Príspevky užívateľa

Pokýval hlavou. "Musí mít teď plno práce s Tulipánkem." Poznamenal a pokrčil rameny. To chápal. Sám teď nevěděl, kam se dřív hnout, a to jeho děcka ještě neuměly vylézt ani z doupěte. Co teprve až budou puberťáci!
"Skutečně?" Podivil se. Možná se v Ravonnym zmýlil. Nebo moc podle sebe soudil ostatní. On sám se totiž naučil lovit ryby až jako poslední z lovných zvířat. To mu byly už dobré dva roky a Ravonny vypadal, že mu do dvou let zbývá ještě dobrých pár měsíců. "Dokonce i dravé ptáky? To jsi teda velice dobrým lovcem, to ani já neumím." Pominul ten fakt, že je to zřejmě tím, že narozdíl od Ravonnyho nemá křídla. Jen ať si mladý užije svou chvilku slávy. "Je něco, co lovit neumíš a potřeboval bys to naučit, nebo už vše zvládáš a potřebuješ si to spíš procvičít?" Zeptal se se zájmem. Bude z něj dobrý lovec. A dobrý posila pro smečku. Pomyslel si šťastně.

Ha! Všimnul si to. Everett okamžitě stáhnul uši k hlavě, ale nezavrčel. Teď byl Ordem a nemohl si dovolit, aby si Roihu stěžoval, že se k němu snad chová neférově. A to i přestože by si spratek Roihu nějaké to zavrčení nebo tlapkou přes ksicht zasloužil, a taky komu by si stěžoval, když nad Ordem nikdo nestojí. Ale Everett takový nebyl. Byl v jádru srdce hodný vlk a rozhodl se proto, že se i s Roihem bude snažit vycházet. Ostatně vyhýbal se mu dost dlouho, teď je čas na to, aby mu dal konečně šanci. ¨
"Ach?" Zvedl proto překvapeně hlavu, když šumení Roihu - nečekaně, lol - zaregistroval. "Ale ne, jen procházím." Odpověděl a snažil se znít tak nenuceně, jak to jen šlo. Něco vzadu v hlavě mu říkalo, že mu tohle bez nějakého alespoň verbálního útoku neprojde, ale přesto se rozhodl odkládat konflikt tak dlouho, jak to jen šlo. Proto se jen falešně usmál a pokračoval v cestě.

Roihu nebyl jediný, kdo se dnes vydal hledat máky na louku po nich pojmenovanou. Brzy se k němu přidat i jeho starý přítel, jinak řečeno úhlavní nepřítel ve smečce a zároveň nový Ordo, Everett. Měl dneska celkem pěkný den a zrovna odběhl od vlčat vydat se na delší procházku, když si všiml nechvalně známého pachu. Ach nee! Jeho nálada okamžitě spadla na bod mrazu.Ale on se nevzdával. Byť před ním byl Roihu docela blízko, zdálo se, že je právě zaneprázdněn ne zrovna úspěšným lovem králíka. Když Everett jeho počínaní viděl, musel se uchechtnout. Doufám, že jako rimor je schopnější... Proběhlo mu hlavou a on obrátil oči v sloup.
Po chvíli se tedy rozhodl ho obejít. Měl naplánováno dojít až k jehličnatému lesu, ale vzhledem k Roihově přítomnosti se to rozhodl stočit zpátky k řece. Hlavně nenápadně... Everett našlapoval tiše jako myška, ale dlouhá tráva dnes byla proti němu, Každý jeho krok nepříjemně šustil a on jen musel doufat, že si ho nafoukaný spratek Roihu nevšimne.

