Príspevky užívateľa

Norek

Protože už byl jednou synem známých Milagovců, přišlo mu důležité, aby se tak taky nejen choval, ale i činil. Nemohl lovit, nemohl být nosičem, nemohl uklízet příbytky a ani je stavět - na druhou stranu se mohl postarat o to, aby se vlci v Přízračných cítili o to lépe se skutečností, že ulehají do měkoučkých peřinek z chomáčů čerstvě rostoucího mechu, nebo peříček a srsti, co po lesích různě zanechávala zvěř. Určitě musí být všichni unavení, smýšlel, zatímco si velmi dobře uvědomoval, jak rychle všechny tyhle věci uschnou a nebudou se dát použít, třeba jim to pomůže.
Nebýt netýkavka, možná by si k práci přizval i svou sestru; ta se ale zdála mít na práci mnohem lepší věci. Mohla se s maminkou toulat kdekoliv a kdoví, o čem si povídaly - ale tak to prostě chodí, myslil si přitom. Mají si víc co říct, protože jsou to obě samice a jako vrána k vráně sedá, tak se mu zdálo, že samička k samičce sedá, neb si vůbec mají mnohem víc, co říct. Jen aby občas tu tlamičku zavřely. (Ofenzivní nátura tohoto zkomoleného pořekadla mu opravdu ještě nic neříkala.)
Možná proto byl rád (co si to nalhává - polil ho stud a jeho žaludek se celý zkroutil do nepříjemného uzlu), když jeho oči změřily dalšího z jeho bratrů, Norka. Ještě toho o něm moc neslyšel, a upřímně za to byl rád. Nevlastní sourozenci - bratři - mu byli... Bál se jich. Styděl se před nimi. Čím lépe si uvědomoval, jaké mezi-rodinné vztahy nastaly, tím víc na vině se cítil.
Kdyby se nenarodil, možná, že by tu jejich matka zůstala a ona i otec by se jim lépe věnovali, než aby si udělali další. Vlčata, uvědomoval si, potřebovala neskutečně velkou péči: a tak toho na adolescenty mnoho, nebo vůbec, nezbývalo.
Kéž by tak ještě nebyly ty smečkové spory...
Zprvu se Norkovi chtěl vyhnout - ale osud to tak chtěl, že se mu nechtěně objevil přímo v zorném poli. „Ahoj,“ vyřkl proto nesměle, stydlín jeden, „pardon.“ Kdyby mu tak nezkřížil cestu, mohli každý existovat jinak!

A'Kaza

Třeba to není vlk nikterak špatný - Evar'la si ale nemohl pomoct a cítil se, jakoby mohl říct cokoliv a vždy by to bylo časované jakýmsi tajuplným pohledem, pod nímž si těžko ve svém věku mohl něco představit. Už mu stačilo jen to, jak se občas zatvářili rodiče; zmiňovali Ignis s hořkostí kdejakého vlka ze smečky, a přesto jeden druhého časovali zvláštními, těžko čitelnými zraky, za nimiž se mohlo skrývat cokoliv. Nemohli se bát, neb byli přece rodiče. Radost mezi jejich emoce, a city vůbec všech Milagovců, ale téže nezapadala.
Co nad tím tak smýšlel, ví vůbec oni, jaké to je, něco cítit? Báli se snad něčeho, že to museli potlačovat? Anebo byli opravdu ony éterické bytosti z vesmíru, co se na Norest dostaly čirou náhodou? A proč on cítil a věděl a toužil po tom ponořit se do nich po hlavě? Třeba nepatřil tak úplně k jejich druhu; třeba se jeho matka spustila s někým cizím.
Tak, přesně takový byl A'Kaza - jeho otec se spustil s pozemšťankou.
A přesto byl jeho nevlastní bratr takový... nějaký... ulízaný. Tak perfektní.
Zahmkal. „To je zajímavé,“ zmínil jen se zdvořilým pokývnutím, nechtěje se už vůbec vrtat ve věcech, co mu nebyly vlastní. Hnusilo se mu být hnidou na něčí hlavě. Kdybych se ho ale zeptal za zemi, určitě by mi odpověděl. Země je nám všem domovem. „Slyšel jsi o Ignisu?“ zeptal se namísto toho, oči téměř vyhasle hledíc do dáli - přímo k horám. Tam někde musela smečka dřímat. „Moc mi toho neříkají, protože nechtějí“ přiznal se nakonec vlkovi, „ale já bych to rád věděl. Slova přece neumí ublížit.“

