Príspevky užívateľa

Everett si po čase všiml, jak se s ním Astéri snaži držet krok. Ne však že by nestíhal, on se s ním snažil držet krok doslova a do písmene. Prostě pokládat packy ve stejném rytmu, jako Everett sám. Starší vlk se nad tím pousmál. "Myslím, že budeš muset ještě trochu povyrůst, abys mohl pokládat tlapky před sebe přesně jako já. Takhle to zatím nefunguje, vidíš? Máš zatím o malinko kratši krok." Astéri už byl velikostně skoro jako Everett, přece jenom mu malinko do výšky ještě zbývalo. Nu, vlče v sobě nezapřel.
"Ano, to taky. I jako ukázání prostoru mimo hranice to ůžeš brát." Přikývl blahosklonně, když usoudil, že zrovna teď hned ho k řečení žádného tajemství nepřiměje. A upřímně, ani nechtěl, pokud skutečně žádné nebylo. Jen nechtěl zanedbat to, co u Guláše - chtěl, aby jeho mladší děti věděly, že mu můžou kdykoliv cokoliv říci. Aby se nebály. Aby k němu měly důvěru. A věřil, že tu si mimo jiné získá i tím, pokud jim to bude neustále připomínat, a také samozřejmě tím, že bude přítomen u toho, jak budou růst. "To mám radost. Povíš mi o nějakých nových kamarádech nebo nových věcech, co ses nedávno naučil?" Zeptal se, když přece jenom z mladého AStériho něco vypadlo. Poté naklonil hlavu na stranu a pokrčil rameny. "Hm, myslím, že záleží, od koho se učíš. Astrálové jako já, S'Arik nebo brzo snad i Toshi s Lirtheni ti nejen rádi pomohou, dokonce tu jsou od toho, aby ses od nich mohl něco naučit. Stejně tak většima ostatních, dospělých vlků, ani ti tě zpravidla neodmítnou. Kdo tě však možná odmítne jsou puberťáci. Já už skoro nevím, jaké to je, býti puberťákem, ale ti starší z vás, jako například Světluška nebo Ravonny, by možná mohli cítit, že je mladší vlče jako ty obtěžuje. To se prostě u puberťáků občas stává, že se nechtějí bavit s mladšími. A neboj, oni z toho vyrostou. Zároveň ale neříkám, že je zrovna tohle pravda. Víš co? Nejlepší bude, když se toho, koho si myslíš, že obtěžuješ, prostě zeptáš." Usmál se nakonec. Komunikace je klíč, to byla jeho zásada.

Pousmál se, když dcerku viděl. Tolik rychle roste... Neupustil si v duchu poznámku, když ho mladá vlčice pozdravila zcela plynulou řečí bez šišlání a podobných dětských nedostatečností. Mno jo. Fialová vlčka už výškově dosahovala skoro Everetta a byť duší ještě vlčetem, což dokazovala i rozplácnutá koule ze sněhu, tělem už byla napůl cesty k dospělosti. "No ahoj, Arae." Pozdravil a zavrtěl ocasem, možná jí při pozdravu i láskyplně olíznul ouško. "Ach, to mě mrzí. Ale nejsem si jistý, jak ti poradit, já jsem se sněhové koule nesnažil vyrábět už od vlčecího věku a to už je opravdu hoodně let." Frustrovaně se na dcerku zadíval, že jí nemůže pomoct. "Třeba ale pomůže, když ji budeme stavět oba. Já nevím, třeba se ás lekne a radši už bude držet!" Ušklíbl se a jal se stavění ve snaze když už ne pomoct, tak alespoň strávit se svou jedinou dcerkou trochu času. Přece jenom nechtěl její výchovu zanedbat, jako to bylo u Guláše.

