Príspevky užívateľa

,,mh-hh" souhlasně jsem zamručel a tiše si oddechl. ,,pojďme si odpočinout" vydechl jsem, a ocas jsem omotal okolo jejicho těla, cimž jsem jí hezky zachumlal do tepla. Kde je mé vychování, chudák mala nezná ani mé jméno a už hajinká po mém boku. Doufám že mi mou nezdvořilost odpustí...musím se té maličké omluvit až se vzbudím. Musel jsem však uznat že bylo příjemné mít někoho po svém boku. Nevědomky jsem se ve svém spánku usmál a dal poklidně spal do doby dokud jsem se nevzbudil. Pomalu jsem zvedl hlavu, nahlas si zívl a zatřepal hlavou. Par krát jsem zamlaskal a podíval se na malou vlčku vedle mě.

Vydechl jsem a přivřel lehce oči, byl jsem rád že jsem našel místo kde jsem byl v bezpečí. Tahle malá vlčice musela byt z Nihilske monarchie, stejně jako Princezna Rivera, cítil jsem z ní stejný pach jako z Rivera když jsem jí poprvé potkal. ,,mh..to je dobrý má dráha" zamumlal jsem do vzduchu...pomalu jsem vztal a instinktivně si obešel prcka, tělem jsem do ni lehounce a opatrně štouchl, tak abych ji nijak neublížil, tak aby se taky schovala pod kořeny stromu. Ezio si opět lehl na zem a tiše řekla ,,jen si potřebují... odpočinout" dodal jsem s jasnou unavnou a vyčerpáním v hlase. Jeho čin kdy maličkou šoupl pod kořeny nebyl myšlen jak koliv špatně. Jeho sestry často utíkali z nohy, jakož to jejích starší bratr jsem je musel hlidat. Naučil jsem je takto postupně doštouchat do nohy, kde jsem si následně lehl tak aby přes mě nepřelezly. Pomalu a opatrně si hlavu položil na jejích zada a přitulil se k ní ve spánku.

Poklidně jsem si lehl pod kořeny, hlasitě oddechl a zavřel oči.
Byl jsem tak rád že jsem se zbavil svého paroží, konečně se budu moct vyspat a odpočinout si...aspoň to jsem si myslel. Byl jsem tak mimo, že jsem si ani nevšiml blízké přítomnosti malé hnědo bílé vlčky. ,,hm?" zvedl jsem unaveně hlavu a zamručel rozespale, zatím co mi z hlavy stále tekla trocha krev.
Shazovaní parohů bolí, ne že ne, poprvé to bolí nejvíc, ale postupem času, po každém roce se na to dá zvyknou nebo se na to minimálně psychicky připravit. Ke všemu při té dávce adrenalinu co mi kolovala tělem co tu bolest mohl zdravě ignorovat. ,,Co? To...eh, nene...jsem v pořádku, jen jsem shodil své parohy" řekl a kývl hlavou směrem k zemi kde leželi mé dva parohy. ,,jsem v pořádku, zas tak moc to nebolí" vydechl jsem a položil hlavu na zem..,,jen si potřebují odpočinout...dlouho jsem...yaaawn...nespal" hlasitě jsem si zívl a položil hlavu na své velké tlapy.

Zvedl jsem hlavu a pomalu se podival k černé vlčici co stála o kus dál. Zvědavě na mě koukala, asi nechapala proč se tu mlátím do hlavy. ,,Oh, zdravím" vydechl jsem tiše jejím směrem. ,,doufám že jsem vás nějak nevyrušil, jen se snažím zbavit toho nepříjemného svědění" Dodal jsem abych jí vysvětlil proč se tu takto mlátím do hlavy. ,,oh, odpusťte...kde je mé vychování. Jsem Ez'ikyel" představil jsem se a lehce se hlavou uklonil na naznák respektu a úcty.

HLÁSÍM SE!

A bylo to tu a ani to netrvalo dlouho aby po mě černý vlk vyskočil.
Instinktivně jsem se však jeho prvnímu útoku vyhl. Černý vlk bylo proti mě velmi rychlí. Velikost a výška mi dodávaly možnost toho vydržet hodně, a hodně toho na oplátku vrátit. Vydržím hodně, ale rychlost nebyla mou silnou stránkou. Postavil jsem se do bojové pozice, a hlasitě zavrčel aby vlk z "posvátné půdy" pochopil že nejsem žádná krysa kterou může lehce porazit. Můj rod byl mírumilovný, však když jsme byli nucení bojovat...náš bojový duch, bojoval do posledního dechu. Sklonil jsem lehce hlavu abych s ní mohl vyhodit do vzduchu, tlapou jsem proškrábk zem a přiběhl k němu abych zase vyhodil hlavou do vzduchu. Pokud by mě chtěl chytnout za parohy, teď má tu nejlepší možnost.

