Príspevky užívateľa

Ležel jsem vedle Dorky v tiché tmě nory. Ona spala… já ne. Oči jsem měl otevřené, upřené do stropu, a hlavu plnou myšlenek, které mi nedovolily usnout. Otočil jsem se a podíval se na ni. Spala klidně, konečně. Jemně jsem se usmál, bolestně něžně. Jak se ti podařilo ukrást mé srdce tak lehce, maličká? Pomalu, opatrně, abych ji nevzbudil, jsem se zvedl na nohy. Zhluboka jsem se nadechl a ještě jednou se ohlédl, než jsem vyšel ven. Vyrazil jsem najít panovníka. Normálně bych mu všechno oznámil ihned, ale... chtěl jsem mít jistotu, že Dorka klidně spí. Že je alespoň na chvíli v bezpečí, mimo dosah nočních můr. Netrvalo dlouho, než jsem ho našel. Znal jsem jeho zvyky, věděl jsem, kde se touhle dobou většinou zdržuje. Přistoupil jsem k němu tiše, krok za krokem, než jsem se zastavil v uctivé vzdálenosti. Sklonil jsem hlavu a pomalu se uklonil, jak se sluší a patří. „Vaše Veličenstvo…“ začal jsem, „Dnes jsem našel svou dc—ehm…“ zarazil jsem se, odkašlal si a opravil se. „Svého svěřence. Byla pomlácená, špinavá od bláta… našel jsem ji v zeleném lese, po výpovědi mého svěřence… a ze stop, které jsem našel v okolí, mohu s jistotou říct, že za tím stojí vyhnaná Ghayeel. Fyzicky jsem ji neviděl, ale všechno na místě tomu odpovídalo.“ Věděl jsem, že mě čeká výtka — a právem. Měl jsem být obezřetnější. Měl jsem být dřív u ní. Nechal jsem ji projít tím sama. „Omlouvám se, pane,“ pronesl jsem tiše. „Přísahám, že se nic podobného už nestane.“ A myslel jsem to vážně. Udělám cokoliv, abych ji ochránil. I kdybych měl čelit Ghayeel sám.

---> Pramen Řeky

Při každém kroku se mi ale v hlavě hromadily myšlenky jako dusivé mraky. Byly těžké, táhly se mnou, a přesto jsem je nedokázal setřást. Měl jsem o ni strach — ne jen ten obyčejný, který cítíš, když se někdo zraní nebo ztratí. Tohle bylo hlubší. Svět ji drtil ze všech stran, a ona to všechno dusila v sobě, dál od všech, dál i ode mě. Chtěl jsem jí pomoct. Tolik jsem toužil tu tíhu z jejích ramen sejmout, i kdybych ji měl nést místo ní. Ale nevěděl jsem, jestli mi to dovolí. Možná se bála. Možná si myslela, že si to nezaslouží. Anebo jen zapomněla, jaké to je, když se o někoho můžeš opřít. Když jsme konečně došli k noře, zpomalil jsem. Stiskl jsem čelisti, jakoby tím mohl utišit tok myšlenek, a lehce jsem se před vchodem zastavil. Čekal jsem na ni. Bez slov. Bez tlaku. Jen s tichou nadějí, že tenhle krok — i když malý — je začátkem, ne koncem.

Bylo pochopitelné, že dnes neměla náladu na žádné hry. I když jsem v hloubi duše doufal, že by ji ta maličkost mohla aspoň trochu rozveselit, bylo vidět, že únava a tíha dnešního dne nad ní visí jako těžký stín. Zůstával jsem stát pár kroků od ní, nechtěl jsem tlačit. Jen tiše pozoroval její ztrápený výraz, sklopené uši a tělo, které si evidentně žádalo klid. Nakonec jsem se jemně usmál, beze slov k ní pomalu přistoupil a skláněl hlavu, dokud se můj čenich nedotkl jejího čela. S láskou a opatrností jsem jí ho olízl — jako tiché ujištění, že jsem tu, že nejde sama. „Dobře… půjdeme,“ vydechl jsem měkce, téměř šeptem, jako by hlasitější slovo mohlo narušit křehkost té chvíle. Obrátil jsem se a vykročil pomalu směrem k noře. Koutkem oka jsem zkontroloval, zda jde vedle mě. Neříkal jsem nic. Slova by teď byla zbytečná.

