Príspevky užívateľa

Pokýval hlavou. "Tak hlavně hodně zdraví tobě i maličkým." Popřál jí srdečně a věnoval jí oslňující úsměv - jak z reklamy na zubní pastu. "A dává to smysl. Myslím, že by ses neměla přepínat, ale nějaká lehčí práce je jistě zdravá i pro vlčici v požehnaném stavu." Přikývl poté moudře, jakoby o tomhle něco věděl - ono se to nevědělo, ale Everett totiž sám byl březí vlčicí - a mohl tak radit. "Každopádně, pomůžu ti, ať také něco dělám." Nabídl se pak a popadl do tlamy pořádnou větev, ležící opodál. Tu pak přinesl k další větvi a najednou z toho byla hromádka, na kterou už pak jen vršil další a další větve. Po chvíli se zastavil a zadíval se znovu na rohatou vlčici. "To víš, chtěl jsem se po lovu trošku odreagovat. Přijít na jiné myšlenky. Chtěl jsem taky mluvit s hvězdami, ale dtufánka je zamrzlá. Nepřekvapuje mě to." Možná ho to nepřekvapovalo, přesto z toho vypadal poměrně nešťastný. Mno jo, jediná možnost, jak s hvězdami komunikovat, se uzavřela na bůh ví, jak dlouho.
"Poslyš, chtěl jsem se tě ale na něco zeptat." Prohodil po dalších několika minutách práce a vyplivnul větev, kterou právě držel v tlamě, na hromadu. "Ty ses nedávno stala astrálem, že? Také bych, budu-li někdy povýšen, rád požádal o profesi astrála a Tim mi navrhl, že bych se s tebou mohl pobavit o zkoušce, která tomu povolání předcházela." Povídal, daje se přitom opět do práce. "Vím, že musím umět od každého trochu, je však něco, na co bych se měl speciálně soustředit?" Vypadlo z Everetta nakonec.

Pokýval hlavou, jakože rozumí. "O syna? Jakože malého?" To chápal, že se ho v takovém případě vydal pan Dino hledat. On sám by nepřežil, kdyby se teď Guláš ztratil. Za těch pár týdnů, co se o něj skutečně staral a poctivě otcoval, mu ten malinký vlček fakt hodně přirostl k srdci. "A jak dopadlo? Nenašel jsi ho?" Everett vyzvídal jako malé štěně. Nic mu do toho nebylo, přesto to chtěl vědět. Jakoby to najednou skutečně bylo jeho vlče, které se ztratilo.
"Ach ano, asi už se asi na sebe nemohli dívat." Uchechtnul se. Nebyl zlým ani nijak zlomyslným vlkem, ale když už se naskytla příležitost, jak se do Azarynu strefit, musel ji využít. Tolik tu smečku neměl rád.
Pokýval hlavou, jakože teda jdou. "Já také ne. Párkrát jsem tu byl, ale do dneška jsem ani nevěděl, že se ty hory dají obejít." Ušklíbl se a pak vyrazil rovnou za nosem. Nijak nespěchal, šel volným krokem, snad aby mu starší vlk stačil, nebo se prostě nechtěl namáhat v hlubokém sněhu. Hlavou mu prolétla myšlenka na magii, ale zavrhl ji, s tím, že tu si nechá na horší časy. "Ale musím upozornit, zaslechl jsem, že je uvnitř Kotliny fakt hodně, hodně hluboký sníh. Hlavně musíme dávat pozor, aby na nás nespadla lavina nebo tak něco." Prohodil a ostražitě se rozhlédl kolem sebe, snad jestli nějaká lavina skutečně nepadá. Nepadala, ani ještě nebyli v sevření horských vršků. A tak kráčel dál.

