Príspevky užívateľa

Zrovna se nacházel u řeky Cayny, když zaslechl nešťastné volání své drahé. Co se děje? Podivil se a instinktivně obrátil hlavu ke smečce, připraven své družce pomoci, ať už se jednalo o cokoliv, Vzápětí si ale uvědomil, že vytí přicházelo odjinud. Něco zlého se přihodilo... mimo smečku? Co vůbec dělá Ryumee mimo smečku? Opouštět území smečky na více než pár chvil, to neznělo jako Ryumee. To on byl ten cestovatel z jejich páru. Nxní se to však stalo a Everett se rozhodl vykoumat, co tak daleko od Přízračných jeho družka dělá, a hlavně proč tak teskně vyje. Vydal se tedy na cestu.
Vyběhl lehkým klusem, jak však volání sílilo, nabíral na rychlosti a nakonec běžel tryskem. Na místo doběhl, div že nezakopnul o vlastní tlapky. "Ryo, co se děje, proč tak-" Vychrlil ze sebe, ale větu nedokončil. Všiml si totiž bezvládného těla jeho syna, a zarazil se. "Vidím, že se něco stalo." Vykoktal, snažíc se ze všech sil si zachovat klidnou hlavu. "Proč ale nepřivoláš Tima? Nebo snad tvé volání neslyšel?" Zeptal se pak, odmítajíc zcela zjevnou realitu. Až po chvíli mu to došlo. "Nebo snad... to ne..." Vykulil oči.

Ordo Přízračných se zase jednou vydal na kratší procházku mimo území, nevědíc, co ho tam čeká. Měl za sebou i před sebou mnoho dní plných vychovávání všech Přízračňáckých mladých - a že jich nebylo zrovna málo - včetně svých třech ratolestí z mladšího vrhu, a tak si malé provětrání si hlavy rozhodně zasloužil. Nesnažil se ani lovit, byť se postupně ochlazovalo, smečka zatím měla jídla dost a proto nebyl důvod pro něj - přepracovaného astrála a navíc Orda smečky - aby si špinil tlapky v říjnovém blátě.
Místo toho se věnoval zajímavějším věcem - před sebou v trávě spatřil jakýsi předmět. Byl tmavý a neforemný, ale vypadal prakticky. Žeby kápě? Everett, aby se přiznal, po takové kápi vždycky toužil. Kult neměl zrovna v lásce, jejich pláště jim ale vždycky záviděl. A tak ani nezaváhal, když si ji nasazoval. Jakmile se však kápě dotkla jeho kůže, Everett sebou trhnul. Myšlenka na Kult vmžiku opustila jeho mysl a byla nahrazena jinou, která doposud nebyla ani v pozadí. Teď však byla tolik intenzivní! KREV. Everett, nyní ve formě jakési krvelačné bestie, se rozhlédl kolem sebe. Neměl však hlad, nestačila by mu krev králičí nebo srnčí. Ne. Teď chtěl krev jinou - vlčí. A kde se ke krvi dostane nejlépe? No ve smečce přeci. Ideálně ve smečce, kde mu všichni důvěřují a respektují ho jako svého vládce. A tam také vyrazil-

Everett se vpotácel na planinu. Proběhl už od trosek Othamu celům územím smečky, ale ne a ne kohokoli najít. To byl problém, velký. Chuť na krev měl čím dál tím větší, jen ne a ne narazit na nějakou oběť. Upřímně, docházely mu síly, byl po dlouhém běhu vyčerpaný. Výdrž nebyla jeho silnou stránkou. Stále se však nevzdával, myšlenka čerstvé vlčí krve v jeho ústech ho poháněla vpřed. Byl jako zombík. A tak hledal a hledal a čenichal, kde by takového vlka našel. Najednou dostal geniální nápad. Tedy, geniální on teď moc nebyl, z mozku měl jemně řečeno bramborovou kaši. Ale přesto se mu podařilo vymyslet, že by k sobě mohl někoho přivolat. Mno ano, na hledání už neměl sílu, a když nepřijde Everett k vám, musíte vy k němu, nebo tak nějak zněla ta hláška. "Je tu někdo?" Zachroptěl, zřejmě už mu nezbývala síla ani na mluvení. Nějaké to svolávací zavytí z něj ale přece jenom vyšlo, bylo slabé, ale bylo tady. Tak, vlčci, pěkně nastoupit před Everetta!

