Príspevky užívateľa

Nastražil jsem uši, když jsem uslyšel kroky, které se ke mně pomalu přibližovaly. Schoval jsem poslední bylinky do koženého vaku a pomalu se otočil, za sebe, kde jsem zahlédl tmavého vlka. A'Kaza? Otočil jsem se k němu čelem a chystal se ho pozdravit, když jsem si odrazu v jeho očích. Bylo na nich něco zvláštního. V očích se mu odrážel boj, mezi úsměvem a plečem. každá z nich bojovala o nadvládu nad jeho tělem a myslí. Copak královskou rodinu nikdo nikdy nenaučil, že vyjadřovat emoce je zdravé a normální? Pomyslel jsem si a tiše vydechl. "Je v pořádku cítit se ztracený, když svět, který jste znal, zmizel, pokud se ale nepustíte minulosti, nikdy nebudete mít budoucnost, řekl jsem a uklonil se. "Odpusťte mi moji nezdvořilost, Vaše Ušlechtilosti."

S hlavou skloněnou k zemi jsem se pomalu procházel po kamenné louce, porostlé mechem a tu a tam i stébly trávy. Každý můj krok doprovázelo tiché mumlání hrubé melodie, která ladila s rytmem vánku, jenž ladně proplouval mezi kameny, aby se po chvíli zase vzdálil. Zvedl jsem hlavu a s nepatrným úsměvem na tváři jsem se zahleděl k obzoru. Nad mou hlavou poletovali ptáci, jejich drobná a pestrá křídla se třepotala proti blankytně modré obloze. Brzy nato jsem však sklopil zrak zpět k zemi a pokračoval ve sbírání mechu a bylinek do svých kožených vaků.

Pomalu jsem kráčel směrem k Noře, kde se ve večerním šeru shromažďovali všichni vlci Nihilu. Můj dech byl klidný, vyrovnaný, a každý krok po měkké zemi byl provázen jemným šuměním trávy, která se pod mírným větrem houpala jako oceán v dáli. Vítr, který se zlehka dotýkal mého kožichu, přinášel s sebou svěží vůni lesů, potoků a vzdálených hor. Bylo to uklidňující, skoro až meditativní. Zvedl jsem hlavu k obloze, kde zářil měsíc – veliký a plný, jako by dohlížel na dnešní události. Jeho světlo se odráželo v očích všech vlků, kteří stáli kolem mě. S úsměvem jsem sledoval tu podívanou, než jsem sklonil svůj zrak směrem k Noře, kde právě probíhala korunovace našeho prince Arrakise. Vzduch byl naplněný napětím, očekáváním. Náš mladý princ se měl stát vládcem – panovník Arrakis.

Něco ve mně ale stále hlodalo pochybnostmi. Cítil jsem, že něco není v pořádku. Arrakis je stále tak mladý. Je připraven nést na svých bedrech tíhu celé smečky? Žije pro štěstí a bídu celé smečky. Naučila ho panovnice Volt všechno, co bylo třeba? Nemohu si pomoci – obávám se, aby naše monarchie nepadla z jednoho nezkušeného vládce do tlapek dalšího. Volt byla silná, moudrá panovnice, ale po tom atentátu… už nebyla stejná. Pamatuji si ten den, kdy se to stalo. Po tom incidentu Volt ztratila část svého vnitřního světla. Změnila se. Trauma dokáže jednoho změnit. Viděl jsem to na ní – v jejích očích se usadil stín, který tam dřív nebyl. Už nevěřila světu kolem sebe tak jako kdysi. Na chvíli zavřel oči. Cítil jsem, jak se mé uši trochu přitiskly k hlavě. Byla to těžká myšlenka, ale mohl jsem ji potlačit. Moc dobře jsem věděl, jak trauma dokáže přetvořit něčí podstatu, pouze mám obavy, že Arrakis bude muset čelit výzvám, na které ho nikdo nedokázal připravit. Zvedl jsem hlavu a zadíval se směrem k Arrakisovi. Stál na vyvýšeném místě, osvícen stříbrným svitem měsíce. Jeho mladá srst zářila v měsíčním světle, a i když byl tak mladý, v jeho postoji byla jakási důstojnost. Jen čas nám ukáže co pro nás budoucnost skrývá. Arrakis je mladý, ale možná právě jeho mládí přinese do naší smečky novou energii, nové naděje. Usmál jsem se, a zadíval se na našeho nového panovníka a řádně se mu uklonil.

