Príspevky užívateľa

Pokrčil rameny. Nemohl k tomu Ryumee nutit. Byla už dávno dospělá, dokonce starší než on, a tak za ni nemohl rozhodovat. Navíc fakt nebyl konfliktní typ. "Jak myslíš." Pravil tedy smířlivě a přesměroval svou pozornost na tři malé kuličky, které se k němu postupně všechny sunuly.
Bylo zábavné pozorovat, jak se snaží zařít chodit. První se k němu vydal vlček s větším množstvím vlasů než zbytku těla. O toho se Everett obával nejvíce, skoro totiž nerostl. Alespoň chuť k životu mu nechyběla. "Jsi si jistá, že je v pořádku? Vůbec se mi nelíbi, jak je malý." Špitl k Ryumee a olízl ono vlče, snad za odměnu, že se k němu takhle připlazilo.
Druhé bylo vlče, které bylo už o něco větší. To, společně s jeho sestrou, rostlo jako z vody, Everett to ani nestíhal sledovat. Neplazil se, naopak se už pokoušel o chůzi. Vůbec mu to nešlo, upřímně. Přesto se nakonec jakýmsi tryskokulháním dokázal dostat až k němu. Everett se usmál. Byl rád, že je přesně tam, kde teď je.
Třetí byla malá vlčice, společně s Ryumee snad jediná samice z rodu, co znal. Snad až na Marielle, ale na tu rod Estrela do Norte dávno zapomněl. I ta už se pokoušela o chůzi a byla v tom trošku úspěšnější než její dva bratři. Stejně jako oni, i ona nakonec dokráčela k Everettovi. "Tak a teď vás mám všechny tři." Pravil se smíchem. "Vidíš, maminko, jak jsem populární?" Otočil se na Ryumee s jiskřičkami v očích. Teď už věděl, o co přicházel, když chyběl v prvních Guláškových týdnech.
"Mimochodem." Odkašlal si a lehnul si k mladým. "Už ses rozmyslela, jak je pojmenujeme? Myslím, že mají nejvyšší čas, však za chvíli začnou mluvit a nebudou se vědět představit?" Zadíval se na svou družku s očekáváním v hlase. Nechtěl na ni s tímhle tlačit, ale hodiny tikaly a vlčata skutečně rostla jako z vody, brzo bude čas je představit smečce a do té doby budou muset mít jména.

"Ach!" Vylezlo z Everetta jen, když ho Ravonny taktně opravil. Udělal ze mě pěkného hlupáka. Proběhlo Everettovi hlavou, ale nezlobil se. Proto místo trestu pro nebohé vlče - něco jako "za zesměšnění hlavy smečky" - se z Everettova hrdla vydral jen zvonivý smích. "Máš takovou pravdu." Pravil, když konečně udělal pauzu na nadechnutí. "Draví ptáci jsou vlastně jako my. A my se taky navzájem nežereme, snad jen kdyby nás postihl hladomor a my jsme neměli na vybranou." Rozhodl se, že z toho udělá pro mladého vlka užitečnou lekci. "Víš, zvířata se děli na predátory a na kořist. A tyhle dva termíny by se - alespoň obvykle . neměly míchat. Říká se tomu potravní řetězec, vís. Koloběh života." Pravil a střihl uchem.
"No nic, ale teď k věci." Potřásl hlavou, aby z ní vyhnal myšlenky na lov dravých ptáků a odkašlal si. "Srnu bys chtěl ulovit, říkáš? Kolik ti je, rok?" Zeptal se pro ujištění. "Hm, myslím, že na to už jsi dost starý, ano. Pojďme tedy nějakou najít, rád totiž učím praxí, teorie mě moc nebere." Pravil a s těmito slovy vylezl z vody a vydal se směrem k lesu. "Až nějakou uvidíš, zaječ. Teda ne doslova, spíš mi to pošeptej, ať ji nevyplašíme." Pobídnul mladšího vlka.

