Príspevky užívateľa

Cielo

Ať se snažil, jak chtěl, na nic chytrého se mu bohužel nepodařilo přijít. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než si projít sebemenší detaily ve všech možných scénářů, na které by mohlo při tak potupné konverzaci dojít, a už-už si to šil na míru pro vlastní sestru. Ta se s Nwod'reokou ostatně občas baví víc, než on, takže dozajista bude vědět spoustu takových věcí! Anebo bych je měl jenom poslouchat? Kdybychom spolu šli na procházku, matka by se s ní o tom jistě začala bavit. Anebo s námi oběma. Anebo by se nás mohla začít vyptávat na to, co o nich víme, a co pak? To by... To by musil přiznat barvy - a právě tomu se snažil tak urputně předejít! Udělal by si akorát tak ostudu.
V tu ránu jeho oči zaznamenaly jakési modravé světýlko - teprve pak si povšiml poměrně odrostlého vlka, co určitě musel být v A'Kazově věkové skupině. A jakou měl při měsíčku energii... Snad to nebude extrovert?! „Dobrý večer,“ časoval vlka, tvář neurčitá a hlas zamlžen nejistotou, „nerušíte?“ Anebo snad ano? Evar'la nestihl zaregistrovat, zda mu jeho společnost vadí; vadila mu totiž společnost každého živého tvora. „...Ruším já vás?“ to by on velmi nerad!
A pak - jak tragicky komické - se skrz údolí rozhostilo ticho. Kéž by ho některý z rodičů právě v tuhle chvíli našel, aby se nemusel zostudit před členem smečky! Small-talk mu nikdy nešel, a tohle byl tak učiněný horor. Ale musím se to naučit. Musím! Tmavý vlček proto snaživě těkal očima po okolí, než jej opět upoutal onen zvláštní had. „On je... živý? Je místní?“ v tu ránu si vzpomenul, že vlci mají rádi, když se jim lichotí, a dodal: „Je zvláštní.“ ...Zvláštní je pochvala, že?

Ryumee

Óch, jak s ním jeho smích zvláštně zaburácel! Náhle si byl až příliš vědom každičkého pohybu, co jeho tělo udělalo a sám sebe viděl téměř jako v zrcadle. Reakce Ryumee ho víc než jen vyvedla z míry - na takový smích byl zvyklý leda jako pozorovatel dospělých, co si zrovna něco šuškali. Ale že on sám někoho rozesmál, teď a tady, s obyčejnou otázkou? A to si vždycky myslel, jaká je to obrovská dřina!
S nově získaným sebevědomím zvědavě pohlédl na dočasnou dominantu jejich léčitelky. Očekávání vlčat? To je divná dvojka slov! Možná, že za tím bude něco nového a jemu dosud neprobádaného, a tak se jal zeptat: „Myslel jsem, že vlci čekají na kořist, ne na vlčata,“ přiznal se, hlas ztráceje na studu, „jak se to dělá?“ Těžko říct, jak to vyznělo - Evar'la však myslel jen a jen na to, proč Ryumee při čekání na vlčata narostlo břicho. Možná, že vysedávala tak dlouho, že zlenivěla? ...Nesmysl, Nwod'reoka říkala, že vysoké postavení nevěděly, kam první skočit.
Skákání jemu osobně bylo zakázáno, protože by si z toho prý mohl přivodit újmu. Fialkové paní by to ale asi měl někdo doporučit...? V tu ránu mu v hlavě cosi bliklo a on se pln ostudy podíval kamsi do dálky - snad už mu to došlo. „Vy ta vlčátka máte v břichu. Jenže kdyby to tak bylo, nečekaly by spíš ony?“ Taková záhada!

