Príspevky užívateľa

Usmál jsem se a pomalu se postavil na nohy. „Ještě aby jsi nespala,“ odpověděl jsem s tichým úsměvem a jemně popostrčil Dorku zpátky do nory. Tentokrát jsem ji už nenásledoval dovnitř — věděl jsem, že teď potřebuje hlavně klid a odpočinek. Místo toho jsem se bez váhání otočil na tlapkách a svižným krokem vyrazil najít panovníka. Myslel jsem, že to bude složité, ale ukázalo se, že najít mladého vládce je mnohem snazší, než jsem čekal. Jakmile jsem ho zahlédl, okamžitě jsem k němu přistoupil a hluboce se uklonil na znamení úcty. Nezdržoval jsem se zbytečnými slovy — stručně a jasně jsem mu popsal, co se stalo. Mladý panovník mě vyslechl s vážným výrazem, poděkoval a okamžitě se otočil na odchod, s úmyslem najít toho, kdo měl Dorku na starosti, aby si s jedincem důrazně promluvil. Než však stihl odejít, „S dovolením... rád bych se o Anesidoru staral já,“ požádal jsem ho tiše, ale pevně. Panovník na mě krátce pohlédl, pak přikývl a bez dalšího slova odešel.

Rozloučil jsem se a ještě na skok odběhl k pramenu řeky, kterou jsme míjeli cestou. Musel jsem ze sebe smýt krev. Nesnáším mokrou srst, vážně, ten pocit vlhka mi vždy lezl krkem. Ale nemohl jsem se vrátit k Dorce s kožichem nasáklým krví, už toho dnes zažila dost. Dorka už klidně spala, když jsem se vrátil do nory, její drobné tělíčko schoulené do klubíčka, jakoby se snažila zmizet z celého světa. Srdce mi změklo při pohledu na to malé stvoření. Bez zaváhání jsem si lehl vedle ní, tiše, opatrně, abych ji nevzbudil. Cítil jsem, jak se mi tělo uvolňuje, když jsem ucítil její klidný dech. Byla v bezpečí.

Lehce jsem se usmál, když jsem si všiml, že se její chůze zlepšila. Možná né o moc, ale i tak mě to potěšilo. Pokračoval jsem směrem k noře a už jsem skoro vešel dovnitř, když jsem si všiml, že se Dorka zastavila. Otočil jsem se přes rameno a měl jsem v plánu ji popohnat do nory. Je pozdě a po tom co se stalo, by měla být už zahrabaná v pelíšku stejně jako ostatní štěňata, která už dávno klidně oddechovala. Jenže než jsem stihl otevřít pusu, položila mi otázku, která mě ani nepřekvapila. Zastavil jsem se úplně a udělal pár kroků zpět k ní. „Musím,“ řekl jsem tiše, ale klidně. „Je to moje povinnost. Mám odpovědnost vůči monarchii, vůči panovníkovi… a vůči tobě.“ Přistoupil jsem k ní ještě o kousek blíž. ,,Ale neboj se. Nestalo se nic, co by byla tvoje chyba. Nebudeš z toho mít žádný problém.“ Na chvíli jsem se odmlčel, pak jsem ještě dodal: „A kdyby přece jen někdo něco namítal… tak mi to řekneš a já si to s nima vyřídím.“ Usmál jsem se na ni a lehce ji šťouchl čumákem do boku, aby věděla, že to myslím vážně a že se opravdu nemusí ničeho bát. ,,tak pojd...brzo se k tobě přidám"

Horská louka --> Nora

------

Už když jsme scházeli z horské louky, jsem si povšiml, že Dorka kulhá na zadní tlapku. Její krok byl trochu nejistý - nepůsobila, že by ji něco vyloženě bolelo, ale bylo znát, že je její chůze neobvyklá. Nebylo to nic čerstvého, toho bych si všiml... spíš šlo o pozůstatek staršího zranění, které se ještě úplně nezahojilo. Přesto. nemohl jsem se na to jen tak dívat. Možná jsem prostě až moc přecitlivělý, ale těžko se mi sledovalo, jak se s každým krokem snaží držet tempo a přitom se tváří, že je všechno v pořádku. Na chvíli mě napadlo, že bych ji prostě zvedl, položil si ji na záda a donesl ji až k noře. Jako jsem to kdysi dělal se svými mladšími sestrami, když už nemohly dál. Jenže tenhle nápad měl háček — kdybych ji takhle čapl, popřel bych tím všechno, co jsem jí před chvílí řekl. Zpomalil jsem tedy krok a nechal ji, aby mě lehce předběhla. Když takto šla kousíček přede mnou, jemně jsem ji šťouchl čumákem do zadku a trochu se jí pokusil podpořit. V tu chvíli jsem využil ten krátký kontakt a pomocí své magie jí daroval malou dávku své energie. Ne moc, jen špetku. Tak akorát, aby se jí šlo o něco lehčeji, aniž by si toho vůbec všimla.

