Príspevky užívateľa

Pokýval hlavou. "To je, ale nesmíme se vzdávat. Smečka potřebuje potravu, zvlášť někteří z nás." Myslel tím hlavně Guláše, který teď rostl každým dnem, a Anjel. I k němu se totiž doneslo, že čeká mladé. Zvláštní, že zrovna v zimě. Vlčata se rodí hlavně na jaře, kdy už je kořisti dost. Proběhlo mu hklavou, ale nehodal situaci nijak komentovat. Anjel s Roihem jistě věděli, co dělají, a ke svému počínání měli dobrý důvod.
"V Kotlině? Tam se musí přes hory, ne?" Povytáhl obočí. Chodit v tomto počasí do hor bylo všechno, jen ne dobrý nápad. A také se nebylo čemu divit, že tam bylo tolik sněhu, když byla kotlina obklopena horami. Na horách holt víc sněžilo a tím spíš, když byla ukrutná zima i v nížinách. "Myslel jsem spíš třeba planinu husí nebo více směrem na jih, podél řeky Cayny. Na nekonečných planích nebo v dormanu by něco mohlo být, tam vždy bývala hojnost potravy." Zasněně si vzpomněl na to, jak nedávno procházel Dormanem. Strávil tam pěkných pár nocí a nic mu nechybělo, dokonce ani smečka. To ale nebyla ještě taková zima, teď byl za smečku rád. A i zpětně by si dal facku, že tehdy na svou rodinu - jak biologickou, tak smečkovou - ani nepomyslel a staral se jen sám o sebe. V posledních měsících jsem se toho skutečně mnoho naučil. I když nejsem zrovna smečkový typ, teď už vím, jak moc je důležité se o sebe starat navzájem. Pomyslel si a sám pro sebe se usmál.
Opět jen přikývl. "Jistě to tak vypadalo. Je pravda, že jsem asi nebyl připravený na to, se usadit. Když byla Rya těhotná, ani jsem na to nepomyslel. Měl jsem hlavu v oblacích s tím, že budu táta, a nakonec jsem v tom Ryu nechal první měsíce samotnou. Musím přiznat, že se za sebe trochu stydím, tím spíš, že jsem Ryu k vlčatům musel přemlouvat, sama se chtěla jen věnovat smečce." Posmutněl. Tohle období už bylo za ním, teď věděl, že tu pro svou družku musí být, ale stejně. Už se tak stalo a on to nemohl odčinit. "Teď se to snažím Gulášovi vynahradit, ale nevím, jestli to bude stačit." Pokrčil rameny. To si musel Guláš rozhodnout sám, jestli mu to odpustí. Věděl, že přestože Tim nebyl jeho pravým otcem, už si asi na vždycky budou s jeho synem bližší než on sám, ale snažil se tomu vztahu, který spolu měli, alespoň přiblížit.
"Přemýšlel jsem i o venatorovi, ano. Nikdy ale ne jako o první volbě, původně jsem chtěl být rimor." Na chvíli se odmlčel, jakoby si potřeboval v hlavě urovnat myšlenky. "Jak se poslední dobou ale věnuji Ghu'lassovi, uvědomil jsem si, že mě to fakt naplňuje, víc než toulky po okolí. Mám taky velice rád vlčata a rád bych se jim věnoval i do budoucna, i pokud už nebudu mít žádné vlastní. Jsem tedy rozhodnutý se stát astrálem." Tak. A bylo to venku. Upřímně, méně se prokázal snad jenom jako umbra. Jako otec byl k ničemu a žádná jiná vlčata ve smečce nebyla, takže nebylo koho učit. Možná to bylo dobře. Bylo by přinejmenším zvláštní, kdyby se věnoval víc cizím vlčatům než tomu vlastnímu. "No, takže, co chci dělat už vím. Ale to, abych s tím začal, i když jsem jím ještě nebyl oficiálně jmenován, je dobrá rada. Ghu'lassovi se musím věnovat jako otec, ne jako učitel, ale jakmile budou mít vlčata Roihu s Anjel, nabídnu jim pomoc. Jistě se jim bude hodit nějaká ta pomocná tlapka." Pousmál se. "Do té doby se ale věnuji lovu. Toulání se po okolí už moc ne, jak jsem již říkal, po promluvě s Ryumee se to snažím maximálně omezit, ale lovit mohu i dva metry od nory." Přikývl.

