Príspevky užívateľa

Na její věty jsem nemohl víc, než jen souhlasně přikývnout. ,,Och ano, tam u nás doma jsem žil ve smečce, se svojí rodinou a mými sourozenci...hehe, mam pět sourozenců. Můj nejstarší bratr Mh'eetu, potom já, hned po mě jsou mé dvě sestry, Ayo a Z'Uri. No a pak je mladší vrh, a to je sestra Zye'Ra a nejmladší bratr Ka'Rhu."

Řekl jsem jí něco málo o mě rodině a pokračoval k dalšímu tématu, tentokrát to byla téma o mě rodné zemi. ,,Moc Norestu jsem prozatím neviděl, avšak to co jsem viděl není zas tak odlišné od mého domova. Tam u nás, jsou divoké řeky a vodopády co nezkrotí ani období sucha, stromy a hory co se dotýkají oblohy, obrovské jezera, pláně plné květin všech barev, nebo obrovské ledovce při kterých si i to největší stvoření myslím že je maličký!" Vyprávěl jsem a vrťel u toho lehce ocaskem. ,,Ale to nejlepší, jsou mihotava světla, co tančili vysoko na obloze...tam u nás se věří že to jsou duchové minulosti, naši předci. Vedou nás na cestě životem. Věříme že mají moc na tomhle světě dělat změny. Malé, se stále velkým, zima se změní v jaro. Žijeme v souladu s přírodou, voda je pro nás, posvátná" Nachvilku jsem musel zapřemýšlet, ale brzo jsem si vzpomněl na něco co jsem ze své země miloval snad nejvíc. ,,Oh! Máme zpoustu, rituálu při kterych, hraje hudba, zpíváme, někteří si třeba i poklesla srst symboly, každý se svým vlastním významem" Řekl jsem s jasným nadšením v hlase, až jsem se vyhoupl zpět na nohy. možná ji bude zajímat něco víc, možná bych jí mohl i něco ukázat. Pomyslel jsem si, přivřel oči a sklopil u toho uši.

,,Mockrát děkuji, za radu...a ponaučení" Usmála jsem se mile, a postupoval na vlkem. ,,poznal jsem par vlků z Nihilu, abych byl upřímný, mají podobné myšlení jako vlci z mé země, poznal jsem dokonce Princeznu Nihilu, jmenuje se Rivera...a je kr- ehm...Je, ehm, Fajn" Při vzpomínce, kdy jsem poprvé poznal Princeznu Nihilu, jsem se červenal a málem se u vzpomínky roztopil. Jen co jsem si uvědomil o čem mluvím, jsem se pokusil chovat normálně a zahrát to tak abych se neztrapnil. ,,ehm..teda..." Tlapkou jsem si promnul tvář, sklopil ouška a koukl bokem.

Ani jsem nestihla mrknout a Lexa se zakousl silně do mých parohů. Jeho silný stisk mi dával jasně najevo že se jen tak lehce nepustí. Prakticky jsme se tam přetahovali o mojí hlavu, netrvalo dlouho a mě začal pěkně bolet krk z toho jak mi s ním neustále škubal...a pak mi došlo. Tohle nikam nevede, budeme se tu přetahovat do doby, dokud mi neurve hlavu i s páteři. Hned na to jsem si ale vzpomněl na to co mě učil můj otec, něco co velmi rad používal v boji. Neměl jsem na to úplně přizpůsobené parohy, ale vyzkoušet jsem to musel. Pozoroval jsem Lexovi pohyby, a čekal na sekundu kdy lehce povolí, čekal jsem na ten malý moment, kdy zvedne packu aby mohl zatáhnout k sobě. Tu je! Zastavil jsem se, zapřel se, sklonil hlavu a rozešel se prudce proti němu. Nabral jsem jeho přední tlapy a hruď na své parohy, zhluboka se nadechl a i s ním na své hlavě jsem se postavil na zadní nohy, vyzvedl ho do vzduchu a vyhodil ho za své záda. Na můj paroh bych však vyvinut takový nápor pod kterým jednoduše nevydržel, praskl a odletěl i s Lexou za mě záda. Z hlavy kde předtím rostl můj paroh začala téct krev. To jsem však byl už otočení na Lexu a vydýchával bolest. ,,dvě minuty.." zamumla jsem si tiše pro sebe a počítal v hlavě sekundy.

