Príspevky užívateľa

Pokýval hlavou. Nemýlil se. "A co děláš tady, smím-li se zeptat? Přinesl jsi Fortis zprávu od své smečky?" Pokračoval. Vyzvídal, to ano, nezněl však při tom nijak nepřátelsky. Prostě ho jen zajímalo, co dělá Nihilčan jako on na území Everettovy smečky.
"Everett." Odpověděl stroze, po chvíli však pokračoval. "Estrela do Norte. Everett Estrela do Norte." Dodal nakonec celé své jméno a usmál se na mladšího vlka, zatímco pomalu nořil tlapky do vody.
Poblíž totiž nebyly žádné stromy a fialovošedý vlk se utápěl ve vlastním potu. Proto vstoupil do vody a zastavil se ve chvíli, až mu voda sahala na kohoutek. Udržoval si však stále odstup od Ravonnyho, snad aby ho nevyděsil. "Voda je příjemná, že?" Pokračoval v konverzaci lehkým smalltalkem.

Bylo to už docela dávno, co si Everett udělal výlet za území smečky. S několika vlčaty měl jako astrál poměrně napilno, a když zrovna neučil mladého Ravonnyho lovit ryby, věnoval se své družce - smečce se totiž letos měl narodit ještě jeden vrh vlčat, a to právě ten jejích.
Fialovošedý se však nevydával nikam daleko, že by šel tentokrát lovit ryby sám? No skutečně, šel chvíli po vyšlapané pěšině na břehu řeky, bičován poledním žárem, nu a nakonec do vodního toku vstoupil. Chvíli se jen tak máčel ve vodé, skoro jakoby byl ve vlčích lázních, a nakonec začal rozpustilě chňapat po proplouvajících tvorech. Nezdálo se však, že by měl za cíl jednu z ryb ulovit, spíš se dobře bavil.

Písek na pláži zakřupal, jak se jeden z členů Přízračných přiblížil k vodě. Byl to Everett, nyní stále ještě Aesta smečky. Zdálo se, že se v parném vedru jen přišel napít, jakmile však ukojil své fyziologické potřeby, jeho pozornost upoutal černý, koupající se vlk - Ravonny. Cjvíli ho jen tak pozoroval, po chvíli ale přistoupil blíže. Začenichal. Vlk měl na sobě jakousi směsici pachů, kterou nedokázal úplně rozluštit. Nezdálo se, že by byl z Přízračných, přestože na něm slabý závan Přízračných cítil. Znamenalo to tedy, že vlk se tu už musel nějakou dobu pohybovat. Pod pachem přizračných však bylo ještě něco - že by Nihil? Everett ještě jednou zavětřil a poté vítězoslavně, avšak ne zrovna sebejistě prohlásil. "Ty musíš být z Nihilu, nepletu se?" Natočil hlavu na stranu, čekajíc na odpověď. Neměl v plánu vlka vyhánět, i když na území jeho smečky neměl nejspíš co dělat. Nihil však byla smečka spřátelená a tak... nu, proč by si člen spřátelené smečky nemohl občas udělat výlet na severovýchod, že. Ačkoliv, ten pach Přízračných ho zarážel, proč se na území pohybuje tak dlouho?

Everett pokýval hlavou. Mít rád svou smečku, to byla přece samozřejmost. I on měl rád svou smečku, moc. Dříve k ní neměl takový vztah, ale postupem času, hlavně jak se začal snažit na jejím území a mezi zdejšími vlky trávit více času, odtažitost pominula a on začal mít rád každého jednoho člena smečky. Teda... možná kromě Roiha. Roihu byl samostatný případ. Ne že by ho Everett vyloženě neměl rád, spíš si k němu ještě... nedokázal najít cestu. Jo, to bylo to slovo. Znělo to šlechetně.
"Ach, tak vlčici." Pousmál se na mladšího, jak zmínil svou bývalou. Vzpomněl si přitom na první zážitky s Ryumee, na to, jak se poznávali, oťukávali, začali mít rádi... nu zkrátka na to, jak byli mladí. "Pověz mi něco o ní. Proč odešla, za předpokladu, že tě měla taky ráda, mi to přijde... no.... zvláštní." Pobídl druhého vlka.