„Už tam skoro budeme…“ pronesl jsem klidně a s lehkým úsměvem. Srovnal jsem s ní krok a pokračoval dál, jako by se nic nestalo. Nenápadně jsem ji koutkem oka sledoval, jestli se jí aspoň trochu ulevilo. Snad ano. Snad na to nepřijde.

Naklonil jsem k ní hlavu a s úsměvem odpověděl: „Nemyslím, vidím to.“ Na chvíli jsem se zadíval na jejích malou, kulhajicí tlapku, než jsem pozvedl hlavu k temné obloze. Nevšiml jsem si žádné jizvy, možná něco od narození? Noční vzduch byl chladný a voněl vlhkou půdou. Udělal jsem pár kroků vpřed a napojil se na úzkou, sotva znatelnou stezku, která byla schovaná mezi trsy trávy. Noc se už usadila na hřebenech hor, ale měsíc ozařoval krajinu měkkým světlem. "A co třeba?" Ozvala se Dorka. Otočil jsem hlavu zpátky k ní a na ty kejí očka. „Hmm... co třeba...,“ zamyslel jsem se nahlas, zatímco jsem pokračoval po stezce. „Těžko říct. Takovou srnku bys asi zvládla i s jednou tlapkou za zády.“ Pousmál jsem se.

V duchu jsem přemítal, co vlastně navrhnout. Je těžké přijít na zvíře, které by jeden vlk mohl porazit, a přitom nevypadat jako trouba. Nemohl jsem jí říct, že by si mohla troufnout na Nimloga – to by se jí ještě jednoho ji podařilo Nimloga najít, a pokusila se ho sundat. To by mě panovník zabil. Fauna Norestu je nádherná, ale připadá mi, že tu jeden buď najde tvora, kterého by skolilo i vlče, nebo na něco, co tě roztrhá dřív, než stihneš zavrčet.
Stezka se zatím dál vinula horskou loukou, ztrácela Netrvalo dlouho, a byl jsem schopný slyšet jemné zvuk pramene řeky. Tichá, čistá a třpytící se ve stříbrném světle měsíce. Vytvářela malou říčku, která se ztrácela v hlubokém propadlišti, kde protékala, až k moři.
---------------
Horská louka ---> Pramen řeky.

Když pronesla mé jméno – nejprve trochu zkomoleně – neubránil jsem se mírnému úsměvu. Byl to roztomilý moment, který na okamžik přehlušil bolest z čerstvých ran po boji s pumou. „Jak jsem řekl, můžeš mi říkat Ezi…“ dodal jsem tiše s přívětivým úsměvem a pozorně naslouchal, když vyslovila své jméno. „Anesidora,“ zopakoval jsem jemně. jako by se mi vryl hluboko do paměti. Né že by naše setkaní bylo lehce zapomenutelné...„Překrásné jméno… Hodí se k tobě. Nese v sobě sílu a odvahu. Stejně velkou jako ty neseš v sobě.“ Pronesl jsem upřímně, s lehkým úsměvem na tváři. Zvolnil jsem krok, abych jí stačil – nebo spíš, aby ona mohla stačit mně. Její drobné tlapky sotva stíhaly mou chůzi.

„Víš,“ pokračoval jsem po chvíli klidným hlasem, „myslím, že až vyrosteš, dokážeš porazit víc než jen pumu.“ Popravdě – měl jsem štěstí. Ta puma byla mladá a nezkušená. Chytrý, zkušený lovec by nikdy nevkročil na cizí území a nešel po mláďatech. Od malička jsem byl učen, že se má lovit jen to, co je staré, zraněné nebo nemocné. Aby se nenarušil přirozený koloběh života. Tiše jsem vydechl a pootočil hlavu, abych se ujistil, že mě Anesidora stále následuje. Až ji dovedu zpět do nory, měl bych vyhledat panovníka a informovat ho o tom, co se stalo. Nebude z toho nadšený, tím jsem si jistý. Ale snad ho uklidní skutečnost, že je Anesidora v pořádku. To je, myslím, to nejdůležitější. Přesto… panovník nebyl ten jediný, na koho jsem teď myslel. Rivera…

Co si asi pomyslí, až mě znovu uvidí – tentokrát s novými jizvami?

