Príspevky užívateľa

Everett byl vlččinou reakcí tak překvapen, že se nezmohl ani na omluvu. A tak tam jen tak zaraženě stál a nechal se peskovat mladší vlčicí za něco, za co přece ani trochu nemohl. Vždyť chtěl být jenom gentleman a oznámit vlčici svou přítomnost! Jakmile mu to bylo přikázáno, skutečně udělal několik kroků dozadu a na jeho tváři se objevil provinilý výraz. "Já- já se ti moc omlouvám." Dostal ze sebe konečně, tentokrát už bez toho, aby vlčici infikoval svou jistě strašlivě nakažlivou nemocí. "Opravdu, je mi to moc líto, chtěl jsem tě jen pozdravit." Dodal a dokonce i trošku sklonil hlavičku. S potěšením však musel konstatovat, že se vlčice začala uklidňovat a po chvíli i byla schopna normální konverzace. V tu chvíli se smutně usmál. "To teda nezačali." Uchechtnul se a pozvedl hlavu zpět do obvyklé výše. "No, tak když už jsme se takhle setkali, snad by bylo vhodné se představit. Já jsem Everett Estrela do Norte a jsem z Přízračných. A ty? Nevypadáš, jako bys byla od nás." Přeměřil si nemocnou vlčici pohledem a zavrtěl hlavou. Jídla je málo a půlka smečky nemocná, přesto žádný z našich členů nevypadá tak... zanedbaně. Pomyslel si. Skoro mu bylo vílí vlčice líto.

Pokýval hlavou. "Jenom asi?" Zpozorněl a zatvářil se naoko vážně. "Víš, že jestli se něco děje, můžeš mi to kdykoliv říct." Prohodil, ale pak se uculil. "Dělám si legraci. Samozřejmě, že svěřit se mi kdykoliv můžeš, ale nebudu z tebe tahat tvá tajemství." Zašklebil se a pokračoval v cestě. Šel velice pomalým krokem, aby se přitom jeho synek zvládl vydýchat, avšak šel. Jakmile však zaslechl Guláškovu otázku, zarazil se a tímpádem i zastavil. A je to tady. Obrátil se zpátky na Ghu'lasse. "No, víš-" Zaváhal. Sám se neuměl moc dobře bít a už už se chystal mladého vlčka odmítnout a poslat za Hariuhou, když v tom mu v hlavě vyskočila vtíravá myšlenka. Seš otec, tak otcuj, Řekl si odhodlaně a na synkovu otázku přikývl. "Dobrá. Nejsem tedy v boji zrovna nejlepší, ale pokusím se ti ukázat, co umím." Pokýval hlavou a otočil se k mladšímu vlku čelem. "A jaký boj tě zajímá? Zblízka? Skupinový? Se zbraněmi?" Zeptal se.

Everett se poslušně vydal za Ordem, nehledě na předchozí příkazy. Věděl, že Ordo mívá dobré nápady, tak ani nezkoumal, cože to na něho a Aikana teď přichystal. Ah, kopí. Pokýval hlavou. To se mu zdálo jako skutečně dobrý nápad, aby byl upřímný. Pokud to vyjde, mělo by být snadné prase na ně napíchnout a skolit ho tak bez dlouhého krveprolití na obou stranách. Přikývl tedy a jal se hledat vhodné větve.
Nebyl zdaleka tak úspěšný jako Ordo sám, nakonec ale také nějaké - přesněji řečeno pět - objevil a donesl kolegovi Aikanovi. Poté krátce kývl na Orda a vydal se splnit svůj další úkol. Někdy v tento moment se to vepředu semlelo, ale o tom Evík nemohl vědět. Zaslechl sice tlumenou ránu, ale přikládal ji sněhu padajícímu ze stromu a ne praseti narážejícímu do skály. A tak se k té skále nic netušíc vydal, připraven převzít štafetu.
Když se pak objevil na úpatí menší skalky, jen několik málo metrů vedle prasete, zbledl. |Co se to tady proboha stalo. Zněla jeho první myšlenka. Na přemýšlení však neměl čas, protože se prase, na chvíli omráčené nárazem do škály, začalo zvedat. "Všichni pryč!" Vypískl, čímž jistě upoutal prasečí pozornost. A pak už se jen otočil na patě a jal se zběsile pelášit zpátky za Ordem, nevědomky tak vedouc prase k pastím.
Tento fakt mu po chvilce rychlého běhu došel. Bylo s podivem, že vzhledem k panice, která se ho chytla, když si prasete všiml, dokázal vůbec přemýšlet, ale nějak toho zřejmě byl schopný. A tak se vrhl rovnou k sérii čtyř kopí, kopírujíc strategii Hariuhy. Jinak řečeno se rozběhl co nejrychleji ke kopím a těsně před nimi se pokusil uskočit do strany. Doufejme, že byl úspěšnější než Hariuha a nespadl také, pro Hariho to totiž znamenalo pár modřin, pro Everetta by to znamenalo napíchnutí na kopí. Visel by tam jako špíz. Pokud se však nezašpízoval Everett, stalo se to jistě tomu praseti. Nebo jim oběma, kdo ví.