Netrvalo to dlouho a jeho chvilka meditace, relaxace nebo bůhví, čeho byla vyrušena jakýmsi šustěním, které se postupně přibližovalo. A za chvíli už viděl siluetu oné velmi pěkné vlčice s jelením vzorem na zádech. "Ach, i já tě zdravím, Anjel." Vypadalo to, že s ní konečně bude možnost mít mluvit o samotě. Byl rád, potŕeboval se vyptat na její povolání a všechny tyhle věci. A kdyby se dozvěděl i ověření nějakých smečkových drbů, jako například, že je březí, jistě by to také ocenil. Po chvilce přemýšlení se rozhodl začít právě tím. "Doneslo se ke mně, že čekáš mladé. Jestli je to pravda - jak ti je? Pamatuju si, že Ryumee nebylo během březosti vůbec dobře." Nadhodil s kapkou ustaranosti v hlase. "Co vůbec děláš tak daleko od tábora? Jistě tu nejsi bezdůvodně, ne teď, kdy tady v horách hrozí nám vlkům potenciální nebezpečí." Proto jsem sem šel. Abych měl chvilku o samotě. Paraxodně se ale nehněval, že mu Anjel jeho chvilku narušila. Beztak s ní potřeboval mluvit, tak co. Sám může být potom a vzhledem k Anjelinému požehnanému stavu se mu po nějakou dobu mnoho takových možností nedostane.

Pokýval hlavou. "Jasně, to dává smysl. Být příliš unavený není nikdy dobře a kor ne teď, v zimě. Teď musíme všichni šetřit energií." Přitakal a dál poslouchal Cielova slova, po chvíli však zbystřil. "Porucha? Jaká porucha?" Tak tohle ho zajímalo. Nebyl sice žádný léčitel, ale drby slyšet musel. Nehodlal je poté nadále šířit, ale když už to Cielo sám započal, mohl by také domluvit, že.
"Díky!" Everett se celý rozzářil. Zatím byl spíš přemlouván, ať se astrálem nestává a že je to velice náročné povolání. Vlastně ještě nikdy mu nikdo neřekl, že mu v tomto věří. Až teď.
Everett zbystřil, když začal Cielo vyprávět o potravě. "Skutečně? Také jsem dobrým lovcem, ale zřejmě nemám území zmapované tak dobře jako ty. Myslel jsem, že tady ještě něco bude." Prohodil trošku posmutněle. Skutečně se těšil, až zabodne své ostré zuby do nějakého zajíce. "Vím, že je to teď těžké, ale nenapadá tě, kde by něco k lovu ještě bylo? A vůbec, nechtěl by sis zalovit společně?" Navrhl Cielovi nadšeně a pak už jenom přikývl, to na vlkovu větu o tom, že za ním pošle Hariuhu, když ho uvidí.

Everett se zarazil. Další příbuzný? Část věty, kterou druhý vlk vyslovil, mu proběhla hlavou. On ale přeci neměl žádné příbuzné! Ani rod, podle kterého by se kdyžtak mohli poznat. Maximálně že by si ho někdo z jeho příbuzenstva, kteér měl jako vlče, pamatoval, ale to bylo velice nepravděpodobné. Možná to vlastně bylo pravděpodobné, ale Everett na to nechtěl myslet. A taky dlouho nemusel, neboť se bílý vlk po chvíli představil jako Estrelák. "Ach, takto jsi to myslel. Už jsem se zalekl, který z mých příbuzných si mě ještě pamatuje." Zasmál se úlevně. "Také tě rád poznávám, Ancuníne." Dodal po chvíli, jeho zaražení mu přece nemůže zabránit ve zdvořilosti, že.
"Tolik Estrel? Vždyť nás tady tolik není!" To byla pravda. Norestská část rodu aktuálně sestávala jen z Everetta, jeho družky a jejich syna. A Tima, samozřejmě. "Kolik z nás už jsi potkal? Možná víš o někom, o kom ani já ne." Zeptal se po chvíli přemýšlení nad tím, kdo z Norestu by ještě mohl nést jeho rod, přičemž nedokázal na nikoho přijít.

Přikývl na vlkovo představení. "Rád tě poznávám, Dino de Mal." Naschvál řekl celé jeho jméno, ne však že by se mu chtěl nějak vysmívat - to by si nedovolil - spíš na známku respektu k druhému. "Oh, byl jsi? proč už nejsi?" Zeptal se, ale starší vlk mu na to po chvíli odpověděl sám. "To dává smysl." Zamumlal a pokýval hlavou. On sám si nedokázal představit, že by někdy měl opustit smečku. Ne když tam měl svou družku, syna... ...možná v budoucnu víc synů... ... přátele. Vlastně všechny, které kdy měl. Ale on nebyl Dino a zmíněný vlk měl jistě své důvody, že. "Ach ano, mají, jestli si správně pamatuji." Přikývl a zamyslel se. "Nejsem ve smečce zas tak dlouho a nevím, kdy jsi odešel, ale minimálně za dobu, co jsi tu nebyl, byly problémy jen a jen s Igni- tedy Azarynem." Potšásl hlavou. S Azarynem ale byly problémy pořádně, alespoň co Ryumee říkala. Já už jsem ten velký boj nezažil, ale muselo to být vskutku krveprolití. Proběhlo mu hlavou "Mimochodem, potřebuji běžet, mám věci na práci. Můžeš však jít se mnou, jestli chceš. Jdu obhlédnout Kotlinu a zdejší podmínky pro lov." Navrhl pak vlkovi s úsměvem.