Nad jeho poznámkou, zda si myslím že je starý, jsem se pouze stejně jako on zasmál. Nadále jsem už jen pozorně poslouchal, vnímal jeho věty a šel za jeho ocasem, dolů ze srázu. Poslouchal jsem jeho výklad o území Norestu, o jeho smečkách a zajímavostech. Musel jsem ale uznat, téma "lidma" mě trochu překvapil, v dětství jsem o nich slyšel, ale v tu dobu to byli pouhé pohádky, aby rodiče ztrašili štěňata, co se toulali venku po západu slunce. ,,hmm...co dál by mě zajímalo?" přemýšlel jsem nahlas. ,,Možná, od kterých sameček bych se mel držet dal a kterým tak nějak nevadí když nechtěně vkročim na území.." odpověděl jsem mu a ještě rychle dodal: ,,Víš, par snu dozadu jsem na hlavě měl ještě parohy, vlci z mého rodu je sice na každou zimu shazuji, jen tentokrát mi k tomu pomohl vlk co se nebal použít hrubou sílu, asi patřil ke Kultu, pamatuji si že se na tom místě nacházel věci co jsem ještě nikdy neviděl...a ten vlk mě nazval "krysa venkovská""

Položil jsem se hlavu na své přední tlapky, a zhluboka vydechl. ,,Tak trochu si za to mohu sám, co jsem pochopil tak jsem se pravděpodobně motal na území smečky kde jsem neměl co dělat a jednomu z členů se to moc nelíbilo...takže mě napadl, avšak jsem rad že to udělal...zbavil mě mých parohů, a já měl konečně klidný spánek..." hlavu jsem opět zvedl a podíval se na Deeth. ,,Víš, každý samec z mého rodu, má na hlavě parohy, je to něco co se u nás přenáší z generace na generaci. Je to naše pýcha, ale před zimou je to spíš prokletí, rohy nás začnou svědit, později i bolet tak je shodime, přes zimu máme klid a na jaro rostou nové větší, silnější" lehce jsem se usmál a opět z plic vydechl teplý vzduch. Pak jsem si vzpomněl že jsem si své parohy vlastně vzal sebou, rozhlédl jsem se okolo a zahlédl je kousek od sebe. Natáhl jsem se a jeden chytl, ten jsem pak položil Deeth před tlapky. ,,chceš jeden? Na památku?"

Povolil jsem lehce svou stráž, ukázal jsem téhle krásné vlčce své jizvy, a...a ona mě i přes to příjmula, nijak, neuhla pohledm, ani jsem za její tváři nezaznamenal žádný výraz znechucení...jen mi oplatila svůj krásný úsměv. Chvilku na to jsem cítil jak se mi do tváři vlévá teplá krev, jak jsem se začal červenat. Princezna Rivera se po chvilce natáhla tlapkou, aby mi smetla kousek hlíny z čumáku. V tu chvíli jsem myslel že se mi asi na sekundu zastavilo srdce. Sklopil jsou ouška, zatim co můj žaludek byl plný malých motýlků...avšak, snažil jsem se udržet na uzdě, aby na mě nebylo vidět že mě dostala do rozpaků. Narodil jsem se do klanu ve kterém jsem měl to "štěstí", že jsem nebyl prvorozený sny mých rodičů, díky čemuž jsem nebyl předurčen se stát alfou smečky, tohle břímě padlo na mého staršího bratra, jelikož jsem nebyl ten "vyvolený" můj otec se mnou nevrátil moc času. Většinu času jsem trávil se svou matkou, sestry a s velmi moudrou šamankou osady. Cele své dětství jsem trávil u samic, díky čemu jsem se naučil jak se chovají a přemýšlení. Bohužel, nikdy jsem nebyl schopný poznat zda je jejích chování přátelské či, zda je za tím něco víc - u nás doma, jsem se tolikrát snažil získát srdce nějaké vlčice...ale můj úsměv bylo to, co je nakonec odradilo.