Pomalu jsem se sesunul k zemi, s tichým povzdechem, který uvolnil napětí nahromaděné v mém těle. Položil jsem hlavu na přední tlapy a na chvíli jen zůstal ležet, abych popadl dech. Očima jsem sledoval, jak vylezá z křáku zatím co jsem si ji krátce, ale důkladně prohlédl — od tlapek až po špičky uší — jestli náhodou neutrpěla nějaké zranění. Uff... jen ta představa, že by byla zraněná, mi na okamžik sevřela hrdlo. Nedokážu si ani představit, co bych dělal. Když jsem se jí zadíval do očí, položila mi otázku, kterou bych od někoho tak malého nečekal.

"Chtěla mi ublížit?"

Na okamžik jsem zaváhal. Ne proto, že bych nevěděl, co říct, ale protože jsem hledal způsob, jak jí to vysvětlit tak, aby jí to nevystrašilo, ale zároveň abych nelhal. „Ano... Ano, chtěla,“ pronesl jsem tiše. Hlas se mi lehce zachvěl. Pohledem jsem sklouzl směrem kam puma před chvílí utekla, ale pak jsem se znovu otočil k Dorce. „Ale ne proto, že by chtěla.“ Povzdechl jsem si a pomalu se narovnal na nohy. Rány na zádech sice nebyly hluboké, ale s každým pohybem pálily jako oheň. Zakňučel jsem tiše, zuby sevřené, ale snažil jsem se nedat znát bolest. „Udělala to proto, že musela. Měla hlad. Je predátor — stejně jako ty... stejně jako já. My lovíme, abychom přežili. A když je hlad silnější než strach, pudy přebijí všechno ostatní. I soucit.“ Na chvíli jsem k ní zůstal stát a pak jsem se trochu pousmál.. „Mimochodem… Jmenuju se Ez’ikyel. Ale klidně mi říkej Ezi.“ Zvedl jsem trochu hlavu, abych jí ukázal směr. „Pojď. Dovedu tě do bezpečí. Do nory. Tam si odpočineme oba."

Zprudka jsem trhal tělem do stran, držel jsem to tempo, zuřivě, bez slitování, i přes to, že mi každý pohyb tvořil na zádech větší a větší rány. Najednou však, jednu tlapu zvedla. Teď! To byla moje šance! Zatnul jsem zuby a postavil se na zadní, jak nejvýš jsem jen mohl a hned na to, jsem se celou váhou zřítil dozadu. Dopadl jsem tvrdě a prudce na zem, kde jsem pod svojí váhou rozplácl pumu. Hah! A pak že mít pár kil navíc je špatná věc! Nečekal jsem ani vteřinu. Přetočil jsem se, drápy se zaryl do země a vymrštil se zpět na nohy. Zhluboka jsem dýchal, svaly mi hořely, každý pohyb mě bolel, ale nemohl jsem si dovolit polevit. Ne teď.