Pokýval hlavou. "Též mě to překvapilo, ale je to tak. Tuten les je úplně prázdný, proběhl jsem ho celý už dvakrát a tohle je jediné, na co jsem narazil." Prohodil a nezněl u toho zrovna šťastně. Že by se bál? Po Timově otázce se na vlka otočil s ustaraným pohledem ve tváři. "Myslím, že ano. Kolem tábora jsem něco našel, ale rozhodně to nebylo dost na nakrmení celé smečky. Za řekou jsem se ale ještě nedíval, vidíš. Hned, jak tady skončíme, se tam podívám. V těch končínách už jsem beztak dlouho nebyl." Pověděl starému známému s nadějí v hlase. Ta však ale brzo pohasla. "Každopádně si myslím, že i kdyby tam bylo zvěře o něco víc, víš... nesmíme ji vylovit všechnu, kdyby se ještě přitížilo. Spíš si myslím, že je čas začít lovit za hranicemi smečky. Asi směrem na jih, tam by mělo být o něco tepleji." S těmito slovy se zadíval za sebe, na hory, které se nad ním tyčily.
Potřásl hlavou a zadíval se kamsi do dálky. Jakoby někoho vyhlížel, rychle však stočil svůj pohled zpátky na Timáka. "Poslední týdny se fakt snažím zůstávat na území smečky. Být tu pro Ryumee a pro Guláše. Ale máš pravdu, předtím jsem se hodně zdržoval mimo a snad proto jsme se neviděli." Přikývl. Necítil se, jakoby ho Tim nějak vyslýchal, i když předpokládal, že ho možná poslala Ryumee, aby zmapoval situaci. Tu mimochodem také vídal dosti málo, nejen na to, že teď byla Lexem, ale také že zůstávala jeho družkou. "Po podzimní rovnodennosti jsme si s Ryou sedli na takové... povídání." Everett se zarazil. Bylo jasné, že to byla spíš hádka, a Timothée o ní nejspíš věděl, i tak mu to ale nechtěl prezentovat jako roztržku. "Ryumee mi sdělila, že je zklamaná mými toulkami za hranice a tím, že Ghu'lassovi jsi víc otec ty než já. Tak se snažím to napravit. Tuhle jsme spolu lovili, dnes k večeru se zase scházíme, ještě nevím, co budeme dělat. Ale něco se určitě najde." Pousmál se. "Každopádně, rád bych se tě zeptal na radu." Everett udělal dramatickou pauzu a zadíval se příteli do očí. "Ryumee také říkala, že je zklamaná tím, že bylo tolik vlků povýšeno, ale já jsem zůstal sigmou. Mně to upřímně nevadí, mám všechno, co potřebuji, a nikdo se ke mně nechová nijak povýšeně, ale rád bych to změnil alespoň pro ni. Vzhledem ale k tomu, že jsem byl spoustu času mimo smečku... no..." Everett se zarazil. Není tohle vlastně stupidní otázka? Jistě je. Asi jsem si ji měl nechat pro sebe. Nyní už však nebylo cesty zpět. Šedofialový vlk otázku zahájil a nyní ji musel dokončit. "Jak vlastně taková povýšení fungují? Žádá o ně vlk sám, když si myslí, že si ho zaslouží? Nebo by to orda spíš urazilo a mám sám počkat, až on uzná za vhodné? Víš, ty poslední měsíce... fakt se snažím, a myslím si, že už bych na aestu a s ním splněnou profesi měl. Ale jak už jsem říkal, radši si počkám, než abych orda svým přístupem rozhněval." Zadíval se na Timka s očekáváním vepsaným ve tváři.

