Príspevky užívateľa

Everett se pousmál. "Ach ano, patřím u nás k jednomu z nejznámějších rodů, mí předchůdci jsou úzce spjati se smečkou Přízračných." Přitakal, hned na to ale musel chuděrku Majdalenku opravit. "Ale neboj, nejsme žádní princové. Nene, na princátka musíš do Nihilu. My jsme obyčejní vlci, akorát nás spojuje jeden rod. Vlastně nás ani není tolik, v tuto chvíli třeba pět." Zasmál se. Bůh ví, co by si o něm Majdalenka myslela. Prý vysoká škola, pche! Kdepak, Everett neznal ani svoje rodiče. Natož aby ho něco naučili. Měl takové štěstí, že se díky Ryumee mohl přidat k jejímu rodu a konečně poznat, co je to rodina. Ale Majdalenka měla možná pravdu, nebyli vyloženě vznešení, ale byli - ostatně stejně jako Přízrační sami - úzce spjati s hvězdami a podobné věci. "Rád tě poznávám, Majdalenko." Usmál se tedy na vlčici, dal jí chvíli času na zpracování této informace a případnou odpověď a poté pokračoval. "Odkud pocházíš? Chceš se snad také přidat do naší smečky? Pokud ano, rád tě zavedu za naším Ordem - tak říkáme Alfovi." Nabídl jí šlechetně a tázavě se na ni zadíval.

Cielo nebyl jediný, kdo v tuto chladnou, avšak jasnou noc zavítal na místo zvané močály. Byl tu ještě druhý vlk. Měl fialovošedivou barvu, bílou ofinu a čelo mu zdobily dva malé růžky. Jak běžel, jeho štíhlé tělo se střídavě natahovalo a skrčovalo a huňatý ocas za ním vlál. Tento vlk nesl vznešené jméno Everett a byl, stejně jako Cielo, také členem přízračných, konkrétně aestou astrálem.
Vlk se přiblížil k močálům, hledaje nějaké příjemné místečko na usazení. Močály byly roztávajícím sněhem rozvodněné, a tak bylo poněkud obtížné pohybovat se terénem. Zároveň Ev působil, jakoby byl rád na chvíli sám, možná proto se vydal na tak odlehlé místo. Avšak štěstí mu tentokrát nepřálo. Hned, co se probrodil nejmělčí částí močálů k jejich nejbližšímu suchému místečku, byl překvapen, že už ho jeden vlk obsadil. A když spatřil hada ležícího na jeho krku, byl přímo zděšen. "Cielo." Zašeptal tiše, avšak naléhavě. "Nechci tě zbytečně děsit, ale máš na sobě nějakýho hada." Dodal po chvíli, v očích stále ten stejný, naléhavý pohled.

Everett se protáhl jako krásná mladá kočička a vylezl z pelíšku, jinak řečeno smečkové nory. Možná při tom vydal i nějaký ten zvuk, zakvílení, slastné zamlaskání nebo tak něco. Vzápětí se rozhodl, že se vydá na příjemnou procházku lesem směrem k močálům. Rozhlédl se tedy, zda by snad nezahlédl nějakého kamaráda, s kterým by procházku mohl uskutečnit, a když si nikoho nevšiml, vydal se tedy k močálům sám. Ťap, ťap. Bězel lehkým klusem, jeho kroky dusaly po zemi, tlumené na podzim spadaným jehličím. A tak se pomalu, ale jistě blížil k území, kde se nacházely močály. Nebo respektive... měly nacházet. Jakmile se Everett přiblížil k místu, kde se ony močály měly nacházet, nemohl jinak než vytřeštit očka. Místo močálů, mokrých, ale schůdných, se teď na stejném místě nacházelo vpodstatě jezero. "Kristova noho!" Zalapal chudák Everett po dechu, div že ho z toho neklepla pepka. A pak si všiml ještě něčeho horšího - hladina vody se každou minutou o centimetr, dva zvyšovala. Vody se z hor valilo stále více a více a Everettovi bylo jasné, že pokud to bude takhle pokračovat, voda brzo dosáhne tábora. Proto už jen chviličku sledoval zvyšující se hladinu a poté se šupem vydal zpátky do tábora, hledajíc naprosto kohokoliv, koho by o této stresující informaci mohl informovat.