S východem slunce jsem se pomalu táhnul zeleným lesem. Ranní paprsky slunce, dopadli přes větve stromů na mé unavené tělo. V tlamě jsem držel své dva udávané parohy, zatím co z mé hlavy pomalu tekla krev. Černý vlk z oné "posvátné pudy" mi dal pěkně zabrat, avšak byl jsem mu vděčný že mě zbavil trápení. Konečně jsem měl klid od svých svrbyvích parohů. Zastavil jsem se na mistě a ohlédl jsem se za sebe od kud jsem přišel. Nebyl jsem úplně šťastný že jsem za sebou nechal malou krvavou cestu, ale teď jsem s tím už moc udělat nemohl...jedině doufám že mě podle krvavé cesty nenajde nějaký predátor. Nejsem úplně ve stavu, kdy bych byl schopný boje a vyhrát. Povzdechl jsem, sklonil hlavu k zemi a pokusil se najít místo kde bych mohl složit hlavu, zavřít oči a nachvilku se vyspat. Netrvalo dlouho a podařilo se mi najít starý kmeny jehož kořeny schovávali něco co by se dalo nazvat norou. Došel jsem k místu, pořádně ho očmuchal abych si byl jistý že nelezu do něčího domova. Necítil jsem pod kořeny stromu žádný čerství či konkrétní pach...byla pravda že jsem v okolí ucítil víc pachů, hodně pachů. Musel jsem být poblíž smečky...není tohle Nihilska Monarchie? Cítil jsem zde slabý pach který mi připomínal Princeznu Riveru. Neměl jsem však dost sil nad tím víc přemýšlít a tak jsem si jen lehl pod kořeny a pokusil se usnout.

,,Oh!" Vlk mě chytl bez stráže. Cukl jsem sebou čímž jsem i pěkně škubl parohy které jsem měl zaseklé mezi kovovými větvi.
,,Posvátná puda? Oh, to ne...moc se omlouvám. Neuvědomil jsem si že stojím na něčím území. Dvě noci jsem pořádně nespal, vyčerpání mě ovlivňuje..." Poznamenal jsem a zvedl svou hlavu abych se mohl pořádně podívat na vlka. ,,ještě jednou se omlouvám...snažil jsem se si zlomit své rohy, hned vypadnu" dodal jsem a střihl uši. Cítil jsem z něj jeho agresi, dal jsem se kvůli tomu do pozoru a pozoroval každý jeho krok i drobný pohyb.

Poslední pár nocí pro mě byli úmorné. Mé parohy, mě mučili. To co je pro samce mého rodu pýcha, je přes zimu prokletí, sice mě už nesvěděli, ale začali pěkně nepříjemně bolet - a tahle bolest mě držela vzhůru už dvě noci. Životní energie srnky co jsem si dnes dal na oběd trochu pomohla, ale ne moc. ,,mhh" Zamručel jsem podrážděně a rozhlédl se okolo sebe. moment, kam jsem se to dostal?Díky bolesti a únavě jsem pořádně nevnímal cestu kterou jsem zvolil, měsíc byl už vysoko na obloze a já si teprve teď uvědomil kde jsem stál, ale i přes to jsem se ptal sám sebe, kde jsem? Pachy co se okolo mě nacházeli jsem ani nebyl schopný zaznamenat - Navíc tohle místo jsem ještě neznal, a ty stromy co se tyčili vysoko k obloze. ,,Páni..co jste zač?" vydechl jsem tiše, a přistoupil k jednomu divně kulatému stromu abych si přičichl. Musel jsem uznat že to velmi příjemně nevonělo. ..bleh" drbl jsem do toho packou. Strom to nebyl, bylo to pevné, těžké a studené. Nemělo to v sobě život tak jako stromy mají. Má bolavá hlava, avšak dostala nápad. Sklonil jsem hlavu a parohy narazil do té věci. Udělalo to pěkně hnusný zvuk který mi rezonoval v uších, ale i přes to jsem se lehce usmál. Strom bych se svými parohy lehce poničil, ale tohle? Ani škrábanec!.

