Príspevky užívateľa

K vlkům, v tuto chvíli obývajícím noru smečky se v jednu chvíli přidal ještě jeden. Šlo o vlka nafialovělé barvy, štíhlého, s podivně huňatým ocasem. Čelo mu zdobily dva zlaté rohy a dlouhá bílá odina. Bílá srst se dále táhla přes krk, záda, až ke zmiňovanému ocasu.
Vlk našlapoval tiše jako kočka, snad jakoby nechtěl nikoho vzbudit. V tlamě nesl bezvládné těličko menšího zajíce a rozhlížel se kolem, jakoby někoho hledal. Páchl kromě zajícovy krve také smečkou, ovšem jaksi méně než ostatní členové jeho smečky. Jeho pach byl poněkud vyčpělý, jakoby byl dlouho pryč. Jakoby se vracel z cest.
Everett došel až doprostřed nory a naposledy se rozhlédl. "Ryumee?" Šeptl do prázdna, ale jakoby své hledání vzdal, ani nečekal na odpověď. Prostě jen švihl ocasem, vyhlédl si prázdné místo na kraji obydlí a zalehl, králíka položeného vedle sebe. Nu a pokud mu jeho siestu nic nepřekazilo, za chvíli už se z jeho chřtánu začalo ozývat tlumené chrápání. Zkrátka a dobře to zalomil.

Pokud jste odpoutali pozornost od dvou konverzujících vlků a podívali jste se trochu dál, za nějaký ten ostrý vrch či dva, jistě jste si všimli si ještě jednoho vlka. Vlka, který narozdíl od dvou zmíněných ležel, nu, přímo se rozvaloval v malém množství horských travin. Jeho štíhlé tělo pokrývala hustá vrstva srsti, v zimním období snad ještě huňatější než obvykle. Ocas byl tak chlupatý, že víc než ocas připomínal spíš prachovku. Přesto nějakým způsobem držel u vlčího těla, takže zřejmě jeho částí byl.
Everett jím sem tam švihnul ze strany na stranu, či mu huňatou srst rozvál vítr a udělal v ní zvláštní obrazec. Jinak to byl ale prakticky jediný pohyb, kterž vlk vykonal, pokud opomineme nějaké to občasné zacukání tlapkami. Bylo to tak, pan vlk totiž spal. Pokud byste nastražili ši, dokonce byste si mohli všimnout tichounkého chrápání. Vlk tedy spinkal a čerpal energii, tuto činnost však něco narušilo. Vlk najednou prudce zvedl hlavu a v dalším momentu vyskočil na nohy, rozhlížejíc se kolem sebe a zároveň mžourajíc do podzimního slunce.

Kde se vzal, tu se vzal, najednou se u jezera, obejmutého horami, objevil fialovošedý vlk. Tedy, způsob, jakým se zde zjevil, byl zcela přirozeným, on sem prostě přišel. Pomalým krokem, beze spěchu, dalo by se říci, že se vskutku loudal. A tak tady byl, v celé své kráse. Z hlavy, hrdě zvednuté, mu trčely dva ostré rohy. Ty jako hory trčely nad bílým proudem, laicky zvaným ofina. Bílá se dále táhla jeho srstí jako tenký proužek na hřbetě až ke špičce vlkova ocasu. Ten byl huňatý, rozhodně chlupatější, než ho má většina vlků. V poměru ke zbytku Everettova těla, jinak štíhlého a atletického, působil vcelku komicky. Jakoby k němu ani nepatřil a vlček si ho prostě jednoho krásného dne přišil k zadku.
Přestože se jednalo o neutrální území, z vlka byl cítit pach smečky Přízračných. Byl však jaksi vyčpělý, jakoby už se na území své smečky dlouho neukázal. Nebo snad že by byl před nějakou dobou vyhnán? Kdo vi, to byste se Everetta museli sami zeptat. V tuto chvíli by vám ale asi neodpověděl, jeho pozornost totiž zaujal vlk na břehu kus od něho. Na první pohled to mohlo být jeho barvou, zářivě modrou, kdo by však použil sluch - patrně stejně jako Everett - všiml by si série nadávek, které se vlku řinuly z tlamy. Everett prvně zaraženě pozdvihl obočí a pak se pomalu k druhému vlku vydal. "Všechno v pořádku?" Prohodil, jakoby snad něco v pořádku být mohlo, vzhledem k vlkovým nehezkým slovům.

