Príspevky užívateľa

Everett zamyšleně pokýval hlavou a zastavil se. Prudce zvedl hlavu, načež se zadíval na svého staršího společníka. "Hm, máš pravdu
Musím se změnit a to pořádně." Prohodil k Lexovi a hlavu opět sklopil, zadumán.
Náhle ho cosi vyrušilo. Nastražil uši, jakoby se mu zdálo, že slyší kroky A pak to uviděl. Zrak už mu nesloužil tak jako zamlada, přesto by přísahal, že mezi stromy zahlédl kožich jednoho ze svých přeživších synů. "Asteri?" Zavolal a pokud se mladý vlk zastavil, po chvíli pokračoval. "Kam ten spěch?" Zeptal se přátelsky a švihl ocasem.

Poslouchal slova bývalého Orda a kýval u toho hlavou. To, že je jeho funkce posláním, ještě chápal. Poslání však msel vlk chtít mít, ať už bylo jakékoliv. A Everrett už jedno měl - být co nejlepším astrálem a podle svého nejlepšího vědomí svědomí odchovat smečková vlčata - a o další si nebyl jist, jestli stál. Vždyť i astrálováníí byla práce na plný úvazek, stejně jako alfování, pokud měl začít pořádně alfovat, musel se astrálování alespoň z většiny vzdát. A Everett nevěděl. Nevěděl, jestli to chce a nevěděl ani, jestli na to má.
Když Ordoí po kirátké odmlce znovu promluvil, opět přikývl a švihl u toho ocasem. "Myslím, že naslouchat zvládnu, v tom jsem byl vždycky dobrý. Horší bude převádět to do reality. Jak jsem říkal, musím se vzchopit, začít se chovat víc vůdcovsky. A to je můj boj, v tom mi nemůžeš pomoci, ani kdybys chtěl." A možná na to už ani nebudeš mít čas. Proběhlo Everettovi hlavou. Stejně jako většina smečky, i on si uvědomoval, že S'Arik stárne. Vždyť kolik m bylo, 14? 15? Tak ako tak pomalu nascházel jeho čas, což potvrzovalo i to, že se poslední dobou zdržoval skoro výlučně v noře. Everett si povzdychl. Co budeme dělat, až tu nebudeš? Potřásl hlavou.
Konečně byl vyzván k tomu, aby sám promluvil. "Myslím, že naším hlavním cílem je zaručit se za to, že se o sebe smečka dokáže potarat. Že bude prosperovat, bude silná, že její populace nebude stárnout.. no zkrátka že si udrží své místo v Norestu - nebo kdekoliv jinde." Pravil poněkud nejistě, rozhodně tady bylo dosti prostoru na to, aby ho S'Arik doplnil.

<< Nora smečky

Everett pokračoval v cestě, napůl zamyšlený, napůl neustále kontrolující Apollyonajako vězně v poutech, snad že se nechystá utéci. To by mu S'Arik dal, kdyby nedokázal ani přivést určeného vlka na určené místo. Everett se ušklíbl. S'Arik by mi ale dal za všechno, i za to, jak vedu - nebo se snažím vést - smečku. Proběhlo mu hlavou. To ještě nevěděl, jak blízko pravdě se přiblížil a jaký hovor ho v následujících dnech čeká.
Jakmile byli na pár stop od studánky, Everett se rozhlédl a stárnoucíma očima vyhledal skupinku vysoce postavených vlků. Nic neříkal, jen Apollyona přivedl až k nim, načež se posadil na jedno z volných míst - pokud to šlo, jistě si vybral to vedle Ryumee. A poté se s očekáváním v očích zadíval na S'Arika, od kterého zřejmě očekával, že výslech započně.

Překvapeně povytáhl obočí, když se dozvěděl, že Apollyon má také něco na srdci. "Výborně, tak si to alespoň společně vyříkáme." Řekl proto, stále ještě lehce překvapený, ale tentokrát už o mnoho jistější. Poté jen pokračoval v cestě, pěkně potichu, Šli jako smuteční průvod. Takový, jaký by si Ghu'lass zasloužil. Napadlo ho a on musel zavrtět ocasem při synově jméně, dokud si zase neuvědomil, že onen syn je už mrtvý. To ocas zase svěsil a přidal do kroku. Musíme tam být co nejrychleji... musíme tohle vyřešit o nejrychleji. Běželo mu hlavou.

