Príspevky užívateľa

"Ne."Hlesl na jějí otázku, byť se ho vlčice v tu chvíli už zjevně ani na nic neptala. A tak tam na ní koukal jako vyoraná myš, zřejmě mu skutečně nedošlo, čím se proti své první dámě provinil. O to víc ho zarazilo, když na něj najednou Ryumee tak vyjela. Uvědomoval si, že nebýt v noře plné spících vnuků, zřejmě teď vlčice ječí jak na lesy a teď se drží jen proto, aby tady chudákům Přízračným nedělala divadlo hodné Výměny manželek v Norestském provedení. "Tak promiň." To bylo jediné, na co se zmohl poté, co Ryumee domluvila. Jakmile vlčice odešla před noru, nechal ji chvíli být a zůstal sám se svými myšlenkami. Seš blbec. Everette. Fakt ti nedošlo, že budeš muset změnit svoje návyky, když si uděláš rodinu? Že ti Rya a vlastně celkově smečka nebude tolerovat to tvoje toulání věčně? Nutno podotknout, že to nebyly hezké myšlenky, které se nyní hodily Everettovi hlavou Objevily se tam ale také pochybnosti. Mělo vůbec cenu přidávat se do smečky? Stejně jsem to udělal jen kvůli Rye. Vystačím si sám, byl jsem jen zaslepen láskou a touhou po rodině. Teď mám obojí, ale oboje je taky v troskách. Zřejmě nakonec ale došel k tomu, že to všechno stálo za to a měl by se pokusit alespoň napravit to, co zpackal. Pomalu se tedy vydal ven z nory. "Ryo?" Volal potichu, sotva z ní vystrčil hlavu. Daleko však nedošel, však jeho družka čekala hned před ní. "Přemýšlel jsem a prvně bych se rád znovu omluvil. Nedošlo mi, že se takhle cítíš a možná to bude znít fakt hloupě, ale když jsme se rozhodli mít vlčata, nevěděl jsem ani, že to bude muset znamenat konec mého toulání. Jsem jiný vlk než ty, víš. Nikdy jsem nikoho neměl a tak nejsem zvyklý se starat o nikoho jiného, než o sebe. Asi proto jsou pro mě mé výlety tak důležité, je těžké zůstat na jednom místě. Rozhodl jsem se ale, že tohle všechno není důležitější než rodina, než ty a Gulášek. Proto bych to rád nějak napravil a byl přítomný alespoň u zbytku jeho výchovy. Pochopím ale, pokud mě po tomhle nebudeš už chtít nikdy vidět a je-li to tvé přání, můžeš pokračovat v jeho výchově jen s Timem a já vás nechám být. Slibuju." Zadíval se na Ryu s očekáváním v očích.

Přikývl hlavou, jakoby přesně tohle myslel. Teď zrovna neměl náladu ukazovat svému drahému synkovi, že přesně na tuto veledůležitou informaci ráčil zapomenout. "Přesně tak, skvělá observace, šéfe." Pokýval hlavou a nezapomněl při tom zavrtět ocasem. "Ach! A támhle ho máme. První zajíc dnešního dne. Tak já ti to na něm ukážu, ano?" Ztišil hlas, aby ušáka nevyděsil. Teda spíš se pokusíš ukázat. Do Everetta se zahlodl osten pochybností. Je pravda, že nebyl zrovna nejzdatnější lovec, ale zrovna na zajíce se docela hodil. A když jsme u toho, co pan ušák? Ten do teď nemohl mít ani tušení, co ho v dalších momentech čeká. Jen se pásl na nevýživných zbytcích mrazem seschlé trávy... a Everett se začal blížit. Tiše pokládal jednu tlapku před druhou, štíhlé tělo přikrčené k zemi, čumák i uši nastražené jakékoliv informaci o zajícově pohybu. Zatím se mu dařilo, byl štíhlý, lehký a obratný, tato část mu tedy šla jako od ruky. Pak přišla ale část druhá, težší. Když byl Everett na pár metrů od zajíce, zhruba v moment, kdy si zajíc konečně všiml, že se vedle něj něco děje a dal se na útěk, vlk vymrštil své tělo kupředu a jal se zajíce následovat. Následovat tím stylem, že ho mrštně dohonil a jedním rychlým hryzem do zátylku zakousl. Tak. Podařilo se. "Vidíš? Není to tak těžké." Zamumlal Evík přes mrtvolku v zubech na synka. "Teď ty." A s těmito slovy opatrně položil zajíce na zem.