oprava reportu
Everett

- na začátku zimy se rozhádal se svou partnerkou Ryumee, při čem se rozhodl, že se bude více snažit věnovat smečce
- proto se snažil více poznat několik jejích členů (Ghu'lass, Timothée, Cielo, Anjel, Roihu, S'Arik - některé hry stále probíhají)
- poznal také několik cizinců (Ez'ikyel, Dino, Ancunín, Majdalenka - poslední zmíněná hra stále probíhá)
- stal se aestou astrálem
- zúčastnil se smečkového lovu a málem se nechal sežrat tím, kdo měl být jeho kořistí (stále probíhá)
- někde v mezičase se stihl nakazit nemocí, kterou ignoroval až do toho bodu, že málem zemřel, nakonec byl však Ryumee vyléčen (stále probíhá), zmeškal však svatbu A'Kazy a Voltaire
- po vyléčení byl stále křehký, přesto se rozhodl vydat na svatbu svým dvěma dobrým přátelům, Timothéemu a Hariuhovi

Uchechtl se. "Vlastně máš pravdu. Když třeba takový hlupák přemýšlí, bolí to všechny okolo. Ale vlastně žádného hlupáka požádně neznám, jen je mi jasné, že jich pár bude minimálně v Azarynu." Přikývl po chvíli. Byl to pěkně offtopic monolog, ale to chudáčkovi Evíkovi zřejmě nevadilo. Možná to byl on, kdo byl ten hlupák. "Lovit? To jsem ti ten tvůj lov jistě úplně překazil, po tomhgle čurbesu už tu nenajdeš ani polomrtvou myš!" Povídá tedy na to, zdác se pěkně zhrzený, jak mu ten den začíná. Chtěl být jenom užitečný a místo toho už zase překáží. "V tom případě se omlouvám ještě jednou. Ale! Zase by tenhle ruch jistě přitáhl jakéhokoliv vypatlaného Azaryna, který by se nám přišel vysmát. Takhle alespoň víme, že nám jednou nelezou přes hranice." Jo, Žervouš měl dneska nějakou pozitivní náladu, na všem musel hledat to dobré. To se mu nepodobalo, většinu času byla jeho nálada poměrně neutrální, pokud zrovna nebyl s rodinou. No co už.
Na Roižánovu další otázku jen prostě pokrčil rameny. "Jo tak to nevim." Dodal, kdyby to snad z toho pokrčení ramen nebylo jasný. "Možná to bylo tím, že jsem se přidal do smečky někdy v období, kdy jste vy s Andělkou přišli o... no víš co, o vlčata. No a logicky jste z toho nebyli úplně hepy, tak jsem se radši držel stranou. Pak jsem si hrál na fotra roku a byl jsem furt pryč, no a teď se to snažím famílii vynahradit, tak jsem furt s nima." Pokýval hlavou. "Tak proto." Dodal, jakoby byl nějaká ikeácká vysvětlivka, proč si má zákazník sám sestavit svou postýlku. "Nebo nevim, máš ještě nějakej jinej důvod?" Zeptal se nakonec.

Everett se vyhrabal z nory smečky, poprvé od doby, co to sem dotřepal se svou nemocí, které během předchozích týdnů málem podlehl. Byl ještě křehký, ale už zvládl chodit i běhat a kdyby se hodně snažil, možná by i něco ulovil. Ryumee mu konečně dovolila krátkou zdravotní procházku, a tak se tedy procházel. Najednou zaslechl nějaký zavytí podobný zvuk. Nastražil uši, snad jestli se nezmýlil. Znovu už nezazněl, Everettovi to přesto nedalo a musel se podívat, o co jde. Pomalu, beze spěchu se tedy vydal za tím zvukem. Jelikož se nacházel relativně blízko, Netrvalo dlouho a byl na místě. Už tam stáli Timothée s jeho nastávajícím, Hariuhou. To Everetta utvrdilo v tom, že je jeho přítomnost zde nutná. "Kluci, to vy jste vyli? Co se děje?" Zeptal se a přistoupil blíže. A pak to uviděl. Jeden z venatorů, Finn, byl za křídlo uvězněn pod stromem. "Ach ne, Finne!" Vypískl a zatmělo se mu před očima, div že neupadl. Muselo to strašně bolet. "Na co čekáte? Musíme mu pomoct!" Zvolal a zkusmo se pokusil odsunout strom ze svého kamaráda. Pochopitelně bez úspěchu, ale alespoň už teď věděli, že je padlý kmen opravdu těžký.