A'Kaza

Přístup bratra, co byl očividně jako přes kopírku každému druhému Milagovci, mu ještě nikdy nebyl větším trnem v oku. A co teprve jeho absurdní drobnohled? Připadal si jako pitvaná cibule někde pod mikroskopem, která se nemohla bránit postupnému odlupování jednotlivých vrstev. Ačkoliv Evar'la vnitřně vycítil, že je od něj zjevně očekávané pronikavý pohled opětovat... Nedokázal se k tomu přinutit. Och, vždyť je to jen vlk - je to rodina. Co by mohl vidět? To byla na druhou stranu pravda: pokud A'Kaza neuměl nějakou tu hrst informací z jazyka těla, jistě na něj musel působit normálně.
..."Normálem" se, v tomto případě nutno zmínit, smýšlelo o obyčejích a zvycích jejich rodu. Jeho pronikavý pohled se tak snažil přijímat bez výčitek, nebo snad strachu - jeho tvář zůstala jako netknutá hladina a hlas tak zůstával jediným indikátorem, že se vlče cítilo diametrálně odlišně od toho, jak se chovalo. Kdybych tak mohl mít tak hluboký hlas, jako S'Arik. Musí si o mně myslet, že jsem pouhé pískle, co mu bude na obtíž. Echt. Nakonec to ale nemuselo být tak špatné - vlk by odešel, a on by byl sám. „Evar'la,“ vyřkl tiše s jakousi nejistotou, kterou brzy zatrhl a již alespoň trochu hlasitěji pronesl: „Jmenuji se Evar'la.“
Proč se probůh cítil, jak kdyby byl na výslechu? Snad proto neměl tu sílu se své společnosti zeptat na to, jak se jmenuje právě tak on - A'Kaza by nakonec ještě mohl vyžadovat, aby si na to vzpomněl a nepěkně by mu jednu vlepil. Disciplína. Respekt a úcta k starším. Byl si býval téměř jistý, že to jméno měl na špičce jazyka. „Otec je s matkou,“ vyhrkl, snažíce se nebýt zbrklý s náhlého uvědomění si, že možná právě proto tu bratr je. Ani si neuvědomil, jak urgentně mohl znít. „Jsou ve Vissalis. Pokud je hledáš,“ rychle dodal, nechtějíc, aby si A'Kaza domyslel své. Nezním tak, že ho vyhazuji, že? Doufám. Kdyby neměl důstojnost, dokonce by i prosil!

A'Kaza

Bylo až udivující, jak vysoko si Evar'la zvládl své vzdušné zámky postavit. Fantazírování ho po boku vlastní rodiny v životě žel daleko nedonese... Určitě by stačila matce jedna jediná zmínka, aby tenhle způsob uvažování utnula! Už tak to ale považoval za velmi soukromou věc, kterou střežil jako oko v hlavě - byl to totižto choulostivý kousek, který by jen nerad viděl napadený cizím, kritickým okem. Ale nehodilo by se mít zpětnou vazbu? Pohled někoho, kdo mi do hlavy nevidí? Kdyby tak chlapec tušil, jakou magií jeho otec oplývá! Až to bude domyšlené, tak to řeknu M'Raan. Máme stejné rodiče, stejné kožichy, tak určitě budeme mít stejné představy. Kéž by to s ním sdílela...
Na celičkém světě to ale nebyl jediný sourozenec, co by měl. Jakousi Nadezhdu, o které jednou jedinkrát slyšel Nwod'reoku mluvit, neznal a nikdy ji nepotkal - moc dobře však věděl, že po ní prý zbyli jacísi nevlastní sourozenci. Dosud je nepoznal. Teď? Teď k tomu měl, výlomek jeden, dobrou příležitost; ačkoliv se Evar'lovi už od pohledu nezdálo, že by tmavý vlk vůbec uměl komunikovat. Skousl si jazyk? To bych měl vyhledat madam Ryumee. Sebral veškerý kus odvahy, a sebevědomě se ozval: „Ahoj“ ...Až na to, že jeho dětský hlas ze sebe vydal spíš pisklavý zvuk, který zněl neskutečně plaše.
Tak, a teď nastal ten nejostudnější moment jeho života. Musil přiznat barvy - svého staršího bratra se nesmyslně bál. „Je pěkně,“ pronesl, snažíce se nepolykat svoje slova. V konverzacích nikdy nevynikal - o to míň mu šly, když stál právě před A'Kazou.