Bylo to už dávno, co se Everett zatoulal k Azarynským hranicím jinde, než na hraničním území Přízračných a Azarynu. Tam chodíval pravidelně kontrolovat hranice, zda nějaký pacholek z Azarynských náhodou neporušil mírovou dohodu a nepokusil se vstoupit za hranice jejich území, tentokrát se však rozhodl zamířit za Azarynskými z jihu. Neměl tedy úplně v plánu jít vstříc Azarynu, věřil, že mír se dodržuje nejlépe, drží-li obě strany domluvené dohody, ale při své zdravotní procházce se zatoulal... nu, možná až moc blízko Azarynským hranicím. Pořád měl několik desítek metrů od místa, kde byly pachové značky, ale jak vlci chodili sem a tam, smrdělo to Azarynem už tady. Everett se zarazil, Dál bych asi neměl chodit, alespoň ne podél řeky Igny. Nebyl trénovaný špeh, při svém povýšení na Aestu si totiž vybral povolání astrála, byť o rimorovi dlouho uvažoval, Nebyl proto zvyklý špehovat a už vůbec by to neměl dělat teď, když vyl Ordem, že? Ne, jistě by neměl. Otočil se proto na podpatku a začal pomalu kráčet zase směrem k jihu.

To jednou zase posedával u ohně, tentokrát vedle lexe své smečky, šedivého stařce S'Arika. Byl zrovna zabrán do svých myšlenek, když tu ho najednou probudilo, že někdo zmínil jeho jméno. Everett se rozhlédl kolem sebe, odkud že oslovení pricházelo, a zastavil se právě na postarším Milagovci. Ani on se nepozastavil nad tím, jakým rozkazujícím tónem s ním Lex mluvil, Fortis byla jeho družka, ale on byl v jejich vnitřní, vesměs napůl tajné hierarchii až pod ním, ani tedy nezaváhal při jeho rozkazu. Navíc byl vždy stejně zvyklý rozkazy spíš poslouchat než je vydávat. "Jistě, máš pravdu. Podívám se po něm." A zvedl se na nohy. Netrvalo dlouho a na šedého vlčka narazil, jeho zavázaná hlava, nebo na co ten šátek sloužil, byla i v davu vyfintěných vlků docela výrazná. Vydal se tedy pomalu za ním. "Dobrý večer, mladý muži." Pravil, když se za mladým vlčkem objevil. "Reprezentuješ smečku, reprezentuješ?" Pousmál se, když viděl to, co považoval za zcela nevinnou konverzaci s princeznou Nihilských. "Samozřejmě zdravím i vás, vaše výsosti. Vaše smečka nám dnes přichystala opravdu krásný ples a já doufám, že i vám se bude líbit dar, který jsme vašemu bratru před chvíli předali." Vysekl Giuseppe ukázkovou, byť trochu trhanou poklonu - snad vlivem stárnoucí páteře a kloubů - a obrátil se zpátky na Apollyona. Nechtěl vůči němu mít předsudky, ale přece jenom po tom, co ho S'Arik varoval a také po tom, co předvedl v době, kdy si ještě všichni mysleli, že je jeho prvorozený syn mrtev... Co ten prcek může chtít u nihilské princezny? Byl si jist, že pro autogram si Apollyon nepřišel.