Zavrtěl hlavou a zasmál se. "Ne ne, to si trošku pleteš. Zvědi jen získávají informace od druhých, ať už je to od tuláků, nebo pozorováním jiných smeček. Nelžou ani druhé nenavádí." Odpověděl vesele. Poté se však zarazil, další Apollyonova otázk byla pro něj jako rána do ledvin. "Uh... no... jistě že vím." Vykoktal jako opařený. "Připravuje se na léčitele... ano, jistě. Jen jsem na chviličku zaváhal, chtěl nedávno své povolání měnit, víš." Vypadlo z něj nakonec. Byla to lež, Ghu'lass se odmalička připravoval na léčitele a nikdy to měnit nechtěl, ale musel nějak zakrýt fakt, že si tím, jestli se doopravdy chystý na léčitele, skutečně nebyl jistý. Ach, kdyby k němu jen byl jeho malý Gulášek otevřenější!
"Bojovník nebo lovec. Dobrá volba." Zazubil se na mladého vlčka, když se konečně dostal z tranzu, do kterého byl přiveden předchozí otázkou. "Přiznám se, že v boji nejsem nijak dobrý, umím jen základy. Bude lepší, když ohledně boje vyhledáš našeho coela Hariuhu. Ale co se týče lovu, tam tě něco přiučit mohu." Nabídl vlčkovi.

<<< Dlouhé jezero

Pokýval hlavou. Rok a kousek, to to letí. Mým mladým bude za chvíli.. taky rok. Ach. Zamyslel se na chvilku, ale pak potřásl hlavou, aby znovu nabyl ztracené soustředění. Teď nebyl čas na melancholii, nýbrž na lov. A on to musel malého Ravonnyho naučit. Chvíli ještě poslouchal, jak si Ravonny pochvaluje praktickou výuku, a pokyvoval přitom hlavou. To byli dva, i verett ji preferoval před nudnou teorií Proto se teď také vydávali do Hvozdu, že.
Jakmile byli dostatečně daleko od kraje lesa, Everett začal pomalu zpozorňovat a bystřit smysly. Srn tu bylo plno, kor v tomhle ročním období, Ideální na lov. A! Támhle jedna byla. Everett se obrátil doleva a zavětřil. Musela být ještě mladá, snad roční. Jako Ravonny. Ušklíbl se a s tím se na svého společníka otočil. "Vidíš ji?" Zeptal se a kývl hlavou směrem k srně. "Tu dnes doneseme smečce k obědu." Zazubil se.

Everett se palbou Astériových otázek nenechával zastrašit a trpělivě na ně odpovídal. "Tmavozelená? Nu, vidíš tu trávu? Vždyť ta je taky tmavozelená!" Zněla odpověď na otázku první. "Hmm, to nevím, asi je tady víc vlhko." Odpověděl na otázku druhou, "To taky souvisí s vlhkostí, v létě bývá méně vlhko než v zimě." Pokrčil rameny a odpověděl tak na otázku číslo tři.
Poté položil jednu otázku sám, a to jestli si dají závod. Jakmile Astéri odpověděl pozitivně, Everett na nic nečekal a rozběhl se. Běžek však pomalu aby mu malé vlče stačilo. Ale běhžel poměrně dlouho - nu, alespoň na Astériho. Možná tím sledoval, kolik toho vlče vydrží, kdo ví, Každopádně přeběhl skoro celou louku, zhruba do chvíle, než Astéri začal zaostávat, a pak se konečně zastavil, nechávajíc na poslední chvíli malého vlka ho předběhnout. "Vyhrál jsi! Tak co, jaký byl nebeský závod?" Zeptal se vesele.

