Príspevky užívateľa

Po tom, co mě mladý panovník oslovil, jsem pomalu vykročil ze stínu, přičemž jsem na okamžik spočinul pohledem na dvou mladých vlcích, kteří stáli před panovníkem. Přikývl jsem na panovníka, a opatrně jsem vzal nabízenou kožešinu. Položil jsem si ji přes záda a beze slova se otočil, abych ji odnesl někam do bezpečí, kde by se nepoškodila. Jakmile jsem kožešinu uložil na vhodné místo, vrátil jsem se zpět na ples abych nadále mohl dohlížet na jeho průběh. Pomalu jsem se začal opět procházet mezi hosty. Mezi přítomnými jsem zahlédl i pár známých tváří. Jednou z nich byla Hel a Kiler, minulou zimu jsem měl tu čest bojovat po jejich boku během těžkých časů. Když jsem kolem nich prošel, mírně jsem pokývl hlavou na pozdrav. ,,Rád vás zase vidím." Řekl jsem s úsměvem a pomalu se rozešel k ohni který se zrovna chystali zapalovat. Autumn mi přišla trochu nervozní, nedivil jsem se jí, měla přece jen zapálit oheň před všemi hosty, i já bych měl nervy. Pomalu jsem k ní přišel a s úsměvem do ní štouchl čumákem abych jí podpořil, ,,To zvládneš" zašeptal jsem tiše.

Pomalu jsem se narovnal a přehlédl shromáždění. Mezi známými tvářemi vlků z naší monarchie i těch z jiných koutů Norestu, jsem zahlédl mladého vlka, (Asteri) který se pohyboval s nervózní energií, jež vyzařovala z každého jeho pohybu. Jeho oči těkaly po mýtině, fascinovány výzdobou a atmosférou slavnosti. Občas do někoho neúmyslně narazil. Když se omlouval, jeho hlas byl tichý, ale upřímný – ten druh hlasu, kterým mluví někdo, kdo si opravdu přeje zapadnout. Neubránil jsem se jemnému úsměvu. Pokračoval jsem ve svém pozorování, a procházení se mezi hosty. Když v tu jsem si všiml, že zmínka o slavnostním ohni postavila mladíka na nohy, nešlo si nevšimnout jeho nadšení.

Zvolna jsem se pohnul a zaujal nenápadné místo poblíž Arrakise, připraven zasáhnout, pokud by bylo třeba. Rychle jsem mladému Panovníkovi věnoval ujištovací pohled a jemné pokývnutí hlavy. Ne že by mladík vypadal, že by mohl způsobit potíže – naopak, jeho chování bylo až obdivuhodně zdvořilé – ale ten proud energie, který z něj vyzařoval, by mohl v nesprávný moment přerůst v něco nečekaného. Nijak jsem však nezasahoval jsem. Zatím co jsem pozoroval Asteriho jak se chystá promluvit k panovníkovi, jsem v koutku oka zahlédl jiného mladého vlka. Jeho nervozita byla téměř hmatatelná a jeho oči těkaly po mýtině podobně, jako oči (Asteriho). Na rozdíl od (Asteriho) ale tento vlk (Caligo) působil jinak – neklidněji, jako by sváděl boj nejen se svou myslí, ale i s něčím hlubším uvnitř. Když se přiblížil k vlčici (Salōme) a šeptem s ní promluvil, v jeho hlase zazněla nervozita a snad i něco víc – potlačovaný strach, obavy. Přestože jsem neměl důvod zasahovat, moje pozornost se od něj neodvrátila. Tak jako u Asteriho, i tady jsem měl pocit, že je třeba být ostražitý. Nikoli kvůli možné hrozbě, ale proto, že takový vlk mohl snadno přitáhnout pozornost, která by mu mohla ublížit.

Zůstal jsem však stát poblíž panovníka jako tichý stín, připravený zajistit, aby tento slavnostní večer proběhl přesně tak, jak měl.

