Príspevky užívateľa

Everett dorazil už skoro tradičně pozdě. Jeho dnešní notně trapnou obhajobou bylo, že spal. No co, nebyl už nejmladší, k tomu měl spánek tvrdý jako kámen a poté, co se konečně probudil, mu také trvalo notnou chvíli, než procvičil zatuhlé klouby a protáhl rozbolavělé svaly. Nakonec však na místo i on dorazil, zrovna v momentě, kdy Hariuha se svými dvěma společníky vyráželi. "Co se děje- kam jdou?" Nechápavě se na ně zadíval a pak se zastavil pohledem na Timothéem se S'Arikem, Ti vypadali, že to tady delegovali. Ach, alespoň že máe S'Arika a naše schopné Coely, když už jsou někteří z nás mimo. Povzdechl si, vědom si vlastní neschopnosti. Jak to ten S'Arik dělal, že byl i při svém věku pořád takhle aktivní? Everettovi bylo devět a měl pocit, že smrt na něj čeká hned za rohem.
Nakonec zřejmě nějak pochytil, co se stalo. Ryumee - vize - někdo z Estrel zemře. Everetta ani nenapadlo se zajímat o sebe, možná byl neschopný, ale nebyl sebestředný. Asteri, Arae, Ryumee, Tim... kde je Ghu'lass? A kde Berry? O Everetta se začala pomalu pokoušet panika. V tu chvíli se ale rozeznělo hvozdem zavytí jejich Coelo umbry, které sice znělo silně, přesto poměrně z daleka. To Everetta trochu probralo. Jak mohli za tak krátkou dobu překonat takovou vzdálenost? Museli běžet tryskem... To a nebo byl Everett prostě hodně dlouho mimo. Jo, to znělo pravděpodobněji. Teď ale dostal možnost přestat spát či hysterčit a přiložit taky ruku k dílu. "Time, S'Ariku, to zní jakože nás Hariuha potřebuje... já můžu vést další výpravu. Taky jsem Ryina rodina, ale soudě podle naléhavosti toho vytí usuzuju, že už něco našli..." Everett pomalu ztišoval hlas, poslední dvě slova řekl skoro šeptem. "Každopádně, potřebujeme někoho, kdo výpravu povede a vy... nerad to přiznávám, ale v uklidňování Ryumee jsem nebyl nikdy dobrý. Navíc, jestli je na tom špatně i fyzicky, bude jistě potřebovat léčitele a... prostě mě nechte jít." Rekl nakonec pevně, rozhodnut se skutečně vydat směrem, odkud vytí přicházelo jako výprava číslo dvě. Konečně se choval alespoň trochu jako Ordo, až teda na to, že stále čekal na milostivé povolení od Coela a Lexe, ale to byl jistě jenom projev slušnosti, protože přišel, když už to tu organizovali... že?