Povytáhl obočí. "Ach, skutečně?" Mezi Estrelami zdržujícími se ve smečce Přízračných byli Aaravos i Alo-pé spíše obdivováni než bráni za špatný příklad. Vždyť se přece oba založili o chod smečky, byť ani jeden z nich nebyl Ordem. Vlastně všichni Přízrační k nim vzhlíželi. A jelikož byl Everett už skoro dva roky jedním z nich, vzhlížel k pánům bratrům na A taktéž. O to více byl překvapen, že tomu tak nebylo v jejich rodné smečce. "Co provedli, že jsou bráni za špatný příklad? Tady u nás o nich máme trochu jiné mínění." Zeptal se proto opatrně. "A co tvůj bratr, Nefeli? Snad se nedopustil něčeho zlého." To by Everett nerad. Měl Estrely zakódované jako velice hodné vlky a byl by rád, kdyby tomu tak zůstalo.
"No, zbytek Estrel..." Odkašlal si. "Ono nás o mnoho více není." Začal, opět dosti opatrně. "Kromě nás čtyř tady bývala ještě jakási Marielle, ale ta rod zradila. Myslím, že se ho vlastně sama i vzdala, a pokud ne, jistě jí byl odebrán." Pokýval hlavou. "Mimochodem, jak to myslíš, více než dost příležitostí? Hodláš se k nám snad přidat?" Zeptal se a konečně dal do toho hlasu i nějaký ten zájem.

Už uběhlo několik dní od Everettova prvního záchvatu kašle u Severní louky. Několik dlouhých dní, doslova plných utrpení. Stav tohoto fialového vlka se rapidně zhoršoval, tak moc, že už po několika dnech sotva lezl. Everett nesnášel nemoci a ještě víc si nesnášel přiznat, že se sám nějakou nakazil. Vlastně nikdy nebyl pořádně nemocný, vždy mu pár dnů teklo z nosu a byl zase zdravý jako řípa. Snad i proto návštěvu jednoho z léčitelů odkládal tak dlouho, jak jen mohl. Nyní však bylo jasné, že to sám nemůže zvládnout, a už vůbec by se neměl pohybovat bez dozoru po území smečky, zvlášť ne teď, když jí byl svěřen dar několika nových životů s dosud nedostatečně vyvinutou imunitou. Navíc, přiznejme si to, vypadal vskutku bídně. Kromě záchvatů kašle, které teď v nepravidelných intervalech smítaly celým jeho tělem, pociťoval také silnou bolest v krku. Dále nechutenství - už tři dny kvůli němu nic nejedl - a kdyby se mu někdo odvížil podívat do úst, všiml by si tmavých flíčků na jazyku. Jeho celkovému vzezření nepomohl ani fakt, že se motal jako správný český fotr od rodiny v sobotu nad ránem. A v neposlední řadě byl také velice unavený, tak, že do sídla léčitelů skoro ani nedošel. Když konečně vklopýtal dovnitř, dlouho se na nohou neudržel a prostě sebou pár metrů od vchodu sekl na podlahu. "Je mi zle." Zasípal, nehledě na to, jestli ho v tuhle chvíli vůbec někdo poslouchal. Neměl na takové přemýšlení čas, vzápětí se jeho tělo totiž začalo zmítat v dalším záchvatu kašle.