Poklidně jsem postával u vchodu na mýtinku, kde se shromažďovali vlci ze všech koutů Norestu. Do svých parohů jsem před touto slavností zapletl jemné liány, které se obtáčeli kolem křivek mého paroží. Mezi nimi jsem rozmístil sušené květy blatouchů, jejichž zlatavé plátky jemně odrážely poslední zbytky světla. V srsti na krku jsem měl rozdrcené okvětní lístky blatouchů, jejichž sladká, jemná vůně mě obklopovala jako neviditelný závoj, který se vznášel v chladném podvečerním vzduchu. Pomalu jsem nasál tu známou vůni a pocítil vděčnost – nebýt Daňka, pravděpodobně bych ještě teď ležel zamotaný v těch liánách. Díky, příteli, máš to u mě, pomyslel jsem si tiše a koutkem tlamy se pousmál. Každý příchozí nesl svůj vlastní příběh, svou energii. Někteří přicházeli sebejistě, jejich kroky byly klidné a pevné. Jiní, zejména ti co tu byli poprvé, působili trochu roztěkaně. Pozoroval jsem je bedlivě a každého z nich jsem přivítal mírným pokývnutím hlavy. Bylo to mé tiché uznání jejich přítomnosti, projev respektu.

Zadýchaný a napjatý jsem vběhl do jeskyně. Srdce mi bušilo jako splašené a tlapky se mi třásly, ale nemohl jsem ztratit ani vteřinu. V tlamě jsem svíral několik dlouhých lián, které se za mnou táhly po kamenné podlaze, opatrně jsem položil liány na plochý kámen, hned vedle malé hromádky suchých blatoušků, které jsem si připravil už dříve. Bez zaváhání jsem začal chaoticky dupat, skákat a drtit lístky na jemný prášek. Přitom se vzduch kolem mě naplnil sladkou, intenzivní vůní. Přesně to jsem potřeboval – silný aromatický závoj, který bude mít svůj význam. Když jsem měl hromádku rozdrcenou, postavil jsem se vedle ní, těžce oddechoval a najednou se prostě svalil na zem, jako pytel plný kamení. Bez jakékoliv elegance jsem se začal válet po hromádce z jedné strany na druhou, trochu jako když se jeden snaží zbavit blech. Kousky rozdrcených blatoušků se zachytávaly do mé srsti, a přestože to zvenčí mohlo vypadat komicky, každé můj pohyb měl smysl. Po chvíli jsem se odvalil stranou, vstal a přešel k malé kaluži vody na okraji jeskyně. Naklonil jsem hlavu a zkoumal svůj odraz na klidné hladině. Srst na mém krku byla posetá drobnými kousky blatoušků, které ulpěly jako pestrobarevné kapky jarního deště. Pravou tlapou jsem jemně oklepal přebytečné lístky, aby zůstaly jen tam, kde jsem je chtěl.

„Tak, a teď na tu těžší část,“ zamumlal jsem tiše pro sebe, povzdechl si a otočil se zpět k liánám a nerozdrcené hromádce blatoušků. Přiskočil jsem k nim a pokusil se liany zamotat do svých parohů – proces, který jsem si naivně představoval jako jednoduchý. Ve skutečnosti se ukázalo, že je to jako snažit se vázat uzel se zavázanýma očima. Po několika minutách neúspěšného zápasení jsem si uvědomil, že se situace zvrhla. Liány byly zamotané všude možně – kolem mých tlap, přes záda, dokonce se mi podařilo jednu obtočit kolem mého prťavého ocasu. Ale na mých parožích? Ani náhodou. Bez jakéhokoliv zbytku důstojnosti jsem se svalil na zem, svázaný vlastním nešikovným pokusem.

„Eh… pomoc?“ zamumlal jsem tiše do prázdné jeskyně a bezradně se ošil, doufaje, že se někdo objeví a vysvobodí mě z mého vlastního bláznivého plánu.

