Príspevky užívateľa

Pomalu jsem došel ke kraji zátočiny, kde se vzduch chvěl tichým klidem. Sestoupil jsem dolu po kamenné cestičce a zhluboka se nadechl chladného vzduchu který byl prosycen vůní slané vody. Voda v této části zátočiny byla poklidná, téměř nehybná – dost klidná na to, abych mohl vidět, jak se pod ní míhají stíny ryb. Sklonil jsem se a opatrně spustil tlapy do vody zatímco mé oči pozorně sledovaly pohyb pod hladinou. Stál jsem bez hnutí, pouze mé uši se lehce chvěly v rytmu zvuků okolní přírody. Ryby klouzaly mezi kameny a mými tlamy při čemž jsem trpělivě čekal na správný okamžik. Pak přišla ta chvíle. V jednom prudkém pohybu jsem sklonil hlavu, čelisti se sevřely a voda se rozvířila v divokém zápasu. Cítil jsem, jak se mi v tlamě zmítá ryba, jak její hladké tělo sklouzává mezi zuby, ale držel jsem ji pevně. Krev se rozlila vodou a já zvedl hlavu, nechávaje rudé kapky dopadat zpět do jezera. S mackem v tlamě jsem se otočil a vydal se zpět nahoru. Vítr se zvedl a donesl ke mně známý pach – ostrý, ale zároveň tak důvěrně známý. Princezna Rivera. Mé srdce se zachvělo vzrušením. Otočil jsem hlavu jejím směrem a začal máchat ocasem, rychle, netrpělivě, jako malé štěně.

Srdce mi poskočilo, když jsem slyšel panovníkova slova. Když ke mně posunul žlutou barvu, pocítil jsem pořádnou dávku nervozity. Co když uklouznu? Co když do misky strčím moc rychle a celá barva vystříkne na panovníka? Co když spadnu do misky, a miska vyskočí do vzduchu a spadne panovníkovi na hlavu! Na sucho jsem polknul a zhluboka se nadechl. Sklonil jsem tlapu k misce a pomalu si do ní namočil tlapku. Pohlédl jsem na zeď před sebou a na moment zavřel oči. Požádal jsem duchy minulosti, aby mě vedli v mých dalších krocích. Opatrně jsem přistoupil ke zdi a jemně přitiskl svou tlapu na její povrch. Odstoupil jsem a otočil se k panovníkovi. Uklonil jsem se hluboce, tentokrát už ne z povinnosti ale z vděčnosti že jsem to nijak nepokazil. „Děkuji, Vaše Veličensto,“ pronesl jsem tiše, s úsměvem na tváři.

Dorazil jsem do nory Nihilské monarchie, kde jsem už byl očekáván. Jakmile jsem vstoupil, cítil jsem na sobě pohledy smečky, ale především pohled panovníka. Srdce mi bušilo jako o závod, ale snažil jsem se svůj krok držet klidný a jistý. Místnost byla naplněna tichým očekáváním, jakoby i stěny věděly, že se dnes odehrává něco výjimečného. Pohledem jsem přejel po zdi, která byla pokrytá otisky tlap těch, kteří svými skutky utvářeli historii monarchie. Tato zeď symbolizovala nejen jednotu, ale i odpovědnost, která se váže ke každému otisku. Jakmile jsem stanul před panovníkem, sklonil jsem hlavu do hluboké úklony, projevujíc respekt vůči tomu, kdo nás všechny vedl.

„Vaše Výsosti,“ začal jsem klidným hlasem. Cítil jsem, jak má slova rezonují v tichu kolem mě. „Je mi nesmírnou ctí stát dnes zde, před vámi a celou monarchií. Nepřísahám vám jen věrnost. Přísahám, že budu sloužit této monarchii nejen svou silou, ale i moudrostí. Zavazuji se chránit monarchii, usilovat o mír a prosperitu a být vždy oporou těm, kteří mě potřebují. Slíbím, že budu vždy jednat čestně a s ohledem na dobro smečky. Nechť otisk mé tlapy na této zdi je důkazem mé přísahy a věrnosti.“ Narovnal jsem se a pohlédl panovníkovi do očí.