>> Půlnoční studánka

Zdvořile pokýval hlavou, když ho vlk slušně pozdravil. Upřímně to nečekal, čekal, že se hned začne svíjet a podobně, ale vlk vypadal poměrně klidný. Everett na sobě také nedával nic znát, skutečně si bral S'Arikovy rady k srdci. "Asi proto." Přikývl. Měl sto chutí ho přišpendlit k zemi a donutit ho říct, kde přesně byl, navenek však byl jako kámen. Ani ho hned nezačal obviňovat či vyslýchat, nechtěl ho polekat. Měl přece za úkol ho dovést až ke studánce, kde měl výslech započít. "Pojď se mnou." Prohodil a začal pomalu mířit ze starého hvozdu ven. "O čem? Nu, o tobě, samozřejmě." Pokrčil rameny, jakoby to bylo něco, co Apollyon měl vědět. Jde ti to dobře, Everette. Proběhlo mu hlavou a on se pousmál. Na to, jak moc Apollyona nesnášel a upřímně, sám ho trošku podezíral z toho, že má prsty i ve Ghu'lassově smrti a Berryho zmizení. Čistě protože Apollyon měl prsty snad ve všem zlém, co se od jeho příchodu do smečky Přízračným stalo. Ale zvládal na sobě nedat nic znát, jeho výraz byl přátelský, ale zároveň dosti tvrdý.

I on se dotknul packou hladiny v jakémsi pokusu o to, se s vlčkou blíže seznámit. Poté se shovívavě pousmál. "Ano, Ordo. Společně se svou družkou Ryumee, kterou už jsi asi poznala, vedu tuto smečku." Prohodil, jakoby právě oznamoval něco samozřejmého. Poté se zarazil. "Čekanka, skutečně? Musel jsem si tvé jméno splést s tou druhou vlčkou, tvou... sestrou?" Nadhodil nejistě. Nevěděl, jaký je vztah mezi těmi dvěma, věděl jen to, že jsou oba pod pomyslnými křídly dvou spárovaných coelů.
Na chvilku se odmlčel, ale po chvíli náhodně pokračoval. "Také jsem astrál, učitel. Až budeš chtít něco naučit - od lovu po bylinky - můžeš mě vyhledat a já ti pomůžu." Navrhl mladému vlčeti. Věděl, že teď byla na učení asi ještě moc malá, přesto považoval za důležité jí tuto skutečnost oznámit, aby věděla, za kým jít, až trochu povyroste.

Everett poslouchal, co má každý člen vedení na srdci. Nikde kolem neviděl Hariuhu, avšak usoudil, že ten se ještě regeneruje po nedávných událostech a po kompletním vyčerpání, které mu přinesly, proto nekladl hloupé otázky o tom, kde asi je. Místo toho se soustředil na slova, která byla během porady zmíněna. Apollyon, smrt Ghu'lasse, podezřelé... Přehrával si jednotlivá slova i celé věty v mysli. Sám nevěděl moc co říct, proto se nijak aktivně nezapojoval. Dokonce se nakonec na chvíli vzdálil. "Pokračujte, já mezitím půjdu zkontrolovat, jestli je venku vše v pořádku." Prohodil po nějaké době mluvení. Už tu byli dlouho a všichni členové vedení zaneprázdněni, to znělo jako recept na nějaký průšvih. Proto se postavil se zakřupáním některých kloubů na nohy a vzápětí se vydrápal z nory. Plánoval rychle oběhnout tábor, ale koho to nespatřil, hned jak se od nory vzdálil na pár kroků! Ďábel sám. Proběhlo mu hlavou a on se ušklíbl. Poté si odkašlal a zvolal: "Apollyone!" Tělo se mu napjalo, jak mladého vlka spatřil, ale jinak na sobě nedal nic znát. "Kde jsi byl tak dlouho? Svolávala se smečka." Prohodil poté, ale nezněl nijak nepřátelsky. Poté, co poslední dobou slyšel, by se po Apollyonovi nejraději hned vrhnul, ale udržel emoce na uzdě a zněl tedy zcela neutrálně. "Pojď za mnou, musíme si promluvit." Pravil následovně a netrpělivě se na šedého vlčka zadíval, asi aby si pohnul.