Pomalu jsem si lehl na zem, a omotal si ocas kolem pravého boku, ,,Kde pak, nejsem v téhle zemi dlouho...ale uvažuji nad tím, že tady zůstanu, líbí se mi tady" lehce jsem se usmál a podíval se na Riveru. Kychnuti hlavy jsem ji naznačil že si může přisednou/lehnout vedle mě. ,,pocházím ze severovýchodu, z krajin kde se stromy a hory dotýkají nebe" řekl jsem a podíval se na ní. ,,kdyby tě cokoliv zajímalo, ptej se, rad ti odpovím" s těmi slovy, jsem opět otočil hlavu k západu slunce. Za nedlouho padne tahle země, pod přikrývku noci.

Přikývl jsem a trochu se podivil při jedné z jeho vět? ,,Syna? Ty máš syna? Paní...nevypadáš tak staře" lehce jsem se usmál a po chvilce pokračoval dal s odpovědí na jeho otázku. ,,Och ano, přesně tak...tu energii, si buď mohu nechat pro sebe nebo jí někomu darovat, obdarovaný se pak cítí obecně plný energie, tva psychická i fyzická stránka bude výrazně posilněna...a naopak, ten komu bude vzata se bude ctiti jak kdyby byl tyden na cestách, beze spanku či jidla" Otočil jsem se zpět a podíval se dolu z útesu. ,,Maš taky nějakou magii? No, ale, moment spíš by mě zajímalo...jestli máš syna, tak tady už nějakou dobu žiješ, nepletu se? Nejsem tu na Norestu dlouho, povíš mi něco o téhle zemi?"

Otočil jsem se na Everetta a pořádně jsem se na něj zazubil jak nejlépe jsem uměl. Vycenil jsem zuby ve snaze se usmát, jizva se obecně celá roztáhla, zároveň s mým úsměvem ještě víc, zuby a vnitřek mé tlamy šel ještě víc než když jsem měl tlamu zavřenou. Dokonce mi začali z úst vytékat sliny, co začali kapat k zemi. zavřel jsem tlamu, zasmál jsem se a oblízl si zjizvenou stranu tlamy. ,,Tak, teď jsme se kvit, oba jsme se trochu ztrapnili" lehce jsem se zasmál. Byl jsem rád že jsem si mohl trochu odpočinout a uvolnit se. Rozešel jsem se pomaličku dál, podél útesu a sem tam pozoroval padající vločky. ,,Má magie? No, má magie tak trochu vyžaduje živí organismus, ehm.." rozhlédl jsem se okolo zda neuvidím nějakého malého hlodavce nebo něco...bohužel nic. V koutku oka jsem pak zahlédl par květin co rostli mezi kameny. ,,Jednoduše řečeno, umím manipulovat s životní energii, vše co má v sobě aspoň špetku životu, tak s tou energii dokážu manipulovat. Tu magii jsem zdědil po otci, vím že on dokázal manipulovat i s florou, mě osobně to nikdy neučil neboť tvrdil že to je zbytečné. Flora v sobě má taky životní energii, ale má jí málo" Sedl jsem si na zadek a tlapou se lehce dotkl jedné květin. Zavřel jsem oči a pořádně se soustředil. Brát životní energii z rostlin jsem par krát jako malý zkoušel, ale nikdy mi to moc nešlo. Proto jsem se i teď extra soustředil. Chvilku to trvalo, ale nakonec se z rostliny vypustil zelený pramen energie, který jsem i s nádechem nasál do plic. Rostlina však velmi rychle uvadla. Životní energii jsem však květině vrátil a ta nazpět vykvetla vetší než předtím. ,,Každý organismus má v sobě životní energii, někdo víc, někdo míň...já osobně jsem v sobě schopný udržet dvojnásobek své vlastní energii, ale když to přeženu mé tělo tu energii neudrží a ta energie bude chtít ven...bohužel tak že mé tělo začne trhat zevnitř"