A'Kaza

V tuto chvíli by se zřejmě měl nacházet u své matky a otce a určitě by měl naslouchat nějaké z jejich zvláštních konverzací o světě všude kolem, aby nabral nové informace o životě. Vždycky ho bavily - jeho rodiče ne vždy věděli, že jim naslouchá, a tak se mu občas dostalo opravdu šťavnatých kousků, o které se dělil pouze s M'Raan. ...Kdo jiný by se s ním tak měl čas bavit, když měli všichni na krajíčku z jakési velké, ohnivé pohromy? Ale to vůbec nevadí. Třeba, až bude po všem, mi budou moci o té celé věci povědět bez toho, abych musel čekat na to, jak to dopadne. Alespoň to nebude napínavé, myslil si, tuze nerad poslouchaje detektivky, a někdo mi s klidem konečně vysvětlí, co se děje. Tedy - dělo. Ochranářská nátura jeho matka žel byla v této věci pranic dobrá, protože fantazie Evar'ly pracovala ve věru divokých představách toho, co se dělo.
Stejně se mu nejvíc líbila představa toho, že jsou jeho rodiče vlastně nadpozemské bytosti, co se na Norest dostaly čirou náhodou. Henob je pak jejich domovská planeta, do níž se snad jednou vrátí. Teď ale musí pomoci vlkům na planetě, co se z nějakého důvodu ve smečkách pouštějí proti sobě. Nebylo by zrovinka takové sci-fi hezčí, než nějaké obrovské, snad stoleté rozepře? Jednou se ukáže jejich pravá barva. A moje taky. Proč by je ale před vlky skrývali? Ač se v jejich rodině držely tmavé barvy, on samotný už viděl panečku zrůdných vlčích bizardností (myslel si to)!