Everett se ušklíbl, uvnitř však posmutněl. To si Ryumee skutečně myslela, že nikdy za svlj dlouhý život nemysleli na to samé? Cožpak byli tolik odlišní: Everett se mohl celý život pyšnit - a taky pyšnil - tím, že vypadal, jakoby se do rodu Estrela do Norte už narodil, jakoby do něj patřil odmalička, ne až od svých zhruba pěti let, kdy ho přijal společně s tím, jak přijal Ryumee za svou partnerku. Také mu tento nevinný vtípek připomenul, jak nevhodně se zachoval jako otec ke Ghu'lassovi. Myslel si však, že tohle už dávno ošetřil a namazal kloudnými slovy, je pravda, že Ghu'lass ho asi nikdy nebude brát za dobrého otce, naštěstí však dostal druhou šanci alespoň se svými dalšími třema dětmi, jedno z nichž nyní předávalo dar Nihilskému králi.
Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal negativní myšlenky. Byl to jenom vtípek, Everette. Nevěděl, proč ho to tolik vzalo. Žeby proto, že Ryumee nebyla zrovna vlčicí, co by tak často vtipkovala, zvlᚍ v jeho přítomnosti? Možná prostě na zlomek sekundy nevěděl, jestli mu zase něco nevyčítá, tak se vrátil do svého módu utrápeného štěňátka. Kdo ví, teď se to každopádně rozhodl hodit za hlavu. "Přemýšlím nad Arrakisem." Zadíval se na mladého vlka s korunkou pochybovačně. "Je tak mladý, nevím, zda by tak sám měl vládnout celé smečce, byť malé. Já byl v roce, dvou života ještě dítě, sotva jsem uměl lovit, natož znát zákony smečky tak dobře, abych ji mohl vést. Musím však říci, že se toho ujímá statečně. A ples se jim moc povedl, to jistě bude i jeho zásluha." Povídal tiše, tak, aby je nikdo jiný neslyšel. Nemohl si dovolit riskovat, aby někdo slyšel alfa pár pochybovat o alfě spojenců. "Zkrátka nevím, co si o tom všem mám myslet." Švihl ocasem nakonec, než se rozhodl tuto nejistotu přetvořit v laškovný kompliment. "Zato vím, co bych si tuto noc měl myslet o tobě, hmm..." Pohledem si ji prohlédl od hlavy až k patě. "Jsi krásná." Pošeptal jí pak do ouška a usmál se.

Vlk tak zhruba středního, spíš pozdně středního věku, seděl kolem ohně a hrdě pozoroval svého mladého synka předávat nihilskému panovníkovi dar. Toho, že mladičkého Arrakise špatně oslovil, si snad ani nevšiml, nebo mu to bylo prostě jedno. Respektoval kulturu Nihilských, ale o jeji dědičnosti panovnictví si myslel své - pokud se Arrakis měl stát panovníkem, budiž. On by však osobně nedopustil, aby se jím stal takhle mladičký, však na jaře byl ještě vlče! Everettovi bylo krále svým způsobem líto. Z tolika povinností musí takovému odrostlému vlčeti létat hlava kolem. Potřásl hlavou, ale nahlas myšlenku neoslovil. Jednak nechtěl rozbouřit vody při tak pěkné akci, jednak se bál, že by to mohlo Přízračné v dlouhodobém horizontu poškodit. Zvlášť teď, při uzavření spojenectví Nihilských a Azarynu, se museli mít na pozoru. Co si o tom všem myslí Ryumee? Napadlo ho. Přece jenom on nebyl tím, kdo v této smečce vydával rozhodnutí. Stál v pozadí a byť smečku jakž takž reprezentoval jako Ordo, do alfování samotného se své družce nepletl. Když jsme u Ryi, kdepak asi je? Proběhlo mu hlavou a on na chvíli odvrátil zrak od ohniště. Netrvalo dlouho a mezi mnoha vlčími tvářemi ji našel. Byla to přece jeho drahá, mezi ostatními by zářila, i kdyby byla jehla v kupce sena. Při pohledu na ní se musel pousmát. I po tolika letech spolu mu pořád připadala krásná. A zdálo se, že někoho hledá. Everett nemohl vědět, že hledá jeho, přesto se za ní rozhodl vydat.
"Myslíš na to, co já?" Pravil místo pozdravu a lehce žďuchl postarší vlčici do ucha. Vrátil se tak k myšlence nejistoty nad mladičkým králem, zároveň se v jeho očích však zračilo uznání nad tím, jak Nihilští ples nachystali. A to byla jistě i Arrakisova zásluha.