Puma se teprve začínala zvedat, dezorientovaná, zmatená z nárazu. Využil jsem toho. Sklonil jsem parohy, které sice ještě nebyly v plné velikosti, ale už byli dost velké, abych s nimi zasadil pořádný úder. Hlavu jsem nasměroval přímo na pumu, rozběhl se k ní, a jako tank do ní narazil vší svou silou. Špičky parohů se zaryl do jejího boku s prudkostí bouře, a hluboce jí poškrábali. Zařvala bolestí, její tělo se díky mému nárazu, odmrštilo bokem do trávy, kde dopadla jak hadrová panenka s tupým zaduněním.
Zůstal jsem stát, sledoval jsem ji a ona se nehýbala. Snad jen sténala, neschopná se hned zvednout. Zhluboka jsem vydechl i se zavrčením, otočil jsem hlavu směrem ke křoví, kde se Dorka skrývala. „Zůstaň tam, ještě není konec...“ zasípal jsem tiše vyčerpáním. Můj otec, mi jako mladému neustále říkal, že nikdy nebudu umět bojovat tak dobře jako můj bratr. On byl vždy, rychlejší, mrštnější, jeho rány možná nebyli tak silné, ale jeho rychlost dokázala podpořit jeho sílu. Já byl vždy, víc silnější, robustnější, nikdy jsem nebyl tak rychlí jako můj bratr, ale za to jsem dokázal ustát pořádnou ránu a pořádnou i opětovat. Výdrž jsem měl větší jak on, ale hýbat takto intenzivně a takto silným tělem, dokáže jednoho lehce vyčerpat. Znovu jsem pohlédl na pumu, připravený na další výpad — i kdyby to měl být ten poslední. Puma se zvedla, avšak, ne proto aby zaútočila, ale proto aby utekla. Mé tělo se okamžitě uvolnilo, když jsem jí viděl utíkat s ocasem mezi nohy. Zhluboka jsem vydechl, a pomalu se rozešel ke křoví, kde se schovávala malá Dorka. Tlapou jsem nadzvedl větvičky křáčí, abych se podíval na to malé štěně. ,,Už je to dobrý, je pryč.." Řekl jsem a pokusil se o pořádný úsměv, doufajíc, že jí tak uklidním.

Maličká Anesidora si mě všimla ještě dřív, než jsem vůbec stihl otevřít tlamu. Její pohled se ke mně zvedl s jakousi tichou zvědavostí a možná špetkou obavy? Trochu jsem se viděl v jejích očích. Vzpomněl jsem si, když jsem se sám jako malé štěně toulal v noci po území, mé rodné smečky. Matka mě našla a já se na ní jen díval s očima, které říkali: "Oh, jéé...ahoj mami". Jemně jsem se nad vzpomínkou zasmál a na okamžik se zastavil abych jemně pokývl hlavou na pozdrav. Nechtěl jsem jí vystrašit, nerad bych aby si myslela, že má problem. Když z nás byl štěně. Zhluboka jsem se nadechl a odpověděl: „Aho—...“

Ale pak se všechno změnilo...

Vítr náhle obrátil směr, jakoby sámi velcí duchové chtěli v poslední chvíli zasáhnout. Úsměv z mé tváře okamžitě opadnul. Prudce jsem zvedl hlavu, nozdry se roztáhly, srdce zrychlilo. Ten pach. Ostrý. Kovově hořký. Živočišný a neomylně vražedný.

...Puma.

Otočil jsem hlavu ve směru větru — a tam jsem ji spatřil. Stála jen pár kroků od nás, skrytá v polostínu, krčila se v travinách jako smrt samotná. Nízký postoj, svaly napnuté, oči lesknoucí se ve tmě. Byla připravená skočit...a její pohled nebyl na mně. Byl na Anesidoře.

Prudce jsem se na ní podíval a zařval: „POBĚŽ KE MĚ!“ V tu chvíli nezáleželo na ničem jiném. Jen na tom, že se musí hnout. Hned. Puma zařvala. Hluboký, zvířecí skřek, co roztrhl noc jako břitva. Vyskočila a v ten samý okamžik jsem vyrazil i já. Cítil jsem, jak mi srdce tluče až v krku, jak mi každý sval v těle exploduje. Přeskočil jsem nad Dorkou a vší silou vrazil do těla pumy. Oba nás to poslalo k zemi. Tvrdě. Puma na nic nečekala - ještě než jsem se stihl postavit na nohy, už jsem ucítil ostrou bolest. Ostré drápy se zaryly hluboko do mého hřbetu a hned na to, se její zuby zakously do mého ramene, tvrdě, nekompromisně. Železný pach mé krve naplnil vzduch, a já bolestně zařval.
Zatnul jsem svaly a začal sebou házet. Skákal jsem, točil se, snažil se ji setřást, zlomit její sevření. Ale držela se jako klíště. Zem pod námi duněla. Škrábání drápů. Cákance krve. Syčení, vrčení, můj dech roztržený do krátkých, prudkých nádechů. Každý její pohyb pálil jako oheň. A přesto jsem věděl jedno — mezi ní a Anesidorou jsem teď stál já. A dokud ve mně bude byť jediný nádech, nepustím ji k ní ani o krok blíž.