Chvíli poslouchal, co si Apollyon vybere. Nakonec přikývl. "Takže povolání a kultura. Dobře. Začněme třeba těmi povoláními, to je jednodušší." Prohlásil a odkašlal si. Ve smečce máme celkem šest povolání a já ti je teď postupně vyjmenuji. Prvním a nejdůležitějším je medic, tedy léčitel. V naší smečce ho vykonávají Ryumee, moje družka a zároveň naše Fortis, Timothée a pak, pokud se nepletu, se na něj připravuje ještě můj syn, Ghu'lass. Druhým povoláním je rimor, tedy zvěd. U nás máme jen jednoho rimora a tím je Roihu." Při zmínce o hnědém vlkovi se Everettovi lehce zkřivil čumák, ale jinak na sobě nedal nic znát. "Dále tady máme umbry, tedy bojovníky. Teď máme také jen jednoho, Hariuhu, ale myslím, že se teď v Norestu zjevil Evar'la, který byl kdysi členem naší smečky a teď by se chtěl zase přidat... ten dříve také trénoval na umbru. Poté jsou tu venatorové, tedy lovci. Ty máme dva, Ciela a Finna. Dostáváme se k nejpočetnější skupině povolání a tím jsou astrálové, tedy učitelé. Jsme tři, já, S'Arik a Anjel. Nakonec tu jsou delegáti, tedy diplomati. Toho teď nemáme ani jednoho, na druhou stranu je to povolání sice velmi důležité, ale obejdeme se bez něj. Také je to jako jediné povolání doplňkové, které můžeš - a nejen můžeš, musíš - spolu s jiným. Jinak má každý jen jedno povolání." Konečně se odmlčel. "Tak, stíháš? Chápeš, co všechna povolání znamenají? A konečně, zaujalo tě nějaké?" Zeptal se pak vesele.

Zamyslel se. Otázky jako Apollyon se ho ještě žádný vlk neptal. Toho, proč jsou alfy dvě, se sotva dovtípil, a co všechno ho může naučit, nad tím ho taky ještě pořádně nenapadlo přemýšlet, naposledy snad při S'Arikově zkoušce. Nakonec se však dovtípil. "Nu, rád ti předám všechno, co umím. A já umím od všeho trochu. Umím něco málo od každého povolání, pokud vůbec víš, jaká povolání máme. Pokud ne, rád ti o nich něco řeknu, aby ses mohl začít profilovat, tedy pomalu si vybírat, jakým by ses chtěl stát. Myslím ale, že tobě, pokud jsi tu nový, by se nejvíce hodila lekce o kultuře Přízračných. Máme spoustu rituálů a akcí, na kterých bys neměl chybět, a pokud ještě nevíš, proč na nich máš být, tohle by ti mohlo pomoct." Nabídl vlčkovi nakonec s úsměvem. Jeho další otázkou už se nenechal rozhodit. "Myslím, že ano." Odpověděl a pokrčil rameny. "Myslím, že každý zvířecí druh má svůj jazyk, tak jako kočičí mňoukání nám zní jen jako mňoukání, my kočkám připadáme, že zase jenom štěkáme. Doporučuju ti ale nad tím moc nepřemýšlet, to, co nemluví, se pak lépe loví." Prohodil.