Pousmál se. "Proto ti to taky říkám." Kývnul na Asteriho slova a švihnul ocasem ze strany na stranu. "To je dobbře, že si dáváš pozor. Opatrnosti není nikdy dost. Většina tuláků jsou dobří vlci, ale najde se mezi nimi i pár špatných. Problém je, že nikdy předem nevíš, kdo je kdo." Prohlásil, načež svému dospívajícímu synkovi olízl ouško . to snad na znamení, že mu věří, že zůstane obezřetný před všemi nebezpečími světa.
Následně se Everettovy rozzářila očka, to když byl Asteri celý nadšený. Ani on si neodpustil krátké zavrtění ocasem. Poté však musel zavrtět hlavou. "Ne. Nebo, trochu ano, ale ne úplně. Ty teď nasáváš informace jako houba, že? I to dělají astrálové, ale jejich hlavním údělem je ty informace předávat dál, hlavně vlčatům a nováčkům ve smečce. Učit je o historii smečky, různých povoláních, o tom, jaké jsou ve smečce jejich možnosti, kým mohou být. A v neposlední řadě s astrály vlčata často trénují - cokoliv, co se jim zrovna zachce." Poučil Everett synka přátelsky.
Poté se zasmál. "Máš pravdu, bylinek je moc, ani já je neznám všechny. I z toho důvodu si myslím, že to emají nejnáročnější ani umbrové, ani venatoři či rimoři, ale právě medikové. Ale každý dělá, co zvládne a pomáhá tak smečce. Nemá cenu řešit, kdo jí pomáhá více a kdo méně, čí povolání je 'nejtěžší' a podobně." Potřásl hlavou a projednou vypustil z úst něco moudrého. Poté se jal odpovídání všech Asteriho dotazů, a že jich bylo. "Delegátem se staneš stejně jako se staneš jiným povoláním, prostě požádáš někoho výše postaveného, aby tě z diplomacie vyzkoušel. A ano, i Lex by měl poslouchat delegáta, avšak teď... nu, myslím, že S'Arik je tak zkušený, že by delegátem mohl být i on sám. Proto si myslím, že v jeho případě bychom mohli udělit výjimku. To ale napřed nějakého delegáta budeme muset mít, že. Žádného aktuálně nemáme jednoduše proto, že se o něj ještě nikdo nepřihlásil." Pokrčil rameny. "Já jsem kdysi chtěl být delegátem, ale pak jsem se stal Ordem dříve, než jsem stihl složit zkoušku. A Ordo, to je vlastně také takový delegát, i když já se věnuji hlavně astrálování." Pousmál se.

Everett se v Asteriho přítomnosti cítil moc dobře. Ne, ne moc dobře, přímo skvěle. Společně s mladým, avšak výškově už skoro stejně velkým vlkem se procházeli po břehu jedné z Norestských řek a povídali si. O všem. Everett byl šťastný a přestože si poslední dobou bral S'Arikovy rady k srdci, ani on si neodpustil občasné zavrtění ocasem. "Už jsi ho dlouho neviděl, že? Pamatuješ ještě na léto? To jsi tehdy sotva chodil..." Starší vlk se zvonivě zasmál.
Moudře přikývl. "A jakou příhodu? Snad ti nikdo neublížil... byli to Azarynští?" Zeptal se a rovnou se uchýlil k ukvapenému závěru. Kdyby to skutečně byli azarynští, byl připraven je na ístě roztrhat. Na jeho synka sahat nebudou, na jeho syna ne! Nakonec se však zase uklidnil, když Asteri pravil, že se dnes nechce ničím trápit. "Dobrá tedy, nemusíš mi o tom povídat, pokud nechceš. Jestli tě tohle místo ale trápí, pojď, poodejdeme kousek dál po proudu. Támhle kousek oedtud se slévají řeka Cayna a Igna do sebe, tam je to moc hezké." Navrhl přátelsky.

Přikývl. "Máš pravdu. Smečka nám toho dává tolik, musíme jí něco vracet, když nás potřebuje." Zopakoval de facto to, co mu právě S'Arik řekl. Poté se zamyslel. Nebral lexova slova jako obvinění ani jako slova zášti. Věděl, že S'arik už si své alfování odbyl - a že byl velice dobrým alfou - a také věděl, že byť moudrý, je často upřímný, skoro až prostořeký. Proto se nijak neurazil a bral jeho slova pouze jako podnět k zamyšlení. Dal si pěkně načas, byli už skoro u hráze, než odpověděl. "Vím, co myslíš. Sám bych byl velice špatný Ordo. Snažím se, ale dosud jsem stál v pozadí a byl pro smečku přínosem hlavně jako astrál, i když mé postavení volalo o pomoc se smečkovou organizací a podobnými záležitostmi. Možná je čas, abych se vzmužil a byl Ryumee partnerem nejen v lásce a rodině, ale také ve smečkových záležitostech." Pravil zamyšleně. Poté několikrát zastříhal ušima a nakonec se na S'arika prudce obrátil. "Poslední dobou se snažím býti více vůdcem, ale přesto si myslím, že mám hodně co zlepšovat. Nedávat tolik najevo emoce, ale přesto nebýt zavrhující o emocích mých členů. Brát si na sebe více zodpovědnosti a poté své povinnosti plnit podle nejlepšího vědomí a svědomí. Stále však tápu. Ty, S'ariku, jsi velmi moudrý a zkušený, proto mi prosím poraď. Nebo alespoň vyzdvihni mé chyby, abych je mohl napravit." Pokud mu S'arik pohled opětoval, zadíval se mu upřeně do očí. "Vím, žýe mám daleko k dokonalosti, ale přesto mám problém vidět, kde zrovna se mám zlepšit. Potřebuji pomoc." Švihl ocasem.