Everett věděl, že není dobrým partnerem. Věděl i, že jako otec není o nic lepší. Byl to on, kdo tolik chtěl vlčata, a když jim bohové konečně dopřáli syna, den co den se ztrácel před rodičovskými povinnostmi. Vpodstatě všechna výchova tak zůstávala na Ryumee, stejně jako povinnosti nově zvoleného Lexe. Přesto ho tón jeho družky překvapil. Takovou Ryumee neznal. "Stalo se něco?" Zeptal se opatrně a sklopil uši. Stejně jako nafialovělá vlčice i on mluvil tlumeným hlasem, aby se ani štípky jejich konverzace nedostaly mezi ostatní, užívající si slavnosti podzimní rovnodennosti. "Promiň, že jsem nedorazil dřív, měl jsem... povinnosti." Dodal po chvilce. Byla to lež. Žádné povinnosti neměl, jen prostě zapomněl a tak zatímco ostatní slavili, on si hezky chrupkal v pelíšku. Zapomněl na událost, která byla pro celou jeho rodinu a zvláště tak jeho družku tolik důležitá. Ne však pro něj, zřejmě. Pro něj byl důležitý spánek.

Everett se ušklíbnul a potřásl hlavou. "Nene, žádné sbírání bylinek. Vypadám snad, že poznám kopřivu od pampelišky?" No, musel uznat, že tady trochu přeháněl, neboť zrovna kopřivu a pampelišku od sebe rozeznat dokázal. Zhruba tam ale jeho bylinkářské dovednosti končily. S Timem se sice kdysi domluvili, že mu s rostlinami alespoň trochu pomůže, na to ale nakonec nikdy nedošlo, až na to jedno setkání u jezera. Ale to už bylo dávno. Everett musel uznat, že na další lekce nedošlo hlavně jeho přičiněním. Pořád se někde toulal a o rodinu - jak tu biologickou, tak tu přiženěnou - se pramálo zajímal. Nebyl moc dobrým partnerem, otcem a dokonce ani přítelem, pokud mu po jeho věčném potulování za hranice vůbec nějací přátelé ještě zbyli. To ale teď zřejmě hodlal změnit, minimálně to otcovství. "Bylinky si nech na Tima, ale lov ryb s Hariuhou? To už zní líp. Chtěl bys mi ukázat, jak se loví taková ryba?" Zeptal se se zájmem, předstírajíc, že to neumí. On tedy nijak dobrý v lovu nebyl, ale nějakou tu rybku by snad ulovit dokázal. Snad. "Nebo bys radši něco jiného? Jen povídej. Jelena spolu asi neskolíme, ale minimálně zajíce bychom mohli, co ty na to?" Zadíval se na synka a lehce naklonil hlavu na stranu.

On se někdy během těch oslav podzimní rovnodennosti objevil i pan otec, vlk jménem Everett. Kdo ví, jestli ho někdo viděl přicházet či si ho vůbec všiml. Během příprav ještě přítomen nebyl, to nechal jako velice špatný partner a rozhodně ne gentleman na své družce, na oslavě jako takové ale přece jenom nemohl chybět. Nevypadal ale, že by dnes měl náladu na socializaci, neboť byl celou dobu potichu a jen si tak polehával, posedával na dece, kterou sem jeho družka - které opět nepomohl - pracně přitáhla a koukal na nebe. Zřejmě přitom ale poslouchal, co se kolem něj dělo, neboť se sem tam pousmál, ušklíbl či zavrtěl hlavou. Poslední úsměv věnoval svému drahému synkovi, snad se mu zalíbilo jeho roztoilé šišlání. Je sladký, ale už by se mohl naučit mluvit. Není nějaký opožděný? No to snad ne. Ačkoliv, nemluvil jsem já v půl roce už normálně? Nevím, asi bych se o tom měl s Ryou pobavit. Ta jistě bude vědět víc, je to přece matka. Pak se zadíval na Tima a jakmile ten dokončil svůj proslov, pomalu se zvedl a dokráčel k Ryumee, do které slabě žďuchl. Tak, aby to moc vlků nezaregistrovalo, kdyby ještě chtěla říci něco důležitého a nepřála si být rušena, ale zároveň dostatečně silně na to, aby si ho musela všimnout. "Tohle se ti moc povedlo. Tohle celé." Zavrněl.