S rybou sevřenou v tlamě jsem došel až k princezně Rivře a s rozzářenýma očima a nadšeným vrtěním ocasu jsem se pokusil o slavnostní pozdrav: „Dobré ráno, Vaše Výsosti!“ ...Až poté mi došlo, že stále držím rybu v tlamě. Zarazil jsem se. Oči se mi rozšířily a mírně jsem zrudl pod srstí. Rychle jsem rybu položil na zem, s lehkým rozpačitým zakašláním, jako kdybych tím mohl zamaskovat svůj trapas. „Odpusťte, Vaše Výsosti,“ napravil jsem se a znovu a čistěji zopakoval: „Dobré ráno Vám přeji!“ S úsměvem jsem se hluboce uklonil, jak se na správného vlka patří. Můj ocas přitom dál vrtěl jako u malého, nadšeného štěněte, které ani netuší, že se něco děje – protože jsem si opravdu nevšiml, že se i já pomalu měním. „Já... ehm... co vás sem přivádí, princezno?“ zeptal jsem se s lehce zakoktávající snahou o konverzaci. „Máte hlad? Chtěl jsem nachytat víc ryb a donést je k noře, doufal jsem, že si někdo pochutná. Prosím, vezměte si.“ Sklonil jsem hlavu, abych se znovu zakousl do ryby a mohl ji galantně nabídnout, ale vtom mě něco zarazilo. Její tlapky...Vypadaj větší. Zatímco ty moje... byly... menší?
„Huh...? Co to—?“ podivil jsem se nahlas a zvedl pohled. „Co se to stalo s mým hlasem...? Proč zním tak... tak jemně?“
Pohlédl jsem na princeznu — nebo spíš... prince? Byla...Byl větší. Robustnější. Silnější...

„HUH?!“ vyjekl jsem, zaskočený tím, co se přede mnou odehrávalo. Zpanikařeně jsem začal zírat na své tlapky, zkoumat své tělo — a pak jsem udělal něco, co bych si jindy rozhodně odpustil — podíval jsem se pod svou zadní tlapu. „AAAAAA!!!“ zakvílel jsem tak, že by se za to nestyděla ani srnka v ohrožení. „Co se to stalo?!“ Jak vyplašená myš jsem vyrazil k nejbližší kaluži a podíval se do odrazu. A tam jsem to viděl. Jasně, neúprosně. Vlčice. Já — vlčice! „Já jsem samice! A vy... vy jste samec!“ Odstoupil jsem pár kroků vzad, oči jako jestřáb. „Co jsem to udělal?! Co jsem to sakra udělal?! Panovník mě zabije! To je určitě ta ryba! URČITĚ to byla ta ryba!!“ Rozběhl jsem se zpět k princezně — pardon, princi — tak rychle, až jsem si málem rozbil čumák o vlastní tlapu. Chňapl jsem rybu a vztekle ji odhodil co nejdál pryč, jako kdyby se tím všechno mohlo vrátit do normálu. Ani bych se nedivil kdyby ta ryba odletěla až do Azarynu! Poté jsem se prudce otočil zpět k Riveře a s hlubokým nádechem se snažil alespoň trochu uklidnit. „Prosím... odpusťte mi, Vaše Výsosti,“ řekl jsem napjatým hlasem, sklopený, ponížený a naprosto zmatený. „Nevím... nevím, co se to stalo!“

Noc se pomalu blížila a zapadající slunce halilo území Monarchie do zlatavého závoje. Poklidně jsem seděl na kraji skal a tiše pozoroval krajinu, kterou jsem mohl s hrdostí nazývat domovem. Ale nemohl jsem tu zůstat celou noc a kochat se tou krásou, povinnosti nepočkají. Pomalu jsem se zvedl, oklepal si srst a vydal se zpět na svou obchůzku podél hranic. Každý krok po kamenité stezce byl tichý a s hlavou vztyčenou k oranžové obloze jsem vdechoval chladný vzduch a naslouchal, co mi vítr napoví. Zpočátku přinášel jen ticho a klid... dokud se do něj nevmísil cizí pach. Nebo spíš známý — a dětský.