Sklopil jsem uši a nervózně jsem vzhlédl k princezně, která mě sledovala s překvapeným výrazem. „Moc se omlouvám, Vaše Výsosti! Neublížil jsem vám nějak?“ Pronesl jsem, přičemž jsem se rychle uklonil, jak se patřilo. Cítil jsem, jak se mi tlapky trochu chvějí, a doufal jsem, že si nevšimne nejistoty v mém hlase, ani toho, jak mi nervozita stahuje žaludek. „Ano,“ pokračoval jsem po chvíli, když jsem se trochu uklidnil. Tentokrát jsem se pokusil o jistější tón, který by neprozradil mé rozpaky. „Řekl jsem si, že by nebylo na škodu, kdybych přidal tlapu k dílu." Na tváři mi vykvetl mírný úsměv, zatímco jsem se ohlédl za sebe na cestičku z kamenů, kterou jsem právě dokončoval. Kamenné plátky se leskly v šeru lesa, každý pečlivě položený tak, aby tvořil bezpečný a pohodlný přechod přes mech. „Co myslíte?“ zeptal jsem se a znovu jsem obrátil oči k princezně. „Napadlo mě, že by nebylo špatné, kdyby naše hosty vedla nějaká cestička – taková, co by je bezpečně dovedla na mýtinu.“

Na okamžik jsem se odmlčel a sledoval princeznin výraz, snažíc se z něj vyčíst, zda se jí můj nápad zamlouvá. Její klidné oči mě však trochu uklidnily, i když zcela jistý jsem si být nemohl. Zatímco jsem čekal na její odpověď, zmínila, že potřebuje někoho silného, kdo by pomohl s odstraněním kořenů, o které by mohli hosté snadno zakopnout. Podíval jsem se směrem, kterým ukázala tlapkou, a všiml jsem si výrazného, spletitého kořene, jenž trčel ze země jako záludná past. Přistoupil jsem k němu, pomalu a zamyšleně. Naklonil jsem hlavu na stranu a chvíli jsem ho pozoroval, přemýšlejíc, jak na něj nejlépe vyzrát. Nakonec jsem se rozhodl pro přímý přístup. Pevně jsem se zakousl do jeho dřevnatého povrchu a cítil, jak pod tlakem mých čelistí lehce zapraskal. Přenesl jsem veškerou svou váhu na zadní nohy a připravil se na pořádný tah. Napjal jsem svaly, zatáhl ze všech sil – a najednou se ozvalo hlasité křup! Kořen povolil. „Uhh!“ zalapal jsem po dechu, ale dřív, než jsem si stihl oslavit svůj triumf, mé tělo ztratilo rovnováhu. S hlasitým zaduněním jsem se převalil na záda a zůstal jsem tam ležet, kořen stále pevně sevřený v tlamě. Chvíli jsem jen zíral na koruny stromů nad sebou, snažíc se zorientovat a zároveň zpracovat, co se právě stalo. Nakonec jsem si povzdechl, uvolnil čelisti aby kořen vypadl z mé tlamy.

Zůstal jsem ještě chvíli ležet, cítíc, jak mi krev pulzuje v uších. Potom jsem se přetočil na břicho a koutkem oka zahlédl princeznin výraz. „Tak... tohle asi nebyla ta gráce, kterou jste očekávala, že?“ pronesl jsem s polovičním úsměvem, snažíc se trochu odlehčit situaci. Rychle jsem se vyškrábal na všechny čtyři, oprášil si srst od kousků hlíny a mechu a přistoupil o krok blíž. ,,Tak...a kde se nachází další prokletý kořen." Dodal jsem s lehkým náznakem humoru, přestože jsem cítil, jak se mi žaludek ještě trochu stahuje nervozitou. Doufal jsem, že princezna moje malé fiasko vezme s úsměvem..