A tak se plahočil onou jelení plání a skoro si ani nevšiml vlka, který se k němu blížil. Jeho zelená srst byla dosti v kontrastu se zasněženým okolím, přesto ho zaregistroval až ve chvíli, kdy na něj druhý promluvil. Zřejmě byl zahlcen vlastními myšlenkami, zase. A proto sebou dosti trhl, když přes sebou zaslechl cizí hlas. "Jé, uh, zdravím." Dostal poté ze sebe, jakmile se dostal z tranzu. "Ano, jsem z Přízračných." Prohlásil poté a z jeho hlasu bylo poznat, že je na to náležitě hrdý. Byl sice pouhým sigmou, jeho smečka pro něj přesto znamenala mnoho. "Já jsem Everett, mimochodem. Everett Estrela do Norte. A tvé jméno zní?" Tázavě se zadíval na druhého vlka poté. Až teď měl čas si ho dostatečně prohlédnout. Líbily se mu znaky ve tvaru kosočtverce, kterými byl zelenáč posetý, zatím to ale nedával nijak najevo.

Přikývl. "Ach tak, tak to se ti omlouvám. Jistě, řeky bývají většinou v nížinách." Souhlasil s černobílým jedincem. "Uhm, přiznám se, že nevím. Předpokládal jsem to, neboť jsem viděl jiná jezera a potoky pod ledem. Je ale pravda, že řeka Cayna je větším vodním tokem, než všechny ostatní zmíněné." Zamyslel se. Opravdu je možné, že už je povrch řeky pod ledem? To by znamenalo kritickou situaci. Lovit v řece už teď jistě nebylo možné kvůli nízkým teplotám a možnému prochladnutí, jehož riziko si jistě uvědomil každý vlk, který měl alespoň trochu soudnost, ale bylo možné, že to zůstalo v takovém stavu a řeka skutečně zamrzlá nebyla. "Vís co, ona řeka je jen kousek od nás, proč se tam nezajdeme podívat?" Navrhl po chvíli dumání a přemýšlení.
"Ano. Pamatuju si, jak byla nešťastná během březosti, ale teď to vypadá, že ho má skutečně ráda." Přitakal na Timova slova a pousmál se. Byl moc rád, že jeho družka vlče nezavrhla. A nejenže ho nezavrhla, ale ona si k němu dokonce skutečně našla cestu! To bylo skvělé. "Hlavně aby ve smečce zůstal. I když, jakmile bude dospělý, bude mít samozřejmě možnost si vybrat, zda chce zůstat, přidat se do smečky jiné nebo se dát na cestu tuláctví a my mu do toho nemáme co kecat. Byl bych ale skutečně nerad, kdyby si jako místo svého budoucího pobytu vybral třeba Ignis." Prohodil. Představa, že by se někdy s vlastním potomkem musel hádat nebo s ním dokonce bojovat - jinak než cvičně - se mu víc než neskutečně nelíbila.
Pokrčil rameny. Že by se nabídl hned? Chvíli si s tou myšlenkou pohrával, nakonec se však rozhodl pro kladnou odpověď. "Nu, jestli skutečně potřebuješ pomoct, nechtěl bys začít hned? Nikdy není moc brzo začít se něčemu učit." Jak moc byl nevhodným kandidátem na astrála, byl alespoň velice učenlivý a měl tak potenciál se stát kandidátem vhodnějším. A to bylo vidět i teď, kdy se s takovou vervou zhostil léčitelského úkolu. "Ano, nebudu ji zdržovat dlouho. Teď má jistě plno práce s přípravou na mladé, ale snad mi poradí." Pousmál se.

