Príspevky užívateľa

Pohled na Timothéeho v něm vyvolal vzpomínky na jeho drahou. Ti dva si sice nebyli nikterak podobní, ale snad šlo o nějakou sílu zvyku nebo to, že před sebou zkrátka viděl jejich pokrevní spojitost. Jak se teď asi má? Přemýšlel, jakoby ji neviděl sotva před pár hodinami v noře. Jestlipak už Timovi řekla, že je březí? Proběhlo mu hlavou. Ach, jistě ano, je to přece její bratránek. Po otci, který ale odešel už dávno, její nejbližší pokrevní příbuzný tady na Norestu. Jsou si blízcí, ne snad? Z myšlenek ho vyrušil Timův pozdrav. Everett se pousmál. I ty snílku. Musel sám nad sebou zavrtět hlavou. "Ano, myslím, že jsem se zabydlel vskutku dobře." Kývl krátce. "Musím říct, že jsem byl velice vřele přivítán." Ušklíbl se a myslel tím velice brzký vztah se svou drahou, o kterém Tim bezpochyby věděl. "Zato tebe jsem už dlouho neviděl. Jak se máš? Rya mi nedávno říkala, že se s ní věnuješ léčení, zmiňovala, že jste řešili třeba mrtvá štěňata a tak podobně. Měla pravdu, jak koukám." Ještě jednou kývl k heřmánku. Stále ještě nevěděl, co je to za kytku, ale docvaklo mu, že to jistě bude nějaká léčivka. "Co je to za kytku? Jak moc rád kytky sbírám, tak špatný jsem zároveň v jejich určování." Ušklíbnul se. "Dobrý léčitel by ze mě jistě nebyl, to přenechám tobě a Rye." Švihl ocasem ze strany na stranu, snad na znamení pobavení.

A tak v celku pomalým tempem prořezával vodní hladinu svým tělem. Těžko říct, jestli náhle zaslechl něco z břehu nebo to byla jedna z jeho mnoha myšlenek, která ho přiměla se otočit, každopádně tak učinil. Svým pejskovským stylem plavání udělal ve vodě půlkruh a zamířil si to zpátky ke břehu. Mokrý už byl úplně celý, těžko říct, jak to dokázal, ale schytala to i jeho hlava a to celá, od temene hlavy až po špičky rohů, trčících mu z čela.
Jakmile měl zase pevnou půdu pod nohama, pokračoval krokem ven z vody. Zde se důkladně otřepal a potřísnil tak vodou všechno ve zhruba mede až dva velkém okruhu od sebe. Možná to schytal i chudák bylinkový vlk, ale jenom možná. Když jsme u pana s bylinkami, na jeho přítomnost nějak zareagoval právě až poté, co se zbavil přebytečné vody ve svém kožichu. To je ten bratránek od Ryi, ne? Proběhlo mu hlavou. Jak se jenom jmenoval, Timothée? Chvíli se na vlka díval s otázkou vepsanou v očích, než konečně promluvil. "Zdravím tě, Time. Na bylinkách?" Kývl k trsu bylin, jež nedokázal pojmenovat, ve vlkově tlamě.

Jakýsi mladý vlk se pomalými kroky blížil od lesa k jezeru, kterému místní přezdívali dlouhé. Přes svůj mladistvý vzhled byl šedavý jako vlasy tvojí babičky, až na pruh na hřbetě, který byl pro dodání babičkovského efektu úplně bílý. Hrdě se nesl po území své vlastní smečky, jeho štíhlé tělo ladně se vlníc jeho jednotlivými kroky. Semtam švihl ocasem, tuhle zase stříhl ušima. Úmysl byl pro dnešek jasný - vykoupat se. A tak i učinil, hned jak dorazil až k jezeru. Nejdřív chvíli postával na břehu, snad uvažujíc, jestli se mu do vody teplé jako čerstvé chcanky chce fakt vstupovat. Nakonec ae odhodlal, že nebude barbína a fakt se umyje - upřímně to docela potřeboval, nemyl se jak dlouho a kdyby mu jeho drahá z lásky nelhala, jistě by od ní už dávno zaslechl, že páchne jako bezdomovec z parčíku před pražským Hlavákem. A tak do vody pomalu vstoupil nejdéíve jednou přední tlapkou, pak druhou, následovaly obě tlapy zadní. Pomalu se pohyboval dále k ostrůvku ve středu, až nakonec žbluňk! - A byl tam celý. Ani přítomnost jeho celého těla ve vodě ho zřejmě neuspokojila, dnes se rozhodl, že bude plavec. A tak se pomalu vydal právě k tomu malému ostrůvku v jižní části jezera, dlouhou huňatou srst za sebou nechávaje plout jako vlajku.