Najednou se všechno seběhlo strašně moc rychle, Everettovi z toho šla hlava kolem. Na scéně se objevil jeho nejstarší syn, který místo toho, aby se choval podle Estreláckého kodexu, se začal do mladého Apollyona nehezky pouštět. Everett to na jednu stranu chápal, i jemu Apollyon už delší dobu dělal starosti a upřímně, názor na něj měl dost podobný jako Ghu'lass sám, ale nemohl dopustit, aby se k sobě dva členové smečky chovali takhle. "Ghu'lassi." Zavrčel proto. "Nech tohle na mě. Vyříkat si to mezi sebou můžete zpátky na území smečky, ale tady musíme Přízračné reprezentovat, ne tu být za šasky. Všichni." Varovným pohledem zpražil i Apollyona. "Navíc, víš, že odborné pomoci se mu už dostává, tvůj strýc s tvou matkou dělají, co mohou." Dodal ještě. To už se ale do situace vložil malý strakatý vlk (Pstruh), jehož jméno Everett neznal, co však věděl, bylo, že páchl Azarynem. A to nebylo nikdy dobré znamení, zvlášť pokud šlo o ovlivňování Azarynských vlčat cizím náboženským fanatikem. "Já vám ji skutečně zakazovat nebudu. Ale až se o tomhle dozví váš Alfa, jistě nebude nadšený." Ne, to teda nebude. A mě s Ryou za to utrhne hlavu. A jestli S'Arik na stará kolena zažije další mezismečkové nepokoje, tak ho to snad už definitivně položí. A pak budeme ztraceni. Povzdechl si, ale znělo to spíš jako další zavrčení, tolik podrážděný byl. A ve stresu a to pořádně. Tohle byla jeho zodpovědnost a pokud to mělo skončit válkou mezi smečkami, tak ho to nejen bude stát titul Orda, možná i celé členství ve smečce. A on si nemohl dovolit přijít po druhé o celou svoji rodinu.
Než si však stihl vůbec uspořádat myšlenky a odpovědět Apollyonovi, který se mezitím hlasitě domáhal svých práv, rozhodl se třetí pidižvík ho připravit o šátek. Everett nebyl léčitelem, proto nevěděl, co má pod ním očekávat, ale tohle rozhodně nečekal. Zalapal po dechu, když rána spatřila světlo světa. "Apollyone co to-" Nestihl ani doříct větu, když se mladý šedý vlk rozběhl. Everett nebyl zrovna mistrem v rychlém rozhodování se, ale tentokrát se snad rozhodl dobře - rozběhl se za Apollyonem, nechávajíc tak odcházejícího Ghu'lasse i tři vlky na písmenko Pé svému osudu.

Postarší nafialovělý vlk kráčel územím. Normálně se po těchto místech jen tak procházel při zkoumání krás své skvělé smečky, tentokrát však vypadal, že ví, kam má namířeno. Měl úkol. Kráčel svižně, skoro běžel, zároveň se ale rozhlížel kolem sebe. Někoho hledal, to bylo poznat podle způsobu, kterým se rozhlížel kolem sebe. V hlavě měl jen čtyři jména. Ravonny, Evar'la, Ber'nielay, Astéri. Opakoval si je stále dokola. Zdálo se, že udržet v jeho stárnoucí hlavě čtyři jména byl těžší úkol než udržet tam výklad, který měl dnes svým čtyřem studentíkům předat, aby na jeho základu vytvořili divadlo. Předat jim ho společně s Roihem. Everett se prudce zastavil a obrátil oči v sloup. Chvíli zůstal na místě, zřejmě rozdýchávaje fakt, že tento úkol skutečně bude muset splnit se svým úhlavním smečkovým nepřítelem, vlkem, kterého ze srdce nesnášel už od první chvíle, kdy se lépe poznali. Vlastně mu zas tolik nevadil, problém byl v tom, že to byl jediný nepřítel, kterého ve smečce měl. Mít ve smečce nepřítele totiž znamenalo, že už není tím dobrosrdečným Everettem, který byl se všemi za dobře.