Jakmile se ujistil, že Guláš skutečně zůstal na místě, popřípadě se přesunul blíže k norám, pokračoval i on z lesa na kraj husí planiny. Tam chvíli posečkal, zatímco sledoval létající siluetu jednoho ze smečkových coelů. Netrvalo to dlouho a okřídlenec se vrátil na zem. Takže tu skutečně jsou. Pomyslel si a otřásl se. Byl poměrně dobrým lovcem, avšak rozhodně se netěšil na to, až bude zrovna tohle zvíře lovit. Ne, že by se o sebe bál, sám sebe nijak zvlášť nezajímal, v posledních týdnech mu však srdíčko nějak přirostlo ke členům jeho smečky... a tak se obával o ně. Například o Timothéeho, který podle vlastních slov nebyl zrovna výborným lovcem, přesto byl na dnešní akci svolán. A Rya ho má tolik ráda... Proběhlo Everettovi hlavou a jeho píchlo u srdce. Jak takhle přemýšlel o Timovi, najednou si uvědomil, že se sice zdržuje poblíž, ale v samotném centru dění není. Možná čeká na zraněné... to je dobře. Pomyslel si a sám pro sebe se usmál. Ne proto, že by někomu přál ono zranění, ale protože věděl, že tímpádem nebude v bezprostředním nebezpečí. Narozdíl ode mě. Uchechtl se. Poté se přinutil vytrhnout se z vlastních myšlenek a zadívat se znova na Finna. "Je nějaká možnost ty dva od sebe oddělit, nebo je musíme skolit oba?" Ani nečekal, jestli bude mít ordo nějaké otázky, a sám hned první vypálil.

Na kraji jelení pláně se objevilo chlupaté stvoření. Tím stvořením byl sigma Přízračných známý jako Everett. Celým jménem Everett Estrela do Norte. Nedávno se bavil s jedním z členů své smečky o tom, že se do kotliny dá dostat i jinak než přes hory, a zřejmě se onu cestu rozhodl dnes vyzkoušet. Brodil se hlubokým sněhem a přestože byl poměrně vysoký a hlavně velice štíhlý, byl v něm zapadlý až skoro po břicho. Tim měl pravdu, toho sněhu je tu skutečně hrozně moc. Proběhlo mu hlavou a on se otřásl. Zima už ho nebavila. Ne, když to znamenalo, že jeho vlastní syn, který by se teď měl soustředit hlavně na svůj zdravý vývin, nejen po psychické, ale i po fyzické stránce, nemá co do tlamy. A že na území jeho smečky nebylo dostatek jídla pro všechny, a tak se její členové museli vydávat na místa, jako je tohle.

Už se stmívalo a chladná, velice chladná noc se připravovala na převzetí vlády nad Norestem, když se u místa známého jako půlnoční studánka zjevil vlk. Postával mezi stromy a hleděl na zamrzlou hladinu, jakoby v ní chtěl vykoukat budoucnost. Tím vlkem byl Everett Estrela do Norte, šedofialový sigma smečky Přízračných. Možná v té studničce chtěl skutečně vykoukat budoucnost, Přízrační totiž byli známí tím, že věřili na hvězdy, které prý měly vést každý jejich krok, nu a v zamrzlé vodní ploše se vycházející hvězdy krásně leskly.
Everett se po chvilce zírání posadil a zadíval se před sebe. Byl zde sám, nikým ani ničím nerušen. Ptáčci, kteří by tu v létě normálně rušili jeho dumání, teď byli zalezlí v hlubinách stromů, Ryby nemohly vyskakovat nad vodní hladinu, neboť byla zamrzlá a oni pod ní. Stejně tak jiná zvěř, která se normálně do studánky chodívala napít, nyní spala zimním spánkem. Byl tu jen Everett. Everett a jeho myšlenky.

