořká nátura mu vždycky vnutila myšlenku, že je to omezeným myšlením druhým, ale on znal svou pravdu - byla to jeho vina, že konverzace spěly k tichu. Proč ale při tom tichu mysl vířila slovy?
Hrnuli se do zbytečného nebezpečí? Pravděpodobně. Ach Evar'lo, jaký špatný vliv na tebe společnost má! Zvědavost a touha po nějakém zákusku ale vítězila i v logické mysli mladého milagovce. Povšiml si ne příliš velkého nadšení svého společníka, ale nezaslechl námitky a vykročil kupředu. "Předpokládám, že to poznáme po pachu. Nepřibližoval bych se k žádným nepřirozeným strukturám, projistotu." Navrhl. Samozřjemě myslel na bezpečí, nechtěl se dostat do problémů. Řeka ale mohla skrývat aspoň nějakou tu rybu, a tu by vskutku ocenil. Z dálky se zdálo město být tak obrovské, že by se divil, kdyby měli štěstí na nějakého jeho obyvatele. Čím větší území, tím méně střežené hranice.
A přesto mu na mysl vyvstávaly další otázky. "Plánuješ v Norestu pokračovat s výrobou zbraní?" Položil jednu z nich. Nebyl fanda celého zbrojení a připravenosti k boji, nejradši by všechny barbarské myšlenky z myslí vlků zcela vymazal, ale chtěl vědět, jak se k tomu staví mistr kovář.

Obdařil okřídleného dlouhým pohledem do očí, už ne tak jist tím, že pochopil předchozí otázku tak jak měl. Proč byl small talk tak náročný? Sice věděl, že tento vlk se jeho sociální neobratností nevysměje, přesto si připadal mírně v úzkých. Však nepřiznal, že by měl rád moře! Co to vůbec znamenalo, mít rád moře? Mohlo to být stejné jako mít rád vědomosti a psaní, když se jednalo o fyzickou věc? Nebo moře mělo skrytý význam, který neznal? Nekonečnost, nezkrotnost, záhada... "Rád vedu konstruktivní konverzace," doplnil Lancelota a pohled zase odvrátil, naznačujíc tím, že tuto konverzaci příliš konstruktivní neshledává. Příště si možná více promyslí, než položí otázku. "Můžeme nad tím uvažovat, až se k němu dostaneme." Dokončil svou myšlenku nahlas.
Chtěl ještě namítnout, že změnou kurzu by mohli zmást Báthory, ale pak si uvědomil, že ta vlčice nebude mít s jejich hledáním nejmenší problém. "Moře bude na jih. Můžeme jít podél břehu řeky protékající okolo města." Nemohl lhát, město bylo zajímavé. Vidět ho z bezpečí, ale trochu více zblízka ho lákalo. Sám by se neodžil blíž jak na tři kilometry, ale s Lancelotem po boku se bál méně. Předpokládal, že u řeky měli šanci na nalezení kořisti přecijen trochu větší, než v poušti, která se zdála rozkládat v dáli.

Smečky byly něčím, co chtěl v Norestu rovněž prozkoumat více dopodrobna. Měl pocit, že o nich sice věděl dost ze strany politiky a obecného přehledu, ale kontakty, v těch pokulhával, protože žádné neměl. Byl rád, že si pamatoval pár jmen vlků ze smečky a své rodiny... Ach, to mluvení, do toho se prostě radši nehrnul, dokud se nejednalo o předmět zájmu, diskuze nebo nějaké důležitosti.
Bylo moře důležité? Mohlo být. "Proč bych měl rád moře?" Odpověděl na otázku otázkou, v očích nepatrné zmatení. Zajímalo ho, jestli bude poučen o důležitosti kladného vztahu se svými zájmy, o emocích nebo podobném tématu. Ať už byl Lancelot na svůj věk poznamenaný minulostí jakkoli, jistě prožíval věci jinak. "Pouze je... Předmětem mnohých otázek," řekl nakonec. Stejně jako budoucnost. Nestálá, promněnlivá, a přesto definována svými břehy... On se málokdy přikláněl ke spojení mít rád, když netušil, co to vlastně má rád.
Navštívit moře jít rozhodně mohli! Cítit se špatně za to, že se vyhýbá cestě domů, mohli později. "Jistě," přijal tedy rozhodnutí. Udělal krok od od Lancelota - jeho křídla sice obdivoval, možná je mu v mnohém záviděl, ale doteků už měl proteď dost. "Ale obávám se, že tam nic k snědku do večera nenajdeme." Evar'la nebyl dobrým lovcem, to jeho společníci věděli. U moře mohli chytat možná tak krabi, jestli byl vůbec už jejich čas. Ale udělat si takový oheň někde vysoko nad vlnami, spát pod hvězdami, dýchat solí prosycený vzduch a mít společnost... To znělo skvěle.