A tak stál a rozhlížel se, semtam popošel o kousek dopředu, někdy se otočil o několik málo stupňů. Jednou za čas nespokojeně švihl ocasem a kdyby byl člověkem, jistě už by teď hypnotizoval zápěstí s hodinkami. A na koho že vlastně pan Everett čekal? Nu, na jisté do fialova zbarvené vlče, svého jediného syna. Ano, toho, který se právě vynořil mezi stromy. "Gulášku!" Vyhrkl vesele a všechny nevrlá nedočkavost jakoby byla ta tam. Láskyplně mladšímu vlkovi olíznul čelo a pak se mu zadíval do očí. "Víš, co dnes budeme dělat? Můžeš hádat." Doufám, že už se tohohle úkolu neujala Rya, to by byl trapas. Ale snad ne, má teď plno práce se smečkou, jak se stala Lexem... Everettův veselý obličej náhle zbrázdil stín nejistoty, mladý vlk ho ale rychle setřásl a zase se zazubil na synka. Na nějaké ty jeho tipy zavrtěl hlavou, nebo pokrčil rameny nebo možná dokonce pokýval hlavou, kdyby se Ghu'lass náhodou strefil. "Nene, říkáš to špatně. Usoudili jsme s mámou, že už je nejvyšší čas, abychom tě naučili lovit. No a jelikož máma má plno práce s lexováním, padla nějaká ta povinnost pro změnu na mne. Tak co, těšíš se?" Nadšeně vrtěl ocasem, jakoby se těšil víc, než vůbec očekával od svého synátora. "Když jsme u lovu, ještě než si dáme trochu teorie. Jistě už jsi to někdy zkoušel sám, nemám pravdu? Tak povídej, šlo ti to? Ulovil jsi něco?" Tázavě naklonil hlavu na stranu.

Vlk mladšího věku, zhruba tak šestiletý, se pomalu prochází hvozdem, o tolik starším, než je on sám. S uznáním a pokorou hledí na všechny ty stromy, které na své procházce míjí. Semtam se o nějaký otře, jako se domestikovaná kočka otírá o ruce svého pána, jakoby si přítomnost svých rostlinných přátel nanejvýš užíval. Chlupatým ohonem pomalu vrtí ze strany na stranu, tiše a opatrně našlapuje, snad jakoby nechtěl lesu ublížit. Nevypadá, že by něco hledal nebo byl na lovu, zdá se, že je prostě na procházce. Po chvíli procházení se však zastaví na místě, rozhlédne se a nastraží uši, jakoby přece jenom někoho očekával. Koho asi?

Už to bylo pár dnů, co na svět přišlo jeho a Ryino jediné vlče. Nad navrženým jménem nijak neprotestoval. Heřmánek se mu sice líbil podstatně více, ale chápal partnerčinu posedlost tím, aby jméno znělo víc rodově. Tedy, moc nechápal, ale respektoval to. A tak malé škvrně dostalo jméno Ghu'lass.
Everett nezůstával v noře pořád, narozdíl od matky a porodního soudruha Tima. Snažil se ale být dobrým otcem a odcházet jen za účelem sehnání potravy pro sebe a svou novou minirodinku. Za urgentních případů by se sice jistě chopil svých smečkových povinností, taková situace ale naštěstí ještě nenastala, takže měl mladý vlk dostatek času věnovat se svému malému synu a zároveň se snažit nějak podporovat svou družku, která z nové situace vypadala čím dál více nešťastná. To Everetta upřímně trochu trápilo. Věděl, že Ryumee nebyla zrovna rodinný typ, ale trochu doufal, že to se změní, jakmile vyprdne onu chlupatpu kuličku. Ono se to ale nezměnilo a tak Evík trávil polovinu svého času v noře zoufáním si, aby jeho drahá nakonec vlče neodmítla či k němu nezačla chovat jakousi zášť.

Upřímně, Everett moc nevěděl, co vlastně dělat. Byl to první porod, u kterého asistoval - a říkat tomu asistování bylo ještě hodně přitažené za vlasy - a tak jediné, na co se zmohl, bylo ležení u své družky a občasné zavrtění ocasem, když drahý pan porodní bratr pronesl nějaká ta slůvka podpory. Možná tam taky nějaké "to zvládneš" přihodil, ale mluvil přitom tak potichu, že ho snad chuděrka trpící Ryumee neměla ani šanci slyšet. Až když nakonec vyprdla to upatlané mimino, začal být pan otec trochu aktivnější. "Je krásné." Prohodil zasněně a slabě do Ryi drcl čumákem. Její pohled, když světu oznámila, že bude asi jen jedno, snad ani nezaregistroval, tak okouzlen malým stvořením byl. "To nevadí, jedno nám bude stačit. Vždyť jsi stejně vlčata tak moc nechtěla, aby neohrozila tvou roli ve smečce. Postarat se o jedno nezabere tolik energie, tak i na tu smečku nakonec budeš mít dostatek času." Zdá se, že něčeho si přece jenom všimnul, neboť jí po chvíli odpověděl. "Nu, a co jméno?" Zadíval se na všechny tři a přikývl, snad jakože může strejda Timík taky vymýšlet. "Heřmánek je celkem hezký... nevím, mě samotného nic nenapadá." Pokrčil rameny.