Mírně jsem jim pokynul na rozloučenou a zamířil zpět mezi hosty. Nihilský ples byla nádherná slavnost, ale zároveń náročná událost. Procházel jsem mezi hosty, každým krokem pozoroval prostor sálu, když můj pohled padl na postavu, o které jsem přemýšlel celý večer. Princezna Rivera. Touha požádat ji o tanec mi hlodala v mysli už od chvíle, kdy jsem ji spatřil, ale povinnosti mi nedovolily udělat první krok. Zhluboka jsem se nadechl a zamířil k ní. Když jsem konečně stanul před ní, pocítil jsem, jak mi tváře zalila horkost. Mírně jsem sklonil hlavu a tiše, téměř neslyšně promluvil: „Vaše Výsosti, odpusťte, že vás ruším, ale… ale…” Dřív než jsem stačil dokončit větu, rozezněl se hlas panovníka, který zval všechny přítomné k začínající hostině. Ztuhl jsem a na okamžik jsem nechal slova viset ve vzduchu. Pak jsem sklonil hlavu ještě o něco víc a zamumlal si spíš pro sebe: „T-tak nic… omlouvám se za vyrušení.“

„Rozumím, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl jsem klidně, ačkoli uvnitř mě stále hlodal pocit nejistoty. Zhluboka jsem se nadechl, a zvedl koutky úst do nejistého úsměvu. „Nemám žádné další otázky,“ dodal jsem po chvíli, než jsem sklonil hlavu na znamení úcty. „Děkuji vám za váš čas. Velmi si toho vážím.“ Tiše jsem vydechl, když se panovník vydal k odchodu. Pohledem jsem sklouzl k noční obloze a nechal své myšlenky bloudit. Možná, se mi nakonec podaří najít ta správná slova – nejen vůči ní.

„Přísaha,“ zopakoval jsem tiše. „Promyslím ji důkladně, Vaše Veličenstvo." Při jeho slovech jsem nastražil uši a pozorně poslouchal. „Souhlasím s vámi. Vlčata potřebují vedení nejen od svých rodičů, ale od celé smečky. Jen tak pochopí, jaký má význam patřit do monarchie a co znamená společenství. Bylo by mi ctí, kdybych mohl někdy přispět k jejich výchově.“ Když panovník zmínil můj potenciální protějšek, na okamžik jsem ztuhl. Nečekal jsem, že se rozhovor stočí právě tímto směrem. Mohu si za to sám, naběhl jsem si. Mírně jsem sklopil pohled, zatímco jsem hledal správná slova. „Eh... Ano, Vaše Veličenstvo,“ začal jsem nejistě a odmlčel se, než jsem s lehkým zaváháním pokračoval: „Už víte, že… no, chovám city k princezně Riveře. Avšak…“ Na chvíli jsem sklopil ouška. „...nevím, jak jí to říct.“ Vzpomínka na princeznu mi na okamžik zaplavila mysl. Dokázal jsem si živě vybavit, jak okouzlující vypadala na plese – ten úsměv, co by dokázal roztát i stoletý led, a ladnost, kterou se pohybovala. Tiše jsem vydechl, koutky úst se mi samy zvedly do úsměvu. Lehce jsem zatřásl hlavou, jako bych tím chtěl zahnat ty myšlenky a vrátit se zpátky do přítomnosti. „Ehm,“ odkašlal jsem si, abych získal zpět svou rovnováhu, „myslím, že noví členové monarchii jen přispějí. Ať už půjde o vlčata, nebo o ty, kteří hledají nový domov.“