Cítil jsem, jak mi spadla obrovská tíha ze srdce. Slova jeho Výsosti mě naplnila radostí, kterou jsem se snažil udržet na uzdě, jak nejlépe jsem to uměl. Hluboce jsem se uklonil, vděčnost patrná v každém pohybu, a s pokorou i radostí v hlase promluvil: Děkuji, Vaše Veličenstvo“ pronesl jsem s úctou a pozvedl pohled, ve kterém se odráželo odhodlání. „Vaše svolení pro mě znamená mnohem víc, než dokážu vyjádřit." Na okamžik jsem sklopil pohled a zhluboka se nadechl. Pak jsem pokračoval, tentokrát s jemným náznakem úsměvu: „No – pokud je to vše, co ode mě dnes žádáte, Vaše Veličensto, asi by nebylo na škodu, kdybych přidal tlapku k dílu. Pomohu s výzdobou lesa na ples." Dodal jsem a pomalu se postavil na tlapky.

Vysoké stromy zeleného lesa se tyčily kolem mě, jejich větve šuměly ve větru, jako by tiše vítaly každého příchozího. Půda pod mými tlapami byla pokrytá měkkým mechem, jehož chlad byl příjemnou změnou oproti kluzkým a studeným kamenům hor. S úlevou jsem se zastavil a na chvíli si odpočinul. Po chvíli jsem se začal rozhlížet po okolí, hledajíc ploché kameny, které bych mohl použít. Les nabízel široký výběr. Každý nalezený kámen byl jiný – jeden hladký, druhý drsný, další s jemnými prasklinami, které připomínaly staré příběhy vytesané časem. Sbírání těchto kamenů bylo tichou, téměř meditativní prací. Tlapy mi pracovaly automaticky, zatímco má mysl se toulala. Pomalu jsem je začal pokládat na zem, tvoříc z nich cestičku, která by vedla od vchodu na mýtinu.

Když jsem se chystal položit poslední kámen, ustoupil jsem několik kroků dozadu, abych si prohlédl svou práci. V tu chvíli jsem však do něčeho – nebo někoho – narazil. Rychle jsem otočil hlavu a zjistil, že to byla princezna Rivera. Stála tam, zjevně také zaměstnaná zdobením, a její přítomnost mě naprosto zaskočila.

V šoku jsem sklopil uši, při čemž mi kámen vyklouzl z tlamy a spadl přímo na tlapku. „Aaah! K sakru!“ vykřikl jsem, poskočil jsem na místě a rychle si tlapku oklepal. Oči mi okamžitě sjely zpátky k princezně, která mě sledovala. Cítil jsem, jak mi nervozita svírá žaludek a jak se krev leje do mých tváří. Rychle jsem se uklonil, jak nejlépe jsem dovedl. „Hehe – vaše výsosti,“ zamumlal jsem trochu rozechvěle a doufal, že to celé nebude mít následky.

Východní hory. Nekonečné moře skal, mlhy a ticha, které mě obklopovaly, jako bych se ztratil v samotném dechu světa. Tlapy mi občas klouzaly po nerovných kamenech, zatímco studený vítr mi pročesával srst a ostře se opíral do tváře. Na zádech se mi houpal kožený vak, plný sušených okvětních lístků, jejichž vůně byla slabým, ale příjemným kontrastem k surovosti okolní krajiny. Nedaleko ležel druhý vak, otevřený a připravený pojmout další kameny - každý kus jsem zkoumal, přejížděl po jeho povrchu tlapou a rozhodoval, jestli stojí za to přidat ho k ostatním. Sklonil jsem hlavu, zvedl poslední kámen a v tlamě ho přenesl k vaku. Tenhle byl o něco těžší než ostatní, ale jeho hladký povrch mě přesvědčil, abych ho vzal sebou a přidal ho k ostatním.

„Tak, to by mohlo stačit,“ zamumlal jsem si tiše pod nos, zavázal vak a přehodil si ho přes záda. Tíha se však okamžitě projevila. „Uh!“ zaskučel jsem potichu, jak mi váha zatlačila na svaly. „Sakra, trochu jsem to přehnal,“ zamručel jsem si pro sebe a pomalu se narovnal. Nádech, výdech. Opatrně jsem vykročil, směrem z zelenému lesu, kde se konaly přípravy na zimní ples.

