Príspevky užívateľa

Uculil jsem se a poskočil na levý bok. Maličká, ale mrštná! Pomyslel jsem si, štěkl do vzduchu a rozběhl se po ní. Ocasem jsem nadšením máchal ze strany na stranu, uši měl sklopené dozadu a poskakoval sem a tam. ,,Pojd sem!" máchl jsem tlapou ve vzduchu a pokusil se jí překvapit tím, že jsem se k ní rozběhl, poskočil, dopadl na zem kde jsem udělal malý sud a opět se postavil na nohy. Zasmál jsem se a převalil se na záda a natáhl k ní přední tlapky. ,,AaaAAaA! Dostala jsi mě! Jsem! Mrtev! BLEH!" a s těmi slovy se rozvalil se do polohy mrtvého brouka...i přes to že tohle mělo do "mrtvého brouka" daleko.

Sledoval jsem, jak pozorovala sněhové vločky co si ladně padali k zemi, byl jsme si jist že okolí ní v tu chvilku letali jiskry a hvězdičky.
Maličko mi připomínala mojí mladší sestru, vždy plná energie a života. ,,hehe.." Zasmál jsem se tiše a poskočil na místě do klasické hravé pózy. Zadek s ocasem ve vzduchu, hruď s hlava u země a přední tlapky natáhlé dopředu. Ocasem jsem máchal ze strany na stranu a při tom se culil, jak měsíček na hnoji. Tlapkou jsem jí jemné plácl po čumáku a poskočil dozadu. ,,Mám tě!" Zasmál jsem se nahlas a poskočil znova bokem. Stále se ve mě schovává to veselé štěně.

Slova v tu chvíli nebyla potřeba. S úsměvem na tváři jsem pozoroval tu mihotavou krásu na obloze, u toho poslouchal jemný vítr co svým zpěvem ohýbal stébla trávy, malé cvrčky co poskakovali z místa na místo. Veverku co si do pusy cpala oříšky, světlušky co se třpytily mezi hvězdy nebo ptáky co poletovali volně po noční obloze, jako vítr samotný. Hlasitě jsem vydechl a otočil hlavu k Princezně Riveře. ,,Abych byl upřímný tak si myslím pravý opak. Odtrhnout oči o něčeho takového je náročné, byť něčí kořist tak bych asi nedokázal s něčím takovým nad hlavou vnímat své okolí" Dodal jsem a hned pokračoval s další odpovědi. ,,Bude mi ctí navštivte tvůj domov, co víš, možná se mi tam bude líbit na tolik že bych i zůstal..." Vydechl jsem a opět se podival k obloze. Magii mam, ale nejsem není ani zdaleka tak krásná jako ta její. ,,...ehm, ano ano, magii mam. Moje magie mi dovoluje darovat a brát životní energii" Sklonil jsem hlavu k zemi, postavil se a natáhl se tlapou k trávě a odhrnul jí. Mezi stébly trávy jsem zahlédl semínko javorové vrtulky. Tlapou jsem hrábl kousek od semínka do země, a semínko lehce posunul tlapou do dírky. Následně jsem ho zakopal. ,,Moje magie, mi dovoluje manipulovat se životní energii, no...všeho v čem proudí život" Vydechl jsem abych z mých úst vypustil energii žluto/oranžové barvy. Tlapou jsem navedl jsou životní energii směrem kde jsem zakopal semínko, jen proto aby o par sekundu později ze semínka vyklíčila malá sazenička. ,,No...a samozřejmě, co může být dáno, může být i vzato" Otočil jsem hlavou a části přední těla směrem k Princezně. ,,když někomu vezmu životní energii, tak se skladuje v mém těle...samozřejmě, nejsem žádná bezedná schránka, mam nějaké své limity, když tento limit překročím, ta energie ve mě chce ven...a pokud jí ven nepustím, tak si najde způsob jak se...nasilím" Řekl jsem a podíval se k zemi na její malé tlapky od kterých šla zář, co byla na začátku zbarvená do růžovo/červených barev...což mě donutilo se usmat... ,,proto mam taky tu jizvu na tváři, jako štěně jsem to s magii přehnal" Dodal jsem a sedl si přímo před ni. ,,mimochodem, velmi rád tě znova uvidím..." Sklonil jsem hlavu a koukl znova na její tlapky od kterých stále šla její zář.