Souhlasně jsem přikývl, přičemž jsem lehce sklonil hlavu na znamení úcty. „Děkuji, Vaše Veličenstvo,“ pronesl jsem tiše, a odmlčel se na chvíli, abych pozorně poslouchal každé další slovo, než jsem dodal: „Nezklamu vás.“ Pohledem jsem na okamžik uhnul stranou, zahleděl se do dálky na noční krajinu, která byla přikryta sněhem. Po chvíli jsem znovu obrátil oči zpět k panovníkovi, když vyslovil jeho otázku. „Vlčata?“ zopakoval jsem po něm - jemně jsem se pousmál, nad vzpomínky na mé dětství které mi na okamžik zaplavily mysl. Vzpomínám si, jak jsem svým zadkem, musel doslova zacpat vchod do naší nory, aby moje mladší sestry neutekli v noci ven. „Ano, s vlčaty to umím skvěle vaše Veličenstvo. Dobře s nimi vycházím, jakož to bratr čtyř mladších sourozenců jsem se o ně často staral, chránil je a hlídal. Naučilo mě to zodpovědnosti i trpělivosti.“ Na sekundu jsem hlavu otočil bokem a dodal,: „Popravdě, jednou bych chtěl mít i vlastní vlčata.." Usmál jsem se jemně a sklonil uši. Na chvíli jsem ztichl, když tu mi došlo...v monarchii vlčata žádná nejsou. Otočil jsem se zpět k panovníkovi a dodal: „Nevzpomínám si, že by v monarchii momentálně byla nějaká vlčata." Mírně jsem naklonil hlavu na stranu s pohledem plný zájmu a zvědavosti. Myšlenka na nedávný ples mi na okamžik proběhla hlavou. „Nebo snad...?“ Koutky mých úst se nepatrně zvedly, když jsem si vzpomněl, jak dobře to panovníkovi slušelo po boku té vlčky.

Zůstal jsem stát na místě, pevný jako skála, když panovník přiskočil zpět ke mně. S každým nádechem jsem cítil, jak mi tělem pulzuje adrenalin. Brzo jsem si však uvědomil, že náš souboj byl u konce. Cítil jsem, jak se napětí v mém těle pomalu uvolňuje, Zhluboka jsem se nadechl, nechal chladný vzduch naplnit moje plíce a pomalu jsem vydechl. Na chvíli jsem zůstal stát v klidu, než jsem udělal dva kroky dozadu. S úctou jsem se uklonil, a řekl: „Odpusťte, vaše Veličenstvo. Doufám, že jsem..." Slova mi na chvíli uvízla v hrdle, ale rychle jsem je sebral zpátky. Pokračoval jsem s klidem: „...že jsem vám neublížil." S těmito slovy jsem se znovu narovnal, opět se postavil pevně na nohy.

Když jsem viděl, jak se po mně vrhá, okamžitě jsem se pokusil uskočit. Bohužel, můj pokus o vyhnutí se jeho zubům skončil neúspěšně. Tak to vypadá, když vyměníte svaly a výdrž za rychlost. Ucítil jsem, jak jeho zuby zasáhly moje břicho. Bolestivě jsem zaskučel a hned na to hlasitě zavřel. Jeho blízkost mi však hrála do karet. Využil jsem každého centimetr prostoru, který mezi námi byl, a prudce se otočil. Jeho tělo jsem pevně nabral na rohy a dobře cíleným pohybem jsem ho odhodil stranou. Tentokrát jsem ho ale nešetřil, jako jsem to udělal naposledy. S hlubokým, varovným zavrčením jsem ohnal se parohy, abych ho udržel co nejdál od sebe. Cítil jsem, jak mi žilami proudí adrenalin, a v tu chvíli jsem věděl, že je čas převzít kontrolu. Rychle jsem využil prostoru mezi námi, rozběhl jsem se proti němu jako tank. Můj cíl byl jasný – srazit ho k zemi.