Cielo

Čumák měl zabořený ve hvězdách a s vypětím všech sil se snažil přijít na to, jaký by mu měly dávat smysl a co by měl při pohledu na ně cítit. Už několikrát slyšel, jak důležité byly pro jejich kulturu a proč se měla jejich moc ctít - jenže v sobě vůči nim necítil žádné emoce, které se byť jen kousíčkem podobaly respektu, nebo hlubokému souznění. Asi si k nim každý musel najít svojí cestu. Ale jak se na takovou cestu vydat? A je dlouhá? No jéje, snad mu nezabere ani celý den! Túry a dlouhé chození on velmi nerad. Ale kdybych musel, tak bych holt musel. Tak ho rodiče vychovali, a tak se musí chovat.
Sebevíc rád by se zeptal nějakého dospělého - nejlépe vyučeného dospělého, ale byli ve hvězdách vůbec nějací? Ve smečce hvězd se přece musel najít nějaký "hvězdoplachetník"! -, nenacházel v sobě ani špetku odvahy. Kdyby zjistili, že tomu nerozumím, říkali by mi ještě "člen"? Třeba tak celou tu dobu porušuju nějaké pravidlo a kdybych se zeptal, ještě bych se prořekl. To by bylo nadělení! Óch, co by býval dělal, kdyby ho vyhnali! ...Dovolili by si to vůbec k vlčeti? Mohl by ze sebe udělat hloupého - ale to by se do něj mohla obořit rodina.
Jak jen z toho zamotaného kruhu ven?! Není co naplat, musí se zeptat. A kdyby mu někdo pohrozil, že to na něj požaluje někomu výš, tak on pohrozí jim, že by se to jeho otci určitě nelíbilo. ...No jo, jenže za to by ho mohl stihnout ještě větší trest a to přímo od obou rodičů! Bóže, co teď? Co si počít?
Zatímco se v něm odehrávala pořádná tragikomedie, Evar'lova tvář zůstala přilepena k nebesům a jediným svalstvem okolí nenaznačila, jak moc sám se sebou válčí. No jo, už z něj roste pravý Milagovec!

Ryumee

Známý pach mu brzičko zaplavil veškeré smysly a Evar'la se přistihl, jak se mu pomalu rozkmital ocásek. Nestávalo se to často, a proto jej to pokaždé vyvedlo z míry - aby tak zabránil nepříjemné situaci, přinutil se celým tělem ztuhnout v naději, že se ten nezbedník zastaví. Ještě, že to vždycky funguje! Jistojistě by potupil tu rodinnou čest, nebo jak tomu vlastně Milagovci říkali, kdyby ho neměl pod kontrolou. Ještě před takovým váženým postavením! „Dobrý den,“ zahmkal stydlivě, „dobrý letní den.“ ...No, a co teď? A v tom se na něj usmála štěstěna a černavý vlček si konečně všiml, že se na fialkové vlčici něco změnilo.
Něco velkého a nepřehlédnutelného. Jak to, že mu to ještě před chvílí uniklo?!
Věděl, že by neměl a každičký atom v jeho těle se zvířecím odhodláním bránil tomu, aby se Evar'la byť jen opovážil otevřít tlamičku - jenže tohle byla ta Ryumee, se kterou se ještě donedávna vídal mnohem víc, než s vlastním otcem. ...Teď už se moc nevídá ani s jedním z vlků, protože oba se zdají být zaměstnáni mnoho jinými věcmi. Třeba jako paní tím- „Co se vám to stalo s břichem, Ryumee?“ optal se ostýchavě, jak už to holt s ostatními vlky míval, „jste nemocná?“
Kéž by byl už velký tak, jako A'Kaza - hlas jeho bratra už nebyl tak zvláštně dětský a vysoký a když mluvil, mluvil s jistotou. A jeho tvář? No, v tom se vlastně podobali. Tak jako každý dobrý Milagovec v tom svém Evar'la nesl jen pramálo emocí, a tak to byl vždy ten prokletý hlas, který prozradil, jak se cítil.