>> Starý hvozd

Pokýval hlavou. "Musí mít teď plno práce s Tulipánkem." Poznamenal a pokrčil rameny. To chápal. Sám teď nevěděl, kam se dřív hnout, a to jeho děcka ještě neuměly vylézt ani z doupěte. Co teprve až budou puberťáci!
"Skutečně?" Podivil se. Možná se v Ravonnym zmýlil. Nebo moc podle sebe soudil ostatní. On sám se totiž naučil lovit ryby až jako poslední z lovných zvířat. To mu byly už dobré dva roky a Ravonny vypadal, že mu do dvou let zbývá ještě dobrých pár měsíců. "Dokonce i dravé ptáky? To jsi teda velice dobrým lovcem, to ani já neumím." Pominul ten fakt, že je to zřejmě tím, že narozdíl od Ravonnyho nemá křídla. Jen ať si mladý užije svou chvilku slávy. "Je něco, co lovit neumíš a potřeboval bys to naučit, nebo už vše zvládáš a potřebuješ si to spíš procvičít?" Zeptal se se zájmem. Bude z něj dobrý lovec. A dobrý posila pro smečku. Pomyslel si šťastně.

Ha! Všimnul si to. Everett okamžitě stáhnul uši k hlavě, ale nezavrčel. Teď byl Ordem a nemohl si dovolit, aby si Roihu stěžoval, že se k němu snad chová neférově. A to i přestože by si spratek Roihu nějaké to zavrčení nebo tlapkou přes ksicht zasloužil, a taky komu by si stěžoval, když nad Ordem nikdo nestojí. Ale Everett takový nebyl. Byl v jádru srdce hodný vlk a rozhodl se proto, že se i s Roihem bude snažit vycházet. Ostatně vyhýbal se mu dost dlouho, teď je čas na to, aby mu dal konečně šanci. ¨
"Ach?" Zvedl proto překvapeně hlavu, když šumení Roihu - nečekaně, lol - zaregistroval. "Ale ne, jen procházím." Odpověděl a snažil se znít tak nenuceně, jak to jen šlo. Něco vzadu v hlavě mu říkalo, že mu tohle bez nějakého alespoň verbálního útoku neprojde, ale přesto se rozhodl odkládat konflikt tak dlouho, jak to jen šlo. Proto se jen falešně usmál a pokračoval v cestě.

Roihu nebyl jediný, kdo se dnes vydal hledat máky na louku po nich pojmenovanou. Brzy se k němu přidat i jeho starý přítel, jinak řečeno úhlavní nepřítel ve smečce a zároveň nový Ordo, Everett. Měl dneska celkem pěkný den a zrovna odběhl od vlčat vydat se na delší procházku, když si všiml nechvalně známého pachu. Ach nee! Jeho nálada okamžitě spadla na bod mrazu.Ale on se nevzdával. Byť před ním byl Roihu docela blízko, zdálo se, že je právě zaneprázdněn ne zrovna úspěšným lovem králíka. Když Everett jeho počínaní viděl, musel se uchechtnout. Doufám, že jako rimor je schopnější... Proběhlo mu hlavou a on obrátil oči v sloup.
Po chvíli se tedy rozhodl ho obejít. Měl naplánováno dojít až k jehličnatému lesu, ale vzhledem k Roihově přítomnosti se to rozhodl stočit zpátky k řece. Hlavně nenápadně... Everett našlapoval tiše jako myška, ale dlouhá tráva dnes byla proti němu, Každý jeho krok nepříjemně šustil a on jen musel doufat, že si ho nafoukaný spratek Roihu nevšimne.

Zazubil se. "Tak jo." Pčikývl a zaposlouchal se do Cielových slov. "Ach, chápu." Pravil pak jen krátce. Nakonec však ještě něco málo dodal. "Já se v životě s nikým neporval, abych pravdu řekl." Pokrčil rameny. "Nějak to rvaní nemám v krví, nepamatuju si ani, že bych se v dětství rval se svými sourozenci." Ach, sourozenci. Kdepak teď asi jsou... Proběhlo mu hlavou a on se nostalgicky pousmál. Neviděl je tak dlouho, že už si nepamatoval ani jejich jména. Jak vypadali by možná ještě z mysli vyhrabal, ale jména ne. Holt od své rodné smečky odešel ve velice mladém věku. A dobře udělal.
"Ach, myslím, že někdy v době, kdy její otec odešel. Ale od té doby, co je Lex - respektive ještě od doby, co bývala Aesta nebo Coelo, už ne. Teď už je ke smečce přivázaná jako loďka ke kotvě." Odvětil.