--> Nora

Lehce jsem sklonil tu svou hloupou hlavu, aby na ni Danny dosáhl. Byl jsem mu vděčný za to, že mě tu nenechal samotného. Protože th zůstal jako opravdovýho parťák. Krátce jsem se usmál a pohodlně se usadil na zadek, aby měl Danny lepší přístup. Tohle může chvíli trvat, a já mu to rozhodně nechtěl komplikovat tím, že bych se mlel jako ryba na suchu. „Na co jsem myslel?“ zopakoval jsem si jeho otázku, trochu zaskočený.
A pak... jako by někdo rozrazil dveře v mé hlavě. Vzpomínky na ty zelené oči, hluboké a živé jako jarní les. Na její sladký smích, co ve mně vždycky probudil něco teplého. A taky na ten úsměv — sladký, skutečný, upřímný. Achh... ,,Rivera…“ vydechl jsem téměř šeptem, aniž bych si to uvědomil. Mírně jsem sklonil hlavu a koutky tlamy se mi samy od sebe roztáhly do zamilovaného úsměvu. Jeden by si mohl bez problému představit, jak mi nad hlavou poletují malá růžová srdíčka. Zarazil jsem se a odkašlal si. „Uhh... já to řekl nahlas, že?“ vydal jsem ze sebe a nervózně se zasmál. Uši mi okamžitě sjely dozadu a pohled sklouzl k zemi, jak jsem se pokusil aspoň trochu zakrýt to trapné roztavení, co se mi odráželo ve výrazu.

Zarazil jsem se uprostřed pohybu, když mě znenadání vyrušil neznámý hlas. Trhl jsem sebou, ztratil rovnováhu a těžká větev mi sklouzla z parohů. Dopadla přímo na přední tlapu. Tiše jsem zakňučel, sklonil uši a na okamžik přimhouřil oči. Tlapou mi projela tupá, pulzující bolest, svaly se stáhly. Rychle jsem se napřímil a bolest zadupal do země, jako by se nic nestalo. Na tváři mi ale stále zůstával stín nepohodlí. Zvedl jsem pohled k vlčici, která se vynořila zpoza stromů. Štíhlá silueta, neznámá tvář — a azarynský pach, který se mísil s ranním chladem. „S-silný?“ zachraptěl jsem a s křivým úšklebkem dodal: „Možná. Ale hlavně v bolesti.“ Ztěžka jsem vydechl a narovnal se, jak mi to tělo dovolilo. „Ez’ikyel. Nihilský baron. Těší mě… Daphne z Azarynu,“ pronesl jsem o něco klidněji. Když bolest konečně trochu ustoupila, koutky tlamy se mi zvedly v náznaku úsměvu. Krátce jsem sklonil hlavu na znamení úklony.

Brzo ráno, kdy se první sluneční paprsky teprve draly skrz šedivou mlhu, která se líně válela mezi stromy, jsem už kráčel tichým lesem. Vzduch byl chladný, vlhký a tichý — přesně takový, jaký jsem měl rád. Bez křiku, bez chaosu. Jen já a šepot lesa. Tiše jsem vydechl a zamířil k místu, kde se na zemi kupily staré, spadlé větve a kmeny. Sklonil jsem se, opatrně nabral jednu z větví na své parohy, zabral a s tichým funěním ji zvedl ze země, než jsem ji odhodil stranou. Stejný pohyb jsem zopakoval ještě dvakrát. Zhluboka jsem vydechl a na chvíli jsem se zastavil, pohled upřel k jednomu z mladších stromů nedaleko. Možná by nebylo na škodu začít i s lehkým tréninkem magie. Pomalu jsem k němu došel, položil na jeho kůru tlapu a nechal mezi námi vzniknout pouto. Cítil jsem, jak se část mé životní energie přelévá do jeho těla. Strom jako by ožil — listy ztmavly do sytější zeleně, jeho kmen se napnul a narovnal. Jakmile se pouto přerušilo, tělo mi projela tupá vlna únavy. Zavřel jsem oči a na vteřinu ztěžka vydechl. „Fuh... tak, jde se na to,“ procedil jsem nahlas, zatřepal hlavou a znovu zamířil k větvím. Znovu jsem je nabral na parohy a s námahou odhodil bokem. S polovinou energie to bylo znatelně těžší — každý pohyb pálil o něco víc. Ale právě proto jsem to dělal.