Zazubil se. "Tak jo." Pčikývl a zaposlouchal se do Cielových slov. "Ach, chápu." Pravil pak jen krátce. Nakonec však ještě něco málo dodal. "Já se v životě s nikým neporval, abych pravdu řekl." Pokrčil rameny. "Nějak to rvaní nemám v krví, nepamatuju si ani, že bych se v dětství rval se svými sourozenci." Ach, sourozenci. Kdepak teď asi jsou... Proběhlo mu hlavou a on se nostalgicky pousmál. Neviděl je tak dlouho, že už si nepamatoval ani jejich jména. Jak vypadali by možná ještě z mysli vyhrabal, ale jména ne. Holt od své rodné smečky odešel ve velice mladém věku. A dobře udělal.
"Ach, myslím, že někdy v době, kdy její otec odešel. Ale od té doby, co je Lex - respektive ještě od doby, co bývala Aesta nebo Coelo, už ne. Teď už je ke smečce přivázaná jako loďka ke kotvě." Odvětil.

Rozvážně pokýval hlavou. "Tak bojovníkem anebo lovcem, říkáš." Prohodil a pousmál se. "V boji jsem nikdy nebyl nejlepší, tam bych tě možná raději odkázal na našeho coela, Hariuhu. Ale lovit tě mohu naučit. Když jsme tady u jezera, co se naučit lovit ryby? Umíš lovit ryby?" ODodal a rovnou vlčkovi položil první otázku.
Přikývl. "Ano. I když, spíš takový sekundární. O většinu věcí ve smečce se stará má družka, Ryumee. Je velice zodpovědná a schopná. Já jí v tuto chvíli pomáhám spíš tím, že se většinu času starám o vlčata. Tím neříkám, že by byla špatná matka, to vůbec, jen... jsem astrál, tak mám starání se o vlčata v krvi." Pousmál se na mladšího vlka. Starání se o mladší vlčata, třeba jako o tebe. Proběhlo mu hlavou a on se musel usmát ještě více. Ach, jak miloval svou práci.
"Zajímáš se o postavení? Jsi ambiciózní, to se mi líbí." Pravil s úsměvem neopouštějícím jeho líčka. "Zkouška se zopakovat nedá, avšak býti sigmou ti nebrání v povýšení. Jen budeš při svém prvním povýšení povýšen ze sigmy na aestu a ne z aesty na coela." Odvětil a slabě zavrtěl ocasem.

Apollyon nebyl jediný, kdo se tohoto teplého podvečera vydal k půknoční studánce, kdepak. Everett byl druhým vlkem se stejným záměrem. Pomalým krokem se blížil od údolí, kde teď v Ryině doupěti trávil nejvíce času, směrem k vodnímu zdroji. Pomalým, ale jistým krokem se blížil a blížil...
Když dorazil na místo, prvně si mladého vlčka nevšiml. Jen se posadil na břehu studánky a začal koukat na hvězdy, které se pomalu ukazovaly na stmívající se obloze. Najednou, snad kvůli zakřupání kamínků či jinému neobvyklému zvuku, Everett zvolně obrátil pozornost k jeho stvořiteli. Nespěchal a nebyl nijak vyděšen, jen se pomalu obrátil. "Ale, zdravím." Pousmál se na mladého vlčka, tvořícího grimasy ve vodě. Po chvíli si uvědomil, že ho vlastně ani nezná, brzo ho však zařadil mezi smečkové crony. "Ty musíš být Apollyon. Ryumee mi o tobě vyprávěla." Pousmál se. "Já jsem Everett, Everett Estrela do Norte. Jsem Ordem smečky, to je něco jako Alfa." Představil se.