Everet toho, pravda, mnoho nepromluvil. Byť byl poměrně dobrým lovcem, lov skupinový pro něj byl novinkou a proto rád přenechal slovo staršímu a o mnoho zkušenějšímu Ordovi. Dával pozor také na slova hlavních lovců, a jakmile mu byl přidělen úkol, přikývl. "Dobrá. Počkám na signál." A jak řekl, tak také udělal. Pokračoval společně se smečkou bez Tima směrem k horám. Ostatním mohl připadat, jakože nedává vůbec pozor na okolní svět a je ztracen ve svých myšlenkách, uši, které nastražil, jakmile se od skupiny oddělila Norek s Ryumee, však napovídaly, že je přece jenom duchem přítomen. Byl rád za svůj úkol. Nebyl zrovna bojový typ a tak mu připadalo, že běh je pro něj v tuhle chvíli ideální. Věděl, že kvůli jeho antitalentu v boji mu Ordo také tento úkol přidělil. Estreláci nebyli žádní bojovníci a Ordo to jistě věděl.

Jelení pláň -->
Pokračoval směrem po pláni, až se před ním začalo rýsovat několik osaměle stojících stromů. Přitom bedlivě poslouchal, co se mu druhý vlk snaží sdělit. "Pozdě? Ach ne..." Everettovu tvář zkroutil soucitný výraz. "Ach jo. Teď už je mu ale líp... doufám, že dlouho netrpěl..." Prohodil ještě několik slov, vyjadřujících soucit s Dinovou situací, pak ale zavřel tlamu a udělal těch několik zbývajících kroků k osamělým stromům. Tam se posadil. Tady na ně alespoň nesněžilo, po chvíli se tedy otřepal, aby sníh už přilepený k jeho srsti sundal ze sebe, než se přetvoří v chladnou vodu či dokonce krystalky ledu.
"Nene, moc nemám. Byl jsem tu asi jenom dvakrát a ani jednou to nebylo v zimě." Zavrtěl hlavou. "Víim jen, že se nesmíme pouštět moc daleko do kotliny, jeden z mých spolusmečkanů mě informoval, že tam jsou závaly sněhu a je to tam teď dosti nebezpečné." Podotknul a potřásl hlavou. "Tak. Chceš pokračovat, nebo si chvíli odpočineme?" Zeptal se s ohledem na to, žze druhý vlk byl od pohledu starý.

Uculil se. Bavilo ho, jak moc vypadal jako jeden z pokrevních Estrel. I Ryumee s Timem si toho kdysi všimli. Možná proto si ho Ryumee vybrala za partnera. Pravý důvod, proč právě na něj padly její krásné oči, nevěděl, ale každopádně za to byl moc rád. Ještě aby ne, vždyť přece miloval svou družku. Teď už ano. "Ach ano, partnerstvím. Mou družkou je Ryumee, dcera Alo-pého, na toho si snad budeš pamatovat." Odpověděl přátelsky. Toho, že mu vlk vyká, si buď nevšimnul, nebo to ignoroval. Vlastně ani jedno. Nebyl zvyklý na to, že by si vlci vykali, nikdy takového vlka nepoznal. Proto to zřejmě považoval za Ancunínovu zvláštní odlišnost, a na odlišnosti se nepoukazuje, že. "Ach tak." Přikývl poté. "Tři, tím pádem hádám Ryumee, Tima a pak mého synka, Ghu'lasse?" Zeptal se, jen aby se ujistil. Ještě věděl o Marielle, vlčici, která se svého rodu vzdala, byť ji nikdy neviděl. Předpokládal však, že ta je schovaná v hloubkách Azarynu a na svého příbuzného by ani nebyla tak milá, aby stála za zmínku. Věci, co o ní slyšel, rozhodně nebyly pěkné, ne ne.

Vlk zhruba středního věku kráčel krajinou. Přestože už nějakou dobu mrzlo a zásoby smečky se tenčily a on byl trochu vyhublý, jinak vypadal v nejlepší kondici. Jak se hýbal, svaly mu hrály na štíhlém těle a jeho srst a huňatý ocas se jen leskly. Možná tou pomáhaly i vločky sněhu, pomalu se pod vlivem jeho tělesného tepla přetavující v kapky. Šel a zdálo se, že se jen tak prochází. Semtam zavětřil, snad jestli nenajde nějaké jídlo, ale nezdál se nijak úspěšný. Už už se obracel zpět do tábora, když tu náhle zaslechl své jméno. Tedy vlastně ne jméno, ale bylo v té krátké větě oslovení, kterým mu říkal jeho jediný syn, Ghu'lass. I hlas zněl, jakoby mladému vlčkovi patřil, byť byl trochu ochraptělý. Zastavil se tedy, otáčeje hlavou a očima hledaje světlou poistavu. Netrvalo to dlouho a mladý vlk se objevil v jeho zorném poli. "Ale ahoj, Gulášku." Zazubil se na synka vesele a zavrtěl ocasem, čímž rozhrnul část sněhové pokrývky pod sebou. "Ještě jsem tě dnes neviděl. Jak se ti daří?" Zeptal se ho přátelsky.