Everett si pochutnáva na zajíci. Kousky jeho svaloviny v něm mizely jako v černé díře. Ani vnitřnosti nenechal, přestože jich v malém tělíčku moc nebylo. Za chvíli už jenom okusoval kosti. Jakmile za sebou zaslechl své jméno, ze zajíce už zbyla v podstatě jenom ohlodaná kostřička. A hlava s ušima, tu nechal. Hlavy ulovených zvířat nikdy nejedl, snad jako známku respektu ke zvířeti či ke hvězdám, že mu právě v ten den poskytly tak chutnou svačinu do žaludku.
"Ach, Timothée. Také tě zdravím, příteli." Everett si naposledy oblízl tesáky, aby ze srsti kolem tlamy dostal poslední zbytky zajíce a nevypadal před černobílým coelem jako klaun, a postavil se čelem k druhému vlku. "Nene, nerušíš. Zrovna lovím, ale to může počkat. Beztak toho tady není moc k lovu. Kolem tábora jsem měl paradoxně větší štěstí." Potřásl hlavou. "Dlouho jsem tě tu neviděl, mimochodem. Byl jsi mimo smečku, nebo jsme se jenom minuli?" Zeptal se po chvíli.

Už to byl nějaký pátek, co na toto místo šedofialový vlk zavítal. Pokud si dobře pamatoval, bylo to naposled během oslav podzimní rovnodennosti, kde si to svou přítomností u Ryumee tak zpackal. Nu, ono to tedy bylo spíš jeho předešlými mimosmečkovými činnostmi a absencí na postu otce, to už ale Everett zapusil kamsi dozadu do mysli.
Dnes tu však Everett byl za jiným účelem. Brodil se sněhem, poměrně rychle, huňatý ocas za ním vlál jako vlajka. Vítr mu pročesával kožíšek a na odhalená místa padal sníh, který středně starého vlka nepříjemně studil na kůži. Jeho běžně štíhlá figura byla teď spíš na kost vyhublá, pod již zmíněným kožichem bylo možno vidět rýsovat žebra I přesto vypadal poměrně zdravě, jak si to vykračoval sněhovou pokrývkou.

Kdo se pozorně koukal, mohl si všimnout fialovošedého vlka pohybujícího se po lese. Vypadalo to, jakoby něco hledal. Čenichal ve vzduchu, větřil, pobíhal z místa na místo, patrně v pokusu najít něco nebo někoho k lovu. Nu, upřímně, něco k jídlu by potřeboval. Jeho běžně štíhlá postava byla teď spíš vyhublá a přestože kožíšek se mu stále leskl, pod ním se mu rýsovaly žebra.
A! Po dlouhé době pobíhání ve sněhové pokrývce se kus od něho konečně objevil zajíc. Everett nehodlal ztrácet svou - pravděpodobně jedinou - šanci na dnešní oběd. Nerad vyžíral zásoby smečky. Ty podle něj měly patřit hlavě vlčatům a starším a pracovně vytížzeným a obecně tak všem, kteří si zrovna nemohli dovolit ulovit si něco k jídlu sami. On toho byl perfektně schopný, a na tomto příkladu to hodlal dokázat. Rychle se skrčil, namáčeje své břicho do sněhu. Snažil se našlapovat potichu jako kočka a takto se pomalu blížil k zající. Ten si ho všiml trochu moc brzo, byl od Everetta v tu chvíli ještě dobrých deset metrů. Snad to ale bylo zimní ospalostí či něčím takovým, že nedokázal dostatečně rychle utéci a za chvíli už Everett držel jeho malou hlavičku v zubech. Upřímně, nečekal na nic, ani si nedonesl jídlo k noře. Musel být vážně hladový, neboť mrtvolku hned po křupnutí vazu položil na zem a pustil se do ní.

Směrem od Dlouhého jezera se podél řeky Cayny potuloval jeden ze členů Přízračných. Everett, tak znělo jeho jméno. Snad hledal něco k jídlu, potřeboval by to, upřímně. Jeho běžně štíhlá postava byla teď spíše vyhublá, jakoby se zásoby Přízračných tenčily. Jeho huňatý kožíšek byl však stále lesklý a perfektně upravený, tak jako to měl vlček rád.
Kousek za hranicemi smečky, teď už na území nikoho, se Everett zastavil.Chvíli hladově koukal do řeky, která teď byla zamrzlá, jen pod vrstvou ledu občas prosvitla nějaká rybka. Jednou tlapkou se pokusil na led postavit, jakoby hodlal pokračovat po něm, najednou jakoby ho něco vyrušilo. Do čumáku ho uděřil pach, který rozhodně neznal. Byla zima a padal sníh, což mu dosti ztěžovalo jeho orientaci, nedokázal tedy říci, odkud přichází. Postavil se tedy na břehu řeky a začal se rozhlížet kolem sebe a mžourat do sněhové vánice, snad s vidinou toho, že se původce pachu časem objeví.