Směrem od Dlouhého jezera běžel podél řeky středně vysoký, šedavý vlk. Jeho štíhlé tělo se ladně vlnilo ve větru a huňatý ocas za ním vlál jako nějaká vlajka. Na pohled vypadal zdravě, dobře živený, jen možná neobvykle štíhlý. Ne zrovna obvyklá byla i jeho dlouhá ofina barvy bílé jako sníh. Dále rohy, konkrétně dva světlé parůžky trčící tomuto mladému vlku z čela. A v neposlední radě musíme zmínit, ze ač šlo podle pachu a jisté pánské výbavy o vlka, kompozicí těla a vlastně i vším ostatním připomínal vlčici. Tak to byl Everett Estrela do Norte v celé své kráse.
Mladý vlk proběhl kolem vlčice zdánlivě bez ohlédnutí, plně zabrán do svých myšlenek. Několik metrů za ní však smykem zastavil a dokráčel zpátky k ní. "Zdravím." Pronesl snad až trochu moc honosně. Vypadá vskutku netradičně. Proběhlo mu hlavou. Byla to jedna z tisíce dalších myšlenek, které se mu tam najednou začaly spawnovat. Je v pořádku? Není nemocná? Nikdy jsem takového vlka neviděl. Navenek však žádnou z nich nedal znát. "Co děláš tak blízko území mé smečky?" Bylo jediné, co z něj vypadlo.

Jak moc byl Everett pravdomluvným vlkem se smyslem pro upřímnost, tak moc nebyl dobrý v odhalování lží. Nebo možná byl, ale zrovna dnes měl velice špatný den, neboť neměl ani tušení, že by mu jeho družka nemusela říkat pravdu. "Představ si to. Dvě, tři malá stvoření pobíhající nám mezi nohama. Jenom naše." Pověděl zasněně anad tou představou musel zavrtět ocasem. Skutečně se moc těšil a věžil, že Ryumee též. "A ty rozšíříš rod, to sis přece přála, ne? Pokud budeme mít štěstí, budou z nás po rodičích také prarodiče a tvůj rod bude ještě početnější!" Zvolal možná až trochu moc hlasitě a přitulil se ke své drahé. "Mám tě rád." Pousmál se a žďuchl do ní čumákem.
Potřásl hlavou, snad aby si vyčistil myšlenky a dokázal znovu normálně fungovat. "No a co jinak? Co ve smečce? Slyšel jsem, že nás před nějakou dobou opustila Nadezhda, kdo je teď lexem?" Tázavě se na Ryu zadíval. Chtěl jí toho tolik říct, co všechno zažil a kde všude byl, ale nevěděl, kde začít. Tak zůstal jen u otázky o lexovi.

Pokýval hlavou. "To máš pravdu." Prohodil a pousmál se. Skutečně vídala alfu této smečky často, možná až moc často. Byla s ním pomalu častěji než s Everettem samotným. Ale ty se taky moc nesnažíš, Evíku. To byla taky pravda. Skutečně strávil minimálně poslední úplněk mimo smečku. A přitom byl nováček, měl by se činit hlavně tady, aby S'Arikovi dokázal, že je hoden svého postu ve smečce - a třeba i nějakého vyššího. On ale mezitím honil ryby někde u města. Pitomec. Teď byl ale rozhodnut tuto prekérní situaci změnit, smečce dokázat, že je dobrým členem a Ryumee to, že se dokáže činit i jako otec. Věděl, že jeho družka vlčata zrovna nemusí, což mimochodem vůbec nechápal, a že to dělá hlavně kvůli jemu. Chtěl jí dokázat, jak je za to vděčný. "Určitě budou. Budou perfektní, zamiluješ si je." Zavrněl.

O poznání posmutněl. "Anjel a Roihu, o těch jsi mi minule vyprávěla, ne? Taková škoda..." Ty dva znal. Byli oba velice mladí a skutečně se dříve podivoval, že tak mladí mohou mít vlčata. Nikdy to ještě neviděl. A jak se zdálo, ani příroda to nechtěla, když těm dvěma chudákům jejich mladé sebrala. "Třeba se najde vlče bez rodičú, které by mohli adoptovat. Alespoň nějaká náhrada..." Hlasitě si povzdechnul.
"Potomky." Ušklíbl se. "To je tak formální, řikáš to, jako bys to oznamovala alfám." Prohodil vesele. "Když už jsme u toho, alfy už to vědí? Ty asi ne, ale myslím, že minimálně já jako sigma mám povinnost jim to oznámit." Pokračoval, stále tak rozpustile vrtíc ocasem. "To víš že se těším a doufám, že ty taky." Pověděl své družce.