Silueta města a jeho nepřirozených tvarů byla i jemu záhadou. Stavěly se ty stavby stejně, jako budovy v domovině jeho rodu? Co město skrývalo? Zbraně, knihy, nevšední živočichy? Bylo by tam tolik, co studovat! Bohužel, neočekával, že se tam jednoduše dostane. "Nikoli. Otec říkal, že jeho obyvatelé nejsou k návštěvníkům vlídní z důvodů, kterým zatím zcela nerozumíme. Jako teritoria jiných smeček - vstup pocestným zakázán. V Norestu je mi známa existence pouze jedné smečky, která na svým hranicích nelpí a vítá i tuláky. Nihilská smečka, která leží u moře tímto směrem." O městě možná z povídání věděl víc, ale nechtěl podávat nepotvrzené informace. Varovat Lancelota před pravidly, na které v Norestu mohl narazit, mu ale přišlo důležité. Nebudou navždy cestovat spolu, fakt že tu právě nestáli se třetím členem skupiny, to potvrzoval. Nebude jim vždy moct nabídnout cennou informaci a oni společnost a ochranu. Bylo přirozené, že se jejich cesty jednou rozdělí, možná navždy... Ale bál se toho dne, i když si to nepřiznával. Teď ho zajímalo... "Spatřil jsi už moře?" Nekonečná vodní plocha při prvním pohledu ohromila i jeho.
Téma budoucnosti bylo složité, ale muselo být probráno. Vysoký takové rozhovory nerad odkládal, nejistota totiž představovala temnou prázdnotu. Neukončenou větu, vytrženou stránku, nekompletní informaci. Dostalo se mu upřímnosti. "Rozvážné. Dvakrát měř, jednou řež." Pořekadlo spíše zamumlal. Sám druhým rád připomínal, ať nad věcmi přemýšlí v kontextu, ne ať slepě následují své srdce, které ani nevlastní buňky racionality. "Není vyloučené, že smečky se za zimu změnily." Co když otec... Ne. "Vlastně... I já bych rád chvíli spíše objevoval kraj." Suše přiznal své vlastní záměry. Sice neměl psací potřeby a všechny poznámky si musel nést v hlavě, ale dělal to celou zimu - zvládne i teď.

Rodina byla velkým tématem Evar'lovi i sourozenci, se kterými trávil ty poslední měsíce. Ačkoli se nedokázal vzhlédnout v jejich tragédii, jelikož si sám takovou nezažil, a nijak to nezakrýval, násilí nenáviděl z celého srdce a kdo takové provozoval pro osobní pobavení, ten se mu příčil. Teď už ale věděl, jaké to je, být odloučen od rodiny, a dokonce i věděl, jaké to je ztratit blízkého příbuzného. Měli společného víc, než by se mohlo zdát - jen Evar'la to nedokázal tak snadno přiznat a vyjádřit.
Lítost na tváři Lancelota i jeho slova poukazovala na souvislost jeho momentálního rozpoložení s minulostí. "Rozumím." Pohled zase obrátil do krajiny, snad aby okřídlenému nechal prostor to zpracovávat. Všichni teď viděli Norest v jiném světle, uvědomil si. Lancelot a Báthory přes roušku tragické samoty, Evar'la s napětím z očekávání jeho rodiny. Nebránil se, když přes něj bylo přehozeno křídlo a strašidelná náruč fyzického kontaktu ho obklopila. Neshledával dotek příjemným, ale přecijen hřál. "Rovněž oceňuji, že se nevracím sám." Chtěl vyjádřit stejnou myšlenku, ale zkrátka říct "jsem fakt rád, že jste moji kamarádi a podporuju vás stejně jako vy mě," to nedokázal.
V denním světle jeho oči znovu zavadily o hradbu z budov. "Lidské město se táhne až k přítoku této řeky. Sídlo Kultu. Cesta k mé rodné smečce vede za ním na sever podél onoho přítoku." Vznesl do vzduchu trochu faktu, kterým vždy dokázal ukonejšit své vnitřní zmatení. Informace byly jeho věcí - a přestože mnohé už o Norestu Lancelotovi i jeho sestrám říkal, opakování matka moudrosti. "Zamýšlíte se se sestrou přidat k Přízračným?" Vyhrkl náhlou otázku. Zeptal by se "kde to vlastně hodláte zalomit", ale na to možná... Nechtěl slyšet odpověď, pro případ, že by to skutečně znamenalo konec kapitoly v životě.