Projednou se Přízračňácký Ordo Everett zase vydal mimo hranice své smečky, tentokrát dokonce ani nebyl doprovázen žádným ze smečkových prcků, které by vzal na geografickou procházku. Kdepak, tentokrát šel sám. Takhle na severu bylo už poměrně zima a Everett to cítil i v kostech. Nebyl už nejmladší - alespoň si pořád říkal, že nebyl - a tak poprvé začínal pociťovat zimu i jako více bolesti v kloubech, než normálně, nejen jako chladnější období plné hladu a strachu, aby někdo z blízkých, hlavně tedy vlčat neumrzl.
Jak se tak procházel, najednou na obzoru spatřil cizího vlka. Nevypadal jako jeden z Přízračných, ale nebylo se čemu divit - tady hranice Norestu končily, za nimi už byly jenom hory., mohl to být jeden z nově přicházejících, hledající na zdejším území svůj nový život. Everett to chápal, jednou také takhle přišel. Dokonce snad i ze stejného směru, šel přes Severní louku směrem na jih, ale daleko nedošel. Hned u Přízračných se ho chytila Ryumee a tam už také zůstal. Ach... Posteskl si. Bylo příjemné takhle zavzpomínat, ale teď měl věci na práci. Musel pomoci tomuhle cizinci. "Zdravím tě!" Zavolal proto už z dálky, snad aby druhý poznal, že není nijak nebezpečný. "Jsi nový na Norestu?" Zeptal se poté hned, aby si ověřil, že je tulák skutečně nově příchozím.

Jakožto Ordo, tedy Alfa, byť jen formálně, nemohl na plese jejich spojenců samozřejmě chybět. Vydal se proto v čele se svou družkou a vedl tak svou skupinu Troskami Othamu, Nekonečnými pláněmi a obecně tak nějak celým Norestem až do Zeleného lesa. Zde se však odklidil stranou a nechal více oprávněné - tedy svou družku a hlavně svého Lexe, který už měl zkušenosti s mnoha a mnoha plesy - vést důležité konverzace a organizovat ceremoniál. Tentokrát však nebyl myšlenkami nepřítomný, nene. Myšlenky se mu projednou podařilo zapudit kamsi dozadu do mysli a dění před sebou mohl tedy sledovat s čistou hlavou. Pyšně se díval na svého synka, Asteriho, kterak předává společně s jednou z nových členek dar Nihilskému monarchovi. Když jsme u Nihilského krále, Everett nevěděl, co si o něm má myslet. To samozřejmě neřekl nahlas, ale ve skutečnosti si myslel, že jje na kralování Arrakis zatím moc mladý. Vždyť to bylo teprve nedávno, co A'Kaza, S'arikův syn, opustil smečku Přízračných, aby si mohl vzít tehdejší panovnici Voltaire! Věděl však, jak to u Nihilských chodí a že zemře-li panovník, nastupuje jeho nejstarší dítě. To, že Voltaire nezemřela, nýbrž byla vyhnána, však nevěděl. Dalo by se říci, že je chudák trochu misinformovaný. Nu, co se dá dělat. Snažil se být dobrým otcem a ještě lepším astrálem a na alfování mu už jaksi nezbýval čas. Nebyl proto stavěný, dalo by se říci. Ještěže většinu povinností zastala jeho družka, ta "opravdová" alfa. Everett jen mohl pyšně sledovat její práci - kterou bylo i toto kvetoucí spojenectví - a doufat, že ho čeká ještě mnoho let s ní. A to také dělal.

Everett se procházel po vodním břehu a přemýšlel. Nebude trvat dlouho a hladina zase zamrzne. Co potom budeme pít? Staral se. Nebylo to jako minulý rok, kdy byl regulérně bez závazků. Teď se společně se svou družkou musel postarat o celou smečku a to mu způsobovalo starosti. To, co byl vždycky SˇArikův problém, najednou byl problém jeho a on nevěděl, jestli je na takovou zodpovědnost připravený.
Z myšlenek ho vytrhlo hlasité "ach jo!". Ten hlas znal. Zavřel oči a znovu je otevřel, aby zahlédl svou jedinou dcerku rozplácnutou ve sněhu. "Copak se stalo?" Zeptal se vesele. Nemohl skrýt své nenadálé pobavení, Arae, celá zasněžená, vypadala poměrně vtipně. "Vsechno v pořádku?" Zopakoval a naklonil hlavu na stranu.

