Príspevky užívateľa

Opět jen povytáhl obočí, překvapen Roihovo ostrou reakcí. Řekl to spíš ze srandy pro odlehčení situace, nečekal, že i takovýto nevinný vtípek Roiha tolik popudí. "Vlastní jedno, ano." Pokýval hlavou. Další vlčta si přimyslet nemohl, to by nedávalo smysl. "Prošel jsem však astrálovskou zkouškou. Úspěšně, což znamená, že teď rád vypomužu při výchově vlčat ostatních párů, i když další vlastní zatím s Ryumee neplánujeme." Vší silou se snažil udržet si klidnou tvář. Nechtěl se nechat dopálit k něčemu nerozvážnému, zvlášť, když šlo o člena jeho smečky. Roihovy poznámky na něj však působily stejným efektem, jakoby mu někdo přejížděl drápem po chodidle.
Nevydržel to však dlouho. Ne že by se chystal do útoku, to ne. Jal se však jakési konfrontace. "Poslyš, Roihu." Vyprskl po chvíli, najednou zníc stejně znechuceně, jako Roižn sám. "Co proti mně máš? Nic jsem ti neudělal, ale jakoby ses mi vysmíval každou větou. Seš vždycky takovej?" Zeptal se poté kysele. Ve skutečnosti byl však spíš zoufalý. Už nevěděl, co s Roihem dělat. Vždyť se přece chtěl jenom kamarádit, a Roižn tohle!

Everett si toho vražedného pohledu všiml, snad proto si stále držel odstup. Neměl hady rád a aby pravdu přiznal, ve skutečnosti se jich i malinko bál. Ale jenom malinko, jinak přece byl hrdou hlavou rodiny, nebojácným astrálem a aspirujícím starším.
S respektem se díval na pana hada, když se k němu zvíře na chvilku přiblížilo. Byl však rád, když zalezlo zpátky pod Cielovu srst. Na Cielovu otázku se jen odlehčeně zasmál. Ha, dobrý vtip. I když možná to nebylo zas tak daleko od pravdy, Everett by se skamarádil i s myší, kdyby uměla mluvit a přesvědčila ho, že ji nemá sežrat.
"Ach ano. Mám ji totiž rád." Pousmál se, zasněný myšlenkou na svou krásku. Byl rád, že to někdo konečně viděl, zatím se setkal se samou kritikou svého chování. Neprahnul zrovna po uznání, ale... nu, bylo pěkné, když si jeho snahy někdo jednou za čas všimnul. "Co ty, máš taky někoho rád?" Vyzvídal.
Pokýval hlavou. Tohle chápal, taky se k hvězdám obracel málokdy. K většině ezo věcí, co Přizrační prováděli, měl docela blízko, ale zrovna mluvení ke hvězdám to nebylo. Proto to provozoval hlavně během nějaké slavnosti nebo tak něčeho, kde bylo klíčové ne hvězdy, ale to, že vlci byli pospolu a dohromady se o něco snažili. Nebo aby potěšil Ryumee, ta totiž k hvězdám měla blízko velice.

Everett povytáhl obočí, když spatřil toho Roihova ksichta. Co jsem zase udělal špatně? Zatrvářil se nešťastně, byl teď asi jako nevinné štěně, které právě dpstalo seřváka od svého astrála za to, že se při lovu zatoulalo od skupiny. No zkrátka se necítil z Roihova chování nijak dobře. "Jak myslíš." Pokrčil rameny a vzápětíi přikývl. "To se říká, to máš pravdu. Já bych se toho asi nedržel, ale ty jsi ten rimor, žejo, tak to asi víš líp. Každýmu jde něco, já jsem zase ekspert na výchovu. Teda doufám." Zasmál se odlehčeně, doufajíc, že si to těmuito slovy u Roižna urovná a vykouzlí mu i třeba nějaký ten úsměv na tváři.
Nezdálo se však, že by to pána hovňáka hnědáka obměkčilo. Furt se tvářil tak nějak podezíravě. zvláštně... zkrátka nepřátelsky. "Ach, to chápu. Nechápal jsem, že jsi v té době nestál o moc přátel, protože já bych se určitě naopak o své přátele rád opřel. Ale každý jsme jiný, nebudu ti svůj styl života vnucovat, samozřejmě. Když chceš, klidně si buď samotářem, mně to může být koneckonců jedno." Pokrčil rameny, pomalu ztrácejíc naději na nějakou kloudnou konverzaci s tímhle kusem vlka.