Naposled, co křižoval Norest, přicházela zima. Nikdy nečekal, že to bude trvat tak dlouho, než se domů vrátí. Domů. Co vůbec zahrnoval pojem domov, co ho definovalo? Teď, když k němu vítr přivál šanci jít a znovu se shledat se svou rodinou, nebyl si jistý, že je na to připravený. Každým dnem, kterým svůj zdánlivě nezvratitelný osud čelit otci a dlouhému odloučení od smečky, jejíž pach už dávno z jeho kožichu vyčichl, se zdál toto akorát potvrzovat. Zůstal mlčet ohledně svých pocitů, kterým beztak příliš nerozuměl - však konec konců neměly nejmenší právo zamlžovat jeho úsudek.
Mít po boku společnost, tak si původně svůj návrat nepředstavoval. Ani teď nevypadal, že by ho Lancelotova přítomnost dvakrát těšila, ale to se jevilo pravděpodobně jen nezkušenému oku - on se ve skutečnosti většinu času tvářil stejně, jako chladnej cápek, a Lancelot kupidivu právě teď opravdu nebyl nějakým velkým zdrojem jeho strachů nebo nejistot. Jedna z vrásek věčně unaveně vypadajícího Evar'ly ale zanikala, jak se snažil hledět do světa, hledajíc v něm náznaky správného směru. Skenoval krajinu před sebou, jen mírně rozeznávajíc její tvary. "Norest. V tomto úhlu mi není příliš známý." Museli být tu, prostě to... Feelovalo jako místo, kde žil. Ale ne, že by se tím něco mělo změnit, ne? Ať svou poznámkou narážel na svůj vzrůst, směr ze kterého přicházeli, roční období nebo uplynulý čas, říkal to strohým prosděsdělovacím tónem, kterým by na vás nejspíše promluvila možná tak wikipedie, kdyby měla mužský hlas.
Nevyvaroval se otázce ohledně nadšení z návratu. Pohled, který měl doteď zaražený v krajině, přesměroval na Lancelota. Očekával od něj škádlení, poučky i prostoduchost, ale tak jako tak to byl vlk, kterého si vážil, a jeho názor respektoval. Jak mu odpovědět, aby nelhal? "Je to má povinnost. Ne předmět zájmu." Na něco, co ho nezaujalo, se logicky nemohl těšit. Na jeho pocitech přeci nezáleželo, žádné neměl pociťovat. "Chceš ty sdílet své pocity z překročení tohoto milníku v tvém životě?" Neměl nejmenší tušení, co říct, ale snažil se. Tmavý to jako milník jistě nevnímal - život byl totiž lineární, a umocnění některých momentů intenzivním zážitkem bylo přeci pouhou iluzí, kterou se jim jejich mozek snažil namluvit, že život je plný zajímavých událostí a instinkty jsou jeho stavebními kameny. Jistě toto téma ale okřídlený vytáhl, protože k němu sám měl bohaté myšlenky - a pohublý Milagovec sice neměl ani dobrou odpověď, ale jeden si mohl být jist, že poslouchá.

Jméno: Evar'la
Přízdívka: Ivar
Věk: Dospívající (stejně jako M'Raan)
Pohlaví: Samec
Matka: Nwod'reoka †
Otec: <a href=https://vlci-brloh.eu/index.php?m=profile&id=SArik>S'Arik Dasurk Milaga</a>
Sourozenci: Vlastní: S'Aruun †, Sariel †, <a href=>M'Raan</a>; Nevlastní: <a href=>A'Kaza</a>, <a href=>Norek</a>