Netrvalo dlouho a dva vlci společně skutečně objevili srnu. Zatím se tedy nenacházela v jejich tlamách, ale jen mnoho stop před nimi, to se však mělo brzo změnit. "Myslím, že bychom mohli jít každý z jedné strany. Víš, obklíčit ji. Jeden ji pak nažene tomu druhému. Chceš být ten naháněč nebo ten zakousávač?" Zeptal se mladšího vlka a sám se uchichtnul při těch výrazech.
Jakmile mu však Ravonny položil otázku, zarazil se. "To je... velmi dobrá otázka a abych pravdu řekl, neznám na ni odpověď." Naznal. Nikdy nad tím vlastně nepřemýšlel, vždycky mu připadalo, že když jsou srny stvořené k tomu, aby byly jejich potravou, musí se nacházet v jejich lovištích, přestože je tam vlci loví od nepaměti. "Snad proto, že se jako my zdržují na jednom místě? Ve svém teritoriu?" Pokrčil rameny. Neměl rád, když něco nevěděl. Už aby šli lovit.
Nechal Ravonnyho si vybrat svou roli a pak se přichystal na určenou pozici naháněče nebo zakousávače. Pak už jenom čekal na Ravonnyho signál, že je připraven.

Aby se Everett přiznal, byl trochu nervózní, když se rozhodl vzít malého Astériho mimo hranice. Ale vždyť on už není vůbec malý! Musel si připomenout fialový vlk. Měl pravdu. Desetiměsíční vlček už byl za půlkou věku, kdy může zažádat o zkoušku na aestu. Byl skoro stejně vysoký jako jeho otec, jen ne tak mohutný. I když, o mohutnosti se u estreláků nedalo moc mluvit... vlastně už vypadal docela dospěle. Jen mozek měl ještě dětský. Fakt, že už však nepokládal deset otázek za vteřinu a neodbíhal za každou mouchou Everetta utužoval ve faktu, že se v něm nezmýlil. Pousmál se.
Neměl v plánu jít nijak daleko za hranice. Původně chtě zamířit do kotliny, nakonec se však zastavil už uprostřed planiny husí. "Víš, proč jsme sem dnes vyrazili?" Zeptal se vlčka opatrně, ať už ale odpověděl, nebo ne, po chvíli Everett pokračoval. "Původně jsem myslel, že půjdeme lovit. Už jsi velký a je čas, abys mi ukázal, jak dobře umíš to, co bude v těchto zimních měsících nejdůležitější - obstarávat potravu. Věřím, že už tě to někdo někdy učil, možná vlastně dokonce já, tak teď chci rovnou vidět, jak to umíš." Pousmál se. "To bychom ale mohli dělat i na území smečky, sem jsem tě vzal, abychom... abychom si mohli povídat. Vís, chci, abys věděl, že mi můžeš říct úplně všechno. Kdykoliv tě něco trápí, nebo naopak když máš z něčeho radost. Prostě cokoliv. A že si mě i můžeš odtáhnout třeba za hranice, pokud se mnou chceš mluvit o samotě." Nabídl mladšímu. Doufal, že mu Astéri nějaké to tajemstvíčko vysype. Moc by uvítal, kdyby mu Astéri něco vysypal, skoro by jeden i řekl, že by mu t zahojilo tu obrovitánskou díru, kterou měl tam, kde měl být vztah s Ghu'lassem.