Můj pohledu byl ještě chvíli upřený na oblohu která byla brzo plná sněhu, chvilku na to jsem vsak pohled odvrátit zpět k zemi. ,,Tu jizvu mam kvůli své vlastní hlouposti, tohle se stane když moc používám svojí magii" Odpověděl jsem na jeho otázku a pomalu se rozešel podél útesu. Hlavou jsem i kývl na Everetta, jako náznak toho zda se ke mě bude chtít přidat. ,,mimochodem emoce bych rad na své tváři ukazoval, ale...něco jako "úsměv" v mém podání nevypadá velmi hezky, par krát se stalo že tak i par jedinců vyděsil" Naklonil jsem hlavu bokem a podíval se dolů na řeku co poklidně tekla pod srázem.

Prohlédl jsem si malou vlčku, od špiček oušek po konec jejího ocasu. Měla hebkou, a krásně zbarvenou srst. Modré kukadla, a krásný hlásek. Dokonce měla i par krásných parohu na hlavě.
Je tak rozkošná, tak moc že mě to nutilo se usmát, avšak držel jsem se na uzdě...nerad bych jí ještě vystrašil svým "úsměvem".
Proto jsem se jen lehce uchechtl. ,,Odpusť mi prosím, můj no...první dojem. Doufám že jsem tě nijak nevystrašil když jsem měl hlavu od krve. Nestalo se mi nic závažného...jen, tento rok to bylo s pomocí někoho, kdo se nebal použít hrubou sílu" střihl jsem oušky a namonec jen přikývl. ,,ano, mnohem líp" podíval jsem se ven z nory, kde z oblohy pomalu padal jemný ale studený sníh. ,,není ti zima?" dnes večer bylo trochu chladno, ale musel jsem uznat že jsem zažil i horší. Navíc, jsem už nějakou dobu měl zimní kožich který mě držel v teple.

Bohužel jsem malou vlčku dále neslyšel a ani nevnímal, jelikož jsem byl plně ponořen ve svém snu, nebo spíš vzpomínce.

Když jsem byl ještě štěně, když jsem poprvé v životě viděl zimu, jsem já a můj starší bratr Mh'eetu vyšli ven, oba jsme chtěli prozkoumat tu bílou a tajemnou krásu. Bohužel jsme se ale ve vánici zatoulali. V lese jsem se několikrát zastavil, neboť mě zaujala rostlina co rostla početných stromů, má matka mi i později vysvětlila že jsem pravděpodobně viděl jmelí. Bratr měl z mých zastávek velkou hlavu, chtěl jít domu neboť jak on, tak i já, jsme byli zmrzlí jako rampouch. V tu dobu jsme si obavat uvědomili že jsem se ztratili, fakt že zapadalo slunce tomu ani trochu nepomohlo. Bratr byl vždy uličník co si myslel jak samostatný je, a jak dokáže vše sám. Viděl jsem však na něm že měl stejně přání jako já, vrátit se domů ke svým bližním. Kdo by se tomu divil. Dvě, rok staré štěňata, sami v lese. Nějakou domu jsme cestu domu hledali, jenže pak mé ucho chytla sýkorka v očích se mi najednou objevili hvězdičky plné naděje. Byla to taková sýkorka. Doma si museli uvědomit že jsme se museli zatoulat, když jsme byli tak dlouho pryč. Otcova sýkora nás zavedla domu, kde jsme samozřejmě jak od otce, tak matky dostali pořádně seřváno. Má rodina mi chybí, možná někdy mé sourozence potkám.