Někdy naše dobré úmysly nejsou brány tak, jak byly myšleny.

V okamžiku se na mě královna otočila a já ucítil její zuby na svém kožichu. Rychle jsem vstal a odstoupil od ní minimálně pět metrů. Se šokem a strachem v očích jsem sledoval královnu. Stáhl jsem uši a tiše zakňučel. Otočil jsem se za sebe a znovu pohlédl do očí královny. Odrážel se v nich strach, vina a bolest. Pomalu jsem se uklonil a pronesl: „Odpusťte mi, Vaše Veličenstvo.“ S těmi slovy jsem se k ní otočil zády a vydal se k odchodu.

Tiše jsem zakňučel a ustoupil, když na mě královna vyštěkla. Opatrně jsem couvl, stáhl uši dozadu a sklopil hlavu k zemi. Jemně jsem ji šťouchl čumákem v naději, že ji trochu uklidním. ,,shh, bude to dobrý...bude to dobrý"Vypadala, jako by prožívala noční můru, i když byla plně při vědomí. Pomalu jsem královnu obešel a opatrně si lehl za ni, blízko, ale ne příliš. Doufal jsem, že jí tímto gestem dodám pocit bezpečí a ochrany. Tiše jsem začal mručet melodii, kterou mi babička zpívala, když jsem měl noční můry, v naději, že ji to uklidní a přinese jí trochu klidu.

Tiše jsem spal, rozvalený na horské louce, schovaný mezi stébly trávy a vyhříval se v příjemných paprscích slunce. Vítr přinášel pocit klidu a pohody, avšak ne pro každého. Zastříhal jsem ušima, když jsem zaslechl dutý dopad těla do trávy a o pár sekund později i vzlykání. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se okolo sebe, abych zjistil, o koho se jedná. Ve vysoké trávě jsem však z lehu nikoho neviděl, a tak jsem se musel postavit na všechny čtyři. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem sebe a brzy uviděl tu nešťastnou hromádku. Hned mi došlo, že se jedná o královnu. Bez váhání jsem se proti ní rozběhl a zpomalil pár metrů od ní. „Vaše Veličenstvo, jste v pořádku? Nejste zraněná?“

Opatrně jsem seskočil dolů z kamene a postavil se na všechny čtyři nohy, když princezna Rivera seskočila na pevnou zem. „Ještě jednou se omlouvám, nechtěl jsem vás vylekat, pouze jsem chtěl, abyste mohla být motýlovi nablízku,“ usmála jsem se omluvně a na chvíli se zadívala směrem, kterým motýl odlétal. „Popravdě, pouze jsem o těchto zvláštních tvorech slyšel. Tohle je poprvé, co jsem nějakého viděl naživo... a takto zblízka,“ poznamenal jsem a podíval se na princeznu. „Mohu vám dělat společnost, pokud tedy máte zájem...“ řekl jsem a sklopil ouška.

Stál jsem tam, stále lehce překvapený z toho obrovského motýla. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že přede mnou je opravdu tak velký motýl, když tu najednou se malá princezna jménem Rivera rozhodla přejít přese mě jen proto, aby ho mohla vidět zblízka. Usmál jsem se, když jsem zahlédl hvězdičky radosti v jejích očích. Byla tak roztomilá. Udělal jsem pár kroků dopředu a pozoroval motýla a jeho krásné barvy, které se odrážely v paprscích slunce.

