Príspevky užívateľa

Procházel jsem se slunečnou loukou, přímo ke skálam které obíjmali zlatě zbarvenou louku. Na skále, už nějaký den byla položena srnčí kůže, která se pod paprsky slunce sušila. Pomocí tlapky jsem si z tlapy opatrně odvázal několik tenkých pásku kůže. Hlavou jsem se otočil na svůj bok a zuby rozkousnul další kožený provázek, co na mých zádech držel kus kmene. Který byl mnou opracován do podoby vysoké "misky" bez dna. Kožené pásky i opracovaný kmen jsem položil na zem a zvedl hlavu ke skále kde se sušila kůže srnky, co jsem dva týdny dozadu ulovil. Přednimi tlapy jsem se vyhoupl na zadní nohy a opřel se tak předními tlapy o zeď skály. Hlavou jsem se natáhl a stáhl kůži dolů. Kůži jsem položil na zem, hned vedle svého harampádí co jsem si donesl a posadil se na zadek. Vzal jsem kůži a položil ji na kmen, abych si mohl odměřit kolik kůže budu potřebovat. Kůže co jsem ze srnky stáhl byla větší než jsem čekal, takže to pro mě bylo víc než příjemné, když jsem si uvědomil, že mam při nejhorším při výrobě bubnu druhý pokus. Kůži jsem opět vzal a pomocí drápu a začal vyřezávát kožený kruh. Doufám, že to půjde hladce

I přes to, že jsme já a moje malá sestrička chvilku čekali. Naše volání bylo konec konců vyslechnuto a brzo jsme měli tu možnost vidět samotnou panovníci Nihilské monarchie v celé své kráse. S úsměvem na tváři jsem přestoupil a uklonil se. Dokonce jsem i nenápadně a lehce šťouchl zadní tlapou do Zyer, aby se i ona uklonila. ,,Velcí duchové opět svedli naše cesty, vaše veličenstvo." Zvedl jsem hlavu a pohlédl panovnici do očí. ,,Jen mi velkou ctí vás opět vidět" Udělal jsem pár kroku dozadu a hlavou se otočil ke své mladší sestře. ,,Vaše Veličenstvo, dovolte my představit vám, mou mladší sestru. Zye'Ra Auro" Přitáhl jsem si jí k sobě, zatím co jsem jí rychlé představil a opět se zvedl svůj zrak za Volt. ,,Vaše veličenstvo, nacházíme se zde aby jsme mohli požádat o členství ve vaší smečce".

Usmátý jak měsíček na hnoji jsem dál poskakoval přes směrem k hranicím Nihilu. Zatím co Zye'Ra si dal seděla na mých zádech bez jaké koliv námahy. Velmi brzo mi už nebudeš moct takto ležet na zádech. Uculil jsem jsem nad onou myšlenkou a hlavou se ohlédl na sestru. Brzo z tebe bude velká vlčice. Střihl jsem oušky a otočil se zpět k cestě, abych viděl kam šlapu. Nerad bych někam zahučel a ještě tak Zye ublížil. Co bych to byl za bratra.

,,Mh. Poznal jsem jí přes zimu...když jsem se nám ve sněhové bouří snažil ulovit večeři. Zatoulal jsem se k hranicím a tam ji poznal" - Měl jsem dokonce i pocit, jak kdybych od místa našeho setkání nebyl daleko...jestliže si teda ze mě můj nos ani paměť nedělali srandu. Zastavil jsem se na místě. Rozhlédl se po okolí abych se ujistil, že jsem na správném místě. Posadil jsem se na zem, aby moje sestra hezky sklouzla dolů na své vlastní nožky.
,,Šup dolu ty příšerko jedna" Řekl jsem, zatím co jsem se zpět stavit na své nohy. Jo, je to to správné místo. Otočil jsem se na Zyu a sklonil se k ní hlavou. ,,Umíš výt?" Vyplazl jsem na ní jazyk, postavil se na tlakpy abych přilákal něčí pozornost tak jak jsem to udělal před tim v zimě. Kdo ví. Možná mě i znova uslyší Volt.

Tohle byla sranda. Nedokážete si ani představit jak jsem byl rád, že jsem měl sestru ve svém životě. Dodávala mi sílu, odvahu...
díky ní jsem se ani už tak moc nebál svého úsměvu. Zasmál jsem se a poskočil i s ní na své hlavě. ,,Ale Zyo! Nad čim to zase přemýšlíš!" Zasmál jsem se a zaklonil hlavy aby se sklouzla na mě záda a já, jí tak mohl pohodlně nosit. ,,Souhlasím, pro dnešek dost létání...máš hlavu až moc v oblacích" Rýpnul jsem si do ní, stejně jako ona do mě. ,,Chci navštívit svoji známou, jmenuje se Voltarine. Je to panovnice Nihilske Monarchie" Odpověděl jsem sestře a pomalu se rozešel k hranicím Nihilske smečky. Nihil si na území pustí i ty co do smečky nepatří, teda do doby dokud neděláte nepořádek. Je to mírumilovná smečka, ale i tak jsem z určitého respektu a úcty nechtěl překročit hranice bez svolení - přišlo mi to divné. ,,Pokud to výjde, Nihil bude nás nový domov..." Vydechl jsem a ohlédl se k sestře na mých zádech. ,,takže schovej ty ďábelské parohy!"