Zaměřil jsem se na něj a vydal se po jeho stopě, až jsem zahlédl malé štěně. Dcerku Ghaa'yel... Anesidora? Co tu dělá takhle pozdě? Neměla by být už dávno schovaná v noře? Pomyslel jsem si a vykročil směrem k ní, připravený ji v tichosti doprovodit zpět. Ale pak jsem se na okamžik zarazil. Co když...možná tu je sama schválně. Třeba potřebuje přemýšlet. Její matka ji právě opustila...kdo by v takové chvíli netoužil po troše samoty? Kdyby moje matka odešla a ještě by si k tomu ani neopovážila vyslovit moje jméno, asi bych taky hledal úkryt před světem...avšak, na druhou stranu, je to furt štěně, a štěňata a poslouchání není něco co patří do jedné věty v pozitivním smyslu, možné tu je, proto aby si šla hrát - ať už je důvod jakýkoliv, jsem rytíř. A rytíř tu není proto, aby otáčel hlavu jinam. Nejsem tu od toho, abych ignoroval své povinnosti.

Seděl jsem mlčky stranou, trochu ve stínu, a jen sledoval, jak se kolem mě rozléhá slavnostní ruch. Monarchie si s vítáním jara skutečně dala záležet. Hranice byly vyzdobené s takovou pečlivostí, až to bralo dech. Všechno bylo přesně tam, kde mělo být. Každý květ, každé stéblo, každý kamínek na stezce... jako by byl součástí většího příběhu. Udělali skvělou práci. Připomnělo oslavy z mého dětství. I u nás jsme vítali jaro s písněmi a tancem, s barvami a vůní čerstvého deště ve vzduchu. Nebylo to stejné, ne úplně – ale dost blízko na to, aby to v srdci zabolelo. Zavřel jsem na chvilku oči a na okamžik jsem byl zpět doma… tam, kde všechno bylo jednodušší. Oslava mohla být jednoduše dokonalá, bez chyby.

...Kdyby tu nebyla Ghaa’yel.

Měl jsem velkou chuť po ní štěknout. Říct jí, ať zmlkne, ať už přestane kazit vzduch kolem sebe jedem, který vypouštěla s každým slovem. Přerušit tak její plané řeči aby už konečně zmlkla. Ale nebylo to moje místo. Nebyl jsem tady od toho, abych mluvil. Od chvíle, kdy jsem do téhle smečky přišel, jsem viděl víc, než jsem možná chtěl. Rozpadlé rodiny. Opuštěná mláďata. Matky, co zmizely – bez rozloučení, beze stopy...a já tomu nerozuměl. Ani trochu. Jak může matka odejít? Jak se v ní nenajde ani kapka odpovědnosti? Ani špetka rodičovského pudu? Ani stín lásky ke stvoření, které z ní vzešlo? Proč si vůbec pořizujete mladé, když se o ně pak nedokážete postarat? Další štěňata, co porostou bez rodiny… Pohlédl jsem na Ghaa’yel a stiskl čelisti, když jsme zaslechl její slova - "Kam si myslíš, že jdeš, děcko?" - Nezaslouží si to. Moje rodina také nebyla ukázková, můj otec se staral jen o mého staršího bratra Mh’eetua – budoucího vůdce, následovníka, vyvoleného. On byl ten, komu patřila budoucnost smečky. V určitém slova smyslu jsem to i chápal. Můj otec potřeboval silného nástupce. Nemohl přece předat vedení někomu slabému, nespolehlivému, roztržitému. Neměl mě rád, to je pravda. V jeho očích jsem byl slabý. Ale i přesto, když jsem se jako hlupák jednou zasekl ve větvích stromu a visel tam bezradně jako pytel peří, přišel. Pomohl mi. Tvářil se přitom znechuceně, jako by to byla ta největší potupa jeho života, ale nenechal mě tam zemřít. A to se počítá, nebo ne? Ať už byl jakýkoli, měl jsem alespoň matku. A babičku..měl jsem někoho. Nebyl jsem sám. Možná bych tu pro ně, mohl být já...Tiše jsem vydechl, oči sklouzly ke scéně přede mnou. Princezna Rivera stála u Ghaa’yel, jako jemný vánek, laskavá jako první jarní paprsek slunce. Její srdce je až příliš čisté pro tenhle svět. Nabízí svou náruč i těm, kteří si jí nezaslouží.