Nicméně byl zvyklý poslouchat, i když si občas tiše myslel, že S'Arikova stará hlava produkuje nápady nutně znamenající určité stádium demence či jiné neurodegenerativní choroby. K čemu já jsem se to vůbec upsal... Proběhlo mu hlavou, když se opět rozešel. Na místo cupital jako hromádka neštěstí. Vzchop se, takhle tě přece tví synové nesmí vídet! Ještě by si mysleli, že se ti něco stalo, zatímco ty se tady hroutíš z vlka, co je tři posty pod tebou! Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal nehezké myšlenky a soustředil se na svou práci, předtím si však neodpustil tichou poznámku, že kdyby byli oba na Aestě, možná by to bylo lepší - alespoň by na sebe nemuseli žárlit. Ale takhle je Ryumee šťastná. Připomněl si a s těmito slovy zvedl hlavu k nebi, pozorujíc ji jako sluneční hodiny, netrpělivě čekajíc na soumrak, kdy se tu měli s Roihem, Evar'lou a vlčaty sejít.
Jakmile byli všichni na místě, Everett si všechny své studenty prohlédl, kývl na Roiha a pak teprve promluvil. "Zdravím vás. Jsem rád, že jsme se tu dnes všichni sešli. Takto se budeme scházet následujících několik dní každý den ve zhruba stejnou hodinu, abychom nacvičili divadlo, kterým poté povyprávíme členům naší smečky příběh o tom, jak smečka vznikla." Na chvíli se odmlčel a švihl ocasem. "Zahajme nyní naší sešlost tím, že vám povím, jak to tedy bylo, abychom se měli v naší hře jak odpíchnout. Roihu mě případně doplní." Kývl na svého společníka. "Náš příběh začíná vlky Hakuem a jeho partnerkou Ninqui, kteří smečku založili. Lexem tehdy bývala vlčice Nadezhda. Tehdy ale naše smečka byla spíš seskupením několika vlků s podobnými zájmy než něčím, čemu by se dalo říkat smečka. Seskupení, které mělo tábor v Dormanském hvozdu. Zlom nastal, když se Alfa pár náhle rozhodl odejít. Haku pověřil vlka Santina vedením, ale smečka toto nevzala dobře. Vypadalo to, že se rozpadne, situaci však zachránila vlčice Artemisia, Santinova partnerka. Další vážný moment nastal při povodni, kdy se musela celá smečka evakuovat, bohužel jsme při ní ztratili Santina. Artemisia se tak stala sama vůdkyní. Sou smečku zavedla na bývalé území Erdenské smečky, tam, kde žijeme my teď. Tak však započal spor mezi námi a Azarynem, tehdy ještě Ignisem, kterým se nelíbilo, že má naše smečka území tak blízko jim. Jinak se naší smečce ale dařilo velice dobře. Významnými členy rodu tehdy byli členové rodu Estrela do Norte, zejména bratři Aaravos a Alo-pé. Právě tehdy jsme se tak sblížili s Nihilskou smečkou a dokonce proběhl první mezismečkový ples. Vzkvétala kultura, povolání i mezismečková politika. Bohužel Artemisia poté náhle zemřela. Novým vůdcem byl tehdy jmenovám S'Arik, který naši smečku vedl až donedávna a dosud je stále velmi váženým členem. To on nás sblížil s Nihilskými a zároveň uzavřel naše území tulákům, abychom mohli lépe chránit své mladé. Zhruba rok poté, co S'Arik nastoupil na svou novou pozici, nás opustila Nadezhda - nezemřela však, ale rozhodla se odejít. Poté S'Arik žádného Lexe dlouho nejmenoval a vedl smečku sám. V té době se událo mnoho věcí, například naše smečka měla různé konflikty, což skončilo dohodou o neutrálním pásu půdy mezi smečkami. Dosud však máme napjaté vztahy. Po dlouhé době se S'Arikovou zástupkyní stala Ryumee, dcera Alo-pého, později ho vystřídala i na postu Orda, respektive Fortis. A tím se dostáváme k současnosti. Nějaké otázky?" Everett po skončení svého dlouhého monologu opět přejel očima po všech přítomných.