Netrvalo dlouho a Zya se ke mě přiřítila s ohnivou čárou za ocasem. ,,haha" zasmál jsem se, sklonil se hlavou k sestře. ,,No dobré ráno. Tady se někdo nudil" Oblízl jsem jí ze srsti zbylou krev a hned na to jí tlapou roztřepal srst na hlavě. Koukl jsem k zemi na mrtvého zajíce kterého sestra donesla a hned zpět na svou sestru. ,,Zyo, nemusela jsi mi nic lovit. ale Děkuji, vážím si toho".

Lehl jsem si zpět do trávy, zakousl jsem se do zajíce a přitáhl si jej blíž k sobě. Chytl jsem si zajíce mezi tlapy, tesáky mu roztrhl kůži a začal ho postupně požírat. Přece ho zde nenechám se zkazit, když si s tím Zya dala takovou práci. Hodně vyrostla, hodně se naučila. Byl jsem na ní hrdý, jednou z ní bude velmi silná vlčice, brzo asi nebude ani potřebovat mou pomoc. Zakousl jsem se do zajíce, začal z něj zuby trhat kousky masa, zanedlouho z zajíce zbyli jen kosti a kůže. Oblízl jsem si tlamu do čista a koukl na sestru.
,,Mh, ano, něco bych v plánu měl..." Postavil jsem se na nohy a šťouchl do ní čumákem abych jí shodil na zem. ,,za prvé, půjdeme navštívit mojí známou a za druhé tě neučíme létat!" Nabral jsem Zyu na svojí hlavu a rozběhl se z kopečka. ,,Roztáhni křídla!" Štěkl jsem na sestru.

Pamatoval jsem si jak matka učila mou sestru létat. Vyzvedla jí na hlavu a běhala s ní proti větru aby poznala jaký to je pocit mít vítr pod křídly. Pak ji shodila ze skály a nechala jí roztáhnout křídla.

Stébla trávy a sluneční paprsky pospolu tančili ve větru, a já poklidně odpočíval a vyhříval se na velmi příjemné ranní září slunce. Pomalu však nastal můj čas, opustit říši snu a vstoupit do reálného světa. Nechtělo se mi. Z donucení jsem se přetočil na bok, na záda a pořádně se protáhl v celém těle abych skončil zpět na břiše. Otevřel jsem oči a pomalu se posadil, rozhlédl jsem se důkladně po okolí a nahlas si u toho zívnul. mhh...takhle dobře jsem dlouho nespal.

Postavil jsem se na nohy a zatřepal sebou od hlavy až po oca-...po to co mi zbylo z ocasu a tiše vydechl. Ohlédl jsem se na svůj zadek a podíval se na svůj ne-ocas. ,,na tohle si budu dlouho zvykat"...Zamručel jsem a pomalu se otočil tváři ke slunci.

Stále jsem se plně nezotavil z útoku které sesterstvo tulaček a já nachystalo na Azarynskou smečku, za účelem získání potravy. Celkem mě zajímalo jak se asi daří ostatním vlčkám, doufám že jste v pořádku Menší rány se už dávno zahojili z těch větších se teprve jizvy stávaly. Bolest už byla dávno pryč. Což nebyla jediná pozitivních věc. Po kruté zimě nebyli ani stopy a mě na hlavě už rostly parohy. Nemohl jsem se dočkat až budou v celé své kráse.

Zatřepal jsem hlavou, postavil se na nohy a šťekl do vzduchu abych upoutal pozornost své mladší sestry, která zde někde běhala.

Byl jsem tak rád, že Zya nebyla nijak zraněná. Dával bych si za vinu, když bych nasel na ní biť menší zranění. Promočena od sněhu teda byla dost. Neváhal jsem a čumákem sestru podebral a vyhodil si jí na svojí hlavu. Bude bezpečnější když pro nás najdu nějaké místo kde by jsme se mohli schovat před sněhovou bouří. Není dobrý nápad tu být v téhle zimě na takto otevřeném prostoru.