Motýl si ale po chvíli usmyslel, že se mu nechce dál sedět, a opět vzlétl do vzduchu. Podíval jsem se na princeznu a všiml si, že kdyby mohla, pozorovala by ho klidně i další hodinu... Tak proč jí to nedopřát? Pomyslel jsem si a rychle přiskočil jsem k princezně a řekl: „Prosím, odpusťte mi mojí nezdvořilost“ S těmi slovy jsem tentokrát podlezl princeznu já, abych si ji mohl posadit na záda a za krk. I s princeznou na zádech jsem vyskočil na kámen, na kterém předtím seděl ten motýl, a postavil se na zadní nohy. Byli jsme poměrně vysoko a motýl byl opět v úrovni očí princezny. Jen doufám, že nespadneme..!

Na tváři se mi objevil příjemný úsměv, když si princezna sedla vedle mě. Pozorně jsem poslouchal příběh, který se mi chystala vyprávět, když tu najednou její pozornost upoutalo něco jiného, něco, co bylo venku. Nastražil jsem uši a zpozorněl, když najednou princezna vyběhla ven.

„Vaše Výsosti!" vykřikl jsem ustaraně. Rychle jsem se postavil na nohy a rozběhl se ven. Přeskočil jsem pár kamenů, které se válely před vchodem, a rychle vyběhl ven. Postavil jsem se před princeznu, abych ji mohl popřípadě ochránit před tím, co bylo venku... Jenže pak mé oči spatřily motýla. Opravdu velkého motýla. Byl větší než moje hlava, a to ji mám pěkně velkou.

„Ehh—???" vykuleně jsem pozoroval motýla, jak poletuje před vchodem do jeskyně.

Tiše jsem se zasmál a položil uši na krk. „Někdy vám to povím, ale abych byl upřímný, trochu se stydím,“ přiznal jsem s nervózním úsměvem a ustoupil ke zdi, kde jsem se pohodlně uvelebil a nabídl princezně místo vedle sebe. Tiše jsem doufal, že si ke mně lehne.

„Poznal jsem vaši sestru, Královnu, která mě přijala do smečky. Seznámil jsem se také s Kettuem, naším šamanem, jednou bych se také rad stal šamanem Nihilské monarchie. Mnoho vlků z naší smečky jsem potkal při té, ehm, nemilé události...“ řekl jsem tiše a podíval se na ni zvědavě, když zmínila své předky. Byl jsem zaujatý, co mi o nich může povědět.

„Néé! Tenhle příběh jsem ještě neslyšel, opravdu si ho rád poslechnu!“ Řekl jsem nadšeně se zvědavým zábleskem v očích jsem začal máchat ocáskem ze strany na stranu.

S úsměvem na tváři jsem i já udělal krok dozadu a posadil se na zadní nohy. „Ehm, ano... dá se říct, že ano,“ řekl jsem a střihl oušky, zatímco jsem lehce naklonil hlavu na stranu. Vždycky jsem byl trochu nesvůj při pokusu o námluvy par krát jsem se o ně pokoušel, ale pokaždé jsem se pouze spálil a odešel se zlomeným srdcem. „Je sice pravda, že o kultuře a Nihilské monarchii toho vím dost, ale rád bych si něco od vás poslechnul. Věřím, že máte příběhy, o kterých jsem ještě neslyšel.“ Pozorně jsem se podíval na její tvář a všiml si drobného smutku, který se skrýval za jejím úsměvem, a malé slzy, kterou jen stěží zadržovala. Chtěl jsem jí dát najevo, že jsem tu pro ni, a že mě opravdu zajímají její slova.

„Ukážu vám moji kulturu, až budete připravena. Byl bych opravdu rád, kdybyste si to naplno užila, a nemusela u toho uvažovat nad obavy“ řekl jsem s vřelým úsměvem, doufaje, že jí přenesu trochu radosti a klidu. Chtěl jsem, aby věděla, že jí budu vždy oporou.

„Ve smečce se mi daří, a jsem zde velmi spokojený,“ dodal jsem, abych ji ujistil, že jsem našel své místo a že mě naplňuje štěstím být součástí této komunity. Doufal jsem, že ji mé slova uklidní a povzbudí.