Bohužel se svou družkou nebyl telepaticky spojen, a tak příchod vlčat na svět nemohl vycítit. Přesto ho v jednu chvíli cosi přimělo vstát od zbytků králíka, na kterých si právě pochutnával, a vydat se do nory alf. Snad aby svou drahou jen rutinně zkontrolovat, jestli je všechno vpořádku. A tak se drahý budoucí otec Everett zvedl a vydal se více do vnitrozemí, kde se obě nory, jak nora alf, tak celé smečky, nacházely. Nepanikařil, nespěchal, cupital lehkým klusem. Jeho tlapky pravidelně dopadaly na půdu změkčenou jehličím, ofina a chlupatý ocas za ním vlály jako vlajka. Přesto byl poměrně udýchaný, jakmile se před norou vůdců smečky zastavil. Uh, měl bych trochu zapracovat na výdrži, jinak smečce k ničemu nebudu. Prolétlo mladému vlkovi hlavou a on zastříhal ušima. Věnoval si ještě pár hlubokých nádechů, než konečně vstoupil dovnitř nory. "Ryumee?" Prohodil bezstarostně a rozhlédl se po prostoru, mžouraje do šera. "Ach, tady jsi." Vydal se nakonec k jednomu světlejšímu bodu v rohu, div že přitom nevrazil do Timothéeho. Chtěl svou drahou pozdravit, ale nakonec se k tomu nedostal, zaslechl totiž tlumené kňučení. Nebyl dostatečně hloupý na to, aby nepoznal, že se jedná právě o jeho družku. "Jsi v pořádku?" Pípl tiše a sklopil uši. Najednou se mu rozšířily zorničky a on si snad konečně uvědomil jistou skutečnost. "Už je čas?" Hlesl.

Pousmál se. Byl rád, že mu Tim pomůže s jeho učením. Co se týče bylinek, skutečně to potřeboval. Jak moc rád sbíral květiny, bylinky a rostliny obecně, tak moc byl levý v jejich určování. "To jistě bude, starší vlci jsou moudří. Kéž bych byl tak moudrý jako on." Povzdechl si, ale neznělo to nijak nešťastně. Spíš toužebně, trocha té moudrosti by tomuto hubenému vlku skutečně neuškodila. Né že by byl nějak hloupý, to ne, ale nejchytřejším ze smečky taky nebyl a znalostí mu taktéž mnoho chybělo.
Everettovi se najednou rozzářila očka. "Víš co? Zajdu za ním hned. Pokud ti tedy nebude vadit, že tě tu opustím." Navrhl nadšeně a zavrtěl ocasem. Nemohl se dočkat toho, kdy jeho učení započne, i pokud se to týkalo boje, který neměl zrovna dvakrát v lásce. Chtěl být dobrým členem smečky a věřil, že čím dřív se za Aikanem vydá, tím dříve se jím bude moci stát. Zatím pro smečku moc neznamenal, občas něco ulovil, ale většinou se potuloval mimo území. Teď ale jeho družka čekala vlčata, takže byl čas se na území smečky usadit a začít něco dělat. I kdyby to bylo jenom pro ta vlčata, přece jenom, nikdo nechce mít otce budižkničemu.

