Príspevky užívateľa

Přikývl. "Ano, smečka. Není to tak dávno, co jsem se do ní přidal." Potvrdil druhému vlku a zastřihal ušima. "Vstupu na naše území se nemusíš obávat, naše území je daleko odsud. Na úplném severovýchodě Norestu, stejně se smečkou Igniskou." Při zmínce o Igniscé smečce začal jeho hlas znít o poznání temněji, jakoby o Igniských nemluvil vůbec rád. "Těch se možná obávej, jejich území je, pokud půjdeš proti proudu po řece Igně. Nebývají zrovna přátelští a myslím, že jedno z jejich pravidel zní, že kdo vstoupí na jejich území, zemře." Znechuceně pokýval hlavou, než pokračoval. "Oproti tomu má smečka, my jsme o poznání..." Lepší, ale to nesmíš říct. Proběhlo mu hlavou a on se ušklíbl. "Přívětivější k cizincům. A vlastně i k sobě navzájem. Jsme jako jedna velká rodina." Zase zněl tak nějak zasněně, o své smečce zřejmě mluvil raději než o té Igniské. "Vetřelci taktéž nesmí vstoupit na naše území ale pokud to uděláš, vyvázneš živý. Nezabíjíme, nikdy. Jen kdyby nebyla jiná možnost, pak snad... ale nikdy jsem neslyšel o někom od nás, kdo by zabil jiného vlka." Pověděl, podle všeho se pomalu vracejíc zase do reality. "A ano, na tomto území je nás více. Jak už jsem říkal, kdomě mé smečky ještě smečka Igniská, dále Nihilská, ta je na jihu až u pobřeží. A pokud sis při svých cestách všiml opuštěného města u pouště, tak tam sídlí smečka jménem Kult." Dokončil nakonec svůj vsčerpávající monolog a švihl ocasem ze strany na stranu. "Proč se ptáš? Chtěl by ses snad do nějaké smečky přidat?" Dodal po chvíli přemýšlení.

"Vidíš, na to jsem ani nepomyslel. Snažím se přítomnost Igniských vyhnat z hlavy, kdy to jen jde. Ale máš pravdu, měli bychom se před nimi mít na pozoru, nikdy nevíme, co mohou udělat." Pokýval hlavou a myslel to zcela vážně. Sám neměl s Igniskou smečkou tolik negativních zážitků jako někteří členové Přízračných, snad proto, že byl nový. I tak ale vnímal, jak byly vztahy mezi oběma smečkami napjaté. "Ach ano, to jistě dokáže. Myslím, že i kdyby tu pomoc potřebovala, skutečně to nepřizná. Proto jí musím být pořád nablízko a pomoc jí nabízet, co to jde, kdyby náhodou." Usmál se zasněně, už zase myslel na svou družku. Ty blázínku. Sám nad sebou musel zavrtět hlavou.
"Ano, to máš vskutku pravdu. Třeba si nakonec uvědomím, že vlčata tak moc rád ani nemám." Tomu, že to myslel ironicky, napovídal jeho upřímný a hlasitý smích. Zněl, jakobyse v okolí rozzvonělo tisíc zvonků. "To potřebovala, možná bych nakonec přece jenom měl být tím učitelem. Ale kdo ví, do postu aesty mne jistě čeká ještě dlouhá cesta, přece jenom jsem ve smečce teprve krátce." Pokýval hlavou, ale nezdálo se, že by mu tato informace nějak vadila.

Pozorně poslouchal. Taky jsem byl dobrodruhem, než jsem narazil na Přízračné. Proběhlo mu hlavou a on se musel pousmát. Při zmínce o své smečce začal myslet také na svou drahou, Ryumee, a taková myšlenka mu vždy vykéouzlila úsměv na tváři. Už abych byl zase u ní. Pomyslel si. "Tak Triberius." Zopakoval, jakmile byl vlkovým hlasem vytrhnut ze snění. "Zajímavé jméno, vskutku." Pokýval hlavou a opět se slabě pousmál. "Ano, já jsem zdejší. Teď už ano." Přikývl a urval si další sousto z nevábně vypadající králičí mrtvolky. "Ale není to tak dávno, co jsem na tom byl podobně jako ty. Byl jsem tulák, ale před několika málo měsíci jsem si na zdejším území našel smečku. Stále to tu celé zkoumám, ale teď už vím, že se mám kam vrátit." Dodal po chvíli přemýšlení. A hlavně ke komu. A to se opět tak zasněně usmál.