Rozvážně pokýval hlavou. "Tak bojovníkem anebo lovcem, říkáš." Prohodil a pousmál se. "V boji jsem nikdy nebyl nejlepší, tam bych tě možná raději odkázal na našeho coela, Hariuhu. Ale lovit tě mohu naučit. Když jsme tady u jezera, co se naučit lovit ryby? Umíš lovit ryby?" ODodal a rovnou vlčkovi položil první otázku.
Přikývl. "Ano. I když, spíš takový sekundární. O většinu věcí ve smečce se stará má družka, Ryumee. Je velice zodpovědná a schopná. Já jí v tuto chvíli pomáhám spíš tím, že se většinu času starám o vlčata. Tím neříkám, že by byla špatná matka, to vůbec, jen... jsem astrál, tak mám starání se o vlčata v krvi." Pousmál se na mladšího vlka. Starání se o mladší vlčata, třeba jako o tebe. Proběhlo mu hlavou a on se musel usmát ještě více. Ach, jak miloval svou práci.
"Zajímáš se o postavení? Jsi ambiciózní, to se mi líbí." Pravil s úsměvem neopouštějícím jeho líčka. "Zkouška se zopakovat nedá, avšak býti sigmou ti nebrání v povýšení. Jen budeš při svém prvním povýšení povýšen ze sigmy na aestu a ne z aesty na coela." Odvětil a slabě zavrtěl ocasem.

Apollyon nebyl jediný, kdo se tohoto teplého podvečera vydal k půknoční studánce, kdepak. Everett byl druhým vlkem se stejným záměrem. Pomalým krokem se blížil od údolí, kde teď v Ryině doupěti trávil nejvíce času, směrem k vodnímu zdroji. Pomalým, ale jistým krokem se blížil a blížil...
Když dorazil na místo, prvně si mladého vlčka nevšiml. Jen se posadil na břehu studánky a začal koukat na hvězdy, které se pomalu ukazovaly na stmívající se obloze. Najednou, snad kvůli zakřupání kamínků či jinému neobvyklému zvuku, Everett zvolně obrátil pozornost k jeho stvořiteli. Nespěchal a nebyl nijak vyděšen, jen se pomalu obrátil. "Ale, zdravím." Pousmál se na mladého vlčka, tvořícího grimasy ve vodě. Po chvíli si uvědomil, že ho vlastně ani nezná, brzo ho však zařadil mezi smečkové crony. "Ty musíš být Apollyon. Ryumee mi o tobě vyprávěla." Pousmál se. "Já jsem Everett, Everett Estrela do Norte. Jsem Ordem smečky, to je něco jako Alfa." Představil se.

Everettovi se dny trošku slévaly dohromady, aby pravdu řekl. Jak byl většinu času zalezlý v pelechu, neměl ponětí o čase, dokonce ani den a noc nedokázal rozeznat. Stávalo se, že se vydal ven zkontrolovat, zda je smečka v pořádku, a zjistil, že je vlastně uprostřed noci, takže každý normální člen smečky spal. A tak zase zalezl. Jindy se chtěl vydat na krátkou noční procházku, aby si protáhl ztuhlé tělo, a zjistil, že než aby vylezl do největšího, červencového poledního žáru, raději zůstane v pelechu.
A tak se většinu času věnoval miminům. Pozoroval, jak rostou, lovil pro ně, tulil se s nimi. Timothée už dávno malou rodinku opustil, a tak měli s Ryumee také čas pro sebe - alespoň dokud jim maličcí nerozuměli. Everett doufal, že to utvrdí jejich vztah. Udělal by pro svou drahouz totiž cokoliv, aby si ji získal.
Tento den se zrovna probral po krátkém spánku. Zvedl se, s mohutným zakňučením se protáhl a poté drcnul čumákem do Ryumee. "Vstávej." Špitnul. "Jdi se taky třeba projít, vždyť už tu ležíš hrozně dlouho. Za chvíli z tebe bude invalida." Zašklebil se a přisunul si jedno z mláďat k sobě, snad aby Rya pochopila, že otcovství bere vážně a taky že teď je řada na ní, aby šla oběhnout smečku a něco ulovit.