Tázavě naklonil hlavu na stranu, "Jaké případy myslíš? Kdo ztratil vlčata?" Zamračil se, ztráta vlčat se mu vůbec nepozdávala. Jeho smečka sice měla vlčat dost, ale vždy jich mohla mít víc. Navíc taková ztráta vlčat, to je velice nešťastná událost, i kdyby jich ve smečce bylo milion.
Opět nastražil uši, když mu partnerka začala vyprávět o tom, že se necítí dobře. "Ale ne, snad nejsi nemocná...!" Prohodil starostlivě. Věděl sice, že by se o ni dokázal postarat, kdyby byla nemocná, i tak se mu to ale ani trochu nelíbilo. Kor vzhledem k tomu, že ona byla léčitelkou. Jedinou ve smečce. Timothée jí v tom sice jistě pomáhal, ale i tak. Nemocný medik, to nikdy není dobré znamení. Ryumeeina další slova tu však vyhnala všechny černé myšlenky z hlavy. Nezdál se mi to jen? Proběhlo vlkovi hlavou. Skutečně spolu očekávai vlčata? Oči se mu zaleskly nadšením. "Budu táta." Zopakoval po ní zasněně a uculil se. "Budu táta!" Zvolal a začal zběsile vrtět ocasem. Je dobře, že jsem se na pobřeží vydal předtím a né teď. Teď budu potřeba tady.

Pokýval hlavou a pousmál se. Byl rád, že je Ryumee v pořádku. Dlouho ji teď neviděl a rozhodně by si vyčítal, kdyby se jí něco stalo, zatímco byl pryč. "To jsem rád." Prohodil jenom, při jejích dalších slovech ale nastražil uši. To bude ta věc, kterou přede mnou tajila. Proběhlo mu hlavou a už už chtěl vyzvat svou družku, aby mu pověděla více, když mu položila onu otázku. "Hm..." Zamyslel se. Chtěl jí to povědět celé, nebo to nějak zkrátit? Nakonec se rozhodl pro zkrácení, přece jenom byl dost zvědavý, co plánovala říci ona jemu. "Byl jsem za hranicemi." Pronesl a než pokračoval, udělal krátkou pauzu. "Dost daleko. Šel jsem podél řek až k pobřeží. Usoudil jsem, že musím ještě trochu prozkoumat Norest, než se tady s tebou usadím." Pokračoval. "Zjistil jsem, kde má své území Nihilská smečka, taky jsem v jednu chvíli byl docela blízko toho opuštěného města, toho, kde se řeka Cayna vlévá do Cony." Zakončil nakonec, načež do vlčice žďuchnul čenichem "A co jsi mezitím dělala ty?"

Po skalnatém povrchu lesa na úpatí se pohyboval vlk. Běžel vycházkovým klusem, tedy nepříliš rychle, ale ani příliš pomalu. Prostě tempem tak akorát. Byl šedofialové barvy, s bílou ofinou a pruhem na zádech. Jeho štíhlé, přesto svalnaté tělo hbitě přeskakovalo kameny a proplétalo se mezi stromy. Semtam e zastavil, aby zavětřil, než pokračoval dál. Bylo zřejmé, že míří kamsi hranicím jeho smečky a smečky Ignis, ale proč, to už se asi nedozvíme. Kde může být? Myslel jsem, že už tu bude. Nakonec se zastavil jen několik metrů od hranic tam, kde les končil a povrch se z mechem porostlých kamenů nemilosrdně měnil na čistě skalnatý. Jen kousek od něho se do nebes začínala tyčit první vysoká hora.
Everett se rozhlédl kolem sebe a znovu pozvedl čumák do vzduchu, aby jím dokázal zjistit, zda je ten, koho očekává, již na místě. Čenich měl teď plný pachů, jak si jeho druhové a členové druhé smečky značkovali své území. I přesto dokázal rozeznat jeden konkrétní pach. Kdo to může být? Bylo zřejmé, že to není pach toho, koho čekal. Nenechal se však tímto faktem zastrašit a odvážně kráčel až přímo na hranice, tam, kde bylo území označkováno oběma smečkami. Hej, ty!" Zavolal a znovu se rozhlédl po napůl skalnatém, napůl stromy zarostlém povrchu.