Everett se narozdíl od svého společníka, se kterým se měl už za malou chvíli náhodně setkat, lovit nepokoušel. Nene. Jeho plod už byl naštěstí dost velký a tak se Ev mohl starat zase jen sám o sebe. Navíc, Everett měl teď na práci něco mnohem důležitějšího - byl na obhlídce hranic. Měl čumák přiložený k zemi, obíhaje přitom hranice Azarynské smečky. Dával si dobrý pozor, jestli jeden z těch prašivých azarynských psů nepřekročil hranice jeho smečky, nebo jestli na nějakého azaryňana dokonce nenarazí. Byla to jeho vůbec první vychíázka od doby, co ho Ryumee konečně propustila ze své péče. Mno jo, vždyť on málem umřel! Nedivil se, že se o něj jeho družka bála, a nehodlal teď porušovat její příkaz, aby se nezdržoval mimo území smečky. Co kdyby něco chytil znova, že. Jeho imunita teď byla dostatečné porušená na to, aby ho mohla skolit i rýmička, a Everett nehodlal riskovat, že se to stane.
Byl tak zabrán do multitaskování přemýšlení o Ryumee a jak ji má rád a zároveň hlídání hranic, že si ani nevšiml chudáčka Roiha, který se před ním náhle objevil. On tam možná byl už předtím, ale to Everett nemohl vědět, takhle zabraný do svých myšlenek. Nu a tak se stalo to, co se stát nenapravitelně muselo - Everett do Roižna narazil a nenapravitelně mu tak překazil všechny lovecké plány, který hnědý jen mohl mít. "Uh- uh, promiň." Vyhrkl hned, co se sebral ze země. "Nechtěl jsem, jen jsem se musel... zamyslet, jo. Byl jsem moc zamyšlený." Pověděl trhaně. "Co vůbec děláš tak blízko hranic, taky kontroluješ, jestli nám azarynští už zase nelezou do zelí?" Ne že by někde lezli, azarynětí měli z hranic Přízracných respekt a stejně to fungovalo na straně druhé. Everett si však nemohl odpustit si do druhé smečky alespoň malinko rýpnout.

Lesem, známým jako starý hvozd, se procházel jeden ze členů zdejší smečky. Šlo o aestu astrála jménem Everett. Vylezl z nory smečky a vydal se směrem do prava, dále do lesa. Bylo poznat, že si vlk užívá sluníčka a faktu, že sníh, který zdejší les donedávna pokrýval, už roztává. Už i vypadal lépe než po většinu zimy, a hlavně během nedávné nemoci. To skoro zemřel, teď však byl zpět ve své plné síle. Byl stále trochu pohublý, ne však vychrtlý. Šedozelená srst se mu ve slunečním světle leskla, huňatý ocas za ním vlál, jak postupoval dále do lesa. Nespěchal, ale vypadalo to, že přesně ví, kam má namířeno. Po několika desítkách minut putování se najednou zastavil a položil svůj chlupatý zadek do jehličí. Seděl, mával ocasem a přitom se rozhlížel kolem sebe, jakoby na někoho čekal.

Everett trpělivě poslouchal, co má jeho společník na srdci. "Jo, souhlasím. Není přece možné, aby byl první." Pokýval hlavou poté, načež se zase zaposlouchal do Ancunínova hlasu. "Třeba sem ještě dorazí, kdo ví, kam ho jeho cesty zavedou." Prohodil po chvíli.
Bílý a šedofialový spolu ještě chvíli konverzovali. Vyměnili si názory, pocity a vůbec všechno, co si vyměnit mohli. Bylo jasné, že konverzace už pomalu směřovala ke zdárnému konci. "Tak jo, nebudu tě tedy Ordovi ohlašovat." Přikývl nakonec Everett a pousmál se na svého spoluroďáka. "Ale když jsme u toho, asi bych měl jít. Nemohu se teď na moc dlouho zvdalovat od smečky, jsem astrálem, tedy učitelem, a musím se tedy starat o vlčata. Navíc jsem chtěl také něco ulovit." Vypadlo nakonec ze staršího vlka. "Měj se a uvidíme se ve smečce." Dodal pak, zavrtěl ocasem a s těmito slovy se otočil na podpatku a pomalu vyrazil pryč směr území Přízračných.