Mladý vlk běžěl po louce. Byl velice štíhlý, teď už spíš vyhublý, pod huňatou srstí se mu rýsovaly žebra. Přestože už vypadal líp, netvářil se, že by nějak umíral hlady. Jeho srst byla stále lesklá a ocas, chlupatý jako nějaká lidská prachovka, za ním vlál jako vlajka.
Byl to jeden ze dnů, kdy se Přízračňácký sigma Everett opět zatoulal za hranice své smečky. Jak si slíbil, poslední dobou to nikdy nebylo nijak daleko, zatím vždy to však bylo dostatečně na to, aby poznal nějakého tuláka či snad zatoulaného člena jedné z vedlejších smeček. A takový den měl nastat i dnes, jenom to zatím nevěděl.
Měl to však vědět už brzy. Jak se tak toulal po úpatí jednoho z nedalekých pohoří, do čumáku ho udeřil pach. Bylo hned poznat, že je tulácký, přesto byl Everettovi něčím povědomý. Jenom maličko, ale byl. Že by nějaký starý známý? Everett se za pachem vydal, aby zjistil víc. "Hej!" Zavolal, jakmile byl na dohled od bílého vlka. Tak ne, starý známý to nebyl. Jakmile se totiž přiblížil více, ujistil se, že tohoto vlka v životě neviděl. Povědomý pach, který byl teď všude kolem Everetta, však zůstal. "Kdo jsi? Já jsem Everett. Everett Estrela do Norte." Představil se.

Poslouchal slova svého vůdce a semtam nepřítomně přikývnul. Ve skutečnosti poslouchal jen tak napůl, byl totiž tak trochu ztracen ve vlastních myšlenkách. To mu však nezabránilo zaregistrovat koutkem oka příchod svého syna. Nutno říci, že tím byl nanejvýš překvapen, čemuž odpovídal i jeho zaražený výraz. Nepředpokládal, že by se vlče na takové akci vůbec objevilo, ale když už tu bylo... nu, asi bylo dobré, že znalo hlas svého Orda svolávájící ho na sraz. Než se však stačil nadechnout, aby malému Gulášovi sám něco řekl - musel být taky občas otcem, že ano - S'Arik to uddělal za něj. Everett přikývl. "Slyšel jsi Orda." Dodal a omluvně se na malého vlčka zadíval. "Vím, že už lovit jistě umíš a troufl by sis, ale zvíře, co jdeme lovit, je opravdu moc velké a nebe- ne." Zarazil se. "Potřebujeme, aby někdo hlídal území a varoval nás, kdyby se náhodou nachomýtlo až sem, víš?" S vděkem se podíval na S'Arika, že jeho syna odmítl, zároveň mu dávajíc neironicky důležitý, však přesto bezpečnější úkol. "Ale nevzdaluj se u toho hlídání prosím daleko od centra území, kdyby ses někde zasekl, už bychom tě nenašli a ty bys mohl umrznout." Dodal nakonec, došel k synkovi, otcovsky mu olízl ucho a vydal se za Ordem.

Mezitím co Gulášek větřil, Everett se položil do spadaného listí a pustil se do zajíce. Dlouho nejedl, a tak nehodlal ztrácet ani minutu a čekat, než si synek také něco uloví. Přinejhorším se s ním rozdělí.
Nebo taky ne. Hltal, takže ze zajíce už skoro nic nezbylo, když Ghulass s nespokojením konstatoval, že žádného dalšího necítí. Everettovy smysly byly zastřeny pachem krve, ale když se na to soustředil, ani on žádného necítil. Právě pach krve mohl být kamenem úrazu. Everett si to uvědomil až teď, ale kdyby byl zajíc a cítil krev, asi by rychle zalezl do nory. "Z toho si nic nedělej, kousek popojdeme a třeba nějakého objevíme tam." Odloupl poslední kousek svaloviny z ohlodané kostřičky a zvedl se na nohy. Pokud ho Guláš následoval, pak se i s ním přesunul na jiné místo. Trvalo to však jen pár minut, než mu do nosu udeřil opět známý pach. "Vidíš ho? Támhle jeden je. Tak šup, ukaž mi, co umíš." Pobídl synka tlumeně, přesto se znatelným očekáváním v hlase.