Pokýval hlavou. "Ach," vylezlo z něj jen. Co ta příbuzná musela provést, aby kvůli ní vykázali celou její rodinu? Everettovi se to nelíbilo. Nepřišlo mu vhodné kvůli činům jednoho vyloučit celou rodinu, ale co už, neznal přece všechny okolnosti. A také nihilská smečka byla založena na něčem trochu jiném, než smečka Přízračných. Na monarchii. Ušklíbl se. Ani on nebyl příznivcem monarchistického systému.
Otřásl se. No jo, o tom mi asi měla říct, co? Pokrčil rameny. V alfování se zatím moc nevyznal, právě proto nechával většinu svého nového postavení na své družce. "Neřekla. Musela na to zapomenout." Pravil proto.
"A jaké povolání bys rád vykonával?" Zeptal se se zájmem. Nedokázal si vybavit povolání, které by zahrnovalo koupání se ve vodě. Plavce nemáme. Ušklíbl se. Netrpěluvě proto čekal, co z mladého Ravonnyho vypadne.
"Ach, crona. To je vlče." Pousmál se. "A zkouška závisí na tvém vybraném povolání. Protože to povolání bude tvým hlavním posláním po zbytek svého života. " Odpověděl klidně a posadil se. "Musíš se zdokonalit jak v praxi, tak teorii. S tím ti mohou pomoci buď vlci, co tvé vybrané povolání už vykonávají, nebo já a ostatní astrálové. Zkouší tě pak Ordo či Fortis, takže vlastně já, no a Ryumee samozřejmě." Pokýval hlavou. "Ale nemáš se čeho bát, neúspěch ve zkoušce neznamená vyhazov ze smečky. Jen z tebe bude místo Aesty Sigma." Rozvážně pokýval hlavou.

I on v rozlehlé skalní místnosti sledoval, jak tři malincí postupně začínají ochutnávat život. Životem tedy bylo myšleno mléko, neboť nic moc jiného maličcí nemohli v tuhle chvíli dělat. Neviděli, sotva něco slyšeli a pohybovat se nyní ještě taky vpodstatě neuměli. I tak však Everettovi připadali krásní. Moc krásní. Přemýšlel, zda mu stejné myšlenky běžely hlavou i ve chvíli, kdy docházelo k narození Guláše, ale za boha si nemohl vzpomenout. Jakoby na ten den zapomněl. Nu což, teď se tím nehodlal strachovat. Vzpomene si později.
A tak tam sledoval mladé a usmíval se na Ryumee. Na tu také přikývl, když zahlásila, že je unavená. Dávalo to smysl, měla za sebou těžký den. A tak se jen pousmál, popošel k ní a lehl si, pokládaje jí hlavu na hřbet. A netrvalo dlouho a hromadné oddechování pomalu ukojilo i jeho ke spánku.

Pokýval hlavou, usilovně se snažíc vlka pochopit. Jenomže mu to moc nešlo. Zrovna Roiha neměl ani trochu rád a trpěl ho ve smečce jen proto, že nebyl konfliktní typ a nechtěl způsobovat problémy. Už nejednou ale kvůli Roihovi měl chuť do něčeho praštit. "Takže jako Roihu, akorát... milejší?" Zeptal se opatrně. Chápal, jaké to je, když někdo potká speciálního vlka. Sám to přece zažil s Ryumee, u nich bylo už od začátku jasné, že mezi nimi něco je. A pak už se to jen zlepšovalo.
"Ta vlčice tě napadla? Tady? Mezi Přízračnými?" Vykulil očka. Tak boj dvou Přízračných, to ještě neviděl. Přízrační byli velice mírumilovná smečka, konflikty se snažili řešit diplomaticky a bez použití síly. Měl to rád, neboť to odpovídalo jeho přirozené povaze. "Chápu tě. Já něco společného mám s Ryumee, mohu být jen rád, že ona se ještě nerozhodla Norest opustit." Přikývl. A že mou přítomnost ještě stále trpí... Proběhlo mu hlavou.