Everett se ze všech sil snažil usměrnit rozjančený mladší vrh. Zajistit, že žádný z nich nespadne z útesu dolů do nebezpečí, ale že se zároveň všichni tři malincí dostanou do moře. Oni směli, Everett ne. Trochu jim záviděl, aby byl upřímný. Rád by i on podstoupil rituál a stal se pravým estrelákem, věděl ale, že to mu bude dovoleno, jen pokud Ryumee zemře dřív než on a to nechtěl. I kdyby nakonec měla zemřít jako první, doufal, že jim ještě zbývá mnoho let pospolu. Muselo to tak být.
Ze zamyšlení ho vytrhl Ancunín, který jeho směrem popostrčil Asteriho a vzápětí Ryumee, která mu věnovala pohled žádající, aby svým mladším ratolestem pomohl se dostat dolů k moři. Věděl, že do moře samotného nesmí, ale na pláž snad ano. Jakmile se Ryumee chopila Berryho a Anki zase Arae, on uchopil do zubů Asteriho. Tedy, pokusil se, mladý vlček mu napoprvé utekl, podruhé už ale neupláchl. Everett ho držel pevně, ne tak, aby to bolelo, ale dostatečně na to, aby se nemohl vysmeknout. A začal po dvou dospělých vlcích a Guláškovi pomalu sestupovat dolů. Jakmile zdárně donesl svého synka dolů, vrátil se zase nahoru na své místo. Věděl, jak moc důležité pro jeho družku je, aby všichni dodržovali vyznačené pozice, a proto se jich držel. A tak stál a pozoroval dění pod sebou.
Vzápětí byl rád, že nemusí stát v moři. Pohled na svého trpícího synka takhle zblízka by asi nesnesl. Nedokázal pochopit, jakou mentální sílu musela mít Ryumee, když ho zvládla takto bolestivě zraňovat. A když Ghu'lass začal výt bolestí, měl co dělat, aby nezačal kňourat taky. Zatnul zuby a podíval se na Timothéeho s Harim. Taky jim z toho nemohlo být dobře.

Přikývl. "Ano. Všichni musíme jíst, takže všichni pomáháme s lovem, když je čas. Naši lovci jsou dobří, ale není jich tolik, aby zvládli uživit celou smečku. Hlavně pro většinu z nás není naše funkce na celý čas, co jsme tady. I teď, když máme tolik vlčat, i teď mám třeba já volné chvilky. V tuto chvíli je věnuju vlastní rodině, ale dřív jsem je věnoval třeba tomu lovu." Pousmál se Everett.
"Um, nad astrálem. Chtěl být jako já, víš." Přikývl. Lhal jako když tiskne. Ghu'lass nikdy nestál o vztah se svým otcem a aby kcvůli němu měnil povolání, to si mohl Everett jen a pouze přát. "Raději si pojďme povídat o něčem jiném, ano? Třeba o boji." V boji skutečně nebyl vůbec dobrý, ale vypadalo to, že vlček bude naléhat. A proto ve jménu přestání lhaní o Gulášovi usoudil, že přece jenom vlka něco naučí. "Tak dobře. Jestli se chceš učit boj, máš to mít. Tak bojuj, šup." Zazubil se a postavil se do pseudobojové pozice.

Meno postavy: Everett
Akú rolu postava v akcii hrala: zakliata
S kým a kde hrala: Lirtheni, Planina husí
Koľko postov ( cca) celkovo pre akciu hrala: 2
Krátke zhrnutie príbehu: Everett si vzal kápi a začal lačnit po krvi. Hra se nakonec nedohrála, ale Lirtheni měla být jeho první obětí.
Dopad na postavu: Everett je dosti otřesen svým chováním.

<<< Trosky Othamu
Pak se všechno seběhlo strašně rychle, na Everetta až moc rychle. Hariuha s Ryumee vzali Ghulassovo tělo a dopravili ho zpět na území smečky, k půlnoční studánce. Everett se prvně snažil pomáhat, ale pak usoudil, že to zvládnou sami, a tak jen šel jako přízrak za nimi, U Půlnoční studánky Ryumee zavyla a verett se k ní přidal, aby tak svolali členy smečky. Ti se později začali trousit a Everett se pousmál. Byl rád, že se tolik vlků přišlo rozloučit s jeho synem. Alespoň něco. Smutně se usmál a přidal se k truchlícím vlkům. Nechal Ryumee provést proslov a sámneřekl ani slovo, byť měl na jazyku tolik věcí. Nedokázal však vydat ze sebe ani slůvko, ani slovíčko, aby tak ocenil život svého syna.Upřímně, cítil se hrozně. Už zase to podělal, už zase byla Ryumee na všechno sama. On tu sice fyzicky byl, ale nebyl schopen žádné podpory pro svou družku. A tak se jen pomalu přesunul s ostatníi na louku.
>>> Louka vlčích máků