Stěží si dokázal představit, že by v sobě léto mohlo skrývat ještě nějaké, dosud zamčené tajemství, co by jej mohlo přivést na další existenční krizi. Brr, jak mu stačily ty prazvláštní myšlenky vysoko v údolí! Snad se mi to už nikdy nestane. Bylo tak těžké se vůbec pohnout kupředu, abych odtud mohl zmizet, a... Ale proč se to vlastně stalo? Proč, to byla teprve ta správná otázka, na níž se měl celou tu dobu ptát. Ještě nikdy se mu nestalo, že by se fyzicky nemohl pohnout a skutečnost, že by se to mohlo ještě někdy stát, jej děsila. Až jednou bude třeba plavat a zmrzne, co udělá? Utopí se, aniž by proti tomu mohl sám něco udělat? ...Ne, něco na tom nehrálo. Nezapadalo do zbytku obrazce, který se před ním formoval.
Když plaval, nic ho nebolelo a uši se zbavily toho nepříjemného zrnění - jediné, co v tu chvíli existovalo, byl on a voda. Ve vodě je mi tak dobře. Ta by mi přece takovou podlost nemohla udělat, nebo... nebo vyvolat! Nemůže to být vliv nějaké magie? Ale jaké - kdo by mě takhle chtěl trápit...? Bylo možné, že na něj mělo léto takový silný vliv?
Rád se vyhříval na sluníčku (tak to mu ještě chybí, aby zamňoukal, a mohl se zrovna zapsat do kočičího klubu), zkoumal světelné obrazce, co se rozvíjely pod paprsky a plně se vyžíval v detailech, které se s ročním obdobím změnily. S tím vším na sobě však necítil žádné negativní následky - opomine-li tu jednu jedinou příležitost, kdy se horkem skoro roztekl, protože se zapomněl schovat do stínu. V tomhle muselo být něco jiného. Něco jako- Svou teorii měl přímo na jazyku a byl by si i uvědomil, nad čím tak dlouho dumal, nebýt-
„Kamaráde? Co ty tady děláš? Myslel jsem, že ten útěk od studánky ti vystačí na další úplněk,“ frkl zamračeně. Óch, jak jej tehdy nepříjemně shodil až k posvátným místům, o kterých byl Evar'la přesvědčený, že ho teď aktivně proklínají! Mohl za to právě jeho přítel, a přesto si následky musel nést on sám. No nebylo to frustrující?! „Já si myslím, že tě to až moc žere,“ krčil rameny jeho protějšek, „vždyť to bylo docela zábavné. Nedejbože se bojíš, že se ti teď něco stane?“ a v tu ránu zalapal po dechu a využil jej k tomu, aby si z tmavého vlka začal pořádně utahovat. Padouch jeden!
Ještě chvíli se tak dráždili a občas jeden druhého chytl za tlapku, nebo ucho a zatahal: oba to ale nakonec přešlo. Leželi dobrý kus od sebe, snad jakoby mohli čerpat energii toho druhého a třeba ji využít k dalšímu neohrabanému útoku. Na Evar'lu brzičko nato dopadla hned hrstka posledních paprsků toho dne a klíživé oči na sebe nenechaly dlouho čekat - v tu ránu se zvedl a přešel ke Kamarádovi blíž, načež na něj spokojeně spadl a přitulil se mu do srsti. „Tak, a tvůj dluh je splacen,“ zahmkal, „teď se ani nehneš, a...“ Nedořekl. V samé blaženosti usnul jen tak rozvalený po prašivé zemi - ve svých představách zachumlaný v krku jeho kamaráda - a nic ho neprobudilo ještě dobrou hodinku.

// "Kamarád" je imaginární kamarád Evar'ly - nikdo jiný ho nevidí a neslyší </3

Ryumee

Byl by přísahal, že touhle dobou už si v letní sezóně dozajista prohlédl každičkou skulinku, která se na jejich území nacházela. Zdálo se to jako banalita, věru - se změnou ročního období, které bylo tak podobné tomu předcházejícímu, se přece nemohlo změnit tolik na to, aby to stačilo zaplnit hned několik výprav, sebevíc byl vlk mladý. Na to, aby měl Evar'la na věc stejný názor, by žel musel přestat být takový detailista, co lpěl byť jen na sebemenší změně v odstínu trávy. Je to velmi důležité, protože za pár úplňků to takové nemusí být, argumentoval sám sobě, jakoby mu to dosud někdo vytkl, vždyť je to taky pěkné, že nic nezůstane nikdy stejné. Fungovali tak i vlci? Doposud rozuměl tomu, že den co den roste a jednou se třeba výškově vyrovná dospělým, nebo mu zhrubne hlas, protože tak to samci údajně měli.
Kéž by se mohl změnit v něco jiného - v nadpozemské vlky z vesmíru, kteří se živí hvězdami. Kéž by se mohl vrátit do svého pravého domova, odkud pocházeli jeho rodiče, a o kterém některé z nocí rádi hovořili.
... A kéž by se jednou mohl zbavit svých slabostí, co z něj dělaly takový ráj pro slečnu - teď vlastně paní, jak zaslechl kteréhosi z dospělých tutat -, a jednou jí hrdě ukázat, že může na déšť, aniž by mu z toho na druhý den bylo příšerně. Ryumee pro něj už od dob, co si pamatoval, mnoho znamenala: vždycky se s ní cítil tak nadlehčeně, jakoby se vůbec nemusel bát jakýchkoliv okolností a jen se mohl nechat jako na vlhách odnášet jejím hlasem.
Jeden by až řekl, že si procházel tou pravou, dětsky nevinnou láskou - že o tomhle bude jednou mluvit, až se ho někdo zeptá, jestli se už někdy zamiloval. Těžko říct. Teď se místo hlasu fialkové vlčice nechal unášet skutečnými vlnkami, které občas narazily do hráze. Co je asi způsobovalo? Možná, že nějaké zvíře už mělo dost toho horka, a šlo se pořádně napít, ne-li vykoupat.