vlčice - Lumine, Ryumee, Autumn Haunt
vlci - Popel, Plamen, Daněk

Pokýval hlavou a zasmál se. "To teda musíš. Ale brzy, už brzy budeš mít stejně dlouhý krok jako já." Zazubil se na Astériho. I Everett měl rád čas, který mohl trávit se svými dětmi o samotě. Když byl se všemi třemi, tak je toho tolik nenaučil, nemohl se jim tolik věnovat.
Okolím se opět rozlehl jeho smích. "No, za hranicemi to vypadá zajímavě, to ano. Až ale budeš mít tolik zkušeností jako já, zjistíš, že tam vlastně všechno vypadá zhruba stejně jako na území tvé smečky a že mít kam v noci hlavu složit je stejně nejlepší." Pravil a zavrtěl u toho ocasem. Někdo mu to musel říci. A to kdyby Everett věděl, že Astéri přemýšlí o fialových stromech a modré trávě, to by se teprve zasmál! Ach, už se z něj stával starý bručoun jako ze S'Arika.
Poté se však zadíval na svého synka a oči mu zase zjihly. Byl zase hodným tátou Everettem. "Tuláci dovedou být nebezpeční, ale tenhle Jayden vypadá, že se chtěl jenom kamarádit. Proč se ti ale nelíbilo, když ti půjčil tu kůži?" Zeptal se se zájmem, snad aby Astéri viděl, že poslouchá. "Ach, ten Remus musel být moc hodný vlk. Ne každý tulák by se odvážil za hranice, jen aby pomohl někomu, u koho neví, jestli vůbec bude o jeho pomoc stát." Potřásl hlavou. Kdyby u toho byl, ani by Remuse nepokáral za to, že je na území cizí smečky. Kdepak, naopak by mu moc poděkoval, že synka zachránil. "Mhm, strejda S'Arik tě naučil plavat, to je moc dobře. A skály-" Zarazil se. "Ony se skály hýbou? O tom mi maminka tedy neříkala, já vždycky myslel, že jen stojí na místě." Vykulil na něj možná až teatrálně oči. "A vím, že je S'Arik přísný, mě taky nešetřil ani u přijímací zkoušky, ani u zkoušky na Aestu astrála... ale on to myslí dobře. Navíc už je starý a myslí si, že spolkl všechnu moudrost světa." Uculil se. "Což je částečně pravda, je to velmi moudrý vlk, jen... myslím, že u vás vlčat občas předstírá, že je moudřejší, než ve skutečnosti je, aby tím zakryl fakt, že stárne. Ale to mu neříkej, neslyšel by to rád." Ušklíbl se a zadíval se na skály, které obklopovaly celou Kotlinu, kolem které právě procházeli.
Trhl sebou, když se Astéri zeptal na onu osudnou otázku, jestli toho umí dost. Jednou to muselo přijít. Stává se z něho puberťák, holt k tomu i pochybnosti patři... Proběhlo mu hlavou, než se na svého synka otočil. Pro cizí oko to tedy mohlo vypadat, jakože přemýšlel. "Myslím, že ano. Vždyť jsi mi právě vyjmenoval, co všechno ses v nedávné době naučil. A o některých věcech toho víš dokonce víc než já, třeba o těch skalách. A to jsem astrál, mou prací je doslova být studnicí vědomostí!" Pravil. "Nebo jinak. Co si myslíš, že bys měl ještě umět, a neumíš?" Zeptal se poté.

Zacítil notnou dávku rodičovské hrdosti, když se ozvalo vlččino 'díky táto'. Zamyslel se. Těmito slovy ho snad ještě nikdy žárné z jeho dětí nepoctilo. Nikdy nad tím nepřemýšlel, až teď. ... to byl tak špatný otec? Proběhlo mu hlavou a on jí raději rychle zatřásl, aby nepříjemné myšlenky vyhnal z hlavy. Teď mu bylo dobře, pomohl své dcerce a to bylo hlavní. Mělo to tak zůstat.
Láskyplně objal svou dcerku a poté s ní ještě chvíli zůstal, sledujíc sněhuláka. "To víš, žádný sněhulák nezůstane navěky, stejně jako žádný vlk. Jen ti sněhuláci zůstanou kratší dobu, pokud nežiješ někde na severu." Pokrčil rameny. "Dobrá zpráva je, že sněhuláka můžeš další zimu zase postavit, až zase napadne sníh. Zatímco když zemře vlk, už ho nic nevzkřísí." Pravil posmutněle.
Opět se zamyslel, tentokrát však jen krátce. "Jakože teď nebo celkově?" Vrátil jí otázku otázkou. "Celkově... staral se o vás. O vlčata. Mám moc rád vlčata, ať svoje vlastní nebo ty cizí. Staral bych se klidně i o vlčata cizích smeček, kdyby to bylo dovoleno!" Od srdce se zasmál. Připomněl si přitom, že už dlouho neměl důvod se smát. Byl rád, že tahle vzácná příležitost nastala právě v přitomnosti jednoho z jeho dětí. "A teď... nevím, byl jsem na obchůzce hranic. Ale pokud chceš dělat něco jiného, ty hranice nám do dneška neutečou. Můžeme klidně jít lovit nebo tak něco." Pokrčil rameny.