Charakteristika:
Evar’la si nikdy neužíval přílišného nátlaku a zdůrazňování důležitosti, které se mu ve výchově dostávalo, ale Milagovská výchova se stala navždy jeho neoddělitelnou součástí. Jeho vysoká pohublá postava není ničím výjimečná, zato svět za tváří bez úsměvu je bohatý a jen málokdy otevřený druhým. Syn S’Arika a Nwod’reoky na svět pohlíží trochu jinak – očima prostého vlka, vědce i mlčícího soudce. Členy své rodiny a vlastně i sebe považuje za potomky téměř mimozemského světa, kteří se změnou a zlepšením zastaralých praktik Norestu zabývají snad jen z dobré vůle. Může kvůli tomu být považován za podivína i pomatence. Ať už se ale říká cokoli, Evar’la se jen tak nějakým označením nenechá odradit.<br>
Veškeré chování ovládané přirozenými pudy a emocemi považuje za primitivní - je to pravý opak logiky, kterou vyznává. Tělesné projevy dominance a síly se mu hnusí. Je toho názoru, že vlci by nad svými činy, pohnutky i myšlenkami měli přemýšlet, než je dají najevo. I proto on sám na potkání jen málokdy odhaluje své názory a řídí se jen holým faktem, znalostmi a až v poslední řadě vlastními úsudky a domněnkami. Jeden by měl přemýšlet nad svými instinkty, protože jsou ovšem nesmírně zastaralé. Samozřejmě dává pozor, kterým zdrojům věří, a vůči cizím si zachovává profesionální odstup, dokud o nich neví dost. Dalo by se říct, že informací si cení nejvíc ze všeho, co vlk může nabídnout. Libuje si ve studiu chování cizích a ve filosofických debatách, najde-li zrovna vhodného společníka.<br>
Touží po domově a místě, kde je vítaný. I to patří k jeho představám o dokonalosti, je logické, že vlci se shlukují – jsou potom silnější a organizovaně dokáží zabránit tomu, aby další generace šířily vychování řízené pudy. Na rozdíl od svého otce byl však Evar’la poznamenán novou generací. Uvědomuje si psychologické konflikty a možné dopady situací, sám sebe do nich už ale zakomponovat nedokáže a od svých vlastních problémů podvědomě couvá. Je ochoten vyslechnout jiné názory, těší se poznatkům, co mění hru, přemýšlí nad věcmi kriticky. Změnu považuje za přirozenou.<br>
Zatímco veškerá odborná slova, slovní hříčky a metafory mu díky zájmu v psaní, historii a diplomacii nejsou cizí, umění prosté konverzace neovládá. Není žádný hlupák, ba naopak, co nepobral na fyzičce, to rozkvétá na jeho intelektu, dedukci a schopnosti se učit, ale vést s někým small talk mu mnohdy připadá náročnější, než se bavit o ekosystému lesa nebo politické scéně. Celá osobní tvář vztahů a konverzací je mu neznámá, a tak si jen těžko dělá přátele. Nikdy neměl k dispozici vzor, který by mu tyto věci vysvětlil, a tak je pro něj i rozeznávání známého od kolegy nebo přítele složité. Ze strachu z nezáměrných nedorozumění a chyb v komunikaci se chová se většinu času uniformně – klidně, rozvážně, bez zasévání velkých očekávání, občas nepřítomně a naprosto mimo realitu. Samota je mu často cennějším společníkem než vlci.<br>
Je nadšený do historie a veškerého vědění, které je s psaním jeho hlavní vášní. Dává proto smysl, že ve svůj prospěch preferuje spíše společnost starších, zkušenějších jedinců. Okolo vlčat se neumí chovat a hraní sám považuje za dětinské, ale vidí v něm formu učení – a to má konec konců také v oblibě. Ve všem hledá komplexnost a význam.<br>
Ve výsledku je Evar’la vlkem uzavřeným, co se zoufale snaží pochopit mnohé koncepty světa. Tichou entitou, co stojí v pozadí a zasáhne jen když má vypočítaný plán. Zná své síly a je si vědom svých slabin. Stále je však mladým vlkem – a na rozdíl od rodičů je ochoten poznávat a hledat unikátní cesty životem. Bojí se neznámých obzorů, ale věří, že ho dovedou ke klimaxu. Je věrný své rodině i společníkům a doufá, že jim dokáže jejich péči oplatit aspoň svou přítomností a ochotou naslouchat.

Minulost:
Syn S'Arika Dasurka Milagy, Orda Přízračných a nositele dědictví, a Nwod'reoky, elegantní dámy s chrabrým srdcem, se společně se sestrou M'Raan narodil ke konci zimy do smečky Přízračných. Byli bezpochyby posledními vlčaty svých rodičů, a proto byli už od začátku přísně vychováváni. Evar’la vyrůstal ve jméně onoho velkého rodu, který s ním chtěně i nechtěně kráčí dodnes. Byly mu vyprávěny příběhy o domovině jejich rodu, o Henobu, byly mu vštěpovány znalosti, disciplína a respekt k ostatním. Není divu, že si své rodiče ve světle příběhů a vize velkého poslání odmala glorifikoval - byli to cizinci v novém kraji, silní vlci, pokročilejší než vlci kolem, byly to vypočítavé chladné tváře, kterým záleželo na tom, aby věci byly perfektní. Evar'la bohužel nebyl tím, co si otec vysnil. Sice se narodil samcem, ale zdaleka nezdědil zdravé tělo, které by mu dovolovalo dostát aspoň fyzické normy. Narodil se s vadnou imunitou a neustále pochodoval s nudlí u nosu. Řekněme, že u léčitelů byl známou firmou. Co mu ale nebylo dáno na zdraví a fyzičce, to vylepšil na myšlení: Evar'la se už v útlém věku učil psát a kriticky přemýšlet, hledět na svět okem filosofa a vědce. Všechno analyzovat, přemýšlet nad tím a vymýšlet teorie. Být potomkem Milagy pro něj znamenalo čelit velkým očekáváním, a to nebylo se staršími, navíc nevlastními sourozenci, vůbec snadné. Vždy se jich mírně obával, ale zároveň k nim vzhlížel. Dělalo mu problém chápání emocí, jak těch vlastních, tak těch, co vídal na tváři druhých, a ani umění prosté konverzace příliš nepobral. Celé jeho útlé dětství ovlivnil i eskalující konflikt se sousední smečkou, Ignisem, který byl nějakou dobu zdrojem jeho nejistoty.<br>
Přes léto se ztratila sestra a syn zůstal rodičům na očích sám. A pak, na podzim, přišla smutná událost - jeho milovaná matka onemocněla. Když už to vypadalo, že se zcela zotaví, podlehla. Pro Evar'lu byla toto velká rána, maminka mu byla nejmilejší vlčicí pod sluncem - ale aspoň návrat M'Raan mu dodal naděje a mohli si být oporou. Pár týdnů potom se vydal na výlet s cílem nasbírat před zimou více materiálu pro psaní... Jenže domů už se nevrátil.<br>
Tvrdohlavě kráčel až příliš daleko do neznáma. Sníh zakryl cestu zpět a Evar’la se nevědomky dostal až za hranice Norestu. Přežil snad jen díky třem poutníkům - Lancelotovi, Báthory a Henriettě, utečencům své vlastní minulosti, členům váženého rodu. Jako on. Rozhodl se - i když vlastně neměl na vybranou, věděl, že sám nepřežije - že s těmito sourozenci nějakou dobu pobude. Doufal, že s jejich pomocí najde cestu domů co nejdříve, naoplátku jim samozřejmě také poskytnul svou pomocnou tlapku. Dny ale ubíhaly, splývaly v týdny a ty v měsíce. A stalo se nečekané - Evar'la měl poprvé něco jako přátele, se kterými dokázal sedět u ohně, povídat si i spolupracovat. Zima nebyla příjemná a přinesla další šrámy, ale ztráty i výzvy s ní spojené ho o životě naučily mnoho.<br>
S první oblevou a jarními paprsky slunce Evar'la věděl, že je čas se vrátit domů. Byl ochoten jít sám, nešťasten, že se bude muset rozloučit, ale nakonec zamířil směr Norest i s Lancelotem a Báthory po boku.