Nwod'reoka

Ticho a nicota toho všeho by ho ve zdravém úsudku jistě měly omrzet, neb kde nebylo po čem se shánět, to mladým vlkům nemělo co přinést a stávalo se tak něčím, co se snažili ze své společnosti vypudit. Dobrým příkladem byli takoví rodiče, od nichž měli mladí tendenci "odlétat" do světa - teprve až dospěli (u některých se ba i muselo čekat na vlastní děti, ostudy jedny!), uvědomili si těžká břímě jejich opatrovatelů a vraceli se k nimi s nově nabytou úctou, kterou jim svět nikdy nemohl nabídnout. (Až vyrostu, budu jako moji rodiče, protože moji rodiče nepochybují. To tvoří silné vlky, a silní vlci tvoří silné pouta.) Dívali se na ně tak, jako se kdysi přesně jejich tvůrci dívali na ně, když byli malé děti.
Evar'la se cítil, že v prázdnotě vody nemusí být ničím - že má jakési pomyslné právo se na chvíli zastavit a přestat se svou přehnanou snahou vyrůst, aby se tak někomu zavděčil.
Byl tak ponořen do svého meditačního stavu, že si jen stěží všiml Nwod'reoky a aury pevné, neoblomné vlčice, kterou si sebou nesla. „Mami!“ hlesl, příliš překvapen na to ze sebe vydat cokoliv jiného, „matko.“ Stopovala mě až tady? Nebo mě náhodou zahlédla? Jak z toho ven... Óch, jak moc ho dokázala překvapovat! „J-je...“ začal, jenže nemohl pokračovat.
Stěží by ho pochopila.
Její rychlou změnu zájmů uvítal, ač stále neměl žádné odpovědi, která by mu napomohla k vnitřnímu klidu. Tresty jej nečekaly, to si uvědomoval - jejich výhružka nad ním ale stále kolovala. „Bylo mi horko,“ vydrmolil ze sebe nakonec a ve tvářích mu bylo jasně vidět, jak těžké pro něj bylo přijít s něčím takovým jen tak na místě, „chtěl jsem se ochladit. V létě je totiž... teplo,“ konstatoval. Očekávané, nepříliš kloudné poznámky Nwod'reoky mu tím však jistě neutečou. „...Tobě je taky teplo? Zjistil jsem, že když se vlk postaví do proudu až po záda do vody, je to dobré osvěžení.“
Brzičko mu však došlo, že z toho není cesty zpět - její postoj byl příliš pevný, příliš vysoký, a tak Evar'la vlastní krk stočil v submisivním gestu k zemi, dávajíce najevo, že toho lituje.