Neměl energii na nic, a tak jen ležel a nechal se svou družkou opečovávat. Přivřenýma očima sledoval, jako Ryumee několika šikovnými pohyby rozdělává oheň, nechal se přikrýt pláštěm a když donesla kožešinu, pokusil se zvednout, jakože si snad lehne na ni. To se mu však nepodařilo a dřív, než se vyhrabal na všechny čtyři, byl zase na zemi. Podruhé už se o to tedy nepokusil a raději se nechal kožešinou přikrýt, vyměnit ji za plášť. I kdyby si ho chtěl nechat, nebyl teď schopen pomalu ani mluvit, nijak proto neprotestoval Místo toho jen rozjímal, co teď bude. Zemře? Je to jeho trest za to, že svou nemoc nechal zajít takhle daleko? Kdo ví. Everett nebyl připravený umřít, ne teď. Rye se to navrhnout neodvážil, ale měl tajný sen, že bude mít ještě další děti. Vždy chtěl hodně dětí a byť byl bohům věčný za syna Guláše, přál si takových Gulášků ještě více. Nejen proto, že měl rád vlčata, ale také proto, že jeho prvních několik měsíců nebyl skoro přítomný u jeho výchovy a zmeškal tak nejhezčí omenty, které může vlk se svými vlčaty míti. A v neposlední řadě tedy taky proto, že smečka potřebovala vlčata. Všiml si Anjel, která byla při jejich poslední schůzce kulatá jak balón a očekával tedy, že minimálně dvě vlčata mít s Roihem bude, věděl však, že to nestačí. Smečka potřebovala více vlčat, aby se udržela v chodu. A on jí v tom hodlal pomoct. Proto teď vcelku ochotně vypil nechutný, horký čaj. Sebralo mu to mnoho energie, neboť se k pití musel vztyčit alespoň napůl, ale nakonec to zvládl a znova ulehl. "Ryumee." Zaskuhral poté. "Díky, že se o mě takhle staráš. Měl jsem za tebou přijít dřív, abych nedopadl... takhle. Omlouvám se." Dodal poté posmutněle. "A toho, že bych někam chodil, se bát nemusíš. Vždyť se na mě podívej, nedokážu se ani zvednout." Ušklíbl se.

Jak si Gulášek přál, Everett si jeho falešného úsměvu skutečně nevšimnul. Jen se na něj pousmál zpátky a pak už se začal věnovat výuce boje. A je to tady. Proběhlo mu hlavou a on jí potřásl, aby takovéto vyděšené myšlenky zahnal. Su´kutečně se neuměl prát, ale co měl dělat. Nemohl syna přece odmítnout. Nemohl. Proto se teď zvedl na nohy, pokud právě seděl, a jal se vykládat. "Takže, předem trocha teorie. Ne při cvičných bojích, ale pokud se s někým opravdu biješ, je dobré se zaměřovat na to, co hodně bolí a dobře se trhá. Jsou to třeba uši a genitálie. Dále citlivé je břicho - proto ho nikdy neodhalujeme - oči - do nich ale musíš tlapou, tlamou ti to moc nepůjde - a teoreticky ještě ocas. Ten není moc citlivý, ale opět, dobře se trhá." Pronesl a na konci pokýval hlavou. "O moc víc ti toho říct neumím, ale myslím, že teď je beztak čas na to, si to vyzkoušet v praxi. Teda, žádné trhání uší provádět nebudeme, ale kousnout mě do něj klidně můžeš... pokud se ti to podaří." Na konci se ušklíbl, švihl ocasem a postavil se proti synkovi. "Připraven?" Zeptal se.