,,Vůbec Zyo, jen dal povídej chci slyšet vše o tvých cestách,
teď ss hlavně drž." Usmál jsem se a rychle se rozběhl pryč. Nerad bych aby se mé sestře něco stálo...hlavně ne pod mým dozorem. Pobíhal jsem po pláních a hledal něco...cokoliv, kde by jsme přes noc mohli složit naše hlavy, vypadalo to že budu muset běžet déle než jsem původně počítal. ,,Najdeme něco kde se budu moct přes zimu schovat!"

Pevně jsem tlapky držel svojí malou sestřičku a rozhodně neměl v plánu jí jen tak pustit. ,,Co ty tu děláš?" Řekl jsem tiše Ru a podíval se na ní. ,,Ru, žiju tady, tohle místo, tahle země, zavedli mě sem předci, je to můj nový domov" Odpověděl jsem s úsměvem na tváři Ru a omotal okolo ní své velké tlapy.
Sklonil jsem hlavu a začal si jí prohlížet, hledat nějaké zranění. Cesta z mé rodné země, sem do Norestu není úplně lehká, aspoň pro mě nebyla. Na své cestě jsem narazil na problémy které mi rozcuchali srst. Díky bohu jsem nenašel žádné zranění.
Tiše jsem vydechl s jasnou úlevou v hlase.

Stál jsem na kopci, hlavou otáčel tam a zpět a tiše doufál že znova ucitím nebo rovnou uvidím toho tvora jehož pach mi byl tak povědomí. Brzo jsem zahlédl malou siluetu v dálce. Nehybně jsem stál a pozoroval to malé stvoření, které mi připomínalo vlka s křídly? Pomalu jsem se rozešel k tomu drobnému stvoření a s každým krokem lehce zrychlil. Nechtěl jsem věřit svému oku, byla to opravdu ona? ,,Zya?" Vydechl jsem tiše a sklonil ke štěněti hlavu. Byla to opravdu ona! ,,Zye'Ra!" Vyštěkl jsem radostně, lehl si na zem a pořádně obejmul svou malou sestričku.

Společně se svými spolupachatelky, jsem se pomalu plýžil údolím. Krčil jsem se u země, zabořen ve sněhu. Mokrá srst od sněhu nebyla úplně příjemná ale moc dobře jsem věděl že mokrý kožich je to poslední co mě bude trapit. Verd a Kiler se pravděpodobně nelíbilo to jak jsem se na ně tisknul, tiše jsem ale doufal, že mi mé drzé chování odpustí. Snažil jsem se, tmavé vlčice schovat za své tělo aby byli méně vidět. Můj kožich teda nebyl úplně bílý jako sníh, ale rozhodně byl ve sněhu méně výrazný jak jejich.
Otočil jsem hlavu k Kiler a na její malou otázku, jsem jen souhlasně přikývl. Čím méně slov, tím méně hluku a menší šance, že si nás někdo všimne. Dál jsem se krčil ve sněhu a rozhlížel se po našem okolí, byl bych nerad kdyby nás někdo překvapil, kvůli mé nepozornosti...moc dobře jsem ale věděl že beze jizvy od kud neodejdu.

Byla to pro mě další chladná noc o samotě. Stýskalo se mi po domově, po rodině. Ze které mě můj vlastní bratr vyhnal. Vyhnal mě z mého domova, od rodiny, za to že jsem jí chránil. Tiše jsem vydechl a zatřepal hlavou. Vystoupil jsem na jeden z kopečků a pomalu jsem se posadil na zadek, svůj huňatý ocas jsem si omotal okolo noh, abych se trochu zahřál, zaklonil jsem hlavu a pozoroval hvězdy. Tiše jsem doufal, že mi velcí duchové poradí, že mě navedou na správnou cestu, ale nic. Mlčeli. Sklonil jsem hlavu a zvedl svou tlapu ze země, prohlížel jsem si svou stopu, při čemž jsem se jen usmál a pomalu vstal. Dnešní noc byla chladná, ale na oplátku vítr nebyl tak silný jako předchozí dny. Pomalu jsem se zvedal k odchodu, když tu najednou jsem se zarazil. Cítil jsem něco zvláštního. Povědomý pach... Nechtěl jsem však věřit svému nosu. Jak bych mu mohl věřit, když mi najednou říkal, že cítím pach jednoho ze svých sourozenců, které jsem neviděl několik měsíců. Prudce jsem otočil hlavu a opět vyběhl na kopeček, na kterém jsem původně seděl. Srdce mi bušilo jako šílené, a i přes to, že jsem se pravděpodobně mýlil, nechtěl jsem odejít bez toho, aniž bych se přesvědčil.