Na jeho poznámku, že tuto víru Estrelám nebere, jen neutrálně přikývl. Na jednu stranu byl rád, že ho nezačal Apollyon přesvědčovat o svém bohu, na druhou stranu byl... paranoidní? Možná trochu. Co tím totiž Apollyon myslel? Že jim jejich víru nebere, narozdíl od nich? Blbost. Pomyslel si Everett. Věřil, že smečka Přízračných věří na něco hmatatelného, nebo alespoň viditelného, zatímco Apollyonův bůh je jen výplod jeho pubertální mysli. A to je v pořádku, imaginace je důležitá pro zdravý vývoj mysli. Připomněl si a rozhodl se proto změnit téma. Vlastně se o toho jeho boha docela zajímal, a proto pravil. "Kde jsi vlastně ke svému bohu přišel, Apollyone? Od nás to určitě nemáš, tak snad ze své rodné smečky?" Zeptal se s upřímným zájmem. Musel zjistit, kdo mu tuhle hovadinu nakukal do hlavy a způsobil tak celé smečce problémy.
Jak přemýšlel, trochu se ztratil ve svých vlastních myšlenkách a až když Apollyon znova promluvil, otočil se zpátky na něj. "Blbosti, no... však víš, jak jsme byli na Guláškově pohřbu a ty jsi mu tam začal vykládat, že je boží vyvolený." Upřesnil, totálně nevědom si toho, že tím možná mladého puberťáka hluboce uráží, asi tak jako kdyby Apollyon nazval jeho družku hlupačkou.
"Ach, to je zcela v pořádku. Vlastně je to od tebe velice vyspělé, že se nevážeš na chválu druhých a za dobře odvedenou práci se dokážeš pochválit i sám." Usmál se na Apollyona Everett, ve skutečnosti však byl na pochybách. Co když bude Apollyon považovat za 'dobře odvedenou práci' další výplod jako na tom pohřbu? Ach, tohle jsem možná neměl říkat... Okamžitě litoval.
To už však Apollyon otevřel další téma. Everett za to byl rád, proto si s ním přece šel promluvit. "Hm, to záleží..." Postarší vlk střihl uchem. "Samozřejmě si myslím, že tvůj výstup přišel velice nevhod. Zastihl nás při události, která se sice nakonec vysvětlila, ale mohla to být dlouho nejsmutnější událost celé smečky." Pravil poté rozvážně. "Já však narozdíl od S'arika věřím, že ač jsi se svými slovy přišel nevhod, nemyslel jsi to zle. Že jsi nechtěl pošpinit Guláškovu čest ani ho zesměšnit před ostatními. A byť samozřejmě chápu, proč ti S'arik po tomto činu zakázal o tvém bohu mluvit, zároveň si myslím, že dobře míněné činy, byť nakonec nevyšly, jak bychom očekávali, by měly být odměněny, ne trestány. A že je od tebe moc milé, že si o mém synu myslíš, že je boží vyvolený, vlastně je to pro mě trochu i čest." Přiznal se a na to se pousmál, v zápětí však zase zvážněl. "Chtěl jsem s tebou však mluvit ještě o jednom tématu." Započal nervózně, jakoby nevěděl, jak to téma uchopit. "Jak vidíš svou budoucnost ve smečce Přízračných? Chápu, jsi ještě malý a do zkoušky na Aestu máš spoustu času, ale už teď bys mohl vědět, jestli si přeješ zůstat nebo ne." Zeptal se, upřímně doufajíc v druhou odpověď. Ale zatím mlčel o tom, kam by Apollyona nejraději poslal.