Sledoval činy své partnerky a moc nevěděl, co si o nich myslet. Na jednu stranu se chovala zdvořile, na druhou stranu... možná až moc zdvořile. Skoro až odměřeně. To neznělo jako ona. "Stalo se něco?" Zeptal se nejistě. Myslel, že z oslav podzimní rovnodennosti se všichni vrátili veselí a nadšení, ale upřímně, Ryumee teď nezněla jako ani jedno z toho. "Byl nějaký problém s rovnodenností? Nebo cokliv jiného? Víš, že mi můžeš říct o všem." Tak, pokud ne předtím, tak minimálně teď si to pořádně zavařil. Doslova zavařil se sebou plavoucím uprostřed zavařeniny. Kdyby věděl, co bylo skutečně to, co udělal špatně, jistě by teď s ocasem mezi nohama zalezl do nejzažšího koutu nory a půl roku nevylezl. Jenže on nevěděl.

Pousmál se. Při pohledu na synka viděl sám sebe, tehdy ještě malého, kterak se všemu teprve učil. On narozdíl od Guláše se ale všemu musel učit sám a neměl žádného hodného tatínka - nebo maminku, strýčka či třeba učitele - kteří by mu v tom pomohli. "Tak jo." Přikývl a zanedlouho už spustil. "Co jsem tak vypozoroval, zajíc se ani tolik nebojí zvuků jako dupání. To ho odlišuje od ostatní lovné zvěře. Při lovu zajíce totiž musíš našlapovat velice potichu. Představ si, že se z tebe najednou stala kočka, a podle toho našlapuj. Dostaň se až a pár metrů od zajíce a pak vyraž. Co nejrychleji, zajíc má často kousek od sebe noru, do které může ihned skočit a pak už ho neulovíš. Oproti lovu třeba srnek, který je hlavně o výdrži." Zavalil chudáka Guláška palbou slov. Nakonec to ale snad nebyla ani tolik vyčerpávající přednáška, jak půdovně čekal, že bude. Byl vlastně docela rychle hotový. "Tak, a teď naostro. Vidíš nějakého zajíce?" Rozhlédl se kolem sebe a ztišil hlas.

A tak poslouchal všechno, co měl druhý vlk na srdci. Dlouhé vyprávění si krátil pozorováním sněhu, očima doprovázel každou vločku z oblohy až na zem. Jak šli, po cestě se jim pomalu začaly objevovat stromy, to Everetta zase zaujaly z větví trčící rampouchy a semtam nějaké to jmelí, více či méně parazitující na jednom z chudáků. "Moc pěkně vyprávíš." Prohodil při nějaké té Eziově nadechovací přestávce a usmál se na něho. Že by z nás nakonec přece jen byli kamarádi? Jak vyprávění progresovalo, Everett ovšem posmutněl. Ezi'kyel působil nadmíru nešťastně nad tím, že nikoho nemá. "Ale to víš, že si nějakého bližního najdeš. Jsi ještě mladý, takže to, že jsi nikoho neměl doteď, neznamená, že to tak bude navždycky. A ohledně toho totemu? Možná proto, že mít někoho, koho bys mohl milovat je tvoje přání, máš právě tohohle patrona. Nebo můžeš někomu předávat lásku i formou přátelství, rodiny... všechno možné." Odpověděl povzbudivě. Podívejme, sýkorka. To mi připomíná, že už jsem dlouho nic nejedl. Jeho pozornost na chvíli upoutal malý ptáček. Poté se však zase obrátil zpátky na Ezia a tázavě se na něj zadíval. "Poslyš, tvoje zem zní jako ideální místo k životu, a tvé vztahy s rodinou jsou, zdá se, také dobré. Proč jsi vůbec odešel?" Zeptal se.
sýkorka