"Ach." Pokýval hlavou, zezačátku chápajíc, že vraha a zbabělce v rodě nikdo nechce. Pak se ale zarazil. "Počkej, jak jako musel utéct? U vás je povinností projít rituálem?" Povytáhl obočí, možná i ta očka trošku vykulil. To od norestských Přízračných neznal. Pravidla rodu studoval celé noci a nic o útěku se tam nepsalo, jen že se rod po dvou generacích, které rod odmítnou, nepřesouvá na potomky.
Zavrtěl hlavou, vytržěn z myšlenek. "Ne-ne, žádného Nefeliho neznám. Jestli hledáš jeho, asi budeš muset hledat jinde." Zavrtěl hlavou a smutně se usmál. S tímhle Ancunínovi nepomůže, ale s přidáním se do smečky, o kterém začal vlček mluvit hned poté, by mohl. "Ano, ano." Stihl ještě přikývnout na poznámku o kvalitě a kvantitě, tentokrát už o něco veseleji. Pak se ale skutečně začal věnovat Ankiho přidávání do smečky. "Hm, to zní, jakože máš o naši smečku skutečně zájem. Chtěl by ses do ní i přidat? Můžu tě představit našemu Ordovi, to je vlastně Alfa." Navrhl blahosklonně.

V jeho rodu a tímpádem i ve smečce se schylovalo k důležité události. Už dnes měli dva vlci, Timothée a Hariuha, navždycky spojit své životy. Everett u toho samozřejmě nesměl chybět, jednak protože nechtěl, jednak protože by ho jeho vlastní drahá polovička zřejmě už skutečně zavraždila, kdyby chyběl na další důležité akci. I proto si tentokrát pospíšil, aby na ní byl včas. Taky jí mohl trochu pomoct, že, a on i chtěl, ale Rya byla rychlejší. Jakmile dorazil v podvečer ke studánce, bylo všechno už dávno připravené. "Téda, Ryumee." Vzdychl, přišel až ke své družce a láskyplně jí žďuchl čumákem do boku. "Je to tady moc krásné... a ty taky." Pousmál se.

Radostě zaštěkal, když si všiml, že se k němu připojil Aikan. Ve dvou se to lépe táhne, tím spíš lov. Teď se mohli rozdělit a nalákat tak prase do pasti. Aikana zřejmě napadlo to samé, protože oba teď mířili k jedné ze skal, před kterou už byla nastražena tři vysoká kopí. A tak se k ní nezadržitelnou rychlostí přibližovali, prase v těsném závěsu. Těsně před skálou se skutečně rozdělili, Everett mířící na levou stranu a Aikan na pravou. Ev byl bohužel vlk neobratný a tak se to neobešlo bez jeho upadnutí. Jakmile si však všiml, že je prase naražené na kůl, musel se pousmát. Teď už bylo to nejhorší za nimi... alespoň si to myslel. Tímto smáním se však ztratil drahocenné sekundy, které si vzápětí uvědomil, že bude potřebovat. Prase teď sice bylo dvakrát naražené na skálu a z boku mu trčelo kopí, přesto ne a ne umřít. Everett se tedy rychle vyhrabal na nohy... a zaskučel. Musel si s jednou z nich něco udělat. Teď však na skuhrání nad bolístkami nebyl čas, byla potřeba se co nejrychleji dostat z dosahu prasete. Ev tedy zatnul všechny zuby a zvedl se na nohy, následně pokračuje dál, kličkuje mezi skalami.

Vyčerpaně se usmál, když k němu jeho partnerka přiskočila. "Ahoj, já-" Zasípal, a ještě mu v půlce přeskočil hlas. Bez ohledu na to, co chtěl říct větu už nedořekl. Raději se s povzdechem a ne zrovna úspěšně pokusil znova zvednout, aby na Rye alespoň nebyla celá jeho váha. Ryumee nebyla žádný silák, byla spíš štíhlá a atletická, o to víc jí chtěl Ev sám se sebou pomoct. Ale jak to tak vypadalo, skutečně neměl mnoho energie, takže jakmile ho položila do blízkého pelechu, padl na zem jako pytel brambor. "Já- nevím." Vzdychl, když byl položen. Pokusil se si v pelechu udělat trochu pohodlí, ale ani na to neměl dostatek síly, tak to po chvilce vzdal a ležel tam, jak ho Rya položila. "Zle." Dodal ještě po chvíli a zakňučel. Skutečně mu nebylo dobře.