Posadil se vedle své družky, zřejmě si oddechl, že už nebyla taková podrážděná. "Dobře. Díky. Pokusím se být lepší." Nemohl si však nevšimnout jejího tónu, který byl stále dosti chladný. Zadíval se nahoru na hvězdy. Pomožte mi skutečně
být lepší, nebo mi má drahá asi utrhne hlavu. A je pravda, že i když má Tima, Guláš mě potřebuje. Chvíli jen tak seděl a pozoroval oblohu, poté se ale zvedl zpátky na nohy. "Nechám tě tu teď o samotě a půjdu si lehnout. Abych ráno mohl být lepší." Prohodil do tmy a jak řekl, tak udělal. Věnoval Ryumee poslední pohled a zalezl zpátky do nory. Chvíli tam ještě očima hledal nějakého toho estreláka, specificky svého syna, aby se vedle něj, našel-li ho, o chvilku později natáhl. A netrvalo dlouho a norou už se ozývalo jeho tlumené chrápání.

Jeden ze členů Přízračných byl zřejmě vyhnán hladem i mimo území své smečky. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že se v tak kruté zimě brodil sněhem na severu Norestu, že takové aktivitě dal přednost před teplem své smečkové nory. Jeho stav také odpovídal tomu, že už nějakou dobu hladoví, nebo se alespoň snaží omezovat přisun potravy. Jeho normálně štíhlé tělo bylo teď spíš vyhublé a na očistu zřejmě taky neměl ani pomyšlení, neboť měl srst celou zmuchlanou a slepenou v cuckách k sobě. Ono koupat se taky nebylo kde, když bylo všechno zamrzlé, že.
Vlk byl zřejmě zahleděný dosti do sebe, neboť si ani nevšiml vlčice, která se začala přibližovat směrem k němu. Až když do ní skoro vrazil sebou náhle trhnul a zastavil se. "Uh, zdravím." Prohodil.

On to pan Everett asi myslel vážně, když se tehdy své drahé odpřísáhnul, že tentokrát už dostane svých smečkových povinností. Tento štíhlý, teď už spíš vyhublý, vlk totiž stejně jako hrstka ostatních zareagoval na volání svého alfy a dostavil se do hvozdu, kterému se pro jeho bohatou historii přezdívalo jednoduše starý. Působil trošku rozespale, na jednom boku přeleženou srst, ale jinak byl odhodlaný pomoci. Ani po zemi se nenesl tak lehce, jak to měl ve zvyku, ale to bychom mohli přikládat všudypřítomnému náledí, které, pravda, běh dosti ztěžovalo.
Jakmile dorazil na místo setkání, posadil se na zadek a chvíli jen poslouchal, co říkají ostatní. Jeho pozornost poletovala od S'Arika k Cielovi a zase zpátky. "Kdybychom našli nějaké stádo pohybující se kolem nějakého... vyvýšeného bodu, snad bych ho mohl obhlédnout ze vzduchu. Ale bez nějakého útesu se ze země sám zvednout nedokážu, ne dost vysoko." Prohodil poté, co si všimnul, že ostatní vlci nabízejí k využití své různorodé magie. Bohužel ta jeho byla při lovu vesměs k ničemu, i tak se něco pokusel vymyslet.

Přestože se Everett po událostech posledních dnů držel raději na území smečky, jednu malou toulku si neodpustil. A sice toulku na husí planinu, nyní spíš planinu sněhovou. Jeho štíhlé, nyní spíš lehce vyhublé, tělo se přeneslo přes hranice smečky a běželo dál po planině. Zdálo se, že vlk hledá cosi k jídlu, nepůsobil však zrovna úspěšně. V jeho tlamě nebyla žádná kořist a stejně tak se nezdálo, že by nějaká ležela v jeho okolí. Nebo klidně i stála, mohla to být kořist budoucí, že. Ale ne, planina se zdála úplně prázdná. I tak se Everett nevzdával a čenichal dál.