"Za málo." Prohodil jen a i on se na druhého vlka usmál. Pak se jen zaposlouchal do jeho slov a když se na konci druhý vlk tak začervenal, uchechtnul se. "Já ji teda neznám, ale nemusíš se stydět za to, že ti přijde krásná. A kdo ví, když se přidáš do Nihilu, třeba budeš jednou stát po jejím boku." Pokrčil rameny, jakoby tohle byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Zároveň se ale nemohl mladšímu vlku přestat smát, vypadal tak roztomile, když se styděl. Skoro jako Everettovo vlče. "Když jsem poprvé viděl svou partnerku, tehdá ještě úplně cizí vlčici, taky jsem si myslel, že je moc krásná. Dokonce jsem se kvůli ní i do smečky přidal, a vidíš, dnes máme vlče. Poslední dobou je na mě tedy trošku naštvaná, protože jsem pořád mimo území smečky a obecně nejsem moc dobrým otcem, ale..." Zarazil se. Ale co? Prostě selháváš, Everette, přiznej si to. Potřásl hlavou, aby vyhnal všechny negativní myšlenky z hlavy. "To vyřeším, jak se vrátím. Teď už doma zůstávám víc a... no... i když miluju cestvání, musím se občas trochu uskromnit, však ty vlčata jsem chtěl hlavně já sám." Dodal nakonec. "Tak vidíš, taky mám problémy. Ale to je jedno, teď mi pověz něco o tvé zemi a proč jsi odešel." Vybídl vlka vesele a trochu zrychlil krok.

pokýval hlavou. "Nu, upřímně, od území smeček je vždy lepší se držet dál. Hranice většinou bývají dobře označkované, ale i kdyby nebyly, ostrý pach, ať už je jakýkoliv, smečku zpravidla signalizuje." Poučil mladšího vlka. Přitom pokračoval dolů po útesu, až byl skoro dole, a pak se vydal dolů k úpatí pahorku, na kterém se právě oba vlci nacházeli. "Ale když jsme u toho, Ignisu bych se vyhnul úplně. Ti jsou velice agresivní, často i mimo území smeček. Dále Kult, ten si své území taktéž hlídá velice dobře, i když mimo něj se skoro nezdržuje." Pokračoval, napůl zadumaný ve svých vlastních myšlenkách. Snad přemýšlel nad tím, co by ještě vlkovi poradil či jak dál směřovat tuto konverzaci. "Oproti tomu my, Přízrační... nu, že bychom byli rádi, že nám někdo leze na území, to se říct nedá, ale vlky nezabíjíme ani na ně neútočíme, nejsou-li ohrožením." Zastříhal ušima. "Pravděposobně by ti ale bylo dáno na výběr, zda se k nám chceš přidat nebo území okamžitě opustit, kdybys narazil na někoho ze smečky. To, že pro tebe nejsme smrtelným nebezpečím ještě neznamená, že se po území naší smečky můžeš promenádovat, jakoby ti to tam patřilo. A to samé Nihil, taktéž tě nezabijí, ale raději se zdržuj na území nikoho, vždyť je ho na Norestu dost." Dodal nakonec a pousmál se na vlka.
"Ano, to mohl být někdo z Kultu. Pokud si správně pamatuji, jejich územím je jen opuštěné město a jeho nejbližší okolí, takže 'věci, co jsem nikdy neviděl' tomu odpovídají. Nu, tady vidíš, že není dobré se na území smeček jen tak nacházet. Máš štěstí, žes to vůbec přežil, vlci z Kultu bývají ohledně svého území velice protektivní." Pokýval hlavou.

"Chceš snad říct, že jsem starý?" Zavrčel naoko hrozivě, ale pak se zachechtal. "Mám syna, nu. Jednoho, půlročního. Jmenuje se Ghu'lass." Přikývl vesele a zastříhal ušima. Nu a pak se opět zaposlouchal do Ez'ikyelových slov a nechal si vyprávět o jeho magii. "Páni, to je zajímavé. Já magii také mám, to víš, že ano. Není ale ani zdaleka tak mocná, jako ta tvoje, spíš se soustřeďuje na mne samotného." Začal, než ale mohl pokračovat, byl vyzván k vyprávění o něčem jiném. "Ale to víš že ano, rád ti o Norestu něco povím. Procestoval jsem ho vpodstatě celý, vyjma území většiny smeček. Takže, začal bych asi tím, že se Norest dělí na území smeček - to je zhruba třetina nebo polovina jeho území, co jsem tak pochopil - a území nikoho, kde se teď nacházíme třeba my." Procházel se po útesu a přitom povídal. "Smečky se jmenují Přízrační - to je má smečka - Kult, Nihilská smečka a Ignis. Poslední zmiňovaný si myslím nedávno měnil jmébo, nevím však, jak se jmenují teď. Měli nicméně nějakou obrovskou slavnost, až k nám do Přízračných to šlo slyšet." Poněkud kysele se ušklíbl, jakoby neměl Ignis příliš v lásce. Na severu jsme my a Ignis, hned vedle sebe. Na jihu najdeš staré a opuštěné město, tam sídlí Kult, no a na východě je smečka Nihilská. Uprostřed, tam, jak už jsem říkal, je území nikoho." Došel skoro až na vršek útesu, načež se otočil a stejně volným tempem pokračoval zase dolů. "O historii tohoto místa toho moc nevím, jen vím, že tu kdysi bývali lidé - postavili si tu přece město a taky jakýsi hrad přímo uprostřed území - ale už tu nejsou. No a teď... co bys chtěl vědět? Nejlepší loviště? Tajné úkryty? Čeho se obávat?" Zadíval se na druhého vlka, tedy pokud ho následoval dolů z útesu.