Sklonil jsem pohled ke svým tlapám, když jsem ucítil štípnutí v zadní noze. Lehce jsem sebou cukl, ale rychle jsem se vzpamatoval. Bez varování jsem se vztyčil do své plné výšky, postavil se na zadní nohy. S dunivým dupnutím jsem dopadl zpět na zem, až půda pod mými tlapami zaduněla a zanechala hluboké otisky ve sněhu. Sklonil jsem hlavu, a jedním, jemným plynulým pohybem jsem parohy, nabral panovníka za jeho hrud odhodil ho přibližně o metr dál. Dával jsem pozor, abych nepoužil zbytečnou sílu – bylo to jen varovné gesto, ne útok. Z mého hrdla se vydralo hluboké zavrčení. Zadíval jsem se panovníkovi přímo do očí, aniž bych uhýbal pohledem, a hlasem klidným, ale nekompromisním jsem pronesl: „Poslední varovaní, nenuť mě ti ublížit.“

Pohledem jsem sledoval panovníka, jak mě obchází a pozoruje. Cítil jsem jeho dech na svém krku, stejně jako cvaknutí jeho zubů - gesto, které mělo vzbudit strach a respekt. Ale já se ani nepohnul. Mé tělo zůstalo pevné jako kámen, pomalu jsem otočil hlavu a pevně se mu zadíval do očí. Napřímil jsem svou postavu, do plné výšky. Byl jsem oproti panovníkovi větší – mohutnější a svalnatější. Hustá srst, která pokrývala mé tělo, dodávala větší objem a siluetu. Jemně jsem zatřepal hlavou, abych upozornil na své ostré parohy. Stavba mého těla sice obětovala rychlost, ale v otázkách síly a výdrže se mnou mohl soupeřit jen málokdo. Pomalu jsem vykročil vpřed. Z mé tlamy se vydralo hluboké, hrozivé zavrčení, které se neslo jako ozvěna mezi horami – temné a varovné, jako předzvěst bouře. Pevně jsem stál, jako skála, kterou žádný nápor nepohne.

Panovníkův hlas protrhl ticho, které halilo zasněžené hory. Pomalu jsem se k němu otočil zatím co sníh pod mými tlapkami jemně zapraskal. Složil jsem svému panovníkovi úklonu jak se sluší a patří. „Vaše Veličenstvo,“ pronesl jsem klidným, než jsem se znovu narovnal. Jeho slova mě překvapila. Na okamžik jsem zůstal nehybně stát, avšak pak se na mé tváři objevil menší, téměř nenápadný úsměv. Jemně jsem sklonil hlavu na znamení vděku. „Jsem rád, že jsem mohl pomoci,“ řekl jsem jednoduše, ale upřímně. Pohledem jsem na okamžik znovu zabloudil k nebi, kde se hvězdy stále třpytily v ledovém tichu. „Nechte mě hádat,“ promluvil jsem tiše, „jste tady proto, abyste zjistil, jak jsem se rozhodl.“ Oči jsem bloudil po obloze, jak kdybych mezi hvězdy hledal odpověď na své otázky. Brzo jsem však otočil hlavu zpět k panovníkovi připravený mu dát svojí odpovědět. „Bylo by mi ctí, Vaše Veličenstvo, kdybych mohl sloužit jako rytíř a chránit Nihilskou monarchii.“

Pomalu jsem kráčel po úzké horské stezce, která se ztrácela v nekonečné záplavě věčného sněhu. Ten bílý svět kolem mě byl klidný, tichý a nedotčený. Sníh pod mými tlapkami křupal jemně, jako by šeptal příběhy staré jako samotné hory. Na temném nebi se třpytily hvězdy, studené a nehybné, zatímco měsíc zaléval krajinu svým jemným, stříbrným svitem. Na okamžik jsem se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Všude vládl dokonalý klid. Zvedl jsem hlavu k obloze, kde se ve světlech hvězd skrývali velcí duchové minulosti. Sedl jsem si do sněhu a zachvěl se, když chlad pronikl až k mým kostem. Zadíval jsem se na hvězdy, hledaje jejich odpovědi, jejich vedení. Mé oči prozrazovaly neklid. Otázky, které mě tížily, se neustále vracely, jako vlny, jež narážejí na útesy mé mysli. Zhluboka jsem se nadechl a promluvil, můj hlas byl tichý, přesto jasný. „Velcí duchové, potřebuji vaši radu.“ Na chvíli jsem se odmlčel, „Přivedli jste mě až sem, abych našel sám sebe. Norest se stal mým domovem. Našel jsem zde někoho, na kom mi opravdu záleží. Chci ji chránit… ale mám pocit, že abych toho dosáhl, budu muset popřít, kým jsem.“ Má slova se ztratila v tichu, které mě obklopovalo. Zůstal jsem nehybně sedět, oči upřené na hvězdy, které mlčely stejně jako velcí duchové.

