Príspevky užívateľa

Sklopil jsem ouška, tiše zakňučel a starostlivě se podíval na princeznu. Prožívá toho opravdu hodně, a mít tolik starostí není zdravé. Chápu ale, že s jejím postavením se problémům, jako jsou tyhle, nelze snadno vyhnout. Rychle jsem vstal a posadil se přímo před ni. Zvedl jsem tlapky a jemně jí chytil tváře.

„Princezno Rivero,“ začal jsem opatrně. Nebyl jsem si úplně jistý svým krokem, ale potřeboval jsem získat její plnou pozornost. „To, co prožíváte, je naprosto pochopitelné, a chci, abyste věděla, že na to nejste sama.“ Položil jsem tlapky zpět na zem a mile se usmál. Možná bude lepší když odvedu její pozornost k něčemu jinému.

„Když jsme se poprvé poznali, slíbil jsem vám, že vám ukážu svůj svět, svou kulturu… a teď pro vás něco mám.“ Usmál jsem se, sklonil hlavu a jemně uchopil do tlamy svůj starý paroh. Poté jsem ho opatrně položil kolem jejích ramen. ,,Doufám, že se vám to bude líbit"

Sklonil jsem hlavu a zvedl ze země roh. Pomalu jsem se otočil a následoval princeznu Riveru, zatímco jsem poslouchal, co tížilo její srdíčko. Šel jsem vedle ní a pomalu jsem došel ke zdi, kde jsem odložil paroh a lehl si na zem. Pozorně jsem naslouchal a po chvilce jsem se k ní otočil.„Víte, Vaše Výsosti, nezáleží na tom, jak dobré úmysly máte. Vždycky budete v něčím příběhu ten špatný..." tiše jsem vydechl a sklopil uši. „Někdy ta správná cesta není ta nejjednodušší a ne každému se naše rozhodnutí mohou líbit, ne každý s nimi může souhlasit. Mile jsem se usmál úsměvem, který mohl dodat pocit bezpečí a ujištění.

„Ach, odpusťte mi mé pochybení, Vaše Výsosti. Občas se mi to plete," vřele jsem se usmál na princeznu Riveru. Mou mysl zaplnily vzpomínky na naše první setkání na větrné louce, kdy sluneční paprsky dopadaly na stébla trávy, která se ladně houpala ve větru. Na té louce jsem jí slíbil, že jí jednou ukážu svůj svět. Tehdy jsem však nebyl její poddaný, ani člen smečky, a formality nebyly třeba. Ale dnes? Nebyl jsem si jistý, co si mohu dovolit.

„Ehm, no, než se dostanu k tomu hlavnímu, rád bych se na něco zeptal,“ lehce jsem sklopil uši a sklonil hlavu. „Netrápí vás něco?“ S těmi slovy jsem naklonil hlavu na stranu. „Sice jsem na jedno oko slepý, ale nepotřebuji svůj zrak, abych viděl, že za tím úsměvem se skrývají obavy...“ Nahodil jsem úsměv, který ji měl ujistit, že je u mě v bezpečí. „Nebudu vás nutit sdílet se mnou vaše trápení, ale věřím, že vám pomůže, když se z toho vypovídáte. Tady v jeskyni je chladný stín, na rozdíl od venku..." Usmál jsem se mile a hlavou pokývl směrem do jeskyně.

Vylezl jsem zpoza rohu jeskyně když jsem narazil do něčeho malého a huňatého. „Uh!“ Vyhrkl jsem, když jsem do toho maleho tvora vrazil. Nechtěně jsem upustil paroh, který jsem nesl v tlamě, na zem a udělal krok zpět. Hned nato jsem si uvědomil, že jsem se srazil s princeznou Riverou. „Vaše Výsosti!“ Rychle jsem sklopil uši a uklonil se. Rychle jsem zkontroloval, jestli je paroh, který jsem upustil, v pořádku. K mému štěstí byl nepoškozený. S úsměvem jsem zvedl hlavu a zavrtěl ocasem. „Je mi ctí vás znovu vidět, byla to dlouhá doba,“ řekl jsem s úsměvem a zkontroloval, jestli jsem jí neublížil. Ničeho jsem si nevšiml, ale její úsměv nebyl takový, jaký jsem si ho pamatoval.

Pravděpodobně to bylo kvůli tomu atentátu... nedivil jsem se, otřáslo to celou smečkou. Tiše jsem vydechl a posadil se. „Abych byl upřímný, Vaše Veličenstvo, vy jste právě ta kterou hledám."