"To je," přitakal. Projednou musel se světlým vlkem souhlasit, povolení vycházet jen ven a ne mimo území smečky bylo vskutku omezující. Zvlášť když území smečky je jen město. Chudáci, přicházejí o všechny pláně, louky, lesy... dobrá loviště. Co vůbec jedí? Krysy? Proběhlo Everettovi hlavou a on nakrčil čumák. Krysy, no fuj. Špinavé, určitě taky nemocné... nic dobrého. Utvrdil sám sebe v myšlenkách. Ačkoliv, nadzvedl trochu hlavu a zadíval se na mladého vlka před sebou. Možná furt lepší vycházet ven jen v noci a jen do města, než zabíjet vlastní mladé. Ačkoliv, třeba to ti Kultoví taky dělají, to vskutku nevím. Znovu se otřásl při představě vraždění vlastní mladé krve.
Everett potřásl hlavou. Už se tím nehodlal dále zabývat, teď se chtěl soustředit na ten lov, který světlému vlku nabídl. "Pomoc králíkovi, to zní vtipně." Uchechtl se při představě, jak nějakému zraněnému ušákovi podává pomocnou tlapku a snaží se ho vyléčit s pomocí bylinek jeho družky. "Co myslíš, mají králíci taky funkce, jako my ve smečce? Chápeš, třeba bojovník, sháněč potravy, léčitel..." Zašklebil se a rozhlédl se po planině, jestli někde neuvidí něco se pohnout. "Jo, to je dobrý nápad," přikývl při nabídce, že se druhý vlk podívá ve vzduchu. On narozdíl od něj křídla neměl, ale kompenzoval to rychlostí a hbitostí ideální pro lov králíků. Žádný velký lovec tedy nebyl, vynikal spíš v jiných rolích, předpoklady pro to však nepochybně měl. Nu a s trochou tréninku, kterému se hodlal právě teď věnovat, bse dobrým lovcem jistě brzy stane.

Everett se vylekal. Jeho drahá najednou vypadala jako hromádka neštěstí, a to nechtěl. "Tak jsem to nemyslel." Pípnul a taky sklopil ouška. "Je jasné, že nemůžeš odstoupit z funkce jenom kvůli vlčatům. Ani to po tobě nechci." Ujistil Ryumee a slabě do ní drcnul čenichem, snad aby ji trochu povzbudil. "Je jasné, že tě smečka potřebuje. A ty potřebuješ ji. Vím, co pro tebe tvá funkce znamená." Dodal poté. Tohle jsem trochu přehnal. Proběhlo mu hlavou a on taktéž posmutněl. Tak a bylo to. Teď tam oba stáli jako dvě malé hromádky neštěstí. "Myslel jsem to jen tak, že pokud Nox zvolí nového rádce, ať už Lexe nebo Coela, bude to pro tebe i pro smečku jednodušší. Ty budeš moci část své pozornosti přenést na vlčata a smečku to nijak nezasáhne. Chápeš?" Zeptal se a najednou zněl snadi trochu zoufale. Fakt to nemyslel tak, že by měla Rya rezignovat na svou funkci. Zároveň se ale obával, co se stane, když ji bude nadále vykonávat s takovým nasazením, jako teď. Věděl, že je jeho drahá trochu workoholička a upřímně, obával se i o ty štěňata. Nepochyboval, že se na mladé Ryumee těší tak, jako on, zároveň věděl, že smečka pro ni bude vždy na prvním místě, i před jejími vlastními dětmi.

"Nepouští. Taky to nechápu." Zavrtěl nevěřicně hlavou. Jsem rád, že my taková pravidla nemáme. Proběhlo mu hlavou a on musel sám se sebou souhlasit. "Taky myslím ve dne spí a z nor vylézají jen v noci. Jako netopýři." Dodal, jakoby Triberiovi právě vyprávěl něco neuvěřitelného a zcela fantaskního. "Jsou zvláštní, nu. Jsem rád, že ejsem jejich členem. Ale třeba taková pravidla někomu vyhovují." Pokrčil rameny a dál už se o tom nehodlal bavit. Nebo možná hodlal, ale prvně čekal na nějakou tu odpověď, aby tady nevedl monologa sám se sebou.
Taky se zvedl na své dlouhé, tenké nohy a pokýval hlavou. "Je to poznat," ušklíbl se a tlapkou odpálil kostřičku mrtvého králíka kamsi za sebe. "Tohle je dobré loviště, jistě na něco narazíme brzy. I když, stáli jsme tu dlouho a svou přítomností jistě vyděsili všechnu kořist v okruhu několika kilometrů, tak možná budeme muset chvíli hledat," Řekl, druhou větu dodávaje poněkud ironicky. Nemyslel to zcela vážně, minimálně tu část o několika kilometrech, ale něco pravdy na tom asi bylo. Přece jenom, proč by takový králík dobrovolně zůstával v přítomnosti hladového vlka, kdyby o něm věděl, že. To by bylo poněkud sebevražedné chování a kdo by se chtěl zabíjet, když je život tak super. Možná není, když jsi králík. Pomyslel si a sám pro sebe se ušklíbl. Jaké je to býti králíkem, nevěděl a nehodlal zkoušet. Radši byl vlkem, alespoň se nemusel obávat, že ho uloví nějaká liška.