Se zájmem pozoroval, jak se tlama druhého vlka pomalu roztáhla do ne zrovna pěkného šklebu. "Máš pravdu, vypadáš trochu děsivě. Mého synka bys jistě vyděsil, teda, když býval ještě malý. Teď už je větší a takových věcí se nebojí, maximálně tak v noci." Zasmál se a pokračoval za vlkem po útesu. Snad mě odsud neshodí, to by mě Rya zabila, kdybych jim teď zmizel ze života. Znova...
Na konci útesu se posadil na zadek a zadíval se na Ezikyela, představujícího mu svou magii. "Zajímavé... a co s tou energií pak děláš? Nebo ji můžeš používat jako vlk normálně, když má hodně energii? Že můžeš dlouho běhat a lovit a obecně dělat věci beze spánku?" Optal se nakonec, když byl druhý vlk se svou prezentací hotov. To by bylo zajímavé, třeba tři dny v kuse permanentně lovit.

"Jo tak." Přikývl, najednou to všechno začalo dávat větší smysl. Vztáhnout ruku na svou rodinu by nedokázal, ale že má někdo violentní magii, to mu přes čumák docela i šlo. "A jaká je tvá magie? Pověz mi o ní." Vybídl vlka klidně a pousmál se. "Můžeš mi ji klidně i ukázat, pokud ti to nepřivodí další jizvu. To bych totiž nerad." Dodal po chvíli a otřásl se při pomyšlení,že by jeho přičiněním vznikaly nějaké jizvy či rány. Neměl rád krev, boj ani nic okolo toho. To byl mimochodem jeden z dalších důvodů, proč by nikdy nemohl být dobrým léčitelem. Pohled na krev se mu hnusil a představa, že s ní bude nějak manipulovat, mu přišla nadmíru nepříjemná.
"Hm, to je ale nemilé. Klidně se na mě usměj, já se nevyděsím. Ne teď, když jsi mě předem varoval." Pokrčil rameny, očividně lehce posmutnělý. Everett moc skrývat emoce neuměl, patřil k měkčím vlkům, kteří byli holt trošku princezničky. Naštěstí to alespoň sedělo k jeho rodu, i když ho získal teprve nedávno, díky jeho povaze a stavbě těla to bylo jakoby se s ním narodil.

"Ach, tak výchova." Poznamenal a dalo by se říci, že z toho byl překvapen. No jo, on sám byl otcem všelijakým, jen ne přísným a samotnému se mu taky zrovna tvrdé výchovy nedostalo. Nu, jemu samotnému vlastně vpodstatě žádné, vychoval se sám. "To máš... od rodiny?" Zeptal se nevěřícně. Dalším důvodem, proč vlkovu jizvu nedokázal pochopit, bylo, že on sám byl vlkem mírumilovným, co by se k boji nebo jakékoliv agresi uchyloval jen v nejzažších případech. A snad nikdy, nikdy by to nebylo na člena jeho rodiny.
"Jistě, chápu." Přikývl. On sám problém s ukazováním emocí neměl, ale hodně vlků ho mělo. Znal jich mnoho, většinou vlky, co prošli právě takto tvrdou výchovou, jako tady pan vlk před ním. "Brzo na co?" Zamrkal překvapeně, ale dřív nebo později přistála nějaká ta sněhová vločka na čujmáku i jemu. "Ach." Přikývl pak jenom.