Mladý vlk se proplétal mezi stromy. Chlupatý ocas za ním vlál jako nějaká vlajka. Bylo ráno, ale v lese byla přesto poměrně tma, samozřejmě vlivem stromů. Everett by možná i splýval s okolím, nebýt světlé ofiny a pásu v jeho srsti. Kvůli nim bylo jeho maskování poněkud amatérské. Bylo zjevné, že se vlk nesnaží skrývat, jinak by se jistě alespoň vyválel v blátě, aby bílou srst skryl.
Přeskakoval padlé kmeny, vyhýbal se vlhkým místům a kamenům větší velikosti. Běžel tak dlouho, až se dostal na celkem vyšlapanou lesní cestu. Zde sice pokračoval dál, ale už o poznání pomaleji. Jeden by řekl že si sám sebe užíval, nebýt ztrápeného výrazu v jeho tváři. Ten působil dojmem, že ho někdo k běhu spíš nutil, než že by se dobrovolně vydal na pěknou procházku.
Hlavu měl plnou myšlenek a podle všeho se je rozhodl prostě rozchodit. Nebo možná jen chtěl být chvíli sám, kdo ví. Náhle se však zastavil a nastražil uši. Slyšel jsem něco? Očima, svítícíma v šeru lesa jako dvě lampičky, začal skenovat okolí. Rozhlédl se před sebou, za sebou, dokonce i do stran, ale nic neviděl. Zdálo se mi to snad? Přece nemám halucinace, nebo ano? Zmateně potřásl hlavou.

Štěstí rozhodně naplnilo v tuto chvíli oba, a to neskutečně. Everett však momentálně žádné myšlenky na budoucnost neměl, opravdu ne. Současnost byla jemu hlavnější, jenže Rya ho dokázala opět dosti překvapit. VZÍT?! hlavou se od ní oddálil a překvapeně koukl "vzít?" vždyť si teprve teď přiznali city a ona myslí na něco takového?? Ale zároveň.. jak by mohl odmítnout? "no.. jistěže, ano" neměl nejmenší tušení do čeho se to upisuje, protože netuší jak to zde partnerstvím chodí. Je to tedy něco nezbytného? asi ano, pokud to vlčka řeší. "tvůj rod? to bych rozhodně chtěl!" chce to ona, chce to přece i on, ne? usmál se opět.

V takovéto situaci to bylo fakt zvláštní pobírat, normálně b to snad i chápal, není zas tak blbej možná, ale teď skrze to všchno? No ještě že už to má za sebou. Když vyslovil slova, která po něm žádala, byl apnutý a čekal co ona na to, zda to bylo to co chtěla a zda to řekl dle jejich představ. Nakonec přišla neuvěřitelná úleva. Všechna nervozita jakoby hned zmizela a zaplavila ho neskutečná radost. Stačilo od ní slyšet to samé. Jeho ocas byl momentálně k nezastavení, mával jím co to jen šlo. Hlavou se zároveň přitiskl k té její a pomalu si u ní také lehl. No co víc si přát?

Poslouchal co mu na to říkala a upřímně? jejím slovům absolutně nerozuměl. Nebo spíše nechtěl rozumět. Jaké dovolování rozhodnutí a- a jaké problémy a zásady? Čuměl na ni a byl zdá se totálně mimo. Čekal cokoliv, hledal si různé možnosti co by od ní asi tak mohl slyšet, ale něco jako její zásady ho nenapadly. Je sice pravda, že je Ryumee jaksi svá, ale.. no nechápe. Poté ale naštěstí slyšel něco, co opravdu chtěl slyšet. Že to cítí stejně- to ho dohnalo k tomu, opět promluvit. "City jsou důležitějš, než zásady, ne?" tichým a nejistým hlasem se jí zeptal, načež sklopil uši. Koukal na ni, i když ona oční kontakt přerušila. co mám říct? Uši sklopené a zmatený pohled si stále držel mezitím, co v jeho mozečku probíhal loading. Najednou se tak rozhlédl kolem sebe, jako by snad hledal pomoc někoho v okolí, ale zdá se, že je na tohle sám. V tomhle mu nikdo pomoct nemůže. Z hluboka se nadechl, přiblížil se k jejímu čumáku tak, aby se dotýkali a poté to ze sebe dostal. "Miluji tě"

Čekal by, že se Ryumee bude ještě nějak vyjadřovat k tomu co povídal, ale jak to tak vypadalo, bylo jí to vlastně jedno. Dokud teda nezmínil ji, hned si získal zpět její pozornost, což byl jen a jen dobře. "A koho jiného přeci" odpověděl její hloupé otázce a ušklíbl se. Akorát ten její další dotaz zarazil vcelku i jeho. Myslel si, že už má možná tak nějak jasno, jenže teď ta slova o citech slyšet od ní, bylo jakýmsi způsobem zvláštní. vydechl. "bereš i možnost obojího?" předníma tlapkama přešlápl na místě i když seděl, svrběly ho nejistotou. Hlavně ten její pohled do očí, kterým Everettovi koukala snad až do duše ho znervozňoval, ale zároveň se nedokázal odtrhnout.