//---> Zelený les

Naslouchal jsem jeho slovům s vážností a pokorou, vnímajíc jejich důraz i očekávání. Mírně jsem se uklonil, než jsem klidným, ale odhodlaným hlasem promluvil. „Rozumím, Vaše Výsosti. Pomohu s výzdobou na zimní ples, jak nejlépe dokážu. Třeba mi tato práce pomůže najít odpovědi na otázky, které mě trápí,“ pronesl jsem s jemným úsměvem, i když v mém nitru stále přetrvávala určitá nejistota. Na okamžik jsem sklopil pohled, sbírajíc odvahu pro další slova, která mi ležela na srdci. „Chtěl bych Vás ještě požádat o něco osobního,“ začal jsem váhavě, ale dostatečně nahlas, aby má slova nezanikla. „Týká se princezny Rivery.“ Odmlčel jsem se a zhluboka nadechl, abych si urovnal myšlenky. Pak jsem pokračoval: „Princezna je pro mě velkou inspirací. Obdivuji její klidnou sílu, krásu a odhodlání. Abych byl upřímný, je to právě ona, kdo mě přivedl k rozhodnutí připojit se k monarchii. Její přítomnost mě naučila, co znamená věrnost a služba, a já bych si přál na plese vyjádřit svůj obdiv.“

Mé tlapky se mírně zachvěly, jak jsem se na chvíli odmlčel, než jsem sebral odvahu pro dokončení své žádosti. „Rád bych ji požádal o tanec. Pokud mi to dovolíte, Vaše Výsosti, byla by to pro mě nesmírná čest.“ Cítil jsem, jak mi nervozita stoupá do tváře, a tak jsem na závěr tiše dodal: „Samozřejmě plně respektuji Vaše rozhodnutí, ať už bude jakékoli.“ Mírně jsem sklonil hlavu, čekajíc na jeho odpověď.

Na chvíli jsem zůstal mlčet, ponořený do svých myšlenek. Slova panovníka rezonovala hluboko v mém nitru a přinášela mi pochybnosti. „Jeden by řekl, že bych měl mít jasnou odpověď, ale v této chvíli jsem rozpolcený. K duchům skutečně cítím silné pouto – vedly mě po cestě, kterou jsem si sám nevybral, ale přesto jsem se na ní naučil tolik o sobě i o světě kolem. Díky babičce jsem pochopil, jak hluboké a významné toto spojení je. Jako šaman bych mohl sloužit duchům, předávat jejich poselství, ale...“ Na chvíli jsem se odmlčel a upřel pohled na obzor.

„...nejsem si jistý, zda je to jediná cesta, kterou mohu monarchii přinést prospěch. Mám sílu bojovníka a odhodlání sloužit jako rytíř, umím naslouchat a poslouchat jako zvěd, starat se o zraněné jako ranhojič. Cítím se spíš jako most mezi světy, ale obávám se, že zůstanu stát na místě, protože nevím, který směr si vybrat.“
Povzdechl si a jeho pohled se zjemnil. „Chci monarchii sloužit, z celého srdce...ale, nevím kterým směrem se vydat“ Pokorně sklonil hlavu. Na mé tváři se objevil slabý úsměv, spíše pro sebe než pro kohokoli jiného. „Vše, co jsem, chci dát monarchii. Ať už to bude v podobě šamana, rytíře nebo zvěda. Nakonec, duchové mě vedli až sem – a já jim věřím.“

Sledoval jsem panovníka, zatímco jsem v mysli hledal slova, která by odpověděla na jeho otázky. Na okamžik jsem sklopil zrak, pohled se mi ztratil v dálce, jako bych znovu viděl zasněžené vrcholky hor, kde jsem vyrůstal. „Byl jsem synem vůdce,“ začal jsem tiše, hlas se mi na okamžik zlomil, než jsem pokračoval. „Avšak nikoli tím, koho by otec považoval za hodného pokračování v jeho stopách. Veškerý svůj čas věnoval mému staršímu bratrovi Mh'eetovi – tomu, kdo měl být budoucím vůdcem smečky. Já… já jsem vyrůstal po boku své matky, babičky a dvou mladších sester, Z'Uri a Ayo.“ Na chvíli jsem se odmlčel a zhluboka se nadechl, než jsem dodal: „To, co jsem od nich převzal, mi však přineslo něco, co můj otec ani bratr nikdy nepoznali – schopnost naslouchat, porozumět, vnímat svět nejen jako místo síly, ale i místo kde může jeden naslouchat druhému.“