Udělal jsem pár kroku dozadu, sklonil hlavu a narazil do té věci znova, znova a znova, avšak mé parohy nebyli ani trochu naprasklé. Zamračil jsem se a všiml si pokroucených "větví" Přistoupil jsem blíž a pokusil se tam vecpat své parohy. Jen tak tak se vlezly, a to bylo dobře, neboť teď jsem se mohl pokusit je vyrvat...a že to pěkně bolelo. ,,Aggrr! sakra!" zavrčel jsem nahlas.

,,Nesnáším zimu..." Poznamenal jsem zatím co jsem ničím kmen stromu svými parohy. Hlava mě každým dnem svědila víc a víc. Nejhorší na tom bylo to že tento rok jsou mé parohy velmi silné, mohutné, zbavit se jich nebude tak lehké jak předchozí roky. ,,uhh" zabručel jsem, odstoupil od stromu a zaryl parohy do země abych s nima následně mohl chodit v zemi. Dělala to za mnou zajímavou cestičku. jestli mě tu někdo uvidí, bude si myslel že jsem blázen. Avšak, abych byl upřímný jestli se nezbavím toho svědění, tak ze mě brzo asi jeden bude Pomyslel jsem si, vytáhl jsem hlavu ze země a místo toho si je začal dřít o kamen. že bych snad musel někoho požádat o pomoc?

...wow Pomyslel jsem si. Musel jsem uznat že mě mladík, velmi překvapil, avšak pouze jsem jenom zakroutil hlavou ze strany na stranu a lehce se zasmál. Pomalu jsem k němu došel a posadil se poklidně vedle něj, ,,Ez'ikyel jméno mé" vydechl jsem a pokračoval. ,,Abych byl upřímný kdybych mohl, tak bych si přál abych byl o trošku menší...nedokážeš si představit jak je těžké schovat, no...všechno tohle" Poznamenal jsem. ,,Avšak má výška je pro samce z mého rodu normální, můj starší bratr je větší jak já, a můj otec byl dokonce o hlavu větší"
Prohlédl jsem si prcka od tlapek až po špičky uši, když v tu mě napadl taková blbost. ,,Co říkáš na to že by ses postavil na mé parohy a mohl tak vidět svět z výšky?" zazubil jsem se. To malé vlče ve mě doufalo že odpoví ano, mohla by to být přece jen sranda.

Procházel jsem se lesem, malé paprsky slunce které procházeli přes listy a větve stromů mě velmi příjemně, hřáli na srsti. Nastražil jsem uši, a zvedl hlavu do vzduchu. Slyšel jsem vodu. Zavřel jsme oči, pevně se tlapky postavil na zem a pozoroval.
Nepotřebují své oči pro to abych viděl. Tiše jsem vydechl teplý vzduch z plic a po chvíli otevřel oči. Pomalu jsem se rozešel k místu kde jsem cítil onu řeku a ani to netrvalo dlouho...byla neklidná, rozdivočena. Střihl jsem uši a pomalu se rozešel k řece, lehl jsem si na její břeh a sklonil hlavu abych se napil.

Kapky vody mi tekly po tlamě když jsem do hlavy dostal nepříjemnou bolest. ,,uhh...tohle zabolelo" blížila se zima a to znamenalo že brzo budu muset sundat své krásné velké parohy. Vůbec jsem nebyl šťastný. Pomalu jsem vstal a došel k jednomu ze stromu o který jsem se začal třít své parohy abych se zbavil té bolesti.

Nad její poznámkou o tom zda jsem nově příchozí na Norestu jsem pouze přikývl. Nadále jsem poslouchal její představení s jasným zájmem v očích - avšak musel jsem uznat že mě velice překvapila. Princezna...? Oh! Princezna! U všemocných předků! zděšeně a překvapeně jsem se na ní podíval. Vedle mě sedí princezna a já se zde chovám jak barbar! pomyslel jsem si, postavil se na nohy a složil jí tu největší poklonu co jsem jen mohl.
Dokonce jsem si i špičky parohu zapichl do země, v tom jak prudkou ale velkou poklonu jsem jí složil. ,,Och Velcí duchové! Kde je má výchova! Moc se omlouvám vaše výsosti!" To je ale první dojem, oh předci odpusťte mi!...I přes to, že princezna Rivera má vysoké postavení, jsem měl pocit, jak kdyby jí má malá nezdvořilost moc nevadila. Princezna možná je, ale mam pocit že asi nemá velkou potřebu se v přítomnosti tuláka chovat vznešene.
Držela hlavu vysoko, hruď měla krásně a hrdě napnutou, ale její úsměv - možná byla rada že byla v přítomnosti tuláka a že si mohla nachvilku odpočinout od všech poklon a zdvořilosti. Pomalu jsem tedy vytáhl hlavu ze země podíval se na ní s menším prosbou o odpuštění za mé chování - nevšímajíc si kousku hlíny na mém nose. Její úsměv, byl tak milí, sladký a upřímný, až mě to nutilo se sám trochu usmát. Velmi dlouho jsem na své tváři neměl úsměv, byla to příjemná změna, doufal jsem však že jí můj zvláštní úsměv nevyděsí, mít zničenou tvář kvůli mé vlastní magii. Je to trochu, nepříjemné se usmívat, ale pro tvář jako je její to udělám rád.