Everett se procházel po hranicích území své smečky, snad hledajíc nějakého tuláka, kterého by z území mohl buď vykopnout, nebo přivézt k Ordovi, Nevědomky se zatoulal až na úpatí hor. Jakmile si toho všiml, rozhodl se sejít nejbližší cestou k nějaké nížině, neboť si vzpomněl na Ordovo hlášení o tom, jak jsou teď hory nebezpečné a že by tam neměli ideálně chodit vůbec a pokud ano, pak minimálně po dvojicích. Tak se dostal na severní louku. Netrvalo dlouho a všiml si siluety nějakého vlka. Teď už neměl úmysl ho vyhnat z území, nechtěl-li by se stát členem Přízračných, věděl totiž, že už sám není na území své smečky. Změnilo to však jeho úmysl z přesunutí se zpátky do starého hvozdu na investigaci oné tajemné osoby, jejíž silueta se před ním rýsovala. Vydal se tedy za ní. Jakmile byl u ní, odkašlal si a následně přišel až před vlčici, neotočila-li se sama. Výsledkem každopádně bylo, že stáli tváří v tvář. "Zdra-" Everett se nadechl, aby vlčici pozdravil, v tu ránu se mu však bolestivě sevřely plíce. Jakoby to zaštěkání byla jejich poslední kapka. V zápětí se Everett mohutně rozkašlal, natolik, že vlčici před sebou mohutně ohodil svými kapénkami.

Zavrtěl hlavou. S Ryumee se bavili o všem možném, ale na Ciela nikdy nepřišla řeč. Ostatně, Ryumee nebyla vlčicí, co by ráda šířila o někom drby, či snad dokonce něčí soukromé informace. Ne ne. Byla vždy strohá a šla rovnou k věci a tajemství, ta uměla vždy udržet. "Aha." Zarazil se. Zabil někdy někoho? Byl Cielo vrahem? Proběhlo mu hlavou ještě dřív, než to dokázal zastavit. Nechtěl myslet na takové myšlenky, ne teď a ne tady. A už vůbec nechtěl přemýšlet o svém smečkovém bratru jako o vrahovi, vždyť za tyto své stavy přece nemohl. "To je přinejmenším zajímavé. Léčí to Ryumee nějak?" Zeptal se, doufajíc, že se neptá na příliš soukromou informaci. "Sám nejsem léčitel, ale dokážu si představit, že i na psychické problémy jako je tento existují nějaké bylinky." Pokýval hlavou, snad se snažíc Ciela povzbudit. Jestli za ní nebo za Timem ještě nebyl, měl by tam zajít. I kdyby ne bylinkami, jistě mu mohou pomoci.
"Hmm... já také ne. Ale nemám tak dobrý čich jako ty." Pokrčil rameny. "Tak co se vydat do tábora? Třeba cestou na něco přijdeme a pokud ne, alespoň se budeme moci informovat u ostatních, co je teď nejvíc potřeba udělat." Navrhl a švihnul při tom ocasem ze strany na stranu.

Pokýval hlavou. "Já taky ne. Sotva poznám heřmánek. Ještěže máme naše estrelácké duo. A Norek." Pousmál se, možná přitom i trochu zavrtěl ocasem. "Skutečně?" Povytáhl obočí. Tohle nečekal, myslel si, že manipulace s nástroji bude přinejmenším tak těžké umění, jako stát se zkušeným léčitelem. "No, i tak nevím, no. Nijak mě to neláká, ale asi bych se to měl naučit, abych to mohl předat vlčatům. Třeba těm tvým." Pousmál se a krátce se zadíval na Anjelino zvětšující se břicho. Jako by mu rostlo před očima. To byl samozřejmě nesmysl, ale Everettovi to tak připadalo.
"Ano, myslím, že dřeva už máme dost. Tak pojďme." Došel k hromadě se dřevem, popadl, co jen dokázal unést a vydal se do tábora.