--->/ Slunečná louka

Každým dalším krokem jsem se postupně vzdaloval od teplé, sluncem zalité louky, a přibližoval se k vchodu do jeskyně. Slunční paprsky mi ještě dopadali na záda, ale chladný stín, který se šířil z jeskyně, mě už začínal obklopovat. Zastavil jsem se na okamžik před vstupem a nechal své oči přivyknout na změnu světla. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, ucítil jsem přijemnou změnu teploty, vlhký a chladný vzduch mě okamžitě obklopil. Bylo to, jako by jeskyně vydechla chladnou mlhu, která mě zcela pohltila. Na okamžik jsem se zastavil a zavřel oči. Představa, že bych si tady lehl na studenou zem a zůstal tu navždy, mě lákala.

S těmito myšlenkami jsem se pomalu vydal k severní stěně jeskyně, kde jsem přistoupil před kamenný výběžk, který vypadal jako velký schod, na kterém ležel jeden z mých starých parohů, který jsem shodil během zimy. Paroh vypadal, snažil jsem se jej udržovat, aby byl v perfektním stavu. Ozdobený drobnými krystaly žluté barvy, které se jemně třpytily ve slabém světle, jež se prodralo dovnitř jeskyně. Mezi krystaly byly zapletené sušené květiny, jejichž vůně byla dávno pryč, ale jejich krása zůstala zachována. Kožené proužky, které paroh zdobily, byly pečlivě propletené a dodávaly mu zvláštní nádech starobylosti a síly.

Opatrně jsem paroh uchopil do tlamy a znovu se zadíval směrem k východu. Pomalu jsem se rozešel a vydal se zpět z jeskyně..

S hlavou skloněnou k zemi jsem se pomalu procházel po rozlehlé louce. Každý můj krok byl doprovázen jemným šustěním trávy, která se lehce pohupovala v rytmu větru který proplouval mezi stébly, a zase odplul dál, aby se setkal s dalším, sluncem pozlaceným trsem trávy. Zvedl jsem hlavu, s úsměvem na tváři, a zadíval se k obzoru. Nad mou hlavou poletovali ptáci, jejichž drobná a barevná křídla se mihotala proti blankytně modré obloze. Moje kroky mě neustále vedly vpřed, směrem k jeskyni.

--->/ Jeskyně

Poklidně jsem ležel a spal, rozvalený na větvi stromu. Tiše jsem si zívnul a rozhlédl po svém okolí. Usmál jsem se nad melodii kterou tvořili kapky deště. Střihl jsem uchem když mi na něj dopadla kapka vody. S úsměvem jsem zavřel oči a opět usnul.

Nespal jsem ale dlouho. Cítil jsem něčí pach, slyšel jsem něčí kroky. Slyšel jsem něčí hlas. Otevřel jsem oči a sklonil hlavu dolu k zemi. Poznaval jsem toho vlka co nasel úkryt před deštěm. Enkidu? ...Najednou jsem zaslechl jak větev na kterém jsem ležel praskla. Tvrdě jsem dopadl na zem a když jsem otevřel oči. ,,uhh- au..." Viděl jsem pod sebou Enkida. Čumák na čumáku, jsem koukal do jeho oči žlutých oči...

Tiše jsem seděl dal na zadku a poslouchal rezavého šamana. Mohl jsem si pouze představit bolest kterou prochází. Ztráta milovaného, je něco co bych nepřál ani nepříteli. Pocit jak kdyby vám někdo ze srdce vytrhnul kus vás...Tiše jsem vydechl, postavil se na nohy a došel si pro vak s vodou, z druhého koženého vaku kde byli bylinky jsem vzal dřevěnou misku, položil jsem mistku na zem a přisunul jí před Kettua. Chytl jsem kožený vak s vodou a do misky nalil vodu. ,,Náš život je jako řeka. Když se narodíme naše cesta je určena. Začneme jako malá kapka vody, vyrosteme v pramen, následně potok a řeku. Musíš pochopit, že nezaleží na tom co uděláš, nebo jak moc se budeš snažit...to kde a jakým směrem tvá řeka poteče nikdy neovlivníš. Samozřejmě, někdy to vypadá jak kdyby jsme bylo schopní změnit směr kterým naše řeka teče, ale..." Naklonil jsem kožený vak a vylil trochu vodu na zem, vak jsem hned na to odložil na zem. Voda kterou jsem vylel na zem si našla svou cestu a do té cesty jsem já položil tlapu. Pramínek vody mou tlapku obešel a tekl dal. ,,To pouze najdeme jinou cestu. Někteří si ale popletou a myslí si, že "najítí jiné cesty" a "plavání proti proudu" je jedno a to samé. Pokud si to neuvědomiš v čas, jednoho dne se utopiš". Posadil jsem se vedle Kettua a přisunula misku s vodou přímo před jeho tlapky misku s vodou aby se mohl podívat do na svůj odraz. ,,Náše mysl, někdy může být jako voda. Když rozzuřená je těžké se v ní vyznat, ale když ji dovoliš se uklidnit" Drápem jsem se dotkl hladiny vody, aby se hladina uklidnila a Kettu tak mohl jasně vidět svůj odraz. ,,Odpověď se náhle zjeví"