Everettovi se dny trošku slévaly dohromady, aby pravdu řekl. Jak byl většinu času zalezlý v pelechu, neměl ponětí o čase, dokonce ani den a noc nedokázal rozeznat. Stávalo se, že se vydal ven zkontrolovat, zda je smečka v pořádku, a zjistil, že je vlastně uprostřed noci, takže každý normální člen smečky spal. A tak zase zalezl. Jindy se chtěl vydat na krátkou noční procházku, aby si protáhl ztuhlé tělo, a zjistil, že než aby vylezl do největšího, červencového poledního žáru, raději zůstane v pelechu.
A tak se většinu času věnoval miminům. Pozoroval, jak rostou, lovil pro ně, tulil se s nimi. Timothée už dávno malou rodinku opustil, a tak měli s Ryumee také čas pro sebe - alespoň dokud jim maličcí nerozuměli. Everett doufal, že to utvrdí jejich vztah. Udělal by pro svou drahouz totiž cokoliv, aby si ji získal.
Tento den se zrovna probral po krátkém spánku. Zvedl se, s mohutným zakňučením se protáhl a poté drcnul čumákem do Ryumee. "Vstávej." Špitnul. "Jdi se taky třeba projít, vždyť už tu ležíš hrozně dlouho. Za chvíli z tebe bude invalida." Zašklebil se a přisunul si jedno z mláďat k sobě, snad aby Rya pochopila, že otcovství bere vážně a taky že teď je řada na ní, aby šla oběhnout smečku a něco ulovit.

Pokýval hlavou. "Ach," vylezlo z něj jen. Co ta příbuzná musela provést, aby kvůli ní vykázali celou její rodinu? Everettovi se to nelíbilo. Nepřišlo mu vhodné kvůli činům jednoho vyloučit celou rodinu, ale co už, neznal přece všechny okolnosti. A také nihilská smečka byla založena na něčem trochu jiném, než smečka Přízračných. Na monarchii. Ušklíbl se. Ani on nebyl příznivcem monarchistického systému.
Otřásl se. No jo, o tom mi asi měla říct, co? Pokrčil rameny. V alfování se zatím moc nevyznal, právě proto nechával většinu svého nového postavení na své družce. "Neřekla. Musela na to zapomenout." Pravil proto.
"A jaké povolání bys rád vykonával?" Zeptal se se zájmem. Nedokázal si vybavit povolání, které by zahrnovalo koupání se ve vodě. Plavce nemáme. Ušklíbl se. Netrpěluvě proto čekal, co z mladého Ravonnyho vypadne.
"Ach, crona. To je vlče." Pousmál se. "A zkouška závisí na tvém vybraném povolání. Protože to povolání bude tvým hlavním posláním po zbytek svého života. " Odpověděl klidně a posadil se. "Musíš se zdokonalit jak v praxi, tak teorii. S tím ti mohou pomoci buď vlci, co tvé vybrané povolání už vykonávají, nebo já a ostatní astrálové. Zkouší tě pak Ordo či Fortis, takže vlastně já, no a Ryumee samozřejmě." Pokýval hlavou. "Ale nemáš se čeho bát, neúspěch ve zkoušce neznamená vyhazov ze smečky. Jen z tebe bude místo Aesty Sigma." Rozvážně pokýval hlavou.

I on v rozlehlé skalní místnosti sledoval, jak tři malincí postupně začínají ochutnávat život. Životem tedy bylo myšleno mléko, neboť nic moc jiného maličcí nemohli v tuhle chvíli dělat. Neviděli, sotva něco slyšeli a pohybovat se nyní ještě taky vpodstatě neuměli. I tak však Everettovi připadali krásní. Moc krásní. Přemýšlel, zda mu stejné myšlenky běžely hlavou i ve chvíli, kdy docházelo k narození Guláše, ale za boha si nemohl vzpomenout. Jakoby na ten den zapomněl. Nu což, teď se tím nehodlal strachovat. Vzpomene si později.
A tak tam sledoval mladé a usmíval se na Ryumee. Na tu také přikývl, když zahlásila, že je unavená. Dávalo to smysl, měla za sebou těžký den. A tak se jen pousmál, popošel k ní a lehl si, pokládaje jí hlavu na hřbet. A netrvalo dlouho a hromadné oddechování pomalu ukojilo i jeho ke spánku.