Everett se samozřejmě na tak důležité události nemohl neobjevit. Byť byla před ním jeho družka velice strohá ohledně záležitostí smečky, to, že pomalu nastává čas, kdy se starý Ordo vzdá svého postu a ten tedy právoplatně připadne Ryumee, odtušit dokázal. Ať už to bylo kvůli Ryině zvýšené nervozitě či samotným biologickým hodinám, neúprosně tikajícím pro starého černého vlka. Aby pravdu řekl, doufal však, že s zím Ordo počká až na moment, kdy budou Everettova a Ryina vlčata, tedy druhý vrh, trochu odrostlá, ne těsně před jejich narozením. Na shromáždění, jehož účel již předem tušil, se proto vydával značně neochotně. Nakonec však dorazil a postavil se zhruba někam mezi ostatní Aesty. Výjimečně nezaujal místo vedle své družky, která teď stála po boku odcházejícího Orda. Tak a je to tady. Hlasitě vydechl, když se Ordo ujal slova. Dále potichu stál po boku ostatních a jakmile byla slova o tom, žze se Ryumee stává novou Fortis, vyřčeny, dokonce se přemohl k zavrtění ocasem a drobné pokloně.

Narozdíl od Ryumee, Everett moc dobře věděl, proč se do své družky zamiloval. Byla prostě dokoalá. Zvládala se starat o smečku, ve které byla na vysoké pozici, ale přitom nezanedbávala rodinu. Do toho byla velice zkušenou léčitelkou, přísnou, ale hodnou. Ani ty nejkomplikovanější nemoci nedokázaly na její vědomosti vyzrát. Nu, zkrátka byla perfektní. To Everett, ten nezvládal ani jedno z výše zmíněných věcí. O smečku se ze své pozice starat nemusel, ale o rodinu ano a i to zvládl na začátku života svého syna zanedbat. A jako astrál byl skoro k ničemu. Semtam dodal jednomu z vlčat nějaké vědomosti, ale jinak se ani jednomu aktivně nevěnoval. To možná nebyla jeho chyba, vždyť tři ze čtyř vlčat, které nebyly jeho, byly samy dětmi astrálky, ale stejně... vinil se za to. Upřímně, poslední dobou se však vinil za možná až moc věcí.
Nyní Everett povytáhl obočí, když mu Ryumee věnovala pohled, jakoby byl on sám malým vlčetem a ne někým, kdo je má učit. Už se skoro chtěl ozvat, ale družka ho nepustila ke slovu. A tak jen mlčel a zaposlouchal se do jejích slov. Její monolog rychle skončil a on se tak mohl zamyslet co bby to mohlo být. Ukázalo se, že nakonec není tak hloupý, protože mu to ani netrvalo tak dlouho. Věděl to skoro hned. A zalapal po dechu, "Ryo, ty jsi,,," Zadíval se na ni s vykulenýma očima. "Ty jsi březí?" Měl co dělat, aby nezačal skákat radostí jako tygr z medvídka Pů na svém ocase. "Tak přece budeme mít další mladé!" Vypískl nakonec a otřel se o svou drahou čenichem. "Jsem tak rád... tak rád." Zašeptal.

Stejně jako zbytek skupiny rodu, jenž obdržel svatbou se svou družkou Ryumee, se i on vydal z území Přízračných až daleko na Pláž, naopak blíže k území nihilského království. Everett se pohyboval zhruba uprostřed skupiny, nepletl se své družce do vedení rituálu, ale zároveň ani nezaostával. Prostě tam tak nějak... byl.
Jakmile dorazili na místo, fialový dvourožec se poslušně postavil na stráž. Nikomu o tom neřekl, ale tiše snil o to, že taky smí projít rituálem. Že smí být plnohodnotným členem rodu, který mu tolik dal a nezanevřel na něj ani potom, co zanedbal výchovu svého prvorozeného syna. Věděl však, že to všechno jsou jenom sny a jemu se projít rituálem nikdy nepoštěstí, snad jen kdyby Ryumee zemřela. A na to nechtěl ani myslet, co by bez ní dělal! Zvlášť teď, když mu nesla už druhý vrh vlčat. Vrh, o který se mínil svědomitě starat.