Zakloněnou hlavu k obloze jsem otočil na malou Deetrah a nastražil uši. Z mé tváře šelo vidět jasné překvapení. Mlčky jsem k ní přistoupil a optal se pro ujištění: ,,Ty jsi, ještě nikdy nezažila zimu?" Podíval jsem se jí do jejich modrých oči. ,,Tak to tedy ne...šup, pojd!" Řekl jsem s jasným nadšením v hlase a poskočil hlouběji do lesa. Rychlým krokem jsem se snažil nejaktuálnější nějaké místo kde by větve jehličnatých stromu nezavázeli ve výhledu na oblohu - ani netrvalo dlouho než jsem takové místo našel. Malička planinka, ani ne 10 metrů velká. Zpomalil jsem, otočil se na Deetrah a optal se: ,,Připravená?"
Pomalu jsem vešel na planinku a posadil se hezky do prostřed. Zaklonil jsem hlavu a podíval se na oblohu ze které padalo pár malinkých vloček sněhu. Nadechl jsem se čerstvého, studeného vzduchu a na oplátku, vydechl bílí dým z mých úst.

Vydechl jsem a sklonil hlavu opět k Deeth. ,,Och, no jistě, proč ne...mam využití pouze pro jeden, druhý bych pravděpodobně nechal někde ležet.." Odpověděl jsem malé Deetrah a vykoukl s hlavou ven z pod stromu. Venku bylo zataženo, a pomalu ale jistě padala první pokrývka sněhu. Pomalu jsem vstal a vyšel ven z pod stromu. ,,zažila jsi už někdy zdejší zimu? Pro mě to bude první zima tady na Norestu" Optal jsem se a se zakloněnou hlavou, dívajíc se směrem k majestátní obloze - ať už byla její odpověď jaká koliv, Ezi na to pravděpodobně jen přikývl. ,,Poslouchej, chtěl bych se zeptat...pocházíš z Nihilu že? Pokud mi teda nos napovídá správně a jen si ze mě neutahuje"...a hlavu i tělo opět otočil k ní.

Pravděpodobně to bylo tim návalem adrenalinu. Možná se mi to jen zdálo, ale přišlo mi, jak kdybych někde hluboko v jeho očích viděl úžas? Možná to jen má nafoukaná stránka po otci, co se ve mě v ten momentálně probrala. Třeba to byla pouze má představivost, ale tahle představa mi na tváři udělala jasně viditelný ušklebek. Jeho oči, to překvapení co se v nich odráželo, jak kdyby to bylo poprvé co se takto proletěl. Po zbytek boje jsem chtěl Lexovi pouze nahrávat do jeho karet. Doslova jsem se nastavil aby mi zlomil i druhý paroh - to jak se proti mě rozběhl, sila kterou do toho dal byl větší než jsem čekal, narázem zlomil i druhý paroh a já se instinktivně ohnal tlapou okolo jeho hlavy a nechtěně ho škrábl v oblasti ucha. Citil jsem jak mou tvář ocákla jeho krev. Cítil jsem krev co tekla z mé hlavy...cítil jsem tu bolest a zároveň úlevu od mých parohů. Rychle jsem se postavil na nohy a se skloněnou hlavou oddechoval bolest a úlevu. Klepali se mi tlapy, jen tak tak jsem se držel na nohou a ještě než uplynuli dvě minuty od kontaktu, jsem z černého vlka začal vysavat jeho životní energii. Nevzal jsem si jí moc, pouze tolik abych byl schopný od tud utéct a aby se on na mě nevrhl... jen co bych se k němu otočil zády.

Poprosím o úkryt pro Ebony! Místo a vzhled ještě promyslím a pošlu do Ticketu!

Přistoupil jsem par kroku blíže, k malé černé vlčce a spustil: ,,Nikdy si nelovila jelena?" řekl jsem udiveně a posadil se na zadek. ,,Jestli chceš, mohu ti pomoct nějakého ulovit...avšak jak sama víš začíná zima, myslím že když se projdeš po lesích určitě najdeš par paroží který patřil nějakému jelenovi" Usmála jsem se a zastřihal uši. ,,Nemáš zájem se k jedné přidat? Já zvažuju že bych se k jedné přidal. Zima bude krutá, a místo kterému bude moct jeden říkat "domov" se hodí"

,,Haha! Moc moc děkuji!" Usmála jsem se a radostně poškočila i s věnečkem na hlavě který krásné držel mou srst na hlavě. Byl perfektní, plný bílých květin a sem tam propleten červenými květy. Nebyl dokonalý, ale pro mě byl víc než dokonalý. ,,Mockrát děkuji Timothée!" Radostně jsem šťekla, a přednimy tlapky ho obejmula. Brzo jsem však odskočila dozadu a řekla: ,,oh! Omlouvám se, jen je fakt nádherný...a ten tvůj je ještě hezčí!" Usmála jsem se sladce a pokračovala: ,,Takže teda, vždy brát květy s velkými stonky, aby se to lépe pletlo?" řekla jsem a vrťela jsem u toho ocáskem.