Everett se procházel po planině, raní mlhou notně zastřené. Neměl na dnešek nic důležitého v plánu a tak se prostě potuloval. Přemýšlel přitom nad událostmi posledních dní, nad táborem, který museli přesunout, a nad úplně podmáčenými - o mnoho víc než obvykle - močály i kusem Starého hvozdu. Jak rychle se jim hory staly domovem, když ještě před pár týdny, během zimy, se do nich ani nesmělo! Počasí bylo zábavné, bylo vtipné, jak rychle se jim díky němu měnil život. To všechno Everettovi procházelo hlavou. Jistě by se tam našla i myšlenka na rodinu, kterou se nedávno s družkou Ryumee rozhodli rozšířit, dále na svého zatím jediného, už odrostlého synka Guláše, dokonce i na Orda, který se sice zotavil z nemoci, přesto nevypadal ani trochu dobře. Zkrátka přemýšlel tak nějak nad vším.
Byl do přemýšlení na tolik zabraný, že si skoro ani nevšiml vlčice sedící uprostřed planiny, a tak, pokud neuhnula, do ní prostě a jednoduše vrazil. "Uh, promiň." Prohodil zmateně, jakmile se vzpamatoval z prvotního šoku, Potom se zamračil, když se na vlčici podíval. Ne však nepřátelsky, spíš přemýšlel, co tu vlčice dělá. "Ty nejsi od nás, ne? Nejsi cítit jako my." Everetta zaujal vlččin specifický pach, zřejmě ještě posílený vúní rostlin, z kterých jí byly dělány léky a obvazy na ránu. "Nezlob se, ale pokud nejsi novou členkou jako třeba Ancunín, budu tě muset vyprovodit za hranice smečky." Mno jo, členové zřejmě nebyli tak dobře informování o jejím azylu, jak by si Malka přála.

Zatímco se Ghu'lass připravoval k boji, Everett připraven nebyl. Místo toho se zasnil. Přemýšlel nad tím, jak moc Gulášek vyrostl, jak byl už veliký a silný. V tuhle chvíli mu byl poměrně rovnocenným protivníkem v boji a brzo i v taktických věcech, jako byl třeba lov. Ještě si ho pamatoval, jak byl malým špuntem, sotva schopným přeplazit se přes pelíšek k matce Ryumee na kojení. Ach, jak ten čas rychle běžel!
Zasnil se tak moc, že ani nezaregistroval, že se jeho syn pustil do boje. Nestihl tedy uskočit ani se pustit do protiútoku schytal to rovnou do plece. Nešlo o nijak hlubokou ani bolestivou ránu, důležitý byl spíš moment překvapení, který se Gulášovi v tomhle okamžiku nadmíru povedl. "Au!" Vyjekl proto Everett, než si uvědomil, že teď vlastně bojují. Proto po chvíli potřásl hlavou, aby z hlavy vyhnal uraženéo myšlenky, a jal se ohnat zpátky. V (doufejme) nestřeženém okamžiku vystartoval synovi po boku. Jestli se mu útok však povedl, to už bylo ve hvězdách.

Everett povytáhl obočí, když Cielo nechal hada zalézt do jeho srsti. To jsou mi móresy... Zavrtěl hlavou. Tohle by žádnému hadovi nedovolil, a už vůbec by si ho nebral za mazlíčka - jak se později dozvěděl. "Neviděl, neviděl." Přitakal však prvně, než se vůbec informaci o mazlíčkovství dozvěděl. Poté jen pokýval hlavou, stále trošku zaražený, a v zápětí vystřihl hadovi ukázkovou poklonu. "V tom případě i tebe zdravím, Nio." Choval se teď s hadovi podstatně zdvořileji, že by si na něj však sáhnul nebo tak něco, to stále ehrozilo.
"Ále." Mávl tlapkou. "Nic zajímavého. Jen tak obcházím území. Chápeš, od té doby, co jsem Ryumee slíbil, že se přestanu toulat, často podnikám výlety po těch částech území, do kterých se obvykle moc nevydávám. Třeba zrovna sem." Pousmál se. "A co ty? Ty ses, předpokládám, přišel koukat na ty hvězdy? Nebo s nimi snad mluvit? Doufám, že neruším nějakou vtou konverzaci nebo tak." Dodal. Konverzaci s hvězdami by rušil nerad, ještě by se hvězdy rozhněvaly a seslaly na něj nějakou přišernost. A to nechtěl.