Ryina poznámka Everetta uvedla přinejmenším do rozpaků. On sám často vyžadoval, aby ostatní vlci důsledně zdravili ostatní, přišlo mu to jako základní projev slušnosti. Vtloukal to do hlavy jak vlčatům svým, tak svěřeným v rámci profese astrála. A teď na to sám zapomněl! Ach běda. Kdyby nebyla jeho kůže skryta pod hustou srstí, jeho drahá by si mohla všimnout, že rudne. "Oh, promiň. Byl jsem tak překvapen, že tě vidím - víš, měl jsem v plánu tě vyhledat, ale až po návštěvě Jeskyně - že jsem na to úplně zapomenul." Vysvětlil, ale dále už se tímto problémem nezaobíral. Měl důležitější věci na práci.
"Vís..." Everett se posadil vedle své družky a obtočil svůj dlouhý ocas kolem obou z nich. "Přijde mi, že jsi poslední dobou nějaká... no, ne nemocná. Nepříjdeš mi nemocná, možná trošku přepracovaná, ale..." Zamyslel se. "Nesvá, to je to slovo! Ano, myslím, že jsi nějaká nesvá. Jíš, piješ, staráš se o smečku, navenek je všechno v pořádku, ale já mám stejně pocit, že se v tobě něco změnilo." Upřeně se na Ryumee zadíval. "Ryo, o co jde?" Zeptal se napůl zvědavě, napůl starostlivě.

Everett se pomalu blížil k hvězdné jeskyni. Plánoval se tam poradit s hvězdami, co by měl dělat se svou družkou. Připadala mu... nesvá, ale nevěděl, jak tento problém uchopit a jak s ním pracovat. Od jejich velké hádky uplynulo už mnoho týdnů a od té doby se stihli usmířit a navrátit život tam, kde byl předtím, ale od té doby, zvlášť poslední zhruba čtyři týdny, mu přišlo, že smečková lex zase není ve své kůži. Možná je jenom přepracovaná, opět. Proběhlo mu hlavou. Něco mu však říkalo, že tentokrát to bude něco většího.
Jak tak šel, celý zamyšlený, dokonce si ani nevšiml, že se začíná blížit nejen k jeskyni, ale také k vlčici, se kterou po návštěvě hvězd plánoval mluvit. Až když stál jen několik málo metrů od ní, do čumáku ho udeřil výrazný pach. Nejen ten, který sdíleli všichni členové jeho rodiny, ale také pach osobní, který mohl patřit jenom jednomu vlku. Tím byla Ryumee. "Ach!" Everett zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s pohledem Ryiným. "Ryo! Zrovna jsem s tebou chtěl... no... mluvit. Jo." Zakoktal se.