Stál jsem klidně na místě a nechal mladého rezavého vlka pokračovat ve své práci. Cítil jsem, jak se snaží napravil onu katastrofu kterou jsem vytvořil. Jak zlehka přehazoval a upravoval liány. „Oplatí se riskovat.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě a na tváři mi vykouzlila nepatrný úsměv. Měl pravdu. Pokud nezkusím udělat ten krok, budu si to vyčítat. Navždy. Zasnil jsem se na chvíli, ale jeho pohyb mě přivedl zpátky do přítomnosti. Otočil jsem hlavu a zachytil jeho posmutnělý výraz. Bylo na něm něco těžkého, jako kdyby v sobě nesl víc, než byl ochoten říct. „Proč tomu tak je?“ zeptal jsem se tiše, abych nenarušil jeho soustředění. Nechal jsem ho dál pracovat, ale mé oči zůstaly upřené na jeho tvář, čekající na odpověď.

Pomalu jsem se procházel mezi hosty a nemohl se ubránit jemnému úsměvu, když jsem pozoroval přítomné. Někteří vlci spolu ladně tančili, jejich kroky v dokonalé harmonii, zatímco jiní se shlukli v menších či větších skupinkách, povídali si a smáli se. Můj pohled však brzy spočinul na dvou vlčicích, Madox a Calantě. Jejich zdobení bylo působivé – obě dámy vypadaly překrásně, přesto mě na jejich vzhledu něco zarazilo. Něco, kvůli čemu se můj úsměv postupně vytratil. Rychle jsem se ohlédl, abych se ujistil, kde se nachází královská rodina. Panovník Arrakis vedl konverzaci s Koncilem A´Kazou a starým vlkem S´Arikem, zatímco malá Princezna Giuseppe byla ponořená do hovoru se šedým vlkem Apollyonem z přízračné smečky. Princezna Rivera, vždy okouzlující a laskavá, s úsměvem na tváři vítala všechny příchozí hosty. Tiše jsem si oddechl, když jsem se ujistil, že královská rodina je v pořádku a v bezpečí.

Nerad jsem kazil někomu večer, ale pravidla byla jasná. Žádné zbraně. Otočil jsem se zpět k vlčicím a pomalu zamířil jejich směrem. Můj krok byl klidný, pohled přívětivý, avšak rozhodný. Když jsem k nim dorazil, mírně jsem sklonil hlavu na pozdrav. „Dobrý večer, vážené dámy,“ oslovil jsem je zdvořile, vřelým a klidným hlasem, zatímco můj pohled zůstával pevný, aby bylo jasné, že má přítomnost není náhodná. „Vítám vás na tomto plese a doufám, že si Nihilskou slavnost náležitě užíváte. Musím však připomenout, že pravidla této události nepovolují nošení zbraní." Na sekundu jsem se odmlčel, aby má slova mohla zapůsobit, a poté jsem pokračoval: „Se vší úctou a respektem vás musím požádat, abyste své vybavení zanechaly venku na bezpečném místě. V takovém případě vám bude samozřejmě umožněno zde setrvat. Pokud byste však dávaly přednost ponechat si své zbraně u sebe, budu nucen vás požádat, abyste opustily prostory plesu.“ Udržoval jsem klidný tón, který jasně naznačoval, že nejde o hrozbu, nýbrž o formální žádost.