Everett se pousmál. "Vidíš, přece jenom ty kosti k něčemu jsou. Proč je vůbec takhle nosíš, to je nějaká maska?" Jak moc byl Everett chytrý, to, že by jí prostě mohly trčet z těla ho prostě nenapadlo. Jak bylo už řečeno dříve, nikdy nikoho podobného vzhledu, jako byla tato vlčice, neviděl. A upřímně, holé kosti trčící z těla působily poněkud nezdravě.
Šedavý vlk se posadil a obas obtočil kolem tlapek. S mladými to neumí, v boji taky není zručná, tak co s ní? Zamyslel se. Chvíli jen tak seděl mlčky, když mu sama Ishka vnukla nápad. "Říkáš, že to umíš s bylinkami? To je skvěé, třeba bys mohla býti při ruce léčitelům. Jak jsem říkal, v nějaké smečcě by se pro tebe jistě našlo místo." Everett se zazubil a krátce zavrtěl ocasem.
"No vidíš, ale mne ano. A pokud to tak fakt funguje a nikdo v tvé přítomnosti nemůže svou magii použít, to se taky hodí. Sice nikdy neuvidíš ničí magii v praxi, ale nikdo tu svou nebude moci obrátit proti tobě a to se může hodit, zejména v boji. Může to ale býti i nevýhodou, například kdyby někdo měl léčitelskou magii a chtěl ti pomoci." Chvíli mu to trvalo, ale nakonec svůj dlouhý a jistě vyčerpávající proslov dokončil. "Také tě rád poznávám, Ishko." Dodal po chvíli.

Šedivému vlku se skutečně naježila srst při skřípání Ishčiných kostí. Fuj, to je opravdu nepěkný zvuk. Není se čemu divit, že jí zvěř utíká. Proběhlo mu hlavou a on přikývnul. "Musím říct, že zvuk je to vskutku nepříjemný, ale pokud i přes něj dokážeš něco ulovit, je to obdivuhodné." Řekl a myslel to upřímně. To skřípění fakt rvalo uši. Nevím, jestli bych takovou chtěl do smečky... ale třeba je dobrá v něčem jiném. Ze všech sil se snažil vymyslet, jakou roli by vlčici mohl přidělit, kdyby byl Noxem. "No a, ještě něco dalšího umíš? Kromě lovu? Jde ti to třeba s vlčaty? Umíš bojovat?" Nabízel jí všechno, co ho napadlo.
"Říkáš, že se to stane pokaždé? Úplně pokaždé?" Náhle nastražil uši a v očích se mu zablesklo. Po smutku najednou nebylo ani stopy, jakoby mu do hlavy přišla nová myšlenka, která všechny ty ostatní přehlušila. "Nevím, jestli taková magie vůbec existuje a tohle je jen úvaha, ale nepřemýšlela jsi někdy nad tím, že by tvou magií mohlo být rušení magií ostatních?" Everett možná nebyl dobrým bojovníkem ani léčitelem, zato byl vskutku inteligentní - a domníval se, že právě teď na něco přišel. Každý vlk má přece magii. A pokud je magie této vlčice to, co si myslím, že je, pak je to magie nesmírně silná. Se zájmem se na vlčici zadíval. "Mimochodem, já jsem Everett. Everett Estrela do Norte. A ty?" Představil se.

Zamračil se. "A proč by ne? Říkala jsi, že si chceš zalovit, tímpádem předpokládám, že lovit umíš... vidíš, už jenom to ti stačí k přijetí do některé ze smeček. Ne do všech, někde se musíš účastnit boje nebo tak, ale některá smečka by tě určitě vzala mezi sebe. Možná i ta moje." Pokrčí rameny, jakoby si nepamatoval, co vlastně vlk musí splnit pro přijetí do jeho vlastní smečky. "Nějakou zkoušku pro přijetí má každá smečka a musí ji podstoupit všichni kromě vlčat, ale takové zkoušky nebývají nesplnitelné. Nu a pokud ji zvládneš, vítej." A heleme se, on se nám Everett dokonce i povzbudivě usmál.
"Nemáš magii? Tak počkej, já ti ukážu tu svou." Pověděl a jal se vznést do vzduchu. Ale co to? Najednou jakoby jeho magii cosi bránilo. Snažil se a snažil, soustředil se přímo pekelně, ale nic se nestalo. "To je divné, normálně se dokážu vznést do vzduchu." Zavrčel a neznělo to vůbec hezky. "Jakoby mé magii něco bránilo, nějaká síla vyzařující z... nevím čeho," Pokroutil hlavou a najednou působil poměrně nešťastně. Ač magii nepoužíval často, levitoval skutečně moc rád a to, že mu to teď nešlo, ho ani přinejmenším netěšilo.