Koutky úst se mi zvedly ve slabém úsměvu „Můj otec i bratr mě považoval za slabocha. V jeho očích jsem byl někým, kdo nikdy nebude dost silný, aby vedl smečku. Možná měl pravdu. Moje cesta byla jiná – místo síly jsem hledal moudrost. Vydal jsem se ve stopách své babičky, šamanky naší smečky. Když můj bratr převzal vůdcovství, babička mě vzala vysoko do hor. Byl to jediný den, kdy jsem cítil, že moje babička vidí to, co jsem já sám nedokázal. A tam, v chladném náručí hor, jsem poprvé spatřil velké duchy minulosti. Ukázali mi jinou cestu, jiný osud, vydal jsem se na cesty, a velcí duchové mě zavedli až sem...“

Sledoval jsem mladého panovníka, jak mě pomalu obchází a pozoruje - jeho oči se zkoumavě upíraly na každý detail mého postoje. Cítil jsem tíhu jeho pohledu, ale místo toho, abych uhnul, jsem klidně vyčkal. Když domluvil, narovnal jsem se, otočil se k němu čelem a upřel na něj svůj pohled, stejně pevný jako ten jeho.

„Silný jedinec jsem, Vaše Veličenstvo, o tom nepochybuji,“ začal jsem klidně, „Avšak jsem vlk, který raději mluví, než aby hned kousal.“ Na chvíli jsem se odmlčel, abych svým slovům dal váhu, než jsem pokračoval. „Přestože... možnost být tím, kdo ochrání Monarchii, kdo zajistí její bezpečí. Bylo by mi ctí stát na takové cestě.“ Lehce jsem sklonil hlavu v úctě, na okamžik prolomil vzájemný pohled, než jsem se opět narovnal. Jeho další otázka mě přiměla zaváhat. Ohlédl jsem se přes rameno směrem, odkud jsem původně přišel, jako bych tam stále cítil ozvěny minulosti. Tiše jsem vydechl, než jsem se znovu podíval mladému panovníkovi do očí. „Pocházím ze smečky, která sídlila vysoko v horách, byli jsme mírumilovní. Naše domovy ležely tam, kde se světla dotýkají země, avšak, ze smečky, jsem nakonec odešel,“ přiznal jsem, nadechl se, abych pokračoval. „Velcí duchové mě zavedli do Norestu. Prvním vlkem, kterého jsem tam potkal, byla princezna Rivera.“ Moje oči na okamžik zjemněly, jako by se v nich odrazilo světlo hvězd. Jen při pouhé vzpomínce na ni mě zalilo zvláštní teplo, které prostoupilo mé tělo. Vzpomněl jsem si na její hlas, který zněl jako melodie noci, na jemný pohyb jejích tlap, na způsob, jakým její pohled pronikal do hloubky mé duše. „Vyprávěla mi příběhy o Monarchii – o její síle, tradicích i hodnotách. Zaujalo mě, jak moc se smečka podobá té, ve které jsem vyrůstal...cestoval jsem teda chvili po Norestu a nakonec jsem se rozhodl že chci tomuhle místu říkat domov.“

Arrakisova přímá otázka mě nepřekvapila, přesto mě přiměla k zamyšlení. V hlavě jsem rovnal odpověď, aby byla co nejupřímnější. „Byly to jiné časy, když mě vaše matka, tehdejší panovnice, přijímala do Monarchie, měl jsem jasný cíl – chtěl jsem se stát šamanem. Měl jsem pocit, že právě tam je mé místo. Mé spojení s duchy a přírodou bylo vždy silné a věřil jsem, že by mohlo přinést užitek celé smečce. Přece jen, byla to cesta, po které jsem kráčel celé své dětství...avšak...“