S vážným výrazem ve tváři přikývl. "Ale jistě." Pokýval hlavou, jakože se samozřejmě zařídí podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí. "Informovat vás samozřejmě můžeme, vyšleme posla, hned jak si Apollyona po- uhm, jakmile skončí výslech, to jsem chtěl říct." Zamotal se na chvíli do vlastních slov, nakonec však vybruslil jen s drobným přeřeknutím, a to se přece stává každému, no ne?
Zastříhal ušima. "Z jeho rodiny bohužel už mnoho vlků nezbylo, snad jenom jeho otec Roihu a ten je teď sám členem vedení, o jeho pobytu se tedy dozví, avšak jak jste zmínil - bude poučen, aby si to nechal pro sebe." Pokýval moudře hlavou. "Máte pravdu, pokud skutečně neztratil pamět při střetu s Daňkem, je dosti možné, že si pamatuje i své rodiče. Nu, uvidíme. Ach, a málem bych zapomněl - pohřešujeme jednoho z našich cron, Ber'nielaye. Ztratil se v horách nad Azarynskou smečkou, kam se měl vydat hledat bylinky. Je tedy možné, že pokud ještě žije, dokázal hory přejít až k vám. Proto kdyby se náhodou objevil u vaší smečky, vyšlete okamžitě posla s informací, že už ho nemusíme hledat. Budeme vám vděčni." Dodal ještě nakonec, než se už skutečně rozloučil. "Naviděnou." Dokončil svůj monolog, obrátil se na podpatku a vyběhl - ano, skutečně, i přes své staré tělo vyběhl - směrem ke starému hvozdu. Měl úkol.

Everett se po chvíli zase uklidnil, snad i jemu samotnému došlo, že projevování emocí je v tuto chvíli nežádoucí, a to ani nemusel býti Milaga. Zaposlouchal se poté opět do slov Arrakisových, kývaje přitom hlavou. "Sám neznám Daňka natolik, abych věděl, zda si dokáže nebo nedokáže vymýšlet takovéto příběhy - budu vám v tomhle tedy věřit, Arrakisi." Přikývl nakonec a švihnul ocasem. Vůbec se mu nelíbilo, kam se tohle ubíralo. I v Přízračných už nějakou dobu tušili, že Apollyon vůbec nebude tím nevinným andílkem, jakým se snažil všechny přesvědčit, že je, ale že by už odmalička byl tak zlý, že by chtěl zardousit alfu smečky, která mu tak milostivě nabídla azyl? To šlo mimo Everettovo chápání. "Máte pravdu, ano. Apollyon se dušoval, že si z události nic nepamatuje, tak jako ze svého dětství. Zřejmě však vzpomínek zpátky nabyl - nebo hůře si událost od začátku pamatoval, ale lhal nám o tom." Potřásl hlavou nespokojeně. Pokud dokáže takhle lhát, dokáže jistě i zabít. Proběhlo mu hlavou. "A máte pravdu, avšak nevím jistě, je-li vhodné ho táhnout až přes celý Norest- počkat, vy jste vlastně také Milaga, že? Znamená to, že podobnou magii má například i náš Lex? S'Arik, případně jeho potomci, Evar'la a M'raan?" Otázal se. "To by situaci dosti zjednodušilo. Pokud nemá co skrývat, jistě nám nebude bránit mu do mysli pohlédnout. A pokud má... nu, pak bude už přece jasné, že alespoň něco zlého v úmyslu měl. A podle toho se pak my můžeme zařídit." Pousmál se, jakoby právě přišel na něco velkého.
"Ach ano, jistě. Vy jste samozřejmě trochu jiný případ, vás již odmalička jakožto korunního prince jistě připravovali na to, že se jednou panovníkem stanete, zatímco Apollyon ani nemá rodiče, kteří by ho mohli na něco připravit, avšak... chápu váš argument. Každý dospívá jinak rychle. Nu, děkuji za informaci, ale pokud pro mne již nemáte nic dalšího, s dovolením se s vámi rozloučím, svolám poradu vedení a budeme konat, povaha vašeho sdělení se mi totiž zdá dosti urgentní." Řekl nakonec omluvně, jakoby se styděl za to, že Arrakise předčasně vyhazuje z území. Spojenec to ale jistě pochopí, v této situaci bylo skutečně nutné urychleně, avšak rozvážně jednat - zvlášť teď, když nevěděli, kde Apollyon je a co dělá.