Mezi troskami othamského hradu se potulovalo dospívající vlče. Nevypadalo zrovna nejlépe, mělo srst samou špínu a pod slepenými chomáči chlupů jí byly vidět žebra. Přesto se netvářilo, že by mu tento fakt v tuto chvíli nějak vadil. Naopak, vypadalo, že se docela baví. Probíhalo troskami hradu, přeskakovalo ruiny, semtam vyběhlo po kamenných schodech do patra. Zkrátka si hrálo samo se sebou. Tedy, hrála. Šlo vlastně o samici, byť to na první pohled nešlo poznat. Dost možná ani po pachu, neboť byla, jak už bylo zmíněno, celá špinavá a tím i smradlavá. A to pořádně, voněla asi jako tchoř. Avšak ve výsledku se skutečně jednalo o vlčici.

"I mě těší." Přitakal. Mlčky tam stál a snažil se vypozorovat, co si druhý vlk asi myslí. Jeho kamenný výraz toho však moc neprozrazoval, takže to bylo těžké. Přesto v ní Everett po čase zahlédl výsměch. Možná si ho vycucal z prstu - velice pravděpodobně si ho vycucal z prstu - ale teď byl skálopevně přesvědčený, že tam za tým vlkovým pokerfacem někde je. I proto sklopil uši, ne však na znamení ponížení ani útoku, spíš lehké pasivní agrese. "Vysmíváš se mi?" Zeptal se naoko neutrálním tónem, kdo by to chtěl ale dále zkoumat, jistě by tam našel jakousi jízlivost. "To od tebe není hezké. Ale uznávám, musel na mě být nadmíru zábavný pohled." Ušklíbl se. Nerad byl v pozici, kdy se mu ten druhý mohl za něco vysmívat, teď už se tam ale dostal a hodlal z ní jen diplomaticky vybruslit, rozhodně se nechystal k žádnému útoku. Byť to tak možná, jenom možná, mohlo působit. "Ach." Pokýval hlavou při vlkově další větě. Takže se mi nevysmívá...? Nechápu tohoto vlka. Nespokojeně švihl ocasem.

On pan Everett mezitím skutečně asi usnul. Byl to ale zřejmě spánek velice lehký, neboť hned, co vzduch prťalo jeho jméno, pootevřel nejdříve jedno oko, pak i druhé a nakonec se neohrabaně vyhrabal na nohy, jak si přál přivítat svou družku. Lehce do ní žďuchnul čenichem, jako to obvykle dělával. Nenapadlo ho, že vlčice možná není v rozpoložení na tohle ani na něho. No, co už, holt dneska nebyl zrovna doktor Megamysl. "Donesl jsem ti zajíce, ale nebyla jsi tu. Furt tu je, jen už trochu vychladl." Packou ukázal na zaječí mrtvolku v koutě a pousmál se na svou drahou, jakoby od ní snad čekal pochvalu jako několikatýdenní vlče poté, co se poprvé samo vykadí.

Jakmile ovládl svůj ospalý zrak a mohl tak zase vidět, tedy spíš mžourat do večerního šera, čumákem vpodstatě narazil do druhého vlka. Ihned se rychle odstranil z jeho dosahu, to snad kdyby mu druhý za takové chování chtěl uštědřit políček. A tak tam stáli naproti sobě, mezi sebou zhruba metr místa... a to si Everett snad konečně uvědomil, že on na něj vlk vlastně mluvil. "Já... uh... ahoj." Prohodil zpět neobratně. Bylo poznat, že je ještě jednou nohou na snovém obláčku. "Spal jsem." Dodal, jakoby to nebylo jasné. Pak se ještě na chvíli zadíval do země, ne však na znak podřízenosti, prostě se jen potřeboval probrat. "Omluv mě." Prohodil nakonec a odebral se k sotva pár metrů vzdálené řece, kam bez zaváháuní ponořil svou hlavu až po uši. Jakmile ji vytáhl a dostatečně ze sebe setřásl přebytečnou vodu, vrátil se zpátky ke svému společníkovi. "To už je lepší. Promiň mi za ty předchozí momenty, byl jsem docela mimo. Já jsem Everett. Everett Estrela do Norte." Nezapomněl ke jménu připojit i svůj rod, když ho tak pečlivě nabyl, žejo.