Everett před nedlouhou dobou vylezl ze svého pelíšku ve smečkové noře. Dnes vstával pozdě. Neměl nic zvláštního na práci, a tak vyspával dlouho. Chtěl se dnes poohlédnout po jednom ze smečkových vlčat a něco toho drobka naučit, ale nespěchalo to, a tak ani on neběžel. Kdepak, vycházkovým krokem se procházel po starém hvozdu, čichal ke kytičkám a proháněl motýly. Choval se trochu jako vlče samotné, ale což, každý někdy musí vypustit své vnitřní vlče. Najednou narazil na stopu Světlušky. Byla relativně čerstvá, mladá vlčka nemohla být daleko. Everett zrychlil krok, hodlal jí totiž uštědřit lekci s panem učitelem. Tak se soustředil na sledování stopy, že si ani neuvědomil, že i on je sledován. Když ho S'Arik oslovil, vyskočil proto, jakoby byl přistižen při nějakém nekalém činu. "Uh, také zdravím, Ordo." Pokýval hlavou. Pak se zamyslel. "S Ryumee jsme se zrovna včera usmířili po naší druhé větší hádce, mám z toho dobrý pocit. Něco chystáme, ale myslím, že ti o tom ještě nemohu říci. Každopádně, zbytku rodiny se snad daří dobře. Ghu'lasse jsem nedávno viděl a byl v plné parádě, skoro jakoby byl zamilovaný. Nevím o nikom jeho věku ve smečce, ale snad jedině M'Raan, ale taky by to mohla být tulačka. Kdo ví, hlavně že je šťastný. A Tim? Ten je teď v sedmém nebi z Tulipánka, i za něj jsem rád." Pousmál se a po chvíli opětoval otázku. "A co ty, jak se ti daří? Vidím, že sis právě ulovil snídani, snad bych také měl sehnat něco k snědku." Pravil.

Evík trochu popotáhl obočí, když se mu mladá vlčice poklonila skoro až k zemi. Nakonec nad tím však pokrčil rameny. Asi to tak mají v krajích, ze kterých pochází, ve zvyku. Kdo ví, třeba jsme to měli ve zvyku i my... kdybych si z toho teda něco pamatoval. Ušklíbl se nad tou myšlenkou, pak se však zase obrátil k Malce.
"Kterého léčitele?" Nastražil uši. Jeho rodinného příslušníka, rodinného příslušníka nebo rodinného příslušníka? Musel se nad tím pousmát. Vynechal Norek, ale to mu v tuhle chvíli nijak nevadilo. Však skoro ani nevěděl, že existuje, tak dlouho ji neviděl. "Máme jich víc." Dodal odlehčeně.
Pokýval hlavou. "Ach, tak to chápu. Je dobře, že se chceš vyléčit a odvděčit se nám, smečka si takových gest cení." Odpověděl a na vlččinu otázku poté přikývl. "Ach ano, jednou jsme se zavázali k tomu, že tě ochráníme, tak tě ochráníme. Tak moc, jak to bude v našich silách." Usmál se, jakoby to bylo něco samozřejmého.

Uplynul nějaký čas, co Everett svou družku neviděl. Co se tak šeredně rozhádali. A co hůř, atmosféra mezi nimi byla stále napjatá, bylo to cítit v pelechu, kterému se teď jeden nebo druhý střídavě vyhýbali podle nějakého nepsaného pravidla. Everett toho však už měl dost. Hněv z předchozí hádky už dávno pominul a on si začínal uvědomovat věci i zRyiny perspektivy. Nejenže teď už chápal, co tím myslela a proč byla tak naštvaná - však on by se také naštval, kdyby někdo jiný nazval GUláše nepovedeným - dokonce teď zvládal pojmout i fakt, že Ryumee je jako smečkový lex věčně přetížená a přepracovaná. Zkrátka, srovnal si to v hlavě a rozhodl se, že se musí s Ryumee usmířit. A nejlépe dnes. Nejdříve se však musí poradit s hvězdami, jestli dělá správně. Tak, jakoby to udělal správný Estrelák. Tak, jakoby to udělal on.
A tak se tedy vydal průsmykem k jeskyni. Tam se neodehrálo nic dramatického - alespoň zatím - prostě se jen posadil a začal zírat na hvězdy a snažit se z nich něco vyčíst. Takové běžné přizračné činnosti, nu.