A tak čekal a čekal. Po chvíli si sednul, později dokonce lehnul na chladivou zem. Byl prostředek léta, takže byl chládek, který zde panoval, vlastně velice příjemný. Dobře ten úkryt Ryumee vybrala... jen aby tu v zimě nebylo moc chladno. Ale což, v létě už budou mimísci dost velcí a dojdou si kdyžtak do smečkového či alfího úkrytu... nebo si dokonce najdou úkryt vlastní. Ze snění ho vytrhlo usilovné pištění. Mimísek! Ani si nevšiml, že Ryumee už rodila, jak byl zabraný do svých myšlenek. Musím být příště pozornější, co kdyby mne potřebovala! Pokáral se, pak už se ale naplno věnoval mimískovi. Kochal se tedy jen očima, na mládě si nedovolil sáhnout dřív, než mu to družka povolí. U druhého však to pravidlo, které sám sobě dal, okamžitě porušil. Tvoreček si totiž razil cestu spíš k němu než k matčině struku, proto k němu opatrně přičichl a následně ho čumákem přistrčil na správné místo. Dál už se ale snažil Ryumee nevyrušovat, vypadalo to totiž, že ještě neskončila.
Nemýlil se. Zanedlouho jeho drahá přivedla na svět ještě třetí malou, tlustou kuličku. Tahle byla trochu menší než zbylé dvě a Everett se okamžitě začal strachovat o jeho zdraví, zvlášť protože jeho velikost neušla ani Timově pozornosti. "Snad bude v pořádku." Špitnul a dal Ryumee ještě chvíli s mláďaty, než položil osudovou otázku. "Jak je pojmenujeme?"

I on byl nervózní. Doslova jako prase. První porod tolik neprožíval, protože měl i během něj hlavu v oblacích a myslel jen a pouze na své toulky po Norestu i mimo něj. O to víc ale prožíval ten aktuální, vlastně vůbec nevěděl, co ho čeká. A tak stál v úkrytu, přešlapujíc z tlapky na tlapku, semtam vrtíc ocasem nebo střihajíc ušima. Už? Měl každých 5 minut chuť se zeptat své družky. Nemohl se dočkat.
Nakonec se však konečně dočkal. Ryumee se tvářila čím dál bolestněji, rychle oddychovala... Everettovi to nic moc neříkalo, ale jakmile Timothée promluvil, usoudil, že přišel ten čas. Už. Pokýval hlavou. "Ano, oba jsme tu s tebou a jsme připraveni ti pomoct, jak jen to dokážeme- tedy, uhm, hlavně Tim." Uvědomil si své chabé léčitelské schopnosti a zrudnul jako rajče. Kdyby nastaly komplikace a bylo to jen na mně, Ryumee tu zemře. Potřásl hlavou, qby vyhnal z hlavy nepříjemné myšlenky. Nechtěl na to myslet, ne v tak šťastný moment. "Ale ty to zvládneš." Dodal proto rychle a rozpačitě jí olízl čumák.

Pokýval hlavou, po chvíli, co Ravonny pokračoval, se ale zarazil. "Patřil jsi do Nihilu a teď patříš sem?" Skoro až zalapal po dechu. "Co tě přimělo smečku takhle změnit? Snad tě nevyhnali, to by od nich bylo nanejvýš kruté. Vždyť jsi skoro ještě vlče!" Rychle pokračoval v mluvení, snad aby překvapením neomdlel jako dámy v kinech v třicátých letech při každé trochu zajímavé scéně. Fakt, že přišel s otcem, ho však nijak nezajímal. Nehodlal mladého vlčka soudit podle toho, co dělají nebo nedělají jeho rodiče.
Na Ravonnyho další slova jen přikývl. "Ale celý den bychom tu strávit neměli, bohuže nás horko neopravňuje opustit od našich smečkových povinností." Odpověděl a na tyto slova se pomalu vydal z vody ven. Jakmile byl na břehu, poctivě se otřásl, div chudáčka Ravonnyho neohodil, a pak se otočil zpátky. "Ty asi zatím žádné povinnosti nemáš, co? Jaké postavení ti Fortis dala? Crona? Sigma?" Zeptal se. Byl stále překvapen, že je někdo členem přízračných a on, Ordo, o tom ještě neví. Snad mi to Ryumee plánovala říci, jak mě uvidí. Nebo že by je přijal ještě S'arik? Zamyslil se. Nakonec však usoudil, že to je přeci jedno, a zadíval se znovu na mladého vlka. "Mou povinností je však učit vlčata a dospívající. A pokud se nemýlím, ty ještě do této kategorie patříš a svým členstvím ve smečce ses stal mým - a nejen mým - svěřencem. Takže, je něco, co ještě neumíš a rád bys uměl?" Zavalil chudáka Ravonnyho informacemi.