Pokýval hlavou, usilovně se snažíc vlka pochopit. Jenomže mu to moc nešlo. Zrovna Roiha neměl ani trochu rád a trpěl ho ve smečce jen proto, že nebyl konfliktní typ a nechtěl způsobovat problémy. Už nejednou ale kvůli Roihovi měl chuť do něčeho praštit. "Takže jako Roihu, akorát... milejší?" Zeptal se opatrně. Chápal, jaké to je, když někdo potká speciálního vlka. Sám to přece zažil s Ryumee, u nich bylo už od začátku jasné, že mezi nimi něco je. A pak už se to jen zlepšovalo.
"Ta vlčice tě napadla? Tady? Mezi Přízračnými?" Vykulil očka. Tak boj dvou Přízračných, to ještě neviděl. Přízrační byli velice mírumilovná smečka, konflikty se snažili řešit diplomaticky a bez použití síly. Měl to rád, neboť to odpovídalo jeho přirozené povaze. "Chápu tě. Já něco společného mám s Ryumee, mohu být jen rád, že ona se ještě nerozhodla Norest opustit." Přikývl. A že mou přítomnost ještě stále trpí... Proběhlo mu hlavou.

A tak čekal a čekal. Po chvíli si sednul, později dokonce lehnul na chladivou zem. Byl prostředek léta, takže byl chládek, který zde panoval, vlastně velice příjemný. Dobře ten úkryt Ryumee vybrala... jen aby tu v zimě nebylo moc chladno. Ale což, v létě už budou mimísci dost velcí a dojdou si kdyžtak do smečkového či alfího úkrytu... nebo si dokonce najdou úkryt vlastní. Ze snění ho vytrhlo usilovné pištění. Mimísek! Ani si nevšiml, že Ryumee už rodila, jak byl zabraný do svých myšlenek. Musím být příště pozornější, co kdyby mne potřebovala! Pokáral se, pak už se ale naplno věnoval mimískovi. Kochal se tedy jen očima, na mládě si nedovolil sáhnout dřív, než mu to družka povolí. U druhého však to pravidlo, které sám sobě dal, okamžitě porušil. Tvoreček si totiž razil cestu spíš k němu než k matčině struku, proto k němu opatrně přičichl a následně ho čumákem přistrčil na správné místo. Dál už se ale snažil Ryumee nevyrušovat, vypadalo to totiž, že ještě neskončila.
Nemýlil se. Zanedlouho jeho drahá přivedla na svět ještě třetí malou, tlustou kuličku. Tahle byla trochu menší než zbylé dvě a Everett se okamžitě začal strachovat o jeho zdraví, zvlášť protože jeho velikost neušla ani Timově pozornosti. "Snad bude v pořádku." Špitnul a dal Ryumee ještě chvíli s mláďaty, než položil osudovou otázku. "Jak je pojmenujeme?"

I on byl nervózní. Doslova jako prase. První porod tolik neprožíval, protože měl i během něj hlavu v oblacích a myslel jen a pouze na své toulky po Norestu i mimo něj. O to víc ale prožíval ten aktuální, vlastně vůbec nevěděl, co ho čeká. A tak stál v úkrytu, přešlapujíc z tlapky na tlapku, semtam vrtíc ocasem nebo střihajíc ušima. Už? Měl každých 5 minut chuť se zeptat své družky. Nemohl se dočkat.
Nakonec se však konečně dočkal. Ryumee se tvářila čím dál bolestněji, rychle oddychovala... Everettovi to nic moc neříkalo, ale jakmile Timothée promluvil, usoudil, že přišel ten čas. Už. Pokýval hlavou. "Ano, oba jsme tu s tebou a jsme připraveni ti pomoct, jak jen to dokážeme- tedy, uhm, hlavně Tim." Uvědomil si své chabé léčitelské schopnosti a zrudnul jako rajče. Kdyby nastaly komplikace a bylo to jen na mně, Ryumee tu zemře. Potřásl hlavou, qby vyhnal z hlavy nepříjemné myšlenky. Nechtěl na to myslet, ne v tak šťastný moment. "Ale ty to zvládneš." Dodal proto rychle a rozpačitě jí olízl čumák.