<< Hráz

Protože byl Evar'la už ve vínku vlk značně choulostivého zdraví, pro osobní jistotu (a snad prvopočátek jakésiho chorobného smýšlení) se rozhodl každý jednotlivý kamínek alespoň trochu opláchnout. Voda dle jeho usouzení ještě vůbec nebyla vhodná na to, aby se jí jakkoliv dotýkal - tohle byl na druhou stranu stav nouze a on tak mohl jen doufat, že veškeré to "svinstvo" zahubí, než-li rozmnoží do takové masy, kdy bude nakažlivé být byť jen v přítomnosti oblázku. Madam Ryumee by neměla radost, kdybych byl znovu nemocný. A co teprve matka? Ta by ho časovala přísným pohledem; určitě by ho vytahala za uši a už nikdác ho nikam nepustila osamotě. Hvězdám patří velký dík, že se s tím otec nesmíří. Co bych pak byl býval poznal?
S celou tou zvláštní situací s ohnivou smečkou, které dvakrát tak nerozuměl, se ale i on choval jinak. Nebo si chování svých opatrovatelů vždy tak trochu idealizoval a teprve teď mu docházelo, že to není vždy takové, jak si to jeden maluje? No bóže, chybu takových rozměrů by si nikdy nepřiznal!
Již poněkolikáté to s ním trhlo, co se jeho tlapky ponořily do vody - z takového chladu se jeho tlapky budou ještě dlouho probouzet! Jak by jen mohly pookřát, když sluníčko ještě dostatečně nehřeje? Měli bychom ty ohnivé vlky začít využívat do našich pelechů. Určitě by se nám oplatilo, kdyby nám posluhovali, pomyslel si iracionálně, jak to vlčata už od přírody mívají. Některé problémy se mu zdály opravdu primitivní, a tak je řešil o to víc primitivnějšími způsoby: ač měl přes pár pátků nějaký ten úchop reality, některé věci se mu žel do hlavy mohly tlouct, jak chtěly bez toho, aby jim rozuměl.
Spokojeně odložil poslední kamínek na svou dosavadní hromádku a zdlouhavě se po ní podíval - náhle se mu na ní něco nezdálo. Každý oblázek se v odrazu paprsků od kapek vody poměrně hezky leskl a znovu nabyl na kráse, kterou v nich Evar'la při jejich výběru viděl. I v jednotě může být krása, zauvažoval, každý září podobně, a přesto jinak. A dohromady je to zajímavá show. Byli takoví i vlci? Smečky?
Se zadumanými zraky se porozhlédl po svém okolí a pokusil se nasát okolní pachy, zda-li se v jeho blízkosti nikdo neobjeví. Protentokrát měl štěstí: nikde ani živáčka, pokud by tedy opomenul kdejaký pitvorný hmyz, co se v přírodě přirozeně vyskytoval. Nwod'reoka mu povídala o zvláštních, lesklých broucích, jejichž krovky vypadaly jako zraněné od jehliček - povede se mu nějakého najít? A mohl by se vůbec ulévat, když už se mu věří, že se bude celý den věnovat učení?

>> Tmavozelená planina
( Písmo 2 )

Sochy vytesané z kamene a žuly, a přesto schopny perfektně plánovaných, elegantních pohybů, které i přes veškerou vypočítanost stále působí, jako by byly vykonány bez sebemenší snahy. Byli takoví ("kamenní") vlci skuteční, nebo Evar'la ze strany svých rodičů slýchal o mýtech, co si pro něj připravili s jasným cílem jeho výchovy? Snad se je kdysi také snažili napodobit, pomyslil si, a dělali to tak dlouho, dokud se jim nepodařilo stát se jejich kopiemi. Co je to asi stálo? Vlk zjevně musel obětovat všechno pro to, aby docílil této až nepřirozeně nadpozemské dokonalosti v tak jednoduchém, každodenním aktu.
Třeba jeho rodiče podstoupili nějaké přísně tajné rituály, co je bezprostředně spojily s hvězdami. Och ano, to by pak totiž také byli jako z vesmíru; jako entity, co pouze nabírají vlčích form. Téměř se tetelil radostí - přesně tohle si totiž celičkou tu dobu o svých opatrovnících myslil.
Nad jeho fantazírováním by bezpochybně nebylo hned několik přítomných členů Milagy šťastných. Teď tu ale nejsou. Teď si může vlastně dělat cokoliv, co chce.
...Nebýt skutečnosti, že tu byl s jasným cílem nasbírat kamínky ke svému procvičování věci, která se zdála být jeho rodině značnou hrdostí. Písmo Henobu byla věc, co se musí učit už od prvních krůčků, říkala matka. Musí se ctít a pamatovat, aby vlk Milagy narozen mimo její území věděl, kde je jeho původ; kam se má tváří otáčet. A o to víc měl přímo on vědět, že vůdcem toho všeho byl jeho otec. Nestačilo S'Arikovi vládnout tam a přišel proto do zdejších krajů, do Norestu? Plánoval si místní pláně jednou podmanit a vybudovat zde druhý domov? Evar'la si popravdě dělal velkou hlavu s tím, jak se jeho rodina a vůbec velký počet rodu dostal právě k Přízračným - nikdy v sobě však nenašel dost odvahy na to, aby s takovou otázkou otevřel svou tlamu.
Už to v něm tak bylo vryté, že zastavil i své myšlenky a pečlivě vybírané oblázky, menší i větší, nabíral do provizorní tašky z lopuchu a kůry. Každý jeden vypadal jako unikát, ale čím víc takových "rozdílných od ostatních" bylo na jedné kupě, tím obyčejnější mu přišly a on je tak musel třídit. Takovéto manuální práce se mu popravdě líbily víc, než natěsno huštěná teorie všeho.