Pomalu jsem přikývl. „To je ono,“ zašeptal jsem. „Tohle je síla, Dorko. Ne zuby, nebo svaly, ani slova… ale to, že vstaneš a jdeš dál.“ Natáhl jsem tlapu a jemně jí přejel po hřbetě, jako bych tím chtěl zažehnat ten stín, který se jí pořád držel kolem ramen. Pak jsem jí otřel poslední zbloudilou slzu zpod oka. „Stůj hrdě, Anesidoro… protože ty jsi silná,“ dodal jsem a šťouchl do ní lehce tlapou. „Ale ne dost rychlá na to, aby sis mě chytla!“ vyštěkl jsem náhle a v ten moment vyskočil na všechny čtyři. Ocas se mi napřímil, uši napřímil do pozoru a s mrštným pohybem jsem vyrazil vpřed. Samozřejmě tak, aby měla šanci mě chytnout. Ohlédl jsem se přes rameno a vyplázl na ní jazyk. Ne proto, abych provokoval - ale abych jí dal důvod se zvednout. Důvod dýchat. Běžet. Smát se.

Pootočil jsem hlavu a zadíval se na ni o něco déle. Její slova…mi byla až příliš povědomá. Víc než bych si chtěl přiznat. Taky jsem utíkal za hranice. Ne proto, že bych chtěl utéct — ale protože jsem zoufale toužil někomu něco dokázat. Především svému otci. Chtěl jsem, aby mě viděl, aby mě uznal. Chtěl jsem, aby věděl, že ve mně něco je. A tak jsem riskoval. Dělal jsem hlouposti. A málem jsem na to doplatil. Je stejná jako jsem kdysi býval já. Sklonil jsem se k Dorce a jemně ji šťouchl čumákem, abych ji přiměl zvednout pohled. „Víš…,“ začal jsem tiše a na chvíli se odmlčel, abych se ujistil, že mě opravdu poslouchá. „Být silný, nebo odvážný… to neznamená jít ven a vyhledávat nebezpečí..“ Posadil jsem se těsně vedle ní, pak si pomalu lehl tak, aby věděla, že nikam nespěchám. Že s ní zůstanu, jak dlouho bude potřeba. „Jsem silný jen tehdy, když musím být silný. Když musím být odvážný...“ Zvedl jsem k ní pohled, klidný, pevný a přitom plný lásky. „Kdybys jsi byla slabá, tak tu dneska nesedíš. Slabý by to vzdal. Ale ty ne. Možná jsi spadla… možná sis natloukla čumák, ale vstala jsi. A to je víc, než si myslíš. Jsi silnější než si myslíš, a nesmíš nikomu dovolit aby ti někdo řekl něco jiného.." Vydechl jsem a natáhl se tlapou abych si jí k sobě přitáhl. ,,Pojd ke mě ty malá potvůrko" Uchechl jsem se a objemul jí. ,,Jsem na tebe pyšný.."

Zvedl jsem hlavu k princi a zadíval se mu do očí. Tlapky se mi chvěly, srdce mi bušilo jako splašené a v hlavě mi běžely všechny možné scénáře toho, co se mnou mladý panovník provede, až se dozví, co se stalo. „Co budeme dělat?! Musím to nějak napravit, než se to dozví Arrakis!“ vyhrkl jsem až mi uši okamžitě padly k hlavě. „Až mě dostane mezi drápy, stáhne mě z kůže a udělá ze mě předložku. Hodí mě před noru, aby si o mě vlci čistili tlapky, než vejdou dovnitř!“ zakňučel jsem, posadil se na zadek a tiše panikařil a předními tlapky u toho předupkávál. Měl jsem dojem, že každou chvíli omdlím. Tohle přece nemůže být skutečnost. To je nějaký špatný sen. Určitě. „Dobře… dobře… nádech, výdech…“ zamumlal jsem sám pro sebe a snažil se zklidnit. „Ještě nejsem mrtví. Ještě mám čas to napravit. Ještě se nikomu nic nestalo… teda tak trochu," dodal jsem tiše a na sucho polknul, zatímco moje myšlenky skákaly jako splašené srnky. Když se mě princ zeptal na tu rybu, zvedl jsem k němu pohled a řekl: „Vaše Výsosti, se vší úctou… jestli jsem se právě proměnil na samici a vy na samce, tak ‘magická ryba’ bude asi to nejmíň divné,“ vydechl jsem, a pak vyskočil na všechny nohy. „Ale máte pravdu…“

Ohlédl jsem se směrem, kam jsem předtím tu nebohou rybu odhodil, a povzdechl si. „Ryba za to nejspíš nemůže… odpusť mi, rybičko.“ Pak jsem se opatrně podíval zpátky na prince. Uši stále sklopené, hrdost v troskách. „Tak… co teď?“ zeptal jsem se potichu a chvíli váhal, než jsem přidal: „A jen připomínám… varianta ‘to přejde samo’ nepřipadá v úvahu. Jestli to nespravím, Arrakis mě zabije. A pak mě zabije ještě jednou. A potom mě asi nechá oživit, jen aby mě mohl zabít potřetí!“