Pokýval hlavou, stále levitujíc zhruba třicet centimetrů nad zemí. "Mohu ji použít, kolikrát chci, vždy však jen na několik minut. Teoreticky i na delší dobu, poté jsem ale velice unavený, dezorientovaný... no prostě, není to moc dobrý stav." Stav, který popisoval, připomínal kocovinu nebo probuzení po příliš krátkém odpoledním spánku. Everett však ani kocovinu ani špatná probuzení neznal, proto to nedokázal lépe popsat, než jak se pokusil vlastními slovy. "Jakou máš vlastně ty magii?" Zeptal se po chvilce. Tohle ho skutečně zajímalo, protože to, že by některá magie fungovala jen jednou denně, pro něj byla novinka. Neznal žádnou takovou magii a napadalo ho, že jestli má takové omezení, musí být Cielova magie mimořádně silná a nebezpečná. "Bohužel ven chodím velice často. Co bych taky dělal uvnitř, že. Tam chodím jenom spát, jinak celé dny trávím lovením, obchůzkami hranic a procházkami mimo území smečky. Ty jsou tedy poslední dobou podstatně kratší, než bývávaly - kvůli Ryumee a Ghu'lassovi - i tak si alespoň jednou za čas nějakou kratší neodpustím." Pokýval hlavou a sdělil tím panu Cielovi, že je v běžném životě jeho magie vlastně k ničemu. A když už byl u toho, pár minut už mezitím uběhlo a Everett začínal cítit, jak síla jeho magie slábne. Rozhodl se, že se dnes nebude zbytečně trápit překračováním limitu a následnou únavou, neboť má dnes ještě spoustu věcí na práci, a sletěl zase hezky dolů. "Tak, to byla má magie." Pronesl honosně a s úšklebkem na tváři se uklonil jako performer po skončení svého aktu.
"Nu, to víš." Úšklebek, hyzdící Everettovu tvář, zmizel a vlk se pomalu začal zase tvářit vážně. "Původně jsem hledal Hariuhu, ale v noře není a nikde jinde ho také nemohu najít, proto se z mé pochůzky pomalu stal lov. Abych byl alespoň k něčemu užitečný. Bohužel v lovu kořisti dnes ale nejsem o nic úspěšnější než v lovu Hariuhy, takže jak vidíš, má tlama je stále prázdná." Pokrčil rameny. Nevěděl, proč mu dneska nic nešlo. Adi špatný den, možná pochybné klima nebo nízký tlak. Nebo měl prostě den blbec. "Víš, abych ti vysvětlil toho Hariuhu." Dodal po chvíli zamyšlení. "Po dlouhém rozmýšlení nad možnými profesemi, které zastávají výše postavení vlci, jsem se rozhodl, že bych se rád stal astrálem. Pokud tedy někdy budu povýšen." Udělal krátkou pauzu, během které se zhluboka nadechl. "Nedávno jsem hovořil s Timem a ten mi poradil, ať se své budoucí povolání začnu učit hned a ať nečekám na povýšení. Proto se od té doby snažím průběžně zlepšovat ve všech ohledech. A byť mi to dnes nejde, v lovu bývám jinak docela dobrý a stejně tak bych se jistě dokázal uplatnit jako rimor. Horší je to však, jak přijde na medicínu nebo na boj, ve kterém je specialista právě Hariuha. Proto jsem ho hledal, abych ho požádal o radu a možná nějaký cvičný souboj. Když jsme u toho, neviděl jsi ho?" Zeptal se nakonec mladšího vlka a slabě zavrtěl ocasem, snad na znamení naděje.