Celičký svět se k Evar'lovu velkému údivu s nárazem letních měsíců (prozatím!) nepřestával točit, a tak měl tu příležitost strčit svůj čumák do nových věcí a nasát pachy, které tu ještě před pár úplňky nebyly. Odkud se všechny ty změny braly? Mají nějaký cíl? Prý se to každé období opakuje, ale jak by měl vlk poznat, kdy co nastane? Třeba v tom zase bude nějaká magie. Ta se ale ostatně dala najít všude, kam se vlk podíval - tam se mlázím prohnal "nový" tvor, a na druhé straně, u řeky, zase zapraskal jakýsi prapodivný hmyz. Nemyslel si, že by si toho všeho měl až tak moc všímat, neb ostatní vlci se zdáli brát ty všechny změny v přírodě jako věc, na níž si jeden časem zvykne.
Jenže Evar'lovi nešlo vypnout mozek. Nemohl si nevšímat, jak otravně pištivý zvuk vydává bušení křídel vážek nad vodou, jak frustrovaně ptáci bili zobákem, když se někdo přiblížil k jejich hnízdu, nebo jak ohavný byl vzduch všude okolo - matně se mu vybavovaly časy, kdy se sestrou dlouhé, téměř nekonečné dny trávil v jedné a té samé jeskyni, aniž by v ní došlo k jakékoliv změně. Nešlo od toho utéct, protože nebylo kam.
Ani dnes mu nebylo k radosti přidáno, jelikož se dostal do úplně stejné, ne-li horší, situace.
Se zvláštně těžkým pocitem na hrudi se pomalu procházel nablízku jednomu z drobných potůčků, co se jako mnoho jiných potvor rozhodlo dráždit jeho uši, a ve vší upřímnosti se snažil neumřít. Cítil se, jakoby mu do kožichu napadal popel - jakoby na každičkém kroku směrem vzhůru jeho kosti zapomněly, jak pracovat, a znejistěly. Doufal, že nahoře toho tolik neuslyší, nicméně patrně zapomněl na výšlap samotný a už teď si přál, aby byl co nejdřív dole. I když... Všechno to "hrr, bzz, křáp a klap"! Kdo to má furt dokola poslouchat? Už z toho šílím!
Kéž by se vrátilo jaro, kde si příroda dávala načas a on se nemusel stresovat nad tím, že mu něco ujde, nebo ho naopak pohltí! Každičkým chloupkem na svém ocasu si bezmezně přál, aby se ihned vrátilo a dalo do pořádku to, co se léto rozhodlo mávnutím tlapky rozvířit. Necítilo se snad byť jen trochu špatně, když ničilo těžkou dřinu svého předchůdce? Nezamyslelo se někdy nad tím, že jeho vlastní snaha být jiný ničí to, co už jiné bylo? Možná, že to jenom všechno neví. Bylo léto slepé? Proč, a existovala nějaká šance, že by se mohlo vyléčit?
Osobně se s nikým slepým ještě nepotkal, ale prý to byli vlci, co rozuměli každé vibraci a víc než kdo jiný viděli, co je to ta pravá harmonie matky přírody. Kdyby byl Evar'la hloupější, říkal by o sobě, že je také slepý - že vidí to, co jiní vidět neumí, a vidět nechtějí. Óch, byl on létem? Měnil se v něco, co ostatní vlci odsoudí a nepochopí - co jednou, až se toho nabaží, odsunou a podvědomě začnou ignorovat?
Jeho krok se znenadání zpomalil, a Ivar se pln obav rozhlédl po okolí, aby si mohl zapamatovat sebemenší skulinu a ukázal tak létu, že on nezapomněl. Že on tu je, cítí vše, co cítí léto a je mu na blízku, aby se necítilo osamoceno. Jediné, co v tuhle chvíli chtěl udělat, bylo zakřičet přírodě přímo do ouška: Jsem tady.

Zvláštní místo, když jeden zaplul pod hladinu všech těch dojmů, co ve vlcích budilo a dotkl se až černočerného dna, co v sobě rozhodně nemohlo skrývat nic kloudného. Podařilo se vlkům proplavat si celou studánkou, anebo ji brali za až tak posvátnou? Aby se Evar'la sám přiznal, hvězdy k němu zatím nepromlouvaly (tak doteď bral dospělé - jejich vztah ke hvězdám byl takový... onaký, a moc rozumu mu teda nedával) - milerád by byl tedy první, kdo by se do takové akce vrhl.
Třeba by tím někomu ukázal, že se není čeho bát!
Jenže to bylo to. Jak by měl ve svém věku poznat strach od úcty? Úcta se má k rodičům, ke starším a vlastně ke všem, kteří toho o životě na pohled ví víc, než on. Na druhou stranu byl strach něco, co ho doprovázelo například zrovinka u jeho vlastních, starších bratrů. A přesto k nim vzhlížel. Měl tomu teda říkat strach, nebo pouhé okouzlení z jejich vědomostí? Vždycky se v něm mísily na chlup stejné emoce.
Zlehounka zavrtěl hlavou, jakoby se fyzickým aktem mohl vzdát toho psychického, a už-už se zahleděl na osamělou studánku, před níž stál. Pokušení, které přitom prožíval, by se jen stěží dalo slovy popsat. Nezaváhal, protože se to neslušelo: stejný názor na to ale neměl jeho dobrý kamarád, co Ivarovu tlapku těsně před kolizí přesměroval na leknín poblíž. „Týjo, ty chceš být odkdy ryba? Sis tam chtěl zaplavat? Bubli-bubli a tak?“ křenil se nad ním, „já ti tam klidně pomůžu, jestli teda chceš!“ A div na něj nenalehl celou svou vahou. Evar'la se zajíkl a hned se vrhl tlapkami po jeho tlamě, aby mu tu tlachárnu taky pro jednou zavřel - jenže ejhle, dřív, než to stihl, ho Kamarád pořádně zakousl. Nedejbože se z něj stal upír, o kterých mu jednou bylo vyprávěno? „Ty- ty-!“ a hrr vší silou do boje!
... Kéž by uměl alespoň jeden z nich bojovat. To, čemu chtěl Kamarád ukázkou svých bojových zkušeností předejít, se Evar'lovi stejně nevyhlo. Při jednom z dalších výbuchů smíchu, co do něj protějšek drcl, se totiž škobrtl a pád na sebe nenechal dlouho čekat.
S hlasitým šplouchnutím prořízl hrobové ticho, co je náhle oba obklopilo - teda, technicky vzato jenom Evar'lu. „A to mi jako nepomůžeš?“ odfrkl si, co se stěží snažil převalit a vyhoupnout se ven z vody a ihned k tomu sarkasticky brblal: „To jsi teda dobrý kamarád, Kamaráde.“ Tíha situace mu zprvu nedocházela, neb se samým vztekem rozhlížel po tom, co tak náhle zmizel. Kampak si asi odkráčel tentokrát, no kam? Jeho kamarád - ugh! - ten ho tak rád nechával v nepříjemných situacích, v nichž by Ivar uvítal pomocnou tlapku!
Dnes ji, jako pokaždé, hledal marně.
Strach, který se dostavil po zdlouhavém tichu byl téměř určitě tím, kdo zaživa sežral jeho imaginárního přítele - to však vlče netušilo, a v tuto chvíli nad tím ani moc nehloubalo, protože si brzičko uvědomilo, co natropilo. Celé zježené se tryskem vydalo na slunné louky, aby zakrylo stopy po své nechtěné koupeli a snad také proto, že věřilo, že Slunce dokáže vysát z těla veškerý pocit viny.