Pozorně jsem naslouchal, zatímco Kir mluvil. Hledání sestry… putovat krajinou bez jistoty, zda ji kdy najde – taková cesta musela být osamělá. „To zní jako nelehký úděl,“ poznamenal jsem s náznakem pochopení v hlase. „Ale rodina je něco, pro co se vyplatí bojovat.“ Když však pozornost Kira sklouzla k něčemu jinému – k monarchii – všiml jsem si jiskry zvědavosti v jeho očích. Pobavilo mě to a koutky tlamy mi nepatrně zacukaly v náznaku úsměvu. „Jaké to je, žít v monarchii?“ zopakoval jsem zamyšleně. Na chvíli jsem se odmlčel, pohled mi sklouzl kamsi do dálky, jako bych se na okamžik ztratil ve vlastních myšlenkách. „Monarchie je, smečka, je to můj domov, místo kde se cítím v bezpečí“ pronesl jsem klidně a pak jsem se znovu zadíval na Kiryoka. „Jako každá monarchie, i tahle má svá pravidla a řád. Náš král vládne spravedlivě, ale pevně.“ Lehce jsem naklonil hlavu a zvědavě se na něj zadíval. „Není to však jediná smečka co se zde na Norestu nachází.“ Nachvilku jsem se odmlčel a po chvilce se zeptal, „a co vy? Kde je váš domov?“

Po západu slunce, kdy temná přikrývka noci pohltila celý Norest, jsem s poklidem přešel hranice Nihilské Monarchie a vydal se na obhlídku hranic. Chladný vítr se proháněl mezi vysokou trávou a hvězdy nad hlavou se třpytily jako tisíce vzdálených očí. Měsíc osvětloval cestu tlumeným stříbrným světlem, ale jinak byla noc temná a neprostupná. Okolí bylo tiché, až na občasné zahoukání sovy nebo šelestění trávy ve vánku. Byl jsem tu pouze pro to abych zkontroloval hranice smečky. Vzduch byl čistý, nenesl s sebou žádnou stopu cizince. Zastavil jsem se, zvedl čenich k obloze a zhluboka se nadechl. Pomalu jsem se rozešel dál po hranicích Nihilské monarchie a pokračoval na své patrole.

Vlna zvědavosti mě přiměla zůstat na místě, když se neznámý vlk začal přibližovat. Jeho chůze nebyla ani hrozivá, ani váhavá – spíš uvážlivá, jako by si nebyl jistý, zda je vítán. Když se přiblížil natolik, že jsem mohl lépe rozeznat jeho rysy, potvrdilo se mi, že nepatří k mé smečce. Ale zároveň v jeho postoji nebylo nic nepřátelského. Když promluvil, jeho hlas byl klidný a slušný. Jemně jsem uklonil a přikývl na pozdrav. „Dobrý den,“ odpověděl jsem s lehkým náznakem úsměvu v hlase. „Nepotkávám tu často cizince. Jste na cestě někam konkrétně, nebo vás sem zavedla zvědavost?“ Zachoval jsem klidný postoj, ocas držený v uvolněné poloze. Přesto jsem pozorně sledoval každý detail – ne ze strachu, ale spíše ze zájmu. Bylo zřejmé, že Kir je zvyklý na chlad a otevřené pláně, ale co ho přimělo vstoupit na toto území? Chvilku na to jsem si ale uvědomil, že jsem se nepředstavil...,,Och, promiňte mi mojí drzost, jmenuji se Ezikyel, rytíř a baron Nihilské Monarchie"

Brzy ráno, ještě předtím, než se slunce plně vyhouplo nad obzor, jsem vyšel ven za hranice Nihilské monarchie. Chladný ranní vzduch mi ovanul srst a v dálce bylo slyšet slabé šumění větru, který se proháněl po otevřených pláních. Neměl jsem žádný cíl, pouze se prozhlédnout po okolí hranic, ujistit se, že nic neohrožuje mou smečku, a možná cestou ulovit něco k snědku. Pomalu jsem kráčel po rozlehlé planině, sluneční paprsky se prodírali mlhou, která se vznášela nad trávou - Ale kromě ševelení větru a občasného vzdáleného zakrákání vrány bylo ticho. Žádné známky kořisti, žádné stopy nebezpečí. Zastavil jsem se na chvíli, zavětřil vzduch a ještě jednou pečlivě prohlédl okolí. Nic. Možná dnes nebyl lovu příznivý den. Otočil jsem se na cestu zpět, stále doufaje, že se mi podaří něco ulovit cestou domů. Ale pak. V dálce, na hranici mého zorného pole, se rýsovala silueta. Vlk. Přítel, nepřítel… nebo snad někdo ztracený?