Pomalu kráčel podél jezera, po boku starého černého vlka. Byl zamyšlený. Přemýšlel nad událostmi posledních dní, o smrti svého syna, festivalu vědomostí, o všem možném. Myšlenky se mu honily hlavou, jako když byl ještě mladý a poprvé poznal vlčici, kterou teď měl tu čest nazývat svou družkou. Ta byla mimochodem z posledních dní - vlastně od chvíle, kdy měla tu vizi - taky dost zničená. Everett se neměl čemu divit. Ryiny vize byly vždycky nepříjemné a tato se zdála obzvlášť silná. A fakt, že byla i pravdivá, postarší vlčici jistě na zdravotním stavu nepřidával. I proto byla první slova, která Everett vypustil z úst poté, co se obrátil na svého Lexe, taková. "Jsem rád, že tě tu máme, S'Ariku." Prohodil jakoby mimochodem. "V těch situacích, kdy Ryumee nemůže - víš, je to moc silná vlčice, ale občas ji vlastní tělo neposlouchá nebo toho má moc nebo cokoliv - no... já bych smečku sám vést asi nedokázal." Přiznal se tiše a odvrátil zrak. Nebyl vůdčí typ, to věděli jistě všichni. Zvlášť S'Arik, který už od začátku, kdy se náhodně vyhoupnul z Aesty na Orda, všechny jeho pokusy o vedení smečky sledoval.

Everett jen otráveně povytáhl obočí, když mu oznámila, jak lehké je lhát. A pté se rozhodl vrátit úder. "Pro vás v Azarynu možná ano." Přitakal a dokonce měl tolik odvahy, že se na Fäoline pousmál. Ani alfování mu nemohlo zabránit v tom být pěkně malicherný, zvlášť když už měl tu "čest" setkat se s někým ze smečky, kterou ta jeho tak nenáviděla.
Shovívavě se usmál, když vlčici zmátlo jeho postavení. "Alfa." Oznámil jí stroze. A poté pokračoval. "Ty však také nevypadáš, jako by ses mi zdráhala sdělit své jmé- Fäoline?" Zarazil se. Poté se však zlomyslně usmál. Tohle se mu vůbec nepodobalo, ale Everett se rozhodl tít do živého. "Fäoline, dcera Bellanny a Toshiho? Nepřítelkyně monarchie?" Ujistil se a dostal-li kladnou odpověď, přidal ještě jedno polínko do ohně. "Nevěděl jsem, že Azaryn přijímá i vyhnance. Měl jsem za to, že jste silná smečka." Zadíval se na nebe, jakoby přemýšlel. Neřekl už však nic, jen čekal, co na to druhá vlčice.

Radostně přikývl. Dělat tradici ze společného trávení času s rodinou, co mohl být lepší nápad? "No jasně. Ale mohli bychom pokaždé změnit lokaci, co myslíš? A pokud taky budem ještě dlouho, třeba postavíme sněhuláky na každém koutku našeho území!" Navrhl vesele a zavrtěl u toho ocasem.
I druhá nabídla si vysloužila jeho přikývnutí. "Také mi nějak kručí v břiše..." Poznamenal. "Kousek odsud, na louce vlčích máků, jsem nedávno i přes tu zimu viděl králíky. Stačí ti králík, nebo si troufáš na něco většího?" Zeptal se vyzývavě. Nechtěl vlčici do ničeho tlačit a upřímně se se svým začínajícím stářím na srnu jen ve dvou moc necítil, ale co by pro svou dcerku neudělal, že. Kdyby chtěla srnu, uloví jí srnu, i kdyby to měla být poslední věc, co v životě udělá.