Zajímavosti:
• Jeho rodiče nebyli nejmladší, když přišel na svět, a proto si Evar’la nese nemálo vad, co ho nedělají zrovna ukázkovým členem rodu. Vždy působí unaveně a nemocně, což pohublá postava akorát podporuje. Není stvořen pro žádný způsob boje, sám ho považuje za barbarský.<br>
• Srst má hladkou a uhlazenou, neposkytuje dobrou tepelnou izolaci. Měří 95 cm, ale tělo nese s elegantní lehkostí.<br>
• Pochroumané zdraví mu z mladí zůstalo. Je náchylný na nemoci, chytí téměř každou rýmičku. Vybudoval si averzi vůči nemocným vlkům.<br>
• Už v nízkém věku se naučil ovládat rodové umění henobského písma, kterým si kompenzuje vlastní neužitečnost. Jsou-li zrovna dostupné psací potřeby a čas, po vzoru otce si pečlivě a organizovaně vede deník.

Magie:
<h4>Merger animo</h4>
I Evar’la zdědil rodovou magii, která by se dala považovat za druhý název pro cvičenou mysl. V pasivní formě je její vlastník mírně odolnější vůči účinkům psychických magií, v té aktivní umožňuje nahlédnout do nitra cizí mysli jako do otevřené knihy – vyčíst myšlenky, zážitky, vědomosti, v nejpokročilejším měřítku i odhalit jedincovy magie a jejich možnosti. Tahle možnost se otevírá pouze v případě, že je její vládce dobře a dlouho trénovaný. Magie se aktivuje soustředěním na hluboké niterní úrovni a vyžaduje fyzický dotek s vlkem, se kterým Evar’la provádí splynutí myslí. Proces může zezačátku trvat i desítky minut a kromě úbytku energie po přerušení kontaktu zůstává obvykle i chaos v jeho vlastní mysli doprovázený bolestí hlavy. Kratší dotek umožňuje vyčíst současné emoce, delší umožňuje jít už i do podrobností. Celé spojení je samozřejmě oboustranné – a stejně jako Evar’la čte cizí mysl, druhý vlk může číst tu jeho. Mysli se stávají jednou – emoce splynou do sebe a oba ví, co druhý zrovna cítí nebo zkoumá v mysli druhého. Obrazy zůstávají po přerušení kontaktu oběma účastníkům splynutí a záleží jen na jejich mysli, nakolik zvládnou často přehlcující nové vjemy vstřebat. Uživatelé Merger animo často jen těžko odlišují své vlastní myšlenky od cizích - sdílená mysl se tedy může při častém používání stát i důvodem rozpadu osobnosti. S tímto problémem pomáhají meditace za úplného ticha, ani ty však neeliminují trvalé následky: migrény a stavy dezorientace.