Onen vlk měl nejspíš pravdu, že by nad ním vyhrál, kdyby došlo k boji. Everett se jeho silnému tělu s tím svým, které připomínalo spíš tělo samice, nemohl pořádně bránit. Se svým poměrně vysokým, však štíhlým tělem a huňatým ocasem byl spíš atletický typ, ne zrovna stavěný na boje. Navíc měl v hlavě také zásady své smečky, které říkaly, že boj je až poslední možností, které je radno se vyhnout.
Jakmile ho vlk pozdravil, zvedl hlavu od potravy a prvně pomalu dožvýkal, než se taky ujal slova. "Ale ale, zdravím." Kývl a švihl ocasem ze strany na stranu, snad na znamení přátelství, kdo ví. Zvedl se do sedu a na nedojezeného králíka položil tlapku - bojovat sice nehodlal, ale sebrat si oběd taky ne. "Jsem Everett. Everett Estrela do Norte." Představil se prvně, než začal po vlkovi pálit otázkami. "A ty? Hledáš tu něco?" Ony otázky však na sebe nenechaly dlouho čekat.

"Myslím, že nezpůsobila. Zatím." Prohodil Everett a zamyslel se. Přemýšlel nad svým životem předtím, než se přidal do smečky, což vlastně nebylo vůbec dávno. A taky nad tím, jak se mu kvalita života zlepšila, když se do oné smečky přidal. Ještě že už jsem přízračný a nemusím řešit takovéhle situace. Oddechl si. Pak se obrátil zpátky na kostnatou vlčici a pokýval hlavou. "To víš že nachází. Ještě smečka Nihilská a Kult. Ale obě mají území poměrně daleko odsud. Kult se nachází v opuštěném městě - možná kolem něj někdy projdeš - a Nihilové mají území na jihovýchod odtud, až u pobřeží. Moc ale ani o jednom nevím, taky se tady na Norestu nezdržuji dlouho. Velmi brzy po mém příchodu sem jsem se přidal k Přízračným." A k Ryumee. Proběhlo mu hlavou a on se musel sám pro sebe usmát. "Na lov tady jít můžeš, tady ještě ano. Jen si dej pozor, abys nepřekročila hranice nějaké smečky. Nebo pokud půjdeš blíže k jihu, tam je dosti velký prostor, který nepatří nikomu. Většina Norestu nepatří žádné smečce, jen musíš hledat, kde ta většina je." Pověděl a zastříhal ušima. "Lepší by pro tebe ale bylo, kdyby ses k nějaké smečce přidala. Ve smečce je lov vždycky bezpečnější. Nu, vlastně všechno je tam bezpečnější." Dodal pak rychle, možná slabě doufajíc, že se vlčice rozhodne také pro Přízračné. Čím víc členů smečky, tím líp, no ne?
Šedavý vlk se musel upřímně zasmát. Země plná magie a krásy, to zní tak romanticky. Nebyl to však smích hořký či kyselý, vlk se spíš zdál skutečně pobaven. "Nu, vlastně máš pravdu." Pokýval hlavou, když se trochu uklidnil. "Krásně tu je a magií disponuje většina vlků. Máš i ty nějakou?" Zeptal se se zájmem.