Nwod'reoka

Nesměle máčel přední tlapky jednu za druhou a usilovně se snažil přemýšlet nad tím, co by mohlo být jeho další "dobrodružství". Nedávno dostal za úkol udělat si alespoň nějaký přehled o tom, co všechno za zvířata může v tomhle ročním období najít v lesích a zapřemýšlet nad tím, jak se asi charakteristicky chovají - jenže ty jej brzo omrzely a navíc se cítil dost obeznámen s tím, okolo koho žil. Vždyť stačilo občas poslouchat brebentění dospělých, a to mu šlo už odpradávna.
Mořský svět mu avšak zůstal záhadou, a tak se Evar'la rozhodl, že dnes prozkoumá právě ten. Kdyby se nedejbože stalo, že na něj někdo přijde a požaluje to jeho rodičům - zejména matce, neb otec se den co den propadával hlouběji do zvláštních pachtlí s Ignisem -, už si to nějak vymyslí. Zda je u něj také jeden z jeho nevlastních bratrů a stará se o to, aby toho na něj nebylo moc? Ačkoliv se svých starších "sourozenců" krajně obával a měl nutkání se jim vyhýbat jako čert kříži, doufal, že se o alespoň otce dobře starají.
To, že by se tak měli chovat i vůči Nwod'reoce, možná pozapomínali - ale to nevadí, Evar'la by se o ni stejně jen nerad dělil tak, jako musí drobit otcovu pozornost. Kéž by byl A'Kazou a mohl se okolo S'Arika angažovat i jinak, než jen s tvrdou disciplínou!

Nevaeh

Fantazmagorie a jiné prapodivné výplody jeho dětskosti, s nimiž si v tuto chvíli pohrával, se s ním jednoho krásného dne rozloučí a marně budou mávat jeho mysli, co si bude hrát na uraženou a neskonale osamělou. Divoké, až živé představy vlků umělců a mimozemských entit tvořily valnou většinu jeho kamarádů - určitě nebylo nic špatného nad tím mít imaginární společníky a myslet si, že nezapadá, protože se tak nenarodil.
Vlastně to byl ten nejlepší scénář, ke kterému se mohl dobrat; vlk jeho dosavadní křehkosti by se určitě jen těžko vyrovnával s tím, že se od své typické společnosti liší. Jenže co bude mít po Milagovské výchově, co mu jeho výmysly sebere? Co pak?
Samým překvapením se poohlédl po vlčce jeho věku, co se jako velká voda nahrnula do dosud tichého okolí. Zrovna chtěl se svým kamarádem probrat další teorii, se kterou přišel - jenže stačil zlomek sekundy stráven nepozorností a jeho dosavadní společník byl tu-tam. Zrádče, zaklel, načež se očima znovu podíval po lovci v rozkvětu, lekl ses jí?
...No, aby se Evar'la přiznal, tak se mu ale opravdu vůbec nedivil.
Vlče působilo opravdu mírumilovným, typicky Přízračňáckým dojmem; jenže to stále bylo vlče a bylo z Přízračných, a právě to byly hned dva z aspektů, kterým se zuby-drápy tmavomodrý vlk snažil vyhýbat. Zmrzl proto na místě a tak, jak mu bylo typické, oněměle pozoroval počínání své novodobé společnosti. Kéž by tu byl jeho nebojácný kamarád! Ten by je třeba mohl seznámit - jenže osamělý se Evar'la nechtěl pouštět do riskantních situací, za které potýkání se s novými vlky považoval.