Obrázek:


Doplňky: Brýličky - koupim za AOTM, náramek poděděný po Nwod
Další postavy uživatele: S'Arik, Bellanna, Rivera
Discord: Huinni

Cielo

Ale to je právě to zvláštní, nebo ne? "Mazlíčci" se (z nějakého důvodu, byť na něj sám ještě nepřišel) vlkům zdáli být jako rodina, a pod slovem rodina už mnohokrát slyšel dospělé mluvit o jejich smečce - o Přízračných. „Aha,“ vyloudil ze sebe zamlženým hlasem, zatímco mu to v hlavě šrotovalo na plné obrátky, a pokýval hlavou. Pravda, myslil si, asi je to tak vlkům přirozenější, když je mají na blízku i v takových případech. Jak jim ale může být přirozené zabít zvěř, která je jejich mazlíčkům stejného druhu, dokonce i zbarvení? Nedokázal si představit takového A'Kazu, co by už nikdy nepozřel ptáka. Místo toho, aby se v tom s Cielem detailně zabýval, stydlivě zahmkal: „A... Co byste vlastně chtěl v budoucnu pro smečku dělat?“ třeba by se mu alespoň tím směrem vyjasnilo, když už ho všechny ostatní věci tak zahlcovaly!
Rychle spolykal otázky, co mu v hlavě vězely právě o tom, co by si asi přál ten jeho Nio. Anebo Neo?
„Do hvězdné jeskyně se nesmí,“ zavrtěl odmítavě hlavou. Tak mu to přece říkala maminka, no ne? V tu ránu si svého společníka změřil neurčitým pohledem a váhal nad další otázkou. Ještě chvíli ji převaloval na jazyku, než ostýchavě spustil: „...Vy jste tam někdy byl? Prý tam dospívající nesmí, ale... Ale pokud jste do smečky přišel nedávno a už jste členem...“ Musel si projít zkouškou v hvězdné jeskyni - vždyť byl každý tak nadšený, když se jí mohl podrobit a většina ráda vyprávěla o tom, co jim "hvězdy" předpověděly. V tomhle se možná navěky věků bude s kulturou vlastní smečky rozcházet, neb Milagovci měli na věc vlastní pohled a rádi se o něj dělili se svými dětmi. Ale tak už svět odpradávna chodil.
...Alespoň u nich doma - nutně tím však nemyslel smečku.
„To je škoda,“ dodal nakonec - tvář však nechal čistou od jakýchkoliv emocí. To, jako mnoho jiného, také pocházelo z domova. „Hvězdy asi mluví jen k vyvoleným vlkům, které si sami vybírají.“
Další slova Ciela už víceméně odbyl mávnutím ocásku, protože si osobně nedokázal představit, že by se vlci vlezli do hvězd a už vůbec nevěděl nic o tom, že by měl nějaké předky. S'Arik i Nwod'reoka se nepochybně zmínili o tom, jakou velmoc Milaga tvořila - jména ale slyšel jen zřídkakdy, a i v takových chvílích pociťoval leda holý zmatek. A zemřelí vlci? Tak na takové téma měl ještě fůru času!

Cielo

Zvědavě si prohlížel doposud novou reakci, kterou na nikom ještě neviděl. Proč se vlk v jeho blízkosti červenal? Cosi se v něm vzepřelo a on znenadání zatnul čelist - není nemocný... Že? Kdyby byl, jako správný vlk by se držel od ostatních dál, aby také nenastydli. Jenže aby normální vlk v létě nachladl... Spolykal náhlý odpor, a přinutil se zachovat chladnou hlavu. Určitě nebyl nemocný. „Takže je váš ochránce - vaše umbra,“ řídil se pojmenování, které pro právě tohle postavení měli v Přízračných, a pomalu se začal Cielovi otvírat. Musel. Musel, protože jednoho dne bude moc pozdě na to, aby s tím začal. „Myslíte, že by jej Nox přijal do řad tohoto povolání? Jistě by dokázal protivníky... překvapit.“ Je jen dobře, že není nebezpečný! To by smečce vůbec nepřišlo vhod. Zvěř je zvěř, ta se prý vždycky utrhne ze řetězu.
Oněměle pokývl, když ho vlk ujistil o hadově neškodnosti, a nejistě polkl.
Jeho smích ho však v čemsi přece jen potěšil - stávalo se mu opravdu málo, že by mimo Kamaráda někoho rozesmál. Byla to jedna z těch nejzajímavějších vlčích reakcí, kterou kdy na něco tak suchého, jako například pojídání zvěře, viděl. Vlci jsou tak fascinující, ani o tom neví! Kéž by se tak jednou taky uměl smát: nerad by se ale vymykal tomu, co jej rod učil, sebevíc se cítil zmatený. „To je pravda,“ přitakal mu, načež pohodil ocáskem, „myslím, že jsme takoví rádi všichni.“
Další slova jeho společníka ho však zmátly. "Co kdysi vedl"? Proč by ji neměl vést i v budoucnosti? Možná, že Cielo teď ví víc, než on - jeho hlava ale byla tuto noc burcována jiným směrem. „Víte,“ začal opatrně, jakoby byl našlapoval okolo něčeho křehkého - a přesně tak se vnitru cítil!, „zníte velmi chytře. Určitě toho musíte o Přízračných již mnoho vědět, ačkoliv jste se tu... nenarodil, viďte?“ ano, narození - tak se tomu říkalo. Privilégium, co si ne každý dosavadní člen dokázal představit. Trápilo je to někdy? „Chtěl bych... A dobře vám to... to oplatím... chtěl jsem se zeptat, jestli víte něco o hvězdách? Už dlouho- mám tedy takový problém,“ snad mu nevadí, že se nedokáže vymáčknout! Bylo to pro něj holt citlivé téma. Jako syn S'Arika by dozajista měl totiž perfektně umět vše už od narození, jak si kladl do hlavy. „Vůbec jim nerozumím, ale rád bych se o nich pro Přízračné něco naučil.“