Tiše jsem oddechl nad jejím veselým pozdravem a úsměvem. má milá rad bych ti ten tvůj roskošný úsměv oplatil, ale není to pro mě tak jednoduché jak se zdá.. pomyslel jsem si a ohlédl se za sebe na západ slunce. Opět jsem se posadil na svůj chlupatý zadek, a pokývnutím hlavy naznačil malé roztomilé vlčce, aby si přisedla vedle mě. ,,oh ano, je tomu tak" odpověděl jsem jednoduše a chvilku na to pokračoval. ,,Nepocházím z téhle země, zavedl mě sem vítr, mam tušení že to nebyla náhoda, že velcí duchové minulosti pro mě zde něco chystají." Dodal jsem když si vlčice ke mě přisedla, byla malička oproti mě. Otočil jsem lehce k ní hlavu a rychle si jí prohlédl. Zelené oči, černý čumáček, bílo-hnědá srst s zeleno žlutými prvky. Měla netradiční zbarvení ale i přes to velmi krásné, splívalo do sebe a navzájem se doplňovalo tak, že to až přirozeně vypadalo. ,,po jednom boku krásný východ slunce a po druhem ještě krásnější mladá dáma? To nemůže být nahoda" lehce jsem se zasmál a představil se. ,,jmenují se Ez'ikyel a vy?" pokývnul jsem jejím směrem.

Tw: Child Abuse, Torture, Blood

Tichá a temná noc se rozléla po místním lesem, vítr hrál jemnými tóny, každý byl odlišný, ale postupně se spojovaly dohromady do jedné krásné melodie a svou ohromnou silou pohybovaly se stromy. Vítr byl každý den jiný a originální, ale dnešní vítr přinesl něco zvláštního. Přinesl sebou rudý měsíc, který zářil po celém lese. Zvláštní pocit ve mně postupně narůstal a začal jsem se trochu obávat.

,,Krá!"

Zvedl jsem hlavu a podíval se vzhůru. Na jedné z větví jehličnatého stromu seděla vrána. K ní si po chvilce přisedla další a další vrána. Zvědavě jsem se otočil na stranu.

,,Krá! Krá!"

Další vrány se přidávaly a zdálo se, jako by jejich hlasy postupně měnily do jednoho, v mé jméno? Otočil jsem hlavu na stranu a poslouchal dál. Věděl jsem, že vrány dokážou imitovat trochu hlas ostatních, ale… až takhle?

,,Krá! Krá! Kr-yeli! Kr-zikyeli! K-Ez'ikyeli!

Ez'ikyeli!"

Prudce jsem se otočil za hlasem...

"Tati! To bolí..." zakňučel jsem tiše a snažil se postavit na své malé tlapky, které byli potřísněné krví. Bolelo mě celé tělo. Stažené uši ke krku a ocas pod nohy. Strach byl patrný v mých očích a bolest byla slyšet v mém hlasu.

Otec: "Dělej! Vstaň!" zařval na mě otec.

"Vstaň a bojuj!" zavrčel na mně a pomalu se ke mně přibližoval s každým krokem trochu rychleji. Pokusil jsem se vstát, ale kvůli bolesti v zádech jsem znovu spadl na zem. Otec ke mě přiskočil, zakousl se mi do zad a hodil mě na zem. Přišlápl mi krk a držel mě na zemi. "JSI VŮBEC TY MŮJ SYN!? Žádné parohy, nejslabší z vrhu... DĚLEJ A BOJUJ, TY ZASRANÁ NICKO!" Soustředil jsem se, díval jsem se svému otci do očí a pomalu mu sál jeho životní energii, ale mé tělo bylo slabé a moje magie příliš silná. Netrvalo dlouho a ucítil jsem kovovou pachuť v tlamě, místo slz jsem plakal krev a mé tělo se pomalu trhalo zevnitř. Kňučel jsem hlasitě, když jsem cítil, jak se pomalu pod tlakem lámou mé žebra.