Ještěže nestihl zaslechnout tu větu o tom, že Alfa Azarynské smečky je srab. To by mu totiž asi rupla cévka, Apollyon byl ještě vlčetem a proto si to jistě neuvědomoval, ale taková urážka Alfy smečky, s kterou měla ta jejich dlouhodobě napjaté vztahy, to klidně mohlo znamenat další válku. Everettovi by tedy nezbylo než doufat, že se tím, co Apollyon vypouštěl z úst, před svým Alfou nepochlubí. Naštěstí ale nic z toho neslyšel a proto mu byla povolena krása sladké nevědomosti. Kdo bude řešit to, až celé tohle fiasko vyplave na povrch, to už byl problém budoucího Everetta.
Co však zaslechl - to bylo už v době, co za Apollyonem stál - bylo jeho vyprávění o božím soudu. Ach, u všech hvězd, tak tohle má Apollyon v plánu. Everett zbledl. Prohnat je všechny 'božím soudem' a ty, kteří mají horší hojení - jako například vlčata, starší a nemohoucí, těm rovnou naordinovat trest smrti! Tak to tedy ne. "Ten tvůj 'boží soud' ale my rozhodně provádět nebudeme. Ne v mé smečce. To je pubertální výplod hodný náboženských fanatiků, snad ani v Kultu by na takovou blbost nepřistoupili. A vy, chlapci," zadíval se na trojici červenobílých vlčků. "Takové krutosti raději rychle vyžeňte z hlavy, vsadím se, že ani váš Alfa by je neslyšel rád." Poučil je.
"Mimochodem, abych se nezapomněl představit. Mé jméno je Everett Estrela do Norte a jsem Ordem - tedy něčím jako Alfou - smečky Přízračných. Za Apollyona a to, co vám tady vyprávěl, se omlouvám. S jeho výchovou je to... těžké. Myslí to dobře, ale my v žádného boha nevěříme a proto i Apollyon má zákaz o něm mluvit. A je úplně jedno, že jste za ním přišli sami." Everett se varovně podíval na Apollyona a smetl tím jeho výmluvu ze stolu. "To, co povídá, jistě zní zajímavě a třeba byste to i chtěli zkusit - například ten boží soud - ale pokud se poradíte se svými výše postavenými, zjistíte, že takhle to ve skutečnosti nefunguje a že když někdo nezvládne přejít přes žhavé uhlíky, znamená to jen, že má větší citlivost na bolest a ne že je hned ďáblem. Že ano, Apollyone? Tak, nyní se tady klukům omluv, že jsi je vodil za nos, a půjdeme. Strejdovi S'Arikovi máš co vysvětlovat." Nařídil Everett mladšímu vlku nakonec a naposledy hodil omluvným pohledem po třech, jejichž jména začínala na Pé.

Ano, i on si vskutku uvědomil, že by je tady někdo mohl slyšet mluvit o králi, či si dokonce myslet, že ho pomlouvají. Na jeho vlastním plese! Skandál. Vyměnil tedy toto vážnější téma za flirt, kterým se snažil oživit přes všechny smečkové a rodinné povinnosti skomírající vztah dvou starších vlků, kteří už si všechno řekli. Zřejmě se však netrefil, protože se mu dočkalo pouze chladné - tedy alespoň podle Everetta chladné - jednoslovné odpovědi. Everett si povzdechl. Že já se vůbec snažím... Pokroutil hlavou a zadíval se na svou družku. Stále mu připadala krásná, moudrá, všechny tyhle věci... cožpak on ji už nepřitahoval? Ani platonicky? Pomyšlení na to, že už svou drahou možná nezajímá, mu trhalo srdce. Rozhodl se, že než se bude věnovat žalu a sebelitování, zkusí to ještě alespoň jednou. "Ani zatančit by sis nechtěla?" Zeptal se se vší veselostí, která mu ještě v hlase zbývala. "Děti nás jistě rády uvidí..." Špitnul a zadíval se na vlčici s očekáváním.