Ryumee

Pak tedy pan Everett, o kterém jen matně tušil, že zjevně bude patřit do věkové kategorie jeho rodičů. Na druhou stranu se mu po zádech táhl bílý pás - a takových už Evar'la taky pár viděl. Třeba je mladý, ale bílí stresem. Bojí se tak moc o své děti? Nevěří paní Ryumee? Tací ale partneři určitě nebyli. Namísto spekulací raději naslouchal tomu, co mu moudrá vlčice předávala a vší silou si přitom snažil nepředstavovat, jak by takové prasknutí asi muselo vypadat. Být matkou muselo být fuška a tak byl moc rád, když se dozvěděl, že on si tímhle nebude muset v životě projít. Ale... Ale jeho nebohá sestra, co ta bude dělat?! „Vy i Everett jste poměrně vysocí vlci. Nebude to mít na velikost vlčátek vliv?“ optal se po chvíli přemýšlení, jestli je to vůbec vhodné - v tu ránu mu uši nejistě klesly. „Pokud se můžu ptát- neuvědomil jsem si, že... No,“ a už krčil rameny.
No jéje, ty úsměvy, ten milý tón! Nwod'reoka k němu byla také občas tak milá, natajňačku - bylo to takové jejich malé tajemství před kýmkoliv na světě, protože to byl jejich speciální čas. „Je toho ve vašem rodu hodně, co se budou muset naučit? V tom našem... No, umíme moc hezky psát, ale nevím, jestli tomu nerozumíme jenom my,“ krátce zadumal, načež dodal: „Rody jsou zvláštní věc. Nestačí nám, že vlky spojuje rodina?“

Cielo

Netrvalo dlouho, aby byl Evar'la uchvácen, ne-li přímo vyveden míry z toho, jak veselý se vlk v tuhle noční hodinu jevil. Zjevně si z dneška nesl mnoho usměvavých vzpomínek, nad kterými se v zimě bude moct ohřát, až mu bude úzko a nepřemožitelný chlad se mu prodere až pod kůži - on sám se však přistihl, že jeho vlastní tvář zůstala neměnná. Že by přece jen podědil něco dobrého? „To je skvělé,“ hlesl, ačkoliv si moc přál, aby měl vlk něco na práci, „chvíli můžeme být spolu. Asi bych neměl zůstávat vzhůru až... až tak... pozdě,“ konstatoval. Těžko říct, proč ho vlk sám nehnal na kutě: na druhou stranu by to mohl požalovat leda S'Arikovi a vzhledem k vlkově věku tmavý vlk odhadoval, že by taky dostal za bdění.
Snad si jeho neutrální výzor vysvětlí právě pokrevním příbuzenstvím s vůdcem, nebo (a to by bylo preferované) si usmyslel, že je vlče jenom unavené. Nerad by se obhajoval.
Přirostl? Doufal, že to jeho společník nemyslel doslovně. „Je milé, že jste ho zachránil,“ pokývl zdvořile hlavou, načež střihl uchem, „ale... Nebývají hadi smrtelně nebezpeční? Nio vypadá ochočeně... ale...“ Nikdy neříkej nikdy! Ač vypadal had jako mírumilovné, ne-li krásné stvoření, jeho svítící znaky dle Evar'ly okolí dávaly najevo, aby se od něj držely dál - tedy přesný opak toho, co dělal... pan...
Proč mu celou tu dobu vůbec vykal, když byl očividně starší?
„Jmenuji se Evar'la,“ nabídl, zatímco se zamýšlel nad jeho otázkou. Měl on nějakého společníka? Nezpochybnitelně k němu patřil Kamarád - jeho dobrý kamarád, který... No, vždycky se tak nějak zjevil a na tom přec záleželo nejvíc. Byl mu společností, kterou mu zatím nikdo jiný nebyl. Ale říkat mu mazlíček... Leda mazel, zadumal, než vzhlédl k vlkovi: „Myslím, že ne. Zvířata se většinou loví. Já...“ já? Matka mu neustále říkala, že se musí trochu odvázat - že je dobré mít přátele. Na to by se Evar'la musel otevřít, a odhalit vlkovi své nitro: a to bylo hrozivě těžké. „Já bych... asi, myslím tedy, že.... že bych svého mazlíčka snědl,“ vysoukal ze sebe nakonec, stud skrz naskrz a přesto hrdý na to, co tady a teď právě dělal, „nechtěl bych, ale kdybych se jednou objevil v nouzi a smečka to potřebovala, asi bych neměl na vybranou.“