Z mého snění mě však probral studený sníh co dopadl na můj čumák. Otevřel jsem oči, a podíval se směrem k tomu příjemnému teplu co bylo vedle mě, to teplo které jsem objímal ocasem. Ta malá vlčka tu stále byla, vedle mě. ,,Ahoj.." chvilku na to jsem si uvědomil že jsem necitil na sobě žádnou svou krev. umyla mě? pomyslel jsem si a sklonil hlavu abych jí olízl tvář. ,,děkuji za to umytí...to si nemusela" tiše jsem z plic vydechl teplý vzduch a lehce se hlavou uklonil. ,,odpusť mi mou nezdvořilost..jsem Ez'ikyel Ez'ikyel Au'ro"

Seděl jsem tam na zadku a poslouchal vlka. Dalo se čekat že by mu můj kamení výraz připomínal tichý výsměch. Otevřel jsem pusu abych mu to vysvětlili...,,oh, ne...kdepak, nesmějí se ti, to bych si nedovolil...to by mi ani má výchova nedovolila" poznamenal jsem a otočil hlavou tak aby mohl hezky vidět mou jizvu na tváři. ,,občas mi dělá problém, ukazovat emoce, proto mam často kamení výraz který v očích ostatních může vypadáte všelijak, ať už jako výsměch či snad ironie nebo arogance" Mohl si jasně všimnout že i po tom co jsem přestal mluvit a zavřel usta, jsem je stále díky jizvu měl otevřené. Najednou mi ale na nose přistála vločka. Zvedl jsem hlavu všiml si padajícíchp sněhu. ,,huh, kdo by to řekl...není trochu brzo?"

Mlčky jsem nadále pozoroval vlka i po jeho zmateném pozdravu. Má kamení tvář v tu chvíli mohla v očích jiného zrazornost hodně. Pokus o zastrašování? Výsměch? Kdepak...takto se pouze dívám když jsem zvědavý. roztomilé pomyslel jsem si a popošel pár kroků za vlkem, když doťapkal k malé říčce kde si namočil hlavu až po jeho špičaté uši, aby se mohl plně dostat z říše snů. Počkal jsem až se vrátí, kdy se mi i hned na to hrdě představil. ,,jsem Ez'ikyel...Ez'ikyel Au'Ro, těšíme Everette" Vydechl jsem z úst další malý bílí obláček teplého vzduchu. Posadil jsem se na zadek a prohlédl si ho. Přišlo mi trochu úsměvné že i v sedě jsem měl oči ve stejné úrovni jako on. Mít na hlavě své parohy byl bych i větší, smůla že jsem je musel zhodit...když, spíš díky velkým duchu.,,nemáš se za co omlouvat, to se může stát každému"

Procházel jsem se poklidně po útesu na ostrém vrchu hory a užíval si poslední dny podzimního slunce. Jemný vítr cuchal mou velmi hustou zimní srst. Pořádně jsem se nadechl, pořádně tak vdechl čerství vzduch do plic, jen pro to, abych ho chvíli na to vydechl v podobě malého mračku. Vítr vál do mé tváře, čímž ke mě i příval pach. Pach jiného vlka. Samec, přibližně v mém věku. In můj par pravděpodobně necítil, jelikož jsem pomalu šel proti větru. Brzo se mi naskyl pohled na tmavého spícího vlka...pomálu a opatrně jsem k němu přistoupil, postavil se nad něj a sklonil hlavu dolů. Má přítomnost ho však přitáhla zpět do světa živých. Podíval jsem se vlkovi do očí, lehce se poklonil hlavou a řekl se svým hlubokým hlasem: ,,Dobrý den"

,,Ez'ikyel Au'Ro...jméno mé" lehce jsem poklonil hlavou jako náznak respektu a úcty. Zvedl jsem hlavu a opět pohlédl na tmavou vlčku. ,,ehm, no, nejsem si úplně jistý zda jsem schopen mluvit za ostatní vlky na Norestu ale ze země ze které pocházím bylo pro samce normální aby přes zimu zhazovali své parohy"
Odpověděl jsem vlčce stručně. ,,To co je pro mě pýchou a krásou, je pro mě bohužel prokletí...víš, když nastane čas abych shodil své paroží tak mě mé paroží svědí, a pomalu i bolí, proto je zhazujeme...na jaro par vyrostou nové, větší, silnější" dodal jsem a posadil se na zadek.