Na nekonečných pláních se objevil středně vysoký, šedavý vlk. Jeho štíhlé tělo se ladně vlnilo ve větru a huňatý ocas za ním vlál jako nějaká vlajka. Na pohled vypadal zdravě, dobře živený, jen možná neobvykle štíhlý. Ne zrovna obvyklá byla i jeho dlouhá ofina barvy bílé jako sníh. Dále rohy, konkrétně dva světlé parůžky trčící tomuto mladému vlku z čela. A v neposlední radě musíme zmínit, ze ač šlo podle pachu a jisté pánské výbavy o vlka, kompozicí těla a vlastně i vším ostatním připomínal vlčici. Tak to byl Everett Estrela do Norte v celé své kráse.
Vypadal, že se sem vydal lovit, neboť se po chvíli přikrčil do loveckého postoje a dále už postupoval jen velice pomalu, s tělem nalepeným k zemi. A skutečně, po chvíli plížení se náhle vyletěl ze svého místa a přistál o asi metr dále, držíc v tlapkách něco malého a chlupatého. Králík. Poté, co jedním rychlým pohybem usmrtil svou kořist, se položil do vysoké trávy a začal hodovat. Nesnažil se králíka odnést ani metr od místa jeho smrti, ne. Prostě sebou sekl a začal jíst.

"Zajímavé, ano ano." Uznával, že mu vždy přišlo, že březí vlčice voní rochu zvláštně, ale nikdy by ho nenapadlo, že to mohlo být zrovna proto, že by voněly po mléku. Když se na to ale díval zpětně, dávalo to smysl. Možná už teď byla Ryumee trochu cítit mlékem, i když si toho zatím nepovšiml. "Hm, ničemu zvláštnímu. Jen rád obhlížím terén a tak - zrovna nedávno jsem se vydal docela daleko od smečky, byl jsem až u pobřeží zkoumat terén a tak. Ale teď už nikam nepůjdu, když je Rya březí. Musím tu být a starat se o ni." Při těch slovech se slabě pousmál. Být tu a starat se o ni. Byl sám na sebe pyšný, že se takto rozhodl. Jistě ho to dělalo lepším otcem než kdyby zase někam zmizel, i když ve jménu jeho možné budoucí funkce. "Kdybych se někdy stal aestou, rád bych byl zvědem a nebo učitelem. To zvědství mne táhne o něco více, ale zase miluju vlčata. Nevím." Pokrčil rameny.
Pokýval hlavou, ano. Teď už tomu rozuměl. "Jasně, to dává smysl. Je pravda, že nemocní vlci bývají často oslabení a jistě se to projeví i na energii, kterou vyřazují." Zopakoval vpodstatě slovo od slova to, co mu černý vlk před chvílí řekl. Teď kdybych to na těch vlcích uměl poznat. Už zase na něco myslel, tentokrát to ale alespoň bylo k tématu.

"To dává smysl, ano." Souhlasil šedavý vlk a pokýval přitom hlavou. "Ach, zajímavé." Podotkl zase jindy, tentokrát na poznámku o Nwod'reoce. "Takové poznatky je dobré míti. Změnu chování už jsem zameškal, ale třeba si všimnu alespoň té jiné vůně." Dodal zamyšleně, snažíc si vzpomenout na to, jak vlastně jeho družka voní. Voněla dobře jako vždy, to ano, ale nevšiml si u ní nějaké změny? Bohužel ji však před jejím zabřeznutím poměrně dlouhou dobu neviděl, neboť byl pryč a potuloval se mimo území smečky, tak neměl moc s čím porovnávat. Nezbylo mu než doufat, že změna pachu teprve nastane a on si jí tak bude moci všimnout. Kdyby totiž nezaznamenal ani to, byl by vskutku špatným partnerem a to on nechtěl být. "Ano, to bych mohl." Potvrdil nepřítomně.
"Poslyš, Time," zvedl náhle hlavu. Hlavou se mu honilo spoustu myšlenek. "Dají se i nějaké nemoci poznat podle pachu? Ne že bych měl podezření, že je někdo ze smečky nemocný, to ne - naopak, máme to štěstí, že jsou všichni až na ty chudáky vlčata zdraví - jen mě to tak napadlo. A ty to víš jistě lépe než já." Vypálil na vlka. Ano, tak až tam ho jeho myšlenkové procesy zanesly. Nemoci a jak je poznat. Skoro jako bych ses chtěl sám stát medikem, Evíku. V duchu se nad svou vlastní zvědavostí musel pousmát. Byl jako malé vlče, které pálí na svého učitele jednu nedůležitou otázku za druhou. A přitom ani tím medikem sám nechtěl být, to dobře věděl. Ne. Kdyby se někdy stal aestou a mohl si tedy sám vybrat svou roli, zvolil by rimora, tedy zvěda. Se svým častým zkoumáním terénu uvnitř i vně smečky se na tuto roli skvěle hodil - nebo si to alespoň myslel. Bohužel se ale ono zvědovství neměl od koho naučit, neboť ve smečce teď nikdo takový nebyl, nebo si to alespoň Everett myslel. A tak se sám vydával na výzkumné výpravy a představoval si, jaké zprávy by asi tak předal Noxovi, kdyby na to přišlo. Být učitelem by ale taky nemusela být špatná kariéra. To ho myšlenky zase zavedly nějak jinak. Ano, byla pravda, že vlčata měl moc rád a kdyby někdy dostal možnost nějaké učit, neodmítnul by. Nevěděl proč, ale ke zvědovi ho to přece jenom táhlo o něco více.