>> Dlouhé jezero
( Písmo 1 )

Nwod'reoka

Zvědavě pozoroval reakce své matky a nedokázal se dobrat přesnému pochopení, proč se chovala tak... no, jinak. Proč od něj tak náhle odvrátila svůj zrak - proč jí trvalo tak dlouho, než mu byla schopna odpovědět? Nebyl si vůbec vědom toho, že by snad udělal nějaký závažný přešlap v nastavených pravidlech (to by totiž, panečku, tichá domácnost fungovala perfektně, neb už teď kypěl nepopsatelnou zvědavostí!), nebo se snad nějak své matky emočně dotknul. Ani jeden z jeho rodičů na takové věci přec nebyli a on popravdě nabýval pocitu, že emoce vlastně dočista nemají.
Vzduch v jejich okolí kvapně nabíral napjatého nádechu, ve které se vlče brzičko začalo cítit nekomfortně. Zjevně musel něco starší vlčici udělat - její chování bylo trest, kterým si tedy nyní musel bez omluv a odmluv projít. Třeba to byl právě onen Ignis, o němž se zmínila? Jejich sousedi museli být patrně zmateni tím, kde se nacházel jejich domov a Přízrační jim pak opakovaně museli ukazovat, kterým směrem se mají vydat.
Ti musí být ale pořádně hloupí, pokud neumí trefit domů.
„Ano,“ přitakal s mírným zamračením matce, „tvrdí. Chodíte a spíte tvrdě - pokud spíte,“ přidal dovětkem, vidící, že mu úplně plně nemusí rozumět. Otázka „děje se něco?“ tak zůstávala nevyřčená a ztěžka na Evar'lu ze všech stran doléhala, jakoby jej chtěla plně pohltit a posunout ke krajním situacím.
To už se však po matce lehce (znovu) mračil. To byla tak hloupá a absolutně zbytečná otázka! Cožpak doposud nepochopila, že směřoval jen a právě k tomu? Proč nemohla přeskočit ty pitomou máčku naokolo a vyjít se svou barvou ven? Celý rozzlobený - jak to malé vlče zvládne - švihl ocasem a časoval ji pohledem, za který nepochybně bude vytahaný za uši. Blbá disciplína! „Ano! Když už jsou taky, tak logicky ano!“ prskl po ní drze a náhle byl jako z divokých vajec. Kdo toho to naučil?!

Kamenné tváře (jak typické!) jeho rodičů Evar'lovi ale opravdu pranic nepomáhaly v tom, aby uklidnil nepříjemný, šimravý pocit v podbříšku, co se vyrojil ze všech těch možných slov cizích i známých. Byly vlčice, na které se jeho otec v tuto chvíli tak nepříjemně tvářil, původcem zvláštních pachů na území? Musily tedy pocházet z Igniské smečky (jak bylo ostatně nedlouho předtím řečeno: poslouchá on vůbec?), jejich sousedů.
Osobně měl se sousedy zkušenost dobrou - vždyť takovou dobu sdílí svůj příbytek s M'Raan. Na tu by se takhle ale rodiče určitě nedívali. Tak v čem byl ten zakopaný pes?!
Dřív, než na to však přišel, už jej matka odváděla a on ji jako poslušný synek následoval. Věděl, že nebylo radno odmlouvat jejím požadavkům: oba jeho rodiče si ostatně zakládali na tom, že disciplína je drahocenná vlastnost, kterou by měli mít všichni vlci. A tak mu nezbývalo nic jiného, než si po-posmrknout a posadit se tam, kam ho chtěli - a možná, že to jednou bude k něčemu dobré! Bylo tu až moc vlků, až moc hluku a být tak po jeho, hned by si to odkráčel za takovou Ryumee, co by určitě znala nějaké sladké, chutné lístky na odbourání jeho rýmičky. Pohledem se ji snažil najít, žel mu směs pachů, kožíšků a vůbec dusna situace motala hlavou. Je tu vůbec? Nemůžu za ní?
V moment, co jí očima konečně vyhledal, se k překvapení povytočil po S'Arikovi a obou vlčicích. „Vražda?“ optal se s nevinností Nwod'reoky, možná až trochu moc nahlas, „co je to vražda?“ Svá slova, samozřejmě, jako vlče nevyslovil dokonale.