Netrvalo dlouho a tohle místo bylo ze sekundu na sekundu plné zmatených a vystrašených tlapek. Zavrčel jsem naštvaně do vzduchu. Ravonny mě samozřejmě neposlechl a zůstal u matky. Chápal jsem ho. Být na jeho místě, i já bych zůstal po boku mé matky. Najednou se přede mnou objevil šedivý vlk, velmi rychle jsem zjistil, že tento vlk byl otec téhle rodinky. Další štěně modré se objevilo, a mluvilo ke slunci...Jde vidět kdo zdědil geny po matce.. Pomyslel jsem si a ohlédl se po Kettua když z plných plic potvrdil co se zde vůbec stalo. Zamračil jsem se a otočil se zpět k modré. Štěňata tu po sobě štěkali a motali se kde neměli. Začínal jsem se bát, abych na jedno z nich nechtěně nešlápl a něco jim neudělal...Sakra už ale!

,,DOST! VŠICHNI TICHO!" Zavrčel jsem hlasitě na všechny.
,,Štěňata, běžte bokem a udělejte místo dospělým..!" Zavrčel jsem na každé Štěně co se tu motalo. Momentálně tu jen zavázeli. Otočil jsem se za Volt a posadil se kousek od léčitelky co donesla bylinky. Sundal jsem si kožený vak ze zad. Otevřel jsem ho a předal léčitelce žebříček. ,,Pomůže to zastavit krvácení, rozdrť listy mezi tlapky a natři na rány.." dodal jsem, zatím co jsem koutkem oka pozoroval modrou, abych se ujistil, že se nesnaží o něco hloupého.

Procházel jsem se po kamenné pěšině na hřebenu hor od kud šlo krásné vidět na velikou část území Nihilu. Tahla pěšina byla prorostlá bylinky a léčivými květiny, byl to zlatý důl! S úsměvem jsem sbíral bylinky do malého koženého vaku a užíval si překrásný výhled - když tu najednou jsem zaslechl vytí. Ne jak leda jaké.

Vytí o pomoc...

Rozhlédl jsem se po okolí a otáčel oušky abych mohl lokalizovat, od kud ono vytí jde. Nebylo to daleko. Sklonil jsem hlavu k pramenům, kde jsem zahlédl tři vlky. Velmi brzo jsem zjistil, že se jedná o Kettua, Královnu a modrou vlčici. Nebyl jsem si jistý jak se jmenuje, slyšel jsem o ní jen z odposlechu - Bella? To nebylo to ted nebylo důležité. Důležité bylo jejích bezpečí. Rozběhl jsem se dolu po skále abych se k nim co nejrychleji dostal. Pokaždé co jsem se dotkl něčeho, u čeho jsem cítil i trošku životní energie, velmi rychle jsem tu energii vysál pro sebe. Moc toho nebylo. Doběhl jsem přímo k nim u čehož jsem modrou srazil k zemi. Odskočil jsem od modré a postavil se mezi ně. ,,Nenuť mě ti ublížit!" Zavrčel jsem na modrou a otočil se celým tělem na Kettua a královnu. Přiskočil jsem ke královně, dotkl jsem se jí tlapou a dal jí část svojí životní energie. Hned na to jsem se dotkl Kettua a to same udělal pro něj. ,,Vem jí do bezpečí.." Otočil jsem se zpět k modré a opět se postavil mezi ně. Šlo na ní vidět, že je unavená, jestli se pokusí o boj se mnou. Nepřežije. Najednou jsem si uvědomil, že se okolo modré mota.. Ravonny? Velmi rychle jsem pochopil, že se jedna o jeho matku. ,,Ravonny! Odstup od ní a běž bokem do bezpečí.." Ani bych se nedivil kdyby po mě modra za tohle vyjela. Mluvit takto k jejímu štěněti, je jako kdybych vzal medvědici mladě.

Posadil jsem se na zadek a instinktivně si omotal ocas kolem noh, ocas...který, nemam. Kettu ke mě udělal krok blíž a dal mi přátelskou radu ze které jsem byl upřímně trochu zmatený..? Moje babička, co byla šamanka v mé rodné zemi, mě naučila vše co uměla. Dala mi tolik vědomosti a znalosti které bych sám nikdy nezískal. Nikdy mě ale navarovala o špatných snech a sebeobětováni. Ona s něčím takovým problém neměla ani já ne. Neříkám, měl jsem par krát špatné vize a sny, ale nikdy jsem kvůli nic nemel zlé sny. ,,Vážím si tvé rady a varování Kettu...ale -ehm...jak to říct. V mé rodné zemi, byla moje babička naše šamanka a já byl její učeň, s něčím takovým nikdy neměla problém, ani já...spíš, bych se tázal zda vize které máš, jsou ty co si myslíš, že máš" Dodal jsem a postavil se na nohy abych došel ke své hromádce bordelu.