Aikan

Nepříjemně kousavá situace s nepřátelskou smečkou se v tuhle chvíli dostala do zvláštního bodu, o kterém se jen stěží dalo říct něco kloudného. S hlediska tichého pozorovatele bylo Evar'lovi samotnému mnoho věcí jasných - dospělé postihla jakási náhlá nedůvěra ke všemu cizímu, jak tomu asi doposud nebylo a vzduch načichl jakýmsi kyselým, nepříjemně páchnoucím stresem, co se snášel nad každým. Hustá atmosféra by se dala krájet, ale našlo se nemálo pacifistů, co se při pomyšlení na ostré drápky otřásli a věnovali svým společníkům zvláštní pohled, v němž neuměl číst.
Mysleli si snad, že byl vědma, aby hádal jejich emoce? A měl by se v nich správně vůbec dloubat, když: a) jejich rozpoložení neleželo na jeho bedrech, a b) Milagovci (a to především mladí, co byli první generací migrantů) k takovým věcem správně neměli ani čichnout?
Hloubavě se zahleděl do dálky a jeho tvář se nad onou myšlenkou hořce zkroutila. Kdybych byl býval zdravý, třeba by to všechno vypadalo jinak. Až přijde čas na dospělost, budou se za něj Milagovci stydět? Že už v mladém věku očividně nevěděl, jak řešit situaci domácí smečky, že mu bylo konstantně zle, že byly dny, kdy se cítil tak slabý, až se ani nepostavil?
Kéž by existoval na jeho chromé zdraví lék - kéž by se rodičům narodil alespoň o rok dřív, aby se věci měly jinak. Naštěstí se k němu tyto informace ještě nedostaly a sexuální výchovy se mu (snad) ještě pár těch měsíců nedostane, a tak zatím mohl ze svých odlišností trestat a obviňovat pouze sebe sama.

A'Kaza

Chrobavý pocit z bratra se jako protivný parazit usadil hluboko v jeho nitru a ne a ne ho alespoň na moment opustit, aby se v A'Kazově přítomnosti mohl nadechnout. Bylo to snad tím, že pro něj byl vlk (neslušně řečeno, jeho předci se musí obracet v hrobě!) "cizincem"? Nevzpomínal si na sebemenší moment, kdy by se jeho otec pokusil všechny sourozence sblížit - snad to pro něj bylo privilegium nesamostatnosti, od níž je všechny urputně odstrkoval. Tak, a to by znamenalo, že máme alespoň něco společné. Na druhou stranu v tom nesměl najít kout, v němž by se mohl cítit ublíženě: tak zdravý duch Milagy nefunguje.
Div se mu zhrdla nevydral zdlouhavý povzdech, jak nad tím při pohledu do dálky hloubal. Musil si připomenout, že se jednalo o banalitu - teď před bratrem sedí a může pracovat nad tím, aby vztahy mezi sourozenci alespoň on zkusil poslepovat. V jednotě je síla. „Držím si od nich odstup, protože rozumím nebezpečí, které je za nimi,“ pronesl a snažil se, aby to znělo sebevědomě a dospěle - ve skutečnosti se však jeho hlas ven dostal s notnou dávnou nejistoty. V hlavě mu přes jeho smírný tón však přesto hrála jedovatá otázka toho, zda-li se jej A'Kaza snaží z něčeho osočit.
S jakýmsi bublajícím pocitem v hrudi se zaměřil na kvítek, co tak prapodivně plul ve vzduchu - poočku se podíval po starším vlkovi. Jakmile zjistil, že je naprosto klidný, nechal ho být. Očividně to nebylo nic, nad čím by si musel Evar'la lámat hlavu.
„Všichni jsou napjatí a vypadají vystresovaně,“ opomine-li své rodiče, co tvořili sféru vůdců, „co Přízračným dělají?“ Proč se jeho - jejich - otec vždy na moment zatvářil, jakoby viděl jakýsi stín? Proč hlas Přízračných o oktávu poklesl, když se hovořilo právě o této smečce? Musela učinit něco hrozného, pokud to samotné dospělé žere hůř, než omamné plyny místní jeskyně polykají mozkové buňky svým ochranitelům. Jenže co?