Nwod'reoka

Tak jestli si všiml- no jistěže! Byl na území Přízračných vůbec nějaký vlk, ač vlče, který by o tom prazvláštním shonu událostí nic nevěděl, co by byl ochráněn od veškeré tíhy situace, od pachů cizích? Ačkoliv bylo mnoho věcí, co mu z této situace unikaly, zrovinka tahle byla absolutně okatá.
Vlastně šla vidět tak dobře, jako prapodivné novinky u jeho rodičů. Tak třeba tahle - otec se zdál být méně a méně v jejich přítomnosti a při svých návratech většinou nesl pach někoho ze smečky. Matka se pak chovala víc ochranářsky, než co bývali ještě opravdu malí - Evar'la si jen matně dokázal rovzpomenout na to, že se mu občas podařilo v naprosté samotě dostat před noru a nebýt za to například vytahaný za uši. (Bylo samozřejmostí, že se mu fyzických trestů nedostávalo, ale on to rád krapet zdramatizoval). Těžko říct, jestli by si teď mohl nějaké maličké toulky po území užít.
Tyhle procházky pro něj byly skvělou formou relaxu, kdy na chvilku mohl poodejít a stále mít matku na dohled - jenže s pachy na území... No, řekněme, že mu to v hlavičce mohlo začít vrtat dřív! „Kdo to je?“ optal se zlehka, „naši?“ Třeba to byli vlci, co se vraceli zpátky domů, protože se jim zastesklo. Jaká vůbec byla historie Přízračných? „Všichni jste tvrdí. Ramena máte tvrdé,“ vysvětlil matce dále, chtějíce vědět, zda to je důvodem jejich napjatých svalů.
Protože byl stále vlče bez plné schopnosti ovládat svou řeč, pár slov ještě řekl špatně a takové šišlání mu rozhodně neuteklo.

Nwod'reoka

Protože se mu ještě nedostalo toho požehnání, aby svůj čumák strčil osamotě do kdejakého koutu jejich území, Evar'la se jako vždy táhl po boku své matky. Tlapky pravidelně kladl jednu před druhou a uklidňoval se s návazností, která s tím přirozeně přicházela - nebýt jedné, nemohl by uskutečnit krok a pakliže by nebyl schopen kroku, jen stěží by tu teď pochodoval na... procházce. Rád by to nazval nějakou zajímavou hlídkou, nebo třeba nebezpečnou misí: rodiče naštěstí měli v novodobé situaci dost rozumu na to, aby vlče do takových akcí nepouštěli.
To však vedlo k tomu, že trpět. Zuřil. Přímo kypěl a zelena závistí!
Nic z toho se však neprojevovalo na tváři, kterou od Milagovců přirozeně mimikoval. Emoce v sobě jen stěží mohl plně vymýtit - byly všude okolo něj a on jimi dýchal. Z tohoto by asi rodiče neměli velkou radost...?
Brzy z toho vyroste.
Mlčky se rozhlížel po jejich okolí a jen se občas intenzivně podíval směrem k nebi, na němž se opět honili beránci. V poslední době mu všechny ty prudké změny počasí neprospívaly: jeho hlava se často cítila jako na rozviklaném korábu a on měl co dělat, aby náhodou nezakašlal v tiché chvíli své rodiny. A to byla další věc - to úmorné ticho! Nepochybně tu bylo něco, co mu a M'Raan matka neříkala (a vlastně... nikdo ze smečky). Proč? Byl moc malý? On by si dovolil říct, že je větší, než kdejaký dospělý! „Matko,“ zachrčel, v krku náhlý knedlík hlenu, „hm... smrad. Cizí smrad,“ zkusil jí vyjádřit, „smrdí to tu cizími.“