Zakýval hlavou. "Dva roky, to je vskutku málo. Maličko. Takový vlk je sám ještě skoro vlčetem." Pronesl rádoby moudře a švihnul ocasem ze strany na stranu. Tentkrát to spíš ale mělo symbolizovat jakousi nespokojenost než přátelství. "To je dobrá úvaha, takto jsem nad tím zatím nepřemýšlel. Nicméně, matka nesmí být ani příliš stará, však? Od nějakého věku je jistě skoro nemožné přivést na svět zdravé potomstvo. A ani se to nedělá, cožpak jsi někdy viděl nějakou ze starších vychovávat vlastní vlče? Já tedy ne." Na chvilku se zarazil, jakoby si na někoho vzpomněl. "Ačkoliv, nepatří Nwod'reoka už také mezi starší? Ta má myslím vlče. Tak dobrá, možná i starší mohou mít vlčata, ale jistě to není běžná praxe." Pokroutil hlavou, jakoby nevěřil, že starší na svět skutečně přivedla zdravé potomky.
Nastražil uši při Timových dalších slovech. "Tušil jsi to? Jak to? Já tedy neměl ani ponětí, dokud mi to Rya sama neřekla." Zeptal se. "Byl jsem moc rád, ale sám bych to v žádném případě neuhodnul. Působí tak... normálně, jakoby o mladých ve svém břiše ani nevěděla." Ještě jednou zavrtěl hlavou. Musí být nesmírně chytrý, ten náš Tim, když něco takového pozná. "Také se těším, vskutku ano." A na to zavrtěl ocasem.

Šedavý vlk si pomalu prohlédl vlčici od hlavy až k patě. Vskutku vypadá nezdravě... ale možná jen nejsem zvyklý na netradičně vypadající vlky. Prolétlo mu hlavou. Mladý vlk zastřihal ušima a o kousek poodstoupil, když vlčice vylezla z vody. Nechtěl, aby mu namočila jeho chlupatý kožíšek, to bylo jasné. Navíc se nedávno koupal, takže novou sprchu teď jistě znova nepotřeboval. Jakmile se však nic nestalo a vlčice se jen posadila na břehu, povytáhl obočí. Ta voda v kožichu jí nevadí? Vskutku, tato vlčice je zvláštní stvoření. Přisunul se tedy opět zas o něco blíže, aby bylo jasné, že se jí rozodně nebojí. Je to přece on, kdo tady má navrch, no ne?
"Má smečka sídlí kousek odtud, proti proudu této řeky. Jsi už skoro na hranicích, brzo by sis jistě všimla pachových stop." Pronesl už o něco měkčím hlasem. Pokus tedy umíš používat čenich. Slabě se ušklíbl, načež krátce začenichal ve vzduchu. Tulačka. Tedy ano, skutečně tu asi bude nová, nevypadá to jako léčka. Už jenom proto, jak vypadá. Léčky bývají spíš nenápadného vzhledu. Pomyslel si, jakoby o zmiňovaných léčkách něco věděl a někdy do jedné už spadl. "Když jsi tu tedy nová, tak dobrá. Pak by se ti možná hodilo vědět že kromě mé smečky - smečky Přízračných - sídlí kousek odtud ještě smečka druhá. Jmenuje se Ignis. Její členové nejsou tak přátelští jako my, takže si skutečně dávej pozor, kam šlapeš a jestli už nejsi na jejich území. Neznám je sice moc dobře, ale vím, že s tuláky se zrovna dvakrát nepářou. Jak říkám, dávej si pozor." Varoval vlčici. "Ale nás se bát nemusíš. Nemáme ve zvyku cizí vlky zabíjet. I tak ale nejsme zrovna nadšeni, když k nám vstoupí nějaký cizák s jiným úmyslem, než se do smečky přidat." Oznámí vlčici a taktéž se posadí, čekaje na nějakou odezvu.