Ze zamyšlení ho vytrhl jeho nejstarší synek mladšího vrhu, Astéri. Probuď se, Everette. Teďnení čas myslet na Apollyona, máš tu své vlastní dítě. Everett potřásl hlavou, aby se probral ze zamyšlení. Úspěšně.
Byl rád, že má konečně čas se svým vlčetem jeden na jednoho. Ne že by Astériho nějak preferoval před ostatními, kdepak. Měl rád všechny stejně, ale cítil, že když je bude mít zvlášť, rychleji je všemu naučí a i jinak, bylo zdravé mít občas jedno vlče jen pro sebe. Alespoň si to Everett svým astrálským pohledem myslel.
"Ano, obláčky." Pousmál se Everett. "Tomu se říká mlha, víš? Na této planině - které se mimochodem říká tmavozelená - je skoro pořád. Kdykoliv až se budeš chtít proběhnout po nebi, bude tu. Snad až na letní období." Pravil a pousmál se, když vlček povyskočil. "Ty vypadáš, že potřebuješ trochu vybít energii." Zasmál se zvonivě. "Tal tedy do toho. Dáme si závod po nebi, ano?" Nabídl vlčkovi a pokud se dočkal kladné odpovědi, vzápětí vyběhl. Běžel pomalu, aby mu malý vlček stačil. Chtěl ho totiž nechat vyhrát.

Přikývl. "To jsem rád, i za Tebe." Prohodil nenuceně a dlouze se zadíval na Orda. Byl i on rád? Proběhlo mu hlavou. Z jeho kamenného výrazu nedokázal nic vyčíst. Orda se nebál, věděl, že je to v jádru dobrý a moudrý vlk. Jeho kamenný výraz mu však přesto vrhal mráz po zádech, bylo na tom něco nejistého, na tom, když nevíte, zda se vás vlk před vámi chystá políbit, zabít, ani jedno z toho nebo obojí, V případě Orda sázel na ani jedno z toho, ale jistý si být nemohl.
Jakmile mu bylo poručeno si přisednout, bez váhání tak učinil. Děkovně pokýval hlavou, když před ním přistálo několik kousků masa. Jeden menší si vzal a snědl, s dalšími však ostával. Ne že by nebyl králík dobrý, naopak, byl vynikající a Everett měl hlad, ale tušil, že má Ordo ještě něco na srdci. Nemluvil s vlky jen tak pro nic za nic.
A je to tady. Jak Everett očekával, Ordo po chvíli spustil. Mluvil poměrně dlouho a nakonec se z jeho proslovu stala... zkouška? Je to skutečně zkouška, či si Ordo jen namátkově ověřuje mé znalosti? Everett si opět nebyl jist. Rozhodl se však odpovědět podle nejlepšího vědomí a svědomí. S odpovědí si dal na čas, dlouho se rozmýšlel, ale nakonec vymyslil. "V prvé řadě hodnoty smečky. Naši konexi ke hvězdám, naši Kulturu, kdo jsem já, aesta, a kdo jsi ty, Ordo. Také naše preferované vzorce chování, tedy rozvážnost, vnitřní klid, nikdy neútočit jako první a konflikty se snažit řešit spíše konverzací než násilím. Nesmíme také zapomenout na základy o ostatních smečkách a jejich kulturách." Po první části monologu udělal Everett dlouhou pauzu, jakoby si potřeboval utřídit slova v hlavě. "Když už se dostáváme ke konfliktům, občas se stane, že na nás někdo zaútočí, pak přijdou vhod základy boje. Tím se dostáváme k tomu, že vlčata potřebují všestrannou průpravu, tedy základy všech disciplín a dovedností potřebných k vykonávání jakéhokoliv povolání, které si do budoucna vyberou. Tím se dostáváme k tomu, že jakmile je vlče už starší a má snad i své povolání vybráno, pak je čas se soustředit na to povolání, kterým by do budoucna vlče chtělo být." Dokončil nakonec zdlouhavé povídání a s očekáváním v očích se zadíval na S'Arika. Bude mu to stačit? Jako vždy, nebyl si jist.