Nwod'reoka, S'Arik, (M'Raan)

Rozbouřený, dýmem páchnoucí hurikán, který představovala celá smečka Ignis, se zdál stahovat nad Přízračnými temná mračna. Nebo je stahujeme my nad nimi? Těžko říct - v této novodobé situaci se ještě vůbec nestihl zorientovat, sebevíc naslouchal dospělým. V jejich hlasech rozpoznával obavy, ale o co?
Kdejaký vlk z jejich řad už nějaký úplněk štěbetal o tom, co se hnalo přes hranice a území a on sám pak pochopil, že jej jeho matka k jejich blízkosti nepustí - to však bral jako samozřejmost. Nebylo to snad opatření, které bylo s rodiči vůči dětem již odpradávna dostatečně sžité? Zjevně se muselo dít něco, čemu ještě sotva mohl rozumět. Jenže Evar'la... Evar'la chtěl vědět. Potřeboval, protože s věděním je vlk hned o příčku výš a může stoupat, jak se mu zachce.
A on až žalostně chtěl své tlapky zarýt do hvězd.
I to pak bylo patrně důvodem jeho bujarých, téměř nadšených očí, které krájely skrz dusnou atmosféru a časovaly vlky pohledy, co se nejlépe daly popsat jako hladové. Očividně by v tuto chvíli vyslechl ledaskterého blázna a zhltal by každičké slovíčko, aniž by musely ve výsledném produktu dávat celistvý obraz a navrch by mu to všechno odkýval. Cítila se M'Raan stejně - a co matka, co otec? Blegh, proč by se staral, když tváře těchto vlků, ba všech jeho příbuzných, vždy zůstávaly nudně stejné.
Možná proto tak rád (a za neklidných pohnutků jiných) na cizí civěl.
Teď se však Nwod'reoka hrnula kupředu, a on patrně musel s ní. Jeho srst se téměř okamžitě zježila, neb si uvědomoval hned několik desítek očí, co se k němu na zlomek momentu musely upřít - i proto se snažil světlavou srst matky odstrčit a vymanit se z jejího mateřsky bolestivého sevření. Vždyť ho dozajista ztrapní! On chtěl jen poslouchat ostatní; ne se skrývat! „Ale my-“ odmítavě pokusil zahučet, žel hlas byl napaden nepříjemnou nemocí - jako vždy. S nevyřčeným pobouřením na ně oba tak zíral.

Nwod'reoka

Pak tedy ostružina, hezky vonící a lákavě vypadající! Takovou věc dozajista musel vykouzlit nějaký šikovný vlk, co měl tu starost a chuť pečovat o stravu těchto drobných živočichů. Chovali se s probouzejícím se jarem tak, jako kdejaký vlk? Asi to byl nějaký mravenec otec, co právě do vlastního, dalekého domova tak velkolepý úlovek nesl s pýchou. Jeho mravenčí potomci jistě musí být štěstím bez sebe - kdyby taková věc totiž byla položena před něj, věděl, že by se po ní jen zaprášilo. Nechtěl však narušovat cestu malého, přesto však silného tvora a už vůbec mu krást, co si jistě poctivě vydobyl. Kdyby se zeptal jednoho z rodičů, přinesli by mu taky takové?
Běda tomu, kdo vymyslel, že rostou tak pozdě v roce! Tento mravenec otec měl tuze velký úspěch, že se mu povedlo narazit na výplod něčí magie. O těch on sám zatím moc nevěděl - rád by si ale vybral takovou, co by mu keře s lahodnými plody kouzlila vždy, co by na ně jen pomyslil.
Výraz, kterým ho adresovala, mu samozřejmě neušel. Byla mrzutá právě kvůli němu? Kdyby chtěla, určitě by to kýchání zvládl potlačit! „Sm-jích,“ zkusil, „smíj se. “Úsměv by jí slušel víc! Už párkrát viděl, jak se s ním po nich divá: tak proč ne i teď? S protivícím se zamračením se zkusil tlapkou nemotorně ohnat po Nwod'reoce, co se dotkla podrážděného nosu a vší mocí mu svěřenou se ji snažil odstrčit. Vidina nějaké té kompenzace se mu však líbila! „Co?“ optal se, celý nedočkavý z toho, co by si pro něj mohla šedavá vlčice vymyslet.
Víc slovíček z něj žel asi opět dostane až doma, co v jeho bezprostřední blízkosti bude i sestra. Ačkoliv ani jeden moc nemluvili, zdálo se, že určité slova a koncepty chytali vcelku brzy.