Roihu nevypadal, že jeho názor sdílí, byť se ani nijak neohradil Everettovi to přišlo zvláštní, většinou byli Přízrační celí žhaví pomluvit nějakého Azaryňana, kterého tuhle potkali na hranicích dělat něco hloupého. Roižn však tak nevypadal. Everett potřásl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky, že je snad jejich tajným poslem a zrádcem smečky Přizračných nebo tak něco. Takhle o svých spolunorovnících přemýšlet nechtěl. Roižn možná byl trochu podivín, ale to z něj přece nedělalo hned zrádce, no ne? Everett se na druhého vlka poněkud falešně usmál. "Doufám v to." Prohodil neutrálně. "Ale upřímně řečeno, nevím. Přiznám se, že jsem nikdy na vlastní oči žádného člena Azarynu nepotkal, tak nemohu posoudit. Pečlivě se jim vyhýbám, ale podle toho, co jsem slyšel, ty bys měl taky." Potřásl hlavou moudře. Holt už byl takový naivní, že věřil každé lži i polopravdě o Azarynských a nikdy si je nešel ověřit. Proč by mu taky členové jeho smečky lhali, že.
"Hm, nevím, jestli mi to dává smysl, ale dobrá tedy." Odpověděl na Roihovu větu o tom, že v té době nestál o přátele. Povšiml si mezitím, že se tń Roihova hlasu změnil. Nezněl však nešťastně, jako by Everett snad i čekal, po tom, čím si Roihu prošel, ale spíš nepřátelsky. To Everetta zaráželo. Snažil se přece ze všech sil získat si vlkovy sympatie, tak proč se mu to pořád tolik nedařilo?! Nechápal, byl přece nanejvýš milý, ale druhý zněl pořád tolik... podezíravě. Jakoby měl Everett něco skrývat, to však nebyla pravda. Everett byl čestný vlk.

"Chápu." Odpověděl jen krátce. Nevěděl, co na to říct. Posral to, to věděl už dávno. Jen nevěděl, že tolik. Když ztratil Ryinu důvěru a rozhodl se proto, že se nebude tolik toulat, myslel si, že si ji tím hned zase získá a všechno bude zase sluníčkové. jako předtím. Ačkoliv, ono to vlastně nikdy nebylo sluníčkové. Ne s Gulášem, kterého Ryumee už před porodem neměla ráda. Netěšila se na něj tolik, jako Everett, vlastně ani do samotné březosti se jí nijak nechtělo, Everett ji musel dlouho přemlouvat. Co když... Napaslo ho najednou. Jak tak přemýšlel po březosti, napadlo ho, že by to mohli zkusit ještě jednou. Chvíli si říkal, že by na to Rya už nikdy nepřistoupila, když pro něj něco takového udělala a on ji tolik zklamal, ale pak usoudil, že za zkoušku nic nedá. "Co když to zkusíme znovu?" Zeptal se nejistě. Teď když to vyslovil, začal se bát, co na to jeho družka řekne. "U Guláše už je pozdě, ale co když mi dáš možnost ukázat ti, že dokážu být i dobrým otcem?" Navrhl, vyklepaný jako ratlík.

Hrdě, ne však pyšně se zasmál. "No ano, vážně." Přitakal. Na její další údiv se jen - opět - zvonivě zasmál. "Jo, princové. Dokonce se tak jmenují jejich posty. Princ, vévoda, koncil a tak. Sám je všechny neznám, maj to komplikovaný." Ušklíbl se a na její další nevěřícnou otátzku pak jen zavrtěl hlavou. "Neboj, nikdo se tomu nesměje. Cožpak ty by ses tomu smála?" Zeptal se, teď zase on s nevěřícností v hlase. Jemu už to připadalo zcela normální. ||Každá smečka byla jiná a byť si uvědomoval zvláštnosti jistých smeček, když na území Norestu prve přišel, nyní už to ani moc nevnímal. "Takové divné myslíš? To je, ale jeden si zvykne." Pokrčil rameny.
"Nelžu!" Zaraženě se zasmál. "Přísahám!" Dodal poté, skoro jakoby si přál, aby mu to druhá vlčice věřila. "A ne, Alfa nejsem. Má družka je Beta, ale to je tak nejblíž, co mám k Alfování. Já jsem Aesta, tedy něco jako Delta." Odpověděl, stále se smějící. "A ano, myslím, že náš Ordo skutečně má rod delší než já. Ale nejsem si tím jist, moc se tak nepředstavuje." Pokrčil Evík rameny.