"Ne."Hlesl na jějí otázku, byť se ho vlčice v tu chvíli už zjevně ani na nic neptala. A tak tam na ní koukal jako vyoraná myš, zřejmě mu skutečně nedošlo, čím se proti své první dámě provinil. O to víc ho zarazilo, když na něj najednou Ryumee tak vyjela. Uvědomoval si, že nebýt v noře plné spících vnuků, zřejmě teď vlčice ječí jak na lesy a teď se drží jen proto, aby tady chudákům Přízračným nedělala divadlo hodné Výměny manželek v Norestském provedení. "Tak promiň." To bylo jediné, na co se zmohl poté, co Ryumee domluvila. Jakmile vlčice odešla před noru, nechal ji chvíli být a zůstal sám se svými myšlenkami. Seš blbec. Everette. Fakt ti nedošlo, že budeš muset změnit svoje návyky, když si uděláš rodinu? Že ti Rya a vlastně celkově smečka nebude tolerovat to tvoje toulání věčně? Nutno podotknout, že to nebyly hezké myšlenky, které se nyní hodily Everettovi hlavou Objevily se tam ale také pochybnosti. Mělo vůbec cenu přidávat se do smečky? Stejně jsem to udělal jen kvůli Rye. Vystačím si sám, byl jsem jen zaslepen láskou a touhou po rodině. Teď mám obojí, ale oboje je taky v troskách. Zřejmě nakonec ale došel k tomu, že to všechno stálo za to a měl by se pokusit alespoň napravit to, co zpackal. Pomalu se tedy vydal ven z nory. "Ryo?" Volal potichu, sotva z ní vystrčil hlavu. Daleko však nedošel, však jeho družka čekala hned před ní. "Přemýšlel jsem a prvně bych se rád znovu omluvil. Nedošlo mi, že se takhle cítíš a možná to bude znít fakt hloupě, ale když jsme se rozhodli mít vlčata, nevěděl jsem ani, že to bude muset znamenat konec mého toulání. Jsem jiný vlk než ty, víš. Nikdy jsem nikoho neměl a tak nejsem zvyklý se starat o nikoho jiného, než o sebe. Asi proto jsou pro mě mé výlety tak důležité, je těžké zůstat na jednom místě. Rozhodl jsem se ale, že tohle všechno není důležitější než rodina, než ty a Gulášek. Proto bych to rád nějak napravil a byl přítomný alespoň u zbytku jeho výchovy. Pochopím ale, pokud mě po tomhle nebudeš už chtít nikdy vidět a je-li to tvé přání, můžeš pokračovat v jeho výchově jen s Timem a já vás nechám být. Slibuju." Zadíval se na Ryu s očekáváním v očích.

Přikývl hlavou, jakoby přesně tohle myslel. Teď zrovna neměl náladu ukazovat svému drahému synkovi, že přesně na tuto veledůležitou informaci ráčil zapomenout. "Přesně tak, skvělá observace, šéfe." Pokýval hlavou a nezapomněl při tom zavrtět ocasem. "Ach! A támhle ho máme. První zajíc dnešního dne. Tak já ti to na něm ukážu, ano?" Ztišil hlas, aby ušáka nevyděsil. Teda spíš se pokusíš ukázat. Do Everetta se zahlodl osten pochybností. Je pravda, že nebyl zrovna nejzdatnější lovec, ale zrovna na zajíce se docela hodil. A když jsme u toho, co pan ušák? Ten do teď nemohl mít ani tušení, co ho v dalších momentech čeká. Jen se pásl na nevýživných zbytcích mrazem seschlé trávy... a Everett se začal blížit. Tiše pokládal jednu tlapku před druhou, štíhlé tělo přikrčené k zemi, čumák i uši nastražené jakékoliv informaci o zajícově pohybu. Zatím se mu dařilo, byl štíhlý, lehký a obratný, tato část mu tedy šla jako od ruky. Pak přišla ale část druhá, težší. Když byl Everett na pár metrů od zajíce, zhruba v moment, kdy si zajíc konečně všiml, že se vedle něj něco děje a dal se na útěk, vlk vymrštil své tělo kupředu a jal se zajíce následovat. Následovat tím stylem, že ho mrštně dohonil a jedním rychlým hryzem do zátylku zakousl. Tak. Podařilo se. "Vidíš? Není to tak těžké." Zamumlal Evík přes mrtvolku v zubech na synka. "Teď ty." A s těmito slovy opatrně položil zajíce na zem.