Lehounce a jemně jsem přešlapoval přednimy tlapky na místě, jak malé štěně. ,,Oh! No...nejsem si jist zda ti budu moct něco dnes ukázat, na určitě věci potřebuji různé pomůcky, které u sebe právě nemam...ale mohu se pokusit vymýšlet něco na co nic nepotřebu-" Zmlkl jsem jen co jsem zahlédl zář u jejích malých tlapek. S lehce otevřou tlamou jsem pozoroval, jako ona zář stoupá a zaplňuje celou noční oblohu. Zaklonil jsem hlavu a s jasným úžasem v očích pozoroval mihotava světla vysoko na obloze. ,,paní.." řekl jsem tiše a nepatrně u toho vrťel ocáskem. Její zář se velmi podobala té co tvoří velcí duchové při svém zjevení. Nebyla stejná, ale i tak se mi v hlavě zjevila myšlenka toho, zda je Princezna Rivera nějak spojená s velkými duchy. Brzo jsem si však uvědomil že s nima nemůže být jak koliv spojená, když můj domov, kulturu natož svět nezná. ,,je to...překrásné" Dodal jsem tiše a dal pozoroval onu krásu na obloze. Otočil jsem hlavu k Princezně Riveře. Cela jen zářila. Doslova, a já se zmohl se pouze usmát. ,,Tvá magie, je...překrásná...a ty? V tom světle...nemam slov" řekl jsem klidně, sklopil ouška a usmál se sladce. Světlo které tvořila se krásně hodilo k její srsti, doplňovali se a fungovali jako jeden. ,,Stále přemýšlím nad tim co bych ti mohl ukázat, či tě naučit" Zvedl jsem hlavu opět ke světlu, jak když bych hledal nápovědu. ,,Nemyslím si že budu schopný ti dnes něco ukázat, ale pokud by si měla zájem, můžeme se znova vidět a tentokrát sebou mohu vzít par věci které by tě mohli zajímat, směl bych tě navštívit ve tvé smečce? To malo co jsi o ní řekla, mě zaujalo" usmál jsem se a opět se na ní podíval, zatím co jsem uvažoval co bych ji mohl ukázat. Mohl bych vyrobit bubny, flétnu nebo chrastítka. Mohu udělat barvy, pomalovat ji tělo a ukázat třeba rituál dospělosti, co třeba písně, nebo tance. Tolik možností, a já si nevěděl vybrat.

Jeho slova měli rozhodně něco do sebe. Everett mi nasadil pěkného brouka do hlavy, kvůli kterému jsem jen poklidně pokračoval vedle staršího vlka, poslouchal jeho slova. ,,jsi velmi moudrý" složil jsem mu pochvalu. Nad jeho poslední otázkou jsem však chvíli byl nucen mlčet, a přemýšlet. Sám jsem si nebyl jistý. ,,abych....". Bylo náročné najíst slova na tuhle otázku. ,,Abych našel sebe?" Zeptal jsem se s jasnou nejistotou v hlase. ,,ani, pořádně neznám odpověď na tuhle otázku. Přijde mi, že když se podívam na svůj odraz do hladiny vody, no...přijde mi že nepoznávám toho vlka co na mě zpět kouka" Poznamenal jsem, posadil se vedle vody a zadíval se na svůj odraz. Po chvilce jsem však jen vydechl z plic teplý vzduch, zakýval hlavou ze strany na stranu a řekl. ,,to je jedno, asi ze mě mluví únava...možná bych měl jít místo kde bych mohl na noc složit hlavu" řekl jsem a podíval se na moudrého vlka. ,,bylo mi ctí tě poznat" usmála jsem se a sklonil mu malou poklonu.