Jen tam seděla, koukala na vodu a ani se nehnula — až do chvíle, kdy jsem jí položil svou otázku. Díval jsem se na ní, tiše, s obavou, která mě svírala celou dobu, co mlčela. Když se na mě podívala tím svým zraněným pohledem, zabolelo mě to u srdce. Potichu jsem vydechl, tlapou jí smyl poslední zbytky bláta ze srsti a pomalu se postavil. Vystoupil jsem z vody a na chvíli zůstal stát na souši, jen tak, s hlavou lehce zakloněnou k obloze, jako bych tam nahoře čekal na nějakou radu. „Dorko…“ oslovil jsem ji tiše. Sedl jsem si zpátky, kousek od ní, a jemně naklonil hlavu na stranu. „Proč jsi šla za hranice?“ V mém hlase nebyl hněv, jen starost. „Víš moc dobře, jak to tam může být nebezpečné. Mohla ses ztratit… mohla jsi umřít.“ Odmlčel jsem se na chvilku, pak dodal trochu tišeji,: „Co bych si jen počal, kdyby se ti něco stalo… něco horšího?“ Podíval jsem se na ni znovu — ne s výčitkou, ale s obavou a starachem, která mi ležela na srdci.

Ztuhl jsem a cukl sebou, jakmile se za mými zády ozval známý hlas. Ten tón bych poznal i ve spánku. Danny. Na vteřinu jsem zavřel oči a tiše si povzdechl. Ze všech vlků, kteří mě tu mohli najít, to byl zrovna ten, u kterého jsem byl rád, že mě zdě našel. Radši on, než kdokoliv jiný. „Čím to je, že mě pokaždé najdeš zrovna ve chvíli, kdy se ztrapňuju?“ Krátce jsem se zachechtal a zatřepal jsem hlavou. Parohy zadrnčely o větev, která mě pořád držela a nechtěla mě pustit. Pootočil jsem hlavu a podíval se na něj s pokřiveným úsměvem – trochu trapným, ale upřímným. „Ehm... mohl bys mi, prosím, podat pomocnou tlapku?“ Sklopil jsem uši, skoro jako by to mělo pomoct odčinit míru mé důstojnosti, která právě mizela v mlze.

Posadil jsem do mělké vody, která mi jen lehce omývala tlapky. Voda mi pomáhala uklidnit hlavu, která byla plná těžkých a znepokojivých myšlenek. Posadil jsem se do proudu a čekal, až se přidá. Chvíli jsem jen tak seděl, dýchal a pozoroval vodu, než jsem se otočil k Dorce. Stála na břehu. Tichá. Zírala někam do prázdna, jako by vůbec nevnímala, kde je. Nedívala se na mě, ale viděl jsem jasně, že váhá. Čekal jsem. Nechtěl jsem ji pobízet ani nutit. Když konečně udělala první krok do vody, její pohyb byl pomalý, trochu nejistý, ale nezastavila se. Jen mlčky došla až ke mně. Natáhl jsem jednu tlapu, smočil ji a jemně jí přejel po hřbetě. Voda odnášela z její srsti zaschlé bláto, prach i zbytky slz. Dával jsem si záležet, abych na ni nesahal prudce. „Chceš mi říct, co se stalo?“ zeptal jsem se tiše. Sklopil jsem trochu pohled, abych nenarušoval její prostor. ,,Víš, že tu jsem pro tebe.."