Norek

Koutkem vlastní duše se vždy snažil, aby se svým bratrům co nejlépe a efektivně klidil z cesty, nechtěje stát v jejich cestě za... za cílem, který mohli už teď mít v životě nastavený. (Byla to jejich volba, nebo si to tak někdo přál? Každý měl v životě ostatně své pevně dané místo a záleželo jen na něm, jak rychle se k němu dopracuje - volba v takovýchto případech nebyla zaručena a už vůbec nebyla jakýmsi pomyslným právem, s nímž by se vlci mohli ohánět. Tak svět fungovat prostě nemohl.)
Netrvalo mu dlouho, aby si uvědomil rozdíl mezi pojmy "starší" a "mladší", a téže mu vůbec neušlo, že jeho vlastní matka, Nwod'reoka, k dvojčatům neměla pranic blízko. Jaké by to asi bylo, kdyby se jim už odmala namlouvalo, že jsou pokrevní příbuzní? A jakou váhu by pro ně pak pokrevnost nesla, kdyby byla pošpiněna lží? Na takové prachobyčejné filozofování měl však věru ještě málo roků, sebevíc si o sobě myslel.
Teď se ostatně jako štěně vnitřně kroutil a celé tělo ho svrbělo z nervozity toho, že se bavil se svým bratrem. „Hm-mh,“ hlesl neurčitě a už-už Norkovi věnoval drobné pokývnutí hlavou. Jo, to už bude on. „Norek?“ Nedejbože to byl zase A'Kaza - z toho měl ještě větší hrůzu, protože to byl právě on, co se okolo S'Arika pohyboval nejčastěji.
Očividně měl ze všech sourozenců svůj osud nejpřesněji nalinkovaný, a Evar'la mu v tom stěží chtěl zavazet.
Byla to vůbec volba? Kdyby řekl ne, jeho bratr by si o něm mohl lecos pomyslet a klesnout na mysli svých příbuzných opravdu nechtěl - ale že by se do toho zrovinka tak hrnul... No, co už. „Ano,“ přikývl proto opět stroze, snad jako maličký, plastový vojáček. Div nesalutoval!
Ticho, co náhle nastalo, působilo dusivě. Jindy by s tím byl naprosto srovnán a mlčenlivost by uvítal - to by tu ale také musel být někdo třetí, kdo by si třeba nechal hubu puštěnou na špacír. Jaká to bývá lenivá zábava, když vlk jenom poslouchá. Byl na obavách, že tohle u Milagovců uměly jen samice. Nebo vůdci. „Ty jednou budeš léčitel?“ no bóže, ten je tragéd veškerého small-talku. Kdyby tomu tak ale opravdu bylo, Evar'lova rodina by se s jeho chrobavým zdravím nemusela obracet na Ryumee, a v tom by se matce i otci jistě ulevilo.
Pochyboval, že jakýkoliv vůdce stál o syna, co je jako rozbitá hračka vhodná leda do smíšeného odpadu.

Nevaeth

Zvláštní, pusto-prázdná planina mu už několikrát poskytla tiché a ničím rušené zázemí, ve kterém si mohl postavit jakkoliv vysoký vzdušný zámek. Věděl, že to pro něj nemohlo být dobré a též si moc dobře uvědomoval, že by z toho mnoho z nejbližších dospělých nemělo radost - když tu ale nebyli, co by mu na to mohli říct? A jak někomu zatrhnout snění? Cizí mysl, myslil si, není schopné nijak ovládnout. Bylo by to vůbec morální? A co kdyby se naskytl vlk, který takovou magii opravdu umí ovládat, měl by se zahubit, nebo snad vyhnat? Co kdyby to nebyla magie a on ji třeba uměl potlačit? Lhal by? smýšlel, a jak na to vůbec přijít? Ne každá síla přece pramení z nadpřirozené moci. Filozofování nad těmi nejobyčejnějšími věcmi měl moc rád; už jen proto, že ho to celé pojilo k dospělým víc, než k vlčatům.
S těmi si zjevně nikdy nebude rozumět; nepovažoval se za dostatečně pozemského. Bylo to dobré, nedržet se při zemi? Vymýšlet a vysvětlovat si, že jeho rodina se chová tak zvláštně, že na jejich planetě to normální je?