Nwod'reoka

Kdyby jen tak Evar'la tušil, jak moc se jednomu z jeho nejstarších, vlastních sourozenců podobá - tuze rád by je poznal a vyptával se na to, jaký byl život tam za dalekými kopci i horami. O Milaze toho ještě mnohé nevěděl, ale příběhy, které mu občas jeden z jeho rodičů vyprávěl, jeho pozornost vždy perfektně ututlaly. Dobré spaní. Byly dokonce zajímavé až tak, že po nocích snil a doplňoval se na místa vlků, o kterých slýchával: jednou chtěl být totiž také neohroženým generálem, anebo skvělým písařem, který perfektně umí ovládat vlastní řeč.
„Hm?“ reagoval ihned, aby mohl prozkoumat, na co maminka narazila - vždycky dokázala vidět tak zajímavé věci, které on věčně přehlížel! Jak jen to bylo možné? Vždyť byl mnohem blíž k zemi, než kdejaký z jeho vysokých příbuzných. Pár už jich viděl, ale necítil za správné s nimi začínat řeč. Ach, ta etiketa! S klidem se tedy vydal na místo, které bylo obětem jeho hladových očí a musil se sklonit, aby na mravenečka pořádně viděl. „Malčký,“ konstatoval a zkusil zopakovat, co se podíval po Nwod'reoce, „co...?“ poukázal na své vlastní záda, aby se optal, co to vlastně nese ve svých drobných nožičkách.
Protože se ale přiblížil k prašné zemi až moc blízko, v čumáčku jej to nepříjemně zašimralo - a protože byl Evar'la téměř od narození stále nemocný, i tu se stalo, že kýchl na zem krev smíšenou s výtokem. Jeho čumák byl holt unavený vším tím posmrkáváním! Au!

Nwod'reoka

Tradice Krethfol'gar kdesi na území novodobého impéria Milagovců bez pochyb nabírá většího a rozumnějšího smyslu, než právě v krajích Norestu, kde je pro vlčí přežití klíčová především znalost komunity a jednotlivců v nich.
Jen těžko by se nad takovými hloupostmi však Evar'la zvládl pozastavovat. V tuto chvíli mu bylo ledva dost na to, aby zvládl po vlastních tlapkách trajdat mimo úkryt jeho rodičů a rozumět tomu, že to byla opravdu velká událost. Jen stěží by dokázal popsat, jak dobře mu venku bylo - jarní větřík jemně pročesával jeho tmavou srst, čumáček se neustále kroutil za každým zajímavým pachem a oči byly dokořán otevřené tak, aby s nimi mohl hltat všechnu tu krásu světa, co mu byl dosud neznámý. Třpytí se!, myslel si jednu chvíli, co vidět přetrvávající ranní rosu se slunečními paprsky a - tmavne! - hrozil se v těch, kdy svit překryly mráčky a tvořily v trávě a kamenech bizardní obrazce.
Ještě, že tu na to všechno nové nebyl sám - maminka totiž byla právě ta, co jejich malou výpravu iniciovala. Od úkrytu Vissalis to měli jen pár kroků, jinak by je otec zjevně už-už hnal za sestrou „Hezké,“ popisoval oslabené mamince, kdykoliv se po něm podívala, „líbí?“