Everett se na Apollyona přátelsky, skoro otcovsky pousmál. "Také tě rád poznávám." Pravil rozvážným hlasem a vzápětí se zarazil. Zabralo to notnou chvíli mlčení, než si v hlavě zformoval nějakou prezentaceschopnou odpověď. Nakonec se rozhodl jít prostě s krutou pravdou ven. "Nepotřebuje." Prohodil a pokrčil rameny. "Před námi byl alfa jenom jeden a taky to zvládal. Ale v naší smečce je tradicí, že když se jeden vlk stane alfou - v našem případě to byla Ryumee - jeho druh či družka se jím stanou automaticky taky." Dodal po krátké odmlce.
"Mimochodem." Odkašlal si. "Jestli máš ještě nějakou zvídavou otázku o fungování smečky, sem s ní, ale kdybys třeba chtěl naučit nějakou dovednost, od toho tu jsem. Jsem totiž kromě alfy také smečkový astrál, to je něco jako učitel. Takže do toho, zaval mě otázkami." Zazubil se na mladého vlčka a učinil nabídku.

Pomalu kráčel po planině, které zde ve smečce přezdívali tmavozelená. Jak léto pomalu postupovalo a měnilo se v podzim. planina se zase pro jednou zahalovala do obláčku mlhy. A je to zase tady. Povzdechl si Everett při myšlence na zimu, která byla za rohem. Jen doufal, že tentokrát nebude tak tvrdá jako vloni. To by jeho nejdražší vlčata také nemusely přežít. Smečka teď měla dostatek vlčat, přesto nechtěl přijít ani o jedno jediné. Všechna vlčata - snad s výjimkou Apollyona - teď měla milující rodiče, kterým by to do konce života zanechalo ránu na duši. No jo, Apollyon. Zamyslel se nad nejnovějším přirustkem do smečky. Není čas jmenovat mu opatrovníka? Proběhlo mu hlavou. Nechtěl, aby vlče vyrůstalo s tím, že je osamělé. Každé vlče byo hodno rodičovské či opatrovnické lásky. Nikomu by nepřál dětství, které se dostalo jemu. Ach ano, musíme mu jmenovat opatrovníka. Rozhodl se nakonec.

Ani jeho spaní nebylo posledních několik pár nocí zrovna bájo, S nastoupající Ryinou nervozitou i on cítil, že se něco bude dít, a brzy také zjistil, co. Nu vždyť jeho nejstarší syn už má dva roky! Skoro by na to zapomněl. Matně si pamatoval, že to v estreláckém rodě znamená něco jako krvavý a bolestivý rituál. Povzdechl si. Chudák Ryumee. Potřásl hlavou, neboť tušil, že právě ona, jako nejstarší z rodu, bude musel rituál vykonat.
A tak vyrazili na cestu. Mladší vlčata už od začátku protestovala, a tak se jim snažil ulehčit cestu tím, že je střídavě nesl na zádech či za zátylek. Nikdy to ale nevydržel moc dlouho, vlčata už přece jenom nebyla nejmladší. Takže je většinu cesty hlavně postrkoval a povzbuzoval, že už tam brzy budou.
Nu, nebylo to brzy, ale nakonec skutečně dorazili na místo činu. Everett si znova povzdechl a posadil se. Narozdíl od Ryumee působil uvolněný cestou nebo snad pomyšlením, že to nebude on, kdo bude muset svému vlastnímu synovi působit utrpení. A tak do své družky povzbudivě šťouchl a pak ji nechal samotnou se svými myšlenkami a jal se dělání zábavy vlčatům. Prvně zatahal Berryho za dlouhou hřivu. "Copak, copak? Vypadáš, že už se nehodláš hnout z místa po dobu následujících dvou let. Nezapomeň, že ještě budeš muset jít zpátky." Uchechtnul se a obrátil se na Reu. "Teď nech maminku, potřebuje se soustředit." Pravil a hned na to jí odpověděl na otázku. "To je Hariuha, partner Timothéeho. Ještě ho ve smečce potkáš. Zatím ho můžeš jít třeba pozdravit." Pousmál se.