Pokračoval jsem po krátké pauze, „cesta šamana už je obsazena. A já bych se nerad vnucoval tam, kde je již někdo pevně usazen. Jednou jsem už zažil, jak zdejší vlci reagují, když někdo s dobrými úmysly, šlápne na vaše místo - začal jsem proto hledat jiné způsoby, jak být užitečný. Přemýšlel jsem, že bych mohl stát na opačném pólu – rytířem, který chrání smečku svou silou a odvahou. Nebo špehem, jenž se pohybuje ve stínech a sbírá informace tam, kde je ostatní nevidí.“

Podíval jsem se panovníkovi zpříma do očí, nyní s větší jistotou. „Nejsem si ještě zcela jistý, kterou cestou se vydám. Ale jedno vím – chci sloužit Nihilu tak, aby má přítomnost měla skutečný význam. Aby má oddanost a věrnost Monarchii nebyla jen prázdným slovem, ale činem.“ Chvíli jsem zaváhal, než jsem dodal: „Co si myslíte, Vaše Veličenstvo? Jaké schopnosti a služby podle vás Monarchie nejvíce potřebuje?“

Mé uši zachytily tichý hlas, který prolomil noční klid. Otočil jsem hlavu směrem k příchozímu a spatřil siluetu vlka, jehož pach jsem už dávno znal – Arrakis. Pomalu jsem se postavil, tlapami zlehka otřepal zmrzlý sníh, který mě dosud chladil, a otočil se k němu čelem. S úctou jsem sklonil hlavu v hluboké úkloně, jak se slušelo a patřilo. „Vaše Veličenstvo,“ pozdravil jsem ho klidným, ale pevným hlasem, než jsem se znovu narovnal a podíval se mu do očí.

„Samozřejmě, že mám chvíli,“ pokračoval jsem a koutky mých úst se lehce zvedly v nepatrném úsměvu. „Tady nahoře, mezi hvězdami, se zdá, že čas ztrácí svou váhu.“ Na okamžik jsem pohlédl zpět k noční obloze, jako bych stále hledal odpovědi mezi zářícími body nad námi. „Velcí duchové mi prozradili, že se mnou budete chtít mluvit. Jak vám mohu posloužit?“ dodal jsem tichým tónem, ve kterém rezonoval hluboký respekt i zvědavost.

Pomalu jsem stoupal na vrcholek klenovských kopců, jejichž svahy pokrývala jemná vrstva čerstvého sněhu. Každý můj krok zanechával tichou stopu v bělostné pokrývce, která se třpytila pod slabým svitem měsíce. Ledový vzduch mi čechral srst a s každým nádechem jsem cítil jeho chlad až hluboko v plicích. Okolní svět byl tichý a pak jsem to zaslechl. Z hlubin noci ke mně doléhal jemný zpěv – tichá, uklidňující melodie, kterou snad mohli zpívali sami velcí duchové.

Zastavil jsem se, zavřel oči a naslouchal. Bylo to jako píseň pradávné moudrosti, plná tajemství a hlubokého klidu, která mě obklopovala jako neviditelný plášť. Pomalu jsem otevřel oči. Obloha nade mnou byla zaplavena nespočtem třpytivých hvězd, které se v chladném vzduchu zdály být jasnější než kdykoli předtím. Každá z nich jako by mi vyprávěla svůj vlastní příběh, svůj vlastní osud. Došel jsem až na okraj skalního výběžku a posadil se na zmrzlou zem. Bylo to dokonalé místo – přede mnou se rozprostírala nekonečná krajina a nade mnou nekonečné nebe. Zvedl jsem hlavu a díval se, jak hvězdy tančí, třpytí se a mihotají, jako by odpovídaly na tichý zpěv, který stále zněl v mém nitru. Bezmyšlenkovitě jsem si začal broukat jemnou melodii, která se ztrácela ve větru. Nepřestával jsem však vnímat své okolí.