Jen jsem se lehce usmál a pokračoval v konverzaci. ,,No, děkuji...smím li se zeptat, co tě tu přivádí? Nemáš smečku?" Optal jsem se zvědavě, a zatřepal hlavou ze strany na stranu, abych se zbavil jakého koliv kousku dřeva co by mohl být zasekli mezi parohy. Nerad jsem vzpomínal na to jak se mi mezi parohy zasekl klacek, který mi pak sestra musela pomoc vytáhnout.
,,Och, no...ne, já si je nechávám, ikdyž je pravda že třeba můj starší bratr je nechával ležet na zemi." poznamenal jsem a prohlédl si vlčku. ,,Copak? Máš o ně zájem?" uchechtl jsem se. ,,ne že by mi dělalo problém, ti jeden darovat, avšak...když už bych je někomu měl darovat, tak někomu kdo si to zaslouží"

Chtěla poprosit malý přívěsek - za 1.bod pro Ebony a Ez'ikyela.

Ebony: malá čelenka ze stříbra. Co by jí držela srst aby jí nepadala do očí.

Ez'ikyel: perička zapletené k sobě za pravé ouško.

Nechal tentokrát prostor princezně, aby i ona mohla říct nahlas své myšlenky. ,,Oh! Opravdu? Taky je tu máte?" Odpověděl jsem s jasnou radostí a úžasem v hlase, zatím co jsem vrťel ocáskem. To že si polární zář, zdejší vlci nespojovali stejně jako vlci z jeho země bylo pochopitelné, je to přece jen jiná země, jiná kultura, jiný svět, ale na tom Ez'ikyelovi moc nezáleželo, "dva světy, jedna rodina". Byla jedna z vět to šamanka jeho smečky rada říkala a měla pravdu, v očích velkých duchu minulosti jsme všichni stejní. Na princeznu jsem se podíval a dodal: ,,už teď se nemohu dočkat co mi ukážeš" Vydechl jsem a chvilku poslouchal její zájem o umění, o kulturu ve které jsem vyrostl. To už jsem však ocáskem házel nadšením ze strany na stranu. ,,Bude mi potěšením ti něco předvést nebo tě něco naučit!" Odpověděl jsem nazpět s nadšením. Přemýšlel jsem nad tím co by mi tak mohla ukázat, možná něco z jejího světa? Nebo mě zavede na místo od kud půjde vidět polární záře? Nemusel jsem však na odpověď čekat moc dlouho, brzy se slunce schovalo za horizont. Teplé paprsky západu slunce se tak vyměnili, za chladnou podzimní noc a jemný vánek. Obloha byla čistá bez jediného mraku a plná miliardy překrásných hvězd...toho pohledu snad nikdy nebudu mít dost.

Everett mi dal do hlavy myšlenku co mě zahřívala u srdce, avšak nechtěl jsem na nic spěchat, nerad bych udělal rozhodnutí kterého bych nakonec litoval...přece jen. Vlci z mého rodu, mají partnery na život. Na jeho následující věty jsem neměl moc co říct, avšak když se zeptal na zemí ze které pocházím...,,Pocházím ze severovýchodu, země do které jsem se narodil je divoká. Plná řek, a vodopádů co nezkrotí ani kruté sucho, obrovské jezera, pláně plné květin svého druhu a barev. Stromy a hory co se dotýkají oblohy...a na obloze se skoro každou noc objevují mihotavá světla. Tam u nás se věří že to jsou velcí duchové minulosti. Doprovází nás na cestě životem, věříme že mají moc na tomhle světě dělat změny...například. Malé se stane velkým. Zima se změní v jaro. Tam u nas žijeme v souladu s přírodou, respektujeme ji, vážíme si jí, například voda je pro nás posvátná" Odpověděl jsem a pokračoval. ,,Asi nejsem úplně schopný vysvětlit, proč jsem odešel...jednoduše, každý z nás si v životě projde rituálem kdy, nám velcí duchové zjeví náš totem, a ten totem nám má pomáhat na cestě životem. Můj starší bratr, Mh'eetu dostal totem vůdcovství, totem Orla. V budoucnu z něj bude alfa. Má mladší sestra Z'Uri, dostala totem moudrosti, totem Losa. V budoucnosti z ní bude učitelka. Má druhá sestra Ayo dostala totem ostraživosti, totem světlušky....a já, můj totem, je totem lásky...medvěd...a má role? Netuším co je. Netuším jak mě má "Láska" doprovázet na cestě životem a s tou jizvou na tváři, jak mě, může někdo milovat" vydechl jsem poklesle.