Everett, jak S'Arikovi slíbil, koukal po malém Apollyonovi. Ale ať se snažil jak se snažil, nemohl malého raráška najít. Už minimálně deset minut procházel lesem a plesem, vrážel do tancujících a motal se pod nohama Nihilským, starajícím se o všudypřítomné dekorace, jako starý děda, který už neví, co se sebou. On však nebyl starým dědou! Tedy, možná už trochu byl, ale nebylo to s ním tak hrozné jako s některými. Teď navíc měl cíl.
Nakonec, když už to skoro vzdával a chystal se svému Lexovi sdělit, že se Apollyon musel vypařit, na něj konečně narazil. Prozradila ho rudá srst tří mladých vlků- vypadajících jako bratři - se kterými právě konverzoval. Prvně to vypadalo jako zcela nevinná konverzace, postarší vlk však po estrádě, kterou provedl na pohřbu jeho vlastního syna, už Apollyonovi nevěřil. Proto se posadil kousek od něj a chvíli bedlivě poslouchal, než započal svou intervenci.
Ďábel... bůh... motlitba... u všech hvězd, S'Arik mě zabije. Jak poslouchal cizí konverzaci, byl čím dál tím zděšenější. O bohu měl přece Apollyon samotným Lexem přísně zakázáno mluvit! No ale co já s tím? Přece ho nemůžu jen tak odvléct, ještě by si ta trojčata páchnoucí Azarynem mohla myslet, že má pravdu! Everett chvíli vypadal, že se rozpláče. Skutečně nevěděl, co dělat, byl astrálem, ne krotitelem malých náboženských fanatiků. Toho Apollyona nám přineslo snad samo peklo... ale ty jsi Alfa, musíš si přece umět poradit s vlčetem, ať jakkoliv démonickým. Řekl si v mysli nakonec, snad aby si dodal kuráž, a s těmito slovy kolujícími v mozku vyrazil konat.
Postavil se za Apollyona v celé své výšce osmdesáti pěti centimetrů a brouknul k němu. "Pěkný večer přeji, Apollyone. Vidím, že sis našel kamarády, povídáš jim o krásách Přízračné smečky?" Snažil se, aby úsměv na jeho tváři vypadal upřímně, ve výsledku to ale působilo spíš jako jakýsi zoufalý škleb. Nebylo pochyb, že Everett už věděl, co se mladý crona snažil vlčatům nakukat, přestože viděn pravděpodobně nebyl - maximálně trojčaty, neboť předtím stál za Apollyonem, ten by se tedy musel otočit o sto osmdesát stupňů, aby ho viděl.

Pousmál se. Trochu se bál, že na něj Apollyon hned vyjede ve snaze bránit svůj výstup na Ghu'lassově pohřbu, který mu byl tak nepřátelsky "zkažen" nepříjemným dědou S'Arikem. Skoro by až řekl, že mu spadl kámen ze srdce, když tón, kterým ho Apollyon pozdravil, byl zcela neutrální.
Přikývl. "Máš pravdu. I já mám hvězdy velice rád... ostatně jako snad všichni v této smečce, jsme smečka zasvěčená hvězdám, přecejenom." Pokrčil rameny, Po Apollyonově další větě se mu však zaleskla očka, kterými se vzápětí zadíval nahoru na hvězdy. "Kultura rodu Estrela do Norte - mého rodu - říká, že hvězdy jsou mrtví vlci. Že každý vlk se po své smrti stane jednou z hvězd. Nevím, co je na tom pravdy, ale rád tomu věřím." Zadíval se zpátky na Apollyona s očekáváním, co z něj vypadne.
Nad tím, co mladší vlk vypustil z úst, se však Everett musel na chvíli zamyslet. "Dobrá otázka..." Zamumlal. "Je pravda, že u něj máš po těch blbostech, co se staly nedávno, trošku vroubek, ale jistě na tebe nezanevřel. Musel bys provést něco moc zlého, aby se tomu stalo." Potřásl hlavou vzápětí. "Je ale hezké, že si vymýšlíš vlastní písmo. To by S'Arik určitě ocenil, takový akt inteligence v tak mladém věku." Dokončil nakonec.

Everett se zarazil. Sněhuláka? Nikdy nestavil sněhuláka. Nikdy ho to nenapadlo. Věděl, že lidé takové staví, někdo mu to kdysi říkal, ale sám se o žádného takového nikdy nepokusil a také nevěděl, od koho to Mý má. Ale to bylo teď jedno. Byl přesvědčen, že musí svou dcerku udělat šťastnou a pokud tomu mohl pomoct tím, že s ní postavil tři koule na sobě, tak ať. Tedy nevěděl, jak tam ty tři koule dají, ale...
Arae to, zdá se, vyřešila za něj. Místo tří koulí začala zdobit hned tu první, a Everett se rozzářil. Chytrá byla, jeho dcerka. "Ale jistě, jak si přeješ, princezno." Pousmál se na vlčici, popadl také pár klacíku a začal je s pomocí zubů a tlapek zaúpichovat do sněhové koule. Za chvíli už měl sněhovlk nejen uši a nohy, jak ozdobila Arae, ale také zhruba sedm ostnů. "Tak. Jsme hotovi, nebo ještě něco?" Zeptal se poté.