Tiše jsem držel u sebe její třesoucí se tělo. Tlapy jsem jí jemně sevřel, a držel jí u sebe. Její hlásek mě bodl přímo do srdce. „Ano… ano, půjdeme,“ zašeptal jsem. Pomalu jsem se postavil, přitom ji celou dobu nespouštěl z očí. Sklonil jsem hlavu, chytil ji opatrně za kůži na zátylku, tak abych jí neublížil a jemně jí zvedl. Položil jsem si ji na záda, jako bych nesl ten nejcennější poklad. „Půjdeme domů…“ Vyrazil jsem krok za krokem směrem k hranicím. Nechtěl jsem spěchat. Potřebovala klid. Bezpečí. Ticho. Ale myšlenky mi bušily do lebky jako dusot stáda. Jak to mohla udělat. Její vlastní matka. Instinktivně jsem nakrčil nos, vycenil zuby, ale hned se uklidnil. Nechci aby si myslela, že ten vztek je na ní. Můj otec nebyl o moc lepší. Ale tohle? Tohle by bylo moc i na něj. Ano, byl drsný a jeho výchova nebyla ta nejmilejší, ale ponížit takto malé štěně, své dítě. Pomalu jsme dorazili k pramenu řeky, kde jsem se snížil k zemi a Dorku opatrně sesunul dolů na zem. Pramen řeky tiše hučel mezi hladkými kameny, schovaný pod nízkým převisem mechu a kapradin. „Pojď,“ promluvil jsem tiše, „umyjeme z tebe to bahno a slzy.“ Sám jsem vstoupil do vody jako první, aby se necítila, že je na to sama. Voda byla křišťálově čistá – chladná, ale uklidňující.

---> Pramen Řeky

Klusal jsem podél hranic, čumák těsně nad zemí, uši napjaté do všech stran. Oči jsem měl přivřené, soustředěný na každý zvuk, každý náznak pohybu nebo neznámého pachu. Moje každo denní obchůzka hranic. Rutina, která se mi vryla do kůže jak jizvy na zádech – ty, co mi zanechala ta puma, se už zahojily. Jizvy které zůstali už nějakou dobu neboleli, srst mi ale na těch místě už nikdy nenaroste. Nikdy nevíte, kdy se někdo rozhodne přijít příliš blízko hranic, u kterých nemá co dělat. Navíc je to dobrý způsob, jak se udržet ve formě. Tahle část území byla drsnější – zem měkčí, kluzká, všude spadané větve, kořeny číhající jako pasti a nerovnosti, které dokážou zaskočit i zkušeného vlka. Přesně to, co potřebuju. Vytrénovat si svojí výdrž. Co si ale pomyslí ona, až uvidí mé nové jizvy? Co si pomyslí Rivera...?

Tiše jsem vydechl a na moment přestal vnímat své okolí. Přeskočil jsem jeden spadlý strom, parohy jsem zavadil o větev visící nízko nad pařezem, nohy mi podjely a než jsem si to stačil srovnat, skončil jsem čumákem napřed v hlíně. Ležel jsem chvíli rozplácnutý, s drnem trávy mezi zuby a polámanou hrdostí. Pomalu se zvedl a v ten moment jsem si uvědomil, že se mé parohy zasekli do oné větve. „Výborně, Ezio,“ zabručel jsem si pro sebe. „Tohle by jsi Princezně Riveře určitě rád předvedl. Ještě si z tebe udělá královského šaška..." Zamumlal jsem si a pro sebe a pokusil se vymotat větev z parohů.

Chodil jsem sem a tam, čumák těsně nad zemí, soustředěný jen na jedinou věc – najít Dorku. Celý podvečer jsem se jí snažil najít. Prošel jsem snad celé území Monarchie, občas zvolal její jméno, snažil jsem se zachytit její pach, ale jediné co jsem cítil byli kousky a útržky, které vítr rozhazoval jak se mu chtělo. A čím dýl jsem se jí snažil najít, tím víc jsem byl nervózní až mi srdce z toho tlouklo jak o závod. Zastavil jsem se na hranicích zeleného lesu, zhluboka se nadechl a konečně zachytil ten známý, jemný pach. Slabý, ale tentokrát jasnější. Vedl mě pryč od hlavní stezky, do hlubší části lesa. Rozeběhl jsem se za pachem kde jsem jí zahlédl. Seděla uprostřed malé mýtiny, celá od hlíny, špinavá a rozcuchaná s hlavou sklopenou a očima plnýma slz. Vypadala, jako kdyby se jí celý svět rozhodl pošlapat. V tu chvíli mě píchlo u srdce. Z obavy a vzteku. Ne na ni – Ale na toho, kdo jí tohle způsobil. A na sebe, že jsem u toho nebyl, abych to zastavil. Pomalu jsem tiše vylez houští a tiše jí oslovil. „Dorko…?“ Nechtěl jsem ji vyplašit, ale když zvedla hlavu, oči plné slz...měl pocit, že mi někdo roztrhl srdce napůl – zlomen, špinav a uplakaná. Klusem jsem k ní došel, lehl si na zem a přitiskl jí k sobě. ,,Šhh. To bude dobrý, jsem tu, jsem tu..." Na její srsti jsem cítil známy pach, tiše jsem ale doufal, že necítím toho, koho si myslím.