S malým zpožděním jsem tiše a nenápadně proběhl hranice Azarynské smečky a rychle tak doběhl Hel, Verd, Majdalenku a Killer. Přiťapkal jsem a přikrčil se u země, hned vedle holek, zrovna když se Majdalenka ptala zda její odlákaní nebude moc nápadné.
,,Víc nápadné by bylo když by tam šlo více vlků, to by jim hned došlo že něco není v pořádku, smečka by tak měla hned jít chránit důležité místa a členy, takto tě budou brát za ztraceného tuláka" Poznamenal jsem tiše a podíval se na holky, hlavou jsem se lehce uklonil na pozdrav a tiše pokračoval ve své mluvě...,,Bud mohu jít s Verd a Killer do nory a chránit je tam, přece jen, když budete mít v tlamě kořist nebudete moc nebojovat, nebo mohu jít s Majdou a chránit jí.." Řekl jsem tiše a lehounce jsem zvedl hlavu, rozhlédl se okolo a začmuchal ve vzduchu - zda neuvidím či neucítín nějakého nevítaného hosta. Ikdyž momentálně jsme spíš mi, ti nevítani hosti. Nikoho jsem necítil, natož viděl.

Zimu zde na Norestu jsem lehce podcenil. Zdejší zima se dala rovnat té z mé rodné země, ale má rodná zem, místo kde sídlila smečka do které jsem se narodil, kde jsem žil, byla v údolí které nás chránilo před silným větrem. V létě jsme byli schovaný před září slunce, v zimě nás skály chránili před studeným větrem. Tu jedinou ochranu poskytovaly stromy, a to dle mého nebyla úplně dobrá ochrana. Zvedl jsem hlavu a vydechl z plic teplý vzduch.
Celou cestu sem, jsem měl skloněnou hlavu, nevnímal jsem tam pachy co okolo mě tančili, ale teď? Pořádně jsem do čumáku nasal vzduch okolo sebe a uvědomil si že musím být blízko nějaké smečky? Nebyl jsem si jist, bylo tu tolik pachů, a čerstvých pachu...ale jako smečka mi to nepřišla. Rozhlédl jsem se okolo sebe, pomalu se rozešel.
Prolezl jsem par křáky a za jedním stromem, našel vlčici s kořisti v tlamě. Stal jsem proti větru, pravděpodobně si ani nevšimla mého pachu. Vylezl jsem z poza stromu a jenom jsem tam stál a koukal do jejích modrých oči. Natočil jsem hlavu na bok a lehce se usmál.
,,Ahoj" Pozdravil jsem a posadil se na zadek. Doufám že jsem jí nevyděsil.

S docházejícím vzduchem v plicích jsem pomalu přestal i vít. Sklonil jsem hlavu a pozoroval hranice nihilské monarchie. Nikde jsem však nikoho neviděl. Smutně jsem vydechl s myšlenkou, že mě nikdo neslyšel, až jsem nervozitou začal chodit tam a zpět.
Pomalu a jistě jsem se začal smiřovat s tím, že mě nikdo neslyšel.

Když v tu jsem si všiml siluty vlka. ,,hah...tak přece jen mě někdo slyšel" s úsměvem jsem si řekl tiše pro sebe a pomalu se vydal za vlkem. Brzo jsem si ale uvědomil že se jednalo o vlčici...o, vlčici v očekávání. No u všech velkých duchů. Asi by nebylo od věci jí ujistit, že tu nejsem abych dělal problémy. Přece jen, jestli je opravdu v očekávání a není jen tlustá...tak se určitě bojí o sebe i o své malé, hlavně v přítomnosti někoho koho nezná. dělilo nás už jen par metrů. Zastavil jsem se, hlavou se uklonil.
,,Jmenují se Ez'ikyel...nejsem tu pro to abych někomu ublížil. Hledám někoho z Nihilské monarchie" Poznamenal jsem a pomalu se posadil.

Pomalu jsem procházel touhle zdánlivě nekonečnou pláni, s pohledem upřeným k obloze která se pomalu začala zbavovat do zlaté s východem slunce. Vyběhl jsem na jeden z kopečku a zastavil se. Rozhlédl jsem se po pláni pokryté sněhem, sklonil jsem hlavu abych mohl vidět jak se paprsky vycházejícího slunce odráží od vloček na zemi. S nádechem chladného vzduchu jsem se usmál a zadíval se kam si do dálky. Vydechl jsem teplý obláček dýmu a chtěl se rozejít dál, vykročil jsem jednou tlapkou když tu jsem si uvědomil, že mam krásný výhled na Nihilkou Monarchii. Co tak teď asi děláš princezno. Pomyslel jsem se a posadil se na zadek. Je smečka opravdu to co hledám? Ohlédl jsem se k východu na zářivé slunce, a pak zpět na Nihil. Ano, je. S tou myšlenkou jsem se postavil a rozběhl se směrem k hranicím Nihilu. Před hranicí jsem se zastavil, zaklonil jsem hlavu a začal vít. Tiše jsem tak doufal že přilákam pozornosti někoho, kdo by mě zavedl za panovníkem Nihilské monarchie.