Jen krátce kývnul na to, co vlk naproti jemu říkal. "Vidíš, na to jsem nepomyslel. Mohly by, snad ano." A na to se obrátil k letní obloze a hlubokým pohledem počastoval jeden z mála obláčků, co po ní proplouvala. Byl sice den a tak hvězdy nevidět, Everett jakoby je přesto na nebi hledal. Chvíli na to jakoby svou snahu ale vzdal a hlavu sklopil zpátky k zemi, respektive se zadíval na Timothéeho. Pohled měl však poměrně nepřítomný, jakoby se koukal spíš za Tima než na něj. Přemýšlel nad hvězdami a nad tím, jak se s nimi už dlouho nepokoušel mluvit, přestože to byla jedna ze zásad jeho smečky. Mluvit s hvězdami. Věřit, že k nám hvězdy mohou promlouvat. "Byli oba vskutku mladí, však? Možná tam je jádro pudla. Je pravda, že nejsem žádný světoznalec, ale takto mladé vlky mít vlčata jsem ještě nikdy nevdiěl." Pronesl po chvíli zamyšleně. Ale skutečně vám hvězdy mohou sebrat vlčata jen proto, že jste moc mladí? I tak mladí vlci by jistě byli dobrými rodiči. Přenesl pohled z Tima kamsi za obzor a posadil se, snad aby ho všechny ty jeho myšlenky neskolili k zemi.
Nad Timovými dalšími slovy jen pokrčil rameny. "Snad máš pravdu." Prohodil nepřítomně a konečně se vrátil pohledem zpět na svého vrstevníka. Ale stejně, jak jsem si to jen mohl splést... Potichu zpytoval svědomí. No to je jedno. Květina jako květina. Dokud sám nejsem léčitelem, jediné, co mne musí zajímat, je to, jestli jsou pěkné. A to zrovna heřmánek je. Pousmál se, stále s pohledem říkajícím, že je myslí všude, jen ne tady a teď. "Ano, jistě to brzy udělá. Po pravdě řečeno jsem překvapen, žes to ještě nevěděl." Odpověděl zaraženě. Taky jsi mohl držet jazyk za zuby, teď jsi Rye zkazil překvapení. Potřásl hlavou, aby vyhnal negativní myšlenky z hlavy. "Budu rád, pokud jí budeš asistovat, přece jenom toho o březosti a těchto věcech jistě víš víc, než já. Já mohu jenom doufat, že budou naše malá zdravá... a moje družka též." Pověděl nakonec - a vskutku, v jeho tónu hlasu byl znát vděk.

Se zaujetím poslouchal, o čem druhý vlk mluví. Semtam přitom švihlcasem nebo zastříhal ušima, snad na znamení toho, že stále bedlivě vnímá. "To ano, je to vskutku zvláštní tragédie. Vlčata se nerodí mrtvá jen tak." Pokýval hlavou, jakoby tomu všemu rozuměl a byl sám nějakým profesionálním léčitelem. Tím sice nebyl, ale empatie pro oba nešťastné rodiče měl dost. Odmalička byl vlkem citlivým a tak se vlna smečkového smutku dotkla i jeho, hned jak mu o té zlé události jeho družka řekla - byť samozřejmě ani zdaleka ne tolik jako onoho truchlícího páru.
"Ach ano, heřmánek. Ten znám. Nevím, jak mi mohl takto snadno vypadnout." Pověděl s úšklebkem a kdyby měl ruce, jistě by se teď plácl dlaní do čela. "Do směsi na březost? Ten budeme brzo potřebovat." Ještě jednou pokýval hlavou a pousmál se při myšlence na Ryinu březost. Snad jsem teď neřekl něco, co jsem neměl. Rya by jistě byla ráda, aby svému bratránkovi mohla říct tu šťastnou novinu sama. Ale jsou si přece blízcí, jistě už to ví. Proběhlo mu hlavou.