Everett už byl na cestě zpět, když tu někdo musel zpozorovat jeho pach, neboť ho vystopoval a následně po něm volal. Everett se zvolna otočil. "Ach, nic zvláštního." Pokrčil rameny. Upřímně neměl dobrou výmluvu, aby tu byl, a věděl, že Azarynští jsou podezřívaví, zvlášť k Přízračným. Rychle se snažil na něco přijít, ale zdálo se to nemožné. A tak nakonec musel s pravdou ven. "Zamyslel jsem se a zřejmě jsem se trochu zatoulal. Nejsem špión nebo tak něco." Everette, to je ta nejvíc špiónská věta, kterou bys mohl říci. Proběhlo mu hlavou a on se musel ušklíbnout. Je pravda, že o pozici rimora dlouho přemýšlel. Teď na stará kolena však byl velice rád, že se jím nestal, jako astrál měl mnohem víc času na rodinu a na smečku. Teď jen jak se dostat z téhle prekérmní situace... Fialový vlk potřásl hlavou. "Jsem Everett, Ordo Přízračných. A vám říkají, mladá slečno?" Zeptal se přátelsky. Postoj měl uvolněný, vlastně na první pohled nebyl žádným nebezpečím. Kdo však ví, zda mu to Fáoline uvěří.

A tak společně začali vyrábět sněhovou kouli. Jistě se jim to několikrát předem nepodařilo, jeden z pokusů byl ale konečně úspěšný. Kouleli a kouleli, až koule nabrala na objemu dostatečně tak, že teď byla minimálně půl metru vysoká. Ještě kousek a už by dosahovala kohoutkové výšky minimálně Arae, chvíli poté i Everetta.
Everett měl dost, ale Arae vypadala, že ji chce koulet, dokud je oba nepřeroste. Everett nad tím nespokojeně zamlaskal, ale nechtěl dcerce kazit radost, a tak kouleli a kouleli. Koule však nabírala kromě objemu i na váze, byli sotva na šedesáti centimetrech a koule už se skoro koulet nedala. Do toho Mý uklouzla. "Pozor!" Vyštěkl Everett a opřel se plnou silou do koule, aby jeho dcerku nezavalila. "Tak to by stačilo, co myslíš? Tahle už je moc velká." Zavelel a rázně postavil kouli doprostřed vykouleného prostoru. "Co vlastně stavíme?" Zeptal se pak.

Everett se společně se zbytkem estreláků vydal na další z mnoha jejich slavností. Od té doby, co se rozhodl přestat cestovat a věnovat se více rodině, nezmeškal snad ani jednu a byl za to na sebe pyšný. Ač nebyl oficiálně právoplatným estrelákem, neb rod získal partnerstvím a ne narozením se do něj, znamenalo pro něj hodně, že mohl být součástí této rodiny. Vlastní rodinu, tu, do které se narodil a která se o něj měla starat, totiž neměl, byla někde dávno zapomenutá. Byl proto do nebes vděčný za tu, do které se přiženil.
Už skoro celý den stoupali do hor. Kluzký, zasněžený povrch jim k tomu moc nepomáhal a Everett čím dál tím častěji koukal na své tři nejmenší. Tentokrát je nevedla Ryumee, ale jeho nejstarší syn Ghu'lass, tomu však věřil, že se lavinou zapadnout nenechá. O třech puberťácích se to však říci nedalo, a proto když už je Everett kvůli jejich výšce nemohl nosit, alespoň je postrkoval dopředu. Nakonec dorazili na místo určení a Everett se s očekáváním podíval na Ghu'lasse. Sám nevěděl, co se bude dít, neboť minulou zemu se nemohli slunovratu zúčastnit kvůli špatnému počasí a rok předtím ještě nebyl členem rodu, Ghu'lass to však musel vědět, no ne? Sám to sice taky nikdy nezažil, ale Ryumee mu jistě něco řekla dopředu, aby je mohl vést... nebo ne? Everett pendloval pohledem mezi Ryumee a Ghu'lassem.