Nervózně jsem se zasmál, když si princezna uvědomila, že se jedná o můj paroh. „Hehe, ano, je to můj paroh... Samci v mé domovině přes zimu shazují parohy, a na jaře rostou znovu, silnější a větší.“ To, že si je necháváme a dáváme jako dar těm, na kterých nám záleží, je vedlejší věc, kterou rozhodně nebudu zmiňovat. Lehce jsem se začervenal a začal mávat ocáskem ze strany na stranu, když pochválila co jsem vyrobil.

„Od doby, co jsem se stal členem nihlské monarchie, jsem se připravoval, abych vám mohl ukázat, co všechno umím,“ řekl jsem s úsměvem na tváři. „Mám připravené a namíchané barvy, se kterými si kreslíme po srsti, a vyrobil jsem bubny, na které vás mohu naučit hrát,“ dodal jsem s vášní, která se leskla v mých očích.

Sklopil jsem ouška, tiše zakňučel a starostlivě se podíval na princeznu. Prožívá toho opravdu hodně, a mít tolik starostí není zdravé. Chápu ale, že s jejím postavením se problémům, jako jsou tyhle, nelze snadno vyhnout. Rychle jsem vstal a posadil se přímo před ni. Zvedl jsem tlapky a jemně jí chytil tváře.

„Princezno Rivero,“ začal jsem opatrně. Nebyl jsem si úplně jistý svým krokem, ale potřeboval jsem získat její plnou pozornost. „To, co prožíváte, je naprosto pochopitelné, a chci, abyste věděla, že na to nejste sama.“ Položil jsem tlapky zpět na zem a mile se usmál. Možná bude lepší když odvedu její pozornost k něčemu jinému.

„Když jsme se poprvé poznali, slíbil jsem vám, že vám ukážu svůj svět, svou kulturu… a teď pro vás něco mám.“ Usmál jsem se, sklonil hlavu a jemně uchopil do tlamy svůj starý paroh. Poté jsem ho opatrně položil kolem jejích ramen. ,,Doufám, že se vám to bude líbit"

Sklonil jsem hlavu a zvedl ze země roh. Pomalu jsem se otočil a následoval princeznu Riveru, zatímco jsem poslouchal, co tížilo její srdíčko. Šel jsem vedle ní a pomalu jsem došel ke zdi, kde jsem odložil paroh a lehl si na zem. Pozorně jsem naslouchal a po chvilce jsem se k ní otočil.„Víte, Vaše Výsosti, nezáleží na tom, jak dobré úmysly máte. Vždycky budete v něčím příběhu ten špatný..." tiše jsem vydechl a sklopil uši. „Někdy ta správná cesta není ta nejjednodušší a ne každému se naše rozhodnutí mohou líbit, ne každý s nimi může souhlasit. Mile jsem se usmál úsměvem, který mohl dodat pocit bezpečí a ujištění.

„Ach, odpusťte mi mé pochybení, Vaše Výsosti. Občas se mi to plete," vřele jsem se usmál na princeznu Riveru. Mou mysl zaplnily vzpomínky na naše první setkání na větrné louce, kdy sluneční paprsky dopadaly na stébla trávy, která se ladně houpala ve větru. Na té louce jsem jí slíbil, že jí jednou ukážu svůj svět. Tehdy jsem však nebyl její poddaný, ani člen smečky, a formality nebyly třeba. Ale dnes? Nebyl jsem si jistý, co si mohu dovolit.

„Ehm, no, než se dostanu k tomu hlavnímu, rád bych se na něco zeptal,“ lehce jsem sklopil uši a sklonil hlavu. „Netrápí vás něco?“ S těmi slovy jsem naklonil hlavu na stranu. „Sice jsem na jedno oko slepý, ale nepotřebuji svůj zrak, abych viděl, že za tím úsměvem se skrývají obavy...“ Nahodil jsem úsměv, který ji měl ujistit, že je u mě v bezpečí. „Nebudu vás nutit sdílet se mnou vaše trápení, ale věřím, že vám pomůže, když se z toho vypovídáte. Tady v jeskyni je chladný stín, na rozdíl od venku..." Usmál jsem se mile a hlavou pokývl směrem do jeskyně.