Pokýval hlavou, po chvíli, co Ravonny pokračoval, se ale zarazil. "Patřil jsi do Nihilu a teď patříš sem?" Skoro až zalapal po dechu. "Co tě přimělo smečku takhle změnit? Snad tě nevyhnali, to by od nich bylo nanejvýš kruté. Vždyť jsi skoro ještě vlče!" Rychle pokračoval v mluvení, snad aby překvapením neomdlel jako dámy v kinech v třicátých letech při každé trochu zajímavé scéně. Fakt, že přišel s otcem, ho však nijak nezajímal. Nehodlal mladého vlčka soudit podle toho, co dělají nebo nedělají jeho rodiče.
Na Ravonnyho další slova jen přikývl. "Ale celý den bychom tu strávit neměli, bohuže nás horko neopravňuje opustit od našich smečkových povinností." Odpověděl a na tyto slova se pomalu vydal z vody ven. Jakmile byl na břehu, poctivě se otřásl, div chudáčka Ravonnyho neohodil, a pak se otočil zpátky. "Ty asi zatím žádné povinnosti nemáš, co? Jaké postavení ti Fortis dala? Crona? Sigma?" Zeptal se. Byl stále překvapen, že je někdo členem přízračných a on, Ordo, o tom ještě neví. Snad mi to Ryumee plánovala říci, jak mě uvidí. Nebo že by je přijal ještě S'arik? Zamyslil se. Nakonec však usoudil, že to je přeci jedno, a zadíval se znovu na mladého vlka. "Mou povinností je však učit vlčata a dospívající. A pokud se nemýlím, ty ještě do této kategorie patříš a svým členstvím ve smečce ses stal mým - a nejen mým - svěřencem. Takže, je něco, co ještě neumíš a rád bys uměl?" Zavalil chudáka Ravonnyho informacemi.

Everett postupoval dál do šera horské nory. I on byl teď šťastným vlkem. Vše v jeho životě vycházelo tak, jak má. S většinou smečky měl dobrý vztah, s rodinou taktéž, nedávno absolvoval teambuilding při slunovratu a vše vypadalo, že je tak, jak má. Jen z role nového Orda byl trošku rozpačitý. Nevěděl, jak tyto nové pravomoce navigovat. I proto se dnes rozhodl vyhledat svou družku, jednak proto, aby se ujistil, že je v pořádku a případně jí pomohl, kdyby přišel na řadu porod, jednak proto, že s ní chtěl probrat nedávné události vedoucí k povýšení jich obou.
"Ryumee!" Zvolal proto vesele, jakmile svou drahou v šeru spatřil. "Já, já se mám pohádkově, ačkoli trochu nervózně. A co ty, jak to zvládáš? Mimísci nezlobí?" Opětoval Ryumee otázku, došel až k ní a jemně do ní dloubnul čenichem.

Everett se probudil. Bylo slunné ráno, ale slunce ještě nežhnulo tak, jako v poledne. Trávil teď většinu času se svou družkou, ale zrovna tuto noc se rozhodl z praktických důvodů strávit v úkrytu smečky - tam, kde bydleli s Ryou kdysi. Jakmile se však zvedl ze země, využil situace a přesunul se ze starého hvozdu do údolí. Běžel rychle, ale nesprintoval. Nechtěl se uhnat hned po ránu, musel si šetřit energii na zbytek dne.
Netrvalo dlouho a nacházel se v údolí vedoucím k hvězdné jeskyni. Procházel se mezi pahorky a hledal mezi nimi úkryt své drahé. Dozvěděl se o něm teprve před nedávnem, proto ještě neměl cestu k němu namemorovanou. Po chvíli hledání ho však nalezl.
"Ryo?" Zavolal tlumeně do tmy, jak vstupoval do úkrytu. Předpokládal, že vlčici najde právě tady. Měla sice povinnosti Fortis, ale zároveň už se musela připravovat na porod, který se nezadržitelně blížil. Naposledy, co ji viděl, už byla jako balón.