"Ach tak." Prohodil jenom a pokýval hlavou. "S řekou však nemohu souhlasit. Za normálních okolností, třeba v létě, je to jistě pravda. Řeka bývá plná ryb a ostatní kořist se k ní chodí minimálně napít. V takto chladné zimě ale ani jedno neplatí, zvířata pijí sníh a k rybám se přes tlustou vrstvu ledu nikdo nedostane." Troufl si odporovat. Nakonec to byl on, kdo tady byl lepší v lovu, že. "Podél řeky jsem myslel spíš jako víc na jih, není nutnost se vyloženě držet vodního toku." Vysvětlil poté, jak svou původní větu myslel.
Smutně přikývl. "Ano, nedivím se ti. Zpětně bych se také odsoudil, a rozhodně ne potichu. Nechoval jsem se vůbec dobře." Přitakal. "Ryumee na to být sama rozhodně neměla, zvlášť když jsem to byl hlavně já, kdo si přál potomky. A za druhé by na to neměla být sama, protože je teď lexem a má plno smečkových povinností." Dodal po chvíli přemýšlení. Občas si neuvědomoval, kolik toho jeho družka vlastně dělá. On ve smečce neměl skoro žádné povinnosti a jeho členství mu přinášelo v podstatě jen výhody. "A ano, minule jsme lovili zajíce. Moc mu to nešlo, ale snaží se a to je hlavní. Zároveň, až řeka rozmrzne, bych ho rád naučil lovit ryby. Povídal mi, že už to jednou zkoušel a skončilo to fiaskem, podle mě se toho ale nesmí bát. Koho zastaví jeden neúspěch, nemůže se stát dobrým v tom, co dělá. Je potřeba zkoušet a zkoušet a zkoušet, že?" Zadíval se na Tima, jakoby očekával odpověď, ve skutečnosti to ale myslel spíš jako řečnickou otázku. "Zároveň máš pravdu, že bych mohl býti dobrým rimorem. Možná, až někdy půjdu obhlédnout hranice či se dojdu podívat za ně, vezmu ho s sebou a zasvětím ho do taje tohoto povolání. Myslím, že už se umím docela dobře maskovat a skrývat a to se mu do budoucna také může celkem hodit." Pousmál se při představě, jak malého vlčka učí svým zálibám a doufal, že se mu to zalíbí také.
"To máš pravdu. A zároveň je pravda, že na něj asi ještě nejsem zcela připraven. Lovec jsem dobrý, zkoumat okolí a hlídat hranice umím také, mám však podstatné mezery ve vzdělání co se týče léčitelství a boje. Léčitelství se snad doučím, snad bych se někdy mohl přidat, až zase budeš Guláše učit něco o bylinkách či první pomoci. Ale s bojem nevím, nevím, to bude vyžadovat ještě hodně tréninku. Na všechny tyhle věci jsem naprostý antitalent. Snad by mi s tím ale mohl pomoci Hariuha, ten je umbrou, ne?" Pohled, který věnoval Timovi, značil očekávání kladné odpovědi. "A děkuji za tip, poptám se Anjel ohledně té zkoušky. To by mi mohlo hodně pomoci, ano." Usmál se nakonec.

Poskakoval si tak sněhem a zřejmě se na onu činnost zcela soustředil, neboť si Ciela až do posledního momentu nevšiml. Dávalo tedy smysl, že nadskočil leknutím, když na něj tmavý aesta promluvil. "Ježiš, tys mě vyděsil!" Vyhrkl a oklepal se, jakmile se trošku vzpamatoval. "I já tě zdravím, Cielo." Pokynul mu na pozdrav a dokonce tam vyčaroval i slabý úsměv. Ještě si pamatoval úsměvnou historku, kdy se tolik bál svého syna s Cielem nechat samotného. Zmíněný byl pak samozřejmě v pořádku a jeho obavy se - opět - ukázaly jako iracionální.
"Inu, snažím se přijít na co nejefektivnější způsob, jak se pohybovat tímhle závějem." Ušklíbnul se na odpověď. "Moc mi to nejde, brodit se jím je pomalé, takhle tu skákat zase fyzicky náročné a v těchto těžkých časech musíme všichni šetřit energií, no... nevím." Pokrčil rameny. "Kéž bych měl taky křídla, jako někteří ze smečky." Postesknul si nakonec. Najednou se zarazil. "Počkej, vždyť já sice nemám křídla, ale mám magii!" Zdálo se, jakoby na tento fakt dříve naprosto zapomněl. A hned na to se zvedl páe desítek centimetrů nad zem, těsně nad napadanou vrstvu sněhu. Byl si vědom, že takto nevydrží věčně, ale i chvilka odpočinku od poskakování mu nyní poskytovala tak chtěnou úlevu.

Na okraji tmavozelené planiny se objevilo zvíře, jehož šedofialová barva ostře kontrastovala s všudypřítomnou sněhovou pokrývkou. Tím zvířetem byl vlk jménem Everett, poskakoval však sněhovým závějem tak vesele, že připomínal spíš laňku nebo antilopu. Těžko říct, jestli si hrál, nebo se jenom snažil přijít na co nejefektivnější způsob, jak se pohybovat sněhem. Tak jako tak za ním jeho huňatý ocas vlál jako nějaká vlajka. Vítr mu pročesával neméně chlupatý kožíšek a na odhalených místech ho studil na kůži sníh. Zdálo se, jakoby vlk něco hledal, že by cosi k snědku? Dnes však nebyl jeho šťastný den, planina totiž byla až na něj a skupinku vlků na druhé straně prázdná. A tak hledal bezúspěšně dál.