Lehce jsem se usmál nad zjištěním že jsem narazil na zdejšího šamana. ,,No ty..." Pomalu jsem došel k šamanovi. ,,Chtěl jsem poznat zdejšího šamana. V mé rodné zemi, tam od kud pocházím...jsem měl být budoucím šamanem než mě teda velcí duchové poslali na moji duchovní cestu." Řekl jsem zatím co jsem ze sebe sundal bylinky a kožený vak s vodou. ,,Doufal jsem, že by jsi mě mohl něco naučit, a naoplátku bych mohl naučit něco já tebe. Pokud by jsi teda samozřejmě měl zájem" Vydechl jsem tiše poslední slova a otočil se na Kettua.

Dnešní ranní procházka byla velmi příjemná. Ještě před východem slunce jsem prošel hranice Nihilu, nadýchal se čerstvého vzduchu, navštívil jsem květinovou louku kde jsem našel opravdu hodně bylinek a květin. Porozhlédl jsem se okolo spadlého stromu. Zavítal jsem k pramenu řeky, ze kterého jsme si nabral do koženého vaku vodu. Květiny, bylinky i kožený vak s vodou jsem si zavázal pomocí kožených pásku na záda a pomalu se vydal ke svatyni.

Slunce zářili vysoko na obloze, když jsem se konečně dostal před vchod Nihilské Svatyně. Bylo to tu opravu krásné místo. Pomalu jsem vešel do svatyně, a uklonil se hlavou před sochou Sórena. Chtěl jsem si odložit všechny svojí věci když tu jsou si všiml rezavé vlka v jeskyní. Samec, podobně starý jak já. Hm?
Natočil jsem zvědavě hlavu na bok a pomalu přestoupil před rezavého. I jemu jsem se uklonil na důkaz respektu. ,,Zdravím" Řekl jsem, když jsem se zpět stavil na všechny čtyři. ,,Jmenuji se Ez'ikyel, můžeš mi říkat Ezio...a ty budeš?"

,,Můžeš mi říkat Ezio, to možná bude lehčí na vyslovení." Kůži jsem přesunul na zem a přišlápl jí levou tlapou. S pomocí drapu na pravé tlapě, jsem do stran kůže dělal malé dírky, které měli přibližně tří centimetrové mezery. ,,Ne, kde pak Ravonny, neumím vytvořit vše co si zlíbím. Dalo by se říct, že tohle neumí nikdo." Zasmál jsem se tiše pod nosem, zatím co jsem dodělal veškeré dírky na kůži. ,,Samozřejmě můžeš být velmi šikovný a plný talentu, díky čemu nebudeš mít problém zkoušet nové věcí - většinu věcí zvládneš na poprvé, ale jednou narazíš na něco co ti bude dělat problém.." Natáhl jsem se pro tenké kožené pásky. Kůži jsem položil vzhůru nohama zem na kterou jsem položil zpracované dřevo. Za pomocí kožených pásku jsem pevně přitáhl kůži a svázal jí k dřevu. ,,V mé rodné zemi je hudba velká část naší společnosti, rádi vytváříme různé nástroje které tvoří za určitých podmínek melodie." Řekl jsem zatím co jsem k sobě svázal poslední kožený pásek. Buben jsem následně otočil a přisunul jej k Ravonnymu. ,,Tak, co myslíš?" Mohlo mi dojít, že Ravo nebude moct chápat co s bubnem dělat. Jeho nechápavý pohled to dost naznačoval...proto jsem mu také udělal malou demonstraci, a do bubnu uhodil tlapou.

Pomocí drápu jsem vyřezal z kůže kruh, který jsem pro kontrolu položil na vypracovaný kmen. Uff, vypadá to že to sedí.. Usmál jsem se pro sebe, když jsem najednou pod tlapou vidět malý černý flek. ,,hm?" Nastražil jsem ouška a koukl dolu na onen malý flek. K mému překvapené to nebyl flek, ale vlče se srstí černou jak noc. Lehce jsem se uklonil a pozdravil tak malé štěně. ,,Zdravím i tebe" Zvedl jsem hlavu a koukal na něj dolů. Počkal jsem až ze sebe vysype všechny otázky co leželi na jeho srdíčku a s úsměvem si lehl na zem. ,,Jmenuji se Ez´ikyel, jsem poměrně nový člen smečky. Rád tě poznávám ty jsi?..." Naklonil jsem hlavu na bok a chvilku na to jsem otočil hlavu zpět ke svému bubnu co jsem se snažil vyrobit. ,,Tohle je hudební nastroj, pochází to z mé rodné země." Usmál jsem se a koukl znova na prcka.