Timotheé

Jen těžko by se v téhle zapeklité situaci mělo najít vlče na hranicích - asi to tak ale už mladí měli v krvi, že svůj čumák strčili i tam, kam neměli. Na Evar'lovu obhajobu se od samotných hranic nacházel dost daleko na to, aby při první příležitosti mohl vzít nohy na ramena a dal si taky záležet na tom, že to nebyly hranice přímo s Igniskou smečkou. A i kdyby se mi mělo něco stát, hmkal si, co se tak samotný procházel příjemně studeným lesem, matka je ani ne sto stop odsud. Třeba by mu dokonce i pomohla, než ho nechat místo výchovné facky umřít!
Zas tak kritický k rodičům nemůžu být, říkal si - vždyť jeho zdraví se klepe v kolenech při byť jen malém deštíku. Aby tělo zesílilo, musel se podrobovat věcem, na které bylo potřeba silných vlků. A taky se hrozně bál toho, co by se stalo, kdyby porušil pevně nastavenou disciplínu. (Například by ho mohli... Radši na to ani nemyslet, tak hrozné to dozajista bylo!) ...No, snad by Milagovci měli alespoň maličký kus empatie, sebevíc energie plýtvali na logice a chladu.
Přeskakujíce mezi stresem a absolutním klidem se tak procházel mírumilovným lesem, kde se mu určitě nemůže stát nic špatného. Jenže to by nebyl on, kdyby se mu smůla nelepila na paty! Jak už to v lesích bývá, okolní zvěř si žila svým tempem - a zrovna takové malé veveřičce se podařilo zničehonic vyskočit zpoza stromu přímo před Evar'lu. Reagoval zhola automaticky, jako správný Milaga: bojově zalapal po dechu, vyjekl a... šokem zmrzl na místě, zatímco si to vyjevená veverka odskákala o kus dál. Přikován, neschopen pohybu, civící na jakýsi ořech se div neklepal hrůzou - až by si jeden řekl, že byl právě svědkem vraždy.
No jéje, to je ale nebojsa!

Ryumee

Óh... óoh! „To je ten vysoký pán, co šediví ve vlasech?“ Nevěděl, jestli by je zrovna za takovou lekci jeho vlastní matka nesjela dominantním pohledem, před kterým už tolikrát z obav uhýbal - jenže poslouchat Ryumee a pospojovat si dohromady dílky, které k sobě na pohled ještě před chvílí vůbec nezapadaly, to bylo něco! Ze záhad se stával jasný vzorec, co si snad brzičko aplikuje na nějakou jinou vlčici, nebo samici vůbec: nedávno přec se sestrou zkoumali jednu veverčí rodinu, co náhodou zmerčili. Přístup mladé medičky Evar'lovi do hlavy vryl, že to není nijak ostudné téma, a i proto se tak moc nestyděl dále vyptávat. „Ale až přijdou na svět, tak nebudou velká, jako já, nebo vy. Že?“ No dobrá, ale to by pak...? „To musí být na začátku opravdu malinká.“
Malé věci, naučil se, bývají velmi často také křehká a potřebují něčí pomoc k tomu, aby zůstala v bezpečí. Jenže co si tak pamatoval, on se dozajista uměl pohybovat a jakž-takž postarat o sebe sama... No, odnepaměti! Měl v tom všem snad nějakou mezeru, na kterou zapomněl? Ale vždyť si pamatuju už tolik věcí! Na tom bude něco jiného, jsem si jistý!
„Takže vy jste teď vlastně umbra pro vaše vlčata,“ vydedukoval, načež se nepatrně zamračil, „ale neměl by to dělat spíš váš partner?“ Samci byli fyzicky silnější, tomu z her s M'Raan brzo pochytil - v tom případě ale nedávalo smysl, aby vlčata nesly vlčice. No ne? Třeba se na tom tak ale dohodli, stejně jako se už párkrát rozhodovali matka s otcem. Pokud s tím souhlasili oba, tak na tom asi nebylo nic špatného!