Otec: "tss... ani si nemusím špinit tlapy a ty se mi tu pod nosem sám zabiješ, nemohu uvěřit, že ty můžeš být můj syn." Tlapou, kterou mi šlapl na krk, mě odstrčil bokem. Otočil se ke mně zády a odešel pryč, aniž by se ohlédl. Kňučel jsem, brečel jsem a volal o pomoc. "Mami! Tati! Já! Omlouvám se! Pomoc! Prosím! Tati!" Ale nikdo se neobjevil.

Ležel jsem tam až do západu slunce. Teprve, když hvězdy a měsíc tančili na obloze, jsem dostal dostatek sil se zvednout a dojít do jeskyně, kde mě však čekal můj otec. Díval se mi hluboko do očí a beze slova odešel do lesa... nemusel nic říkat a já věděl, že ho mám následovat. Sledoval jsem otce, dokud jsme se nezastavili před jámou, která byla tak metr hluboka, plná bahna, špíny a kamení. "Tati, proč tu jsm-!? Ah!" Vyjekl jsem, když mě otec svou mohutnou tlapou hodil do jámy.

Otec: "máš den na to, abys se dostal ven, pokud ne... jsi mrtvý vlk." řekl otec. Zděšeně jsem se podival nahorů na svého otce, který se zamračil se a opět bezeslova odešel.

"Ne... Ta-Tati! Prosím! Já! TATIIII!" můj pláč se rozléhal celým lesem, voda a špína se mísily s mou krví, rány pálili. Polámané kosti a každým malým nebo větším pohybem boleli čím dál tím více.

Pomalu jsem ani nemohl dýchat, bolest, kterou jsem pociťoval, mě udržovala celou noc vzhůru. Srdce mi bilo v krku, s každým nádechem bylo těžší a těžší se nadechnout. Motala se mi hlava, panikařil jsem, nevěděl jsem, co dělat a při východu slunce bylo moje tělo mokré, unavené, zraněné a potřísněné krví. Sluneční paprsky dopadaly na mou mokrou tvář a dodávaly alespoň trochu tepla a naděje - přesto se ale nad jamou objevil stín, zvedl jsem hlavu a tiše řekl ,,Tati?" viděl jsem ale nad sebou jenom vránu.

Krá!

,,Huh?... Přestaň! Jdi pryč!" Pomalu jsem se posadil a pokusil se ji odehnat tlapkou.

Krá! Krá!

Nechtěla odletět. ,,Jdi pryč, nech mě být."

Vrána strčila hlavu do jámy a klofla mě do hlavy. ,,Au!" Tlapkou jsem se chytl za hlavu. ,,Řekl jsem, ať jdeš!" Postavil jsem se a zamračil jsem se, vyskočil po ní. ,,Krá!" Znovu mě klofla, až mi na hlavě udělala malou ranku, ze které mi tekla krev. ,,Hey! Nejsem na jídlo!" Znovu jsem si přejel tlapkou po hlavě a najednou jsem ucítil něco tvrdého poblíž svých uší. Parohy? Zamračil jsem se opět a podíval se na vranu. ,,Nebojuj...!" Vykřikla na mě vrána. Natočil jsem hlavu nechápavě na stranu. ,,Nech to plout!" Vykřikla znovu. Můj instinkt mi něco naznačoval a aniž bych nad tím přemýšlel... postavil jsem se pevně na všechny své tlapky a snažil se vylézt ven. Při snaze jsem zavřel oči a snažil se škrábat se ven, snažil jsem se přelézt tuto zeď, která mě držela na zemi. Snahou jsem si otevřel pár ran, které začaly krvácet, bolely... ale ne tak moc jako když jsem se snažil přelézt tuto zeď. Naposledy jsem se opřel zadními tlapkami a dal vše do toho, abych se dostal ven... ,,Uh..." Vydechl jsem bolestivě při dopadu na zem poté, co jsem vyšplhal z jámy. Najednou byla má tvář zalita příjemně teplými slunečními paprsky. Otevřel jsem oči, abych se rozhlédl okolo sebe, ale... Byl jsem zpět. ,,Co se to…"

,,KRÁ!" Opět se přede mnou objevila ta otravná vrána.

,,Neplav proti proudu... nech se unášet," řekla vrána, klovla mě do nosu a odletěla.

Ležel jsem chvíli na zemi, pozoroval své tlapky, avšak brzy se na mé tváři objevil malý úsměv, který jsem na tváři už několik let neměl. Pomalu jsem vstal a odešel z lesa.