Smutně potřásl hlavou. Nevěděl, co na to své družce říci. Rozhodl se proto se jí na to prostě zeptat. "Co by ti pomohlo věřit mi, že vám už neuteču? Mám úplně přestat opouštět území smečky? Trávit čas pouze s tebou a Gulášem, s výjimkou smečkových poviností? Já už totiž nevím,m co dále dělat, aby ses nebála." Vypadlo z něj nakonec. Hlas se mu trochu klepal, vlastně ani pořádně nechtěl vědět, co si na něj Rya přichystá, ale jinou možnost neměl. Musel se jí na to zeptat a případně se snažit plnit její požadavky, pokud chtěl, aby zůstala jeho družkou. A to on chtěl, měl ji totiž rád. Moc.
Pokýval hlavou. "Myslím, že máš pravdu, s hvězdami sis vždy rozuměla více než já. Jáu k nim sice takéo mám blízko, ale nerozumím jim tak dobře. Ale myslím si, že nám hvězdy samy ukážou, jak to má být. Pokud si to budou hvězdy přát, S'Arik zemře nebo se svého postu vzdá. A ty budeš Ordo. Pokud si tvé vedenísmečky hvězdy nebudou přát, zůstandeš Lexem. Myslím, že je to snadné. Ostatně, S'Arik by si tě nevybral jakou svou zástupkyni, kdyby nevěřil, že si to tak hvězdy přejí. No ne?" Zadíval se na druhou vlčici a povzbudivě do ní šťouchnul. "Ale dobře. Taky bych byl rád, kdyby se S'Arik uzdravil. Myslím, že jeho čas ještě nenastal, ještě ne."

Everett povytáhl obočí. "Jak jako nevrátím?" Zeptal se. "Jakože mě ta nemoc skolí? To ne, já bych se nenechal." Zašklebil se. "Nebo myslíš z některé ze svých toulek? Víš, že ty jsem po podzimní rovnodennosti dost omezil, abych mohl být více s tebou a Gulášem." Vyslovil po chvíli svou další myšlenku. "Když jsme u Guláše, mám pocit, že mě konečně začíná mít rád." Pousmál se Everett. "Jsem moc rád, že ho mám. Vlastně, že ho máme oba." Dodal.
"Kdyby zemřel? To je snadné, novou Ordo by ses stala ty." Odpověděl. Ve skutečnosti to vůbec snadné nebylo, taky si to nedokázal představit, ale nechtěl vlčici přidělávat ještě více starostí. Nechtěl, aby si myslela, že to nezvládne. Ačkoliv to neviděl moc rád, upřímně, doufal, že třeba přemluví svou družku k dalším vlčatům, zároveň ale věděl, že pokud se skutečně stane novou Ordo, vlčata budou muset jít stranou, Už tak měla dost starostí se smečkou a kdyby ordovala, bylo by jich jistě ještě mnohem víc. "Myslím, že stejně dobrá jako S'arik být dokážeš. On byl jistě také nervózní, když se stával Ordem nebo jakkoli postupoval v hierarchii smečky. A vidíš, nakonec to zvládl a jako Ordo je skvělý." Snažil se svou družku podpořit. "navíc, vždycky tu budu ještě já. Pokud se skutečně staneš Ordem, rád si s tebou smečkové povinnosti rozdělím, ve dvou se to lépe táhne a přece jenom jsem tvůj partner, musím ti pomáhat. Navíc budeš mít nového Lexe - třeba Tima - který ti jistě taky bude velmi nápomocen. A coelové jakbysmet." Pousmál se.

Everett zrychleně dýchal. Netušil, co se děje, proč se to děje a taky proč se to usí stát zrovna jim. To nemohou být chvilku v klidu? Hned jak se zbaví té ohromné zimy, musí přijít něco dalšího! Everett potřásl hlavou. V tu ránu dostal příkaz od své partnerky a rozhodl se ho okamžitě následovat. Ať už proto, že byla jeho drahou, nebo lexem, Ryumee měla samé dobré nápady. A tak se rychle otočil a rozběhl se zpátky k táboru.
Zatímco Ryumee někde lovila Tima, Everett vlezl do smečkové nory a začal hulákat na všechny přítomné. "Vstávejte, honem! Voda se vylila z břehů, budeme se muset evakuovat!" Chvíli počkal, jestli se všichni z nory vydrápou. Předpokládal však, že ano, nebo zemřou. Pak ještě jednou noru obešel, hledajíc opozdilce a ty, které jeho hulákání nevzbudilo, nakonec jí věnoval poslední smutný pohled a vylezl zase nahoru, Tam už čekal Ordo. "Voda se vylila z břehů." Oznámil stručně. "Přímo u jezera jsem nebyl, ale močály jsou pod vodou, očekávám tedy, že okolí jezera - tmavozelená planina a tak - na tom bude podobně. Navíc se voda velice rychle zvedá, nezbývá nám, než evakuovat tábor. " Dodal po chvíli a rozhlédl se kolem sebe. SˇArik, Tim, Rya, Tulipánek... "Viděl jste někdo vlčata? Musíme zachránit vlčata!" Už už se chystal je jít hledat, když tu si všiml Tima, který už vyrazil. Pouze tedy přikývl a obrátil se na přibíhající Mal.
"Všimli jsme si, řeka je úplně vylitá z břehů." Odvětil teď už o něco klidnějším tónem. "Ale počkat, tys byla nahoře? Jak to tam vypadá, je to moc zlé? Zbývá hodně sněhu?" Tohle byla důležitá informace, která jim mohla pomoci určit, jestili už mají to nejhorší za sebou, nebo je to nejhorší teprve čeká.