Na chvíli se zamyslel a pak přikývl. Byla to pravda, neměli mnoho času. Už se stmívalo a být v už tak nebezpečných horách v noci určitě byl všechno, jen ne dobrý nápad. Navíc kdyby se tam Anjel něco stalo, smečka by mu nikdy neodpustila, že ji tam zavedl. Nejenže by ublížil její člence, ale možná tak i nenarozeným vlčatům, už druhým. Everett potřásl hlavou. Nechtěl nad tím přemýšlet, nad všemi katastrofickými scénáři, co se mohly stát. Prostě nikam nepůjdou a basta. Upřímně řečeno, Everett za to byl vlastně nakonec i rád. Byl docela unavený a už se těšil do pelechu. Pomáhal se sbíráním větví už jen trochu a vic se věnoval Anjelinému výkladu. "Ach, Alo-pé." V očích se mu zalesklo. "Toho znám. Teda, neznám, ale Ryumee mi o něm vyprávěla. Myslím, že je to její táta nebo tak něco." Pokýval hlavou. Přikývl pak i na větu o tom, že se k léčitelství jen tak nedostanou, i na tu s bojem. "Možná v roli léčitele nikdy nebudeme, ale při zkoušce se jistě nějaké dovednosti budou hodit. To se však zeptám spíš Tima a Ryi než tebe, ne?" Zeptal se, ale šlo spíš o řečnickou otázku. "Se zbraněmi?" Povytáhl obočí. Žádnou zbraň nikdy v tlamě nedržel. Když už musel bojovat, spoléhal se spíš na svou vlastní hbitost a tesáky. "To budu muset ještě potrénovat." Uchechtl se.

A tak poslouchal, tahal dříví a pak zase poslouchal. Na poznámku o ležení jen přikývl, ale už to nijak nekomentoval. "Chceč se tam pak jít podívat?" Navrhl mladší vlčici. Sám se do prozkoumávání zrovna nehrnul, ale kdyby Anjel chtěla, asi by se tomu nebránil. Uvědomoval si však nebezpečí, které teď jeskyně položená v horách obnášela, a proto by minimálně trval na tom, aby byli oba nanejvýš opatrní.
"Jistě zamění, spíš mě zajímá, na jaké okruhy se ptal, jestli byla i praktická zkouška a tak..." Pokusil se ještě Anjel zarazit, ale to už se pustila do svého zdlouhavého monologu. A upřímně, i tohle ho zajímalo, takže se o další její přerušení už nepokusil a jen poslouchal. "Dříve zde působící vlky?" Everett vykulil oči. Tak tohle rozhodně nevěděl. Nemyslel si, že někdy zaslechl konverzaci o dřívějších vládcích této smečky. "Nechceš to rovnou zopakovat i pro mě? Hodilo by se mi to, na tuhle otázku totiž nemám tucha, jak odpovědět." Poprosil mladší vlčici a pak dále poslouchal, co má na srdci. Jen jednou, ještě jednou ji přerušil. "Mám sice za družku léčitelku, ale sám jsem na bylinky absolutně levý. Nedávno se mi však snažil Tim alespoň něco natřískat do hlavy, tak snad to bude stačit." Pokýval hlavou. "Mou slabinou - a rozhodně ne jen rádoby - je také boj. A pak to léčitelství. Ale léčitelství se doučím a ten boj... no..." Zamračil se. "To nevím. Mohl bych doufat, že se na to Ordo nezeptá, ale co bych pak předával mladým. Kdepak, budu se to muset taky naučit, i když to teda bude určitě podstatně těžší, než to léčitelství." Rozhodl se nakonec.

Jen poslouchal Timova slova a sem tam přikývnul, jakože asi rozumí, soucítí a všechny tyhle věci. Až u zmínky Estreláka v Ignise se zarazil. "Jak to myslíš, další?" Zeptal se opatrně. "Já myslel, že Estrely mají odpor k Ignisu už od chvíle, kdy jako rod přišly do Norestu." Pokračoval, stále nechápaje, co to Timothée právě vypustil z úst.
Timově alternativě se nebránil, ba naopak, Znělo to vlastně jako docela dobrý plán, beztak rád dělal věci sám, aby mu do toho nikdo nekecal. Sice nebylo do čeho kecat, když šlo jenom o obhlédnutí řeky, i tak ale Everett preferoval, aby se tam šel podívat sám za sebe. Tim zatím může připravit bylinky, nebo klidně spát, to už bylo šedofialovému vlku vcelku jedno. "Ano, škoda." Raději nechtěl ani říkat, že tohle bylo poprvé, co se k jeho uším doneslo něco o léčitelském workshopu. Raději ne, ještě by se víc styděl, jaký byl špatný nejen otec, ale také člen smečky a potenciálně i budoucí astrál.