Pokrčil rameny. Nemohl k tomu Ryumee nutit. Byla už dávno dospělá, dokonce starší než on, a tak za ni nemohl rozhodovat. Navíc fakt nebyl konfliktní typ. "Jak myslíš." Pravil tedy smířlivě a přesměroval svou pozornost na tři malé kuličky, které se k němu postupně všechny sunuly.
Bylo zábavné pozorovat, jak se snaží zařít chodit. První se k němu vydal vlček s větším množstvím vlasů než zbytku těla. O toho se Everett obával nejvíce, skoro totiž nerostl. Alespoň chuť k životu mu nechyběla. "Jsi si jistá, že je v pořádku? Vůbec se mi nelíbi, jak je malý." Špitl k Ryumee a olízl ono vlče, snad za odměnu, že se k němu takhle připlazilo.
Druhé bylo vlče, které bylo už o něco větší. To, společně s jeho sestrou, rostlo jako z vody, Everett to ani nestíhal sledovat. Neplazil se, naopak se už pokoušel o chůzi. Vůbec mu to nešlo, upřímně. Přesto se nakonec jakýmsi tryskokulháním dokázal dostat až k němu. Everett se usmál. Byl rád, že je přesně tam, kde teď je.
Třetí byla malá vlčice, společně s Ryumee snad jediná samice z rodu, co znal. Snad až na Marielle, ale na tu rod Estrela do Norte dávno zapomněl. I ta už se pokoušela o chůzi a byla v tom trošku úspěšnější než její dva bratři. Stejně jako oni, i ona nakonec dokráčela k Everettovi. "Tak a teď vás mám všechny tři." Pravil se smíchem. "Vidíš, maminko, jak jsem populární?" Otočil se na Ryumee s jiskřičkami v očích. Teď už věděl, o co přicházel, když chyběl v prvních Guláškových týdnech.
"Mimochodem." Odkašlal si a lehnul si k mladým. "Už ses rozmyslela, jak je pojmenujeme? Myslím, že mají nejvyšší čas, však za chvíli začnou mluvit a nebudou se vědět představit?" Zadíval se na svou družku s očekáváním v hlase. Nechtěl na ni s tímhle tlačit, ale hodiny tikaly a vlčata skutečně rostla jako z vody, brzo bude čas je představit smečce a do té doby budou muset mít jména.

"Ach!" Vylezlo z Everetta jen, když ho Ravonny taktně opravil. Udělal ze mě pěkného hlupáka. Proběhlo Everettovi hlavou, ale nezlobil se. Proto místo trestu pro nebohé vlče - něco jako "za zesměšnění hlavy smečky" - se z Everettova hrdla vydral jen zvonivý smích. "Máš takovou pravdu." Pravil, když konečně udělal pauzu na nadechnutí. "Draví ptáci jsou vlastně jako my. A my se taky navzájem nežereme, snad jen kdyby nás postihl hladomor a my jsme neměli na vybranou." Rozhodl se, že z toho udělá pro mladého vlka užitečnou lekci. "Víš, zvířata se děli na predátory a na kořist. A tyhle dva termíny by se - alespoň obvykle . neměly míchat. Říká se tomu potravní řetězec, vís. Koloběh života." Pravil a střihl uchem.
"No nic, ale teď k věci." Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky na lov dravých ptáků a odkašlal si. "Srnu bys chtěl ulovit, říkáš? Kolik ti je, rok?" Zeptal se pro ujištění. "Hm, myslím, že na to už jsi dost starý, ano. Pojďme tedy nějakou najít, rád totiž učím praxí, teorie mě moc nebere." Pravil a s těmito slovy vylezl z vody a vydal se směrem k lesu. "Až nějakou uvidíš, zaječ. Teda ne doslova, spíš mi to pošeptej, ať ji nevyplašíme." Pobídnul mladšího vlka.

>> Starý hvozd