Everett se rozzářil, když se Ryumee neodvrátila před jeho čumákovým polibkem. Bylo to snad poprvé za dlouhou dobu, co se k němu chovala takhle vlídně. Poslední měsíce u nich doma vládla napjatá atmosféra, kterou až Everettova nemoc prolomila. Atmosféra, kvůli které se mu nikdy nechtělo zpátky do nory, ačkoliv věděl, že musí. Věděl, že musí být lepším otcem než dosud a tak jen tiše doufal, že mu Ryumee jeho chování v prvních měsících synova života už brzo odpustí. A během léčení se zřejmě stalo. Nu, je vidět, jak téměř smrtelná nemoc jednoho změní!
"Mám tě rád, vždyť to vís. Rád s tebou trávím čas." Ty poslední týdny až měsíce se tedy do toho musel spíše nutit, ale... jedna milosrdná lež snad přece neuškodí. A navíc, to, že na něj byla naštvaná, přece neznamenalo, že ji přestal mít rád. Věděl, že na to Ryumee měla plné právo. "Jak se vůbec cítíš? Teď nemyslím tu nemoc, spíš... celkově. Máš se dobře?" Otázal se poté a zadíval se družce do očí.

Hnal se lesem, zmateně pobíhal od jedné nory k druhé. Nechtěl nikoho budit, ale vypadalo to, že budou muset evakuovat tábor, tedy za předpokladu, že voda nepřestane takto rychle stoupat. Starý hvozd měl vesměs rovný terén, takže jakmile se voda vyleje z břehů močálů, začne se k norám přibližovat velice rychle. Vlčata! A jsou tam vlčata! Nesmíme přijít o vlčata! Everetta popadla taková úzkost, div že se nesložil. Nehodlal nechat chudáka Roiha s Anjel, aby přišli už o druhý vrh. Navíc vrh, který se do této doby zdál zdravý a prosperující. Proto se Ev nakonec rozhodl vstoupit do nor a vzbudit ostatní. S třesoucíma nohama se vydal ke vchodu... a potkal tam Ryumee. Zdálo se, že neměla ani tušení, co se stalo. No jistě, protože do té doby spala, jako každý normální vlk. "Ryo!" Vyhrkl. "Močály... voda... uh..." Snažil se ze sebe dostat, ale přes lapání po dechu to prostě nějak... nešlo. "Víš co, radši pojď se mnou." Navrhl nakonec a vydal se zase zpátky tam, odkud přišel. Pohyboval se rychle, běžel skoro tryskem. Očekával však, že mu Rya i přes své dosud nerozehřáté svaly bude stačit. Za chvíli proto byli u močálů. Hladina byla zase o několik desítek centimetrů vyšší, než když Everett prvně odešel. Šedofialový vlk se zastavil. "Zvedá se. Rychle." Řekl stručně a kývl směrem k vodě.

Everett neměl dost díly na to, aby si všiml, jak se jeho drahá právě cítí. Byl teď plně fokusován na léčení a hlavně na svou snahu přežít. A světe div se, ono to fungovalo. První den vypadal jako mrtvolka, ale den po dni se zlepšoval, až nakonec jen lehce pokašlával. "Myslím, že jsi to dokázala. Pomohla jsi mi. Děkuji ti, myslím, že jsi mi tímto doslova zachránila život." Prohlásil, když se nakonec poprvé zvedl a nespadl přitom. Nohy se mu stále třásly, ale dokázal stát a dokonce se i krátce projít po noře. A tak se takto vydal za Ryumee a nechala-li se, věnoval jí dotyk čumákem na čumák, možná do ní dokonce i podporně šťouchl, byla-li stále nějaká skleslá. Tentokrát už měl kapacitu na to, si všimnout, v jakém je stavu. Vypadala-li stejně jako před několika dny, nevypadala vůbec dobře. "Ryo, jsi v pořádku?" Otázal se tedy a zamračil se. "Nechytila jsi tu nemoc třeba ode mne? Pojď, taky by ses měla jít léčit." Navrhl jí a krátce zavrtěl ocasem.