Trhl sebou nad Ryinou reakcí. Nečekal to. Navrhl to, protože si myslel, že přesně nad tím Rya přemýšlí. Že přesně to tajně chce, aby jí tak mohl dokázat, že se skutečně změnil a tentokrát už bude dobrým otcem. Očividně ne. "Tak promiň, byl to jen návrh. Nemusíme se do toho pouštět." Pokrčil rameny. Ale Rya pokračovala. Everett měl chuť utéct, utéct a už se nevrátit. Nechat celé členství ve smečce, celou rodinu i všechno spojené s jeho rodem za hlavu a být konečně volný. Tolik pro Ryumee obětoval, jen proto, aby se k němu ve výsledku takhle chovala. Aby se k němu chovala tak, jakoby ani poslední měsíce nebyl dobrým rodičem, přestože kvůli rodině obětoval svůj tak dlouho milovaný životní styl. Ale rozhodl se, že tentokrát neuteče. Dnes ne. Dnes bude bojovat. "Podívej, nemusíš se mnou souhlasit." Prohlásil najednou rázně. "Ale nadávat mi, že ani nevím, co je to být rodičem, poté, co poslední měsíce dělám první poslední, abych byl dobrým otcem, to si líbit nenechám." Zavrčel, najednou i on zněl poněkud agresivně. Zdálo se, že se tu schyluje k pořádné manželské hádce.

Posadil se a udělal si pohodlí, jakmile mu vlčice podala neurčitou odpověď, čekajíc, že to třeba ještě nějak rozvede. Dokázal odtušit, že i kdyby ji nakonec měl přece jenom vyhodit, bude tohle na delší dobu. A jak se po chvíli ukázalo, vlčice svá prvotní slova rozvedla a Everett usoudil, že vyhazovat ji by nebyl dobrý nápad, zvlášť ne vzhledem k faktu, že jeho družka je ve vedení smečky. "Neboj, s takovou tě nikam vyprovázet nebudu." Zasmál se odlehčeně, jakmile mu bylo všechno vysvětleno. "A ostatně." Zadíval se na její zavázanou nohu, jeho pohledu neušlo ani chybějící křídlo. "Ani si nejsem jistý, že bys to vzhledem ke svému stavu zvládla." Ušklíbl se. "Proč vlastně nejsi v noře nebo někde, kde bys mohla odpočívat? Procházet tak blízko k hranicím a zároveň tak daleko od doupěte mi nepřijde ani trochu jako dobrý nápad, co kdyby tě nějaký vetřelec zřídil ještě víc, než už teď jsi." Zeptal se starostlivě. "Jestli jsme ti skutečně poskytli azyl - a věřím, že ano - smečka by se za tebe při nějakém útoku postavila, ale asi těžko se za tebe postavíme, když vůbec nebudeme vědět o tom, že se něco děje."
"Ach, nepředstavil jsem se." Everett se zarazil. Skutečně jsem na to mohl zapomenout? No jo, stárnu. Zazubil se nad svou vlastní zapomětlivostí. "Mé jméno je Everett, celým jménem Everett Estrela do Norte." Řekl a s těmito slovy vystřihl slečně Mal ukázkovou poklonu.

Zavrtěl hlavou a uculil se. "Nejsi první, kdo si to myslí. Ostatně, ještě když jsem byl sigmou, byla mi pozice venatora nejvíce navrhována. Ale já se nakonec rozhodl pro astrála, nu." Zdálo se mu, že se konverzace konečně začíná ubírat správným směrem. Konečně! To, co se stalo potom, ale absolutně nečekal. Menší vlk na něj vyjel, jakoby mu Everett právě zavraždil jedno z těch jeho vymodlených vlčáteček. Evertt proto stál jako opařený a neúmyslně tak poslouchal, co to měl Roihu skutečně na srdci. Jak to s ním může Andělka vydržet... Proběhlo mu jen hlavou krátce. Jakmile Roihu konečně dokončil oba své proslovy. fialový se celý otřepal, jakoby ze sebe mohl setřást všechno to traumíčko, co mu druhý právě způsobil. Nejdříve se chtěl hádat, ale jeho něžná povaha mu to nedovolila nebo tak něco, no zkrátka nakonec jen umírněně prohodil: "Tak tohle nemám zapotřebí," a jal se odcházet. Pokud ho tedy Roihu nezastavil, za chvíli už směřoval k novému doupěti.